Až do samého konce 02

Přišel jsem domů a nějak jsem nemohl tu Jarku pustit z hlavy. No co, řekl jsem si, vlezu do postele a okamžitě to zaspím. Jenže mi to jaksi nešlo. Převaloval jsem se ze strany na stranu. Stále jsem před očima viděl její bohatě obdařené poprsí, jak ho mačkám, hladím, mazlím se s ním. Viděl jsem její nahé, heboučké a měkoučké tělo, jak se na něm nezvykle pomalu pohupuji jako na obláčku. Viděl jsem…
Krucinál, Honzo, nech už toho vzpomínání a spi, říkal jsem si, ale nevedlo se. Pak se mi nějak uprostřed vzpomínek, a s tuhým rozkrokem, podařilo usnout.

Ráno jsem se probudil a všechno začalo znovu. Nahá Jarka, bujné poprsí, nezvykle pomalé milování. Rychle jsem v patřičných místech ztvrdnul. Jéžišikriste, Honzo, přeci si ho nepudeš vyhonit, láteřil jsem v duchu sám na sebe. Honem jsem si šel udělat snídani a při ní pak přemýšlel, co bych měl dělat, abych na ni nemyslel. Napadla mě ta nejhorší práce jakou znám – úklid.
Pustil jsem se do práce a pomohlo to. Dokonce ani večer jsem na ni příliš nevzpomínal. Jen jsem si říkal, že kdyby zavolala, ani vteřinu bych se nerozmýšlel. Jednou za čas bych bral, ale udělat z toho pravidelnou Nedělní chvilku sexuální poezie, bych nechtěl.

Týden uběhl jako voda a já znovu nakráčel do neurologické ambulance. Sestra mě přivítala jako ztraceného syna.
„To jste hodnej, že jste přišel. Já vás tak ráda vidím,“ pravila se zářivým úsměvem a já skoro čekal, kdy se ke mně vrhne a obejme mě.
Neudělala to.
„Budete určitě spokojenej,“ pokračovala dál, „paní doktorka už na vás čeká. Pojďte, pojďte,“ vyzvala mě a už otvírala dveře do ordinace, kam vešla jako první a ohlásila mě jako nějakou VIP návštěvu.

„Sedněte si, prosím,“ vybídla mě doktorka, sáhla po jakýchsi papírech a chvíli je bedlivě studovala. Netrvalo to dlouho a popojela s křeslem těsně ke mně, a tak jako minule se ke mně důvěrně přiklonila.
„Podívejte, pane Votroublíku,“ spustila tiše, „podle měření to vypadá tak, že vaše potíže způsobuje bederní páteř. Tak vám napíšu 10× masáž bederní páteře a 10× elektroléčbu. Obě procedury budou v jeden den vždy po sobě. Domluvím vám termín a zavolám.“

„Jéžiši, paní doktorko, vy ste tak hodná a milá. Nevyložíte si špatně, když vás pozvu na kafe nebo třeba na sklenku vína?“ Nevěřil jsem vlastním uším, co říkám. Vždyť podle mých hledisek by to pro mě musela být stará bába. Jenže něco v ní jiskřilo a já podvědomě chtěl vědět co.
„To jako vážně?“ podivovala se a já honem přikývl že ano.
„Jestli budu souhlasit,“ zamyslela se, „tak by z toho mohla bejt pěkná divočina. Popřemejšlím vo tom a dám vám vědět. A teď už běžte. Ukážete se zase za měsíc.“

Vyšel jsem z ordinace k sestřičce a sdělil jí, kdy mám opět přijít.
„No jo, to po těch procedurách.“ Podívala se do diáře a sdělila mi přibližné datum. „Bude se mi po vás stejskat,“ svůdně na mě mrkla a mě napadlo, jestli jsem neměl raději oslovit ji než doktorku. Cosi mě ale před tím varovalo.
„Však mně po vás taky?“ řekl jsem s úsměvem a lehkým stiskem ruky jsem se s ní rozloučil.

Ještě ten den odpoledne mi volala sestra od nervů, že od pondělka nastupuji léčbu a sdělila mi podrobnosti co, kde, kdy a jak se mám hlásit. Samozřejmě se to neobešlo bez veselých průpovídek a mě to hned zvedlo náladu.

