Veronika 02 🇨🇿

Protože jsem již z předchozích návštěv znal dopravní situaci v Brně i to, že bylo naprosto nemožné zaparkovat před výstavištěm, přivítal jsem celkem volné místo před hotelem.

Ubytovali jsme se, a domluvili si společný sraz za půl hodiny na recepci. Znal jsem Brno trochu lépe, a tak jsem doporučil, abychom vyrazili na výstaviště společně.
Brzy jsme se v areálu rozdělili na dvě skupiny. Ženy z textilního patra měly přecejen odlišné zájmy a tak jsem převážnou část prohlídky absolvoval v doprovodu Veroniky.
Na chvíli jsme se posadili ve venkovní kavárně a při šálku kávy domlouvali hlavně to, jak strávíme společný večer na hotelu.
Celou tu dobu jsem spřádal plány, jak zorganizovat večer, ale hlavně jak od ostatních odtrhnout Veroniku a dostat ji do svého pokoje.
V tom jsem zase tak velký problém neviděl. Byla to mladá dívka, a určitě nevydrží větší množství alkoholu. Musím ji mít ale pod kontrolou, aby to moc nepřehnala. Plán byl jasný, další úkol byl, seznámit ostatní s večerním programem a obstarat pití.
Myslivna byla od centra města docela dost vzdálená a tak udržet partu na hotelu by nemělo být zase tak složité.

Do svých plánů jsem se ponořil natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat okolí.
“Hej, jste tady?” zamávala mi Veronika rukou před očima, překvapena tím, že jsem se na delší dobu odmlčel.

Dopili jsme kávu a vyrazili na prohlídku výstaviště. Mělo to ale trochu háček. S některými z našich dodavatelů jsem znal osobně, a nebylo by slušné odmítnout návštěvu zázemí jejich výstavních stánků.
Nezůstalo jen u zdvořilostních pozdravů a po několika pohárcích nám účinky alkoholu nezadržitelně stoupaly do hlavy.
Stalo, že mi Veronika několikrát tykla, a tak jsem jí navrhnul, alespoň když budeme spolu sami, tykání.
Bylo na ní vidět, že je šťastná, což dokázala i tím, že přijala mé rámě a přitiskla se ke mně.
Byl to hřejivý pocit, při návštěvě dalších stánků, když jsem registroval doslova závistivé pohledy obchodních přátel.
“To je vaše dcera?” nevydržel zvědavost jeden z nich.
“Ne, to je… moje sekretářka,” zalhal jsem. Nic chytřejšího mě nenapadlo.
“Taková mladá a hezká,” seknul jí poklonu.
Všiml jsem si, jak se Veronika nadmula a ještě více se ke mně přitiskla. Zřejmě byla hrdá i na to, že má přítele, který ji zavede mezi takové lidi, se kterými by se za normálních okolností nikdy neseznámila. Svůj vděk projevovala i za to, že od jednoho z vystavovatelů dostala reklamní tašku, do které sbírala drobné dárky.

Daly by se toho popsat celé stránky o tom, jak jsme spolu prošli celé výstaviště s příjemnými zastávkami u jednotlivých stánků.
Přiblížila se hodina srazu s ostatními a následoval přesun zpět na hotel.
Během zpáteční cesty jsme domluvili pokračování večera na pokoji žen. Má kolegyně z textilního parta to zdůvodnila tím, že chce mít situaci pod kontrolou a jako nejstarší z žen, cítila zodpovědnost za mladé svěřenkyně.
Několikrát výhružně zvedla obočí na Veroniku, když ta omylem, nebo vlivem působení alkoholu, mi začala tykat.

Nesměle jsem zaklepal na dveře pokoje mých kolegyň.
“Pojďte dále, už se čeká jen na vás,” ozval se hlas. Zároveň se ozýval i zvonivý smích zřejmě se dobře bavících žen.
Vstoupil jsem dovnitř, v každé ruce láhev vychlazenou pod tekoucí vodou.
Seděly všechny tři na rozestlané posteli, ta nejstarší uprostřed. Byl na ně opravdu hezký pohled. Jakoby tušily, že jedna z nich skončí v mém pokoji, vystavovaly vyzívavě svá těla, i když přecejen s trochou stydlivosti k sobě tiskly kolena, aby náhodou nedaly možnost nahlédnout pod sukně.
Jediná Veronika si nedělala starosti s uhlídáním svého soukromí a občas rozevřela nohy natolik, že mi dala nahlédnout až k bílým kalhotkám.
Na stolku ležela již otevřená láhev vína, což bylo důkazem, že nezahálely.
Konverzace se brzy zvrhla na košilaté vtipy a narážky, a zdálo se, že by možná žádná z nich nebyla daleko tomu, dnešní večer bez svých nejbližších užít trochu jinak. A ani mně by to možná nevadilo, nebýt toho, že jsem si dal za cíl, strávit noc s Veronikou.

