Dlaždič

Pavel byl dlaždič. Tu práci si vybral, vyučil se jí a bavila ho. Jednak ta rozmanitost a různorodost materiálu a jednak měl takzvaně „čistou“ hlavu. Jedinou složitostí bylo skládat kostky podle barvy do rozličných ornamentů, když dláždil náměstí či chodníky v centrech měst apod.

Jestli taky klel a byl sprostý jako dlaždič, o tom žádné zprávy nejsou. K okolojdoucím byl slušný a mnohdy se i omlouval za dočasně rozkopanou komunikaci.

***

Nyní pracoval v jedné ulici u řady bytovek. Termín dokončení byl závislý na ostatních profesích, které tu vyměňovaly inženýrské sítě a tak si pomalu vyskládával řady kamenných kostiček, tentokrát bez obrazců, jen v jednolité šedé barvě tak, jak mu je ve velkých žocích přivážela multikára.

Už několikátý den pracoval u jednoho vchodu, kde se pravidelně o půl desáté vyhrnula ven maminka s kočárkem. Pavel jí ho pomohl přenést na již hotový povrch a popřál pěkný den. Žena odpověděla stejně, přidala úsměv a totéž se opakovalo v poledne při návratu a ještě jednou odpoledne.

Pavlovi se líbila. Byla to blondýnka, trochu baculatější, jak už ženy po porodu bývají a pohledná tvář dávala najevo, že žena je ještě mladá. Víc jak pětadvacet jí netipoval. Vlastně tolik bylo i jemu.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se jednou s pohledem do kočárku.
„Apolenka. Po babičce. Je to můj poklad,“ rozzářila se žena.
„A vy?“
Chvíli si ho měřila, ale odpověděla.
„Jana.“
„Já jsem Pavel,“ odvětil a pak se zase sklonil k práci.

***

Na město se snášel soumrak, Pavel si sedl na hromadu kostek a rozbalil si k večeři rohlíky a salám. Dnes dělal přesčas. Doma ho stejně nikdo nečekal, žil sám bez přítelkyně v podnájmu u nerudného strýce… No, snad si časem najde lepší bydlení a nebo strejda umře, zadušen žlučí a zlobou, jež kolem sebe neustále šířil.

„Hej… Co tam máte?“ ozvalo se z patra domu.
Zvedl hlavu a ve druhém patře spatřil Janu.
„Co? Mám večeři….“ zavolal a Jana zavrtěla hlavou.
„To je jídlo pro chlapa? Můžu vás pozvat na lepší.“
„Já nevím jestli…“
„Ale já jo. Druhý patro,“ houkla a zmizela.

Pavel se tedy vypravil do bytu Jany Kadlečkové, jak si přečetl na jmenovce.
Byl to útulný byt 2+1 a od sporáku se linula vůně pečeného masa.
Jana ho přivítala v přiléhavých legínách, tričku s potiskem Labubu a Apolenka ležela v postýlce a hrála si s nějakým chrastítkem.
„Koukám a vidím rohlíky a salám a já tady mám maso. Prostě jsem si řekla, že nebudu jíst sama. Nevadí ti to, že ne?“ usmála se na něj a normálně přešla na tykání.
„Mně ne, ale třeba… ehm… tvýmu manželovi,“ odvětil Pavel.
„Žádnej není,“ odsekla Jana tónem, že si Pavel další otázky na toto téma zakázal.

Jana naservírovala vepřový plátky, opečený brambory a zeleninovou oblohu a z ledničky na stůl postavila pivo. Sama si nalila malou skleničku, zbytek nechala jemu.
„Jéžiš… takovou večeři už jsem neměl… tak dobrou chuť,“ řekl Pavel a s chutí se dal do jídla.
Jana byla spokojená, jak mu chutná a když dojedli, nutila ho ještě se zdržet na chvilku povídání. Bydlela sama a potřebovala se vypovídat.

***

Občasné večeře se změnily na pravidelné, i když už Pavel postoupil dál a dláždil chodník u druhé bytovky. Jana se u něj vždycky zastavila, prohodili pár slov a po šesté hodině už zvonil u jejích dveří.
Domů odcházel po osmé, někdy až po deváté. Většinou toho mnoho neřekl, zato hlavu měl jak balón z jejích řečí. Věděl skoro vše o její rodině, známých, jen o Janě samotné se nedozvěděl prakticky nic.

***

Jednoho večera byla Jana doma samotná, bez Apolenky. Byla sice samý úsměv, ale čišela z ní jistá nervozita.
„Ráda bych, kdyby ses dnes zdržel… sedneme si vedle, ale… ehm… neuraž se… seš špinavej… mohl by ses osprchovat?“ soukala ze sebe.
Pavel se neurazil. Chápal, že usednout do sedačky v obýváku v propocenejch montérkách a košili se jaksi nehodí.

