Poslední zábava 01

Léto roku 1996

Vzbudilo mě slunce, chvilička paniky, dochází mi, že je sobota. Ideální. Chci se zase zachumlat pod deku, ale vedle mě uslyším rozkošnické zívnutí. Spát se tedy asi už nebude, ale to nevadí, na denní nabídce je něco lepšího. Směrem k slunci se pomalu z pod deky vysunuje nahá noha, moc hezká, dlouhá a štíhlá. Napíná se a natáčí ze strany na stranu, jako by si jejich majitelka ověřovala dokonalost depilace nebo opálení. Teď ještě propne nárt a zavrtí chodidlem. Tohle už znám, nijak zvlášť dlouho, zatím mě to rozhodně neomrzelo.

Posadím se, zvednu ruku a položím dlaň přesně pod koleno. I tohle je sobotně líné, držím nohu, žena mě pozorně sleduje zpod přivřených víček. Teď kam, nahoru nebo dolů, protože i ta nejdelší noha někde končí. Tohle kdysi říkal jeden kamarád, vůbec si nevzpomenu, který to byl. Nenechám se vyrušoval a sjíždím dlaní ke kotníku. Žena se lehce usmívá, ví, že za chvíli už budu pokračovat opačným směrem.

Zazvoní telefon, okamžik váhá, omluvně zamrká a zvedne sluchátko. Jen zvednu obočí, mluvit se mi ještě nechce, a kouzlo okamžiku je stejně pryč. Vycítí to i ona, omluvně na mě mrkne.
‚Čau, hmmm… hmmmm…. díky moc, uvidíme. Měj se.‘
„Volala kámoška, v Troudově je večer retro zábava, jestli nechcem jít.“
„Jaká zábava? S dechovkou?“
Šťouchne do mě nohou, „ne, venkovská tancovačka, zábava, s rockovou kapelou, bude hrát Keks.“
„Jako jsme kdysi chodili.“
„Tak, jako kdysi, proto je to retro.“
„A bude to jako kdysi?“ nedá mi to.

Nadechne se, podívá se z okna, pak na mě a zavrtí hlavou. Na něco si vzpomene, vidím jí to na očích. Vstane, protáhne se, košilka se posune ještě kousek výš, tak přesně akorát, je škoda, že nedosáhnu. Chvílí váhá a klekne si ke komodě, k úplně spodnímu šuplíku. Klečí s roztaženými koleny, košilka průsvitní ve slunci, stačilo by jen sednou za ní, přitisknout se.
„Mám, cha, věděla jsem, že jsem ji nevyhodila,“ vítězně mi hodí kazetu. Podaří se mi ji chytit, sedne si ke mně, luštíme vybledlé nepořádné písmo na několikrát gumovaném pásku.

Vrtule, Hrobice 1985.

Otáčím starou maxellkou v prstech, žena se na mě dívá rozšířenýma očima.
„To je od Čočky, tenkrát mi ji zkopíroval.“
„Počkej, 1985, to musí být…“
„Z té úplně poslední zábavy.“

Podíváme se na sebe.
„Pustíme si to?“
„Nevím, jestli najdu magneťák.“
„Je ve sklepě.“
„Ale to je ten starý maďarský krám.“
„S oranžovými tlačítky, přesně. Retro.“
„Jdu ho vyštrachat.“
Zavrtí hlavou, vezme mi z dlaně kazetu a položí ji na stolek. Pak si zase lehne, dívá se na mě, kolena se pomalu zvedají, a ještě pomaleji rozevírají. V další chvilce už jsme pod jednou dekou, položím dlaň na koleno a sjíždím dolů. Na tu správnou stranu. Protože i ta nejdelší noha někde končí. A už si vzpomínám, kdo to říkal.

Pozdní léto roku 1985.

Polní cestou lemovanou topoly pospíchala malá skupinka, čtyři mladíci přibližně osmnáctiletí a dvě dívky, jedna vyšší a štíhlá stejného věku, druhá skoro o hlavu menší a o rok dva mladší. Vyšli z Boru, topolová alej je provázela od konce městečka, teď už ale končila posledními nově vysazenými stromky. Polňačka naštěstí pokračovala dál a směřovala ladnými obloučky k vesnici jménem Hrobice, což byl cíl naší skupinky.

Pšenice na poli už podlehla zubům plechové kavalérie, na důkaz vítězství v boji o zrno se vpravo tyčil velký stoh slámy. Ten měl asi za měsíc záhadně lehnout popelem. O třicet let dříve by pravděpodobně byl tento čin připsán protisocialistickým reakčním živlům, ale v polovině osmdesátých let už takové romantice dávno odzvonilo.

