Osudové ženy 01 🇨🇿

Je to vynález, tyhle nízkopodlažní tramvaje, pomyslel jsem si, když jsem uviděl přijíždějící soupravu k nástupnímu ostrůvku.
Nastoupil jsem do vozu a díval se, zda někde neuvidím volné místo. Nebylo. Vybíral jsem si ještě chvíli alespoň potencionální oběť, kterou bych požádal, zda by mě nepustila sednout. Nakonec jsem spatřil dívku, věkem tak kolem dvaceti pěti let, prodral jsem se k ní a stoupl si do její blízkosti.
Nelitoval jsem. Naskytl se mi krásný pohled na její pevná prsíčka, která jakoby chtěla vyskočit z hlubokého výstřihu trička. Hebká pokožka bez jediné vady zdůrazňovala jejich krásu. Lem výstřihu odhaloval náznak dvorců, v jejichž středu se vypínaly tvrdé bradavky, jasně se rýsující pod slabou látkou halenky.
Vybral jsem si dobře, pochvaloval jsem si volbu, a vůbec mi nevadilo, že se dívka upřeně dívá do mobilu a nevnímá okolí. Sklouzl jsem pohledem níže a všiml si krátké sukně, spoře obepínající hladká stehna jejích dokonalých nohou.
Vydržel bych se dívat na tu krásu pode mnou do nekonečna, nebýt toho, že dívka náhle zvedla hlavu od displeje mobilu a zahlédla moji hůl.
Zvedla oči nahoru a naše pohledy se na chvíli setkaly.
„Promiňte, vůbec jsem si vás nevšimla,“ omlouvala se. „Prosím, posaďte se,“ zvedala se.
„To je v pořádku, mně nevadí stát,“ tlačil jsem ji pohledem zpět do sedačky. Nechtěl jsem přijít o ten jedinečný pohled na krásy jejího těla, umocněný navíc stoupající omamnou vůní drahého parfému.
Nedala si říci a nakonec jsem její nabídku přijal. Vyměnili jsme si místa, já se pohodlně usadil a ona si stoupla nade mě a to tak blízko, že jsem se dotýkal chvílemi vypasované krátké sukně, obepínající její tělo.
„Odtud budete mít taky krásný výhled na Prahu,“ podotkla a já zřejmě nepochopil význam její poznámky.

Tramvaj sebou na výhybce cukla a dívka se na okamžik přitiskla svým tělem k mému obličeji. Znovu jsem ucítil onu intenzivní vůni parfému, mísící se s vůní mladého těla.
Prohlížel jsem si nenápadně dívčiny křivky, jasně se rýsující pod sukní. Doslova pár centimetrů před sebou jsem zřetelně vnímal obrys miniaturních kalhotek i výrazný hrbolek jejího pohlaví. Na chvíli se mi do mysli vkradla hříšná myšlenka. Jestli pak ji má porostlou chloupky, nebo hladce vyholenou, jak se to dnes nosí.
Jako by četla mé myšlenky, opět se na mě sladce usmála.
V mé stařecké hlavě a po celém těle se rozlévalo příjemné teplo a náhlý příval něhy. Chtělo se mi ji pohladit po stehnech a přitisknout se k ní. Kdyby jen to. Mezi mýma nohama se stalo něco, co mě již dlouho nepotkalo. Cítil jsem, jak mi tvrdne.
„Příští zastávka, Želivského,“ ozvalo se z reproduktoru. Měl bych vystoupit, ale nemohl jsem. Důvod byl prostý.
Tramvaj zastavila. Dívka se prodrala ke dveřím, ohlédla se a ještě se naposled na mě usmála. Proč? Byl jsem jí sympatický? Nebo si všimla té boule na kalhotách a přišlo jí to zábavné?

