Věštba

Byly tu Vánoce. O Dušičkách upravené hroby zapadaly prvním sněhem a jejich výzdoba zmizela pod bílou peřinou.

Každoročně jsem na hřbitov chodil s rodiči, ovšem letos jsem tu byl sám. Naši dali přednost teplu a rozhodli se pro Vánoce v Egyptě. Přemlouvali i mě, ale na tohle mě neužilo. Byl jsem rád, že napadl sníh, takže zas po letech budou ty pravé „Ladovy“ Vánoce a ty si prostě chci užít doma, byť sám. A na samotu jsem byl zvyklý.

***

Je mi třicet a žiju sám. Nemám přítelkyni. Pracuju jako referent zásobování v místní fabrice a nejsem pro potencionální partnerky žádné terno. Navíc jsem povahou plachej introvert a balit holky prostě neumím. Přitom v kanceláři jsem jedinej chlap mezi samými ženskými od pětadvaceti do šedesáti let, takže výběr bych měl, jenže znáte ženský kolektiv. Jejich štěbetání a klevetění by udolalo i vola, ale já byl obrněnej, hleděl jsem si svýho a tudíž nemrkal ani na Terezu nebo Katku, které byly mladé a za hřích by stály (ovšem jde o to, jestli by ony stály o mne).

Neříkám, že jsem si nikdy nevrznul, to ne. Měl jsem už několik záseků. Například asi půl roku po mém nástupu mě svedla kolegyně z vedlejšího oddělení, vdaná „skoropadesátka“ Linda s uhrančivým pohledem. Řeklo by se normální ženská, přesto z ní vyzařovalo něco, co mě k ní přitahovalo. A nebyly to kozy, velkej zadek nacpanej do riflí, nebyla ničím výjimečná a přesto mě dostala.

Na silvestrovském večírku se na mě přilepila (byl jsem vděčný, skoro nikoho jsem ještě dobře neznal) a když mě požádala o doprovod domů, neodmítl jsem.
Cestou do mě stále něco hučela, už jsem ji nevnímal, těšil se do postele, ovšem před domem mě místo rozloučení pozvala do bytu na kafe.
Měl jsem pár piv a panáků, cítil se v pohodě a mohl jsem odejít, ale její vůně, hlas, pohled do očí… mozek jsem měl rázem jinde, jenom ne v hlavě a souhlasil jsem.

Doma byla sama, manžel prý je kdesi na cestách, bylo mi to jedno, káva přede mnou stydla, Linda si ke mně přisedla blíž, mlela cosi o nedostatku citu a něžnostech, vískala mě ve vlasech… prostě mě svedla.

Ani nahá nevypadala nijak úchvatně, ale měla velký kozy, které jsem jí pomuchloval, zarostlou kundu jí vylízal, dočkal se super kouření a vůbec, dělala si se mnou, co chtěla a oba jsme dosáhli super uspokojení. Jeden výstřik semene do kundy jí stačil, aby mě pak vypakovala do mrazivé noci. Přespat mě u sebe nenechala a v práci se ke mně dál chovala jako předtím. Přátelsky, ale odtažitě.

***

To jsem odbočil… Teď stojím na hřbitově u rodinné hrobky a přemítám, zda ji mám očistit od sněhu, nebo vše nechat hezky zasněžené. V hrobě leží děda s babičkou a já nemohu nevzpomenout na její věštbu o rodinném štěstí, které mě čeká. Jo, jen mi zapomněla říct ve kterém století. Všichni moji kamarádi už jsou ženatí, mají ženy, děti, auta, chalupy…
U piva mě sice plácají do ramen a říkají, jak mi závidí svobodu, ale pak odkvačí domů, skočí na manželku a já si doma mohu tak akorát sám honit brko a nemám s kým prohodit byť jen pár slov.

Ze zamýšlení mě vyrušil hluk opodál. Nějaká žena v pokročilém těhotenství tam ometala hrob a teď se svalila na zem a nemohla vstát. Nic se jí nestalo, jen máchala zoufale rukama jak raněná kachna.
„Počkejte, pomůžu vám,“ přispěchal jsem na pomoc a pomohl jí vstát.
„Díky,“ a já zíral na pohlednou tvář mladé ženy. „Chci jen zapálit svíčku a spadnu jak nemehlo. Už abych to měla za sebou.“
„Porod myslíte?“ vzal jsem jí z ruky svíčku a sám ji zapálil.
„Děkuju. Chci aby to tu manžel měl na Vánoce hezký,“ hlesla tiše a ometala hrob, sníh z věnce a květinových košíků.

