Dominika von S. – 03 – Třinácté století – Tomáš

V zapadlém baru seděly čtyři dívky, popíjely gin s tonikem, něco si špitaly a dávaly si přitom velmi dobrý pozor na to, aby je nikdo neslyšel.
Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že jsou to kamarádky, které probírají vše a nic, jenom my však víme, jak daleko od pravdy by tento pozorovatel byl.
Jde totiž o čtveřici nám již známých spermapírek, tři starší a zkušenější vysvětlovaly Emílii, co se vlastně děje a v jakém jsou nebezpečí.

Jejich neformální velitelka, Tereza, si vzala slovo a otočila se k Emílii: „Jak sama víš, my spermapírky žijeme dlouho, velmi dlouho, minimálně stovky let a dokonce si myslíme, že jsme nesmrtelné, tedy za normálních okolností. Teď nám však hrozí veliké nebezpečí, Lovci se nás snaží zničit a my musíme najít svého Ochránce.
Proč se to děje zrovna teď nevíme, snažíme se to pochopit už delší dobu a vše nějak souvisí s naším vznikem a zrozením.
A naše zrození, to je také docela zamotaný příběh, většina z nás si pamatuje, že jsem byly normální holky, viďte“, mrkla na svoje družky, Luisu a Markétu, které souhlasně přikývly.
A stejně tak přikývla i Emílie, i ona si pamatovala, že kdysi, před mnoha sty lety, byla úplně normální holka.

„No, a pak najednou bum – a jsou z nás nesmrtelné sukuby posedlé mužským semenem“, konstatovala Tereza a mimoděk se mlsně olízla.
„A jak se to stalo?“ položila si Tereza řečnickou otázku, na kterou si hned sama odpověděla: „Stručná odpověď zní – prostě si nás vymysleli.“
Emílie na ni nevěřícně zírala, takovou odpověď nečekala, ani ji moc nechápala, proto Tereza rychle pokračovala: „Ano, je to tak. V dávných dobách, když byl svět mnohem mladší, měla lidská představivost sílu jej formovat. Jeden příklad za všechny, svět byl kdysi opravdu placatý, jenže lidé si mysleli, že by bylo lepší, kdyby to byla koule letící vesmírem a tak se i stalo.
A podobně si lidé navymýšleli další a další věci, které se postupně staly skutečností. Některé byly opravdu užitečné, to se musí nechat, ale bylo mezi nimi i pár dosti zvláštních věcí, jako třeba sukuby, tajemní andělé nebo démoni, kteří po nocích obcují s muži a tím z nich vysávají jejich mužnou sílu.
Ve středověku, pod přísným dohledem církve, zkrátka nemohli jen tak přiznat, že si po nocích honí ocasy, protože to byl hřích a tak si vymysleli sukuby – a tak jsme také doopravdy vznikly a nikdo se nás neptal, jestli chceme.
Bylo to holt v dobách, kdy měly myšlenky sílu formovat svět, což platilo nejen ve středověku ale i mnohem později, vždyť i Arthur Schopenhauer prohlásil svět za vůli a představu, a to bylo prosím pěkně už 19. století.“
Luisa jí skočila do řeči, a poněkud zasněně prohlásila.
„Ano, ano, Arthur, to byl velký pesimista, žehral na svůj těžký osud i když jsem ho kouřila, snad chtěl vzbudit můj soucit nebo…“ její hlas pomalu utichal pod přísným Tereziiným pohledem.

