Dominika von S. 02 – V advokátní kanceláři 🇨🇿

Po odeslání dopisu Dominice se několik dní nic zajímavého nedělo, už se mi o ní nezdály žádné sny ani se mi v posteli neobjevovaly její kalhotky.
Došlo zkrátka k návratu k předchozímu běžnému a nudnému životu.
Ze stereotypu mě však vytrhl doporučený dopis, ve kterém bylo napsáno, že se mám dostavit do advokátní kanceláře Soukup a dcera.
Ostrým, formálním tónem bylo v dopise uvedeno, že se mám dostavit k podání vysvětlení ohledně sexuálního obtěžování a v případě neuposlechnutí bude celá věc postoupena policii.
No, polilo mě horko i mráz zaráz, nějak se mi to vůbec nechtělo líbit.

V uvedený den a hodinu jsem dorazil do obrovského administrativního komplexu, na recepci si mě vyzvedla jakási asistentka a spletí chodeb mě uvedla k Dominice.
„Ahoj,“ vyhrkl jsem, když jsem ji spatřil v kanceláři, ale zarazila mě.
„No dovolte pane, jak to, že mi tykáte? A hlavně, vysvětlete mi tento dopis, jaká diskotéka, jaké kalhotky,“ řekla skoro štítivě.
Začal jsem koktat a tak nějak nesouvisle jsem jí popsal náš večer na diskotéce i svůj sen, vynechal jsem detaily jako třeba to, že jsem si do nich vyhonil, ale zbytek jsem jí popsal celkem věrně, tedy nakolik, co jsem si vše vybavil.
„Aha, tak si to zrekapitulujeme,“ prohlásila stroze, „takže jste mě opil, znásilnil, ukradl mi kalhotky a teď mě ještě pronásledujete a sexuálně obtěžujete.“
„Cože? To… nemyslíte vážně, tak to přece vůbec nebylo,“ vyhrkl jsem zmateně, hroutil se mi svět, tohle vůbec nevypadalo dobře. V právu jsem se sice nevyznal, ale věděl jsem, že dnes jsou podobná obvinění více než vážná.
Chvíli jsme na sebe zírali… a najednou… jakoby se zatetelil vzduch a zase vypadala tak nějak jinak, změnila se podobně jako tehdy na hřbitově.

Sedla si naproti mně, vyhrnula si sukni a zajela rukou pod kalhotky, chvíli v sobě zmítala prsty a nečekaně rychle se udělala s krátkým zaúpěním.
Ještě ani nevytáhla prsty ze své pičky, když se zase zatetelil vzduch a… jako by se všechno vrátilo do normálu.
V panice vytáhla ruku zpod kalhotek, stáhla sukni a rychle se upravila, celá rudá začala koktat: „To… co jste mi to udělal… hypnóza… sexuální násilí… znásilnění… “ skoro křičela.
Náhle se rozplakala.
„Já už takhle dál nemůžu,“ vzlykala. „Prostě… mám chvilky, kdy jsem mimo sebe. Někdy to trvá jen chvilku, jindy třeba několik hodin.
Nevím, co se se mnou děje, pamatuji si jen útržky… vlastně jen orgasmy,“ rozlil se jí ruměnec po tváři. „Jako bych byla někdo jiný, vím, že to zní směšně, ale jako by se do mě převtělila moje prababička… nebo i někdo jiný z dávnější minulosti.“
Pořád vzlykala a přerývaně pokračovala. „Moje prababička… říkaly se o ní divné věci… bylo to sice už v 19. století, století páry a pokroku ale i… prudérnosti. Prý ráda masturbovala a tak ji zavřeli do ústavu, kde zešílela a nakonec zemřela mladá…“
Krátce se odmlčela a pak pokračovala. „A teď, jako by se se mnou snažila komunikovat, jenže ji… slyším jen při orgasmu.“
Znovu se odmlčela.

