Teambuilding 02 – Výlet k „Nejdedále“

Uplynul nějaký ten čas.
Chtěl bych napsat, že vše bylo v normálu, v pohodě, ale nebylo.
Vzpomínky na Lenku se stále vracely, zvlášť když dílnou proběhla některá z kancelářských účastnic výletu. I když to nebyl klasický teambuilding, který má stmelit kolektiv, tento náš výlet kolektiv stmelil, a tak jsme se při setkání zdravili jménem a úsměvem. Ne, že bych z toho dělal nějaké závěry, byla to prostě krásná vzpomínka.
Byl to úlet, krásný ale přece jen úlet, na jednu noc. Věřil jsem, že tak to brala i Lenka. Úlet na jednu noc.

Teambulding měl patrně úspěch i u vyššího vedení a nejspíš i zafungovala rivalita, protože opět někdo začal organizovat firemní akci.
Nejdřív to byla jen šeptanda, pak se na nástěnce webové i klasické objevilo oznámení o plánované akci.
Ale tentokrát jen na neděli, pochopitelně na kolech, na nedalekou zříceninu.
I když připouštím, že pojem „nedaleká“ je relativní.
Tam i zpět se to dalo bez potíží zvládnout jako rodinný výlet, takže to bude – alespoň  tak to bylo v plánu – pohodová jednodenní akce.
Jeli jsme, plus mínus stejná sestava jako minule.
Někteří využili možnost nabídky vzít s sebou své drahé polovičky a našli se i tací, co s sebou vzali i odrostlejší ratolesti.

Naše skupina byla noční můra řidičů, táhla se jak týden před výplatou, navíc roztažená po celé šířce silnice, a to i v protisměru.
Snaha některých zodpovědných, udržet to alespoň trošičku rozumně pohromadě, měla vždy  jen krátkodobý účinek.
Tímto bych se chtěl ještě jednou zpětně omluvit všem řidičům a řidičkám, kteří nás míjeli.
Uznáte, že potkat takovou… no tlupu, nenapadá mě jiný slušný výraz než tlupa… je pro každého řidiče očistec.
A tak les, a hlavně lesní cesta, kam auta nesměla, ale přesto tam mnohá zajela, byla vysvobození pro všechny.

Na cíl naší cesty mám krásné vzpomínky.
Okolní  kopce a lesy jsem prochodil křížem krážem. Tady jsem začínal s trempováním, tady jsem se jako vlk samotář začínal toulat s krosnou na zádech, tady jsem strávil svou první noc (a pak mnoho dalších) pod širákem.

Od mé první návštěvy se zřícenina změnila k nepoznání.
Koupila ji parta nadšenců, vykácela náletové dřeviny, dva zbytky čehosi, co bývalo čímsi a obvodové zdi byly ještě v docela slušném stavu, zastřešili.
Byli to docela fajn lidi, a tak jsem se tam často zastavil, když jsem se vracel z kolotoulek. Na kontrolu, jak pokračují záchranné práce, na kus řeči… a když tam potom z prken stloukli i jakousi boudu a patřičně ji zásobili, i na občerstvení.
Nakonec se z toho stal cíl mnoha výletníků, které sem lákali pomocí různých akcí. A sem jsme jeli i my.
„Béčka“ nebo taky „žabaři“ pěkně po silnici, po mírném stoupání v nekonečných serpentýnách, „rafani“ lesní cestou, která místy připomínala spíš překážkovou dráhu pro kamzíky.
Chce to dobré kolo, už něco umět v podobném terénu, fakt dobrou kondičku a cesta nahoru je skvělý zážitek, dolů zase super adrenalin.