Všechny na chvíli zmlkly, srkly si ginu s tonikem a hodily očkem po mužském osazenstvu baru, všechny dobře věděly, co jim ještě ten večer bude chybět ke štěstí.
Emílie horečně přemýšlela nad tím, co právě slyšela – to, že se stala spermapírkou brala jako danou věc a nikdy nepřemýšlela o tom proč a jak se jí stala a ani ji nenapadlo, že by jich mohlo být více.
Tedy kromě Dominiky, ke které cítila zvláštní nenávist už několik století.
Jistě, v jejich době to bylo jasně dané, Emílie se narodila jako služka a Dominika jako paní a nikdo nad tím nepřemýšlel ani se nad tím nepozastavoval.
Byly stejně staré a vyrůstaly spolu, takže malá Emílie prostě nedokázala pochopit, proč se k ní jednou její kamarádka chová pěkně a mile, to když byly spolu samy a jindy, ve společnosti, ji komanduje a poroučí.
Kdyby se Dominika chovala pořád stejně, bylo by to jiné, ale tohle chápala Emílie jako zradu a podraz, nechápala, proč je to jednou tak a podruhé jinak.
A dokud ji Dominika jen komandovala a poroučela, tak se to ještě se skřípěním zubů dalo vydržet, na to si jako služka musela zvyknout, ale pak ji Dominika začala osahávat, dokonce i na prsou a mezi nohama a dokonce chtěla od ní totéž a původně nevinné doteky se tak měnily na…

Myšlenky a vzpomínky již Emílie nestačila dokončit, protože Tereza prolomila chvíli ticha a pokračovala ve vyprávění.
„Lidé, tedy hlavně muži, o nás snili a bájili už od starověku, ale jejich představivost nebyla ještě dosti silná a mezi řeckými bohy pro nás nebylo místo a tak jsme začaly vznikat až koncem středověku, kdy nás tehdejší filosofové, teologové a mniši přivedli na svět.
Většina by spíše čekala, že to byli alchymisté posedlí zhmotňováním kde čeho včetně tmy, jenže ti ve skutečnosti toužili po kámenu mudrců a podobných nesmyslech.
Ano, někteří z nich sice bájili o éterické Sirael, ale to byla jen další vábnička pro jejich chlebodárce, aby získali více peněz na ten bláznivý kámen.

Ale filosofové, ti řešili skutečně závažné otázky.
Třeba ve třináctém století řešili otázky existence individuální duše a univerzálního rozumu, vrcholil tehdy spor o univerzálie a o existenci obecnin před věcmi, ve věcech nebo po věcech.
V těchto disputacích byl vůdčí osobností Tomáš Akvinský, jehož složité úvahy logicky, i když dosti krkolomně, dovedly až k otázce, kolik andělů se vejde na špičku jehly.“
„Nebo kolik andělů se vejde na špičku jeho péra“, zahihňala se Markéta ale ihned zmlkla, protože ji Tereza zpražila přísným, i když chápavým a v konečném důsledku i lehce pobaveným pohledem.
„No, to taky. Ale zpět k tématu, Tomáš byl hlava otevřená a tak docela správně spočítal, že na špičku jehly se vejde 16 andělů, i když nikdo neví, k čemu mu to bylo dobré.
Každopádně ho myšlenky na anděly rozrušovaly a leckdy i vzrušovaly, viděl kolem sebe obrazy a sochy polonahých andělů a madon, do toho mu ten počet šestnáct nějak neseděl s trojicí boží ani s trojicí dívek žijících v sousedství.
A tak mu v horečných snech tancovali tři andělé na špičce péra a ráno se probouzel zpocený a vyčerpaný, nezbylo mu tedy nic jiného než napsat učený traktát o inkubách a sukubách…“ nořila se Tereza pomalu do vzpomínek.

Bylo horké léto léta páně 1269.
Tomáš Akvinský, nejvýznamnější křesťanský teolog a filosof své doby dokončil přednášku o ctnosti a nyní se vrací do svého skrovného příbytku.
Prodírá se pařížskými ulicemi a trhy, je už večer, Tomáš kráčí zamyšleně, protože pořád přemýšlí o boží spravedlnosti a ctnosti.
Před chvílí o tom přednášel a teď si musí vše ještě dobře promyslet, musí dokončit rozepsanou kapitolu do Sumy teologie, v budoucnu jeho nejvýznamnějšímu díla.
Přemýšlí a kráčí ulicemi, nevěnuje pozornost svému okolí, nevnímá kudy jde a tak sejde z naučené trasy a prochází uličkou plnou hampejzů, tedy oficiálně lázní.
„Hej, vznešený pane, pojďte se pobavit,“ zve jej do lázní jedna z dívek, kterých jsou tyto uličky plné.
Na první pohled vypadá jako počestná lazebnice, jenže pak po něm hodí lascivní a smyslný pohled, a nakonec povyhrne sukni, aby odhalila kotník a lýtko.

