Pozdrav z Lefkady 04

Pokud čtenáři, zbývají-li tedy ještě nějací, doufali v další trilogii, budou zklamáni. Nadpis bohužel bez větších pochyb prozrazuje, že autor podlehl neřesti grafomanie. Jenže jak vměstnat do třech dílů všechny příhody našich přátel na krásné Lefkadě? A proč vlastně dělit příběh a nevyprávět ho celý? Četl by ho pak vůbec někdo? Odpověď asi nenalezneme. Snad alespoň čtenáře něco málo zaujme, když ne první kapitola, možná něco málo z druhé. Aneb když už je epizoda dlouhá sama o sobě, proč nepřidat ještě další. Pokud si pamatujete, v minulých kapitolách jsme přivítali na pláži několik pozoruhodných návštěvníků, méně i více vítaných. Jenže něco visí ve vzduchu a čekají nás setkání zvláštní i obyčejná…

Svatyně

Ráno neměla Lucka náladu vůbec na nic, nejraději by zůstala schoulená v posteli. Už večer po setkání se dvěma cizinci ji pobolívalo břicho. Ráno ji neprobudilo sluníčko, bylo zataženo. K tomu navíc bolest neustala, přidala se i někde trochu níže, divné. Na plavání neměla pomyšlení, jen si sedla na terasu a tam seděla na židli s ohnutými zády. Danča se objevila za chvíli, zelená, nevyspalá.
„Je mi, jako bych to měla dostat,“ opřela si hlavu do dlaní.
Lucka smutně přikývla: „No, jsem na tom stejně, možná jsme něco snědly, možná bylo něco ve vodě, nevím.“
Katie se objevila za chviličku, přejela obě nešťastné kamarádky chápavým pohledem a posadila se na židli.
„Bolí vás nejspíš v podbřišku, je vám asi tak nějak na nic.“ To souhlasilo.
„Něco jsme snědly, co jsme neměly?“
Katie zavrtěla hlavou. „Ne, říkala jsem vám včera, blíží se bouřka, už je někde nad pevninou, ale nejspíš přijde sem. Ale to není důležité.“
Lucka a Danča se na ni překvapeně podívaly.
„Důležité je rozmazání hranic, proto je vám špatně, jste na to citlivé.“
„A dá se s tím něco dělat?“
„Uvařím vám čaj, podle mě vám bude úplně dobře zítra, možná už dnes večer. Uvidíme.“
Popíjely čaj, trochu se jim ulevilo.
Katie se zeptala: „Myslíte, že bychom si mohli udělat výlet autem, bez mužů?“
„No, dneska podle mě o naši přítomnost nebudou extra stát. Kam pojedeme, daleko?“
„Ne, jen na jih, až na konec mysu. Vlastně nedojedeme až tam, musíme kus pěšky.“
„A proč bez mužů?“
„Uvidíte, je to… Nic, pochopíte.“

Lucka se zeptala: „Na jih? Tam je mys Doukato a maják.“
Katie přikývla: „Přesně tak, ale dnes tam bude i něco navíc.“
Danča zpozorněla: „Mys, jak z něj skočila Sapfó? Tedy možná skočila…“
Katie přisvědčila. „Ano, zajímavé je, že není ani tak důležité, jestli tam ze skály skutečně skočila, ale kolik lidí tomu uvěřilo.“
„Hmm, to zní jako základ nějakého kultu,“ poznamenala Lucka.
„To je přesné.“
„Katie, co vlastně studuješ?“
„Správná otázka, studuji staré antické rituály, možná ještě předantické, přírodní. Je to zvláštní vcelku neznámé období.“
„Tohle patří k tomu?“
„Uvidíte, určitě. Ale teď se mi o tom špatně mluví, je to jako popisovat slepému duhu. Poznáte samy.“

Odjely asi kolem desáté, moc toho nesnědly, bylo vidět, že ani Katie není úplně dobře. Silnička občas šplhala serpentinami do hor, pak zase zamířila dolů, projely několika vesničkami. Ženy by byly jindy nadšené z krajiny, pohledů na moře, ale dnes byla obloha zahalena černými mraky, nad mořem neobvyklá mlha. Katie řídila klidně, nemluvila. Lucka si všimla více aut a skútrů, směřujících také na jih.
„Víte, co je zvláštní?“ poznamenala, „vidím jen samé ženy.“ Katie přikývla.
„Ano, je to tak. Tam, kam jedeme, budou jen ženy.“

***

Lucka se opírala dlaní o opěradlo, Danča si všimla modřiny na jejím předloktí, už pomalu žloutla.  Přemýšlela o večeru před pár dny. Nikam tehdy nejeli, vrátili se z pláže, lenošili u bazénu, užívali si klidu, blížil se večer. Připravovala v kuchyňce něco k pití, ucítila na rameni dlouhé štíhlé dlaně a polibek na krku.
„Pojď se projít na pláž, podíváme se na západ slunce, zaplaveme si…“
„Hmmm, ve vší nepočestnosti?“ otočila se Danča ke kamarádce.
„Vezmu si s sebou knihu,“ usmála se tmavovláska a pohladila jí boky.