Přitom zdrojem tohoto žhářského útoku, který způsobil nemalou škodu na družstevním majetku, byla právě romantika. Traktorista Veleta zahořel láskou k družstevnici Jiřce. Jiřka byla sice vdaná, ale její manžel místo péče o mladou ženu raději vysedával na schůzích nebo s kumpány v zelených kamizolách zapíjel úspěšný lov. A tak mladá docela hezky urostlá žena občas podlehla tomu či onomu. Veletovi odolávala docela dlouho, ale její kradmé pohledy jen zvyšovaly traktoristovu touhu. A jednoho odpoledne se konečně jemné doteky změnily v rychlé objetí mezi stromy za kravínem.

‚Tady nemůžeme.‘
‚Ale sem nikdo nevidí. Opři se o zeď, úúú, ty jsi tak nádherná, a ta prdelka, nech mě, aspoň si šáhnu…‘
‚Ne, tady ne.‘
‚Tak kde? Hele, jako zamlada, ve stohu. Dnes večer?‘
Jiřka se zahihňala. Ve stohu, to byly časy. Dobrá.

Žena přijela na kole po stejné cestě, jakou kráčela teď naše šestice. Traktorista mezitím vystavěl z balíků slámy rozkošnou místnůstku lásky a podlahu pečlivě vystlal měkkou dekou. Osiny jsou osiny, s tím už měl své zkušenosti. Tehdy s Janičkou, pak Danuškou… Není nic horšího, než když se uprostřed slibně probíhajícího aktu děvče začne ošívat a drbat. Bohužel sprchy u stohu nebyly. Ani řeka nebo rybník. Tak aspoň ta deka.

Družstevnice odolávala svodům přesně tak dlouho, aby to mládence povzbudilo a neotrávilo. Teď už ležela na zádech bez trička, po očku sledovala, jak se muž mazlí s jejími nahými prsy, prstem si kroutila pramínek vlasů a druhou dlaní přejížděla lehce traktoristův rozkrok. Takže holky nekecaly, má tam toho fakt… Úúúúúú. Ani nevěděla, kdy přišla o kalhotky, vnímala jen mužský nástroj, který ji trhá na kusy a věší na balíky kolem. Už jednou byla, zaťala zuby, muž naštěstí počkal, než se zase rozjel.

Po dvou číslech už toho měl sám dost, hlavně teď napodruhé to bylo sakra něco. Malátně ji políbil, natáhl se, nevědomky zašátral v kapse montérek a vytáhl krabičku. Lačně natáhl kouř, jo, tohle je po sexu prostě nejlepší. Holka navíc snad už konečně taky usínala. No nic, oddychne si, za chvíli ji zase vzbudí a udělá jí to ještě jednou, možná zase zezadu, to bylo super, zadek má fakt nádherný, nebo co kdyby dokonce, zkusit by se to mohlo, možná nebude proti, a i kdyby, může ho zase strčit o kousek vedle, uvidíme, není kam spěchat, ufff, byla to jízda, holka je taky umrdaná, úplně umrdaná, umrdaná, úplně… Ruka s cigaretou pomalu klesla do slámy.

Za chvíli uháněly dvě nahé postavy přes pole k mezi. Zděšeně se choulily k sobě a sledovaly ohnivé divadlo. Traktorista si najednou uvědomil, že mu zase stojí a je snad tvrdší, než kdy byl. Za chvilku ho silná ženská paže stlačila do trávy. Jiřka si traktoristu divoce osedlala, oči plné plamenů, obrovského čuráka snad až v žaludku, na prsou a tam dole žár ohně. Za chvíli ji vystříkal, přesně ve chvíli, kdy byla sama úplně nahoře. Dokonalé.
Zmizeli za prvního zvuku sirén.

Traktoristovi bylo chvíli líto deky, ale musel uznat, že takhle si v životě nezašukal. A už ani nezašukal, tohle měl být nejlepší sex jeho života. S Jiřkou to ještě jednou zkusili, v lesíku na oblíbené pasece, ale byl to jen slabý odvar té první vášně, prostě docela hezky si zamrdali. Fajn, ale nic moc. A tím to skončilo. Pro traktoristu.

Jiřka se ani nedivila, když to další měsíc nedostala. V patřičnou dobu se jí narodil hezký synek. Byl zdravý a moc šikovný, zajímal se o zemědělství, hlavně o traktory. A měl pozoruhodně velké přirození. A miloval ohníčky. Rodina byla konečně celá a spokojená, i manžel byl šťastný, navíc ho konečně přijali do Strany. Traktorista Veleta už dávno zmizel kdesi v Jižních Čechách. Těžko říct, zda měl něco společného s tajemnou vlnou požárů stohů, která se tam v oné době objevila.