No a pak tu je speciální kategorie, která se rozhodne pro tuto cestu na silničním kole.
Jako například Lenka.
Na takovouto cestu neměla kolo ani zkušenosti, a tak není divu, že za chvilku musela sesednout a kolo tlačit.
Nebo se vrátit.
Bojovala statečně, to musím uznat, ale očividně nebyla zvyklá na přeskakování kořenů, různých výmolů, nutnosti na nějaký ten schod, nebo něco co schod připomínalo, vyskočit. Prostě takové ty fajn legrácky, které si blázni jako my vychutnávají.
Nemohl jsem ji tam dost dobře nechat samotnou, a tak jsem i já slezl z kola a šel, alespoň v místech kde to cesta umožnila, vedle ní.

Rafani už dávno zmizeli kdesi v dálce a my osiřeli. 
Větší část cesty jsem nechával jít Lenku první, aby udávala tempo (já vím, hodně průhledná a naivní záminka) a já se na oplátku mohl  kochat pohledem na tu rozkošnou postavičku, na ten nádherný zadeček.
Na jedné mýtince, přes kterou vedl jeden z pohodlnějších úseku cesty, se zastavila, opřela se o kolo a protáhla se, jako kdyby ji bolela záda.
Pánové… když se nádherné pěkně vyrýsované tělo takhle předvádí v uplém oblečku, tak to je slast i muka v jednom.
Vytáhla láhev z držáku, zaklonila se a dala si pořádný doušek a mně další stupeň tortury.
Takhle vystavovat svá prsíčka, tak rozkošně pevná, chlapovi, který se s nimi před nedávnem směl pomazlit, mohl je líbat, hladit, mnout… to je provokace, to je nelidské mučení.
Rozpálená mýtina voněla létem, smolou… už tak to je opojná kombinace a do toho se tu takhle předvádí Lenka. 

My muži to fakt nemáme snadný.

To už bylo na mě moc, a tak jsem se sklonil a začal „kontrolovat“ řetěz, přehazovačku, prostě cokoliv, jen abych se donutil nedívat se a nemyslet na Lenku.
„Nějaký problém?“ zeptala se starostlivě a podívala se na mě.
„Jo, velký a tvrdý,“ řekl jsem si v duchu. „Ne, jen taková běžná kontrola,“ odpověděl jsem a zoufale se snažil zklidnit vášně.
„I kdyby, věřím, že by sis dokázal poradit. Vybavení na to máš a jsi kluk šikovný,“ konstatovala Lenka.
V současném rozpoložení jsem slyšel dvojsmyslné provokativní narážky úplně ve všem. Každé slovo, každé gesto i když to tak nejspíš nemyslela. Nebo snad ano?
Věděla moc dobře, co dělá a hlavně, co to se mnou dělá. A i kdyby snad nevěděla, tak musela vidět.

Ach vy ženy, jak já vás za to nenávidím! Jak já to na vás miluju!

Co se dá dělat, vášně a hormony se mi zklidnit nepodařilo, dál předstírat že něco spravuju nebo kontroluju už taky ne, a tak jsem s povzdechem vstal a opřel se do řídítek.
„Jedeme?“ zeptal jsem se.
Lenka pohledem zkontrolovala situaci, usmála se takovým tím spokojeným úsměvem, jako když se vám něco podaří a vrátila láhev do držáku.
„Jedeme,“ souhlasila a vyrazili jsme.
U rozcestí už na nás „rafani“ čekali a my všichni ještě počkali na „béčka“, co jela po silnici… prý ať tam dorazíme jako jedna skupina.

K hradu vedla krátká slepá  odbočka z hlavní cesty.
Vlastně by se ta zřícenina mohla jmenovat po werichovsku, „Nejdedále“.
K hradu „Nejdedále“ jsme už přijeli jako skupinka a okamžitě obsadili u kasy a současně i občerstvovací boudy všechny volné lavice, narychlo stlučené z prken, trámů a rozpůlených kuláčů, jak se jednou o podobném výtvoru vyjádřil kamarád: „To musel dělat Robinson Crusoe, a to ještě ve spěchu.“
Ale ke koloritu středověké zříceniny se takové výtvory hodí lépe, než nějaké lavice a stoly z hobby marketu.
Byli jsme tu tak nějak společně a přesto každý sám za sebe.
Proběhlo společné focení u hradu i s firemní vlajkou.
Když se někteří rozprchli, udělal jsem si pohodlí a čekal až první vlna nadšenců proběhne hradem.
I když hrad znám, pokaždé je tam něco nového k vidění, třeba jen to, jak pokročily práce na zajištění zdiva.

