Marta a Hanka byly dlouholeté kamarádky. Poznaly se při studiu na na vejšce, kde je šťastný los přivedl do jedné studijní skupiny na Fakultě Národního hospodářství. Ve skupině bylo vyloženě přebuchtěno, neb se v té době prokázala pravdivost oblíbeného rčeni: „Víš co dělá každá kráva? – Ekonomku, nebo Práva.“
Jejich studium probíhalo podle tehdy všeobecného standardu. S výjimkou několika opovrhovaných šprtů se studenstvo vzhlédlo v účelovém vyznávání průměrnosti. Zkouška byla od toho zkouškou, aby se to prostě zkusilo. A výsledek mohl být jen dvojí: buďto to dopadlo a nebo nedopadlo. Takzvaně za „lidovku“ bral vděčně každý a byl to také pádný důvod večer to s kamarády důkladně zapít. A když to nedopadlo? No samozřejmě že i tohle byl důvod k ožrání.
Někdy, když začaly jít tlusté do tenkých, uchylovaly se studentky k tzv. sexuálnímu harašení. Stručně a zjednodušeně se to dá shrnout do jediné věty: Zkoušku si prostě vymrdaly.
Zde by si mohl laskavý čtenář představit, že tato metoda zaručeně fungovala, zejména u mladých asistentů a nebo u o něco starších odborných asistentů. Leč opak byl pravdou. Vysokoškolští kantoři jsou přece také jenom muži. A o těch všeobecně většina žen pohrdavě tvrdí, že myslí ptákem. (Zde se ovšem nabízí otázka, čím že asi myslí tyto rozhorlené kritičky?)
Ono totiž nezáleží na věku ani na pohlaví, ale na nátuře. Někdy se našel I zblblý docent, vrchovatě středního věku, který neodolal vábení pověstného bodu, kolem kterého se točí svět, totiž šťavnaté kundě.
Ba dokonce je zaznamenán i příklad řádného profesora, vynikajícího odborníka s velmi bystrým mozkem, který byl cílevědomě uloven mladou studentkou. A nejen, že si tato zlatokopka vymrdala bezproblémové studium až do promoce, ale navíc ještě dostrkala zblbého staříka předdůchodového věku k rozvodu a pak jej dovlekla i k oltáři.
Cesty ke složení vytoužené a velmi potřebné zkoušky byly různé. Kromě popsaného sexuálního harašení, které bylo umožněno převážně dívkám, existovaly i jiné způsoby, jak složit zkoušku s minimálním úsilím. K nim se uchylovali studenti mužského pohlaví a nejrůznějšího věku, čímž zahrnuji do do jejich počtu nejen osoby jevenilní, ale i tzv. dálkaře, kteří byli mnohdy věku téměř kmetského. Zejména z pohledu mladých studentů, kteří kohokoliv nad 40 považovali za odkecaného staříka nad hrobem.
Nejednodušší se jevilo samozřejmě zkoušku si koupit. Dnes se tomu moderně říká korupce, ale v tehdejší době to mělo mnoho jiných označení. Vzletně se rozlišovala pozornost, všimné a teprve na posledním místě stál úplatek. Pozornost byla obvykle dvoumístná a věcná. Nejčastěji sáček extra kávy, nebo tabulka drahé čokolády, nejlépe z TUZEXu. Vhodné zejména pro sekretářky, které měly možnost přihlášku ke zkoušce nasměrovat k mírnému examinátorovi, případně zařídit, po stržení obvyklého desátku, předání všimného témuž.
Všimné už bývalo třímístné ale rovněž nemuselo mít nutně jen peněžní podobu. Vedle finančního obolu se vyskytovaly i úplatky protislužbou. Důstojník letectva, studující dálkově vejšku, aby se konečně dočkal povýšení do vyšší funkce, kde byla tabulkově předepsaná VŠ kvalifikace, celkem snadno zařídil panu docentovi, zblázněnému do létání, vyhlídkový let v dvoumístné proudové stíhačce. Stejně dobře mohl zařídit pracovník ČSD soukromou jízdu na parní lokomotivě vedoucímu katedry, který byl blázen do lokomotiv na páru.
Samotné uplácení nebylo nikdy jednoduché. Bylo samozřejmě už tehdy trestné a tudíž velmi riskantní pro obě strany. Dnes existuje poněkud záhadné postavení tzv. lobbystů, ale už tehdy se vyskytovaly osoby, které se prostě „vyznaly“ a měli potřebné konexe. Jejich prostřednictvím se daly zařídit nejen některé obtížné zkoušky, ale dokonce i státnice a habilitace.
Sám, jako dálkař, jsem se před státnicemi dověděl, že s použitím správného kanálu bych mohl složit státnici za „pouhých“ 5 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že můj tehdejší plat činil necelých 1800 hrubého, s politováním jsem odmítl nabízenou možnost a smutně konstatoval, že díky výši požadované částky, nezbude mi nic jiného, než se vše poctivě naučit.
