V erbu šípy

Ledva zahlédl věž rodné tvrze, pocítil Chtiboj, že je něco v nepořádku. Na špici nevlála zástava s erbem, na němž si jeho otec velmi zakládal.
Erb dvojice šípů nebyl ničím výjimečným, ale děd si ho doslova vydobyl mečem v lítém boji s nepřítelem, díky čemuž se stal rytířem a po zakoupení panství se začal psát s přídomkem ze Šípova.

Zástava na věži nevisela a všude byl až podezřelý klid a ticho. Vesnice byla až dál, tvrz stála na samotě z jedné strany chráněná bažinou a přístupná byla po můstku přes vykopaný nehluboký příkop po jehož vnitřním obvodu se táhla palisáda ze zašpičatělých kůlů. Na nevelkém dvoře stála stodola, chlévy, panský dům a obranná věž s podsebitím. Ta jako jediná kamenná.

Tvrz Šípov byla rodině pohodlným domovem a otec měl rozsáhlé plány, jak ji ještě více zvelebit. Potřebných peněz se ale stále nedostávalo.
Teď se Chtiboj vracel z válečné výpravy, jíž se jako man pana Oldřicha z Rypštejna musel zúčastnit. Se ztrátou tří mužů ale přicházel jako vítěz společně s truhlou zlaťáků jako válečnou kořistí. Tu se mu podařilo ukořistit a zatajit před svým pánem a nyní se těšil na otcovo uznání.

Po otevření brány strnul. Uprostřed dvora stál kůl a něm naražená hlava jeho otce! Tělo nikde neviděl, ani nikoho jiného. Tvrz byla na pohled prázdná. Co se tu stalo?
Chtiboj tasil meč, stejně jako ostatní a rozběhli se po okolí. Chtiboj běžel do domu. V síni bylo prázdno, v komnatě sestry Markéty bylo jen zválené lože, u rodičů rovněž, až v kuchyni našel mrtvé tělo kuchařky Mařky. Ležela břichem na stole, suknici vyhrnutou nad pas a mezi poloroztaženýma nohama bylo vidět ochlupení klína. Zaschlé skvrny sémě na stehnech a zadku svědčily o jejím zhanobení.
„Jak jinak!“ pomyslel si Chtiboj zlostně. Po čem vždy útočníci jdou? Po zlatě a ženském těle. Mařka měla podříznuté hrdlo. Jistě. Když si s ní užili, tak se jí zbavili. Chtiboj nebyl jiný, jen ženy nezabíjel, nebylo-li to nutné.
Vyšel ven, když k němu přiběhl jeden z mužů.
„Pane, měl bys něco vidět, ale není to hezký pohled. Tam, ve strouze…“ ukazoval rukou.

Strouha na východní straně se plnila vodou jen při jarních a podzimních deštích a sloužila pro odtok vody z bažiny. Nyní byla suchá s břehy porostlými rákosím a byla plná těl povražděných obyvatel tvrze. Čeledíni, správce, štolba, dokonce i pár žen a hlavně bezhlavé tělo jeho otce!
Podle utržených ran všichni padli v boji. U žen to tak jednoznačné nebylo a u zemana Ješka bylo evidentní jeho zajetí a mučení.

Chtiboj sám tělo přenesl do tvrze, ostatní pohřbí na místě. Musí si promyslet, co dál. Proč všechny ženy zmizely? Obyčejní lapkové si s nimi užijí, ale nebudou je unášet. K čemu jim je urozená zemanka s dcerou? To nedávalo smysl. Tohle udělal někdo jiný, ale když ne lapka, tak kdo?

***

V nedaleké vsi se záhada rozřešila. Tvrz přepadl Rupert z Výrova. Muži nebojovali pod jeho zástavou, ale vesničané pár mužů poznali a přísahali, že jde o Rupertovy muže. Jejich voj byl zesílen skupinou lapků z lesa Bukovice. Asi je na tu špinavou práci Rupert najal. Lapkové nejvíce řádili ve vsi, odvedli nejlepší kusy dobytka, rabovali majetek a v několika případech ti mordýři zhanobili ženy.
Co se stalo ve tvrzi, nikdo nevěděl. Lupiči se zdrželi na noc a druhého dne odtáhli neznámo kam. Stopy jasně směřovaly na Výrov, ale cestou se rozdělily, kdy dobytek byl hnán na královskou cestu a dále na jih, další pokračovaly na tvrz. Zřejmě šlo o zajaté ženy a povozy s lupem.

***

Chtiboj uvažoval. Rupert z Výrova měl sice s otcem spory o hranice panství, tu a tam si vzájemně přepadli vesnici, ale takto to probíhalo v celém království a nikdo se nad tím nepozastavoval. Tohle bylo ale něco jiného… stálo to Rupertovi za to, stát se zemským škůdcem?

Ve vsi Chtiboj najal pár nových čeledínů a děveček a rodiče vida, že penězi neskrblí, sami mu své děti nutili do služby. Díky truhlici se zlaťáky se podařilo obnovit chov dobytka, sehnat zásoby a tvrz zase uvést do původního stavu. Na smutek nebyl čas, bylo třeba se připravit na pomstu.

