Inge
Španělsko o tři roky dříve, příjemné ráno před prvními jarními testy.
„Máme tady novou celebritu,“ můj šéf Mario skoro ani nepozdravil a zamračeně hleděl přes elegantní italské tmavé brýle na modrožlutý hlouček na konci paddocku. Zastrčil dlaně do elegantních černých italských kalhot a zhoupl se na podpatcích, elegantních italských bot, samozřejmě.
„Přijel Valentino Rossi?“
„Tak něco,“ chtěl vytáhnout z kapsy cigaretu, ale nedávno přestal kouřit. Už asi po padesáté.
„Je to kravina,“ dodal kysele, „špatně to dopadne, říkám ti to, moc špatně.“
Vyskočil jsem na zídku a chytil se sloupu, traťový komisař se na mě přísně podíval. Uprostřed hloučku mechaniků, sponzorů a smečky novinářů jsem zahlédl žlutou kombinézu a plavé vlasy. Hvízdl jsem údivem a seskočil zase k Mariovi.
„Takže ji opravdu vzali?“
„No jo, po dvou letech v německém mistrovství. Blbost, kolikátá byla? Jedenáctá?“
„Ale její parťák patnáctý nebo tak nějak.“
Mario by nejraději opovržlivě vyfoukl cigaretový kouř, aspoň se tak zatvářil.
„Nic neumí, ale všichni se z ní můžou zbláznit, má plné kapsy sponzorských prachů. Tak to je,“ ukončil rázně rozhovor a zmizel v boxech.
Inge Mayer, kdo by neznal tvář z obálek motorkářských časopisů nebo z reklam. Velké modré oči, plavé rovné vlasy na ramena, žlutá kombinéza, většinou hezky vypasovaná a trochu rozepnutá u krku. Vypadá spíš norsky nebo švédsky, jo, jako ta blonďatá kočka z Abby, přitom to je drsná holka odněkud z Porúří. Teda tak to o ní píšou. Ale jezdit asi umí, Mario trochu kecá, sedlala mizernou soukromou Yamahu. Ale tady to bude jiné. No, ukaž se, celebrito.
Hlouček se přesouvá od boxu k boxu, asi zdraví lidi v paddocku. Tohle tedy nemusím, včas jsem zmizel v karavanu.
Potkali jsme se až na trati, žlutá kombinéza a helma na modrožluté motorce, zářila na asfaltu. Tedy vzhledem, časy zatím moc ne. Jel jsem chvilku za ní, spíš náhodou, měla trochu zvláštní styl, ještě ze stopětadvacítek, tady se bude muset přeučit. Lovila brzdné body, apexy, kde přesně zrychlit, učila se. Za chvilku si ji přebral její týmový parťák Frank, chytila se ho a stříhali kola.
Nechal jsem je odjet, sami jsme měli svých problémů dost, jako vždycky na začátku sezóny. Potkali jsme se až navečer, kecal jsem s Frankem, to je starý kámoš, přišla k nám, menší, než jsem si myslel, sotva metr šedesát, hezká postava, drobná ňadra pod bílým tričkem.
„Inge,“ řekla a natáhla ke mně rázně ruku, jemně jsem se uklonil a naznačil polibek dlaně. Zamračila se, vytrhla mi dlaň z ruky a šla pryč. Zamyšleně jsem pozoroval moc pěkný zadek v džínách.
„Na tohle je citlivá, kamaráde,“ ušklíbl se Frank, „nesnáší, když ji někdo bere jako slečinku. Ale jinak je to skvělá holka. A dobře jezdí. Akorát motorka stojí za starou belu, nějak se to Yamaze letos nepovedlo. Máme co ladit.“
„Aby ses ještě nezaláskoval.“
„No, naštěstí nemám dvě kola, motor a řidítka. To je jediný, co opravdu miluje.“
V prvním závodě jsem jí dal kolo, kousek před cílem. Nemusel jsem, ale proč ne, ať se učí. Nebyla úplně poslední, asi druhá třetí od konce. Frank byl dvanáctý nebo tak nějak, aspoň pár bodů pro začátek.