„Jasný, žádnej problém“ a odkvačil do koupelny a Jana mu zatím šaty strčila do pračky.
Když vyšel ven omotanej v ručníku, Jana mu podala župan.
„Snad ti bude slušet, až na tu růžovou barvu, hi,hi,“ zahihňala se.
Župan zakryl to nejnutnější, ale furt lepší než být nahej.
„A kde mám oblečení?“ otázal se a Jana pokrčila rameny.
„V pračce. Chvilku to bude trvat. Pojď, nachystala jsem něco na zub,“ a vedla ho do obýváku, kde na stole stála láhev vína a mísa chlebíčků.
„Vždyť jsem po večeři,“ vzdychl Pavel, ale Jana kontrovala, že je chlap a potřebuje mít sílu.

Když si přiťukli a napili, Jana zvážněla.
„Měla bych ti něco říct o sobě. Apolenka není chtěný dítě. Její otec je ženatej. Několik let mi sliboval, že se rozvede a já byla mladá a blbá. Když jsem otěhotněla, jednou místo něj se mi u dveří objevila jeho žena. Vrazila mi facku, řvala, že jsem kráva a mám utrum. Nevěry muži toleruje, protože je nenapravitelnej kurevník, ale platit na cizí parchanty nebude. A jestli chci, tak mi ze života udělá takový peklo, že se budu divit. Na potrat jsem nešla, rodiče mě podpořili a místo otce v rodném listě je prázdný. Zkazila jsem si život, ale Apolenku miluju celým srdcem, i když otce nikdy nepozná a asi ani mít nebude.“

Jana seděla na gauči jak hromádka neštěstí a Pavel nevěděl, jak reagovat. Přisedl si k ní a vzal kolem ramen.
„Pšš… to bude dobrý.“
Náhle ho rukama objala kolem krku, zvedla k němu uslzenou tvář a špitla.
„Strašně dlouho jsem neměla mužskýho. Prosím, buď milej a hodnej.“

Odpověděl polibkem. Chtěl lehkým a něžným, jenže Jana se na něj přisála a hned zaútočila jazykem. Ústa se jim spojila ve vášnivém líbání a ruce hledaly, jak se zbavit oblečení. U něj to bylo jednoduché, stačilo povolit uzel, Jana měla tepláky a tričko.
Když si ho přetáhla přes hlavu, spatřil její nádherné melouny, protože neměla podprsenku. Přes jejich velikost měla prsa stále pevná, plná a krásně kulatá. Potěžkal je, promnul, prohmatal, vše si nechala líbit a rukou mu mezitím sáhla k pasu a a sevřela tuhnoucí klacek.

Její plnoštíhlost se projevila v plnosti a celkové kráse jejího těla. Nikde nevyčnívala žádná kost, ano, měla bříško, boky, stehna… prostě normální ženská krev a mlíko. On sám taky nebyl žádný atlet i když jeho povolání mu vyrýsovalo svaly a celkově nebyl žádné tintítko. Požadavky žen na mužskou krásu jsou však jinde a Janu teď zajímal v podstatě jediný orgán.
Nyní mu sála ocas, sice snaživě, ale neuměle. Neměla v tom potřebnou praxi. Ovšem pták v ústech ženy je vždy spokojený, a to i v tomto případě. Sání, olizování a cumlání ocasu mu přinášelo slast a neklesající erekci. Přesto ji přerušil a vstal.
„Kde máš ložnici?“
„Promiň,“ špitla Jana, jako by se omlouvala a přešli vedle, kde ji položil zády na postel a uvelebil se hlavou mezi jejíma nohama.

Hned roztáhla doširoka nohy a vzdychla, když pocítila jazyk na rozevírající se štěrbině. Její hladce vyholená kundička se mu otvírala a ronila první krůpěje šťáv. Zacílil na poštěváček a Jana hned hlasitě zasténala.
„Božeeee… joooo… úúúúúh,“ zakroutila pánví a hlavu mu silou tlačila na klín.