„Takže si mě pamatuješ z diskotéky? Co ti tehdy říkala? A co teď?“ ptal jsem se rychle.
Znělo to opravdu neuvěřitelně, ale… už jsem začínal chápat, že se tady děje něco mimo naše chápání.
„Pamatuju si tě… v pátek říkala – Achh, Achhh, jo, ještě, ještě, áááá – napíše ti, to zařídím… áááá… a dnes pro změnu – áááááá, věř mu, ááááá, ještě jeden prst, jo, už budu…“
„A ty s ní nějak komunikovat nemůžeš? Že bys při orgasmu myslela na to, co jí chceš říci? A při normálním orgasmu ti nic neříká?“ chrlil jsem ze sebe další a další otázky.

„Vážený pane, to jsou dosti intimní, dotěrné a až drzé otázky,“ zchladla najednou.
Už se uklidnila, vzpamatovala se z rozrušení, vzchopila se a zase z ní byla přísná paní advokátka.
„Já… myslel, že… “ koktal jsem zmatený její náhlou proměnnou.
„Podívejte, tohle je věc, která se týká jen mě a mé rodiny, mé minulosti – a mé podivné choroby. Zřejmě jsme měli v mém nepřítomném stavu sexuální styk – a věřte mi, že kdybych chtěla, tak vás dostanu na pěkných pár let do vězení. Nesnažte se nic namítat, otec je vlivný advokát, jistě chápete… ale nechci vláčet jméno své rodiny bulvárem… a zase tak moc se asi ani nestalo. A… jsou věci mezi nebem a zemí… už se o tom nebudeme bavit, ani nevím, proč vám to vlastně povídám, do toho vám vůbec nic není… Teď odejděte, už mne nekontaktujte, nepište, prostě zapomeňte, že existuji. Vizitku mi vraťte… a ty kalhotky si raději nechte, kdoví, co jste s nimi dělal,“ dodala vědoucně.

Gestem dala najevo, že naše setkání je u konce a stejná asistentka mě vyprovázela labyrintem chodeb.
Po očku jsem ji sledoval, byla pohledná a mladá, ale…
„Mladou to zase popadlo, co?“ zeptala se najednou.
„Co myslíte?“ nechápal jsem naoko.
„No přece ty její stavy, my to přeci všichni víme…
Dyť je to jen exhibicionistka, před cizíma chlapama se vyprstí a pak hraje, že je mimo a že jí prababička povídá, to není ten pravý, to není ten pravý, aach, aaach,“ zapitvořila se.
Pak pokračovala: „Pak jim hrozí soudama za znásilnění, jenže to jednou zkusila a u soudu se jí vysmáli, dyť je mešuge a schizofrenička s papírama na hlavu, náměsíčná nymfomanka to je a kdoví, co ještě, diagnózu má na dvě stránky, ale furt to zkouší. A já od ní doprovázím borce se stojícím pérem, protože ta mrcha jim nikdy nedá a oni to pak zkoušej na mě – akorát vy ne, vy jste nějakej zaraženej. Ale co už, co je mi do toho, tak chceš ho vykouřit, nebo tě mám přemlouvat?“

„Já… cože?“ nechápal jsem náhlou změnu tématu.
Jenže měla úplnou pravdu, napůl mi stál z Dominičina představení i všech těch řečí okolo, ale cítil jsem se divně, před deseti minutami mi hrozí žalobou za znásilnění a teď tohle.
Pokrčila rameny a se slovy „ty seš fakt divnej“ mě zatáhla do jakéhosi kumbálu ve změti chodeb a chodbiček, klekla si přede mě a vysvobodila polostojící péro z kalhot.
Chvilku ho pohonila a pak ho vsála do svých úst, její vlhká a teplá tlamička mě krásně objala a začal jsem pomalu přirážet.
Chytla mě za zadek a zkušeně pumpovala hlavou, sála mě a hladila po koulích.
„Já už budu,“ varoval jsem ji, ale jen pevněji sevřela rty kolem mého péra a zrychlila svoje úsilí, až jsem se jí vystříkal do pusy.
Všechno zkušeně spolykala, otřela si rty jazykem.
„Tak jdeme,“ prohlásila stroze a vyvedla mě zpět na recepci.

