Teambuilding 03 – Pozvání na kávu

Mobil mi pípnutím oznámil doručenou SMS.
„Co bys řekl na kafe?“ a smajlík s úsměvem a šálkem kávy.
Neznámé číslo a zve mě na kafe?
Takové SMS jsme si s přítelkyní posílali a kafe nemuselo vždy znamenat kafe.
A protože vím, jak snadné je se ukliknout a poslat SMS nebo mail někam jinam, nechtěl jsem být potenciální kazišuk, ale třeba, třeba… no, jak byste nazvali jeho pravý opak?

„To bude asi omyl,“ odpověděl jsem, odložil mobil a považoval věc za vyřízenou.
Sebe pak za případného zachránce pro někoho, koho čekalo moc krásných a příjemných chvil.
„Ondro, to není omyl. Půjdeš po práci na kafe? Zvu tě. Lenka.“
Aha, takže přece to bylo pro mě.
Kafe znamenalo kafe. Jen a pouze kafe. Ale kde vzala moje číslo? To je vlastně jedno.
„Kafe neodmítnu. V kolik?“
„V 15:00? V Oáze?“
„Fajn. Domluveno.“
Opět jsem odložil mobil a zamyslel se. Otázek mnoho, odpověď žádná. Ale to je vedlejší.
Předpokládal jsem, co mi asi tak řekne.
Bylo to fajn – alespoň doufám že i pro ni to bylo fajn – ale jen pominuti smyslů, které se nesmí a nebude opakovat. Musí to skončit, spoléhám na tvou diskrétnost atd. atd.
To se přece rozumí samo sebou, že se o tom nebudu nikde šířit, to mi říkat nemusí.
Ale je to fakt pěkná holka, navíc fajn, dobře se s ní povídá, a tak se takové pozvání neodmítá.

Celý zbytek směny bylo mé pracovní nasazení, slušně řečeno, velmi vlažné.
Od výletu k „Nejdedále“ už uplynuly dva dny a za celou dobu jsem Lenku neviděl, ale o to víc na ni myslel.
Na tom, že jsem ji neviděl by nebylo nic zvláštního, před výletem k Novomlýnským nádržím jsem ani netušil, že tak pěkná a fajn holka vůbec ve firmě je.
Vlastně jsem doposud ani pořádně nevěděl co dělá, neznal její příjmení, prostě nic.
Byla pro mne tajemnější než pověstný hrad v Karpatech.
Její neurčitá vyhýbavá odpověď „v zásobování“, na mou otázku, kde a co dělá mi tehdy stačila.

Jenže to bylo. Včera není dnes, jak se říká. Nemohl jsem tušit, kam se to všechno posune.
Jak a koho se nenápadně ptát?
Nechtěl jsem, aby se dostala do řečí. Nejlepší bude zeptat se přímo u zdroje a takové povídání u kávy je ideální příležitost.

Oáza je malý, ale příjemný motorest na nedaleké benzínce.
Asi to není úplně podle etikety, ale čekal jsem na Lenku na parkovišti.
Motorest nebo hospoda, neměla by tam vcházet sama.

Nevypadalo to na dlouhé zdržení, a tak se kafe zdálo být ideální volbou na otázku obsluhy co si dáme. Nakonec, přece jsme na tom kafi byli domluveni.

„Něco ti dlužím,“ řekla a chvilku štrachala v batůžku, ze kterého vylovila balíček a položila ho přede mě na stůl.
Věděl jsem co to je, už když to vytahovala.
Duše. Tedy ta od kola.
Věříte na náhody? Osudová znamení? Symboliku?
Proč tedy zrovna teď zpíval v rádiu Aleš Brichta a ptal se…
Moje protesty nechtěla slyšet. Prý mi to dluží.
Ale přece mě nepozvala na kafe, aby mi mohla dát, vlastně vrátit duši.

„Plánuješ něco na prodloužený víkend?“ zeptala se, když naše dohadování skončilo a já rezignoval.
Míchala si kávu, ale bylo to spíš ukrývání rozpaků, prostě potřebovala nějak zaměstnat ruce.
„Nic konkrétního,“ chtělo se mi říct. Co taky plánovat čtrnáct dní dopředu. V plánu bylo, že si udělám minimálně jeden celodenní výšlap na kole.
Ale jako by mě popíchl rarach.
„Buď anebo,“ řekl jsem si. Při nejhorším mi vynadá a odejde. Nebo, že by jako ve filmu, mi chrstne obsah sklenky do obličeje?
Nesmysl, nejsme ve filmu a navíc ta káva je horká.

„Pozvat tě někam na výlet, strávit s tebou den dva v nějakém příjemném penzionku, pomilovat se s tebou,“ vypočítával jsem své představy a touhy.
„Tak pěkná a fajn holka takové návrhy musí slýchat často, mohl sis vymyslet něco originálnějšího. Takhle ji otrávíš, znechutíš, ale nezaujmeš,“ pokáral jsem se v duchu.
Usmála se, začervenala se – a moc jí to slušelo.

