Probuzení přišlo pomalu, jako ten mlhavý zimní opar, který se táhl za oknem ložnice, kde se sníh tiše usazoval na větvích starých stromů v jejich zahradě. Bylo sobotní ráno, jedno z těch ospalých, kdy se svět ještě skrývá pod tlustou vrstvou mrazu, a šedivé světlo sotva proniká skrz závěsy, vrhající dlouhé stíny po místnosti. Vzduch byl chladný, skoro kousavý, ale pod přikrývkou se hromadilo teplo jejich těl, mírně vlhké po dlouhé noci spánku.
On už chvíli nespal, ale oči měl ještě napůl zavřené. Tolik se mu nechtělo začínat nový den, ještě by si rád poležel. Dole cítil ten známý libý pocit – ranní dřevo – tvrdou, pulzující erekci, jako by jeho tělo samo vědělo, co chce, dřív než on sám.
Vedle něj spala ona, klidně a hluboce, otočená na boku čelem k němu, s lehkou saténovou noční košilkou, která se jí v noci vysunula nahoru a sotva zakrývala její plná, měkká prsa. Bradavky se rýsovaly pod tenkou, lesklou látkou, růžové a mírně ztvrdlé chladem rána. Dole měla jen ty tenké brazilky, které se zarývaly do její macaté zadnice, kulaté a přitažlivé, s křivkami, které ho po všech těch letech manželství stále dokázaly rozechvět touhou. Kůže byla stále mírně opálená od léta, které už dávno minulo, vlasy rozházené po polštáři, vonící šamponem a tou zbytkovou vůní noci.
Cítil tu touhu narůstat, pomalu, ale neodolatelně, jako když se sníh hromadí na střeše. Byla to touha, kterou znal tak dobře i po letech společného života a po třech dětech. Natáhl ruku a lehce ji pohladil po tváři, prsty klouzaly po její měkké kůži, po lícní kosti, dolů ke rtu, který se lehce pootevřel pod dotekem. Pak pokračoval dolů, k prsu – kroužil prstem kolem bradavky, cítil, jak se napíná, tvrdne pod jeho dotekem, látka se lehce zvrásnila. Byl to ten pocit, který ho vždycky vzrušil ještě víc: její tělo reagující na něj, i když ještě spala, jako by se probouzelo samo pro sebe. Lehce se ošila, prohnula se v zádech, ale oči zůstaly zavřené, dech pravidelný, jen trochu zrychlený.
Pak se převrátila na druhý bok, zády k němu, a nastavila mu tak svůj zadeček – kulatý, teplý a tak přitažlivý v tom šedém, melancholickém světle, které teď pronikalo skrz závěsy silněji, jako by se den snažil prorazit skrz zimu. Přitiskl se k ní svou erekcí, ocas tvrdý a horký proti tenké látce jejích kalhotek, cítil teplo jejího těla skrz ni, ten mírný tlak, který ho donutil zadržet dech. Hladil ji po zádech – pomalu, od lopatek dolů k bedrům, prsty klouzaly po křivce páteře, pak k prsům, které stiskl lehce, cítil jejich váhu v dlani, měkkost, která přecházela v tvrdost bradavek. Pak po šíji, kde se jí chloupky zježily pod jeho dechem, teplým a rychlým. Zajel dlaní do meziprdelní rýhy, cítil tu mírnou opocenost po noci – vlhkou, teplou, s tou intimní vůní, která ho vždycky ještě víc vzrušila, jako by to byl důkaz jejich skryté touhy, schované pod povrchem každodenního života.
Zavrtěla se proti němu, zadnice se otírala o jeho ocas, pomalu, ale záměrně, evidentně byla vzhůru a líbilo se jí to – ten pocit, jak se jejich těla dotýkají v tichu rána, kdy svět ještě spí. Obrátila hlavu, jejich rty se setkaly v líném, ospalém polibku, vlhkém a nabitém touhou, která se teď rozlévala mezi nimi jako teplá vlna.
„Neblbni, děti už jsou možná vzhůru,“ zašeptala, hlas tlumený, ale s nádechem úsměvu, oči ještě napůl zavřené.