Stál jsem před budovou jak opařený a vůbec nechápal, co se to vlastně stalo, vše bylo absurdní a šílené.
Jako v mátohách jsem došel domů, hlavu plnou asistentky, ale doma jsem uviděl Dominičino prádlo, z nostalgických důvodů „vystavené“ na nočním stolku a najednou mě myšlenky na asistentku opustily.

Zbytek dne jsem prožil ve zmatku, co to všechno má znamenat.
Přemýšlel jsem, jestli jsem v bezpečí nebo se mám bát žaloby, jestli asistentka nepřidá druhou, prostě mě pronásledovaly různé chmurné myšlenky. S těžkou hlavou jsem šel spát, a po několika dnech se mi opět zdálo o Dominice, i tentokrát se vznášela v mém pokoji a mluvila jedno před druhé.
„Tak tvrdohlavá ta moje pravnučka je, z toho, co jí vykládám slyší jenom achh a ááá, takže si pamatuje půlku toho, co jí říkám, pořád mi nevěří, pořád mě nechce slyšet a rozumět. Prej jsem zešílela a zemřela mladá, ale co když žijeme vícekrát nebo dokonce více životů zároveň, jenže to by nás museli ti ostatní taky občas pustit k lizu… Jo, to naše Emilka, ta si to uměla zařídit, teď teda všem vykládá, že je Dominika mešuge a přitom sama ví nejlíp, jak to bylo a je, dyť je ještě starší než já. Jenže ona vždycky ráda kouřila ptáky, takže ji nikdo nezavíral do blázince jako mě a když už, tak se stejně prokouřila ven, mrcha jedna.“

Pomalu mi to docházelo – to mluví o té sekretářce?
„No jo, Emilka a já, kdysi kamarádky, nakolik to šlo jako paní a služka. Zahrávaly jsme si s magií, zkoumaly inkuby a sukuby… až se z nás staly spermupírky.
Místo krve jsme potřebovaly sperma, dodávalo nám to nadpřirozené schopnosti, věčný život a tak, však to znáš. Jenže já si to vždycky raději dělala sama, nebo, když už nebylo zbytí, tak s holkama.
Takže toho sperma zas tak moc nespolykám a přežívám mezi životem a smrtí, zkrátka to není nic pro mě.
Kdežto Emilie, ta byla vždycky na kluky, takže pro ni bylo tohle fakt něco.
A když nás nařkli z čarodějnictví nebo podobných nesmyslů, tak jsem to vždycky odnesla já, byla jsem vždycky ta slabší a navíc, Emilka ráda dala komukoliv, jak už jsem říkala.
A tak mě vždycky upálili nebo, později, zavřeli do blázince, protože teď už je moderní doba, ale Emilka, ta si pořád užívá. Ale ať dělá co dělá, tak je pořád jen služka, kdežto já jsem pořád paní, ať už se tomu dneska říká jak chce. A to jí vadí a tak se mi pořád snaží dostat na kobylku, teď teda mé pravnučce, ale to je jedno, stejně jsem to pořád já. Daří se jí škodit mi, protože komu dala nebo vykouřila, nad tím získala moc a ten byl na její straně a proti mně.
Docela se divím, že u tebe se jí to tak úplně nepodařilo.“