Za chvíli už byly ve dveřích, přes ramena osušky. Ostatní seděli na terase.
„Kampak jdete?“ zeptal se Pavel, ale hned toho litoval. Zbytečná otázka. Nikos mrkl na Katie.
„Počkejte chviličku,“ vstala Katie, „půjdu s vámi.“
Všiml si, jak se na sebe ženy podívaly.
„Víte, bude to lepší, nikdy nevíte, kdo se na pláži objeví,“ dodal Nikos. Katie už přicházela.
Nikos se protáhl a pohladil jí zadeček. „Ano, myslím, že někdy musíme dát ženám trochu volnosti, abychom se mohli poté o to více radovat z jejich přítomnosti.“
Pavel i Jirka na něj překvapeně pohlédli. „Skvěle řečeno, to si zaslouží přípitek, chladí se nám víno z Limnu, okamžik…“

Ženy vyšly z vrátek, Katie si musela všimnout náhlého smutku v očích svých společnic. „Omlouvám se, kdyby se ale někdo objevil na pláži, lépe se s ním domluvím. A… nechci vás rušit, mrzí mě to.“
Danča zachytila Lucčin pobavený pohled. „Tak pojď, holko zrzavá, stejně jsi nám chyběla do barvy, teprve teď jsme komplet.“
Vzaly Katie kolem pasu, každá z jedné strany a už veseleji pokračovaly v cestě.

Na pláži Katie jako obvykle odešla stranou, uvelebila se pod jejich velkým tamaryškem. Danča plánovala, že si půjdou zaplavat, podívají se na západ slunce, budou si něco povídat a pak se možná pomilují. Jenže když uviděla Lucčiny oči, bylo jasné, že se pořadí zcela mění. Rozhodila osušku na vyhřáté oblázky, pomalu se svlékala. Nahá se k přitulila k přítelkyni, rozvázala jí vzadu na krku mašličku, rozepnula knoflíčky a svlékla šaty, stáhla kalhotky, políbila ňadra a bříško. Lehla si na záda na osušku, trošku roztáhla kolena, zavřela oči. Za chvíli ucítila mezi koleny hebké dlouhé stehno a na obličeji jí zalechtaly hebké dlouhé vlasy. Usmála se, malinko se otřela klínem Lucce o stehno.
„Myslela jsem, že sis šla zaplavat.“
„To jsem chtěla, ale někdo mě svlékl a pak si lehl tak, že… Už nic. Konečně.“
Danča jí hladila prsty ňadra, zatím jen lehounce. Milovaly se pomalu, něžně, dlouho se mazlily a vzrušovaly.

Blondýnka se za chvíli uvelebila na zádech, s rukama pod hlavou. Zavřela oči a jen si užívala Lucčina mazlení. Tmavovlásčiny prsty a rty laskaly ňadra, lehounce a jemně, jak to měla ráda. Pomalu rozevřela kolena, ale přítelkyně nijak nespěchala, přeci jen ale její doteky a polibky cítila stále níže. Vzdychla, když jí políbila poštěváček, vlnila boky proti jejím ústům. Užila si krásný pozvolný orgasmus, takový ten večer přesně potřebovala. Otevřela oči, Lucka se na ní dívala, svým obvyklým lehce ironickým pohledem.

Pohladila jí vlasy a tvář.
„Děkuju, pojď ke mně.“
Lucka ji objala a šeptala do ucha: „Víš, chtěla bych zkusit to, jak to děláte s Pavlem. Jak tě sveze z jednoho orgasmu do druhého. To se mi nikdy nepodařilo.“ „Hmm, ale to bys musela být hodně vzrušená a uvolněná…“
Lucka byla hodně vzrušená, ale uvolněná nejspíš ne. Danča ji lehce přivedla k prvnímu orgasmu, nechala zhoupnout na vlně a chtěla pokračovat dál, už moc nechybělo, Lucka se třásla, křečovitě si hladila dvěma prsty poštěváček, přítelkyně v ní rejdila dvěma prsty, líbala jí střapeček, ale už tušila, že to zase dopadne špatně.

Zahlédla Katie, klekla si k nim, usadila se a položila si Lucčinu hlavu do klína. Hladila tmavé vlasy a za chvíli jí přiložila dlaně ke spánkům, jemně je masírovala konečky prstů. Lucka se uklidňovala, už se netřásla a nevzlykala. Zvláčněla, usmívala se. Katie mrkla na Danču. Blondýnka začala přítelkyni pomalu laskat, úplně od začátku, něžně a lehce. Jako by věděla, co má dělat, kde pohladit více, kde méně. Lucčino vzrušení rostlo, ruce měla podél těla, jen se jí propínaly prsty. Zasténala, uvolnila se.

Katie Lucce stále držela hlavu v dlaních, něco šeptala. Žena vzdychla, zavlnila boky, Danča jí začala lehce hladit mušličku, přítelkyně se ale sama otírala a dráždila o dlaň. Blondýnka ji ještě neviděla takto vzrušenou, poštěváček jí naběhl a dráždivě vykukoval ze závojíčků, šťávičky stékaly ze štěrbinky na zadeček. Danča do ní vsunula dva prsty, dlaní nahoru. Zajely do studánky úplně samy, byla horká a vlhká. Pak už blondýnka přestala myslet na to, co dělá, jen Lucku dráždila, šukala prsty, špičkou jazyka kroužila kolem naběhlého hrášku, zrychlovala, Katie začala Lucce hladit prsa, zvláštně dráždila bradavky. Lucka si zakryla ústa rukou, zakousla se do předloktí, aby ztišila své sténání a křik. Prohnula se v zádech a sama se nabodávala na prsty, přítelkyně ji už lízala přímo poštěváček. Znovu se jí roztřásly boky a bříško, ale tentokrát jen rozkoší a úlevou. Lehla si, tekl z ní pot, Katie jí hladila vlasy. Hluboce vydechla, rozhlédla se.