***

Chtiboj ve své komnatě dopíjel pohár vína, když po zaklepání dovnitř vešla dívka s plachým výrazem ve tváři.
„Přál sis mě, pane?“
„Ano… sloužíš tu už dva týdny, Stárka ti říkají?“
„Tak mi říkají, ale jmenuji se Andula. Stárka proto, že můj otec je stárek v Konovském mlýně. Jsme svobodní lidé, ne poddaní.“
„O tom se s tebou nechci bavit,“ rozmrzele děl Chtiboj. „A vůbec, nudíš mě! Chtěl jsem s tebou ulehnout. Jsem už dlouho sám. Zlatku bych ti dal,“ propadl se do smutku a Andule se ho zželelo. Tušila, proč pro ni poslal. Z děveček tu byla nejmladší a dovolila si tvrdit i nejhezčí. I v milostných záležitostech již zkušenost měla. Po mužské náruči sice nijak neprahla, ale když z toho měly být peníze?
„Udělám, co budeš chtít, můj pane,“ špitla a chvatně si rozvazovala tkanici suknice.

Chtiboj byl mladý pětadvacetiletý muž a při pohledu na svlékající se dívku pocítil prudkou touhu. Andula byla pěkně rostlá, s plnými tvary a právě to měl rád. Ale bohužel, jak se plaše tvářila, taková byla i v loži.
Ležela pod ním bez jakékoliv aktivity, přijímala jeho doteky i pohyby s tichými vzdechy a jakoby bez zájmu. Přitom měla plná, hezká prsa, která Chtiboj mnul, hladil a líbal, úzký klín, jenž mu příjemně svíral pronikající úd a slastně ho masíroval při pohybech.

Muž se sice uspokojil, ale vlastně si to nijak neužil. Přesto Andělu obdaroval slíbenou mincí a zařekl se, že tuhle už si do lože nikdy nepozve.

***

Skupina lapků pod vedením jakéhosi Josky, snad zchudlého zemana, obývala les Bukovec už léta. Nikdy ale nepřepadávala obydlená sídla. Chtiboj přemítal, co jim Rupert z Výrova nabídl, aby riskovali život při dobývání tvrze? Vždyť to nebyli žádní bojovníci, spíše rváči a násilníci vyzbrojení sekerami, kyji, možná i lukem. To stačilo na kupce, ale zkušené bojovníky bránící tvrz?

Podle zjištěných stop útočníci obránce zaskočili překonáním palisády od bažiny. Pak ostatním otevřeli bránu a byl konec. Bažina byla neprůchodná a vedlo jí jen několik stezek a ty se přísně tajily. Kdo je mohl znát? Pak v něm hrklo.

Matouš! Ten střapatý kluk, no kluk… už dospělý, když dokázal zneuctít děvečku Lokýtku. Jakmile se to otec dozvěděl, nechal ho z tvrze vymrskat a Lokýtka pak byla ustanovena osobní komornou Markéty, Chtibojovi sestry. Ve tvrzi sice nevládly tak vznešené mravy, jak na hradech a na práci byla potřeba každá ruka, ale v tomto případě byla udělena výjimka. Matouš se zřejmě chtěl pomstít, vstoupil do služeb Ruperta a prozradil mu onu tajnou stezku skrze bažinu. On ji totiž určitě znal.

Chtiboj svolal čeládku a vydal se na výpravu do lesa Bukovec. Nevyjde ven, dokud tu rotu loupežníků nevyhladí do posledního muže.

***

Lapkové sídlili na polorozpadlém skalním hrádku hluboko v lese. Sem nikdo nechodil. Skály zde tvořily bludiště a kdo by tu co hledal? Tlupa žila ve slujích vyhloubených v měkkém pískovci, které tu zanechal někdejší stavitel. Jediný přístup byl úzkou skalní štěrbinou, která se dala snadno zablokovat a hrad byl tak prakticky nedobytný. Chyběl tu ovšem zdroj vody. Proto se muži starali, aby hradní cisterna byla stále plná. Lapali hlavně dešťovou vodu, nebo vědry nosili vodu z nedalekého rybníka. Byla to práce těžká, úmorná, ale od doby, co tu měli pár zajatých žen z tvrze, se této činnosti ujmuly ony. Rupert z Výrova jim nechal Kateřinu, manželku Ješka ze Šípova a dvě děvečky. Lapkové k urozené ženě neměli žádný ohled a musela pracovat jako ostatní. Ta naštěstí byla na práci zvyklá a nestěžovala si. Horší byly noci. Sedm mužů věčně chtivých a nadržených a tři ženy, jak to mohlo dopadnout?

Ženy ve dne byly služkami, v noci milenkami. Naštěstí mužům šlo jen o úlevu, a tak bývali rychle hotoví a nešukali je celou noc stále dokola. Ženy byly zavřeny v jedné kobce s malým neprůlezným okénkem, které, jak se ukázalo, pro postavu drobné Jolany průlezné bylo, a jedné noci se ji podařilo uprchnout.

Po celonočním úprku lesem ráno jak na zavolanou narazila na Chtibojův oddíl. Ten se sešikoval k útoku, protože když nyní byl úkryt lapků znám, muži ho hodlali vzít útokem.
„Ne tak, pane,“ varovala je dívka. „Hrad je nedobytný a mají tam ještě Rózu a… ehm… tvoji paní matku!“

***

Skalní sídlo oblehli bojovníci nepozorováni. Na zřícenině bývalé věže sice měl své místo strážný, ale lapkové se zde cítili v bezpečí i přes skutečnost, že jedna zajatkyně uprchla. Posmívali se zbývajícím, že jsou tlusté, ale ve skutečnosti měli vztek.
Zejména Joska, jejich vůdce, klel jako pohan a častoval strážného těmi nejhoršími slovy, že chrápal a ničeho si nevšiml. Muž krčil rameny. Jindy taky spal a nikomu to nevadilo.
„Jenže tu nebyl žádný zajatec, ty dutá hlavo! Odteď už si nevrzneš. Pichna ti utekla, tak si zase připrav ruku samohoňku,“ ušklíbl se Joska a obrátil se na ostatní. „Ta holka je tatam. Utekla v noci, cestu sem nezná. Přesto se připravíme, kdyby něco. Doplňte cisternu a nějaké zásoby. A v noci se bude hlídat, nebo si mě nepřejte!“