V pondělí jsem tedy nastoupil naordinované léčení. Masáže jsem měl absolvovat v zadním traktu monobloku. Chvíli mi trvalo, než jsem našel správné dveře a posadil se u nich na lavici. Zanedlouho z nich vyšel chlap jako hora a pokynul mi, abych šel dovnitř. Musel jsem si zout boty, vytáhnout košili, popotáhnout dolů kalhoty a ulehnout na břicho na masážní lehátko. Pak se do mě pustil. Bože můj! To nebylo masírování, ale masakrování. Po půlhodině jsem z toho lehátka sotva slezl.
„Ale no ták,“ zabručel vlídně. „Dyť to nic nebylo. To kdybych vám masíroval celý záda, to by bylo něco jinýho.“ Skutečně útěcha.

Půl hodiny nato jsem na druhém konci monobloku uléhal na lehátko elektroléčby. Milá sestřička staršího vydání, ale pořád fešanda, na mě připojila elektrody a pustila do mě proud. Brnělo to docela fest, ale po pěti minutách se mi to docela začalo líbit. Za deset minut bylo hotovo.
„Mockrát vám, sestřičko, děkuju za krásnej zážitek,“ loučil jsem se s ní.
„I vy filuto,“ rozesmála se a mrkla na mě. „Tak pozejtří zase na viděnou.“ Rozešli jsme se s oboustranně dobrou náladou.

Mně, asi díky té dobré náladě, najednou proběhla hlavou vzpomínka na tu neznámou pacientku, co jí také měřili nohy. Vůbec jsem si ji tehdy nijak neprohlédl, snad byla i docela hezká, kdoví, ale její podobu jsem si nedokázal vybavit. Bůhví, proč tam byla. Měla snad také křeče v nohách? Nebo měla snad cukání mezi nima? V duchu jsem se tomu nápadu zasmál. To by nebylo marné, kdyby měla, mohl bych ji chodit léčit. Jsem zvědav, jestli zavolá, ale spíš na mě už zapomněla.

Vrátil jsem se do práce. Celé to léčení mi zabralo tři hodiny, a ty jsem si musel nadělat. To znamenalo, že tu každé pondělí, středu a pátek budu muset tvrdnou do pěti hodin odpoledne. Ach jo.

V pátek kolem jedné odpoledne mi zavolala doktorka Červinková, ta přes nervy.
„Pořád mě ještě chcete pozvat na skleničku vína?“ zeptala se.
„Samozřejmě.“
„Tak dobře. Ale uděláme to po mým. Až pudete z práce, koupíte láhev dobrýho červenýho vína a v pět hodin přídete ke mně.“
„Tak to bude problém,“ vpadl jsem ji do řeči. „Já musím do pěti makat, protože si musím nadělat čas strávenej ve špitále. Možná bych to moh stihnout v šest, jen nevím, jak to k vám daleko.“
Řekla mi adresu. Byl to ten nový 18ti poschoďový mrakodrap poblíž centra města. V duchu si prolétl přibližnou trasu.
„No, snad to stihnu,“ oznámil jsem jí, „ale radši počítejte s nějakou tou minutou zpoždění.“ Řekla mi, ať jich není moc a zavěsila.

V pět hodin jsem za sebou prásknul dveřmi a upaloval do nejbližší vinotéky, kde jsem si nechal poradit s výběrem. Na doporučení obsluhy jsem, s ohledem na moji kapsu, koupil chilské víno Tarapacá Gran Reserva. Snad jí bude chutnat.

Dvě minuty po šesté jsem u vchodových dveří namačkal na klávesnici kód jejího bytu. Ozvalo se zuřivé pípání, které vzápětí zmlklo a hned nato zabzučel zámek ve dveřích. Vešel jsem dovnitř a výtahem vyjel do desátého patra, jak mi nadiktovala. Doktorka již stála mezi futry.

„Tak poďte dál,“ přivítala mě. Následoval jsem ji dovnitř. Jak se ukázalo, obývala prostorný čtyřpokojový byt. Zavedla mě do jednoho pokoje, který vypadal skoro jako ordinace.
„Než se do něčeho pustíme, nejdřív si vás vyšetřím,“ oznámila mi. „Svlíkněte se, úplně všecko, a pak si lehněte na to široký lehátko. Já za chvíli přídu,“ zavelela a zmizela. „Nó, to to pěkně začíná,“ pomyslel jsem si a poslušně se svléknul, jak chtěla. Ani ponožky jsem si nenechal. Pak jsem se uložil na lehátko, které bylo dostatečně nízko, abych se na něj nemusel kdovíjak soukat. Široké bylo tak, že bychom se na něj vešli dva.