Přitáhla k sobě Danču, podívala se na předloktí. „Hmm, budu tam mít modřinu, snad to nějak Jirkovi vysvětlím,“ usmála se na blondýnku.
Danča ale jen očima ukázala na Katie. Rusovláska měla zvláštně zamžené a roztoužené oči. Pomalu ji začaly společně laskat, překvapilo je, jak citlivě reaguje na pohlazení ramen, tváře, rtů, ňader. Bylo zvláštní se milovat ve třech, ale ona jako by k nim patřila. Danča s Luckou postupně nalezly souhru prstů a rtů, Katie je objímala, nechala se dráždit a vzrušovat. Měla drobnější pevná ňadra, bradavky jí naběhly, klín jemně zarostlý zrzavými chloupky, dolů řídly, kolem štěrbinky jich měla jen trochu. Zpočátku byla stažená a zavřená, přítelkyně těšilo ji laskat a pozorovat, jak se mění, otevírá, vlhne, nalévá se hrášek nahoře, objevují se malé vnitřní lístečky. Zvedla kolena a opřela si je o Danču a Lucku, aby ji mohly pomalu dráždit. Užívala si pomalu rostoucí rozkoš, při orgasmu držela ženy za ramena. Až za dlouho se uvolnila a lehla si na záda. Šli si ještě zaplavat, vstříc západu slunce. Ještě to stihly.

Byla už téměř tma, když se všechny tři objevily ve vratech. Měly ještě mokré vlasy, parea na nahém těle. Vypadaly krásně a šťastně. Lucka měla jen na stehně malý škrábanec, Danča podobný na rameni. Nejspíš od toho, jak šly zpět potmě.
„Díky, že jste nás nehledali,“ usmála se Danča a přisedla si k Pavlovi. „Nechyběly jsem vám?“
Pavel ji objal kolem ramen. „Už jsem si zvyknul, že potřebujete svoje chvilky, jen pro sebe. Nevadí mi to, hlavní je, že se pak vrátíš.“ Položil jí druhou dlaň kolem pasu a dlouho líbal ještě slané rty.
Lucka s Katie na sebe mrkly. Kdyby tak Pavel věděl, kde všude byly Dančiny rty, a hlavně jazyk ještě před chvílí…
„Nechali jste nám nějaké víno?“ zeptala se vcelku zbytečně při pohledu na dvě prázdné lahve.
„Nějaké se ještě najde…“ Pavel jim naplnil skleničky, Nikos po starém způsobu trošičku ulil na zem. „Řecké způsoby, jsme národ plný prastarých tradic. Mám dojem, že ani nemáme čas se starat o současnost natož o budoucnost. Jámas!“ „Jámas!“

***

Od té doby se to neopakovalo, možná nebyla příležitost, jen si byly s Katie mnohem bližší. Ale stejně pro ně byla záhadou. Lucka si pohladila předloktí, Danča se pousmála, nejspíš kamarádka myslela na to samé. Neodolala a pohladila jí modřinku. „Vzpomínáš?“ Lucka jen tiše přikývla.

Silnice se proměnila v prašnou cestu, opatrně a pomalu jely ještě kus dál, uviděly podél cesty odstavená auta.
„Tady už musíme zastavit, dál už je špatná cesta, a mlha houstne.“
To byla pravda, zvláštní mlha z moře už zahalila téměř celý mys. Přidaly se k několika ženám, které šly stejným směrem. Byly zamyšlené, dívaly se dopředu, některé šly samy, jiné ve dvojicích nebo ve skupinkách, mladé i trochu starší. Lucka s Dančou poznaly jednu dívku. Seznámily se s ní večer v taverně, byla to učitelka z Prahy, spíše nenápadná dívka, byla tu s přítelem. Teď šla sama, s plážovou taškou, soustředěně sledovala jakýsi neviditelný bod před sebou.

Mlha se občas roztrhala, viděly skály padající do moře, někde dole se o ně tříštil příboj. Uviděly blikající světlo. „Maják Akratas,“ poznamenala Katie, „už je to kousek.“

Mlha zhoustla, světlo majáku zmizelo, viděly jen cestu kousek před sebe.
Katie začala tiše vyprávět: „Je to zvláštní místo, nejspíš vždycky bylo, konec světa, skály padající do moře, ale i něco víc. Nejspíš tu byly různé svatyně, pohanské, starověké, nějaké známe, většinu nejspíš ne. Různé rituály, i s lidskými oběťmi. Až pak… Na ženy to tu působí naštěstí jinak, vznikl nový kult, jen ženský, vyčistil starou špatnou energii.

Danča vzhlédla: „Vzpomněla jsem si, měla by tu být Apollónova svatyně.“
Katie na ni pohlédla s jemným úsměvem: „Ano, jenom ne tak úplně Apollónova… Ale v božské rodině se dá snadno splést. Navíc, proč všechna tajemství dávat najevo. Jak jsem řekla, energie tohoto místa je zvláštní, ale jednou za čas… Většinou je to spojené s bouřkou, mlhou, jak kdy. Ženy sem pak přicházejí, poznají tu chvíli…“
„Lesbičky?“ spíše ujelo Lucce.
„Ne, ne nutně. Mnohé ano, ale určitě ne všechny. Je to princip ženské energie, u lesbiček logicky silnější.“

Šly dál, prošly hustým závojem mlhy. Danča s Luckou se v úžasu zastavily. Byla tu planina mezi kameny, ozářená sluncem zvláštní barvy, svítilo mezi bouřkovými mraky. A byla tu spousta žen, mladých, starších, zcela určitě různých národností. A byly nahé. A vzrušovaly se, některé samy, někdy jedna druhou i ve skupinkách.
„Vnější kruh. Sexuální energie je velmi mocná, samy víte. A tady se může propojit s energií okolí. Ale, no, jenom při orgasmu.“
Lucka i Danča se na Katie podívaly. Učitelka se právě svlékala, zářily jí oči, jako by byla s milencem, který ji při tom pozoroval. Bradavky měla naběhlé vzrušením. Pružně a elegantně přešla planinu a posadila se ke skupince světlovlasých žen. Chvíli se hladila sama, pak si k ní lehla jedna z plavovlásek. Lucka zamrkala, když se znovu podívala, držela učitelka v ruce velký černý umělý úd.