Na cestu s vědry k rybníčku se vydala Kateřina, ale nedošla tam. Pod skalou ji zajal sám Chtiboj.
„Ach synku!“ objímala ho s mateřskou láskou a proud slzí se jí řinul po tváři.
„Počkej, matko,“ jemně ji od sebe odtáhl. „Chci obsadit hrad, pomůžeš mi?“

***

Byla noc a Kateřina z okénka třikrát zahoukala jako sova. Odpověď přišla, vše tedy klapalo.
Vzápětí dovnitř oknem vlétl šíp s navázaným provazem. Upevnily ho, Kateřina opět zahoukala a lano se napjalo, jak po něm kdosi nahoru začal šplhat. Během půlhodiny byli uvnitř dva muži. První byl sám Chtiboj.
Vylomení zámku chatrných dveří kobky bylo dílem okamžiku a zatímco druhý muž s tesákem umlčel stráž, Chtiboj uvolnil zásek v přístupové chodbě a než se kdo nadál, bylo po všem. Tři lapkové byli jati, ostatní pobiti.

Joska neochotně přiznal, že byli najati panem Rupertem s Výrova k přepadu Šípova s vyhlídkou na bohatou kořist. Jenže pan Ješek byl i po mučení zatvrzelý a nechtěl prozradit, kde ukrývá své cennosti a Rupert mu v návalu zlosti uťal hlavu. Nezbylo než pobrat, co kde našli, včetně žen a vrátili se zpátky. Odměnou jim nakonec byly tři ženy a nějaké zásoby ze spíže.

„Čert aby to spral,“ odplivl si Joska. „Místo zlata tři hladové krky navíc. Pro potěchu jsou dobré, ale co jinak s nimi.“
To už Chtiboj nevydržel a Josku probodl mečem.
„O mé matce tak mluvit nebudeš, pse!“ křikl vztekle a svým mužům přikázal, ať popraví i ty zbylé lupiče. První část pomsty byla vykonána.

***

„Gulp… uhh… gulp… gulp,“ mlaskavě znělo komnatou z lůžka, kde Markéta ze Šípova ústy laskala úd Ruperta z Výrova. Ten už byl pevný a tvrdý, ale dívka dál olizovala a sála nalitý žalud, laskala uzdičku a líbala a rty jemně mnula i varlata.
Rupert spokojeně vzdychal a rukou ji hladil po hlavě. Takovou konkubínu aby pohledal! Už na Šípově se jí zmocnil přímo v komnatě a nyní ji má u sebe doma, kde mu koná potěšení, kdykoliv si zamane, což bývá často. Markéta se mu nevzpírá a dle výrazu tváře i ji to činí potěšení… koneckonců jinou možnost ani nemá.

Vymanil se ze slastného zajetí jejích úst a nastavil ji tak, aby do ní vstoupil zezadu. Mezi úžasné pevné půlky skvostného zadku.
„Ahhh,“ prohnula se Markéta v zádech při prudkém vniknutí, ale pak se rozvzdychala prožívanou rozkoší pod rytmickými hlubokými proniky a přírazy. Rupert ji zezadu promnul pevná prsíčka a pak ji chytil za boky a zrychlil přírazy.
„Ach… ach… já… již… oááááách,“ projela Markétě tělem nevýslovná slast vyvrcholení a zakrátko nato jí lůno zalila Rupertova míza. Pokolikáté už… jistě už jím je obtěžkána, projelo jí myslí. Přesto se cítila šťastná a uspokojená.
Muž se k ní přivinul a vášnivě políbil. Otevřela ústa, nabídla mu jazyk a rukou mu sjela k pasu, kde sevřela povadlý kolík a začala ho honit. Věděla, že milování neskončilo jedním vystříkáním.

Sotva se mu vrátila síla a ocas nabyl potřebné tuhosti, osedlala si ho a při masáži prsou si na něm zajezdila podle svých potřeb až do vyvrcholení. Rupert se neudělal, ale hned jí nalehl mezi roztažené nohy a prudkými přírazy se na ní dodělal. Přitom ji divoce líbal na ústa i prsa. Po uvolnění semene se z ní odvalil stranou a vydýchával se.

„Kdy už budu moci opustit komnatu, můj pane?“ špitla Markéta otázku.
„Dnes večer bude na tvou počest hostina. Pošlu ti sem ty nejlepší šaty, tak se snaž zalíbit,“ broukl Rupert, vstal a odešel. Dveře se zabouchly a zacvakl zámek.

Už tolik dní jsem tu zavřena jak vězeň, posteskla si Markéta. No, vlastně… vždyť vězeň jsem!

***

Chtiboj seděl se svými muži na poradě a s nimi i Kateřina. Jako manželka zavražděného zemana i ona toužila po pomstě. O přepadení však toho mnoho nevěděla.
„Byla jsem s Markétou, když venku nastal ryk. Vyběhla jsem ven, ale Ješek mě zahnal do domu, že tohle je věc mužů. Lokýtka, Markéta a já jsme byly schouleny v komnatě, když lupiči vrazili dovnitř v čele s Rupertem. Mě a Lokýtku hned odvlekli a venku vyslýchali Ješka, kde ukryl zlato. Popravdě jim řekl, že žádné zlato nemáme… pak přišel Rupert a sťal mu hlavu… bylo to hrozné… Na druhý den sehnali dobytek, pobrali kořist, shromáždili ženy a… no, zbytek už znáš, synu,“ dovyprávěla Kateřina smutný příběh.
Pravý důvod přepadu tvrze se tak Chtiboj nedozvěděl, ale až Ruperta zajme a svou sestru osvobodí, tak pravda vyjde najevo.