Druhý závod v Itálii dopadla ještě hůř, doslova, někdy v půlce to položila. Viděl jsem jen postavičku ve žluté kombinéze, jak se marně snaží zvednout motorku a zase ji zprovoznit. V depu rozdávala rozhovory, vypadala klidně a vyrovnaně. Jenže večer jsem ji náhodou potkal úplně na kraji paddocku, seděla stranou na trávníku, hlavu v dlaních. Chtěl jsem jen tiše projít, ale nedalo mi to. A to byl začátek.
Jestli nechce hodit na hotel, proč ne, už tak je to mizerný den, ušklíbla se. A co pak? Máš nějaké šaty? Jo, něco se najde. Tak za půl hodiny? Hele, já rozhodně nehodlám… Neboj, uvidíš.
Za necelou půlhodinu na mě už čekala, v hezkých jednoduchých světlých šatech a se sepnutými vlasy vypadala úplně jinak. Za chvilku taxík zastavil kousek od přístavu, proplétali jsme se úzkými uličkami, občas se na mě trochu zaraženě podívala. Když jsem zaklepal na tmavé staré dveře, málem utekla. Ale podívala se na cedulku na prastarých cihlách a úplně ztuhla.
Starý muž v obleku otevřel, už už mi chtěl podat ruku, ale pak zahlédl Inge a rozzářil se. Objal ji a vedl dovnitř, dveře za námi tiše zaklaply. A rozsvítila se světla. A všude kolem byly závodní motocykly, trofeje, černobílé fotografie.
Carlo držel dívku lehce v pase, procházel místnostmi, ukazoval rukou na fotografie nebo závodní motorky a šeptal jména jako Agostini, Angel Nieto, Carlo Ubbiali, Tarquinio Provini. Cesta skončila na terase u malého stolku, jedli jsme špagety s mušlemi, popíjeli lehounké bílé víno a dívali se na přístav.
„Teď už jsi Carlova,“ poznamenal jsem zase na ulici, „když budeš chtít, můžeš sem zajít a bude tě vítat.“
„No jo, ty jsi už šampión, ale proč já? Že jsem blonďatá holka?“
„Ne, to Carlovi nestačí,“ odvětil jsem jen a nechal ji to přebrat. Vlastně jsme už pak moc nemluvili, u hotelu jsme si jen podali ruce.
Další závod, Portugalsko, tam jsem se Inge začal trochu věnovat, měl jsem čas, naše motorka šlapala jako hodinky. Takže jsem jí ukázal pár triků, protáhl zatáčkami ideální stopou, vysvětlil, co dělá blbě. Teda snažil jsem se, ale vždycky hrdě našpulila pusu. Skoro jako Mario, když nás uviděl. Ale bylo mi to jedno, jezdil jsem opravdu dobře, možná až moc.
Nevím, proč jsem to dělal. Byl jsem v té době osamělý, ale nechtěl jsem Inge dostat do postele. Teda chtěl, ale o tom nemohla být vůbec řeč. Ale prostě mě to bavilo, vidět, jak se pomalinku zlepšuje a jak se konečně usmívá. Jo, to bude ono, ten úsměv. Dostal mě už u Carla v Itálii, teď to bylo horší. No, a tak jsem si řekl, že sex bude cílová odměna, po sezóně, když všechno dobře dopadne. Zase zajedeme do Itálie, povečeříme u Carla a pak skončíme na jednom pokoji.
Krásný plán, ale takhle to v motorkách nefunguje. Tam musíte být pořád ve střehu a čekat, co vám osud nadělí.
Sezóna ubíhala, dva závody do konce, Německo, tehdy bylo obráceně s Rakouskem, ještě se tam nekončilo. Tuhle trať jsem měl celkem rád, Inge byla nervózní. Spousta fanoušků se sem chystala jen kvůli ní. Sice pobrala pár dobrých bodů, ale nebyla to žádná sláva. Frank už měl dvakrát tolik. A jak se říká, parťák v týmu je vždycky váš největší soupeř. Inge nebyla hloupá a věděla to moc dobře.
Už první volné jízdy jí moc nešly, zvláštní, tahle trať není nijak složitá. Věnoval jsem jí pár kol a táhl ji za sebou, víc jsem pro ni udělat nemohl. I za tohle jsem si to schytal. Na konci dne byla za mnou o pár desetin, ale hlavně stejně s Frankem. Takže úspěch. To jsem si myslel.