Paní doktorka se vrátila během okamžiku. Měla na sobě župan a s uspokojením shledala, že jsem připraven. Přistoupila ke mně, chvíli si mě prohlížela, a pak shodila župan na zem. Vzápětí mi vrazila ruku mezi nohy a začala hladil volně ležícího lajdáka. Samozřejmě, že dopad její činnosti nebyl bez následků. Když řádně ztvrdnul, sevřela ho v dlani a dvakrát něžně pohnula rukou.
„Zdá se, že reflexy máte naprosto v pořádku,“ usmála se a vyhoupla se nade mne na lehátko. „Teď ještě vyšetřím další vaše reakce,“ řekla a dosedla. Nabodla se na mně a tvrdě přirazila, až jsem heknul.

„Takže,“ udělala dramatickou pauzu, „takže dneska, a jenom dneska, jsem pro tebe Magda. Do doby než vode mně nadobro vodejdeš. Jasný?!“ zeptala se panovačně.
Přikývnul jsem.

„Tak se do toho dáme,“ usmála se. Pomalu se nadzdvihla a pomalu sjela dolů. Nato se zavrtěla, jako kdyby hledala lepší místo či pozici. Pak to rozjela s plnou parádou. Neustále zrychlovala, až na mně poskakovala jako mičuda při driblinku. Snažil jsem se přirážet proti, ale jejímu tempu jsem nestačil. Jakž takž mi to šlo na každou druhou dobu. Zanedlouho to na mně pomalu začalo jít. Oznámil jsem jí to.

„S tím si nelam hlavu,“ řekla zadýchaně a snad ještě zrychlila. Vmžiku se roztřásla v extázi a pak už bylo pozdě. Vytrysklo to ze mě jako z vodního děla.
„No… nóóó… to je vončo…,“ zakvílela, padla na mně a nechala v sobě škubat mého kavalíra. Když nastal konec všech konců a vyklouzl jsem ven, sedla si na paty, vzala mě za ruce a položila si je na prsa.

„Pro příště, ještě mám taky tohle, pokud sis toho náhodou nevšim,“ řekla a nechala si je dodatečně masírovat. S potěšením jsem seznal, že je má ve skutečnosti větší, než jak se mi zdály pod příkrovem doktorského pláště. Záhy se toho však nabažila a vstala.
„Du se vošplejchnout, pak pudeš ty a já nachystám něco na posilněnou. Koupila jsem pizzu, nebudem se přeci mořit s nějakým blbým vařením.“
Jak řekla, tak i bylo.

Sedli jsme si ke stolu v jídelně tak, jak jsme byli, bez jediného kousku hadříku na sobě. A protože se pizza ještě ohřívala v troubě, nesměle jsem se ozval.
„Víš, jsem z tebe tak trochu na větvi. Na jednu stranu mi připadáš taková odměřená, a na stranu druhou seš děsně živočišná. A taky je mi docela divný, že nejsi vdaná nebo aspoň nemáš nějakýho chlapa.“

„Koukni,“ přerušila mě, „byla jsem čtyřikrát vdaná a vod toho posledního jsem se zařekla, že už žádnýho natrvalo nechci. Jen sem tam náhodně. No a ty seš ta náhoda. Taky bych si nepomyslela, že budu šukat zrovna s tebou. Ale šukám a jsem docela spokojená. Ty ne?“
„Já? Na nejvyšší míru. Ještě žádná se mnou neprováděla, co ty.“
„No vidíš!“ usmála se spokojeně. „No, už to bude vohřátý, tak dem jíst.“
Naservírovala každému dvě čtvrtky pizzy s poznámkou, že má v ledničce ještě jednu pro pozdější dobu, protože ji určitě bude potřeba. Rozdala příbory a začali jsme jíst.