Tomáš pohoršeně odvrací pohled a zrychluje své kroky z tohoto místa hříchu, nahé ženské lýtko však z hlavy nedokáže vypudit po celý dlouhý večer.
Jak má přemýšlet o důkazu boží existence, když mu v každé druhé myšlence naskakuje do hlavy odhalené lýtko?
Těká pohledem po své malé komůrce, ale polonahá madona s ježíškem u prsou mu zaplašit hříšné myšlenky nepomáhá.
Útěchu hledá v práci, trochu se při tom rozvášní a jeho myšlenky o ctnosti jsou toho dne obvzláště úderné, jenže to zatracené lýtko ne a ne opustit jeho představivost.
Stále na něj musí myslet a to tak intenzivně, že nakonec pocítí libé pocity v podbřišku a dokonce i jeho penis se pomalu nalévá krví a tuhne.
Ví, co to znamená a ví, že by si od tohoto tlaku mohl pomocí sám, jenže také ví, že samohana je hřích, že je to vše jen ďábelské pokušení a mámení a tak se raději začne modlit a prosí boha o sílu překonat toto pokušení.
Modlí se dlouho ale jeho vzrušení ho neopouští, nakonec zhasí svíci a rozmrzele ulehá na své skrovné lůžko.

Zmítají jím sny o šestnácti andělech, kteří se nějakým záhadným způsobem změní na tři sukuby, nápadně podobné třem dívkám žijícím v okolí, Tereze, Luise a Markétě.
Tereza, jejíž jméno pochází z řeckého názvu pro léto, je žhavá a smyslná dívka, Markéta, jejíž jméno vychází z řecké perly, jej uchvacuje svojí bledou krásou a Luisa, věrna svému jménu, jako bojovnice zápasí s druhými dvěma o jeho přízeň.
Všechny tři s ním obcují a zbavují ho napětí v podbřišku, různě se střídají a znovu a znovu mu nabízejí svoje těla ve všech možných pozicích a různými způsoby.
Víří kolem něj rej prsou, rukou, nohou, zadků a klínů, jeho penis jde z jedněch lačných úst do druhých, tře se o jejich prsa i nohy, sukuby si ho zasouvají do svých klínů a jedna po druhé vrcholí, zmítají se v milostné křeči a hlasitě prožívají své orgasmy.
Tomáš je už vyčerpaný z množství prožitých orgasmů a výstřiků, jeho semeno je rozmazáno po jejich tělech, prsou, bříškách i zadcích, vytéká jim z klínů a sukuby si vzájemně olizují jeho semeno ze svých nahých těl.
Tomáš už nemůže a jeho penis leží povadlý, jenže sukuby stále nemají dost a tak se třou svými klíny o jeho tělo a přivádí se k dalšímu a dalšímu orgasmu aspoň takto.
Jedna tiskne svůj klín proti jeho lýtku a tře se o něj, druhou ukájí prsty vnořenými hluboko do jejího lůna a třetí nasedá nestydatě nad jeho obličej a on jen rezignovaně vyplázne jazyk a přivádí ji k dalšímu orgasmu.
Jim to však nestačí a střídají se na něm dál a dál, vzpínají se v orgasmech a jeho tělo je zkropeno jejich milostnými šťávami.
Jejich vášeň probouzí jeho penis ještě naposledy a protože se nemohou dohodnout, nakonec ho olizují všechny tři, dokud nepokropí jejich tváře posledními kapkami spermatu.
Poté Tomáš omdlévá vyčerpáním, ráno se budí vyčerpaný, se ztuhlými prsty, zdřevěnělým jazykem a o penisu raději nemluvě.
Musí vyvětrat, protože příbytek čpí milostnými orgiemi, z rukou cítí vůni sukub a proto dokonce chvíli pochybuje, zda to byl vůbec sen, ví však, že to nebyla skutečnost – bylo to mámení pekelné.