Bydleli jsme ve stejném hotelu, ale viděli jsme se jen při snídaních, večeřel jsem dřív a pak se ještě šel trochu proběhnout. Jinak bych neusnul. Ten večer jsem to udělal stejně, byla tady docela pěkná cesta lesoparkem, pak zpátky, pokoj a sprcha.
A když jsem se vrátil do pokoje, seděla v křesle, na sobě dlouhý župan.
„Zhasni,“ řekla jen potichu, ale v pokoji bylo i tak dost světla, závěsy jsem ještě nezatáhl. A dělat jsem to nechtěl, protože… No, to je asi jasné. Šero bylo krásné, jen na jednu stěnu svítila zvenku lampa a vykreslila obrys nějakého stromu nebo keře, větve se lehce pohupovaly.
„Nemůžu usnout,“ porovnali jsme se na křesle, pomalu jsem ji objal v pase, opřela si o mě hlavu. Voněla čerstvou sprchou a hotelovým šampónem, moc hezky.
Sklonil jsem se a lehce políbil rozevřené rty. Teď by se asi měla zachvět a přitisknout se vášnivě ke mně, ale tuto literaturu Inge asi nikdy nečetla. Takže jsme se jen líbali, projížděl jsem prsty světlé vlasy, na to jsem měl chuť hned od první chvíle.
„Přišla sis pro pohádku na dobrou noc?“ položil jsem dlaň kousek nad malé koleno.
„Tak něco,“ řekla pomalu, „pohádka o velké závodnici to nebude, tak aspoň to druhé.“
„Umím vyprávět krásné pohádky, hlavně, když jednám se šéfem o nové smlouvě. Ale to by tě asi neuspalo.“
„A to druhé?“
„Uvidíme,“ rozvázal jsem pomalu župan, zatáhnout za jedem konec pásku, za druhý, přehodit je přes sebe. Dívala se mi na prsty a pak mi podržela ruku.
„Copak je? Mám zatáhnout závěsy?“
„To je mi jedno, jen, abys věděl, čeho si máš vážit.“
„Povídej,“ zajel jsem dlaní kousek pod župan.
„Víš, kolik mi za tohle nabízeli? Různé pánské časopisy, nejdřív si jen trochu víc rozepnout kombinézu, o trošku víc, ještě o kousek, aby byla trochu vidět prsa. Tahle fotka měla být na obálce. A uvnitř samozřejmě trochu víc.“
„Jen trochu?“
„No, tady se nabídky lišily. Buď jen pěkné fotky, nebo nahoře bez nebo komplet. Nebo úplně úplně komplet. To je jasné.“
„Hmmm, hned jsem zkoušel takové fotky nalézt, ale nic.“
„Nekecej. Jsem asi hloupá. Aspoň ty pěkné fotky jsem mohla nafotit, napůl nahé, možná kousek zadku. Dost holek ze sportu to už udělalo.“
„Jo jo. Pěkné. Vždycky se hned koukám.“
„Tak vidíš. Jenže…“
„Nech mě hádat. Nechtělas být ‚ta‘ holka z časopisu.“
„No jo, asi jsem blbá.“
Hladil jsem rozehřáté dívčí tělo, zaklonila hlavu a nechala si líbat krk a niž a níž, prsty si hrála s páskem županu. Už jsem byl konečně skoro u ňader, nakrčila nos a vláčně se mi obkročmo usadila na klín. To bylo ještě hezčí, pomalu jsem hladil stehna až k zadečku, pokračoval v líbání krku, důlku mezi klíčními kostmi, zase o trochu níž. Zarazila se.
„Copak je?“
„No, jen… Abys nebyl zklamaný.“
„Hmmm?“
„Čekáš bloncku z časopisu, jenže jsem hubená a malá, o kozách se skoro nedá mluvit.“
„Já o nich ale nechci mluvit. Proč bych to dělal. S nimi se dá dělat spousta jiných věcí.“
„Víš, jak to myslím.“
Věděl jsem, vzal jsem ji do náruče a odnesl k oknu, opatrně postavil na koberec a pečlivě zatáhl závěs. Teď už byly vidět jen stíny. Jeden stál kousek ode mě. Stáhl jsem z něj župan a líbal ho, dlaně na nahém zadku. Nejsem nijak velký, ale ona byla skoro o hlavu menší. Zavrtali jsme se do postele a pokračovali, kde jsme skončili. Seděla mi na klíně, nahý klín proti mému, malinko přejížděla tuhnoucí ocas. Konečně byla trochu vzrušená a nechala si líbat ňadra. Je jedno, jaká byla, malá, velká, reagovala na každý polibek, dotek, pohlazení, stisk.