Mně osobně ta půlka pizzy stačila a Magdě zřejmě také. Po jídle vložila nádobí do myčky a bylo hotovo. Pak nalila do skleniček víno, které jsme si i s lahví odnesli do obývacího pokoje. Usadili jsme se do křesel proti sobě, abychom na sebe pěkně viděli.
„Poslyš, co ty vlastně děláš,“ zahájila Magda rozmluvu, při níž jsme si vzájemně sdělovali, co kdo dělá či nedělá, co má rád či nerad, co chce či nechce, dokonce i různá malá tajemství. Najednou se Magda podívala na hodinky. Bylo skoro deset.

„Hele, co kdybysme se šil projít. Aspoň bysme dostali hlad na tu druhou pizzu,“ navrhla Magda a už vstávala z křesla.
„Jsem pro,“ byl jsem s ní zajedno a zamířil jako ona do ložnice posbírat svršky.
„Ty trenky si neber. Stačí si natáhnout kalhoty a vzít si košili,“ nabádala mě. „Já si taky víc neberu,“ pochechtávala se.

Dovedla nás na malé náměstíčko na periférii města. Všude pusto a prázdno. I to osvětlení stálo za starou belu. Uprostřed stál jakýsi pomník a pod ním jedna jediná lavička široko daleko. Zamířila k ní.
„Sedni si,“ nařídila mi. Jen jsem tak učinil, rozepla mi poklopec a vytáhla ven znaveného poutníka. Díky jejím prstům se z něj brzy stal nezlomný cestovatel a mě bylo jasné, kam pocestuje. Stoupla si na lavičku, podřepla a šikovně ho zavedla na cestu. Přidržela se opěradla lavičky a začala po mně hopsat.

„Neblázni, dyť nás někdo uvidí,“ vzpíral jsem se jejímu nápadu.
„Tady! Ani náhodou. Mám to vokouknutý,“ smetla moji námitku.
„Ale třeba se bude někdo dívat z okna.“
„No a? Tak ať se podívá. Rozhodně bude mít lepší program než v televizi,“ odvětila rozverně a pokračovala dál ve své bohulibé činnosti. Bylo to pro mě hodně nezvyklé, ale musel jsem uznat, že takhle na veřejnosti to bylo i hodně vzrušující. Po celou dobu jsem měl obavy, že se někdo objeví a bude na nás koukat, ale měla pravdu, neukázal se nikdo.

Bylo to už moje druhé číslo a nešlo mi se udělat tak rychle. Čím déle mi to trvalo, tím víc ji ubývalo sil. Začala zpomalovat a mně to vyhovovalo, protože mě to tím víc dráždilo. Už se na mně pohybovala opravdu hodně pomalu, když jsem konečně vystříknul.
Jako kdybych jí do žil vstříknul novou krev. Nasadila bujné tempo, honem, honem, jen aby se jí podařilo vyvrcholit, dokud to jde. Nakonec se jí to přece jenom podařilo v okamžiku, kdy já už vyklouzával ven.

Znaveně si sedla vedle mě na lavičku.
„Teda, mě tak bolej nohy, že mě snad upadnou. Asi mě budeš muset domů vodnýst.“
Zasmál jsem se.
„Tak na to zapomeň. Kdyby přišlo na věc, tak bych tě nedones ani k támhle tomu hydrantu, nebo co to je,“ ukázal jsem do tmy.
„Dyť já si dělám srandu. Ale byla to jízda, co?!“ obrátila se ke mně.
„To teda byla,“ souhlasil jsem s ní. „Ale podruhý si to už nedáme, že ne?“ projevil jsem obavy.
„Ne, to nedáme,“ zasmála se. „Trochu si vodpočinu a pudem se domů najíst,“ sdělila mi svůj záměr.

Tak jsme chvíli poseděli a pak se vydali na cestu k ní domů. Po příchodu jsem zjistil, že mám kalhoty pěkně upatlané od semene. Zatímco Magda ohřívala druhou večeři, přemýšlel jsem, co s tím. Moc jsem toho nevymyslel.
„Koukej na to nadělení,“ ukázal jsem Magdě znečištěné kalhoty.
Začala se chechtat. „No to je úchvatný. Ale ono to vlastně ani jinak nemohlo dopadnout, že jo. Hele, po večeři ti to vyčistím,“ řekla a prostřela na stůl.