Celý den se proto modlí a kaje za strašné představy třech nahých dívčích těl propletených kolem něj, tvrdě pracuje na svých filosofických spisech a diktuje písařům dlouhé stránky textu.
Diktuje, že duše nemůže rozumem poznávat hmotné předměty a hlavou mu víří myšlenky, jestli může hmotné tělo poznávat nehmotnou sukubu, jeho pohled je stále přitahován obrazem polonahé madony.
Jenže v mihotu svícnů vidí jen její plná ňadra a smyslně zakřivené boky, nevnímá její milosrdnou tvář matky boží, ke které se mohl s důvěrou obrátit se svými strastmi.

Toho dne raději neopouští svůj pokoj, ještě se mu totiž třesou nohy vyčerpáním, ale hlavně nechce venku ani náhodou narazit na nějakou připomínku ženy, bojí se, aby nepotkal jednu z těch tří dívek, Terezu, Luisu nebo Markétu, které jsou tak podobné oněm strašným sukubám, o nichž se mu zdálo.
Aby varoval další mladé muže před tímto nebezpečím, diktuje traktát o sukubách, a snaží se nevnímat ruměnec mladého písaře.
Ohnivě varuje před nebezpečím sukub a smrtelným vyčerpáním, které mohou svým počínáním mužům přivodit, radí, jak se jim ubránit, i když to sám vlastně netuší, jenom věří, že mu bůh pomůže.
Je už pozdní večer a unavený Tomáš jde spát, modlí se za klidnou noc, ale jeho modlitby zůstanou nevyslyšeny, opět se mu zjevují tři sukuby v podobě Terezey, Luisy a Markéty a obcují s ním celou noc.
Stimulují jeho úd všemi možnými způsoby, kromě obvyklého a běžného způsobu zapojují i svoje ruce, ústa, prsa i zadečky, tři ženská těla nabízejí obrovské možnosti pro zkoumání různých zákoutí, hlazení a tření se o ně.
A když už nemůže, opět si pomohou jeho prsty a jazykem, Tomáš se červená až do morku kosti, protože toto je hotová Sodoma Gomora, stydí se a až milosrdná mdloba vyčerpáním jej zbavuje jeho utrpení.
Ráno se Tomáš opět budí zcela vyčerpaný a celý den se modlí za odpouštění hříšných myšlenek, diktuje další a další kapitoly do traktátu o ctnosti i do druhého o sukubách, a při tom přemýšlí, jak tato démonická nebo andělská stvoření zapadají do božího plánu.

