Dalila 02 🇨🇿

5.kapitola: Šimon

Dalila stála u baru a míchala si v hlavě myšlenky o Šimonovi jako koktejl, který nikdo nechce dopít.
Vyhazovač Déčka – vysoký, široký v ramenou, dlouhé vlasy svázané do culíku, tetování hada, co se mu plazilo zpod rukávu trička až na krk. Když se na ni díval, měl v očích něco, co nebylo jen profesní ostražitost. Bylo to hladové. A Dalila to poznala na první dobrou.

Nelíbil se jí. Ne tak, aby po něm toužila. Ale už měsíce nebyla s nikým na rande. Ani na kafi. Ani na pivě. Celý její sociální život se odehrával v Déčku mezi žetony, lady drinky a muži, kteří si mysleli, že za peníze si mohou koupit cokoli. A teď tu byl Šimon, který ji občas „jen tak“ chytil za loket, když procházela kolem, a řekl něco jako: „Kdyby ses chtěla někdy projít venku, kde nikdo neplatí žetony…“

Ona se vždycky usmála, lehce odtáhla a změnila téma. Protože se bála. Bála se, že když bude s někým normálně, začne se chovat jako nápojová hosteska. Že bude automaticky počítat, kolik by za tenhle úsměv, za tenhle dotek, za tenhle pohled dostala žetonů. Že už neumí žít normálně. A hlavně, komu by se vůbec svěřila, kde pracuje? Který kluk by ji neoznačil za „kurvu z kabaretu“, jakmile by to zjistil? Tak raději nic. To raději být sama.

A pak vtrhla ta parta.
Dveře se rozletěly, jako by do nich někdo kopl. Pět kluků, všichni kolem pětadvaceti, hlasití, opilí radostí z vlastní existence. Trička s logy posiloven, zlaté řetězy, boty, co ještě voněly novotou. Usadili se u největšího stolu uprostřed sálu, jako by klub patřil jim.
Ten uprostřed, svalnatý, oholený na krátko, čelist jako z betonu, zvedl ruku a ukázal přímo na Dalilu.
„Hej, ty! Pojď sem.“
Dalila se zvedla. Věděla, že když někdo takhle ukáže, je lepší jít hned. Helena to nesnáší, když se holky „přetvařujou, že neslyšely“.

Přistoupila k jejich stolu. Holohlavý se opřel, roztáhl ruce přes opěradla po obou stranách a rozhlédl se po kumpánech s tím povýšeným úsměvem, jako by právě vymyslel vtip století.
„Jak ti máme říkat, kočko?“
„Dalila.“
„Dali, co?“ zopakoval pomalu, jako by to zkoušel na jazyku.
Ještě, než stihla odpovědět, už se jeden z nich chechtal.
„Komu dala, tomu dala, na nikoho se nevysrala!“

Celý stůl vyprskl smíchy. Dalila cítila, jak se jí zvedá žluč, ale tvář měla stále profesionálně klidnou.
Holohlavý se naklonil blíž. Páchla z něho vodka a laciná vůně z drogerie.
„Prosím tě, Dali, nezkoušej na mě ty triky s lady drinkem. Přišel jsem mrdat. Tak pojďme rovnou nahoru.“
Dalila se lehce usmála – ten úsměv, který se naučila používat právě v takovýchto situacích.
„To asi těžko. V tomhle podniku je to pod pokutou zakázané.“
„Takže ty dvě holky, co jsem tu měl loni, byly halucinace?“ zachechtal se a jeho kumpáni se přidali.

V tu chvíli se za nimi objevil Šimon. Stál s nohama na šířku ramen, ruce zkřížené na hrudi.
„Co se tu děje?“ zeptal se tiše, ale hlasem, který říkal: „Mám tři sekundy, než to přestane být zdvořilé.“
Holohlavý vyskočil jako pružina. V ruce se mu zableskl kov, vystřelovací motýlek. Jedním rychlým seknutím přeřízl Šimonovi culík těsně u hlavy. Dlouhý pramen vlasů dopadl na zem jako mrtvý had.
„Dlouhé vlasy… jak zženštilé,“ zavrčel a v ruce stále držel nůž.