Co to pořád žvaní, říkal jsem si ve snu, kdyby se raději zase vyprstila jak minule, nebo mi aspoň nechala kalhotky, přál jsem si.
„To by se ti líbilo, co? Jenže to, co ti vykládám, jsou vážné věci a nedají se redukovat jen na kalhotky a prstění, navíc na to dnes nemám náladu, já prostě nejsem typická sukuba, chápeš? Ale ty tomu pořád ještě nevěříš, že? Důkaz bys chtěl, no co s tebou mám dělat… Kde jsou ty doby, kdy muži stačilo ukázat koketně kotník a když uviděl kolínko, tak rozkoší omdlel? Dneska abych rozdávala kalhotky, protože tu káču svoji pravnučku asi nepřesvědčím, aby ti poslala selfie nebo jak tomu říkáte. A i kdyby, tak začne mlít o sexuálním násilí, káča jedna pitomá.“

Po chvíli váhání si vykasala sukni, stáhla si červené krajkové kalhotky a dala mi je pod polštář.
„A teď spi a ráno se podívej pod polštář a když tam najdeš kalhotky, tak to snad začneš brát vážně,“ řekla na závěr a po těch slovech se rozplynula.

To jsou sny jak poď na mě z boku, říkal jsem si po probuzení.
A co to mlela o pravnučkách, více životech a spermapírech, vždyť to ani nedávalo smysl.
Však to byl jen sen, takže to nemusí dávat smysl, prostě už z toho blbnu, říkal jsem si.
Pak jsem si vzpomněl na závěr snu a rozechvělýma rukama nadzvednul polštář… a opět jsem strnul – pod polštářem byly opravu její červené krajkované kalhotky…

V době, kdy jsem spal a snil o Dominice, Emilie byla zrovna ve víru nočního města.
Zrovna ji zatáhl nějaký mladík, se kterým se seznámila před pár desítkami minut, někam za roh, do temných koutů, kde doufal v pokračování slibně načatého večera.
Ono to sice bylo vše plně v její režii, ale proč mu nedopřát zdání, že tu velí on, že on ulovil ji?

A zrovna, když se na ni začal lísat, obstoupily je tři ženy.
„Tak copak to tu máme?“ prohlásila jedna z nich z náznakem despektu.
To zas bude ostuda, pomyslela si Emilie, zase jsem přebrala kluka jedné z místních královen ulice nebo tak něco.
Nebála se, byla spermapírka a měla díky tomu nadlidské schopnosti, se třema blbkama si snadno poradí, ale neměla ráda zbytečný rozruch a zdržování od toho, proč tu byla.
„Copak to tu máme,“ opakovala druhá z nich, a pokračovala, „jestlipak to není spermapírka?“
„No je, ale ta druhá,“ odpověděla třetí.
V Emilii vařila krev, jak zase jen ta druhá?
Pak si ale uvědomila – oni o ní vědí?
„No jistě, snad sis nemyslelas, že jste jen dvě… na celém širém světě.“
„Co chcete?“ vyštěkla Emilie.
„Musíme se spojit, jdou totiž po nás… lovci. A hledáme Ochránce“, vysvětlovala opět ta první, a dokonce „Ochránce“ dokázala vyslovit s velkým O.

Hustá atmosféra by se dala krájet a mladík, odstrčený do kouta nervózně těkal očima z jedné na druhou, pomalu se loučil s myšlenkou zářezu ale pořád doufal, protože tam stály čtyři holky, tak třeba aspoň jedna z nich…
Jenže zatím si ho vůbec nevšímaly.
„Řekla bych to trochu jinak, tohle není ta, kterou hledáme,“ řekla jedna z nich a tónem hlasu se snažila zmírnit napětí.
„Chtělas ho vykouřit, že jo, přiznej se.“
„Chtěla,“ řekla Emilie a vyznělo to mnohem méně vzdorovitě, než chtěla.
Při těch slovech mladíkovi zaplesalo srdce, možná ještě není vše ztraceno a lepší kuřba než nic.