„No a takhle nás tehdy Tomáš stvořil. Původně jsme byly tři obyčejné holky, žily jsme v Paříži a že ten přísný pán odvedle je významný učenec, jsme vůbec netušily.
My se vlastně vzájemně ani pořádně neznaly i když jsme žily v sousedství, až se nám najednou začalo zdávat, že jsme démonky a obcujeme s tím naším sousedem.
Jo, obcujeme, to se tak tehdy říkalo, dnes by se řeklo šukaly, ale jak šukaly, ten jeho klacek jsme měly snad všude, a to byl tehdy velký hřích.
A to jsme se ještě nány pitomé svěřily panu faráři při zpovědi, detailně jsme mu líčily o čem se nám zdává, jedna pěkně po druhé a ze zpovědnice jsme pak jen slyšely jemné šustění a tlumené hekání.
Pokání od pana faráře samozřejmě nepomohlo a znovu a znovu jsme v noci, ve snech, obcovaly s Tomášem, ten se u toho ale tvářil jako bysme mu ubližovaly a pak dokonce napsal, že ho sukuby sváděly, ale tak to vůbec nebylo.
To on nás nějakým tajemným kouzlem lákal k sobě, až později jsme pochopily, že to byla síla jeho představivosti, která dokázala měnit realitu.
Někteří tuto sílu využili k tomu, že se z placatého světa stala koule, jiní si zase k tomu, že se z nás tří obyčejných holek staly sukuby, noční démoni obcující s muži.
To už jsme se skamarádily a sdílely svůj podivný osud, nejvíc jsme se pak smály, když Tomáš líčil ve svých traktátech, jak nám hrdinně odolával.
Houby s octem odolával, jeho nevědomá imaginace nás skoro každou noc vábila k němu a nutila nás uspokojovat ho všemi možnými způsoby.
Ale my nebyly takhle zvrhlé, tehdy ještě ne, tehdy ani nikdo pořádně netušil, co vše je vlastně možné, bylo to spíše, jako by do nás vstoupila nějaká cizí síla, která nás nutila k dalšímu a dalšímu… sexu.
A možná to stejné platilo i pro Tomáše, možná byl stejnou obětí jako my – když jsme o tom přemýšlely později, připadalo nám, jakoby nás všechny pohltila hříšná tělesná touha a ani jsme samy nevěděly, jestli je to skutečnost nebo sen, ale to asi sama znáš,“ otočila se Tereza na Emílii.

Emílie jen přikývla, sama to znala, protože prožívala totéž, kdysi hodiny a hodiny kouřila Martinovi péro a ani ona, ani on nevěděli, jestli sní či bdí.
A i když už mu vůbec nechtělo stát, tak nemohla přestat a něco ji nutilo dál a dál pokračovat ve snaze ztopořit ho a vyždímat z něj ještě poslední kapky životadárného spermatu.
A něco podobného tvrdila i paní Dominika, když na ni znovu a znovu dotírala, nejdříve jako kamarádka a pak jako paní.
Vzpomínala, jak se k ní Dominika tiskla, jak si vyhrnula šaty a třela se rozkrokem o Emílii, o její ruce, nebo chtěla, aby vyplázla jazyk a…
Tereza opět přerušila tok jejich myšlenek a pokračovala ve vzpomínkách.

Stalo se to o pár dní později, co se mu začaly zdát tyto děsivé sny.
Tomáš přemýšlí o ctnostech, bohu a spravedlnosti, jenže se mu pořád do myšlenek vkrádají představy sukub.
Navzdory každonočním orgiím a následnému vyčerpání pocítí mírné vzrušení.
Horečně uvažuje o tom, že samohana je proti církvi, proti bibli, proti bohu.
Jenže když ho… sukuba… ve snu… uspokojí ústy… tak to je snad v pořádku, o tom se snad v bibli nic nepíše, nebo ano?
Musí znovu prostudovat Starý zákon, zejména části o Sodomě a Gomoře, plánuje si v duchu, a pak uvažuje ještě o něčem jiném.
Když se to stalo ve snu a ne ve skutečnosti, tak se vlastně nic nestalo, o tom už přece učil někdo ze starých mistrů.
Už přece mnich Gaunilo v kritice důkazu boží existence od svatého Anselma tvrdil, že ne vše, co je představitelné musí být reálné, namítal, že to, že si představím zlatý ostrov neznamená, že tento existuje.
Takže, když se mi zdá o sukubách a vymyslím si, že existují, tak to neznamená, že opravdu existují, chytal se Tomáš do pastí vlastního rozumu.

