Veronika 01 🇨🇿

Vracel jsem se z nákupu ze supermarketu a v ruce si přehazoval poměrně těžkou igelitovou taškou. Víceméně jsem vždy udělal větší nákup, abych nemusel tak často chodit do obchodu. Jednak v tom bylo tak trochu mé pohodlnosti, ale hlavně jsem nenáviděl dlouhé fronty zákazníků s vozíky u pokladen. A zrovna tento market, který jsem navštěvoval nejčastěji, byl proslulý těmito frontami a taky nedostatky vozíků. Stávalo se proto, že ve dnech slevových akcí, stála nejen fronta u pokladen, ale taky další fronta před obchodem, čekající, až se nějaký ten vozík uvolní.

Nakoupil jsem a teď spokojený jsem se vracel domů. Jarní sluníčko mě příjemně hřálo do zad, a nebýt nanuků v tašce, určitě bych se posadil cestou na lavičku a užíval si odpolední slunnou pohodu.
Navíc jsem se už viděl, jak si pochutnávám na vlašském salátu a křupavém rohlíčku, které jsem si koupil k večeři.
Co také stále vymýšlet. Zůstal jsem sám, vařit se mi moc nechtělo, a jen pro sebe jsem to neuměl. Pokud jsem si kdy něco uvařil, jedl jsem to pak nejméně tři dny.

Z myšlenek mě vyrušil malý jorkšírský terier, který se z ničeho nic přede mnou objevil. Přiběhl ke mně, jako bychom se od jakživa znali a vrtěl pahýlkem ocásku. Roztomilé, krásné zvířátko.
Sehnul jsem se k němu, abych ho podrbal za oušky, když jsem nad sebou uslyšel ženský hlas.
„Filípku, neobtěžuj pána.“
Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, kdo že je majitelem tohoto roztomilého pejska. Paní se tu objevila tak z nenadání. Zřejmě jsem ji nezaregistroval, protože jsem myslel na něco úplně jiného.
Naše oči se setkaly. Tuhle paní jsem tu ještě nikdy nepotkal.

„Jen ho nechte, mně pejsci nevadí. Naopak. Taky jsem měl jorkšírka. Možná, že ten váš ho na mně cítí,“ drbal jsem Filípka stále za ouškama.
Paní se na mě dívala takovým zvláštním pohledem, jakoby pátrala v paměti, a pak se nečekaně zeptala: „Nedělal jste provozáka v obchodním domě?“
„Dělal,“ odpověděl udiveně.
„Já jsem v té době prodávala v oddělení hraček, nevzpomínáte,“ rozzářila se.
Marně jsem tápal v paměti.
„Je pravda, že už ztrácím trochu paměť, ale nepamatovat si krásné ženy, to je neodpustitelné.“
„Lichotník jste ale pořád stejný,“ vrátila mi kompliment. „Ani jméno Veronika vám nic neříká?“ usmála se. „To je škoda,“ dodala.

Jokšírek Filip začal poštěkávat, dlouhé postávání na jednom místě ho již zřejmě přestalo bavit.
„Nic, už musím jít,“ prohlásila paní Veronika, „nebo ten malý otrava se uštěká k smrti.“
„Nemůže se někdy někde sejít a dopovídat to?“ zeptal jsem se opatrně.
Veronika pokrčila rameny.
„Co třeba, že bychom si zítra šli sednout do kavárny v parku?“ napadlo mě.
„Můžeme, ale Filípka nechám doma, do kavárny by ho asi nepustili.“
„Tak platí, co takhle ve tři?“
„Budu tam,“ ujistila mě Veronika a rozešli jsme se. Ještě jsem se několikrát otočil a posléze mi docvaklo. Konečně jsem si vzpomněl, kdo to je Veronika. To je historka, již třicet let stará.

***

Bylo to začátkem devadesátých let. Firma, ve které jsem léta pracoval v nastalém kapitalistickém režimu zanikla a já tak na několik měsíců zůstal bez práce.
Přivítal jsem proto možnost nastoupit do práce ve zdejším obchodním domě do funkce provozního.
Moje práce spočívala v tom, že jsem dostal na starost řízení provozu jednoho patra obchodního domu, v mém případě s průmyslovým zbožím.
Dalo by se říci, že mi tak začal ráj na zemi. Komu se poštěstí, mít pod sebou nejméně padesát žen všech věkových kategorií. Jediný muž, který pracoval na úseku elektro, odešel před časem do důchodu, a kromě údržbářů a vrátných, jsem tak zůstal bezkonkurenčně jediný.
Proč říkám bezkonkurenčně?
Muž v té době kolem padesátky, vždy elegantně oblečený, to z důvodu reprezentace, vždy upravený.
Abych byl pro ženy přitažlivější, navštěvoval jsem občas oddělení drogerie a parfumerie, a z dostupných testerů na sebe občas něco stříkl.
Vedoucí drogerie mi doporučila jeden, který podle jejího tvrzení měl afrodiziakální účinky, to prý, aby mě i ve tmě poznala.