„My hledáme tu jinou.“
„Tu, co nerada kouří.“
„Tu co nechápe, že z polknutého spermatu čerpáme sílu.“
„Tu, co si to raději dělá sama.“
„Tu co kvůli tomu žije napůl ve snech.“
„Tu co žije napůl v bezvědomí.“
Vyrážely se sebe jedna přes druhou.
„Myslíte paní Dominiku?“ zeptala se Emilie a v duchu se hned na sebe zlobila za tu paní.
„Ty ji znáš?“
„Možná,“ připustila Emilie. „Proč?“
„Abychom ji potrestaly. Její slabost nás ohrožuje, jsme všechny kvůli ní slabší a lovci toho využívají,“ vysvětlovala jedna z nich.
„Potrestat Dominiku, potrestat Dominiku“ opakovala si v duchu dokola Emilie, po všech těch stoletích nechtěla nic víc než to.
Potrestat Dominiku jí znělo jako rajská hudba, více slyšet nepotřebovala.
„Takže ji znáš?“ zeptala se znovu netrpělivě jedna z nich.
„Možná…“ zamumlala Emilie a přemýšlela, jak tuhle situaci využít.

„Hele holky, ať si nejdřív vykouří ten svůj úlovek a pak s ní pokecáme,“ navrhla jedna z nich.
Zmíněny mladík moc nechápal, co se kolem něj děje, ale když zaslechl poslední větu o vykouření, jeho naděje opět ožila.
„Dobře, dobře,“ souhlasila první, zřejmě jejich velitelka.
„No tak dělej,“ vyštěkla na Emilii, „ukaž nám, jak ho vykouříš a všechno spolykáš, jen ať máme jistotu, že jsi opravdu ta správná.“
„Jo, dělej,“ zopakoval celkem zbytečně mladík, který si neuvědomoval, že je tam jen jako zdroj spermatu a vůbec, ale vůbec žádné z nich na něm nezáleží.

Emilie byla trochu v rozpacích.
Ne že by se styděla, ne, že by nechtěla, ale rozkazy neměla moc ráda.
Nakonec tak trochu automaticky a poslušně poklekla před mladíka, rozepnula mu kalhoty a začala ho zkušeně kouřit.
Mladík jen spokojeně mručel, jedna buchta mu kouři a tři na to koukaj, tajně při tom doufal, ze se třeba nějak přidají.
Ale jako by vzduchem prolítlo strohé „na to zapomeň“ a tak to pustil z hlavy a za chvíli nejen z hlavy, Emilie byla fakt dobrá, takže jí vše vypustil do pusy a ona se jen mlsně olízla.
Mladík se podíval na tři zbývající ženy, ale ty jen neslyšně zasyčely: „A teď zmiz.“
Tento rozkaz poslechl bez přemýšlení, v tónu hlasu bylo něco, co zapůsobilo na jeho základní instinkty.

A někde jinde, ve stejný čas…
Blížil se orgasmus a Dominika se zase dostávala k sobě.
Byla to jedna z těch chvil, kdy by se raději neviděla a většinou byla v šoku z toho, co se kolem ní děje.
Nacházela se v neznámé místnosti, tentokrát měla na sobě kožený černý obleček, co nic neskrývá, spíše naopak.
V ruce měla kožené vodítko a na jeho druhém konci byla nějaká cizí holka s obojkem, v lesklém latexovém catsuite, kočičí masce a s kočičími oušky.
Dominika si ještě všimla, že její „kočička“ má v zadku anální kolik s kočičím ocasem. Přistihla se, jak si její hlavu tlačí do rozkroku a vykřikuje na ni :“Lízej děvko.“
Teplý, vlhký jazyk ji přiváděl k šílenství, orgasmus už už nastupoval, slyšela přitom známý hlas: „Proč jsi na něj byla tak zlá, dej mu ještě…“ ale přes bouři orgasmu, který jí způsobil jazyk její kočičí děvky, už neslyšela poslední dvě slova: „ještě šanci“.

Vzápětí upadla do nevědomí a když se probrala… byla doma, po koženém oblečku samozřejmě ani stopa, prostě… jako vždy.
A tak vzpomínala na to málo, co si pamatovala kromě úžasného jazyku – že mu má ještě dát?
Ale proč, proč by měla?