O této pozoruhodné budoucnosti nudného stohu slámy zatím nemá šestice ani ponětí a spěchá vstříc Hrobicím. Konečně ji můžu popsat blíže. Ale vlastně to není potřeba, je to stará známá parta z povídky Poslední kilometry. Ta vyšší moc hezká dívka s delšími rovnými vlasy je Lucka, její přítel, který ji právě teď drží za ruku, se jmenuje Honza Dubský zvaný Dub, za nimi jde pomenší mladík s tlustými brýlemi na nose. Tomu říkají Čočka. Druhou trojici zahajuje ramenatý Tonda, malá dívčina je Pája. No, a hubenému blonďákovi se říká Čárly. A právě tomu konečně můžu předat slovo.

„Zase jdeme pozdě,“ otočila se Lucka vyčítavě k Tondovi, „měli jsme mít sraz v pět,“ ukázala mu dlaň s roztaženými prsty.
„No jo, zdržel jsem se na melouchu, jeden musí makat, aby někdo mohl v klidu studovat.“
„Cos dělal?“
„U Pavly, teda paní Vějičkové, na konci Boru, znáte ji, ne?“
„Ááááá…“ ozvalo se dokola. „Už je to Pavla, hmmm… No vida.“
„Blbci, chce jen poopravit fasádu.“
„Ale ona má moc pěknou fasádu.“
„Přesně to jsem jí taky říkal, ‚paní, podle mě ta vaše fasáda vypadá moc pěkně‘“.
„Jo, to souhlasí, ale co ona?“
„No, že zdálky to možná tak vypadá, ale zblízka to už dávno není ono.“
„A byl ses podívat, teda zblízka?“
„No jasně, a má teda pravdu, už by to chtělo poopravit.“
„Stačí jen kosmetika nebo to vzít z gruntu?“
„No, tak něco napůl. Asi to opráším a pak stříknu břizolitem. Ale bude to něco stát.“
„No jasně, pěkně párkrát stříknout, a hele, nechce platit protislužbou?“
„Na to nejsem, kdepak, pěkně dlaňovka?“
„Jen dlaňovka? Chlapče drahá, to jsi laciný.“
Tonda mávl rukou. „Hele, stejně nevím, jestli to stihnu, povolávák v kapse, za chvíli rukuju. Asi se do toho ani nebudu pouštět.“

Lucka se zarazila a podívala se smutně na svého přítele. Dub už taky vyfasoval osudný dopis a čekaly ho dva roky služby vlasti. Čočka měl modrou kvůli očím, no, a já šel na vysokou. Tohle byla podle všeho skoro poslední společná akce, poslední zábava na parketu v Hrobicích.

„Zkurvená vojna, přitom teď už dostávám skvělý fušky, prachy jsou, kurva, dva roky budou v prdeli, vysrat se na to.“
Lucka by jindy do Tondy asi šťouchla nebo ho lehce nakopla, ale teď vzdychla. Ale za chviličku zase zvedla hlavu, nechtěla být zrovna dnes smutná, to na ní bylo vidět.

„Tondo,“ ozvala se za chviličku, „víš, jakou má paní Vějičková pověst.“
„To je mi u pr… Je mi to jedno, když platí.“
„No, pan Vějička montuje někde v Lybii, už pár měsíců.“
„Jo, to říkala.“
„No, a ona je taková docela veselá.“
„Jo, docela jo.“
„Počkej, jinak veselá, mluví se o autech, která k ní občas v noci jezdí a parkují až vzadu za plotem.“
„Ono se toho nakecá.“
„Prý tam pořádá večírky. Taky hodně veselé, víš, jak to myslím,“ protáhla Lucka významně.
„To je mi u zadku, ať si dělá, co chce. Kurva. Přitom by tam bylo takový fajnový fušky. Koberce chce vyměnit.“
„Nekecej?“
„No jo, chtěla poradit, vzala mě dovnitř. A hned koukám, že by tam taky chtělo někde trošku zamakat. Ale jinak super, má video, krásný obrazy, hifíčko Kenwood, luxus.“
„No jo, starej má bony. Kenwood? A jaký typ přesně?“ zajímal se Čočka.
„Nemám páru. No, tak jsme dumali, jestli je lepší kovral nebo jekor, do koberců moc nedělám, vymalovat taky chtěla.“
„Ale?“
„No jo, hlavně v ložnici, tam mě taky vzala, říkám, že to klidně vezmu válečkem, bronzem nebo zlatem, ale jen se smála. Že by to prostě chtěla mít zase trošku jinak.“
Tonda se rozpačitě podrbal na nose. „No, a na tom jsme se nějak zarazili.“