Katie se usmála: „Bohužel, jak to říct, u zóny nefungují elektrické přístroje a hmm, různé pomůcky. Takže…, no nic. Pojďte. Tohle je vnější kruh. Při orgasmu se zde některým ženám daří na okamžik připojit k prvotnímu zdroji, ale nanejvýš ke slabým okrajovým proudům, naštěstí. I tak je někdy tato energie až příliš silná, vlastně jsem riskovala až příliš, když jsem vás dovedla až sem. Ale něco mi říkalo… Je mezi vámi něco zvláštního, věřila jsem… Proto jsem byla s vámi na pláži. Omlouvám se.“
„Vlastně jsme ti za to tenkrát nepoděkovaly,“ řekla potichu Lucka.
Katie se na ní pousmála: „Myslím, že ano, a moc pěkně.“

Vzrušení tohoto místa se přeneslo i na obě přítelkyně a nejspíše i na Katie. Danča si položila dlaň na břicho, bolest byla pryč, nahradila ji čistá touha. Podívala se Lucce do očí, četla v nich jasný vzkaz. „Pojď, pomiluj se se mnou.“ Šly ale dál, jen se držely za ruce.
„Divné,“ poznamenala Lucka, „svítil tady maják, ale teď už ne.“
Katie přikývla: „Ano, jsme už skoro ve vnitřním kruhu, v době, kdy maják ještě nestál, nebo v prostoru, kde nikdy nestál. Jsme v zóně.“

Zde už nesvítilo slunce, objevila se před nimi svatyně, možná spíš malý chrám. Řady štíhlých sloupů s velkými hlavicemi nesly kamenné průvlaky bohatě zdobené krásnými reliéfy. O ně se opírala elegantní střecha. Vstoupily na mozaiky, zobrazovaly ženská božstva, nižší i vyšší, dryády, nereidy, nymfy, krásné, nahé. Pokračovaly k chrámu a mezi sloupy se zastavily. Lucka cítila, jak jí bradavky až brní vzrušením. Cítila vlhkost v klíně. Všechny tři se začaly svlékat, pomalu, smyslně, pomáhaly jedna druhé, rafinovaně se dotýkaly. Prošly pak vnitřní řadou sloupů, Katie naznačila rukou a přitiskla si prst k rtům. Jasné gesto, ale ani ho nepotřebovaly. Stály v úžasu.

Mezi sloupy stála žena, zády k nim. Zvláštní, vysoká, štíhlá, s jemnými svaly, bezpochyby ženskými, ale očividně i silnými. Tělo ji halila bohatě nařasená říza z krásné látky, sepnutá jen na pravém rameni krásnou zlatou sponou. Levé rameno měla nahé, poměrně široké, ale přesto elegantní. „Jako některé sportovkyně,“ napadlo Lucku. Tmavé vlasy měla sčesané dozadu do zvláštního uzlu. Pomalu se otočila.

Měla zvláštní obličej, oválný, velmi… „řecký,“ napadlo Danču. Nesporně krásný, s jemnými rysy, ale vyzařovala z něj nepochybná síla. Přistoupila pomalu k nim, volně, pružně, elegantně. Opravdu byla snad o půl hlavy vyšší než Lucka. Jemně se usmívala, ne laskavě, spíš trochu shovívavě, ale i vyzývavě. Zvláštní. Měla neuvěřitelné oči, velké, s přirozenými linkami a dlouhými řasami. Rty spíš tenké, trochu pootevřené. Ve vlasech měla zvláštní čelenku, nesmírně jednoduchou, ale i elegantní.
Pohladila jim tváře, vydechly úžasem, když se jich dotkla její dlaň, i Katie. Usmála se víc, hladila je, linie nosu, tváří, vlasy. Poodstoupila, vzala Katie za ruku. Stály proti sobě, žena držela Katie v pase. Rusovláska jí rozepnula sponu ozdobenou srpkem měsíce a šípy, šaty se svezly na zem. Pohladila Katie a opět se otočila k Pavle a Danče. Byla naprosto nádherná, ale přitom… „Možná trochu chlapecká,“ napadlo Danču. Měla docela úzké boky, neuvěřitelně krásné nohy, dlouhé, pružné. Malá ňadra ale… Celkový dojem z ní byl ohromující, úžasný. Nikdy neviděli tak krásnou ženu. Vypadala vlastně jako dívka, i když věk jí naprosto nedokázaly odhadnout. V očích měla zvláštní hlubokou moudrost.

Znovu jim pohladila tváře, pomalu je políbila na rty. Oddálila obličej, v očích měla touhu. Položila Danče dlaň na ňadro, blondýnka se zachvěla. Podívala se jí do očí. Znovu ji políbila a pohladila. Obrátila se k Lucce, přitiskla ji k sobě, pohladila boky. Obrátila se, vzala Katie za ruku a přešly do druhé poloviny chrámu.
Prošly mezi řadou sloupů do stínu. Byl zde černý kámen, pokrytý čerstvými květinami, v miskách s olejem hořely malé plamínky. Žena usedla do zvláštního křesla, pokynula Lucce a Danče, postavily se vedle ní. Vzala je za ruce. Trochu se posunula, zaklonila hlavu a roztáhla kolena. Katie mezi ně poklekla, položila jí dlaně na stehna a přitiskla rty k jejímu klínu.