Z myšlenek ho vyruší zaklepání a do dveří vchází mladá dívka.
Nejdříve ji nemůže poznat ale pak si uvědomí, že je to jedna z těch tři z okolí, tuší, že se jmenuje Tereza, ale je to také jedna ze tří sukub, o kterých se mu tak často zdává v poslední době.
Tereza přichází těsně k němu a beze slova před něj pokleká, dobývá se mu pod oděv, vezme jeho polotuhý úd do ruky a začne jej hladit.
Šokovaný Tomáš stojí jako solný sloup, neschopen pohybu, ale jeho úd reaguje podle očekávání i fyziologických zákonů, nalívá se krví a nabývá na objemu.
Je to stejné jako v jeho snech ale přitom jiné, mnohem reálnější a tedy intenzívnější.
Cítí, jak její vlhká, teplá ústa objímají jeho tyčící se péro, Tereza ho začne jemně olizovat a sát, pomalu pumpuje hlavou dopředu a dozadu, postupně zvyšuje rychlost i úsilí.
Jeho vzrušení a rozkoš roste, už cítí nastupující orgasmus, chce se bránit, tohle se přece nesmí, to je proti bohu i přírodě ale slast je silnější než jeho vůle.
Dívka jej snaživě uspokojuje ústy a slast prostupuje jeho tělem i duší až dosáhne vrcholu, se slastným zachrčením vypustí dávku spermatu do jejích ústa a dívka vše spolyká, Tomáše přemáhá slastná únava a na chvilku upadá do spánku.
Když se za pár minut probírá, je v místnosti sám a nic nenasvědčuje dívčině přítomnosti, nikde není ani stopa po semeni, no však ho taky spolykala, uvědomuje si Tomáš znechuceně.
A najednou si není vůbec jistý, zda tam doopravdy byla nebo se mu to vše jen zdálo.
Opravdu neví.

Dny plynou dále a Tomáše stále sžírají příliš živé sny o trojici sukub, které ho doslova ničí.
A nejsou to jen živé sny, které ho ničí, některé večery přichází jedna, druhá či třetí dívka a mlčky ho uspokojí ústy, ale nikdy si není jistý tím, jestli je to sen nebo skutečnost.
I kdyby mohl připustit, že je sex pro potěšení, tohle už pro něj nebylo potěšením, bylo to pro něj vyčerpávající a ubíralo mu to sílu na jeho důležitou práci.
Připadalo mu, jako by to byly upírky, jenže místo krve z něj sály semeno, a tak jim začal v duchu říkat spermapírky, ale ve svých traktátech se o nich raději takto nezmiňoval.

Sukuby, nebo spermapírky, jak jim říkal, jej trápily ještě několik dalších let.
Někdy od nich měl klid na několik měsíců ale pak se k němu zase vrátily a vrhly se na něj s o to větší vervou.
A nakonec ho vyčerpání stálo život, když cestoval na Druhý lyonský koncil, vyčerpaný dřímal na oslu a přitom narazil hlavou do větve stromu a po pár dnech zemřel.

„Takhle smutně skončil náš stvořitel a my jsme byly první světu známé spermapírky“, uzavřela Tereza vzpomínky na jejich vznik.
„Ano, asi jsme ho úplně vyčerpaly, jenže – to on si nás vysnil a vymyslel, dělaly jsme jen to, o čem snil. A myslíš, že jsme chtěly být sexem posedlé démonky, věčně hladové, věčně neukojené?“ zeptala se Tereza ale její otázka byla spíše řečnická.
„A nevymyslel si nás jenom Tomáš, ať mu nekřivdíme, pod vlivem jeho traktátů o nás snilo více a více mužů, proto jsme u něj leckdy nebyly celé týdny, ve snech i skutečnosti jsme putovaly po různých klášterech, hradech a universitách, nikdo jiný tehdy číst neuměl.
Pohybovaly jsme se na pomezí snů a reality, ani jsem nevěděly, co se s námi děje, nějaká vyšší síla nás nutila obcovat s muži a vysávat z nich jejich sílu, a hlavně jejich semeno.
Bylo nám vlastně jedno, jak se do nás dostalo, užívaly jsme si klasické soulože i orální orgie, spokojené jsme byly i když nás muži jen postříkali, to jsme radostně vtírali jejich semeno do kůže.
Ale nejraději jsme je asi uspokojovaly ústy, nebo to bylo to, co oni chtěli nejvíce?
Možná to bylo protože… co více může žena dát muži, než že ho vykouří?
To je velká důvěra z jeho strany… protože on věří, že mu ho neukousneš“, obrátila se Tereza na Emílíi se šibalským úsměvem.