Pětice se podívala na sebe a pak na Tondu. Dub ho poklepal po rameni.
„Komůrku chtěla vymalovat, ale trošku jinak než od starýho. Tak to je jasný, že jdeš pozdě. Kamarády nech klidně čekat, když se ti tohle nabízí.“
„Co nabízí? Myslíš malování?“
„Přesně to myslím. Malování. A fasáda. Hele, nemá na prodej nějaký bony?“
„Zeptám se, taky by nějaký bodly, džíny už mám na hadry. Ale teď je potřebovat nebudu.“
„No, to máš pravdu, za chvíli hadry vyfasujeme, fešný, zelený.“
„Kurva, to mi ani nepřipomínej.“

Dub na to nic neřekl, jen si přitáhl Lucku blíž k sobě a dlaň mu nenápadně sjela až na dívčí zadek krásně vyrýsovaný ve vypasovaných wildcatech, prsty zajely do zadní kapsy, přímo pod obrázek kočičí packy. Byl to moc hezký obrázek, a pod ním ještě hezčí zadek, bylo docela těžké se dívat někam jinam, když byl kousek před vámi, jen kousek, ale nedosažitelný. To jsem si v tu chvíli myslel. Jenže neuplynuly ani dva týdny a měl jsem ten zadek v dlaních, nahý, rozpálený horkou sprchou, hebký a mohl jsem si s ním dělat, co jsem chtěl. Tedy mohl bych, kdybych měl odvahu. Tu jsem neměl, takže jsem ho jen hladil a obdivoval jako vzácnou sochu. Neuvěřitelné se stalo skutkem, jak by řekl klasik.

Ale teď jsem jen zíral na kamarádovu ruku v kapse opraných džín. Probudilo mě jemné nakopnutí.
„Nečuč na ni tak,“ zašeptala Pája a dívala se přitom úplně jinam.
„Cccco?“
„Co asi, prober se.“
Měla pravdu, jako vždycky, malá Pája se málokdy pletla.
„A dyť je to jedno, jdem akorát, ještě nehrajou,“ dodal lehce nesouvisle Tonda.

Přesně v tu chvíli k nám z Hrobic doputoval zvuk syntezátorů, který pokračoval dlouhou předehrou.
„Tondo, přetrhnu tě jako hada,“ zavrtěla hlavou Lucka, „na Vrtuli jdeme snad potřetí nebo počtvrtý a ještě jsem tu předehru neslyšela celou.“
„To se ti to tak líbí?“
„No jasně.“
„Jsou to vykradený Synkopy,“ poznamenal klidně Čočka, „a kromě toho to budou hrát po půlnoci ještě jednou.“
„Co já vím, co bude po půlnoci,“ odpověděla Lucka hlubokým sametovým hlasem. Tenhle hlas mi vždycky naježil chloupky na krku. Kdybych mohl tušit, že… Nic. V tuhle chvíli jsem nemohl nic tušit.

Hele koukej ta šou, rotory rotujou
šíleně se točí, v potu tváře dřou
koukej ta šou, rotory rotujou
vidíš, jak krev potí, svou.

„Mám slíbenou kazetu, nahraný přímo z mixáku. Prej super zvuk.“
„To ale nemůžeš srovnávat s živým prožitkem, krom toho nemám kazeťák, jen gramec.“
„No jo, ale Vrtuli placka v životě nevyjde, i když nehrajou blbě. Ale je to prostě jen tancovačková skupina, vem si Keks nebo Odysseu, takový dobrý skupiny, a nic. Všechno vyžere Goťák s Davidem.
„Hele, na Davídka mi nesahej.“

Už jsme ale obcházeli rybníček a mířili přes parčík k brance. Pomalu se už šeřilo, ale počasí vyšlo bezvadně, možná bylo teplo až dost.
Mince cvakly do krabice a plešatý strejda s pořadatelskou páskou nám důrazně domlouval: „Hele, žádný rvačky na parketu, běžte kdyžtak ven. A žádný nadávání na komunisty nebo dokonce na Husáka, jinak nám to tady zavřou, už teď to máme nahnutý. Bordel do noci, vyřvávání dlouhovlasejch chuligánů, močení na předsedovu zahrádku.“
„Žádnej strach,“ potřásl Tonda dlouhovlasou hlavou, „my z Boru na komouše nenadáváme. A nepereme se.“

„Teda pereme se jen venku,“ dodal za chvilku a obhlédl významně návštěvníky, „dneska cejtím v kostech, že se něco pořádně semele, ty hajzlové Chrobácký si nedaj říct,“ spokojeně si promnul svalnaté pracky.
„Slíbils mamince, že se nebudeš prát,“ vyčítavě se na Tondu ohlédla Pája. Ale ten jen promáchl vzduch pěstí. „Když se do mě nebudou srát, nedostanou po čuni, to je jasný.“

Mám kilo hlíny
fakt nekecám
že trpajzlíka
z ní uplácám

Obsadili jsme jeden z posledních volných stolů. Spokojeně jsem si klepal chytlavý rytmus a obhlížel se kolem. Velká banda z Bodletic, mezi nimi Frenk a jeho pěkná ségra Jana, staří známí, šéfové nepřátelské fichtl party okupující temní hlavní autobusovou zastávku kousek od zámku. Jana na mě lehce mávla rukou, zvedl jsem prsty na pozdrav.