„Znáš nějaké pověsti?“ zeptala se mě Lenka a sedla si vedle mě s plechovkou energeťáku a kývla hlavou směrem k hradu.
„Něco o historii hradu vím,“ pokýval jsem hlavou a ukázal na zalaminovaný list papíru, kde byla všechna důležitá historická data napsaná a jak je dobrým zvykem i rozkreslený stavební vývoj.
„Ale to přece nejsou báje a pověsti,“ nedala se Lenka jen tak lehce odbýt.
„Ne, zdejší pověsti neznám,“ zavrtěl jsem hlavou. „A kdoví, jestli o tom hradu vůbec nějaká ta pověst je. Myslím, že tu ani pořádné strašidlo není.“ 
„I když Jindra tvrdí, že tu nějaký to strašidýlko je,“ dodal jsem po krátkém zaváhání.
„Kterej Jindra?“
„Vlastně ani nevím, čím on je. Dělá tady kastelána, možná je to majitel, většinový vlastník, šéf té party co to tu vlastní a spravuje, fakt nevím,“ pokrčil jsem rameny a napil se. „Pro mě je to taková paní Colombová, pořád o Jindrovi slyším, ale ještě jsem ho neviděl,“ pokračoval jsem.

Ukázal jsem na příbytek, kam vedlo dřevěné schodiště z velice hrubě opracovaných trámů a fošen. „Támhle bydlí, když tady je. Myslím Jindru,“ upřesnil jsem pro jistotu. „Možná je tím zdejším strašidlem samotný Jindra. Já jsem tady strašidlo, ani malilinkatý strašidýlko neviděl, když jsem tu kdysi chodíval vandrem a občas přespal.“
„Já vím,“ usmála se Lenka, „a to už sem chodíš tři sta let.“
Chvilku jsem soustředěně počítal na prstech, potichu, ale tak aby to Lenka slyšela, jsem si mumlal složité výpočty. „Pí krát sínus lamda, to celé na druhou, odmocnina z kosinu delta…“
Lenka nechápavě vykulila oči a já pak hrdě, vítězně ohlásil výsledek: „325!“ a utřel si skutečný pot z čela.
Lenka pochopila a usmála se.
Bože, jak jí ten úsměv slušel!
„A fakt jsi za celou tu dlouhou dobu žádné strašidlo neviděl?“
„Ne, opravdu ne, i když…“ zaváhal jsem, jestli ji můžu nechat nahlédnout do svého života. „Několikrát jsem tu spal po širákem, než to tu začali spravovat, myslím že minimálně jednou i za úplňku a fakt nic. Dokonce mě ani nepřišli strašit nějací ti hejkalové a podobní lesní tvorové. Ani žádná zdejší bílá paní, žádná lesní panna o mě nestála, prostě nic. Možná lesní panna nestála o panice,“ neodpustil jsem si lehce košilatou narážku.

„Ty jsi tady spal pod širákem?“ odvedla Lenka řeč od lechtivého tématu.
„Nejen tady a nejen jednou! Támhle u paty věže jsem spával, pokud tu nebyla jiná parta.“
„Už nevandruješ?“
Pokrčil jsem rameny a neměl náladu vysvětlovat, proč jsem se toulání s krosnou na zádech musel vzdát.
„Už nevandruju,“ konstatoval jsem krátce a možná i zbytečně stroze. „Ale není všem dnům konec.“
„Půjdeme to tady omrknout?“ tentokrát jsem to byl já, kdo odváděl řeč od tématu.
Lenka souhlasila, a tak jsem ji s plánkem hradu v ruce dělal průvodce.
„Napravo vidíte, nalevo vidíte, nad sebou vidíte, pod sebou nevidíte,“ parodoval jsem imaginárního průvodce, jen aby se zase usmála.
„Nejdedále“ není nijak rozsáhlý, moc k vidění tu toho taky není, co taky chcete vidět na rozvalinách, třebas jsou v rekonstrukci.