V sále se zastavil čas. DJ instinktivně vypnul hudbu. Všichni zírali. Šimon si pomalu sáhl na zátylek, kde mu teď zůstaly jen krátké štětiny. V očích měl vraždu. Pak přišla Helena.
Kráčela pomalu, na vysokých podpatcích, černé šaty šustily jako hadí kůže. Zastavila se přímo před holohlavým.
„Poslyš, Leone,“ řekla klidně, jako by mluvila s dítětem. „Chovej se tu laskavě slušně, nebo okamžitě volám tvýmu tátovi. A ty víš, že ho znám dobře. Tak jestli nechceš dostat doma vynadáno jako malej kluk, tak radši vypadni.“
Leon ztuhl. Pak se pomalu podíval na Helenu, pak na Dalilu. Nakonec vytáhl z kapsy pětitisícovou bankovku, složil ji na půl a strčil Dalile do výstřihu korzetu, hluboko, až se jeho prsty dotkly kůže.
„Na omluvu,“ řekl. Pak se otočil ke svým lidem. „Jdeme.“
Odešli stejně hlučně, jako přišli.

Dalila stála jako zkamenělá. Bankovka jí trčela z dekoltu. Šimon si stále třel zátylek. Helena se na ni podívala.
„Jdi si odpočinout na pět minut,“ řekla tiše. „A pak zpátky.“
Dalila se posadila k Viole za bar.
„Kdo to sakra byl?“
Viola si povzdechla.
„Leon. Velký zvíře ve vymáhání dluhů. Říká se, že je nejúčinnější a nejkrutější zároveň. A pak už to nikdy není hezký. Je záhadou, že ho ještě nezavřeli. Ale jeho táta… ten je ještě větší ryba. Proto ho Helena umí takhle srovnat.“

Dalila si vytáhla pětitisícovku z výstřihu a položila ji na bar.
„Tohle si nechám zarámovat,“ zažertovala slabě.
Ale uvnitř jí pořád bušilo srdce. A když se pak podívala přes sál na Šimona jak si teď krátké vlasy češe rukou a tváří se, že je všechno v pohodě, uvědomila si jednu věc.
Možná že se jí nelíbí. Ale potom, co dnes udělal, by bylo neslušné ho odmítnout.

6.kapitola: Pracovní šichta vymahače 

Leonův den začal přesně tak, jak měl, v 11:47 v paneláku na Jižním Městě, třetí patro, vchod C, byt 307.

Dveře povolily po druhém ramenním nárazu. Dlužník, třicetiletý chlápek jménem Marek, majitel malé autodílny a velkého plánu, jak si „půjčit“ od správných lidí, se ani nestihl zvednout z gauče. Dva Leonovi kluci ho už měli přitisknutého k zdi, jeden mu držel předloktí, druhý mu lehce tlačil koleno do břicha dost na to, aby se nemohl nadechnout, ale ne tolik, aby omdlel.

Leon vešel pomalu, jako by přicházel na návštěvu. Sundal si sluneční brýle, pověsil si je za límec trička a rozhlédl se po obýváku. Nová televize. Herní konzole. Na stole láhev Jacka Daniel’s, ještě zapečetěná. Peníze tu někde jsou, to věděl hned.
„Tak co, Marku,“ začal klidně. „Tvé nesplácení závazků má dnes už na svědomí porušení již dvou paragrafů. §178 porušování domovní svobody. Pak §171 omezování osobní svobody. To taky. A teď se teprve začínáme bavit.“
Marek něco chtěl říct, ale dostal ze sebe jen zachrčený zvuk.
Leon mezitím prošel kuchyni, otevřel lednici, vytáhl si plechovku Red Bullu a otevřel ji. Pomalu pil, zatímco kluci dál drželi Marka.