Pohlédl jsem na náhrobek, kde bylo vytesáno jméno Tomáš Zadraba a datum narození a úmrtí. Bylo mu pouhých osmadvacet let.
„Nebudu vás rušit,“ řekl jsem a vrátil se k naší hrobce, kde jsem též rozžal svíčku, ale jinak nic nečistil. Postál jsem v tiché vzpomínce, ale pak se do mě zakousl mráz a já se obrátil a spatřil ženu, jak na mě hledí a kývá, abych přišel blíž.

„Chci vám poděkovat za pomoc. Mohla bych vás pozvat někam na čaj?“
„Děkovat netřeba. Ten čaj si rád dám, ale pozvu já vás, ne vy mě,“ řekl jsem rozhodně a žena se usmála.

***

V útulné kavárně se mi představila jako Markéta, stále ještě úřednice na Magistrátu města, ale brzy už nastoupí na mateřskou. Klidně a bez rozpaků řekla, že manžel se stal obětí dopravní nehody a toto budou její první Vánoce o samotě. Rodiče nemá, od narození žila v dětském domově a tchán s tchyní s ní kdovíproč nemluví. Jako by snad za ztrátu manžela a jejich syna mohla sama.
Já jí přiznal též Vánoce o samotě, což ji přivedlo na nápad, při jehož odhalení zrudla.
„Ehm… napadlo mě… když jsme sami… zda bychom si neuspořádali společný večer.“

Teď mě zaskočila! Vůbec mi to na mysl nepřišlo, ale na druhou stranu mi to jako hloupost neznělo. Společný štědrý den, proč ne? Je lepší být sám nebo v přítomnosti krásné ženy?
„Předpokládám, že u tebe?“ řekl jsem a Markéta mi řekla kde bydlí a v kolik bych měl přijít.
„A co stromek, rybu…“ počítal jsem, ale zatřepala rukou, že to vše už má.
„Přece nepřijdu s prázdnýma rukama,“ namítal jsem.
„Budu ráda, že vůbec někdo přijde. Vždyť víš, jaký to je být sám a zrovna na štědrý den. Nechci ho celý probulit,“ řekla a měla pravdu.

Když jsme se loučili, měl jsem čtyřiadvacet hodin na nákup dárku. Jen tak k ní opravdu nepřijdu, to teda ne.

***

Nepřemýšlel jsem dlouho. Doma jsem měl v krabičce zlatý řetízek a přívěsek s ozdobně vyvedeným písmenem M, neboť jsem Martin a přišlo mi to jako vhodný dárek. Ano, dát zlato neznámé ženě vzbuzuje otázky a očekávání, ale já nic neočekával a k přívěsku neměl pražádný vztah a Markétě to tak i vysvětlím.

***

Na Štědrý den jsem ze stromku sebral několik hezkých ozdob sebou, vzal krabičku a šněroval si to na udanou adresu.

Markétě to nesmírně slušelo. Měla upravené a nakadeřené vlasy, lehký makeup a volné těhotenské šaty a byla celá zrudlá v rozpacích. Moc mužských návštěv asi doma nevítala.
Hned ve dveřích mě ovanula vůně domova. Vůně zapálené svíčky, pach smažené ryby z kuchyně a v potemnělém obýváku svítila na stromku barevná světla.
„Jé, to jsou hezký kuličky, děkuju, “ usmála se Markéta a ukázala, že je mohu jít hned pověsit a zmizela v kuchyni. Pak zase hned stanula u stromku, kde jsem zavěšoval ozdoby na volná místa. Markéta si zjevně potrpěla na přezdobený strom plný ozdob a řetězů a v tom jsme se shodli. Tak jsem to měl rád i já.

„Něco si nalej, já musím ještě dodělat rybu… jíš rybí polévku?“ ozvalo se z kuchyně.
„Jo, tu miluju,“ odvětil jsem, z baru si nalil panáka whiskey Jameson a rozhlížel se po pokoji. „Máš to tu hezký.“
„Jestli chceš, projdi si celej byt. Všude je ale hrozný nepořádek. Nic nestíhám,“ hlaholila Markéta od sporáku.

Byt byl jako klícka, žádný nepořádek. V dalším pokoji byla ložnice s manželským letištěm a pak už jen budoucí pokojíček, zatím plný krabic a rozloženého nábytku. Fotku manžela měla na nočním stolku a na skřínce v obýváku. Byl to docela sympaťák a měl jsem dojem, že ho odněkud znám, tedy spíše, že jsem ho někde viděl.