Po prohlídce hradu se někteří, hlavně ti, co si z toho udělali rodinný výlet, rozhodli pro návrat, a tak se naše společnost, už tak velmi rozptýlená, začala rozpadat.
Některé hnal domů hlad, další měli ještě jiné plány. Nakonec tam z naší skupiny zůstalo jen pár jednotlivců roztroušených po celém hradě. 
Mně se domů ještě nechtělo, a tak jsem přemýšlel, co ještě podniknout.

„Někde, nevím přesně kde, tady vytvořili biotop, nějaký rybník, stromy, keře, mokřady, však víš jak to teď zakládají, pojedu ho najít a podívat se,“ odpověděl jsem Lence při loučení na otázku, kam se chystám.
Přece jen je slušnost dát ostatním vědět že odcházím a rozloučit se.
„Taky jsem o tom už slyšela,“ pokývala hlavou Lenka po chvilce přemýšlení, o čem to vlastně mluvím.
„Jenom slyšela? Ale ještě jsi se tam nebyla podívat? Teď to můžeš napravit, mělo by být jen kousek odtud,“ nenápadně jsem jí nabídl, aby jela se mnou.
„Tak jo, stejně jsem se tam chtěla zajet podívat.“
Slovo dalo slovo a za malou chvilku jsme už jeli, tentokrát po silnici, někam, kde by podle našich kusých informací ten biotop měl být.

„Tady bych si do vody netroufl. Vody tu bude tak po kolena a bláta po pás, tady si nezaplavu,“ zhodnotil jsem malý rybníček.
„Znám lepší místa k plavání,“ souhlasila Lenka. „Toto přece není dělaný k tomu, aby si sem někdo chodil zaplavat.“
„A jaké to lepší místo k plavání znáš? A neříkej mi bazén u vás doma, nebo nějaké to městské koupaliště.“
„No, domácí bazén má své výhody,“ bránila Lenka domácí bazény a já si hned představil jednu z možných výhod. Nahaté koupání…
„Jo, to by se mi líbilo,“ pochválil jsem si v duchu nespornou výhodu domácího bazénu.
„No jo, ale tam si pořádně nezaplaveš, dvě tři tempa,“ neodpustil jsem si kritiku i když být sám v bazénu s Lenkou – a bez plavek pochopitelně  – tak mám úplně jiné myšlenky a touhy než plavání.

„Tak schválně, jaká místa to jsou? Pláže někde na Bahamách?“
„Jsou tu dva zatopené lomy,“ nadhodila Lenka.
Jasně… jeden kamenný, který zaplavila spodní voda tak rychle, že dělníci nestíhali utíkat a prý je na dně ještě spousta z tehdejšího vybavení.
Druhý lom, tentokrát písečný je docela z ruky, daleko, ale s lákavým bonusem, jakým je zákaz koupání.
Přesto, nebo snad právě proto, je tak oblíbený a opravdu hojně navštěvovaný.
„Myslíš Langrák?“ zeptal jsem se, kamenný lom, kterému nikdo neřekl jinak, než po bývalém majiteli lomu.
„Jo, ten je fajn. My tam máme chatku,“ řekla Lenka.

Chatek tam bylo opravdu požehnaně, některé už připomínaly spíš vily, obehnané důkladným kovaným plotem a tújemi, které poskytovaly zdání úkrytu před zraky ostatních a pocit soukromí, jiné byly spíš zahradní domečky na nářadí, odněkud z hobby marketu.
Některé osamocené schované v lese, jiné v chatové kolonii, vlastně už to byla taková malá vesnička.