„Víš, co je nejlepší?“ pokračoval Leon. „Že nejsi žádný chudák. Ty peníze sehnat můžeš. Raz dva. Takže teď uděláme malou show tady pro okolí.“
Kývl na kluky. Ti Marka odtáhli k otevřenému oknu v obýváku. Třetí patro. Dole parkoviště, beton, pár aut. Marek začal řvát ještě předtím, než ho vystrčili ven hlavou napřed, nohy uvnitř, dva páry rukou ho držely za kotníky.

Leon stál uvnitř, opřený o zárubeň, a díval se ven. Marek visel, křičel, plakal, prosil. Leon ho neslyšel. Nebo spíš slyšel, ale myslel na něco jiného. Na včerejší večer.
Na tu černovlásku v červeném korzetu, co mu hrdě řekla, že „to je v tomhle podniku pod pokutou zakázané“. Na ten pohled, ne strach, ne poslušnost, ale klidný, téměř vyzývavý odpor. Na to, jak ten vyhazovač s culíkem okamžitě skočil do konfliktu kvůli ní. Kvůli jedné holce z klubu. Leonovi se to nelíbilo.
On měl dívek, kolik chtěl. Vždycky. Ale žena, která byla nedostupná? Ta měla pro něj najednou úplně jinou hodnotu. A Dalila… ta byla krásná. Lehce exotická. Oči jako z jiného světa. A hlavně… neuhnula.

„Tak jo,“ řekl najednou Leon tiše. „Dostaňte ho zpátky.“
Kluci Marka vtáhli dovnitř. Ten se zhroutil na zem, lapal po dechu, slzy a soply mu stékaly po obličeji. Leon se k němu sklonil.
„Příště, když nezaplatíš do pondělí… poletíš z toho okna ven. Dolů. Bez držení za nohy. Rozumíš?“
Marek jen přikyvoval, nemohl mluvit. Leon se narovnal.
„§ 175 vydírání. Fakt nesnáším, když při práci jsem nucen porušovat zákon. Tak s tím jářku něco udělej.“
Usmál se. Pak se otočil a odešel z bytu. Za ním kluci. Dveře nechali pootevřené, ať si Marek uvědomí, že se můžou kdykoli vrátit.

Venku na ulici si Leon zapálil cigaretu. Cítil se dobře. Vymáhání dluhů nebylo jen o hrubé síle. Byla to vysoká škola psychologie, taktiky, načasování. A ano i znalosti paragrafů. Každý z nich si pamatoval. Každý z nich používal jako nástroj. Někoho zmlátit umí každý trouba. Ale donutit ho, aby sám přinesl peníze, aby se bál i ve spánku, to už je umění.

Po hodině se zastavil v květinářství na Václaváku. Vybral největší kytici, co měli, rudé růže, bílé lilie, eukalyptus, celé to svázané stuhou jako z luxusního katalogu. Zaplatil kartou. Nechal si to zabalit do hedvábného papíru.

Před Déčkem byl o půl hodiny dřív, než mělo otevřít. Zazvonil. Otevřel Patrik, starší vyhazovač, šedivý vous, klidný pohled. Znají se roky.
„Ahoj, Patriku.“
„Leone…“ Patrik si prohlédl kytici. „To je… pro koho?“
„Pro Ladidu,“ řekl Leon a lehce se ušklíbl, jako by to bylo samozřejmé.
„Jakou Ladidu?“
„No tu černovlásku… Tu, co má oči jako…“ mávl rukou, nenašel slova.
Patrik se zasmál krátce, ale upřímně.
„Ty myslíš tu Dalilu, kvůli které sis včera hrál s nožem? Máš štěstí, že tady teď není Šimon. Má na tebe pořádnou pifku.“
Leon pokrčil rameny.
„Šimona se nebojím. Nesu Dalile kytici. Jako omluvu.“

