Život ve mlýně 01

Mlýnské kolo se zdánlivě lehce otáčelo pod náporem vody z náhonu, ovšem uvnitř mlýna to znělo jako velké skřípání a hlomoz.

Pan otec stál u násypky zrní, před ním ohnutá dívčina s hábitem vyhrnutým nad pas a odhaleným pozadím. Mladá jeptiška právě držela mlynáři, který se slastným výrazem ve tváři jí plenil klín prudkými přírazy.
„Ah… ah… pane otče… ooohhh… dobrotivé nebe,“ sténala dívka bolestně a jen čekala, až se muž ukojí. Sama to neprožívala nijak radostně. Mužův ocas byl na její drobné tělo a úzký klín velký a jeho proniky hluboké. Nestačila ani pořádně zvlhnout, když už ho tam měla až po koule! Mlynář spěchal a neměl čas ani chuť na nějaké laskání. Hábit šel nahoru a šup šup.
Dívka tu byla poprvé a doufala, že naposled a řekne abatyši, aby příště jela nejlépe ona sama a užila si mlynářovy výbavy!

„Uhh… uhh… už budu… sestro Kristova… aaaaa…“ zachrčel mlynář a zkropil jí lůno svou mízou. Pak vadnoucí ocas vytáhl ven, popleskal ji po zadnici a dal se do díla. Na semletí tu čekala fůra pytlů.

***

Mlýn stál na říčce Smrdavě od nepaměti a už po tři generace v něm hospodařil mlynářský rod Bělických. Kromě mlýnské chasy od mládka po stárka, tu žila rodina Bělických.
Václav a Josefka byli už v pokročilém věku na výminku a mlynářem byl jejich syn Vojtěch s manželkou Julií. Otec Václav mu však živnost ještě plně nepředal a měl v řízení a chodu mlýna jakési nezadatelné právo konečného rozhodnutí, bez ohledu na názor syna.

„Mlynářem jsem byl čtyřicet let, tak mě nebudeš učit, co se má a nemá dělat,“ hromoval, kdykoliv s ním Vojtěch nesouhlasil. A ten se jako správný syn musel chtě nechtě podvolit.
Ostří vztahů mezi nimi pak tupila Julie, o čemž však Vojtěch naštěstí neměl ani potuchy.
Jakmile se tak stalo, Julie poskytla tchánovi jistou útěchu a byl zase klid. Tou útěchou je míněn milostný skutek. Jelikož již Václav nebyl schopen plnohodnotného styku a úd se mu plně neztopořil, prováděla to Julie rukou a ústy.

Když poprvé žádala tchána o neosočování Vojtěcha z neumětelství a kdovíčeho ještě, po krátkém uvažování opáčil, že poskytne-li mu uklidnění a úlevu, přestane.
Chápavá Julie si nadzvedla suknici, ale úd se mu dostatečně nevzchopil, aby do ní mohl vniknout a kromě prohmatu jejího klína rukou, k ničemu nedošlo. Musela to udělat jinak a jala se ho střídavě honit a sát, dokud nedosáhla kýženého úspěchu. Václav byl spokojen a stáhl se. Jenže to mu vydrželo jen určitý čas a Julie zase přispěchala orodovat za manžela. Vyhonila mu ocas a tak to chodilo stále dokola. Pochopila, že Václav už to dělá schválně, ale nabízet mu úlevu, kdykoliv si zamane, se jí nechtělo, ale co mohla dělat?

Vojtěch už přitom nebyl žádný mladík. Bylo mu už třicet let a všichni mu uctivě říkali pan otec, jak se tak mlynářům obvykle říkalo. Julii bylo pětadvacet a sama už skoro zoufale toužila obtěžkat. V jejím věku už měly ženy i tři, čtyři děti. S manželem se milovala často, vroucně prosila Boha o pomoc, ale stále nic.