„Co kdo víte o Výrovu?“ pohlédl na své muže.
Přihlásil se Smil, už starší zkušený služebník, který měl panství v okolí v malíku.
„Tvrz stojí na skalnatém ostrohu nad ohbím řeky a z té strany je nepřístupná. Jediný přístup je chráněn valem, palisádou a příkopem, ale ten jsem nikdy neviděl napuštěn vodou. Rupert díky lapkovství si mohl dovolit stavět z kamene, ale jelikož více probendil v šencích a… promiň, pane… s děvkama… většina domů je dřevěných. Jen čeládku má početnější, samí neotesanci a hromotluci… jakž také jinak, že? Smělým útokem je nedobudeme. Je třeba nějaké lsti, můj pane.“ Ale jaké, už mu neporadil.

Toho večera se muži opili, aniž na něco kloudného přišli.

***

Zatímco ostatní dívky měly svobodu volného pohybu po tvrzi, Markéta nesměla opustit komnatu. Rupert ji navštěvoval za účelem milostného styku, ale ven vyjít nesměla. Teprve, když pominulo nebezpečí přímého útoku Chtiboje na Výrov, s čímž Rupert napevno počítal, dal Markétě volnost pohybu, ovšem jen do přehradí s doprovodem. Byla vzácným zbožím a nechtěl o ní přijít.

Markéta byla mladá, hezká, urozeného stavu, v loži skvělá milenka a z jejího chování cítil, že k němu nechová takový odpor, jaký by se dal očekávat… zřejmě se se svým osudem smířila. Bratr o ni zjevně zájem nemá, její matka skončila u lapků v lese, kdoví jestli ještě žije… prostě bude jeho konkubínou a lépe stane-li se jeho ženou. A onoho dne ji nechal přinést ty nejlepší šaty, co sehnal. Že je ještě nedávno nosila jistá šlechtična ji pochopitelně zatajil a tvářil se, jako že jsou nové.

***

Markéta svým vstupem do hodovní místnosti vyvolala ticho a obdivné pohledy mužů a závistivé žen. Slušelo jí to opravdu náramně. Rupert ji usadil po svém boku a mohla vypuknout hostina.

Navzdory své pověsti měl Rupert řadu přátel z mocných a zámožných šlechtických rodů. Přítomni zde byli Václav Netuka s manželkou Gutou, pyšně se tvářící ženou s pihovatou tváří a Jan Smrž z Houbova s ženou Kamélií a dcerou Margaretou, jejíž krása dosud v sále dominovala. Nyní byla nahrazena krásou větší a porážku nesla těžce. Byla tu i řada prelátů, Rupert si mohl dovolit takřka královskou hostinu. Raději nepřemýšlet, kde na to vzal.

Po jídle si vzal slovo, povstal a přede všemi oznámil zásnuby se zde přítomnou urozenou pannou Markétou ze Šipova.
Ta zrudla, neboť něco takového nečekala. Něco jiného je milostný styk bez závazků a něco jiného láska k muži, který jí zabil otce, vyplenil rodnou tvrz a ji samotnou unesl.
Zatvářila se však statečně, pronesla děkovná slova, ale jakmile to šlo, při první příležitosti opustila sál.
Společnost už zvolna propadala alkoholu a přítomné dámy se tak jako tak klidily do bezpečí a jejich nepřítomnost nahrazovaly sklepnice s vínem, které se panských choutkám bránit nemohly.

Markéta zamířila do komory, kde spaly ostatní zajaté děvečky.
„Potřebuji, aby sis se mnou vyměnila šaty i místo v loži,“ přikázala Margitě.
„Ale paní… večer sem přijdou muži se s námi… ehm… potěšit a co já ve vaší komnatě?“ bránila se dívka.
„Nic ti nehrozí, Rupert bude na mol a než se probere, já už budu pryč. Hodlám totiž uprchnout,“ děla Markéta a děvečky zkoprněly, jak je smělá.

Když Margita zmizela v její komnatě, vydala se Markéta k bráně.
„Jsi tu tak sám,“ křikla bodře na znuděného strážce a pozvedla ruku s džbánem vína.
„Napij se, je z panské tabule.“
Strážný, považující ji za obyčejnou služebnou, byl její přítomností překvapen, ale vína si zavdával mocnými doušky. S opilostí na něj přišly i milostné chutě. Markéta s tím počítala a ujmula se kuřby jeho ocasu.
Počínala si rázně a zkušeně a rytmickými pohyby mu sála tvrdý ocas až do vystříkání. Rukou mu jemně mnula kulky, jazykem mu laskala naběhlý žalud a vsála ho do pusy až skoro ke kořenu. Muž ho neměl velký.

Když uvolnil semeno a dopil víno, hluboce usnul. Cestu ven měla Markéta volnou.

***

Jak správně předpokládala, Rupert té noci neměl zájem ji navštívit. Zprvu se chtěl jen prostě opít, ale jelikož mu společnost dělala Margareta z Houbova, změnil plány. Dívka kula pomstu a hodlala Markétě svést snoubence. A to se jí zdařilo.
A tak zatímco Margita přenocovala v poklidu v panském loži, Margareta prožila s Rupertem vášnivou noc. Nebyla pannou a muži se celá odevzdala a vzájemně si přinášeli potěšení, slast a rozkoš. Byla krásná, mladá, dychtivá, řečí církve necudná a hříšná.