„Promiň, jestli ti ta fotka vadí, ale…“ pípla mi za zády Markéta.
„Ježíšmarjá ne! Tohle je tvůj byt, já jen návštěva, jen mám pocit, že ho odněkud znám. Nehrál ping-pong?“ otázal jsem se.
„Kdysi jo, ale teď už byl jen členem výboru v klubu,“ pokrčila Markéta rameny.
„Tak jo, znám ho z oddílu. Asi tam někde prošel, když jsem hrál. Já nehraju závodně, jen rekreačně, abych se taky někdy protáhl, když furt v práci sedím,“ řekl jsem. „Máš to tu moc hezký. I ten pokojíček bude perfektní. Kdybys chtěla pomoct se složením toho nábytku, tak se ozvi.“

Markéta zamáčkla slzu při pohledu na fotku manžela, vrátila se do kuchyně a za chvilku už se ozvala, že je hotovo. Štědrovečerní večeře mohla vypuknout.

***

Polévka, ryba, salát i vychlazená dvanáctka se ve spíži našla… bylo to báječné. Takovou večeři bych si sám nikdy nepřipravil. Markéta se pýřila nad mou ovací jejího kuchařského umu a pak jsem zhasl světlo a jen ve světlech stromku jí podal malý balíček.
„Dárek pro tebe,“ řekl jsem tiše.
„Ale já pro tebe nic nemám,“ zrozpačitěla.
„S tím počítám, ale já jsem přece nemohl sem přijít jen tak se najíst. To snad chápeš. Je to jen taková maličkost,“ odvětil jsem a sledoval jak to opatrně rozbaluje.

Krabička ji zaskočila. V takových se většinou nacházely prsteny, náušnice… prostě drahé věci. Pomalu ji otevřela.
„Ne. To nemohu přijmout,“ řekla, když si přívěsek prohlédla.
„M jako Markéta… jen přívěsek, nic víc,“ namítl jsem.
„Jo, ale je to zlatý a já nemohu přijmout šperky, když se známe jen dva dny. Vlastně se vůbec neznáme. Nemůžeš mi dávat tak drahý věci! Promiň,“ a krabičku mi vnutila do ruky.

„Dobře. Tak tohle máme za sebou a co teď? Pomůžu ti ještě s nádobím a půjdu domů,“ vstal jsem a šel do kuchyně.
Za chvilku se přišourala za mnou. „Zlobíš se?“
„Ne. Jen mi věř, že ten přívěsek pro mě nemá žádnou velkou hodnotu. Ani nevím, jestli je opravdu zlatej. Mám ho doma už roky a takhle narychlo jsem prostě nic nesehnal a budu rád, když si ho dáš na krk aspoň tento den.“
„Tak dobře,“ odešla a za chvíli se přišla ukázat s přívěskem na krku.
„Vidíš jak ti krásně sluší,“ konstatoval jsem a Markéta mě odměnila úsměvem.
„Nechoď ještě. Stejně už nemůžu ani pořádně spát a chce se mi povídat.“

***

Večer plynul a Markéta se dotkla i svého bolestného období ztráty manžela. I po půl roce to v ní bylo stále živé. Nechal jsem ji vypovídat, víc ani nežádala, až pak řekla: „Nudím tě viď? Dnes bychom měli být veselí. Promiň, jen si odskočím…“
Nalil jsem si víno, z okna sledoval zářící stromky v oknech sídliště, když jsem najednou pocítil její ruce na ramenou.

„Chci ti taky dát dárek. Jen v mém stavu nebude pro tebe tak plnohodnotnej,“ špitla a vedla mě ke gauči, usadila a začala mi rozepínat kalhoty.
„Markéto,“ vzdechl jsem zaskočeně.
Mlčky ho vyjmula ven a pomalu začala laskat a cumlat. Ocas zareagoval okamžitě. Tuhnul a nabýval na objemu a laskání jazykem se změnilo v rytmické sání sevřenými rty. Hladil jsem Markétu po těle, kam jsem dosáhl, ale hlavně si to užíval. Kouřila krásně.
Střídala totiž kouření s olizováním žaludu a drážděním uzdičky a vůbec si s ním „hrála“ a mazlila.
Když jsem zachroptěl, že už budu, ustala v kouření a k výstřiku mě dohonila rukou a vše zachytila do připraveného ubrousku s vánočním potiskem zasněžené chaloupky a ozdobeného stromku.

„Děkuji,“ hlesl jsem, políbil a už jsme zůstali v sobě zakousnuti ve vášnivém líbání.
Nemohli jsme se toho nabažit.

***

Hodiny odbíjeli desátou hodinu, když se Markéta začala neklidně vrtět a pak vykřikla. „Praskla mi voda… já… asi budu rodit!“
Vylítl jsem jako střela.
„Mám zavolat sanitku?“
„To… bude… dobrý… zavolej taxíka,“ držela se Markéta za břicho a pajdala pro tašku s připravenými věcmi do porodnice.