To Vojtěch, kromě manželky, rád obskočil každou suknici, která se mlýně objevila. Vynecháme-li děvečky, kterých si nevšímal, míníme tím ženy a dcery sedláků, jež si u něj nechali semlít úrodu. Málokterá ovšem přijela na voze s pytli zrní. Tuto práci obvykle vykonávali čeledínové, ale třebas přijely za Julií si porozprávět, kde je co nového.
Pak mohl případně Vojtěch rozhodit sítě, většinou marně. Selky nehodlaly dát každému, byť by manželům vyšukaly i slevu za práci. Buď za tím byla ženská soudržnost a litovaly by Julii za manželovu nevěru a nebo měly samy sexu až nad hlavu, tak proč roztahovat nohy dalšímu nadrženci.
Jiným případem byly jeptišky z kláštera „Zbožných sester Kristových sloužících ke cti svého Pána,“ jak se zdlouhavě jmenoval. Ten tu stál již od časů krále Václava I. a po benediktýnských mniších to tu před lety ovládly zbožné sestry. Byl to vůbec podivný řád. Nikdo nevěděl, čemu se věnuje, kromě modliteb samozřejmě. Dívky ze šlechtických rodin na vychování nebraly, milodary nevybíraly, žádnou pomoc potřebným ani jiné skutky křesťanské pokory neprovozovaly. Vše bylo skryto za mohutnými zdmi kláštera, jenž svou strohostí připomínal hrad či nedobytnou pevnost. K majetku kláštera patřilo i pár vesnic, kdy obyvatelé každoročně sestrám platili desátek z úrody jakožto daň. Většinou v naturáliích. A jeptišky se pak už samy staraly například o semletí zrna na mouku u mlynáře Bělického.
Úkolu se zhostila sestra Cecílie, mladá jeptiška řádu již čtvrtý rok oddaně sloužící. Zapřáhla vůz, jeptišky naložily pytle s obilím a „vyjé,“ Cecílie vyrazila na cestu, tak jako každý rok. Ona jela poprvé. Každý rok jela jiná sestra, jak určila jejich abatyše Kleciána.

Pan otec, tedy ještě mladý mlynář, ji přivítal s úsměvem a hned hnal pacholky do práce a s ní zašel do mlýna, aby sama mohla zkontrolovat, že ani zrnko obilí nepřijde nazmar.
Cecilie mu podala zlaté denáry, které jí dala abatyše, ale mlynář se zachmuřil.
„Cena mletí vzrostla. Už od loňska. To je málo.“
„Ale… já nic víc nemám… tohle mně dala Matka představená,“ pípla Cecilie vyplašeně.

Mlynář si ji zkoumavě prohlížel. O vyšší ceně by abatyše vědět měla. Že by na to zapomněla a nebo ho zkouší, že semele obilí z křesťanské lásky se slevou? Ta jeptiška neví nic, ale že by nic víc neměla se nedá říct… přes hábit není nic moc vidět, ale pohledná je velmi.

„Je mi líto, sestro. Mletí je má obživa a třebaže mám úctu k Bohu, živím taky spoustu lidí. Jeptišky nebo sám král, cena je stejná pro všechny. Ve vašem případě jsem však ochoten ustoupit, ovšem ne zadarmo,“ pousmál se, jak se dívka zatvářila nechápavě.
„Ustoupíte, ale ne zadarmo? Přece říkám, že nemám další peníze.“
„Ale máš pěkně tělo… a to není málo. Nuže?“ přistoupil k ní a rukou jí přejel přes obliny těla.

Cecilie se zachvěla. Pannou nebyla a co se týče uspokojování tělesných tužeb… klášterní zdi kdyby mohly vyprávět… Jen krátce mlčky kývla a mlynář si ji sám obrátil k sobě zády, vyhrnul jí hábit na záda, z nohavic si uvolnil tuhnoucí ocas, který se s pohledem na její hezký pevný zadek pevně ztopořil a nic mu nebránilo prudce do ní vniknout. Šlo to jen pomalu, dívka nebyla připravená, ale on neměl čas. Pochva byla úzká, dívka jen držela a bolestně hekala, nebylo to nic moc, ale dosáhl uspokojení a vystříkal se do ní. Více nepotřeboval. Ukojil svů chtíč a dal se do díla. Mlýn naplnil hluk ze spuštěných strojů a zvířený moučný prach. Dívka vyšla ven, sedla si na vůz a od děvečky přijala hrnek s nadojeným mlékem a krajíc chleba s tvarohem.

„Nech si chutnat, sestro… po takové námaze,“ usmála se děvečka a odešla.
„Ví to a nebo neví?“ dívala se Cecílie za odcházející dívkou, ale pak mávla rukou, že je vlastně jedno a dala se s chutí do jídla. Klášter mléčnými pokrmy zrovna neoplýval.