Vášnivě se líbali, Rupert se nemohl nabažit jejích krásných pevných prsou, které hnětl, mačkal a líbal. Dívka sama mu rukou zpracovávala nástroj lásky v pevný kyj , aby jím pronikl do jejího klína. Hřál ji pocit vítězství nad Markétou, že dosáhla, čeho chtěla a užívala si tvrdé a hluboké proniky do lůna.

Když si ji Rupert vzal v kleče zezadu a častoval ji hrubými slovy, dívka celá ožila a hlasitě dávala najevo svou rozkoš.
„Ah… ano… jsem tvá poslušná láryně… ach… vrážej do mě své kopí… už… budu,“ řičela a spěla k vyvrcholení.
Když ho dosáhla a svírala poševními svaly jsho ptáka, cítila, jak se do ní trhavě vyprazdňuje. Horké semeno plnilo lůno a ona se udělala podruhé. Tak taková byla nevinná dívka Margareta z Houbova.

***

Po zjištění útěku Markéty nastal poplach. Strážný u brány byl zbičován, ale tím si Rupert nepomohl. K Margitě se nezachoval zle, plnila pouze příkaz své paní, nejvíc se ho dotkl posměch hostů, protože tohle se ututlat nedalo. Dívka, která hned po zásnubách uteče svému vyvolenému je ostuda pro každého muže, ať urozeného či prostého původu.

Rupert vsedl na koně a se skupinou jezdců se vydal Markétu dostihnout a znovu zajmout. Nejpravděpodobněji se vypravila nejkratší cestou k domovu. Bohužel ji ale nikde nenašel.

***

Návrat domů Markéta měla v plánu, kdyby v temnotě noci nezabloudila.
První obydlí na které narazila, byla chalupa čihaře Otakara, starého mládence.
Ten ji přijal pod střechu, domnívaje se, že jde o holku, jež zběhla ze služby. Markéta svou totožnost prozatím neodkrývala, hlavně potřebovala zjistit, kam se vlastně dostala.

„Kde to jsem?“
„Hřebeny se tu říká a hodina cesty podél potoka je vesnice Močidla, odkud jsi, že to tu neznáš?“ zeptal se muž.
„Mám se hlásit na Šípově,“ odvětila Markéta.
„O jé… to jsi zcela mimo. Ten je opačným směrem přes Výrov a dál po cestě na Klecandu… no… zítra tě kousek cesty zavedu… ale teď hybaj něco dělat. Zadarmo tě tu nestrpím. Běž podojit kozu,“ řekl muž a Markéta ztuhla. Podojit kozu? Nikdy to nedělala… Na tvrzi sice pracovali všichni členové rodiny, ale Markéta spíše jen pomáhala matce v kuchyni. Tohle nedělala nikdy.

„Co je?“ vytrhl ji muž ze zadumání.
„Já… já… neumím to,“ přiznala Markéta a zrudla.
Muž se zamyslel a pak řekl: „Ukaž ruce!“
Markéta natáhla hubené paže, muž se podíval a pokýval hlavou.
„Myslel jsem si to. Máš ruce jako panna. Ty nejsi služka. Kdo opravdu jsi?“

Chtě nechtě musela Markéta vyjít s pravdou ven.
Otakar se mírně usmíval.
„Neznám tě, ctěná panno, ani pana Ruperta. Jako svobodný člověk nejsem nikomu poddaný a tudíž starosti vrchnosti mě nezajímají. Ale tobě pomohu, jak ale ty pomůžeš mně?“
„Umím vařit,“ vypnula Markéta hruď.
„Opravdu?“ užasl mužík. „Dobrá, projdu si teď nakladené pasti a ty se čiň. V komoře jsou nějací vrabci, kosi, slavíci… vyber, co upotřebíš, je to na tobě,“ a opustil užasle se tvářící Markétu.

„Ptáci? K jídlu?“ nechápala a věděla, že tohle nesvede. Z ptáků na talíři znala jen bažanta a holoubata, ale kosi a vrabci? Vždyť je to jen chomáč peří… Nakonec uvařila polévku s kusy masa a Otakar byl nejen překvapen, ale i spokojen.
„Pravda, sám si uvařím jednoduše, jen abych zahnal hlad, ale tato polévka je hustá a živná… polk… mlask.“ hlučně srkal a mlaskal. „Jsi dobrá hospodyně.“
Markéta se pýřila hrdostí, ale ještě netušila, co ji čeká večer.

V sednici bylo jen jediné lože. Muž jí ho odmítl přenechat, ale navrhl, že může ulehnout s ním. Markéta sice mohla spát na lavici, ustlat si venku, kdekoliv, ale dala přednost pohodlí byť s mužem po boku. Myslela si, že oba hned usnou, jenže krátce po ulehnutí pocítila šátravé doteky na spodním lemu košilky a na nohou.
„Co děláte?“ ošila se.
„V loži se nejen spí, ale konají sice nebohulibé, ale příjemné věci, ty jistě znáš, panenko. Nechci snad moc, jen trochu žáru tvého těla,“ řekl muž zaobaleně, ale Markétě bylo hned jasné, oč mu jde!
Obyčejný starý čihař a ona urozená dívka? To nejde dohromady, ovšem je jediným, kdo jí pomůže z nesnází. Snad s ním nebude moc práce a vzdychla, že tedy ano.