Patrik si vzal kytici, opatrně ji položil na pultík u dveří.
„Dám to holkám do šatny. Ale… Dalila dneska zrovna není. A Šimon taky ne.“
Leon ztuhl.
„Cože?“
Patrik se ušklíbl.
„Víš, co to znamená, že oba najednou nejsou v práci? Že si vyrazili spolu. Ven. Normálně. Jako lidi.“

To Leona zabolelo. Ne proto, že by se bál Šimona. Ale proto, že si uvědomil, možná právě on včera večer pomohl tomu, aby se ti dva dali dohromady. Když přeřízl ten culík. Když dál Šimonovi šanci ukázat, že je ochotný riskovat. Možná to v ní něco zlomilo.
Leon se pomalu otočil.
„Tak dobrý,“ řekl tiše. „Ať si to užijou.“
Odešel po chodníku, ruce v kapsách bundy. Kytice zůstala v šatně Déčka. A on cítil něco, co už dlouho necítil. Že něco opravdu prohrál.

7.kapitola: Co je v domě, není pro mě

Rande probíhalo v malé kavárně na Vinohradech, daleko od centra a blikajících neonů. Bylo to první místo, kam Dalila souhlasila jít. Neutrální území, žádný hluk, žádný alkohol, žádní muži, co by si mysleli, že si něco koupí. Čistě zdvořilostní setkání. Aspoň to si říkala.

Šimon přišel v černé kožené bundě a tmavém tričku, které mu sedělo přesně tak, jak mělo, ale vlasy… ty nové, krátké, mu evidentně nesedly. Pořád si je rukou prohrabával, jako by doufal, že se mu nějak prodlouží. Vypadal nervózněji než v klubu, když stál u dveří a kontroloval hosty.
„No… jak se ti líbí?“ zeptal se hned na začátku a ukázal na hlavu.
Dalila se usmála profesionálním úsměvem, který používala na klienty, když chtěli pochvalu.
„Je to… svěží. Moderní.“
„Jo, moderní,“ zopakoval a pak se zasmál sám sobě. „Cítím se jako puberťák po prvním sestřihu.“

Rozhovor se rychle stočil tam, kam Dalila tušila, že se stočí, do Déčka. Šimon vyprávěl historky: jak Patrik jednou vyhodil dva opilý Italy, kteří se snažili vynést na pódium jednu tanečnici; jak Helena před dvěma lety zakázala jednomu stálému klientovi vstup na tři měsíce, protože se pokusil dát holce do kabelky vizitku s nabídkou „práce v Německu“; jak on sám už deset let stojí u těch samých dveří a pořád ho to baví.

„Víš, já bych tam klidně zůstal dalších dvacet let,“ řekl skoro s hrdostí. „Je to stabilní. Peníze jsou dobrý, parta je dobrá, a člověk ví, na čem je.“
Dalila pomalu míchala lžičkou kávu. Mlčela déle, než by měla.
„Já ne,“ řekla nakonec tiše.
Šimon zvedl obočí.
„Co ty ne?“
„Já tam nechci zůstat dvacet let. Ani deset. Ani pět.“ Podívala se mu přímo do očí. „Viděla jsem, co se stane, když tam zůstaneš příliš dlouho. Viděla jsem Miladu. Viděla jsem ty starší holky, co už nemají korzet na míru, ale mají dluhy a děti a žádný jiný život. Ten svět tě pohltí. Já si chci našetřit. Pak odejdu. Možná studovat. Možná do ciziny. Někam, kde mě nikdo nebude znát jako Dalilu.“

Šimon chvíli mlčel. Pak si odkašlal.
„No… jasně. Chápu. Ale zatím… zatím jsme tam oba, ne?“
„Zatím,“ přikývla Dalila. A pak dodala to nejdůležitější. „A myslím, že by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo.“
„Jak to myslíš?“
„Kdyby nápojová hosteska začala chodit s někým z ochranky… to by nedělalo dobrotu. Začal bys žárlit. Viděl bys, jak se na mě někdo dívá, jak se mě dotýká, jak si objednává mini show. A i kdyby sis to nechtěl přiznat, jednou bys to nevydržel. Pak bys nebyl schopen vystupovat profesionálně. Helena by to neviděla ráda. A pak by musela někoho z nás vyhodit. Buď tebe, nebo mě.“