„Jsem na tebe strašně nadržený,“ odpověděl, hlas chraplavý od touhy, která mu svírala hrdlo, cítil, jak mu srdce buší rychleji, jako by se bálo, že tohle všechno skončí příliš brzy.
„To jsi každé ráno,“ usmála se lehce, ale její tělo se přitisklo blíž, zadnice se vrtěla proti němu, provokovala, jako by říkala opak jejích slov.
Začal jí vypočítávat, co všechno s ní chce dělat, hlasem tichým, ale naléhavým: „Chci ti ho vrazit do kundy, hluboko, až budeš sténat, pak do zadku, pomalu, abys to cítila každý centimetr, olíznout tě celou, od krku dolů k prstům u nohou, až se budeš třást…“
Každé slovo ji vzrušovalo víc, viděl to na jejím dechu, který se zrychlil, na tom, jak se vrtěla zadkem proti němu, třela se o jeho erekci, provokovala ho ještě silněji, jako by touha v ní narůstala stejně jako v něm – ta touha, která se skrývala pod povrchem jejich manželského života, pod rouškou rodičovství a rutiny.
„Nemůžeme, nejde zamknout, vletí sem a co pak,“ protestovala, hlas teď nervóznější, připomněla ten dávno ztracený klíč od ložnice, který slíbil opravit už před měsíci. Litoval toho teď víc než kdy jindy – ta myšlenka, že jejich tři malí prckové by mohli vtrhnout dovnitř, vidět je takhle, nahé a propletené, mu svírala žaludek nervozitou. Slyšel to v hlavě: jejich dupání po schodech, smích, volání „mami, tati“, a ten pocit hanby, kdyby je našli. Ale touha byla silnější, ta nervozita ji jen zesílila, udělala z toho něco zakázaného, co se nesluší.
„Vím, že to chceš, ty nadržená kurvičko,“ šeptl. To byl ten spouštěč, jako pootočit knoflíkem, a to i doslova, protože jí přitom mírně zakroutil bradavkou – i po letech stále věděl, jak na ni. Viděl, jak se kousla do rtu, oči jí zajiskřily touhou smíšenou s tou nervozitou, která je oba poháněla dál. Hbitě ho obrátila na záda, stáhla mu gatě dolů, jeho ocas vystřelil nahoru, tvrdý, pulzující, špička lesklá od předsemene. Nasedla si na něj pomalu, ale rozhodně, mlasknutím zajel do její roztoužené kundy – teplé, vlhké, obepínající ho pevně, jako by ho chtěla celou noc.
„Bude to rychlovka, rozumíš,“ zašeptala tiše, ale naléhavě, a nechala si od něj masírovat kozy.
Začal sténat slastí, ale ona mu ucpala pusu rukou a stále zběsileji na něm rajtovala, boky se pohybovaly rychle, nahoru dolů, kunda se stahovala kolem něj v rytmu, který ho přiváděl k šílenství. Jejich těla se o sebe třela v chladném ránu, okamžik extáze smíchaný s palčivou nervozitou – poslouchal, jestli každou chvíli neuslyší kroky na schodech, ten zvuk, který by je prozradil, zničil ten okamžik.
Během pár chvil se společně udělali – udělal se do ní v několika prudkých cákancích, cítila, jak ji naplňuje teplé semeno a díky vasektomii byla bez obav, že to skončí dalším přírůstkem, zachvěla se a její šťávy se smísily s jeho a stekly jí po stehnech, obě těla se třásla v silném orgasmu.
DUP DUP DUP
Slyšeli po schodech běžet děti – dupání, smích, volání – rychle se políbili, slezla z něj, rychle se přikryla, vrátili se zpátky do reality všedního dne.
Skvělé. Přesně jako ze života 🙂
Takový jemný, něžný až romantický začátek, u Winstona Blooma věc téměř nevídaná.
Potom ale přišla “meziprdelní rýha”, a s romantikou byl konec.
Vnímám to úplně stejně. Překvapivá poetika a pak slovem „meziprdelní“ až šokující návrat k vulgárnostem. A přesto si i zbytek dílu nakonec poetiku zachoval, byť poetiku lidově upřímnou. Ne, tohle bych na Winstona Blooma netipoval. Ale je to pěkné.