Stařík na ni nalehl, svůj tvrdý kolík zkušeně nasměroval na správné místo, přirazil a postupně do ní pronikl v celé délce ocasu. Neměl ho moc velký a Markéta brzy zvlhla natolik, aby přírazy byly hladší a tření příjemnější. Jinak si to moc neužívala, muž jí ještě pohamtal prsa, ale jinak se na ní zmítal v rychlých přírazech, až hekl a výron sémě znamenal jeho uspokojení. Svalil se z ní, otočil zády a usnul. Markéta si shrnula košilku zpět a po chvíli usnula i ona.

***

Muž splnil svůj slib a nazítří Markétu odvedl do míst, odkud ji nasměroval na Šípov.
„Domov spatříš, než slunce dojde poledne,“ naznačil jí dvorskou poklonu a zmizel mezi stromy. Markéta si pomyslela nemají-li to prostí lidé v životě jednodušší a nejsou-li i šťastnější?

Lesem putovala sice rázně, ale obezřetně a velmi si oddechla, když spatřila na věži tvrze viset praporec s rodovým erbem.
O hodinu později už v rodinném kruhu vyprávěla o svém útěku. Šťastná matka i bratr ji zahrnuli jídlem, laskavostí a Chtiboj nad Rupertem vyhlásil kletbu.

„Jsou tam ještě tři naše děvečky,“ podotkla Markéta.
„No a? Snad nemyslíš, že je od Ruperta půjdu vybojovat?“ řekl Chtiboj. „Odkdy se zajímáš o osud služebných?“
„Zaslouží si to. Margita mi dala šaty. Lokýtka mi věrně slouží a Káča… tu vlastně moc neznám… ale ti chlíváci na nich denně ukájí své pudy.“

Když se za její slova postavila i matka, Chtiboj zabrblal cosi o trestné výpravě, ale dodal, že nic neslibuje. Rupert si trest zaslouží, ale ne za každou cenu. Dobrý bojovník má dnes cenu zlata!

***

Prvním krokem bylo, že Chtiboj vyslal na Výrov zvěda, převlečeného za potulného mnicha. Ten se navrátil se zajímavou novinou. Tvrz neměla vlastní zdroj vody. Dešťová voda se sváděla do cisteren, ale přitom na nádvoří byla studna.

„Jenže studna nejímá žádný pramen. Voda se tam dostává nějakou boční štolou z potoka. Tak je to!“ triumfoval Přech, který tu informaci získal od Lokýtky, která ho poznala. Přitom tohle muselo být na Výrově nejpřísněji střežené tajemství!

„Když jim přerušíme zdroj vody, nezbude jim, než se vzdát,“ mínil Přech.
„Nebo učiní výpad a zvolí boj do posledního muže,“ zvažoval Chtiboj. „A na to je nás málo.“
Naštěstí se našlo pár urozených sousedů, jimž Rupert škodil na majetku. Zejména jim plenil vesnice na hranici. Jenže plenění není vypalování, znásilňování a zabíjení a zde už Rupert překročil veškeré hranice. Páni poskytli své houfce a Chtiboj tak mohl Výrov obklíčit a se svými muži najít a přehradit vodní štolu z potoka do studny.

***

Začali u Podojedského mlýna. Mlynář jim slíbil, že zahradí náhon i potok a voda se tak rozlije neškodně na luka, tak jako se děje při záplavách.
„Nic složitého, pane,“ děl pan otec. „Když je hodně vody, reguluji takto její stav podle potřeby. Ale o té štole netuším nic.“

Přestože měl mlynář dvě roztomilé dcerky a ty se rozhodně netvářily upejpavě, Chtiboj se zde nezdržel a táhl se svými muži dílem po břehu, dílem potokem za svým cílem.

Ve skalním zářezu potoka pod tvrzí pak našli nenápadnou a důmyslně maskovanou odbočku, z níž se vyklubala hledaná štola. Zpočátku se dala jen proplazit, později nabyla vejčitého tvaru a výšky vzpřímeného muže. Vody bylo asi po kolena a chodba v mírném spádu vedla až na dno okrouhlé, ve skále vytesané studny.
Chtivoj nelenil a muži se sochory odbočku z potoka zavalili a Výrov byl bez vody.

***

Na tvrzi si brzy všimli, že je s vodou něco v nepořádku. Spustili dolů muže a ten přinesl alarmující zvěst, že přívodní štola je zavalena!
Rupert vytušil, odkud vítr vane a začal běsnit, kdože tu přísně utajovanou skutečnost nepříteli vyzradil. To tajemství znalo jen pár lidí. Samotný purkrabí a několik mužů, kteří měli studnu takzvaně na starosti a byli doposud spolehlivými služebníky. Ti všichni skončili v podzemních kobkách ve sklepení.