Hladil jsem zezadu natěšenou kundičku, ještě trochu vystrčila boky, abych se dostal dál.
„Můžeš? Pojď už…“
Sáhla si mezi nohy a přejela mi párkrát prsty penis. Asi byla spokojená, zavrtěla se a pomaloučku nasedala, nechal jsem to na ní, jen si vychutnával situaci a každý pohyb.
Držela mě za ramena a plavně se pohupovala, hlavu zakloněnou, občas hlouběji, občas jen na krajíčku. Vzal jsem ji za zadek a pečlivě ho zpracoval dlaněmi, hladil, roztahoval půlky a zase je tiskl k sobě, jen protočila oči, když se naběhlý žalud protahoval staženou štěrbinkou.
Svezl jsem se na záda a přitáhl ji k sobě, sám jsem ji chvíli šukal, střídali jsme se, pak zase chvilku společně, hezky pomalu. To se jí líbilo, pomalu, skoro až ven a pak nesnesitelně pomalinku zajíždět dovnitř. Jenže už startovala, zrychlila, zaklonila se, oči zavřené, prsty si honila poštěváček. Zaťal jsem zuby a myslel úplně na všechno možné, od maturity po opravu nabourané motorky. Podařilo se, stáhla stehna k sobě a provzdychala se k vrcholu. Za chvilku jsem se soustředil už sám na sebe, nepomáhala mi, ale to vlastně není pravda, stačilo, abych se díval na jemný obličej orámovaný světlou svatozáří a stíny malých ňader. Zmaloval jsem malé pevné dívčí bříško.
„Měl jsi někdy strach?“ zašeptala, když jsme už skoro usínali.
„No jasně, bál jsem se, že budeš mít kostnatý hubený zadek, takový klučičí.“
„To by ti vadilo?“
„Úplně nejvíc. To bych hned zabalil.“
„Hmmm… tak to nehrozí, pořád mi někdo píše, abych něco udělala s tou velkou prdelí, že vypadám jak kobyla na fichtlovi.“
„To ti někdo píše?“ zašeptal jsem za chvilku.
Jen beze slova přikývla a konečně usnula. Ukolébavka zapracovala.
Něco mě probudilo, tiskla se ke mně, vůbec nevím, kolik bylo hodin.
„Mám strach, opravdu, takový jsem ještě nikdy neměla, má pršet, nesnáším déšť, bojím se, nechápu, jak na tom někdo dokáže závodit.“
„To je v pořádku, musíš mít respekt, když ho nemáš, dopadneš špatně.“ Vůbec nevím, jestli se mi pohybovaly rty, celé to bylo možná jen ve snu.
„Tohle je jiné,“ šeptala, „divné.“
„Zítra na to zapomeneš, pojedeš skvěle, už dneska ti to šlo, znáš to tady nazpaměť. A pak to spolu někde oslavíme, zaletíme do Itálie za Carlem, budeme se dívat na moře, všechno bude pryč.“
Přikývla, projel jsem něžně prsty vlasy a konečně usnul.
V neděli nepršelo, ale po obloze se těžce sunuly tmavé mraky. Zapnul jsem si bundu až ke krku a zimomřivě spěchal do boxů. Václav mě nepotěšil, tvářil se ustaraně. Kupodivu ne kvůli dešti, který byl na spadnutí. Nedělal si hlavu s něčím, co nemohl ovlivnit. Jen se snažil přizpůsobit. Měkké gumy, jasná volba, ale něco je špatně s motorem, občas, těžko říct. Možná ale vydrží. Stál nad zářivě zelenou mašinou, sundal si kšiltovku a drbal se v šedivých vlasech. Nakonec pokrčil rameny.
No, že by mi napumpoval optimismus do žil, to se říct nedá.
A už v zahřívacím kole se mi vybavil jeho zachmuřený výraz. Začal vypadávat jeden válec, už už jsem chtěl motorku odstavit, ale motor zase naskočil. Přidal jsem plyn až do omezovače, zase zpět, všechno fungovalo krásně. Ale pak zase výpadek, jen na chviličku, jako když poryv větru zvedne na okamžik dívce sukni a zahlédnete kalhotky. Tak rychle, že ani nevíte, jestli se vám to jen nezdálo.