„Tak si tam někdy zajdeme zaplavat,“ navrhl jsem a doufal, že bude souhlasit. 
Při našem milování v chatce bylo hodně málo vidět, a tak jsem si nechtěl nechat ujít příležitost pokochat se pohledem na Lenku v plavkách a doufat, že budou opravdu minimalistické.
„To není špatný nápad,“ k mé veliké radosti neodmítla.
„Super,“ zajásal jsem a už si plánoval kdy.
„V pátek? V sobotu?“ navrhoval jsem první ideální dny.
„Nebuď tak hrrr,“ krotila mě.
„Dobře, tak prostě někdy,“ řekl jsem rezignovaně, jasně prostě „někdy“.
„Někdy určitě,“ potvrdila nezávazně.

Ale zklamání nevydrželo dlouho a za chvilku bylo opět vše báječné, jak taky jinak vedle Lenky.
Co ale ani její úsměv nemohl změnit, byl čas, který letěl šíleným tempem a najednou už bylo hodně šero a bylo jasné, že větší část cesty pojedeme za tmy.
Chtě nechtě bylo na čase vrátit se domů.

„Něco mi vletělo do oka,“ stěžovala si Lenka a třela si oko.
Chvilku jsem čekal, jestli mi neoznámí, že už je to dobrý, ale nic, jen si třela oko dál. 
„Mám ti překřížit víčka?“ nabídl jsem zištně svoji pomoc.
Lenka přišla blíž, úplně blízko, blizoučko, tělo na tělo… a to bylo, proč jsem řekl, že je to zištný důvod.
Opřela se o mě prsama, zvedla hlavu, abych se mohl podívat co v tom oku má.
Opět se mi postavil a jak byla tak těsně u mě, musela to cítit.
Stálo mě to veliké úsilí dělat jako že nic a hledat v oku něco, co by tam jako mělo, vlastně nemělo být.
Muška jenom zlatá… potvůrka malinká tam byla a mně se podařilo zachytit ji na řasu.
Cítil jsem Lenčinu vůni, prsama se o mě opírala a její klín… byl tak blízko mého…
A ona se ještě víc opřela. 

„Neprovokuj!“ varoval jsem Lenku.
Kdo mě zná ví, že tento tón znamená poslední varování.
„Nebo co?“ zeptala se vyzývavě.
Zas tak dobře mě neznala, nebo to opravdu byla jen náhoda?

Každopádně se o mě a hlavně o Něj otřela nejen bokem, ale i rukou jako by se chtěla přesvědčit, že moje výhružky jsou futrovány pádnými a hlavně tvrdými argumenty.
Byly. Argument byl sice jen jeden, ale o to tvrdší a pádnější.
Já ji varoval…
Vzal jsem ji kolem ramen, pevně ji objal, přitiskl k sobě a políbil ji.
„Chci tě,“ zašeptal jsem vášnivě.
„Chci tě,“ opakovala jako ozvěna.
„Tady a teď.“
„Tady a teď,“ opakovala a v jejím hlase zněla touha. Já ji tam slyšel !!!

Jednou rukou jsem ji objímal kolem ramen a tiskl k sobě, druhou jsem jí hladil a jemně mačkal zadeček.
Mírně se rozkročila, zaklonila hlavu a nabídla mi rty k polibkům.
Ale ani její ruka nezahálela. Vklouzla mi do šortek… našla co hledala, spokojeně a rozpustile se usmála a pustila se do práce.

Bůh ví, co ji tak potěšilo, co bylo důvodem k úsměvu, ale to je jedno. Usmívala se, a to je hlavní.
Přestal jsem ji objímat a chytl ji v pase za tričko.
Zanechala velmi šikovné ruční práce a zvedla obě ruce nad hlavu, aby mi usnadnila zbavit ji trička.
Pánové, zcela jistě to velice dobře znáte a možná to milujete stejně jako já.
Prsíčka se takhle nádherně vypnou a přímo si říkají o políbení a pomazlení. Nebo alespoň to pomazlení, když jsou stále v zajetí košíčků, chviličku před tím, než je vysvobodím.
Na chvilku se pomazlit s těmi poklady, a pak ji položit do trávy.
Deku nemáme tak alespoň pod záda a zadeček dáme naše trička.
Je stejně nedočkavá jako já a nadzvednutý zadeček jasně vybízí k tomu, abych neotálel a šortky jí stáhnul.
Její výzva je mi rozkazem.