***

„Vy, Milosti?“ podivila se abatyše nad příjezdem samotného biskupa Tadeasze z Grodku Zawilego do kláštera. Přijel na koni jak obyčejný jezdec jen s doprovodem třech ozbrojenců a sám vypadal jak jeden z nich.
„Mám tu nedaleko co do činění s úklady ďábla a tam musím být v utajení,“ vysvětlil svůj stav a vylekaná abatyše se hned třikrát pokřižovala.
„A že vy sám osobně, milosti?“
„Kam vstoupí noha inkvizitora většinou nezůstane kámen na kameni. Je to smutné, ale je to tak, drahá sestro. Zdejší případ není tak složitý a není nutno hned zapalovat hranice. Na zapuzení zlé moci vystačím sám, ale vaše modlitby mi budou velkou vzpruhou ve svatém úkonu,“ děl biskup a se sedlového vaku vyjmul plášť a navlékl si zlatý řetěz jako výraz svého úřadu a zamířil do budovy. Jeho muži byli ubytováni v čeledníku vedle stájí.

Abatyše hned vyslala jednu jeptišku s pokyny do kuchyně a hned uváděla vzácnou návštěvu do komnaty pro hosty.
„Máte ještě nějaké přání, milosti, než bude jídlo?“ otázala se pokorně.
„Budu jíst s vámi, ať užiju si klášterní život a odříkání. A večer ať mi některá ze sester přinese džbánek vína,“ odvětil biskup laskavým tónem a abatyše se mu mírně uklonila. Rozuměla velmi dobře jeho přání.

***

Večeře v klášteře nebyla tak obyčejná, jako jindy. Nekonala se sice žádná hostina, ale maso se ve všední den na stole neobjevilo nikdy. Nyní se abatyše chtěla dát vidět a na mísách se objevily plátky vepřového masa, omáčka a chlebové placky.
Biskup s překvapením sledoval, jak pokrm mizí v jeptiškách velkou rychlostí a jedí s až nezdrženlivou hltavostí. Pohlédl na abatyši, která jen omluvně pokrčila rameny.
„Na mou počest jste takovou nestřídmou hostinu dělat nemusely,“ broukl biskup rozmrzele. „Zdá se, že tu žijete více o hladu, než dnes. Nemýlím se?“
Kleciána cosi zamumlala, ale biskup si jí dál nevšímal, dojedl, otřel si mastné ruce do ubrousku, vstal a odešel. Zbožné sestry zaujaty jídlem si jeho odchodu ani nevšimly.

***

Tadeasz z Grodku Zawilego byl biskupem již pátý rok. Jeho předchůdci umírali pár let po uvedení do úřadu, až bylo nutné najít mladšího nástupce. Polské knížectví navrhlo svého kandidáta, který nakonec i zvítězil. Bylo mu necelých padesát let a byl to muž v plné duševní i fyzické síle. Než klerik, byl duší spíš rytíř, ale to nevadilo. Přehnaná zbožnost v této funkci také nebyla žádoucí. Pletichy politiky, tajná i otevřená jednání s vladaři různých zemí, vyžadovaly muže praktického, pragmatického a ne upřeného v dogma, že chod světa je jen dle Boží vůle. A Tadeasz takový byl. Byl zbožným mužem, ale neodepíral si slasti pozemského světa, jen tak nečinil veřejně. Problémy řešil rozumem a neoháněl se vírou jako mnozí fanatičtí kazatelé. Zvlášť spadeno měl na inkvizici, jejíž přítomnosti v království bránil, co to šlo.

Sem opravdu zavítal řešit záležitost jisté pomýlené poddané, kdy horlivý farář Boblik z Edelsdorfu případ tak rozmázl, že musel zasáhnout sám a s plnou mocí svého úřadu, než bude zle! Teď však byl večer a čekala ho jistě příjemná noc. Alespoň v to doufal.

***

Po nesmělém zaklepání se zlehka otevřely dveře komnaty a dovnitř vklouzla postava v plášti s kápí přes hlavu a džbánkem vína v ruce.
„Jen vstup, dcero a nestyď se,“ povstal Tadeasz z křesla, aby dívku uvítal jako rytíř.
Dívka položila džbánek na stůl a odkryla hlavu.
„Já se nestydím, můj pane,“ promluvila. Byla to samotná abatyše Kleciána!
Pro Tadeasze to bylo ukrutné zklamání. Čekal mladou dívku a ne samotnou abatyši. Ta baba přece musela vědět, k čemu tu dívku chce, nebo je snad tak natvrdlá ve své zbožnosti?