Lucce s Dančou cítily v dlaních ženinu energii. Cítily, jak její vzrušení pozvolna roste, pak zase na okamžik klesá a zase narůstá. Měly pocit, že Katie dráždí přímo je, že jím přejíždí jazykem štěrbinky, vniká až do nich, kmitá jazykem a naběhlém poštěváčku. Blížily se k vrcholu, ruce se jim třásly. Žena náhle pohladila Katie vlasy, ta ji přestala dráždit. Žena vstala, znovu všechny objala a odešly za roh. Byl zde výklenek vystlaný měkkými dekami.
Katie, Danča i Lucka se položily do kruhu, aby mohly dráždit jedna druhou, žena si klekla mezi ně doprostřed. Začaly se hladit a laskat, prsty a rty, vrcholu dosáhly rychle, snad až příliš rychle, napadlo v poslední chvilku Danču. Jenže jejich rozkoš se nijak nezmenšovala, sténaly a vzlykaly. Danča měla dojem, že vidí stříbrný proud energie proudící mezi nimi dokola. Žena uprostřed se začala sama dráždit rukou, klečela s roztaženýma nohama, hladila se dvěma prsty.
Prohnula se, zachvěly se jí boky, roztáhla ruce. Poslední, co Danča postřehla, bylo, jak se jejich stříbrná energie mísí se ženinou a mnohonásobně zesílená uniká ve zlatostříbrném vířícím proudu k oblakům. Rozkoš byla nesnesitelná. Ztratila vědomí.

Vzbudila se, ucítila na rameni něčí vlasy, poznala jejich vůni. Lucka se na ni dívala, usmívala se. Klekly si proti sobě, dívaly se do očí, vzrušovaly se navzájem, jak to měly rády. Jen tady bylo vše intenzivnější, čistší, silnější. Vysoká žena je objímala, nijak jim nevadila, jen její dlaně zvláštně pálily. Tentokrát nespěchaly, alespoň jim to tak připadalo. Líbaly se, nejdřív opatrně, pak silněji. Hladily si navzájem prsty klíny a společně vyvrcholily.

Tma. Danča se probudila, opět. Byla sama, kolem bílá zářící mlha. Z ní se zhmotňovala ženská silueta, rusé vlasy. Katie. Podívala se jí do očí, zorničky měla rozšířené, duhovky zmizely.
„Tady bys neměla být, tohle není místo pro vás, je to moc blízko. Ale… Neodhadla jsem tvou energii, máš jí víc, než jsem myslela.“
„Co se stane?“
„Stalo se, nebo stane… Tady nepanuje běžný čas, jsi už příliš blízko centra zóny. Asi uvidíš různé obrazy, jen… Ne všechno bude pravdivé, je spousta minulostí i budoucností, mysli na to, prosím.“
„Bojím se.“
Katie se smutně usmála. „Je mi to líto. Snad na všechno zapomeneš.“
„Ona mi nemůže pomoci?“
„Ona? Může, určitě může, jedna i druhá. Musíš už jít.“ Katiiny oči se stále zvětšovaly, ucítila jejich rty na svých. Mlha začala vířit.

Vidiny, obrazy, jasné, nejasné, černobílé, jen obrysy, hnědé jako na starých fotografiích. Její rodiče, mladí, sedící spolu v zahradě, před nimi si hraje jakési zlatovlasé děvče, staré vzpomínky, vybledlé, jen občas jasnější, první láska, nešťastná, cítila, jak jí tečou slzy. Pak další, první milování, strach i zvláštní úleva, další jen rychlé záblesky, svatební noc s Pavlem, ona v bílém, pomalu ji svléká, milují se, pomalu a něžně. Moře, západ slunce, Nejasné obrazy, cizí města, hrázděné úhledné domky, nějaké vysoké štíhlé budovy, černé dlouhé vlasy, zahrádka, dvě malé děti, chlapec a děvče, zelenohnědé oči, ale bez veselých jiskřiček, zvláštně uvnitř vyhaslé. Obraz se kroutí a mizí v nenávratnu jako hořící negativ. Dvě ženy sedící spolu na terase, západ slunce, nějaký muž, v divné uniformě, obrazy se bortí a mažou, hořící fotografie nějakých nahých žen, jiný muž s laskavou tváří, rychlé obrazy, nejasné, nějaký papír, člověk v bílém, zahrada, divně šedá. Opět zelenohnědé oči, stále větší, konečně jiskřící radostí. Mění se, jsou oválnější, tmavší, oči vysoké ženy, dívá se do nich, snaží se udržet jejich pohled. Vedou ji a uklidňují.
„Nic z toho nemusí být pravda… Je to jen možnost. A děkuji ti.“
„Uvidíme se ještě někdy?“
„Když budeš chtít, někdy, někde…“

Cítí na rtech polibek, uklidnění, radost. Usmívala se. Probudila se, mžikala očima. Lucka ji držela v náručí, utírala jí slzy. Katie klečela kousíček dál. Usmála se na ni. Vysoká žena zmizela, možná to byl jen přelud. „Zóna už je pryč,“ zašeptala rusovláska, „musíme jít.“ Vstaly a pomalu se oblékly, už bez smyslnosti, jen unaveně. Pomalu odcházely, kolena se jim trochu třásla. Danča se podívala na Lucku, věděla, že nic z toho, co viděla, jí nikdy neřekne.

Došly do vnějšího kruhu, ženy se oblékaly a odcházely, zářily jim oči, vlastně celé zářily, jejich pohyby byly pružné a elegantní. Lucka kývla na učitelku z Prahy, už to zase byla nenápadná tuctová dívka, jen teď plná skryté energie. Pozdrav ani neopětovala, byla ještě trochu v jiném světě. Lucka si vzpomněla, jak tu před chvílí ležela nahá. S překvapivou přesností si vybavila její nečekaně velká ňadra, kulatý zadek a hustě zarostlé vzrušené roztažené pohlaví, do něhož si až na doraz zarážela obrovský černý umělák. Druhou rukou si dráždila neuvěřitelně naběhlý poštěváček. Zatřásla hlavou, aby vzpomínky zahnala, raději uvažovala, kampak dildo asi schovala. Nejspíš do té plážové tašky.