„Ale, copak, budeme tady mít Romea a Julii,“ opřela se Lucka o lokty a zamrkala.
„Jo, a Frenk mě hodí rybám.“
„Je to jeho ségra, ne stará, zkus štěstí, je to celkem kočice,“ přidal se Dub, „a navíc na tebe bere.“
„Ccccooo? To víš jak?“
„Nejsem slepej, až začnou ploužáky, jdi po ní.“
Rozhlížel jsem se po kamarádech, ale ti jen souhlasně mrkali. Vzdychl jsem a podíval se ještě jednou na Janu, přesně ve chvíli, kdy mrkla ona po mně. Že by opravdu…
Ne, nešel jsem s ní tancovat, kdybych ji tenkrát pozval na parket, mohlo všechno dopadnout jinak. Anebo taky ne, to se už nikdy nedozvím.
Místo toho jsem studoval skupinku u stolu kousek dál, mezi dvěma pořízky tam seděla…

„No sakra, to je ale kočka, znáte ji?“
Lucka zamžourala naznačeným směrem a zavrtěla hlavou.
„Ne, ale je fakt pěkná. Podle mě bude tady z Hrobic.“
„Vida, taková fešná Chrobačka, kdepak ji před námi schovávali.“

Chrobačka byla opravdu fešná, Tonda se nepletl, světlé vlasy stažené to rafinovaného copu, velké oči, jemné rysy…
„Je trochu podobná Bartošový,“ prohodí Čočka.
„Hele, vidíme jen obličej, co když má malý kozy, velkou prdel nebo křivý nohy? A navíc je nám to hovno platný,“ pleskl mě Tonda po zádech, „znáš toho bagouna vpravo od ní?“
„Ten s velkou kebulí a ježatými pačesy?“
„Jasně, to je Lumír, teda Lumír Práskal, podle tý povídky Šimka a Grossmanna, ale to mu nikdy neříkej, nebo zjistíš, proč má přezdívku Práskal.
Lumír Práskal si mohutně zavdal piva a prasečími očky sledoval okolí. Z otrhané džínové vesty trčely svalnaté pracky. Spokojeně se rozvalil. Za ním jsem konečně uviděl ještě jednu holku, menší, taková obyčejná, trochu oplácaná, ale s veselým obličejíkem.
„A tamta buchta?“
„Nevím, ale jestli chceš, zjistím ti o ní všechno,“ přimhouřila oči Lucka „úplně všechno.“

„Hele, jdeme pro pivo, než bude přestávka,“ zachránil mě Dub.
„Co čepujou?“
„Co asi, Lupouše, jako tady všude.
„To je humus, vole, proč nemaj Převozníka, to je dobrý bahno.“
„Protože Převozník je už jinej okres, takže tady má utrum. Tady je Lupoušovo.“

Ve výčepu nás přivítala dlouhá řada roztočených voskovaných kelímků, paní výčepu ještě do čtyřech ucmrndla z pípy trochu piva a přistrčila je k nám.
„Dvě pade.“
„To je desítka?“
„No jasně.“
„Tfuj. A nešlo by to načepovat aspoň do skla?“
„Nešlo, to jsme kdysi dělali a jednou někdo švihl půllitrem po kapele a prorazil šlapák. Ber kelímek nebo neber.“
„Dyť je to teplý.“
„Ber nebo neber, fešáku, lupni ho tam,“ prohlásila rezolutně výčepní, „A co dámy? Nějaké vínko? Máme Pražský výběr, Hodonínské slunce a Ostravský kahan. Anebo meruňkovici?“
„Bléé. Máte kokakolu?“
„Ne, jen kofolu.“
„Tak asi dáme houbu. Dvakrát“
„Jasně dámy, hned to bude,‘ vytáhla výčepní z kapsy nožík a zručně ořízla plastovou zátku z litrové flašky. „Pražský výběr, pěkně slaďoučký, do kofoly je ho škoda.“

Já nepiju rum
Já nepiju džin
já nepiju rum
já nepiju punč
já nepiju žloutky holka ani náhodou
Já dám si čaj ten je lahodnej

U našeho stolu se mezitím rozvalili dva pořízkové ve značně odrbaných džínách s žebradly na ramenou. Místa bylo dost. Jenže šlo o princip.
„To je náš stůl,“ prohlásil Dub klidně, ale důrazně.
Jeden z pořízků kupodivu jen pokorně mávl rukou.
„Sorry, to jsme nevěděli, vypadneme, jestli vadíme.“
Dub jen zavrtěl hlavou a mlčky studoval propiskou vyvedené nápisy na džisce našeho nového přítele. Přejel z Džudas Príst na Qeen a Dep Parple. Když narazil na Bidžis, povytáhl lehce obočí.