Ženy na svém úseku jsem rozděloval do tří kategorií.
První skupinou byly ženy které mě nezajímaly, a já je zřejmě taky ne.
Druhou skupinu tvořily ty, kterým to bylo jedno a braly mě jenom jak nadřízeného.
Třetí skupinu žen tvořily ty, které byly středem mé pozornosti, a ty které jsem zajímal i já.
U některých to byla možná z jejich strany vypočítavost, kdy by mohly z mé přízně profitovat, u jiných prostá zvídavost.
Třetí skupina byla pro mě ta nejzajímavější. Mezi tyto ženy patřily ty, které tvořili top co se týče věku, tělesné krásy a přitažlivosti.

Pak tu byla ještě jedna skupina žen, a tou byly čerstvě vyučená děvčata. Učňovské středisko po pádu starého režimu zaniklo, ale několik absolventek zůstalo v obchodním domě pracovat. Většina těch dvacetiletých květinek pracovala na textilním patře, ale jedna, shodou okolností prodávala v oddělení hraček.
Krásná, drobnější dívčina, s velkýma, pomněnkovýma očima, která se lehce ztratila mezi panenkami. Diblík, který, kdykoliv jsem přišel na jejich oddělení, mohl na mně nechat oči.
Marné bylo si připomínat pravidlo ustálené na všech pracovištích světa, „co je v domě, není pro mě.“
Mlsný padesátník začal pomalu a jistě ztrácet hlavu a vysílal k ní signály, naznačující zájem. Zdálo se mi, že na tyto signály reaguje, a že by si i ona přála bližší seznámení.

Když mi pak jednoho dne ve skladu, kam jsem za ní šel, dala polibek a se zvonivým smíchem utekla, propadl jsem jí nadobro.
Vše vyvrcholilo, když ředitelka obchodního domu rozhodla, že vybraná skupina zaměstnanců pojede na Mezinárodní veletrh spotřebního zboží do Brna.

***

Přivítal jsem tuto jedinečnou možnost jak strávit chvíle s Veronikou mimo prostor obchodního domu, a to nejen přes den, ale když bude štěstí přát, i přes noc.

„Proč právě ona?“ chtěla ředitelka vysvětlit mé rozhodnutí, vzít sebou jednu z prodavaček úseku hraček, a proč ne vedoucí.
Vysvětlil jsem své nadřízené, že se jedná o perspektivní pracovní sílu, vyzdvihl Veroničinu (pracovní) iniciativu i to, že s ní počítám do budoucna na pozici zástupkyně vedoucí oddělení.
Po delší chvíli ředitelka souhlasila s mým návrhem.
„Vezmete si služební auto a s vámi pojedou ještě dvě ženy. Provozářka z textilního patra a jedna z vedoucích, nebo prodavaček, aby jste vytížili auto.“
To mě celkem nezajímalo, byl jsem spokojený s tím, že se mi podařilo prosadit Veroniku. Znepřátelil jsem si trochu vedoucí úseku hraček, protože ona počítala tak trochu s tím, že to bude ona, kdo pojede.

Nemohl jsem se dočkat dne, kdy konečně odjedeme do Brna. Ve smluvenou dobu čekaly všechny tři ženy před vchodem pro zaměstnance. Mé plány hned na počátku pokazila moje kolegyně z textilního patra, zabrala si totiž místo spolujezdce a Veronika se musela spokojit se zadními sedačkami. Bavila se sice během cesty se svou spolujezdkyní, ale stále se dívala dopředu. Cítil jsem její pohledy v zátylku a při hovoru jsem se často otáčel dozadu, až mě spolujezdkyně musela okřiknout.
„Pane kolego, dívejte se na cestu. Ráda bych se vrátila domů zdravá.“
Jak já ji v tu chvíli nenáviděl.
Ještě, že existují zpětná zrcátka. Upravil jsem si ho tak, abych mohl nepřetržitě Veroniku pozorovat.
Ta určitě zaregistrovala nasměrování zrcátka a během cesty toho plně využívala. Nejen, že se často do zrcátka usmála a mrkla na mě, ale několikrát vyzývavě rozevřela nohy a nechala mě nahlédnout mezi ně. Mezi opálenými stehny zasvítily zářivě bílé kalhotky. Já zatím spřádal plány, jak jí je během noci pomalu stáhnu.

Konečně jsme přijeli do Brna a ubytovali se v hotelu Myslivna. Byl jsem mile překvapen, když mi recepční předávala klíče od jednolůžkového pokoje, zatímco ženy ubytovala na třílůžkáči. Vše probíhalo podle mých představ.