Katie se ještě ozvala. „Omlouvám se, zapomněla jsem vám říct. Dnes bohužel už žádný sex.“ Ženy na ni překvapeně pohlédly.
„Žádný klasický sex, myslela jsem. Jinak se vaší kreativitě nekladou žádné meze.“
„Hmm, vztahuje se to i na všechny ostatní?“ neudržela se nakonec při pohledu na učitelku.
Katie se pousmála. „Vlastně ani nevím, říká se to i to, ale když některé vidím… Pochybuji, že by je to zajímalo. A je to tak možná lépe.“

Lucku ještě něco napadlo: „Mohou něco z toho tady cítit i muži?“ Katie zavrtěla rusou hlavou. „Přímo mnoho ne, jen prostřednictvím nás. Ale to není málo, možná uvidíte… I proto ten zákaz, dnes by té energie bylo asi až příliš, nemuselo by to být příjemné, možná. Zítra to už bude dobré.“

Došly k autu, mlha pomalu mizela, objevilo se pomalé světlo majáku Akratas. Na západě uviděly nad mořem blesky. Zastavily v jedné zapadlé vesnici v malinké taverně, stará žena se na ně s pochopením podívala, snad i s úsměvem. Nalila jim z modrobílé lahve jakýsi zlatavý mok. Přičichly si, voněl skořicí, medem, mateří kašičkou, bylinkami… Nalila jim ještě jednu skleničku. Danča cítila, jak se uvolňuje a divné obrazy mizí. Už si na ně nevzpomínala. Místo toho se cítila jako znovuzrozená, nic jí nebolelo. Stiskla Lucce ruku, i té zářil obličej, usmívala se. Najedly se skvělého prostého jídla, nalévaly si ze džbánu vodu, nemluvily, jen sledovaly bouřku nad mořem. Babička seděla vedle nich a něco vyprávěla. Danča spokojeně seděla, o nohy se jí otíraly dvě kočky, nad ní zrály hrozny vína. Ucítila na sobě babiččin pohled. Její moudré tmavé oči jí někoho připomínaly…

Do vilky se vrátily až odpoledne, usnuly v jedné posteli. Vzbudil je Nikos. „Pojďte na západ slunce, ať ho nezmeškáme.“ Vzal dvě lahve vína, skleničky. Posadily se na skálu nad pláží. Nebe bylo nad mořem zatažené, občas sjel do moře blesk. Mračna se ale rozestoupila, objevilo se slunce, rudé, barvilo okolní mraky, vypadaly jako proudy ohně ve všech odstínech červeni. Slunce pomalu zapadlo v překrásných barvách. Pavel si k sobě Danču zase přitáhl, objala ho. Nalili si víno, odlili trochu na zem jako poděkování bohům za jejich přízeň.

Jezírko a vodopád

„Nechcete se večer podívat na druhou stranu ostrova?“ zeptal se Nikos u snídaně, kapal si právě olivový olej na kousek fety, přidal trochu bylinek a tučné rajče. „Kousek od Nydri je pěkné jezírko s vodopádem, můžete si projet i východní stranu ostrova, podívat se po cestě do vesniček, na jiné pláže.“
Jirka po snídani přinesl mapu, Nikos jim radil, kam se podívat. Domluvili se na šestou večer, sejdou se na parkovišti u vodopádů.
„Kdybychom tam nečekali, najdete nás u jezírka,“ poznamenala jen Katie, „a vezměte si s sebou nějaké deky, je tam docela tvrdá skála.“
Jirka se chtěl zeptat, čemu by to mělo vadit, ale Katie se na něj podívala tak významně, že otázka neměla smysl. Lucka zachytila jejich nonverbální komunikaci a jen se sama pro sebe usmála.

Setkali se s Katie ráno v bazénu, přišla za nimi, dost možná se chtěla podívat, jak na tom jsou, zvláště pozorně sledovala Danču. Vypadala ale spokojeně, vlastně ani nic moc neříkala. Zaplavaly si, užívaly si v lehátkách ranního slunce. Našel je tam Pavel, přivezl z městečka snídani, byla na nich řada. Dlouho se na ně díval. Tedy až do chvíle, kdy z něj strhaly šaty a hodily ho do bazénu. Pravda, nijak zvlášť se nebránil.

Nikův návrh byl skvělý. Dojeli do vesnice Karya, procházeli se uličkami, zašli do kafenionu na skvělé frappé, koupili si malé koberečky. Pokračovali směrem na východ, zastavili se, až když uviděli východní pobřeží s krásnými ostrůvky v jiskřivém moři. Dlouho seděli, dívali se, občas zaslechli cinkání zvonečků kozích stád, ovíval je příjemný větřík. Tady by mohli sedět věčně. Neradi nasedli zase do auta a sjeli klikatou silničkou k pobřeží, projeli Nydri, rušné letovisko, teď dopoledne ještě ale spíše ospalé. Jirka si zapamatoval odbočku k jezírku, podívali se na zdejší úzkou pláž, ale nijak je nezaujala. Pokračovali na jih. Dojeli až do Vasiliki, zaparkovali, koupili si v pekárně něco k jídlu s sebou a pěšky se vydali na pláž Agiofili. Nebylo to daleko. Prý tam jezdila i loďka, ale proč utrácet. Agiofili byla nádherná, vyhnalo je až pálící slunce. Procházeli se Vasiliki a kolem zálivu. Foukal příznivý vítr, záliv byl plný plachet windsurfingů. Největší žár přečkali v útulné kavárně za zálivem, dali si lehký oběd, pozorovali moře a spousty surfařů. Vraceli se pomalu do Nydri, ale ještě si prohlédli pláže, kostelíky, kapličky, všechno, co uviděli nebo co jim Nikos zakroužkoval v mapě.