Přesunul jsem se k ženám na postel s výmluvou, abychom na sebe tolik nekřičeli. To ovšem nebyl ten pravý důvod. Uvelebil jsem se do mezery mezi Veroniku a textilní provozářku, kterou jsem po několika vypitých sklenicích začal důvěrně oslovovat Vlasto, proti čemuž neměla žádné námitky.
Namáčkl jsem se více na Veroniku a vychutnával si těsný dotyk s jejím stehnem.
Zábava místo toho, aby nabývala na tendenci, začala možstvím vypitého alkoholu slábnout.
Prodavačka z oddělení textilu časem podlehla únavě a pohodlně se uvelebila vedle nás s vysoko vyhrnutou sukní a bezostyšně ukazovala nevědomky lákavou širokou mezeru mezi stehny.
Nebyl bych to já, kdybych občas nestočil pohled právě do těchto míst. Všimla si toho i Vlasta a stáhla dívce zavčas sukni zpět přes kolena. Ale i její ostražitost časem slábla a naopak se častěji stalo, že její hlava neudržela stabilitu a Vlasta si ji položila na moje rameno.
Využil jsem toho a zajel rukou Veronice na stehno a významně na ni mrknul. Klamně jsem se domníval, že Vlasta usnula.
Zřejmě to byl z její strany jen záměr, aby zjistila mé plány s Veronikou. Otevřela napůl jedno oko a plácla mě po ruce se slovy: “Já vás vidím!”

To já už byl nakloněn k Veronice, a vysvětloval jí plán našeho zmizení, do mého pokoje. Veronika se chichotala a přiložila mi svůj prst na rty.
“Mluv tiše, aby nás neslyšela.”
Snažil jsem se ještě několika vtipy oslnit své kolegyně, ale v tu chvíli bez ohlasu. Dívka z textilního spala v tu chvíli již opravdu tvrdým spánkem, opět s vyhrnutou sukní a Vlasta nereagovala na několikeré šťouchnutí do ramene. Jen zamumlala něco nesrozumitelného a svalila se vedle spící dívky.

To byl ten nejvhodnější impuls pro můj plán.
“Můžeme jít ke mně,” přitočil jsem se k Veronice, “vzduch je čistý.”
Opatrně, abychom žádnou z nich nevzbudili, slezli jsme z postele a potichu se vytratili z pokoje. Cestou jsem ještě stačil uchopit jednu láhev pro případ, že by byla ještě chuť na trochu toho pití. Naposled jsem se podíval na postel, kde obě ženy tvrdě, alespoň podle mého úsudku, spaly a potichu za sebou zavřel dveře.

Konečně jsem byl s Veronikou sám, ve svém pokoji, a mohli jsme oba věnovat tomu, na co jsme se celou tu dobu těšili.
Nezapoměl jsem zamknout dveře s poznámkou: “Náhod je potvora,” a už jsem se sápal po Veronice.
“Počkej, nebuď tak hr,” mírně mě odstrčila, ležíc už pohodlně na rozestlaném lůžku.
Měla pravdu, byla by škoda tak krásnou chvíli pokazit nějakou rychlou akcí.
Uvědomil jsem si, že je to proti mně o mnoho let mladší žena, která si zaslouží více něžnosti a romantiky, aby měla vzpomínky na jedno ze svých prvních milování uloženy jako nejkrásnější zážitky po celý život.

Lehl jsem si vedle ní a něžně ji pohladil po vlasech. Sklonil jsem se nad ní a dlouho se jí díval do očí. Čekal jsem, že dlouho nevydrží vzájemný pohled, ale mýlil jsem se. Hlava mi pomalu klesala k její, Veronika mírně rozevřela rty, očekávajíc polibek.
Byla ještě stále možnost všechno zarazit. Uvědomovoval jsem si náš věkový rozdíl, nevědomost a mládí dívky, která pode mnou ležela, moji zodpovědnost za to, že možná tohle krásné voňavé stvoření připravím o něco, co měla schované pro první opravdovou lásku, pokud to ještě měla. Že to, co mělo přijít, jí možná zformuje přístup k jejím budoucím mužům a představám o milování.