Kleciána byla už starší žena, věku kolem čtyřiceti let. Co však Tadeasz nevěděl, kde Bůh ubral na kráse, přidal na tělesných proporcích. To se dozvěděl hned, co žena sejmula plášť. Byla pod ním totiž nahá. Nijak si nezakrývala velká a přitom pevná prsa a zarostlý klín. Jen tam tak stála s vyzývavým výrazem ve tváři. Tadeasz také netušil, že žena polovinu dosavadního života strávila v úplně jiném sesterstvu, které se zbožností nemělo nic společného. Jejich podnik Rajská zahrada sice řídili řeholníci od kostela sv. Zicha, ale modlení se zde konalo jen sporadicky. Probíhala zde úplně jiná činnost v souladu s názvem. A Kleciána, tehdy Luciána, rozená Albína, byla velmi žádanou milostnicí.
Až později vstoupila do kláštera „Zbožných sester Kristových sloužících ke cti svého Pána,“ a časem byla zvolena abatyší. Čím si to zasloužila, však všechny zdroje pomlčely a mlčí dosud.

Tadeasz ženu nevyhodil, jak měl původně v úmyslu a při pohledu na její tělo, začal vnímat to krásné a pomalu se mu začal vzbouzet i jeho nástroj rozkoše.
„Mohu ti pomoci?“ otázala se Kleciána, poklekla před něj a jala se mu stahovat nohavice. Tadeasz užasle sledoval, jak zručně vyjmula úd, zmocnila se ho, vložila do úst a začala olizovat, cumlat a sát! To byla nepopsatelná slast!

Když mu ocas pevně stál a bylo obtížnější ho sát, přesunuli se do lože. Muž se svlékl a začal ji líbat a laskat po těle. Její pevná velká prsa ho fascinovala, plně se jim věnoval, ale pak už skončil mezi jejíma roztaženýma nohama s ocasem zasunutým až po koule v lůně.

Kleciána byla zkušená hétera a věděla, jak oblažit muže, sebe a přitom rychle. Vnitřními stahy lůna pulzující ocas v sobě rytmicky svírala a přiměla ho tak vyvrcholit. Semeno se jí uvolnilo do pochvy, což ji sice nepřineslo vyvrcholení, jen blažený pocit, což jí k uspokojení stačilo. Dlouhá léta života konkubíny a touha po slasti při styku se zákazníkem už měla za sebou.
Tadeasz se odbavil, aniž ji příliš unavil a mohli se posilnit doneseným vínem. Že v něm byly rozpuštěné uspávací byliny, není třeba dodávat. Tadeasz usnul přímo u stolu, Kleciána se hlídala a pila méně, ale i tak méně měla co dělat, aby došla do své cely, kde se svalila na lože jak podťatá a taktéž okamžitě usnula.

***

Ráno byl biskup mrzutý z bolesti hlavy. Nepamatoval si nic a z nepohodlného spánku u stolu byl nevyspalý. Proklínal vypité víno a jeptišky mu připravily nějaký lektvar, který vypil jen s krajním odporem, ale ten jako zázrakem zapůsobil, takže nakonec odjížděl celkem spokojen. On i jeho doprovod. Ani vojáci nepřišli zkrátka a byli v noci oblaženi zástupem styku chtivých jeptišek a měli údy celé bolavé. Ale byli vojáky a ti něco musí vydržet.

***

Ve vesnici, kde žila a byla uvězněna ďáblem posedlá žena, zajel rovnou na rychtu. Už cestou se vesničané klaněli až k zemi vzácné návštěvě, neboť i když neměl praporec a jel inkognito, ozbrojený doprovod, dobrý kůň a drahý šat prozrazoval, že jde o urozeného muže.

Rychtář Hnízdo měl jméno zřejmě podle účesu, který rozcuchanými vlasy připomínal ono pověstné vrabčí hnízdo, jak se říká. I on projevil poddanskou servilitu hlubokým úklonem a hned se zajímal, co urozeného pána sem přivádí.
„Mluvíš s jeho urozenou milostí, biskupem Tadeaszem z Grodku Zawilego, hňupe!“ křikl ostře jeden z vojáků, zatímco biskup sesedal.