***

Purkrabí měl hezkou mladou manželku a tu si večer Rupert vzal do lože.
Přišla, odevzdaně se svlékla, ulehla na lože a čekala, až se na ní pán ukojí. Ten se ale zatím k ničemu neměl, i když ho její nahota vzrušila víc, než čekal.
„Tys Háta, že?“ začal mírně. „Nedotknu se tvého těla, ale musím znát pravdu! Prozradil někomu tvůj muž nejstřeženější tajemství Výrova, Zradil tak svého pána? Víš o tom i ty?“
Žena se rozplakala.
„Ano..vím o tom. Ale ne od manžela. Když jste o loňském podzimu společně byli v Horní Falci… stalo se… nechtěla jsem… ale podlehla jsem svodům služebníka Tomáše a zcizoložila s ním. Dodnes se za to stydím a modlím k Bohu o odpuštění. Tehdy se nějak zkazila voda ve studni, on se tam dal spustit a pak mi prozradil to s tou chodbou.“
„A dál?“
„Nevěděla jsem, že je to tajné… nebyl důvod o tom s někým hovořit… až nedávno jsem mluvila s tou novou, jak jste ji přivedl ze Šípova, myslím, že se jmenuje Lokýtka… tak když nabírala vodu, já jí to mezi řečí prozradila. Doufám, že v potoce je dost vody a nevyschne nám studna, jsem řekla. Nezdálo se, že by ji to nějak zajímalo.“

Rupert viděl, že hněv a zlost nic nevyřeší. Ženy žádné tajemství neudrží. Tomáše si ještě podá a tu Lokýtku taky. Musela to přece někomu říct, aby to vynesl ven.
„Tvůj muž je nevinný a dám ho propustit. Ale až zítra. Dnes odčiníš všechny své hříchy se mnou a bude ti odpuštěno.“
„Ano, pane,“ vydechla žena a sledovala jak se Rupert svléká.

***

Oproti původním předpokladům se Háta pánovi oddala ochotně, až ho to samotného překvapilo.
Vášnivě se líbali s divokou výměnou jazyků, potěšil se jejími vnadami, plnými prsy s nalitými hroty bradavek, které laskal jazykem a mnul jemně mezi rty a pak do ní vrazil svůj tvrdý nástroj, kterým roztáhl úzký klín a oběma přinášel slastné prožitky.

Háta ho cítila hluboko v sobě a třením a pohyby měla rozkoší mžitky před očima. Rupert vzepřený na pažích si užíval její poddanosti a když ji pak šoustal v hříšné pozici zezadu, byl blahem bez sebe. Ženu purkrabího samozřejmě mohl mít v loži už dříve, ale purkrabí Děpolt byl jeho pravá ruka a v jistém smyslu i přítel a nechtěl mu šukat manželku jenom proto, že může. Svolných děveček bylo na tvrzi dost. Teď má ale pole působnosti volné a Háta muži neprozradí, že ho z vězení „vykoupila“ vlastním tělem.

Při přírazech zezadu ho náhle zaujala ještě jedná dírka, kterou lidé mají. On už tento styk několikrát provedl, na rozdíl od žen si ho i užil a rozhodl se, že Hátu takto pokoří. Konečně, zaslouží si to.
Sotva žaludem zatlačil silně na svěrač, Háta začala křičet a zmítat se.
„Ne pane… tam ne… toť Bohu nemilé… nééé!“
„Drž… ty couro… běhno… ooooh!“ tlačil se do ní nemilosrdně dál a kousek po kousku do ní pronikal. Háta bolestně sténala a jak jemu celkové vniknutí přineslo slastný pocit silného sevření, jí zase bolest a nepoznaný pocit čehosi divného tam, kudy vychází… hanba pomyslet.
Stiskla zuby a jen mu držela. Rupert začal přirážet, netrvalo dlouho a vyplnil jí střeva svou mízou. Úlevou pro ženu bylo, když z ní vyjel už změklým údem a ze zadku jí začalo vytékat semeno.

Rupert ji plácl po zadku a vstal, což byl pokyn pro ni, aby odešla. Ve dveřích se ještě uklonila a poděkovala. Zda za muže nebo milostný úkon, se už ale Rupert nedozvěděl.

***

Nazítří byl purkrabí Děpolt propuštěn s ostatními muži, kromě Tomáše a jata byla naopak nešťastná Lokýtka. Oproti očekávání je ale Rupert nedal ihned popravit, ani mučit a jen je nechal vsadit do jedné cely, ať se sami zabaví… he, he. Všechno má svůj čas.

To už mu strážní přišli oznámit, že celá tvrz je obklíčena a ven ani dovnitř neproklouzne ani myš. Ta záležitost se studní byl tedy jen začátek, pomyslel si Rupert.

***

Co Ruperta nenapadlo a nepředpokládal, že Háta muži přiznala noc se svým pánem i bolestivé zprznění nečistého místa, čehož se snažila zbavit upřímnými modlitbami, ale moc to nepomáhalo. Zato v Děpoltovi se vzedmul velký vztek. Šukat ženu mu nikdo nebude, ani jeho pán! Věrně mu celý život slouží a on mu bude obskakovat manželku? To si věru nezaslouží. Vlastně se v jistém smyslu se svým pánem rozešel hned poté, co se Rupert z lapky změnil v zemského škůdce, loupil a přepadal vesnice, pálil a zabíjel. I tvrz Šípov přepadl naprosto bezdůvodně, jen na základě jakési neověřené zprávy, že zeman Jetřich vlastní velký poklad. A ještě si na pomoc najal lapky z lesa Bukovce. Rupert nyní za své činy zaplatí a on má být potrestán též? To tedy ne.

A právě ve chvíli, kdy Rupert osobně vyslýchal Tomáše a Lokýtku, opustil Děpolt s Hátou nenápadně tvrz, aby se vydali do rukou obléhatelů.