„Chci tě,“ opakovala šeptem a její ruce se pokoušely stáhnout šortky i mně.
Jakmile se nám to společným úsilím povedlo, okamžitě jsem do ní vniknul. Byla už nádherně připravená. Na nějakou předehru nebyl čas, oba jsme to chtěli hned.

Zhluboka s ulehčením vydechla. Jestli to bylo úlevou nevím, ale můj hluboký výdech úlevou byl.
Konečně!!! Celý den trpět, po tomto toužit a teď konečně přichází naplnění snu a touhy! To je nádherná úleva!
Naše souhra byla dokonalá.
Naše vzdechy, hluboké, přerývané, tiché… nádherný milostný duet skončil.
Na chvilku se jí zastavil dech a přestala spolupracovat, celá znehybněla…
Tak jsem přestal i já. Uznejte, že v takovém případě to je dost o ničem.
Naštěstí to trvalo jen chvilku.

„A teď já!“ rozhodla se a rukama mě od sebe odstrkovala.
Sotva jsem se trochu nadzvedl a poskytl jí prostor, už se mě snažila přetočit na záda.
Super! To si rád nechám líbit. 
Líbilo se to i Lence a nasedla na mě skoro dřív, než jsem si stihl udělat jakž takž pohodlí.

Jezdila bravurně a očividně i s gustem, ale hlavně beze spěchu.
Dokonce mi nechala prostor pro mou aktivitu a vstřícné pohyby.
Pak vzala moje ruce, které jí hladily boky a zadeček a položila si je na prsa.
No to si nechám líbit. Tiskla si moje ruce pevně k prsům a já se rád nechal vést.

Najednou se mi zdálo, že v aktivitě přestává polevovat, jako kdyby už chtěla sesednout.
Bylo na čase převzít aktivitu.
Posadil jsem se, pevně ji objal, dalo by se říct že jsem ji „zafixoval“ a pak ji převalil na záda.
Bylo to, jako bychom to už někdy nacvičovali, podařilo se mi v ní zůstat.
Rozpustile se usmála.
To ještě netušila, co jsem si na ni vymyslel.
Dal jsem si její nohy na ramena. Vzepřel se, a tak jí pozvedl zadeček vysoko nad zem.
Na okamžik byla překvapená, ale za chvilku bylo vidět, že se jí to líbí.
Zašátrala rukama jako kdyby něco hledala, tak jsem jí nabídl své.
Ruce se spojily, prsty se propletly a já spěl k vyvrcholení.
Poznala to…
„Můžeš do mě… já to tam chci!“ šeptala přerývaně mezi vzdechy a já rád její přání – a nejen přání – vyplnil.

Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval, abych zahnal dokonale živý sen.
Touha a vášeň, fantazie, co bych v tu chvíli chtěl prožít.
„Co je?“ zajímal Lenku důvod mého chování.
„Komáři,“ vysvětloval jsem a nebyla to tak úplná lež.
Skutečně nás obletovala mračna komárů.
Přece jí nebudu vykládat, jak jsem se zasnil a co jsem si představoval!

„Byla tam muška,“ ohlásil jsem Lence výsledek své pomoci a opatrně jemně jí z řasy tu mušku bříškem prstu odstranil.
Zároveň to bylo takové, pro mě milé pohlazení těch nádherných očí. 
„Pojedeme,“ řekl jsem na hranici sebeovládání.
Nejspíš toho budu litovat a má fantazie byla jen kousíček od naplnění.
Lenka mlčky přikývla.

Doprovod až ke dveřím domu slušně, ale důrazně odmítla, a tak jsme se na náměstí u kašny rozloučili a každý jsme pokračovali svou cestou.