Tak ještě jednou od jedničky, ale žádný problém, navíc mi ostatní ujeli, musím upalovat na start. Minul jsem žlutou kombinézu, jen nepatrně jsem vysunul pravou špičku. Na víc není čas. Uf, první řada vpravo, jen tak tak, maršál už hrozí prstem, teď už se jen soustředit na start.
Neodjel jsem dobře, ztratil jsem pár míst, ale nevadí, po prvním kole mám dvě zase zpátky, zase mám ale pocit, že motorka na chviličku zacukala, možná se to srovná. A jak by řekl Václav, stejně s tím nic neudělám. Rovinka, krása, motor táhne jako pila, jedna Honda mizí za mnou, brzdy, zrychlení, sakra, sakra, honem zvednu ruku a uhnu doleva, pole se přežene kolem. Motor zase naskočí, ale už mám toho dost, zajíždím do boxové uličky, na hledí se mi objeví první kapky. Než odstavím motorku, je jich už víc. Václavovi ani nemusím nic moc vysvětlovat, Mario samozřejmě mává rukama, čeká mě asi hezká scéna. Proč jsi to zabalil? Vždyť motorka jela, možná to byla jen náhoda, bublinka, nečistota. Je mi to jedno, adrenalin pomalu mizí a konečně mi dochází, že jsem tady skončil.
Je mi zima, skoro se klepu, natáhl jsem si bundu přes kombinézu, a šel k zídce. Za chvíli se proženou kolem, pole je už docela roztažené, žlutá kombinéza někde v první půlce, neztrácí moc, mezi dvěma červenými Hondami. Dobré. Nastavil jsem dlaň, ucítil chladné kapky, ale dráha je zatím suchá, aspoň ideální stopa.
Další kolo, žlutá kombinéza je možná ještě o místo nebo dvě vepředu, ale prvních šest už ujíždí. Najednou mám v hlavě, co mi říkala v noci, ten podivný strach. Zaplní mi to celý mozek, mrazí mě, hledám maršála, snad už připravuje červenou vlajku a závod přeruší. Zatím jen vrtí hlavou, déšť ale houstne, na tribuně se začínají objevovat první deštníky. Radí se s ostatními, konečně bere do ruky červenou vlajku a míří na zídku, oddychnu si. Motorky slyším někde v dáli, nejspíš pětka, vracečka. Takže už jen šestka a rovinka k poslední zatáčce. Zvuk pomalu sílí, tváře diváků se obrací doprava a vyhlížejí smečku jezdců.
Sílící burácení motorů se zlomilo, roztříštilo v kakofonii, jako kdyby polovina symfonického orchestru spadla ze stoliček. Mám dokonce pocit, že slyším třeskot rozbitých motorek, zoufalé zavytí motoru, když se zadní kolo točí ve vzduchu naprázdno. Prvních šest uprchlíků projede kolem nás a zpomalí, zajedou do boxů a budou čekat, až přestane pršet. Ale nikoho nezajímají, diváci vyskakují a ukazují k poslední zatáčce. Kolem pomalu projíždí rozervané pole, jedna motorka po druhé, skoro všichni se ohlížejí.
Najednou je ticho. Úplné, i diváci ztichli, jen zírají do poslední zatáčky. Konečně mi došlo, že jsem neviděl žlutou kombinézu. Odstrčím dva mechaniky a běžím uličkou zpět. Na poslední chvíli mě někdo chytí za rukáv a strhne ke zdi. Kousek vedle mě se prořítí medical car a hned za ním sanitka. Běžím za nimi, ale tuhnou mi nohy. Rozrazím civějící hlouček přesně ve chvíli, kdy tělo na asfaltu přikryje stříbrná fólie.
Ale i v tom malém okamžiku vidím všechno, malé tělo ve žluté kombinéze zkroucené na mokrém asfaltu, helma odkutálená několik metrů dál, podivně vyvrácená hlava s dlouhými světlými vlasy.
Potácím se pryč ke svému karavanu, stejně to už nestihnu, zvracím do trávy. A pak už jen sedím uvnitř se složenýma rukama. Občas někdo zaklepe, ale je mi to jedno.