Naposledy jsem se nad ní nadzvedl a prohlédl si to krásné dívčí tělo a spojil její try se svými. Byl to náš první opravdový, vášnivý polibek, chutnající po malinách, takovou chuť měla její rtěnka.
Veronika nepatřila mezi naivky, které neumí líbat. Rozevřela rty a nenechavých růžovým jazýčkem začala zkoumat všechny kouty mých úst. Špičkou jazyka přejela po mých zubech, jakoby kontrolovala jejich stav. Byl jsem v tu chvíli rád, že se o zuby starám, a že je mám zdravé. Nedokázal jsem si představit tu ostudu a její rozčarování, kdyby ucítila mezeru po chybějícím.
Napadlo mě v té chvíli, že si takhle samičky kontrolují zdravotní stav samečka, kterého si k sobě připouští. Možná ano, možná ne.
Ale i my muži máme podobný instinkt a ve snaze prozkoumat to, co ženě dělá dobře, vydal jsem se na průzkum Veroničina těla.
Začal jsem u ušních lalůčků, a přes její krk, který jsem posel několika vlhkými polibky, jsem se prolíbával na její hruď.
Nadzvedl jsem se nad ní a začal rozepínat knoflíček po knoflíčku. Veronika se zájmem pozorovala, jak se dobývám k jejím prsům.
Bradavky již dávno trčely vzrušením a neomylně ukazovaly cestu k dobytí těch krásných pevných kopečků, které spoře zakryté látkou halenky čekaly na své osvobození.
Jako výbuch sopky na mě zapůsobilo, když jsem jí rozhalil okraje halenky a obnažil ty dvě poupátka, ta dvě dokonalá ňadra, nedávno dospělé dívky.
Jako magnet lákaly tvrdé bradavky a já je střídavě olizoval a sál za hlasitého Veroničina vzdychání.
Vypínala je proti mým ústům a žadonila: “Dělej mi to, líbej je, mačkej je, to mi dělá moc dobře.”
Vydržel bych se s těmi roztomilými kůzlátky mazlit celé hodiny, ale mužská ctižádostivot mě hnala dále.

Dalším místem mého zájmu bylo ploché, hladké bříško bez jediné vady, s rozkošným pupíkem, lákajícím k dalším polibkům.
“Počkej,” nadzdvihla Veronika zadeček, “sundám si sukni,” a uchopila zip.
Putování po dívčím těle mělo volnou cestu. Zbývala poslední fáze, od pupíku k jediné překážce, kterou byla gumička bílých kalhotek.
Ještě naposled jsem se podíval Veronice do očí, pak se můj pohled bude věnovat jen tomu nejkrásnějšímu na jejím těle.
Uchopil jsem kalhotky za okraj a začal je pomalu stahovat.
Ani jsem nedýchal, když jsem spatřil sametově hladkou pokožku, která přecházela do mírného kopečku Venušina hrbolku.
Nakonec se objevily první chloupky dokonale sestřiženého trojúhelníčku.
Veronika opět nadzvedla zadeček na znamení toho, že mi usnadní úplné sundání kalhotek.
Nakonec zůstala ležet úplně nahá. Se zvednutou hlavou pozorovala moji reakci. Mírně rozevřela nohy, a dala mi nahlédnout na poklad, na který jsem se tak nedočkavě těšil.
Přede mnou se otevřelo dívčí pohlaví s hladkými pysky, mezi kterými se rozevírala růžová studánka, stále ještě mírně sevřená.

Jako Veronika svým jazykem prozkoumávala má ústa, byl jsem já nyní rozhodnut prozkoumat všechna místa jejího pohlaví.
Sehnul jsem se nad ní, uchopil ji za rozevřená stehna, vyplázl jazyk a jemně se dotkl jejího poštěváčku.

V ten okamžik se ozvalo zaklepání na dveře a za nimi hlas provozní Vlasty: “Verunko, jsi tam? Já vím, že jo. Otevři!”
“Doprdele,” vyrazil jsem ze sebe jediný možný výraz.
Přiložil jsem Veronice prst na ústa a vyslal k ní prosebný pohled, aby mlčela.
Jenže za dveřmi se stále ozýval neodbytný hlas provozní Vlasty. “Verunko, dělej, otevři… nezapírej se. Nechala sis přede dveřmi pantoflíčky.”

“To je takovej můj blbej zvyk,” zašeptala mi Veronika do ucha a rozesmála se.
Bylo po všem.
Už jen zbývalo, jaké to bude mít dohry v práci, až se to po obchoďáku rozkřine. Že nebude Vlasta mlčet, bylo v tuto chvíli jasné.