Hnízdo zůstal v němém překvapení, v okolí někdo vyjekl, zkrátka všichni ztuhli v ohromení. Čekali kohokoliv, jenom ne biskupa, kterého nikdo nikdy ani okem nezahlédl. Jediným klerikem široko daleko byl jen jejich duchovní pastýř Boblik z Edelsdorfu, dosazený sem před necelým rokem po zemřelém předchůdci. Svým jménem byl zjevně urozeného původu, ale nechoval se nijak povýšeně a nebýt jeho až přehnané horlivosti, co se týče víry, byl by snad oblíben ještě více než dosud.

„Nemám moc času,“ řekl biskup rychtáři. „Jsem tu kvůli tomu případu ďábelské posedlosti. Než se povolá inkvizice, chci ji spatřit sám. A případ i uzavřít.“

„Jistě, pane… urozený pane… vaše milosti,“ mektal rychtář, dočista vykolejený a vedl biskupa přes dvůr, kde byla v komoře s malým okénkem zřízena šatlava. Na vsi se lidé nezavírali. Stačil pranýř a případný trest byl vykonávám mrskáním nebo nějakou neoblíbenou obecně prospěšnou prací, případně zaplacením pokuty. Lidé se mezi sebou nevraždili a na trest za drobné krádeže nepotřebovali šatlavu.

Hnízdo otevřel dveře a biskup jen vydechl. „To jsem si myslel.“
V rohu se bázlivě krčila postava drobné ženy v chatrných šatech a neudržovaného zevnějšku. Úplná divoženka.
„Co jste s ní udělali?“ zahromoval biskup. „Tohle má být ďábelská posedlost?!“
„Ano, pane, i nám se to nezdá, ale farář Boblik tvrdí, že to je jen mámení a ďábel ji má pevně ve svých spárech,“ krčil rameny rychtář. „Ale divná opravdu je. Nemluví, jen se choulí a cosi si brouká.“

Pomatení mysli, žádný ďábel, pomyslel si biskup a nahlas řekl. „Doufám, že ji nenecháváte umřít hlady. Přikazuji. Nakrmit, umýt, obléct. Pak ji vyslechnu. Teď navštívím vašeho faráře. Jeden muž zůstane zde a dohlédne na splnění příkazu. Dva půjdou se mnou. Můj zlatý řetěz, plášť a jdeme!“

***

Muži se hrnuli na faru a v síni narazili na hospodyni. Ta při spatření biskupova odznaku úřadu a moci na zlatém řetězu jen vykulila oči a omdlela.
Biskup pokračoval dále. Všude bylo ticho ,až v horním patře z jedné místnosti zaslechl tichý hovor. Pootevřenými dveřmi opatrně nahlédl dovnitř a viděl klečící ženu jak strojovými pohyby hlavou saje úd faráři s vyhrnutou sutanou. Vida, farář Boblik káže vodu a pije víno. Tohle bylo jasné smilstvo.

„Ano, dcero… oh… děláš to velmi dobře… ohh… saj svatý úd a mízu spolykej… oh… oh… ohhh,“ vzdychal farář blaženě a držel ženu za hlavu, aby opravdu vše spolykala do poslední kapky. Ta snaživě polykala, ale sémě jí vytékalo koutky ven, jak mocná to byla dávka. Když se žena postavila a farář si spustil sutanu, vrazil biskup dovnitř. Prostá venkovanka zareagovala jako hospodyně, leknutím vyjekla a omdlela. Farář se opanoval a ač sám vyplašen náhlým zjevením jeho biskupské milosti, vrhl se mu políbit prsten a vyjádřit radost nad touto nečekanou návštěvou.

„Viděl jsem dost,“ řekl biskup s pohledem na své muže křísící omdlelou ženu. Byla celkem hezká, šeredy si farář domů určitě nezval.
„Takto tu udílíš soukromé svátosti, nebo jak tomu mám rozumět?“ zahromoval.
„Vaše blahorodí… totiž… ehm… milosti, to je mýlka… já… to… stalo se… jaksi… omylem,“ blekotal farář nešťastně, ale biskup mu blahosklonně pokynul rukou. „Tohle mě ani tak nezajímá. Jsem zde kvůli tomu ďáblovu případu.“