„Vy jste vodkaď?“ zahájil lehkou konverzaci.
„Trochu dál, ale jezdíme po zábavách, hlavně na Vrtuli a tak.“
„Hmm, a jak se dostanete domů?“
„V poho, tady Čufta řídí.“
Čufta pomalu přikývl, dopil zbytek zrzavého moku z kelímku a odložil ho na poměrně vysokou věž.
„To je ale hnusný pivo,“ odříhl si menší vagabund.
„No jo, Lupouš. Můžete si koupit na dobrou noc lahváče. Paninka tam má vzadu pár bas.“
„Dobrej nápad, snad maj dost hnědej flašek.“
„Blbost, zelený jsou mnohem lepší,“ opřel se Tonda lokty významně do stolu.“
„Mladíku, sedíme u vašeho stolu, ale plácáš kraviny, jedině hnědý flašky.“
„Pusť mě na ty dutohlavy…“
„V pohodě, zvu tě na pivo, jdeme?“
„Jasný, díky, pak to votočíme.“
Somráci vzali Tondu kolem ramen a odpotáceli se k výčepu, vstal jsem a loudal se k pódiu.

Když kvetou gladioly
Když kvetou karfioly
Když kvetou gladioly
Když kvetou gladioly
Když kvetou karfioly

„Přestávka, hačat a bumbat,“ zahrál klávesista tři veselé akordy a sáhl pod židli pro pivo. Mrkl na dlouhovlasého frajerského zpěváka, který už delší dobu vedl němohru s jednou docela pěkně kozatou holkou opřenou o zábradlí, jednu nohu elegantně pokrčenou a ruce roztažené na horním uhlazeném bidle. Aby ještě víc vynikla ta koziska. Trochu přiblble se na zpěváka culila. Vlasáč mrkl na kapelníka a nenápadně zmizel z pódia. Za chvíli se vypařila i dívka. A za další chvíli bouchly dveře kapelní béžové dodávky Žuk. Kapelník a klávesista v jedné osobě zachytil můj pohled a ušklíbl se.

„No jo, na tu dodávku máme pořadník. A další sérii budu muset nejspíš odzpívat sám. I když, on je Láďa docela rychlej.“
Pokrčil rameny a zavdal si Lupouše.
Otočil jsem se a skoro narazil do oné tajemné blondýnky od chrobáckého stolu. Stála tam s limčou v ruce a rozhlížela se. Neměla ani tlustý zadek ani křivý nohy, prvotřídní podstavce končily líbezným v džínách upnutým zadečkem. Na prsa jsem neměl odvahu čumět.
Držet ji v náručí a líbat, jak asi líbá, nejspíš jen tak nesměle, sjíždět pomalu dlaněmi níž a níž, až vzít hezky do dlaní tu roztomilou prdelku a hladit ji.

„Čččau, promiň.“
„Nic se nestalo, v pohodě.“
Jen na mě rychle mrkla a zase se dívala kolem, trochu bojácně, připadalo mi.
Sebral jsem odvahu.
„Až bude pomalá série, myslíš, že bych za tebou mohl zajít?“
Trochu pozvedla obočí a konečně se na mě podívala. Vypadala ještě mnohem líp.
„Jo, určitě, ráda tancuju, ale není to dobrej nápad.“
„Proč myslíš?“
„No protože…“

V tu chvíli mi dopadla na rameno těžká tlapa.
„Odprejskni, hubeňoure.“
Za mnou stáli tři řízkové od stolu mé krasavice. Lumír Práskal na mě zíral a píchal mě do prsou prstem připomínajícím liberecký párek.
„Zmizni, Evička nejni pro takový vošousty.“
Vida, Evička, moc pěkné.
„He he he,“ dodal druhý, rezavý štětináč.
Třetí se kupodivu jen klidně díval, měl jsem dojem, že si jen povzdychl, dokonce na mě mrkl.
„Takže na Evičku zapomeneš, jasný?“
„He he he,“ dodal Štětináč.
Zvedl jsem dlaně.
„Jen jsem si chtěl pokecat, nic víc.“
„To říká každej a za chvíli ji tahá ven, že jo, Bobe?“
„He he he,“ přikývl Bob Štětináč.