Hned však pokračovala dále. „Jenže ve středověku se na to dívali skrze prsty, bylo to považováno za zvrhlé a proti bibli, jenže zakázané ovoce nejlíp chutná, že?
A i vlastní orgasmy jsme si krásně užívaly, ne že ne, ale pořád je to ústní uspokojení prvořadé, však to sama dobře znáš.
Když Tomáš zemřel, musely jsme se různě protloukat, chvíli jsme byly na královském dvoře a chvíli v chalupách sedláků, věčně hladové po semeni.
Někdy jsme byly spolu a jindy jsme se rozdělily a byla jsme každá sama za sebe, ne vždy to byla jen zábava, často to bylo docela utrpení.
Vlastně… on ten Schopenhauer měl s tím utrpením asi pravdu, však taky šeptal tady Luise, že všechno uspokojení je vlastně a v podstatě jen negativní a pouze uspokojuje od bolesti nebo nedostatku, ale čeho měl nedostatek, když ji plnil pusu spermatem, to už nevíme…
Zkrátka, radost a potěšení z nás leckdy úplně vyprchalo… nebo vyprcalo… jako by to byla bůhvíjaká výhra být sexem posedlá…“ prohlásila trpce a odpovědí jí bylo souhlasné brblání.
„Muže jsme sváděly ve snech i ve skutečnosti, dokážeme proplouvat sem i tam, ale to ty dobře víš.
Někdo na nás věřil a někdo ne, ale to bylo celkem jedno, důležité bylo získat sperma,“ dokončila vyprávění Tereza, vůdkyně spermapírek.
S důrazem na poslední slovo se mlsně olízla a hodila okem po číšníkovi – „ty pudeš“ pomyslela si v duchu, i když ji zatím okázale ignoroval.

„Zbytek si povíme zítra, dnes už je pozdě,“ rozhodla Tereza, „A ty nám musíš povědět něco o sobě,“ obrátila se na Emílii.
„Zítra se sejdeme zase tady, stejné místo a čas, dnes už tu budou brzo zavírat a já…“ smyslně se usmála a kývla bradou směrem k číšníkovi – „chápete, že…“
Ostatní pochopily, postupně zaplatily a nechaly ji v baru samotnou.

Bar byl už dávno pustý a prázdný, bylo totiž lehce po zavíračce.
Zůstala v něm už jen Tereza a číšník, který ji naznačoval, ať také odejde, že chce zavírat.
Tereza po něm znovu hodila očkem a ladným krokem se k němu vydala, vyprávění a vzpomínky ji docela vzrušily.
Začala s ním flirtovat, ale její úsměvy a gesta se od něj odrážely jako hrách od betonové stěny.
„Poslouchej kočko, já na tyhle věci nejsem,“ ukázal na nenápadnou duhovou pásku na ruce, „snad chápeš“.
Tereza pochopila a přemýšlela, co teď.
Mohla použít své nadpřirozené schopnosti a přinutit ho k tomu, co potřebovala, jenže v dnešní době… to už není tak bezpečné jako dříve.

Zklamaně opustila bar a vydala se nočními ulicemi k domovu, už bylo dost pozdě, takže šance, že potká ještě někoho použitelného byla minimální, protože co s někým, kdo má dvojku v žíle…
A tak dorazila domů neukojená, nadržená a hladová, chudák chlap, který jí zítra přijde pod ruku a pusu jako první, říkala si, když těžce usínala.
Chvíli ještě zápasila s myšlenkou, že se aspoň rychle uspokojí sama, když už nic, ale takhle hluboko přece neklesne…