„Nejdeš na to nějak hrr?“
Co to? To jako že by snad, možná, nebyla proti?
„Asi jo, promiň,“ po chvilce váhání jsem souhlasil. „Tak dobře, znovu. Můžu tě pozvat na rande?“ na chvilku jsem se zamyslel. „Půjdeš se mnou do kina? Co třeba zítra? Někam v rozumné dojezdové vzdálenosti.“

Vylovit mobil a vyhledat program kin je dílem okamžiku.
„Podívám se, co kde hrají a ty si vybereš.“
„To jsi vždycky tak hrrr?“ opakovala svou otázku.
Překvapeně jsem se na ni podíval.
„Jaký hrrr?“
„Já přece ještě neřekla, že do toho kina s tebou půjdu. Ještě si to rozmyslím.“
„Chceš k tomu rozmýšleni ještě jedno kafe? Nebo víno? Ideálně červené nebo něco na zub? Vaří tu dobře.“
„Ty se nevzdáváš snadno, že ne?“ pobaveně se usmála.
„Pozval bych tě do divadla, ale do kina budou lupeny vždy, u divadla to tak jistý není,“ vysvětlil jsem proč kino a ne divadlo.

Ale to už i ona listovala v mobilu.
„Co třeba ,Známí neznámí‘?“
Rychle prohlédnout program kin… „Už to vidím! No jo, ale to je v Kromclu. A ještě navíc letní kino.“
„Je to problém?“
„Vůbec ne. Můžeme vyrazit dřív a zajít si do Květné nebo Podzámecké na kafe, možná i na večeři,“ okamžitě jsem rozvíjel plány.
„To nezní špatně,“ souhlasila.
„Takže zítra? Taky ve tři? Sraz dáme tady?“
S úsměvem zavrtěla hlavou. „Ty jsi nemožný.“
„Taková jsem já, matinko,“ zapitvořil jsem se a naznačil pukrle.

Lenka se rozzářila jak sluníčko. „Jé tam jsem hrála.“
Její reakce mi vyrazila dech.
Bum! To byla rána. Kdybych neseděl, tak na ten zadek padnu.
„Snad ne Denisu?“
„Ne, to ne,“ pobavena a snad i polichocena, jak vysoké mínění mám na její herecký a pěvecký um.
Se smíchem energicky zavrtěla hlavou. „Jenom křoví.“
„Tak, až to někdy někde bude, tak si tam zajedeme?“
„To není špatný nápad.“
„Skvělé,“ zaradoval jsem se a prstem si zaklepal na spánek. „Uloženo do paměti.“
„Ale abychom to nezamluvili, platí ten zítřek?“
Na chvilku se zamyslela a pak kývla hlavou. „Dobře. Zítra ve tři.“

Jednu věc jsem nedomyslel.
Na kole jsem jezdil do práce za každého počasí. Nezastavil mě déšť, sníh, mráz, vichr prostě nic. A najednou v krásné slunečné ráno si pojedu autem.
To bylo pozdvižení!
A pochopitelně otázky, co se stalo.

Kroměříž je pěkný město. Procházka Květnou zahradou byla fajn.
Měla jeden malý kaz.
Chtěl jsem si Lenku vyfotit, ale jen zavrtěla hlavou. „Ne.“
Ne je ne, přes to nejede vlak.
Jasně jsou situace, kde na „ne“ existuje jediná možná odpověď. „A Just jo!“ ale toto není ten případ.
Škoda, mohly to být krásné fotky.
Pozvání na kafe, na rozdíl od toho na večeři, neodmítla.
Ale není všem dnům konec.

Cesta zpět proběhla víceméně mlčky.
Vymotat se z města, najet na dálnici a mrknout na Lenku.
Spala? Přemýšlela nad filmem? Nebo jen spánek předstírala? Nevím.
Možná v to doufala, snad to čekala nebo se dokonce obávala, že zajedu na nějaké klidné tiché opuštěné místo. 
Kdo ví?

Pokušení bylo veliké, převeliké. Ale muž má být mužem a má se umět ovládat.
Musí.
Ještě jsem jako galantní muž rychle oběhl auto, otevřel a přidržel dveře.
Letmý polibek na rozloučenou, vzájemné poděkování za krásný večer a příslib „napíšeme si“.

Napsali jsme si.
Hned druhý den. A pak další a další.
Pozvání na kafe, tentokrát ode mne.
A u kávy jsem se zeptal na prodloužený víkend.

„Kam chceš jet?“ zeptala se.
„S tebou třeba do pekla.“
„Tam ne, tam je moc horko,“ odmítla můj první návrh.
„Nevím, takhle narychlo uprostřed sezóny něco sehnat nebude jen tak, ale určitě něco najdu.“
„To bude asi problém,“ souhlasila a já se tetelil blahem a hned si představoval společně strávené dny a noci.
Co budu zapírat, hlavně ty noci.
„Neboj, já si nějak poradím. Kdybych si měl půjčit karavan!“ Úplně jsem cítil nutkání dupnout si.
To by bylo, aby nebylo! 
„Takže souhlasíš?“ byla ve mně malá dušička.
Souhlasila.

Já to říkám pořád, že jsem nedělňátko.
Na začátku prázdnin sehnat ubytování, slušné a relativně levné, navíc v Českém ráji, se zdálo být nemožné.
Ale i zázraky se dějí. Potvrdit a zaplatit rezervaci bylo dílem okamžiku.
Ale ona to zas tak velká náhoda nebyla.
Dovolenou v Českém ráji jsem si pro letošek plánoval, a tak mít, když ne všechny, tak určitě většinu hotelů, penzionů i jiných forem ubytování v merku, bylo samozřejmostí.
Něco ve stylu průvodce, knížečku, kde bylo popsáno snad všechno co stálo za vidění. Mapa, aby bylo možné si co nejefektivněji naplánovat cestování, je, když toho chcete vidět a stihnout obejít co nejvíc, téměř nutnost. Takže místo, kde strávit prodloužený víkend se přímo nabízelo.
No a když je někdo nedělňátko, nemusí shánět karavan.