Šimon se zamračil. Bylo vidět, že ho tahle myšlenka vůbec nenapadla.
„Já… já bych žárlil?“ zopakoval, jako by to zkoušel nahlas.
„Ano. A měl bys recht. Protože já bych taky žárlila, kdyby nějaká holka z baru stála u tebe u dveří a smála se tvým vtipům. Jenže já bych to uměla schovat. Ty ne.“
On si prohrábl ty krátké vlasy… zase.
„Takže… tohle je takový… konec před začátkem?“
Dalila se lehce usmála. Tentokrát už ne ten klubový úsměv, ale něco upřímnějšího, smutnějšího.
„Tohle je jen vysvětlení, proč by to asi nefungovalo. Zatím. Možná nikdy.“

Dopili v tichu kávu. Pak vyšli ven. Na ulici bylo chladno, foukal vítr a Šimon jí nabídl bundu. Ona zdvořile odmítla, ale pevně.
„Díky za kafe,“ řekla. „A za to, že jsi nebyl jako většina chlapů v Déčku.“
„To já díky,“ odpověděl. „Za to, že jsi mi řekla pravdu.“
Rozloučili se u tramvaje. On stál a díval se, jak nastupuje. Ona se otočila, zamávala jen lehce prsty… a pak se dveře zavřely.

Cestou domů si uvědomila, že poprvé po dlouhé době necítila ten automatický profesionální odstup. Cítila něco jiného. Něco, co bolelo. Ale zároveň jí to připomínalo, že je pořád ještě člověk. Ne jen Dalila.

8.kapitola: Kytice

Dalila vešla do šatny Déčka deset minut před začátkem směny. Vzduch voněl vanilkou, lakem na vlasy a trochou potu z předchozí noci. Na lavičce uprostřed místnosti stála obrovská kytice, rudé růže, bílé lilie, eukalyptus, celé to zabalené v hedvábném papíře a převázané červenou stuhou. Vedle ležela malá kartička bez obálky.

„To je pro tebe,“ řekla Viola zrcadlově, zatímco si dotahovala korzet. „Přinesl to Patrik už včera odpoledne.“
Dalila přečetla kartičku. Jen dvě slova, rukou psaná, razantní písmo: „Omlouvám se. Leon“
Než stihla něco říct, vešla Helena. Dnes měla na sobě tmavě vínové šaty s vysokým límcem, vypadala spíš jako majitelka galerie než jako manažerka erotického kabaretu.
„Tak co, Dalilo,“ začala hned. „Vidím, že sis našla obdivovatele. Pojď se mnou prosím do kanceláře.“
„Tohle je od toho Leona,“ řekla Dalila tiše a položila kartičku zpátky a následovala Helenu.

U Heleny v kanceláři se Dalila nervózně rozhlížela a Helena raději hned spustila: „Víš normálně tohle nedělám. Jde vlastně o tu kytici, o toho Leona. Leon to minule přehnal. Byl naštvaný, byl opilý a cítil se uražený. Ale normálně se tak nechová. Ale není to jen svalovec a rváč, jak si možná myslíš. Studoval práva. Vysokou školu.“
Dalila zvedla obočí. Helena to evidentně myslela jako velký plus.
„A nedokončil ji,“ dodala Helena rychle, jako by si uvědomila, že to zní příliš dobře. „Šel do vězení. Ublížení na zdraví. Ale to už je dávno. Teď je… stabilní. A jeho otec… no, ten má s klubem dlouhodobě dobré vztahy. Víš, jak to chodí.“
Dalila mlčela. Helena pokračovala, hlasem ještě o něco měkčím.
“No prostě jsem byla požádána, jestli bych tě nepřesvědčila, jestli by ses s Leonem nesetkala. Nejsem žádná dohazovačka, takže je mi to trochu trapné.”
Dalila: “Proč mi to nepřijde říct on sám?”
Helena: “On by chtěl. Já jsem ale nechtěla, aby tady po něm Šimon nevyběhl. Nechci tady žádné konflikty a teď, když vím, že to včera se Šimonem nevyšlo.”
“Nevyšlo, ale ty nemáš co řešit, co se děje mezi mnou a Šimonem mimo klub.” rozčílila se Dalila.
„Ono by to nedělalo dobrotu, kdyby vyhazovač si našel tady holku. Víš, co bych ti navrhla? Vezmi si placenou dovolenou. Tři dny, čtyři. Sejděte se někde venku. Normálně. Bez žetonů, bez lady drinků, bez publika. Možná zjistíš, že to není tak špatný nápad.“