Na parkovišti byli před šestou, Nikův skútr tam už stál, jinak nikdo. Vydali se po cestičce. Lucka se ještě vrátila pro deky, vzpomněla si, co jim Katie radila. Příjemně ji zašimralo v bříšku, když si vzpomněla na Katiin výmluvný pohled. Nebylo to daleko, cestička se mírně vlnila a stoupala vzhůru, slyšeli jen cikády. Prošli mezi vysokými skalami a otevřela se před nimi malá kotlinka, teď už uslyšeli i šumění vodopádu a Katiin smích. Jezírko bylo nádherně azurové, přišli k němu posadili se na břeh a mávli na pozdrav přátelům. Vychutnávali si krásu přírody, vodopád z vysoké skály dopadal do jezírka. Pavel ochutnal vodu, opravdu byla sladká. Katie na ně zavolala, aby šli konečně do vody. Přemýšleli, jestli si raději obléknout plavky.
Rusovláska se jen usmála: „Plavky nepotřebujete, teď sem nikdo nechodí.“
„Opravdu?“
„Ano, teď je takový zvláštní čas, nikdo sem nepřijde.“
Nebylo co řešit, svlékli se a skočili do jezírka. Voda byla skvělá, sice se rádi koupali v moři, i bazén u vilky byl znamenitý, ale tohle bylo něco jiného. Smyli ze sebe sůl, cákali po sobě, potápěli se. Nakonec chtěl ale každý vyzkoušet místo pod padajícím vodopádem, ostatně tam našli i Katie s Nikem, když přišli.

Bylo tam nakonec místo pro všechny čtyři, museli se objímat a držet, hlavy skloněné k sobě, což jim naprosto nevadilo. Cítili, jak jim voda dopadá na hlavu a ramena, těžké kapky masírují svaly, tříští se a stékají po obličejích. Drželi se, cítili v dlaních jeden druhého.
„Další okamžik, který by mohl trvat věčně,“ řekla si Danča, „kolikátý to už dnes je?“ Byla ráda, že jí stříká sprška vody do obličeje.
Zaplavali si, pod vodopádem teď stáli Katie s Nikem.
Lucka šťouchla do Danči: „Myslíš, že se už milují, nebo zatím jen mazlí?“ Danča mrkla k vodopádu. „Těžko říct, ale velký rozdíl už mezi tím nebude.“
„Pojďte k nám,“ zavolala na ně Katie. Doplavali k vodopádu. „Teď se musíme všichni obejmout, nadechnout se a potopit. Držte se nás.“ Obejmuli se co nejtěsněji.
Pavel objímal jednou rukou Katie a druhou Danču, už teď byl úplně spokojený. „Na tři,“ zašeptala Katie, „pak se potopíme, opravdu se držte. Raz, dva, tři…“

Všichni se potopili, se zavřenýma očima. Měli pocit, že jsou v nějakém podvodním tunelu, voda na ně už nepadala. Proud je nesl ještě kousek dál, vynořili se a nadechli. Úžasem nemohli ani mluvit, byli v jakési podzemní jeskyni s jezírkem, shora sem jakýmsi otvorem svítilo slunce, barva vody byla neuvěřitelná, hrála všemi odstíny zelené a modré. Usadili se na břeh.
Katie sáhla do výklenku. „Dovolila jsem si sem přinést vaše deky, s nimi tady bude pohodlněji.“
„A kdy jsi to stihla? A jsou dokonce suché.“ „Je tady ještě jedna cesta, tou se vrátíme. Ale není tak hezká. Pod vodou to máme raději.“ Rozhodili deky po břehu a usadili se, pozorovali jezírko, sledovali, jak mění barvy podle pohybu slunce. Bylo tady kupodivu teplo, ne chladno a vlhko, jak to v jeskyních bývá. „Jsou tady průduchy, ohřívají vzduch, je to trochu zvláštní. Celé je to tady zvláštní,“ zamyšleně pronesla rusovláska.

Dlouho nic neříkali, užívali si krásy tohoto místa, přitiskli se k sobě. Nikos se trochu omluvně usmál: „Víte, tohle je jeskyně dryád, nevím proč, ale vždycky se tu musíme pomilovat. Asi jsou ještě někde tady, nevím, mají na nás prostě takový divný vliv. Myslel jsem, co jsem tak zatím pochopil, asi nebudete proti.“
Lucka zavrtěla hlavou, objala Jirku: „A platí to i pro nás?“
Katie se usmála: „Pro všechny, kdo sem přijde. Vlastně proto jsme vás sem vzali. Uvidíte sami. Ale moc lidí sem nechodí, naštěstí.“
Pak už se věnovala jen Nikovi, posadila se mu do klína, obemkla nohama. Opřela se o ruce a zaklonila, aby mladík mohl líbat a laskat její něžná ňadra. Bradavky měla naběhlé vzrušením.

Ostatní se už nemohli jen dívat, strhl je prapodivný proud energie jeskyně. Danča s Luckou se položily vedle sebe, muži si klekli k nim. Danča Pavla objala: „Prosím, pojď už…“ Podíval se na ni, modré oči byly rozmlžené touhou, pohladil jí klín, štěrbinku měla už otevřenou vlhkou a horkou. Sám měl erekci už dlouho. Svezl se Danče mezi nohy, sama si zavedla jeho kolík do dolíčku a napíchla se na něj. Zasténala, když jí poprvé zvolna projel. Lucka už seděla na Jirkovi, tmavé vlasy přes obličej a ňadra, dlouhý tvrdý pyj hluboko v sobě, lesklý ženinými šťávami. I ona hlasitě vzdychala, manžel jí hladil hebké kopečky ňader, trošku tvrději než obvykle. Lucka by jindy ruku odtáhla, ale tohle nebylo jako jindy. Prohnula se v zádech a vychutnávala si rozkoš.