O pár let později se úplatkové požadavky značně navýšily. Na př. bezproblémové „zařízení“ příjmacích zkoušek se rovnalo klíčkům od nového auta. Ústní podání šířilo údajné vyšetřování jedné úplatkářské aféry. Poměrně bezvýznamný odborný asistent, nabízel přátelům a známým, že může zařídit přijetí jejich ratolesti na školu, kde působil. Převzal peníze, přislíbil předání příslušnému funkcionáři a pak nechal celé záležitosti volný průběh. Pokud dotyčný přijat nebyl, slušně se omluvil, že se nedalo nic dělat a peníze poctivě vrátil. Pochopitelně, když přijetí „dopadlo“, peníze si ponechal. Studenti, kteří penězi neoplývali a neměli prachaté rodiče, byli tedy odkázáni na to, studium poctivě vydřít.
Zvláštní kapitolu v tomto byznysu tvořila protekce. Tedy žádné prachy na dlaň, ale „přímluva“ někoho vlivného. Dobrý známý, nebo dokonce vzdálený příbuzný z řad učitelského sboru, byl deviza k nezaplacení. Tito vlivní pánové, v rámci profesionální solidarity, se chovali jako filatelisté. Prostě si vzájemně vyměňovali známky.
Naprosto samostatnou kapitolou však byla stranická protekce. Pokud např. vedoucí tajemník OV KSČ potřeboval protlačit u zkoušky na kterékoliv Vysoké škole svého chráněnce, stačilo zavolat svému protějšku z rodné strany na dotyčné škole a neoficiálně jej „pověřit“ vyřízením této choulostivé záležitosti. Výsledek byl samozřejmě stoprocentní. Tuto vyježděnou kolej nebylo nutné používat samozřejmě při studiu VUMLu, kde si soudruzi drželi klandr zcela automaticky. Takže synkové a oblíbenci tehdejších papalášů studovali obvykle v kavárnách při šťouchání kulečníku a razili heslo:
“ Studium je pro blbce. My jenom sbíráme zkoušky.“
Perspektivní kádrové rezervy a důležití funkcionáři měli na vybranou: Buď mohli studovat řádné denní studium, spolu s dočasným uvolněním z funkce a samozřejmě se zachováním plného platu a nebo studovat dálkově. To se týkalo především nepostradatelných funkcionářů, nebo těch, kteří se mohli obávat, že než stačí dostudovat, na jejich teplou židličku se procpe jiný, méně zasloužilý člen jejich rodné strany.
Leč nechme „vysokou politiku“ a zaměřme se na další metodu, jak úspěšně prolézt u zkoušky. Jemně by se dala nazvat: Leštění klik, ale mezi studenty bylo tradicí nazývat ji pravým jménem – Lezení do prdele. Její podstata byla jednoduchá a účel jediný: zalíbit se přednášejícímu lektorovi jakýmkoliv způsobem a tím se tak vyčlenit z bezejmenného davu a stát se člověkem s jménem a tváří.
Pokud byl kantor vstřícný a dal se ukecat na tzv. individuální konzultace, bylo napůl vyhráno. Domluvit si termín, dejme tomu v úterý, od 17,00 do 18,00. Dostavit se, samozřejmě s vojenskou přesností a vydržet předstírat hodinu zájem. Nechat si vysvětlit něco pokud možno známého, aby na konci nalejvárny byl znát určitý pokrok. Vděčně a upřímně poděkovat za vzácný čas pana docenta a domluvit si termín na příští úterý. A dál pokračovat stylem – Uštvat a skolit.
Když panu docentovi konečně po několika týdnech došlo, že ten otrava přijde příští úterý znovu a nedopřeje mu chvíli klidu, nakonec vědy dychtivého studenta sám přesvědčil, že je již dostatečně připraven, aby se k němu přihlásil na termín. Zkoušku pak vytrvalému studentovi raději napsal, byť s přivřením obou očí, neb představa, že bude příští týden opět „doučovat“, byla úděsná.
Již jsem zmínil, že úplatek nemusel mít nutně peněžní podobu. Při psaní těchto řádků jsem si vybavil spolužáka Mirka J. který byl po celé škole známý pod přezdívkou „Uherákový Mirek“. Jeho táta byl totiž zaměstnán v distribuci velkoobchodu a měl totiž neomezený přístup k tomuto trvale nedostatkovému zboží. A tak byl Mirek známý tím, že po budově školy vždy vláčel dvě zavazadla. V jedné měl učení a v druhé štangle uheráku. Sekretářky, asistenti, ba dokonce i docenti, málokdy dokázali odolat vyhlášené a nedostatkové specialitě. Díky zlomyslnosti bývalých spolužáků Mirka jeho přezdívka sledovala po promoci i do jeho prvního zaměstnání, jde mu za zády všichni říkali „Uherákový Inženýr.“
Omlouvám se čtenářům, že jsem se nechal poněkud unést vzpomínkami na doby „Malin nezralých“ a vrátím se zpátky k našim dvěma protagonistkám, Martě a Hance.