Odešli, Evička mezi nimi. Kupodivu za nimi stála ta druhá holka od jejich stolu.
„Ahoj,“ usmála se na mě, docela hezky, nebyla ošklivá, to ne, ale proti Evičce vypadala jako polní kopretina proti růži, opravdu trošku oplácaná, ale tak akorát.
„Čau, promiň, no, asi jsem šlápl do pořádnýho lejna.“
„No jo, ale za to nemůžeš. Hele, ty chodíš na gympl, že jo?“
„No, chodil, teď jsem skončil.“
„Aha, takže tě taky čeká ta blbá vojna.“
„Jdu na vejšku, mám odklad.“
„Tý jo, vykulila oči, „jako Mára.“
„Kdo je Mára?“
„Ten kluk od Evči.“
Tato informace mě lehce zmátla, raději jsem ji zahodil. Ještě jsem se podíval na ladnou dívčí postavu mezi třemi otrapy.
„Já jsem Gabča,“ pokračovala holka.
„Jjo, promiň, říkaj mi Čárly, už ani nevim, jak se jmenuju doopravdy.“
„Tak jo, hele, nešel bys pak na ploužák? Jestli teda netancuješ s tou vaší kočkou od stolu.“
„Ne, to je kamarádova holka.“

Gabče se lehce zaleskly oči, ale to byla možná jen lampa u parketu, když zvedla hlavu. Byla docela malá, snad jen o kousek větší než Pája.
„Tak čau, budu se těšit,“ mávla vesele a kráčela ke stolu. Kulatý zadek moc hezky vyplňoval trochu zvláštní červenobíle pruhované kalhoty.

Otupěle jsem se vrátil ke stolu a několika doušky dopil zvětralé pivo. Nevěřil bych, že může být ještě hnusnější, ale nějak to dokázalo.
„Menší spor s Chrobáky,“ odpověděl jsem pěti pohledům a ukázal na stůl opodál.
„Nekecej, Lumír Práskal?,“ ožil hned Tonda, „tak jdeme na něj, vole!“
„Počkej, to nebude…“
Tonda ale už civěl úplně jinam.
„Ty vole, to je Pavla, teda paní Vějičková.“
„No nekecej.“

Kousek od parketu stála elegantní dáma, oblečená sice do povinného džínového stejnokroje, ale stejně tady vypadala jak láhev francouzského šampaňského mezi voskovanými pivními kelímky. Za chvilku ji Tonda dotáhl k našemu stolu a velkoryse před ní postavil kelímek Hodonínského slunce. Zděšeně usrkla. Měla opravdu pěknou fasádu, zvlášť teď večer, kratší tmavé vlasy, pořád hezký obličej a neposedné oči.

„Tonda mi říkal, že jdete večer na zábavu. No, a nějak se mi to rozleželo, sama doma a na zábavě jsem nebyla,“ raději rukou rozehnala rozpačité ticho, „ani nepamatuju. To bylo myslím ještě na parketu v Bodleticích.“
„Fakt? Tam u zámku? To prej bejvalo super.“
„No jasně, hrál tam i Schelinger, Katapult, to byly časy. A těch zážitků, hmmm…“ paní Pavla se vláčně protáhla.

Zámecký park v šeru, přes zastřižený trávník upalují dvě postavičky, drží se za ruce, občas se zastaví a splynou v jednu. mizí mezi vzrostlými duby, tu tam se objeví a zase se ztrácejí za silnými kmeny. A pod jedním dubiskem se konečně zastaví, menší postavička se opře o kmen, kotníky kousek od sebe, zvedne hlavu, a obejme krk vyšší postavičky. Kamera najíždí blíž, obě hlavy jsou už spojené v jednu, nervózní prsty zápolí s knoflíčky džínové bundy, konečně i poslední povolí, dlaně hladí hezká dívčí prsa pod tričkem, snaží se ho vyhrnout a zajet na horkou holou kůži… Parkem se nese chraplavý hlas.

„No, jdu pozdě,“ pokračovala klidně paní Vějičková, tedy Pavla. „Nemohla jsem najít staré oblečení a pak jsem se půl hodiny snažila nasoukat do riflí. Myslím, že mi každou chvíli uletí knoflík nebo praskne zip. No, a džisku jsem nedopnula vůbec.“
Důvod byl jasný, jako na povel se osmero očí stočilo k dráždivě zaplněnému svetříku pod rozepnutou bundou.

V tu chvíli jsem si už říkal, že paní žádnou kosmetiku fasády natož generální opravu vůbec nepotřebuje. Sčísla si vlasy za uši s dlouhými náušnicemi, už to bylo zvláštní, v týhle době měly skoro všechny ženské jejího věku trvalou, ale ona měla jen hezké kratší mikádo. Vlasy se jí leskly, ale mnohem víc se třpytily oči, nápadně daleko od sebe, s jemným ironickým úsměvem v koutcích. Nejspíš, když sledovala, jak se jí snažíme nenápadně civět na prsa.
Malinko pohnula rty, rozevřela je, olízla špičkou jazyka, snad se snažila jen zbavit pachuti Hodonínského slunce, ale bylo v tom trochu víc. Krásné rty, nádherné, plné, živě se pohybující.