Pavel pokračoval v laskání a Jana vybuchla v silném orgasmu a sevřela mu stehny hlavu jak ve svěráku. Naštěstí hned zase povolila a Pavel hltavě slízával uvolněný proud šťáv. To v ní vyvolávalo další pocit slasti a kroutila se, sténala a vzdychala rozkoší.
„Oooch… pojď… vraž mi ho tam… prosííím,“ a Pavel její touhu splnil.
Opravdu ho doslova do ní vrazil, ale šlo to snadno a hladce a v momentě v ní byl celý až po kořen. Celou ji vyplnil a bylo to nádherné. Následné rytmické přírazy si oba plně užívali a průběžně měnili polohy.
Ukázalo se, že Jana zbožňuje 69-tku. Když se totiž Pavel udělal (ručně) po jejím „cvalu na koni,“ hned na něj nalehla tak, aby mu ho mohla kouřit a on jí vylizoval kundičku. Srkal proudy uvolněných šťáv a zároveň si užíval její ústa a jazyk na ocase.

Další číslo si dali zezadu, kdy Jana opět dosáhla orgasmu a Pavel se potěšil visícími balóny prsou a rukou ji pleskal po půlkách zadku a protože se při tom neudělal, skončili v gymnastické poloze s nohama zapřenýma o jeho ramena a on na ní celou vahou ležící.
Jana hekala a sténala, že ji roztrhne, Pavel byl blažený z hlubokého proniku a když zafuněl, že už bude, vykřikla, „Ne do mě!“ a musel skončit a nechat se její rukou dovést k vrcholu.

„Nezlob se,“ řekla mu později. „Nic neberu a nechci si přivodit další malér. Měla jsem na to myslet a koupit šprcky…“
„Přes gumu to stejně není ono,“ odtušil Pavel. „Mně to nevadí. Hlavně, že se to líbilo tobě.“
„Jenže já chci, aby se to líbilo i tobě. Pro chlapa je přece skvělý udělat se do holky, nebo ne?“ oponovala.
„Tak příště,“ usmál se Pavel.
„Ty… ty… bys v tom chtěl pokračovat?“ Jana znejistěla.
„No… proč ne… nebo to… jako… byla… jen jednorázovka?“ nechápal zase Pavel.
„Myslela jsem, že se spolu vyspíme, uděláme si hezky a zase půjdeme svojí cestou. Takhle to přece chlapi dělají. Ty nikoho nemáš?“
„Ne. Nemám. Mám podnájem u strejdy. Je starej a nerudnej. Snažím se tam bejt co nejmíň. Poslední vztah jsem měl… no… už je to tři roky. Nemám asi na holky štěstí a ani čas. Furt makám,“ smutně se pousmál.
„Já budu ráda když občas přijdeš i když už budeš pracovat jinde… myslela jsem… prostě měla jsem pár nápadníků, kterých šlo jen o jedno a když to dostali, tak už jsem je neviděla. Užili si a šli… takový je život. Osamělá matka s s dítětem není žádné terno. Beru to proto tak, jak ti říkám. Líbil ses mi, litovala jsem tě, jak celý dny klečíš na zemi, pak jíš rohlík se salámem. Já ráda vařím a potřebuju i společnost někoho, s kým s můžu normálně popovídat a… když to vyjde i pomilovat,“ Jana se zarděla.

Pavel jí pohladil oblé prso.
„Moc se mi líbíš, nechtěl bych odejít a už se nevrátit,“ naklonil se k ní a do ucha zašeptal: „Mám tě rád.“
Jana se k němu přivinula a divoce ho začala líbat. Nečekala to a doufala, že to nejsou jen prázdná slova.

***

Večeře a sex se staly pravidlem a postupně přešly ve vážný vztah.
Pavel si Apolenku zamiloval, až někdy Jana žárlila, když viděla jak na něm doslova visí, když si jen odběhla na nákup, vrátila se a koukala, co spolu vyvádí. Prostě je to něco jiného než poklidné hry maminky s dcerou.
Pavel pak v noci zase vyváděl s Janou, až mu jednoho dne oznámila, že je těhotná.
Sdělila mu to s jistou obavou v hlase, protože měla za sebou už jedno zklamání, ale Pavel se rozzářil a na místě ji požádal o ruku.

Vzali se, bydleli v jejím bytě a když strýc zemřel a v závěti mu opravdu odkázal celý velký byt, přestěhovali se tam.
V manželství pak přibyly ještě dvě děti. Syn Matouš a dcera Klára.
Apolena se zatím osamostatnila, žila v jejich původním bytě, kde později založila rodinu.

Zatímco Klára dál studovala vysokou školu, Matouš se vyučil obkladačem a přemluvil otce k založení rodinné firmy.
Později se Pavel už jen staral o zakázky a Matouš s ještě jedním zaměstnancem pracovali v terénu. Nebyla to sice zlatá žíla, ale slušně se tím uživit dalo.

Tohle je současnost a další stránky rodinné kroniky mají ještě čisté listy.