Rozhlédl jsem se po tělocvičně. Zase na mě vyšel úklid, zabiju s tím nejméně hodinu.
Moji pozornost upoutal nějaký zvuk, který se ozval ze skladu nářadí. Že by tam někdo byl? Přitom tam bylo zhasnuto. Potichu jsem se připlížil, nahlédl dovnitř a zkameněl.
Uprostřed skladu stál matikář, opřený zády o švédskou bednu, s extatickým výrazem v obličeji. Před ním klečela Simona z béčka a na sobě měla jen tenisky. Její sukně a tričko ležely vedle na hromádce. Dlouhé plavé vlasy jí spadaly až na záda a kulatý zadeček svítil do šera. Ruce měla položené na učitelových bocích a pravidelné kývání blonďaté dívčí hlavy v pánském rozkroku nenechávalo prostor pochybám, co se ve skladu právě děje.
Při tom pohledu mi začalo být v kalhotách nějak těsno. A proč bych vlastně nemohl… rozepnul jsem zip a začal si prohánět kolík. Přitom jsem sledoval usilovně kouřící žačku a představoval, že jsem tam u té švédské bedny já, že to můj kolík je v té sladké namalované pusince.
Najednou matikář vyheknul a popadl Simonu za hlavu. Ta ani nemukla a držela – asi byla zvyklá. Jen jí uniklo tiché „mmm… mmm…mmm…“
Po chvilce sevření pedagogových rukou ochablo a ruce mu sklouzly ze světlých kadeří. Simona vstala a hřbetem ruky si utřela ústa.
Pak se sehnula k hromádce svých šatů, vytáhla z nich index a s úsměvem ho podala učiteli. Ten ho vzal a něco do něj poznamenal. „Vidím, že jste se na dnešní zkoušku dobře připravila, slečno,“ pravil s lehkým pousmáním, když jí ho vracel.
Simona se zaculila a vysekla malé pukrlátko a začala se oblékat. Schválně přitom vrtěla zadečkem, když se soukala do sukénky, a pořádně vypnula kozičky, než přes ně přetáhla vypasované tričko.
Pak oba vyrazili ven ze skladu. Matikář bočním vchodem a Simona přes tělocvičnu – tedy směrem ke mně.
Kruci! hrklo ve mně. Tělocvična je velká a schovat se není kam. Sotva jsem si stihl zastrčit přirození zpátky do kalhot.
Simona vešla do tělocvičny a zarazila se. Zabodla do mne pohled.
„Co tu děláš?“ zeptala se.
„Uklízím,“ pokrčil jsem rameny.
Podezřívavě si mě prohlédla.
„A jak dlouho tu jsi?“ pohledem sklouzla na stan na mých kalhotách a bylo jí to jasné. „Neřekneš nic?“ zeptala se.
Znovu jsem jen pokrčil rameny.
Přimhouřila oči a přistoupila ke mně a popadla mne za úd.
„Neřekneš nic?“, zopakovala otázku a přes látku mi ho hnětla. Ten už už hrozil vystříknutím do kalhot.
Nedokázal jsem odpovědět, protože už jsem skoro nestíhal dýchat.
„Neřekneš,“ prohlásila sebejistě. Klesla na kolena a zatáhla za zip. Můj napružený kolík jí vystřelil v ústrety.
Vzrušením se mi zatmělo před očima, když jsem viděl, jak se nad ním sklání.
Její hlava znovu rozjela ty pravidelné pohyby, které jsem před chvílí jen hltal očima a snil o nich. Blonďatá hříva poletovala sem a tam, jak Simona usilovně pracovala na mém výstřiku. Ten se ostatně blížil mílovými skoky.
Na mojí výdrži se podepsalo nejen to živé porno, při kterém jsem si před chvílí honil, ale hlavně vzrušení z prvního kouření v životě.
Simonina horká ústa klouzala po mojí žerdi a tlak v koulích byl čím dál nesnesitelnější. Pak si ho Simona skoro vytáhla z pusy, rty se sevřely těsně za hlavicí a hbitý jazýček zatančil zespoda na uzdičce. Po páteři mi prošlehl blesk až do hlavy, zaúpěl jsem a vybouchl jsem Simoně do pusy. Ta potěšeně zapředla, pokračovala v dráždění uzdičky špičkou jazyka a jemným sáním přiváděla stříkající penis k úplnému vyprázdnění.
Když jsem dostříkal, s plnou pusou se na mne podívala, polkla a olízla si rty. Pak se zvedla.
„Takže ani slovo, jasné?“
Přikývl jsem. Na víc jsem se nezmohl.
Sklouzla pohledem dolů.
„Hele, tobě pořád stojí!“ zasmála se pobaveně. „Chtěl bys ještě?“
Vzala si do dlaní svoje kůzlátka, která napínala tričko. Přitiskla je k sobě, jako by mi je nabízela.
„Chtěl bys víc?“
Znovu jsem přikývl.
„Tak to máš smůlu,“ zasmála se a pustila kozičky. „Odměnu za mlčení jsi už dostal.“
Lehce mě políbila na tvář. „Tak čau!“
Vyrazila k východu a nechala mě tam stát s hučící kládou.
No dobře, pomyslel jsem si a zastrčil si ptáka zpátky do kalhot. Asi si začnu brát úklid tělocvičny častěji.
A až ji načapám příště, tak už z toho nevyvázne jen s kouřením.




Povídka se mi líbila, délkou sice patří k těm kratším, ale to je bohatě vyváženo dynamikou a akčností.
Žádné dlouhé mudrování, co by – kdyby.
Jediné či mi chybělo, je hned někde na začátku zmínka o tom, že se jedna o tělocvičnu univerzitní, do doby, než Simona vytáhla index jsem byl trošku nervózní z jejího nejistého věku.
Jinak k hodnocení povídky: přijde mi taková šitá horkou jehlou. rovnou orál s profesorem, pak se spolužákem jakoby nic a… Konec. Inu, jednohubka 🙂
Nepamatuji se, že bychom na vejšce měli třídy A, B atd. Asi se děj odehrává na střední a autor omylem přešel na VŠ.
Na univerzitě, když jsme v prvním ročníku bez ohledu na obor všichni měli stejné předměty, byl celý ročník rozdělený na tři tzv. paralelky, označené jako A, B a C.
Tak my ne…. Teda paralelky možná, ale třídy ne (ČVUT Pha)
Už několikrát se v povídkách stalo, že se autor stavěl do pozice vysokoškoláka. Je to asi zbytečné, tím nezíská na atraktivitě, a spíš pak děj vyznívá nepravděpodobně. Důvodem je neznalost prostředí. Je pravda, že i my na umprumce měli oddělení (sekce) označeny písmeny. A měli jsme ještě jednu raritu, neměli jsme tělocvičnu. Na tělocvik jsme jezdili na Pražačku. Ten index autorovi odpusťme.