Dochází mi, že tady nemůžu být pořád, omyju se vodou, opatrně otevřu dveře, naštěstí nikde nikdo, jdu do našeho depa. Minu větší skupinku, Uprostřed trčí Hansova vyčouhlá postava, kolem něj roj novinářů.
„V sedmičce už dost pršelo, klouzalo to. Asi jí ustřelilo přední kolo, určitě. Motorka se točila po silnici.“
Hans točí dlaní.
„Jel jsem rovnou na ni, stihl jsem úplně na poslední chvíli strhnout motorku doprava. Jenže…“
Hans zmlkne, někdo ho tahá za rameno.
„Jenže ona klouzala za motorkou, už nebylo kam uhnout, vůbec nikam, fakt ne. A…“
Pomalu zvedne ruku a přejede si po krku.
Už chci jít, ale ještě zaslechnu, jak dodává.
„To je prostě závodění, smůla, osud, okolnosti. Nikdy nevíte, co se stane. Je mi to líto, ale udělala chybu, neměla vůbec zkušenosti, vzali ji sem moc brzy.“
Chtěl jsem mu dát po hubě hned, ale byl jsem přimrzlý k zemi. Pak už to bylo jedno.
Další závod jsem vyhrál, taky mi tak nějak všechno bylo jedno. A další taky, v Itálii, o pět vteřin, zase na mokru, párkrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty, ale neubral jsem. Bylo mi to jedno.
„Volal Carlo, máš se u něj stavit,“ řekl mi večer Václav. Byl zamlklejší než jindy, měl jsem dojem, že mi něco chce říct, ale jen zabručel a sklonil se k rozebrané motorce.
Carlo mě přivítal mlčky, podal jsem mu ruku, připadalo mi, že ji tiskne zbytečně dlouho. Konečně ji pustil, otočil se a vedl mě dál. Tentokrát odbočil po pár krocích doprava. Chvilku stál před zavřenými dveřmi a hledal v kapse klíč. Odemkl, otevřel dveře a rozsvítil tlumené načervenalé světlo.
V místnosti nebylo vlastně nic zvláštního, pár motorek, na zdi věnce, stuhy a hlavně fotografie. A v nich rozesmátí hrdinové jedné stopy, Bill Ivy z Jawy, Attenberger s Schillingerem, jeli spolu na sidecaru ve Spa, Patrick Pons, Daijiro Kato, Marco Simoncelli… Otočil jsem se ke Carlovi, ale už jsem se ho nepotřeboval ptát. Podíval se na mě a pomalu přikývl. Všichni zahynuli přímo při závodech, na trati, někomu selhala technika, někdo udělal nepatrnou chybu, někdo byl jen ve špatnou chvilku na špatném místě. Jako…
Vpravo byly o stěnu opřené dva obrázky, lícem ke zdi. Carlo opatrně uchopil levý a podal mi ho. Věděl jsem, kdo na něm je, nemusel jsem ho otáčet. Ale musel jsem. Asi na potřetí jsem ho pověsil na skobičku, moc jsem toho neviděl. A postavil se zase vedle Carla.
Stáli jsme a dívali se na fotografii, pamatoval jsem si ji. Inge po prvním velkém vítězství, na Sachsenringu. Stála na nejvyšším stupínku, v ruce věnec, lehce předkloněná a mávala divákům. Světlé vlasy vlály kolem rozesmátého obličeje.
Dívali jsme se a nemluvili. Pak jsem Carlovi poděkoval, jen kývnutím hlavy. Odmítl mávnutím dlaně a ukázal na poslední obrázek. Chystal jsem se k němu sehnout, ale Carlo mi položil dlaň na rameno.
„Víte přeci, čí je to fotka. A nespěchejte s tím, může to počkat. A když se na zeď nedostane nikdy, tím lépe.“
Ruka mi strnula ve vzduchu, kousek od rámečku.
Pak jsme už seděli na balkóně, popíjeli báječné bílé víno z podhůří Etny a vzpomínali na slavné závody, hrdiny jedné stopy, kamarády. A když mě Carlo někdy dlouho po půlnoci vyprovázel, nechtěl jsem už umřít. Aspoň ne hned.
Rozhlédnu se, nikde nikdo. Kleknu si na pravé koleno a položím dlaň přesně na to místo. Nemusím hledat, vím přesně, kde to je. Tady Inge umřela. Připadá mi, že dlaň hoří.
Konec druhého dílu