Vystoupil jsem následující stanici a loudal se zpět ke svému domovu. Hlavu jsem měl plnou té neznámé dívky. Proč vystupovala právě na Želivského? Že by tu někde bydlela, zrovna jako já? Snad ji ještě někdy uvidím.
Sedl jsem si příjemně unaven v nedalekém parčíku. Dobře naladěn, začal jsem si ve vzpomínkách vybavovat některé příběhy ze života. Čeho jiného by se týkaly, než mých osudových žen.

***

To období patřilo k těm nejkrásnějším v mém životě. Pracoval jsem v té době jako bytový architekt pro jednu nábytkářskou firmu. O setkání s krásnými a zajímavými ženami nebyla nouze.
I v domě, ve kterém jsem bydlel, žily krásné a atraktivní ženy, leč všechny byly v té době pro mě nedosažitelné.

Mým životem ale přecejen dvě prošly.
Ta první byla manželkou náměstka jedné známé pražské firmy. Atraktivní, vždy velice vkusně oblečená. Zdravili jsme se, občas se spolu zastavili a povídali si. Stále ale mezi námi byla jakási neviditelná zeď o kterou se mé snahy zarazily. I ona, křestním jménem Eva, mi občas, když jsem se snažil s ní mluvit důvěrněji, naznačila: “Stop, ty pro mě nejsi,“ nebo jsem si to alespoň myslel.
Nakonec se po čase s manželem rozvedla a odstěhovala se neznámo kam.
Jednou jsem ji spatřil při jakémsi rozhovoru v televizi, a doneslo se mi, že se provdala za nějakého úředníka na magistrátu.

A tato Eva se jednou znenadání objevila v našem podniku.
„Doneslo se mi, že tady děláš,“ objala se mnou a chovala se natolik důvěrně, že někteří kolegové nabyli dojmu, že snad spolu něco máme.
„Rozvedla jsem se a dostala jsem garsonku v Bohnicích. Vzpomněla jsem si na tebe, co děláš a tak jsem za tebou přišla, zda bys nebyl tak hodný, a nepomohl mi s jejím zařízením. Jsem tu autem, a jestli máš chvíli čas, můžeme tam hned zajet.“
„Jen na sebe něco hodím, a můžeme jet,“ přijal jsem nadšeně její nabídku. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout z atelieru a nadýchat se jiného vzduchu.
„Nemusíš se oblékat, já tě zase odvezu zpátky,“ odpověděla Eva a tak jsme se po chvíli proplétali pražskými ulicemi, směrem k její garsonce.

Garsonka na Bohnickém sídlišti byla opravdu malá, ale pro jednu osobu vyhovující. Předsíň, sociální zařízení a obývací místnost s kuchyňským koutem. V prázdné místnosti se hlasy ozývaly doslova s ozvěnou.
„Máš to tu opravdu hezky zařízené,“ prohlásil jsem, když jsem se rozhlédl po prázdné místnosti. Kromě matrace na podlaze, campingového stolku a dvou židliček, tam nic neměla.
„Pak tu mám ještě nádobí,“ usmála se Eva, když uviděla můj překvapený pohled. „A oblečení mám ve skříni v chodbě,“ dodala.
„Kávu si určitě dáš. Je tu i něco tvrdšího, kdybys chtěl. Já nemůžu, řídím,“ omlouvala se.
„Jakou máš představu o bytě?“ zeptal jsem se a posadil se do vratkého křesílka.
„Nechám to na tobě, ty jsi architekt,“ odpověděla od kuchyňské linky a nalévala vodu do varné konvice.
„Takový holčičí pelíšek,“ rozhodila rukama a zatočila se dokola kolem místnosti. Sukně se jí při tomto pohybu nadzvedla trochu více a odhalila její stále pěkná a pevná stehna.
Eva byla ve svém věku stále pěkná atraktivní žena. Bylo na ní znát, že udržovat tento atraktivní vzhled dá již více práce, ale byla to zřejmě životní nutnost. Při její funkci na magistrátu to bylo téměř nevyhnutelné.