***

Sám Chtiboj vyslechl zajaté uprchlíky. Zejména informace od Dětpolta byly více než užitečné.
„Řikáš tedy přístup podzemní chodbou?“
„Ano, pane. Vede přímo do sklepení, kde teď v kobkách dlí… ehm… vaše bývalá služebná a Tomáš, muž, který vyzradil to tajemství naší studny. Je to složitý příběh…“

„Ten nám povíš, až bude po všem. Mám důvod ti nevěřit, to je ti snad jasné, ale tím, že ses nám dobrovolně vydal i se svou ženou taky něco znamená. Především si ale chceš zachránit krk, což chápu. Hlava ti na něm zůstane, pokud se tvá slova ukážou pravdivá. Tak se modli. Nyní ho odveďte,“ pokynul Chtiboj zbrojnošům a pak se otočil na své velitele.
„Zaútočíme hned zrána. Není na co čekat. Muži u brány provedou fingovaný útok, vše ostatní je na nás. Je nutno tvrz otevřít zevnitř.“

***

Lokýtka spala stulená na hromádce shnilé slámy a zatím krysy ji z misky na zemi vyžíraly studenou kaši. Dívka byla v pořádku, zato ve vedlejší cele sténal krví zbrocený Tomáš po mučení rukama svého pána Ruperta. I když se ke všemu přiznal, nepomohlo to, aby si na něm Rupert nevylil nahromaděný vztek.
„Že jsi chrápal s tou purkrabího děvkou je mi jedno, ale žes jí žvanil o studni, mě sere! Věděl jsi, jak je to tajné! Všechny, co ji dělali, jsem musel umlčet, ale i tak marno… Kvůli tý šoustavý megeře jsi ztratil rozum! Teď přijdeš o hlavu, ale ještě předtím ti uříznu koule a nechám tě je sežrat!“ běsnil a pak ho zbičoval a kdovíco ještě.

I Lokýtka zapírala, že by někomu něco řekla, ale nevydrželo jí to dlouho.
„Nebudu tě mučit,“ řekl Rupert laskavě. „Seš moc hezká a bylo by tě škoda. Ale pošlu na tebe postupně všechny muže na Výrově. Až budeš mít kundici, zadek i pusu rozdrásanou, ještě ráda mi vše řekneš. Ale to už bude pozdě.“
„Ne, pro Boha živého, ne! Řekla jsem to jen potulnému mnichu, co se tu onehdá objevil. Asi to byl zvěd mého pána Chtiboje Šípa ze Šípova.“
„Zvěd na mém dvoře? A já o žádném mnichu ani nevím? Zatracená stráž u brány. Ani na ti se nedá spolehnout. No dobrá. Ještě uvidím co s tebou,“ zabručel Rupert a odešel.

Ponurý sklep zůstal osvětlen několika čadícími loučemi a vzduch čpěl hnilobou a močí.

***

Bylo nad ránem, když se v koutě sklepení pohnuly dva kamenné kvádry zdiva. Pak další, až se objevil tmavý jícen chodby a ven se vynořili ozbrojenci s meči a pochodněmi v rukou.
Rychle se zorientovali, hnali se po schodech nahoru. V síni zlikvidovali strážného a pak se vyrojili na nádvoří.
Od palisády už zněl bojový ryk a každý kdo měl zbroj a zbraň se hnal ji bránit. Teď se ale obráncům útočníci objevili i v zádech a to byl konec. Jakmile byla brána otevřena, tvrz padla. Muži se houfně vzdávali, tu a tam běžela ječící děvečka s mužem v patách, nebo si ji zmítající odnášel jako trofej přehozenou přes rameno do stodoly. Typický obrázek po dobytí tvrze nebo hradu.

Rupert se skupinou mužů ustoupil do kamenné věže a strhl za sebou schodiště. Tím se načas zachránil, ale bylo jasné, že buď tam zemře hlady, nebo se vzdá.

Chtiboj mezitím tvrz důkladně vyplenil, rozdělil kořist, až tam zůstal jen on se svými muži.
„Chci čestný souboj a vítězi náleží život a svobodný odchod,“ sdělil Rupert své požadavky, vědíc, že jinou možnost nemá, ale byl si jist svým vítezstvím.
„Mého otce jsi také zabil v čestném souboji?“ opáčil Chtiboj. „Ale budiž. Chceš se dostat co nejrychleji do pekla, soudím.“

Souboj mladého rytíře hnaného touhou pomstít otce a jeho vraha, čtyřicetiletého zkušeného muže trval dlouho, až jim začaly umdlévat síly. Hlavně Rupertovi. Lapka zabíjíce hlavně nevinné a nebránící se vesničany a kupce a mladý silný rytíř… Rupert z Výrova to vzdal a sám naběhl na ostří meče, rychle skonal a vyhnul se tak potupnému stětí.

Chtiboj Výrov při odchodu zapálil a panství připadlo jako odúmrť panovníkovi.

***

Další osudy rodu Šípů z Šípova nejsou důležité. Z útržků dochovaných pergamenů byla sepsána jen část – od zavraždění Ješka (syna zakladatele rodu), až po převzetí panství jeho synem Chtibojem.

Další informace jsou již zkratkovité. Chtiboj se oženil s Kunhutou, dcerou uherského hraběte Von Ottonella a převzal tamní panství, matka Kateřina dožila na Šípově v rodině dcery Markéty, jež se provdala za rytíře Macka z Chudowitz, syna Drslavy z Chudowitz, který jako druhorozený syn musel rodnou tvrz opustit ve prospěch staršího bratra. Markéta, jež byla obtěžkána Rupertem, byla ráda, že si ji někdo vzal, bastarda prohlásil za svého a prožili spolu celkem šťastné manželství korunované dalšími třemi potomky.

Rod Šípú ze Šípova se z dějin ztrácí ve víru husitských válek a lze předpokládat, že jako sídlo pevných zastánců katolické víry byla tvrz dobyta husity a obyvatelé pobiti. O tom však dostupné kroniky mlčí.