Boblik hned ožil.
„Ano… ano… posedlá jest jistá Chmatáková, vdova po čihaři… Je to asi dva měsíce, kdy začala vzývat temné síly k příchodu na zem.“
„Jak se to projevuje?“
„Večer u domku zapálí oheň a poskakuje kolem v jakémsi transu. Na nic nereaguje a když procitne, odmítá o tom hovořit. No řekněte, milosti, není to příznak posedlosti?“
„Hmm, možná,“ odvětil Tadeasz uvážlivě. Tohle bylo vážné obvinění, ale rejdy temných sil v tom stále neviděl.
Proto se zeptal: „Škodí vám nějak při tom… jak říkáš… tanci? Na majetku, životech?“
„No, vlastně ne,“ připustil farář. „Ale i tak. Přišlo to zničehonic. Už dříve nebyla při smyslech, ale teď se pominula úplně. Jsem šťasten, že právě vy pekelné mocnosti zapudíte. A co s ní? Skončí na hranici?“
„Rozhodnu, až budu vědět víc. Zatím pokoj s tebou,“ Tadeasz vstal a navrátil se na rychtu, kde hodlal vyslechnout onu nešťastnici.

***

Žena už byla umytá i oblečená v šatech zapůjčených manželkou rychtáře a vypadala celkem k světu. Měla už sice svůj věk, ale v mládí to musela být krásná dívka.
„Musím tě vyslechnout… v přátelském hovoru,“ řekl mírně, když si přisedl ke stolu, kde jedla polívku a žena se hned plaše choulila do rohu.
„Hej, rychtáři, dones sem dva džbánky piva,“ křikl na ve dveřích okounějícího rychtáře a vesničany, pak se v komoře s ženou uzavřel a přede dveře dal postavit stráž.

„Nemáš se čeho bát. Chci si opravdu jen pohovořit a pomoci ti. Jsem biskup… no, zkrátíme to… jaképak tituly… jsem Tadeasz… a ty?“
„Ulrika,“ pípla žena a pomalu se navrátila k jídlu, stále připravena k obraně, což bylo schoulení se do klubíčka.
„Čím se živíš? Slyšel jsem, žes vdova,“ pokračoval Tadeasz a napil se piva z džbánku, aby ukázal, že ani urozený muž si neodpírá prostý nápoj poddaných. Moc mu nechutnalo, ale musel to vydržet.

„Žiju z božího milosrdenství a jako bylinkářka,“ špitla žena, pomalu ztrácela plachost, mluvila souvisle a nechovala se posedle.
„Uzdravuješ různé neduhy?“
„Chodí za mnou a zaplatí za výtažky z kořene, květů… znám toho spoustu. To přece není hřích,“ přitakala žena.
„Ne, to rozhodně není. Tvé konání je naopak záslužné. Ostatně jinak by za tebou nikdo nechodil. Mě jde ovšem o ty tvé podivné… ee… tance u ohně. Lidé se toho děsí. Prý o tom odmítáš mluvit,“ řekl Tadeasz měkce a žena zrudla.

„Když to řeknu, budete mě mít za blázna. Ale… dobře. Mám doma starý herbář a u některých bylin je prý třeba pro zvýšení účinků vykonat magický rituál. Je to asi hloupost, ale dělám to tak. To je celé. Myslíte, že se s tím budu chlubit ostatním? Už tak jsem pro ně divná… ale když mají problém, přijdou.“
„A co tak najednou si s těmi rituály začala a nedělala je už dřív,“ zajímalo biskupa.
„Neumím číst,“ vysvětlila Ulrika prostě. „Jednou se u mne schoval před nečasem jistý kupec. Zapadl povozem do bahna a já mu poskytla přístřeší. Listovali jsme herbářem a on mi přečetl, co tam bylo napsáno.“

„To je zajímavé. Ukážeš mi ho?“ optal se biskup zvědavě.
„Když mi slíbíte, že mi ho nevezmete, tak ano,“ souhlasila Ulrika.
„Slibuji, ale teď zpět k těm rituálům. Boblik tě obvinil z posedlosti ďáblem.“
„Boblik tak koná z čiré pomsty,“ opáčila ostře Ulrika. „Odmítla jsem s ním smilnit, tak proto. Abyste věděl, urozený pane, zve si na faru zbožné ženy a ochraňuje jejich duši svým svatým údem… pche… normální smilstvo je to. Pokud neposlechnou, budou jejich duše v moci pekel. Já ho odmítla a on odpor nesnáší. Zkuste se zeptat u ševce, kováře… ale opatrně. Muži o tom nic nevědí, zato jejich ženy s Boblikem smilnili už kolikrát.“