Jak by se asi líbaly, nejdřív jen opatrně, pár dotyků, dívat se do očí a postupně přitvrzovat, čekat, až se rozevřou a vniknout mezi ně jazykem, potkat se s jejím.
A to byl jen začátek, přimhouřila by oči a sjela dolů, pořád by se vyzývavě dívala. Rozepnula by mi kalhoty a vytáhla už dávno zbytnělý klacek. Políbila mi ho a pak by tu krásnou pusu rozevřela, díval bych se, jak vnikám mezi rty, sevřela by je, když by měla žalud v puse. A zase by se na mě dívala, a potom by pomalu…

„Ty zábavy tam pak zakázali, ne?“ přerušila Lucka trapné ticho, mám dojem, že jsem zaslechl v jejím hlase trochu škodolibosti.
„No jo, ale vydržely docela dlouho,“ protáhla se paní Vějičková, oči se jí vábivě zaleskly, když viděla, jak jí civíme na prsa. „Ale už toho bylo moc, začali se tam sjíždět somráci z půlky Čech a občas i ze Slovenska, dělali bordel, no, to si umíte představit, jak to tam vypadalo. Takovej malej Woodstock. A tak poslední zábavu rozehnali esenbáci a byl šlus.

Louka plná vlasáčů obojího pohlaví, celty na trávníku, někteří jen leží, někteří se různě mazlí, některé holky jsou už do půl těla svlečené, nahé prsy vystavují na odiv očím i dlaním svých kamarádů… A pak zase onen dub, mladá verze paní Vějičkové už nemá tričko, přítelovy prsty hnětou obnažená ňadra, tisknou je, zvedají. Jedna dlaň sjíždí dolů a hladí džínový rozkrok, rozepnou knoflík a snaží se zajet do kalhotek. Ale zdolat vypasované džíny je úkol hodný zkušeného milovníka, a to tento asi není. Dívka mu pomáhá, zip je už dole, džíny už konečně pomalu sjíždějí dolů z oblých boků, berou s sebou i kalhotky, už je vidět spodek hezkého bříška, smyslné rýhy mezi klínem a stehny, ještě chvilku, první kousíček tmavých chloupků. Ale tím to prozatím skončí, dívka si klekne a rozepne šamstrovi kalhoty…

Sen přerušil úder do činelu a syntezátorová vyhrávka.
„Tak tu konečně máme plouživou sérii, honem se chytněte za ruce, za ramena, za pás, co já vím, za co všechno. Chci vidět plný parket,“ zašeptal do mikrofonu kapelník.

„Co je s tebou,“ šťouchla do mě Pája, „jsi nějaký úplně zasněný. A nečum paní na kozy, je to neslušný.“
Než mě napadla nějaká vtipná replika, byl jsem sám. Dub se už vlnil na parketu s Luckou, Tonda s paní Vějičkovou a Čočka vytáhl za ruku Páju. Nechtělo se mi jen čumět, navíc jsem pořád muset sledovat Duba s Luckou, jak se k sobě tisknou, dlaně z dívčího štíhlého pasu sjíždějí níž a níž…

Rázně jsem vstal a zamířil do výčepu. Když mi má být blbě, ať je to z toho hnusného piva. Vzal jsem to oklikou, obešel celý parket, minul kapelní dodávku, odolal pokušení plesknou dlaní do halabala přetřeného rezavého plechu nebo aspoň kopnout do pneumatiky. Ale dveře se i tak otevřely. Vyskočila zpěvákova dočasná milovnice, rozpačitě na mě mrkla a snažila si rychle zapnout halenku a zakrýt velká rajcovně se houpající ňadra. Měl jsem dojem, že vidím na bílé kůži tmavší otisky prstů. Za chvilku se vyštrachal ven i zpěvák, rozhlédl se a beze všeho mě klepl do ramena.

„Hele, klidně po ní běž, je fakt dobrá a bude akorát rozjetá. A super kozy.“
Měl jsem chuť ho nakopnout do rozkroku, který si právě sebevědomě drbal.
Když viděl mou nulovou odezvu, zpěvák popoběhl za dívkou, pleskl ji přes zadek a něco pošeptal do ucha. A utíkal na pódium. Ještě stihl refrén.

Vracím svůj stín nedělní
do kaluží svítání
nevyměním lásku pálivou

Dřív, než žal svůj znásobím
opustí mě starý splín
proč s láskou mou tu jiní zůstanou

No jo, splín bych měl, jenže kde na mě čeká nějaká láska.

Konec prvního dílu.