Vysokoškolské studium zvládly, díky své inteligenci a pečlivosti, bez výše popsaných fíglů. Po promoci nastoupily do zaměstnání a protože obě byly lesbického zaměření, připadlo jim ideální sehnat si odpovídající byt a bydlet spolu.
Tehdy sice ještě neexistovalo tzv. registrované partnerství, ale hodně záleželo na tom, jak na takový vztah nahlíželo nejbližší okolí. Obě dívky byly hezké, inteligentní, vysoce kvalifikované a v práci úspěšné. Sice se nijak svým zaměřením netajily, ale také jej nijak zvlášť veřejně neinzerovaly. Jejich nejbližší okolí, tedy lidé na pracovišti, i v místě bydliště možná něco tušili, ale diskretně to přecházeli.
Dívky tak žily klidným a spokojeným životem několik dlouhých let. Sexuálně nijak nestrádaly, ba naopak, lze říci, že si dávaly vrchovatě, co se do nich vešlo. Vzájemně si vyhovovaly a zdálo se, že jejich vztah je trvalejší, než mnohé vztahy legálně manželské. S přibývajícími roky se však objevilo něco, co jim strašně chybělo a nebyla naděje na realizaci. Srozumitelně řečeno, zapracovaly mateřské pudy. Zprvu ani netušily, co je příčinou různých občasných nenálad a tesknění, aniž by byl zjevný důvod. Teprve, když zjistily, že se až dětinsky rozplývají nad miminky svých kamarádek, náhle si upřímně přiznaly, že to, co jejich dokonalé rodině chybí, je prostě děťátko.
A tady padla kosa na kámen. Obě byly naprosto čistokrevné lesby a žádná neměla ani náznak bisexuality. Pohlavní styk s muži se jim téměř hnusil, takže to byly koleje, přes které nejel vlak.
Marta sice připouštěla, že by byla ochotná kvůli vytouženému dítěti postoupit martyrium těhotenství, ale pouze bez předchozí soulože, kterou si z duše hnusila. Zato Hanka by sice postoupila s největším sebezapřením to hnusné funění do ucha, provázející každou soulož s mužem, ale zcela odmítala „chodit s bubnem“.
Zde je na místě vysvětlení, že tento příběh je z dob dávno minulých, kdy metoda „in vitro“, tedy umělé oplodnění, nebyla ještě ani v začátcích. Zapracovala však náhoda, která způsobila, že se naše milé lesbičky staly na tomto poli jakýmisi průkopnicemi.
Hanka, jako pracovnice sekretariátu jednoho PZO mívala v pracovní náplni i doprovody různých delegací na všelijaké exkurze. Jednou provázela zahraniční delegaci ze spřátelené Kuby při návštěvě vzorového JZD. V této „Potěmkinské vesnici“ se zahraničním návštěvníkům předváděly úspěchy socialistického družstevního zemědělství. A právě tady se Hanka stala svědkyní procesu, který zemědělci nazývají inseminací.
Pro nezasvěcené jsem nucen tady stručně tento úkon popsat. V podstatě se jedná o oplodnění krávy, bez účasti býka. Odpadá tady tedy samotný průběh klasického připouštění. Zootechnik přistoupí zezadu ke krávě, když se před tím svlékne do půl těla. Nezbytný pomocník stojí kousek stranou, aby nepřekážel a přidržuje krávě ocas. Toto opatření je velmi moudré, protože kráva dovede ocasem dost silně švihnout a pokud by zasáhla inseminátora do obličeje, byl by jasně celý úkon přinejmenším na hezky dlouhou chvíli odložen.
Hlavní aktér zasune ruku až po rameno do kravího zadku a vyhrabe z něho zbytky exkrementů. Pak nechá ruku uvnitř a druhou rukou kolem ní zavede asi půlmetrovou ohebnou plastikovou trubičku, silnou asi jako tužka. Prsty zanořené ruky navede špičku trubičky na ústí děložního hrdla. Pak pomocník na ven trčící konec trubičky připevní speciální ampuli s býčím spermatem. Konec je již prozaický. Inseminátor se zhluboka nadechne a do ampule silně foukne. Tím je celé kouzlo ukončeno. Zootechnik vytáhne z kravího zadku trubičku a jde se převléknout a osprchovat. Pokud se potřísní na kalhotách vyhrabanými exkrementy, je obvykle vtipně přihlížejícími utěšován, že to nic, že je to jen čisté hovno, protože ještě nedopadlo na zem.
Právě tato, nijak zvlášť zajímavá procedura, velmi Hanku zaujala. Když to takhle jde s krávou, proč by to nemohlo jít i s ženskou? Myšlenka, nebo snad přímo návod, byl na světě a teď to chtělo jen promyslet podrobnosti a ukovat plán, jak to zrealizovat.