Po večeři se skutečně pustila do čištění. Po chvíli mi přinesla předvést výsledek.
„Že jsem ale šikulka, co?“ ukazovala kalhoty bez poskvrnky.
„To teda jo,“ uznale jsem pokýval hlavou.
„Tak za to se teď svlíkni a ukážeš mi, jakej seš šikulka zase ty,“ řekla potměšile a oči jí přitom blýskaly žádostivostí.
„Blázníš? Dyť to by bylo už potřetí! To nezvládnu,“ bránil jsem se.
„Ale zvládneš. O to se už postarám. Teď si ho jen běž trochu omejt a pak přijď do ložnice,“ nařídila mi, odhazujíc přitom svršky v dál.

Šel jsem si ho tedy trochu opláchnout a pak zamířil do ložnice. Čekala tam už na mně, samozřejmě nahá.
Němě mi pokynula abych si lehl, klekla si vedle mě, sklonila se, vzala si ho do pusy a započala proces vzkříšení. Nestačil jsem se divit, jak rychle se jí to povedlo. Se zalíbením ho ještě několikrát lehce pohladila, pak si lehla vedle mě a roztáhla nohy. Bylo nad slunce jasné, že je řada na mně, abych jí předvedl, co ve mně je.

Zvolna jsem se vklínil mezi stehna a chvilku přemýšlel, jestli mám začít jazykem, nebo jít rovnou na věc. Rozhodl jsem se pro to druhé. Nápadně nenápadně jsem do ní proniknul a natáhl se po jejích ňadrech. Pomalu, mlčky, jsem se na ni pohupoval. Pak mi to nedalo.

„Víš, jako doktorka jsi mi připadala taková přísná, nedostupná, ale teď vidím, že seš úplně normální ženská. Jen je mně divný, že nemáš žádnýho chlapa. To mně rozum nebere,“ nastínil jsem svoje momentální myšlenky.
„Ono to není tak jednoduchý, jak si možná myslíš,“ odtušila. „Povím ti moje velký tajemství, který, jak doufám, nebudeš nikde vykládat.“ Na chvilku se odmlčela a pak pokračovala. „Jak už jsem ti řekla, byla jsem čtyřikrát vdaná a všichni ode mě utekli.
A víš proč?
Protože straně toužím po dítěti, jenže já ho nemůžu mít. Tak jsem si chtěla nějaký osvojit, třeba z babyboxu, ale jakmile o tom uslyšeli, vzali roha. Se všema jsem se proto rozvedla, co s takovejma. No a mně samotný osvojení nedaj, což je nakonec dobře, protože bych se samotná, při svým povolání, o to dítě asi moc dobře nestarala. Na to na všechno je už teď pozdě, i když tu touhu pořád mám. Tak se aspoň jednou za uherskej rok utrhnu a pořádně se rozdivočím, tak, jako s tebou.“

Mlčel jsem a v pozvolném tempu ji protahoval dál. Po chvíli ticha se znovu ozvala:
„Víš, že to tvoje pomalý přirážení se mi kupodivu docela líbí? Když takhle vydržíš dlouho, bude to krásný, odpočinkový číslo s vyvrcholením na koci.“
„No, to nevím,“ zapochyboval jsem, „ale pokusím se o to.“

Tlak mi celkem pomalu, ale zato nezadržitelně stoupal vzhůru. Hlídal jsem si, kdy má dospět k vrcholu. Zlomek vteřiny před tím, než došlo k nezvratné ejakulaci, jsem zašlajfoval. Okamžitě to pochopila a stejně jako já se ani nehnula. Když se můj důlní inspektor dostatečně zklidnil, pokračoval jsem dál.
„Můžeš trochu zrychlit, ať mě to víc vzruší,“ pobídla mě.
Tak jsem zrychlil. Pak ještě jednou, a ještě jednou, a pak už jen zaúpěla a roztřásla se v nebývale silném orgasmu. Já ji však pigloval ještě dobrých pět minut, než jsem spustil stavidla a vystříkal ji, co se do ní vešlo.

Hodnou chvíli jsme jen tak vedle sebe tiše leželi. Pak jsem to ticho porušil.
„Abych pravdu řek, tak bych si možná docela rád to tvoje rozdivočení zopakoval. Tedy, až na tu lavičku v parku.“
„Na náměstí,“ opravila mě. „No, nevylučuju, že ti to za příští uherskej rok splním. Taky se mě to s tebou líbilo. Ale teď už běž domů,“ vybídla mě.
Poprvé za celou dobu jsem ji dlouze políbil, oblékl se a šel.

Byly dvě hodiny ráno.