Dalila se zarazila.
„Placenou dovolenou? Já jsem OSVČ. Nemám placenou dovolenou.“
Helena lehce pokrčila rameny.
„Pro tebe ji mám. Speciálně.“
„Pokud chceš vědět víc o Leonovi, zeptej se Lenky,“ dodala Helena ještě. „Ona s ním chvíli chodila.“

Dalila se vrátila do šatny a v jejím rohu objevila Lenku. Studovala si v telefonu nějaký text, pravděpodobně přednášku z pedagogiky. Když Dalila přišla blíž, zvedla hlavu a usmála se.
„Tak co, ty nová? To je kytice od Leona?“
Dalila přikývla a posadila se vedle ní.
„Helena říkala, že jsi s ním… něco měla.“
Lenka se krátce zasmála, bez hořkosti.
„Něco měla je silné slovo. Byli jsme spolu asi čtyřikrát na rande. Kino, večeře, jednou jsme se prošli po nábřeží. Nikdy jsme se nevyspali. Ani jsme se moc nepolíbili. Bylo to takové… oťukávání. On byl pozorný, nosil mi květiny, ptal se na školu, na plány. Ale pak jsem cítila, že to není ono. A on to taky cítil. Tak jsme to nechali plavat.“
„A… je na něj bezpečné se spoléhat?“ zeptala se Dalila tiše.
Lenka se zamyslela.
„Když někomu něco nedlužíš, tak ano. Je to velký svéráz, to jo. Umí být drsný, umí lidi vyděsit. Ale když tě má rád… je to úplně jiný člověk. Pozorný. Trpělivý. Dokonce se umí omluvit, což u takových chlapů není samozřejmost. Jenže… on žije v jiném světě. A ty taky. Takže pokud bys s ním něco zkusila, musela bys být připravená na to, že ten svět občas přijde až k tobě. A to mě asi tenkrát nejvíce odradilo.“

Dalila se podívala na kytici. Pak zpátky na Lenku.
„Ty jsi pořád v pohodě, že studuješ peďák a zároveň tady děláš tohle?“
Lenka přikývla.
„Jo. Protože vím, že tohle je jen na chvíli. Na peníze. Na čas. Až dostuduju, odejdu. A Leon… on by mi v tom asi nepomohl. Ale nejspíš by mi ani nebránil.“
Dalila se na chvíli odmlčela.

Pak vstala, vzala kytici do ruky. Váha květin jí připadala nepřiměřená.
„Díky, Lenko.“
„Není zač. A… Dalilo?“
„Jo?“
„Pokud se rozhodneš s ním sejít… nedělej to kvůli Heleně. Ani kvůli jeho tátovi. Ani kvůli těm penězům, co sem nosí. Dělej to jen tehdy, když ti to bude připadat jako něco, co bys chtěla zkusit i bez Déčka.“
Dalila přikývla.
Pak odnesla kytici do své skříňky. Ne proto, že by ji chtěla schovat. Ale proto, že ji nechtěla nechat jen tak ležet na očích všem.

A když se pak večer postavila do sálu, v červeném korzetu a s úsměvem, který prodával sny, uvědomila si jednu věc. Leon jí dal kytici. Ale ona pořád nevěděla, jestli chce přijmout něco víc než jen květiny.