„Myslím, že případ je vyřešen,“ řekl Tadeasz slavnostně. „Shledal jsem, že tvá duše je čistá jak bílá lilie a obvinění se ruší. Ovšem, jak to přijmou ostatní vesničané je otázkou. Jejich prosté mysli nechápou tvé magické rituály a farář Boblik je sám posedlý tvou posedlostí, že nevím, zda tu můžeš zůstat žít.“
„A co mám dělat?“ lekla se Ulrika.
„Odejít jinam,“ odvětil biskup. „Umožním ti útěk, abys v klidu mohla doma posbírat, co si vzít sebou. Víc udělat nemohu.“

„Ach, pane, jsem vám neskonale vděčna,“ děla žena a rozvazovala si tkanici u šatů.
„Probůh, co děláš?!“ ulekl se Tadeasz.
„Chci se vám odvděčit…“ nechápala Ulrika. Nechtěla mu být dlužna a mužům se většinou platí tělem.
„Což nevidíš, že jsem biskup?!“ řekl Tadeasz přísně. „Já sám obzvláště musím být důsledný v celibátu, jinak by církev neměla žádnou autoritu!“

Ulrika pokrčila rameny. O nějakém celibátu nikdy neslyšela. Faráři šukali své ovečky celkem veřejně a nikoho to nepohoršovalo. Až na Boblika. Ten z kazatelny hřímal o smilstvu jako jedu mezi věřícími a přitom sám tak činil. Kdyby alespoň mlčel. Ani Tadeasz nebyl tak odříkavý, jak se stavěl. I on podléhal tělesným potřebám rád a často. Svolných žen měl kolem sebe dost, nejvíce (nepřekvapivě) mezi jeptiškami.

Biskup vyšel ven a měl delší rozhovor s rychtářem.
„Spolehněte se, milosti, zařídím to,“ loučil se Hnízdo, když usedali na koně a pak už biskup se svým doprovodem zmizel v oblacích zvířeného prachu.

***

Bělický mlýn klapal do kraje svou monotónní píseň, až jednoho dne se kolo zastavilo. Byl čas pravidelné údržby soustrojí i vyčištění náhonu. Uvnitř mlýna řídil práce Václav, venku pracoval Vojtěch. Julie tak nemusela řešit malicherné spory mezi nimi a toho dne se vydala do lesa na houby, že udělá všem pořádnou smaženici.

Místo hub však v lese objevila neumělou chýši z větví a mechu a v ní ženu jména Ulrika Chmatáková. Když jí vypověděla svůj příběh, Julii se jí zželelo, že ji vzala sebou do mlýna. Koneckonců i kořenářka se jim může hodit. Kdo umí léčit, zaslouží si vážnost a ne přežívání v lese.

Vojtěch, jako pán domu, ji přijal pod střechu a vyčlenil místo v čeledníku. Tam vzbudila malé pozdvižení. Děvečky si ji žárlivě měřily, chlapci naopak byli potěšeni. Samotné Ulrice bylo jasné, že i když se na ni nijak nevrhali a hromadně ji nezneuctili, s každým z nich bude určitě muset strávit minimálně jednu noc. Nemýlila se.

***

Ulrika pochopitelně neunikla ani Václavovu pozornému oku. Zjistivší, že je bylinkářkou, hned si ji pozval a zahltil ji popisem všech svých neduhů. Na řadu problémů sice žena neměla rady, ale s něčím si dovedla poradit.
„Víš ty vůbec, že jen s mým svolením můžeš tady pobývat?“ zeptal se jí náhle Václav.
Žena se zarazila. „Pan otec povolil…“
„Vojtěch? Tomu jsem živnost ještě nepředal,“ ušklíbl se Václav. „Stane se jen to, co řeknu já. Vojtěch sice řídí mlýn, ale pod mým vedením.“
„Jsem vám ovšem neskonale vděčná,“ Ulrika hned vyhrkla.
„Jistě, jistě, ale to nestačí. Kdybys mi občas poskytla nějaký ten léčivý nálev a úlevu…“ děl Václav a doufal, že Ulrika chápe jeho slova.
„Chcete, abych s vámi spala?“ ujišťovala se Ulrika zaraženě.
„Ne. Stačí rukou a cumláním,“ upřesňoval Václav.
„Jistě… ehm… budu vám k službám,“ sbírala se Ulrika k odchodu.

Vida vilného staříka. A to ho ještě vyléčí ze všech neduhů a bude s ním muset dělat všechno. Jako by nestačila ta čuňata v čeledníku. A tak kromě klínu musela do milostných aktivit zapojit i ústa. Těžký je život poddaných.