***

Štědrovečerní půlnoc jsem tak prožil v čekárně porodnice, kdy mi pak sestřička přišla říct, že paní už to má za sebou, porodila krásného syna a chce se mnou hovořit.
„Děkuji ti za všechno. Asi sis ty Vánoce představoval jinak, viď? Prosím tě, doma všechno vypni a klíče pak hoď do schránky…“ Markéta byla vyčerpaná, přesto se šťastným úsměvem.
„Paní. Už jedeme na pokoj,“ přerušila ji sestra netrpělivě. Asi noční rodičky neměla ráda.
Rozhodl jsem se, že Markétu jen tak neopustím.

***

Naštěstí měla spoustu věcí zařízeno, což jsem nevěděl. U sousedky měla kočárek, výbavičku a spoustu dalších věcí a na mě zbylo sestavit nábytek a postýlku v pokojíčku. Sousedka byla vůči mně sice podezívavá, ale po telefonátu s Markétou přehodila a byla sladká jak med.

30. prosince byla Markéta doma. Sousedka ji šla přivítat a s uzlíčkem mimina v rukou pak obě vstoupily do pokoje, kde byl sestaven a rozestavěn nábytek a uprostřed stála postýlka na kolečkách. Markéta mi hned děkovala, ale se sousedkou si měly určitě toho říct více než se mnou, takže jsem jí klíče položil na stůl a vytratil se. Markétu teď čeká běhání okolo dítěte a na chlapa nebude mít ani pomyšlení. Kupodivu jsem se mýlil.

***

Ozvala se mi hned druhý den, jestli s ní nechci strávit Silvestra.
„Nechci tě teď rušit… a máš tam sousedku,“ řekl jsem rozmrzele.
„Aháá, tak na tu žárlíš?“ ozvalo se zvonivým smíchem. „Tam mi sice moc pomáhá, ale Silvestra s manželem tráví na chatě. Jsem tu sama a smutná. Tak přijdeš?“

***

Co dodat? Markéta mi usnula v náručí po deváté hodině, klouček poklidně spal, nechal mamku odpočinout a neprobudili je ani výbuchy rachejtlí a ohňostroj o půlnoci.
Já aspoň mohl přemýšlet, co přinese nový rok. Vztah s ovdovělou mamkou se kterou se vlastně ani pořádně neznáme… nebo zůstaneme jenom přáteli? Kdo ví?

***

Bylo to všechno sice hrozně rychlé, ale krásné. Moji rodiče se brzy po návratu z dovolené stali prarodiči a já otcem. Mám krásnou ženu, syna a čeká nás snad šťastný život. Občas si vzpomenu na babiččinu věštbu „Martine, potká tě velké štěstí“ a musím říct, že měla pravdu.

***

EPILOG

Tohle všechno se událo loni. Nyní strojím stromek, Markéta kuchtí večeři a malý Matýsek se mi batolí u nohou.
Celý ten rok jsme se seznamovali a zjišťovali, nakolik si rozumíme a máme společné názory a představy o životě a zda spolu dokážeme žít. Láska přišla pozvolna.
Já Markétu miloval od první chvíle, ona potřebovala čas. Nevím nakolik mě s manželem porovnávala, ale jednoho dne z bytu zmizely všechny jeho vystavené fotky. Neptal jsem se kam. Prostě se o něm přestalo mluvit.

Hned ten večer se se mnou Markéta i poprvé milovala. Bylo to takové neslané nemastné a chyběla tomu jiskra a vášeň.
Styk proběhl v klasice. Já měl možnost polaskat a potěšit se jejími nalitými prsy, líbat je a dole udržovat stálý rytmus přírazů. Pochvu měla pro mne tak akorát, tření a masáž ocasu byla příjemná. Semeno jsem ji pro jistotu vystříkal na břicho a když jsme pak leželi vedle sebe, Markéta se ke mně přivinula a řekla, že mě miluje. To bylo pro mě větší odměna než předchozí orgasmus.
V dalších dnech a týdnech jsme se v sexu zlepšovali, vycházeli si vstříc a uspokojení bývalo oboustranné.

***

Začali jsme mluvit o svatbě a tehdy jsem byl dotázán ohledně adopce Matýska. Ten nesl jméno svého otce, ale Markéta soudila, že pokud si mě vezme ona, ať i syn má mé jméno.
S rodinou Zadrabů ji už nic nespojovalo. O hrob se dál pečlivě starala, ale to bylo všechno.

***

No a abych skončil nějak optimisticky, když už jsou ty Vánoce. Tento příběh se skutečně stal. Samozřejmě s textovou úpravou, aby se aktéři nepoznali, pokud náhodou chodí na tyto stránky. Mají spolu už tři děti a žijí šťastným a spokojeným životem. Budiž jim přáno, stejně jako všem lidem na celém světě.