„Chceš kávu s mlékem, nebo bez?“ zeptala se od kuchyňské linky.
„Bez mléka,“ odpověděl jsem.
„Musím ti něco prozradit,“ ozvala se opět Eva. Víš, že jste byli v baráku dva chlapi, na které jsem si myslela. Moc jste se mi líbili. Petr Hračica a ty.“
„Proč jsi mi to nikdy neřekla, nebo alespoň nenaznačila?“ byl jsem zvědavý.
„Proč? Byl jsi ženatý a vždy, když jsem tě potkávala, zdál ses mi takový nedostupný.“
„Teď se situace trochu změnila. Já jsem sám a ty, pokud vím, taky.“

Náhle se přede mnou objevila s dvěma šálky vonící kávy a když je pokládala na stolek, sehnula se natolik, že mi dala nahlédnout do výstřihu rozepnuté halenky. Prsa měla na svůj věk pěkná a pevná, až jsem pojal podezření, že jim chirurgicky trochu pomohla.
Tajuplně se usmála.
„Však proto jsi tady.“
„Takže ty nechceš zařídit tuhle garsonku?“ zeptal jsem se možná trochu nechápavě.
„To víš, že chci, ale taky bych si přála, abychom se neviděli naposled.“

Položil jsem dlaň na její ruku. Otočila svou dlaň a ruku mi stiskla. Bylo to neklamné znamení jejího souhlasu.
Podíval jsem se směrem k matraci. Jakoby vycítila můj záměr, řekla: „Nenecháme to raději až bude byt hotový?“
Rychle jsem se vymluvil. „Samozřejmě, že to pak pořádně oslavíme. Ale teď povídej, jakou máš představu, aby to tady vypadalo.“

Usrkávali jsme kávu, Eva mi sdělovala své představy, já občas vstal, abych si přeměřil půdorys místnosti. Na jednoduché kresbě jsem jí nastínil svou představu, kterou jsme zase za chvíli měnili, tak, aby plně odpovídala Eviným představám a požadavkům.
Čas rychle utíkal a přehoupl se do pozdního odpoledne.

„Jakmile budu mít plánky hotové a zajištěný nábytek, hned se ozvu. Slibuju, že to bude co nejdříve, ale teď už musím opravdu jít,“ omlouval jsem ve dveřích do chodbičky.
Stáli jsme s Evou naproti sobě tak těsně, že stačil jen nepatrný pohyb, abych se jí dotkl.
Jakoby na tento okamžik čekala, nahnula se ke mně, snad mi chtěla něco říci, ale jen mě nečekaně políbila.
Vrátil jsem jí polibek a hned jsem využil blízkosti našich těl. Zatímco se jazyky proplétaly ve vášnivém polibku, mé ruce bloudily po Evině těle.
Stiskl jsem jí pevně jeden z prsů. Měla ho tvrdý. Že by to bylo podprsenkou? I druhý prs byl také hezky pevný a příjemný pocit a touha se dostat na nahou kůži měla nutila hledat knoflíčky, ve snaze jich co nejvíce rozepnout.

Evin dech se nebezpečně zrychlil, což bylo pro mě dalším impulzem k prozkoumávání jejího těla.
Volná ruka mi sjela po jejím boku až k okraji sukně a začala ji pomalu vyhrnovat nahoru. Ucítil jsem hladkost jejích stehen, nahmatal jsem okraj hedvábných kalhotek, a už jsem ruku přesouval do mezery mezi nimi.
V tu chvíli ji Eva uchopila s prosbou: „Ne prosím tě, ne. Až bude vhodná chvíle, řeknu ti proč. Teď buď tak hodný a nepokaž to.“

Eva dodržela slib a odvezla mě zpět do práce.
Ještě jsme se v autě políbili.
„Příště, slibuji, ale musíš si udělat čas přes noc,“ zamávala mi na rozloučenou.
Stál jsem na parkovišti a díval se za jejím autem, dokud mi nezmizela z dohledu.