Danča se poprvé udělala rychle a prudce, zalapala po dechu, Pavel ucítil, jak ho sevřela. Chtěl zastavit, ale žena ho přitáhla k sobě, šeptala mu zadýchaně do ucha: „Ještě dál, chvilku ale pomalinku, uvidíš, už to znáš.“ Obrátila se na všechny čtyři. Manžel ji chviličku laskal jazykem, když její orgasmus trochu polevil, opět do ní zasunul tuhý klacek. Projížděl ji teď mučivě pomalinku, Danča vzlykala rozkoší i nesnesitelným drážděním, které její ještě překrvené štěrbince působil naběhlý úd. Vzrušení pomalu rostlo, vlna prvního orgasmu už trochu opadla. Pavel trošku zrychlil, změnil rytmus, držel Danču za ňadra.

Lucka se svezla z Jirky a oddechovala, bylo jí zvláštně, měla krásný orgasmus, ale její chuť na další sex to nijak nezmenšilo, spíš naopak. Štěrbinka jí svrběla touhou. Lehla si na bok k Danče, vystrčila zadeček, otočila hlavu na Jirku: „Pojď, už můžeš…“ Jirka do ní pronikl zezadu, hladil jí záda, líbal krk, vzal si do dlaně jemný kopeček ňadra.

Pavel zvolna miloval Danču, položil jí dlaně na boky. Viděl jen její štíhlý pas, krásný dráždivý zadeček, rozcuchané světlé ještě vlhké vlasy. Už nemyslel na nic jiného. Něco bylo kolem nich, v jeskyni, ve vzduchu, podivný proud energie. Na chvíli ustrnul, měl zvláštní pocit, jako by ho zvláštně brněly prsty. Vědomí se rozšířilo, dokázal vnímat Dančiny pocity, tužby, vzrušení. Najednou jasně viděl, co a jak by měl udělat, kde a jak ji pohladit, políbit, podráždit jemně nebo více, nést se s ní na vlně, tlumit ji nebo zvedat. Pomalu a opatrně si lehli na bok, byl stále v ní. Blondýnka s tmavovláskou ležely proti sobě, chvíli se dívaly do očí, pak se objaly. Pavel jen zahlédl Lucčin vděčný pohled, dojal ho. Poslední myšlenka z reálného světa byla, jestli tohle dokáže cítit i Jirka a obě ženy.

Ale pak už potlačil všechny rušivé myšlenky, věnoval se jen Danče. Danče i Lucce, mohl ji teď také hladit a laskat, ale nedokázal se na ni úplně naladit jako na svou ženu. Zvolna zrychloval pohyb, pomalinku vytahoval neskutečně tvrdý úd a pak ho stejně pomalu celý zasunul zpět. Blondýnka měla tvář zabořenou do Lucčina ramena, jen ona mohla slyšet její tiché sténání a vzlyky. Pavel jí laskal bradavky, tu jemně, tu více, přesně, jak si v tu chvíli přála, hladil jí záda, bříško, líbal na šíji. Ve vlnách zvyšoval a snižoval její rozkoš, přivedl ji až těsně k vrcholu, nechal jí mučivou chvíli balancovat přesně na hraně, kroutila se rozkoší. Zpomalil pohyb a pak ho zrychlil a přitvrdil, cítil, jak se Dančino vzrušení převažuje na správnou stranu. Pozvolna zrychloval, držel ji za ňadro. Udělal se jen okamžik po ní, v nádherném orgasmu, kdy ženě plnil žhavou mušličku spermatem.

Dlouho ležel a objímal milovanou blondýnku, nevnímal okolí, jen svou a její nejsladší únavu. Nevěděl, jak dlouho leželi, když se trochu vzpamatoval, uviděl Danču a Lucku, hladily se a po tváři jim stékaly slzy. Přemýšlel, zda něco říct, ale nic ho nenapadalo. Slova jako: „To bylo skvělé, úžasné, krása“ by zněla nesmyslně a ploše. Posadil se, Danča se mu uvelebila do klína, držela Lucku za ruku. Katie se na ně dívala, seděla se zkříženýma nohama, oči jí zvláště zářily. Nikos ji objímal. Nechala je dlouho odpočívat, přišla k nim a objala je. Voněla bylinkami, větrem a mořem.

Vzala ženy za ruku, šly se omýt do jezírka. „Malá oběť zdejším dryádám, zaslouží si ji, myslím. Dnes k nám byly opravdu vstřícné,“ zamumlal napůl pro sebe Nikos.

Zpět šli druhou cestou, průchodem ve skále kousek dál. Ještě se vykoupali v jezírku, oschli a oblékli se. Nikdo moc nemluvil, Danča s Luckou seděly vedle sebe, kousek stranou. „Myslíš, že tohle ještě někdy zažijeme,“ zeptala se tiše Lucka.
Danča jen zavrtěla hlavou. „Tohle určitě ne. Víš, co na tom bylo nejlepší?“
Lucka se zamyslela: „Nevím, pro mě asi to, že jsem dokázala vnímat i tebe a tvoje vzrušení.“
Danča přikývla. „A spojit ho s mým vlastním. Zkusím si to zapamatovat, ale, no…“
„Copak?“
„Nebuď smutná nebo zklamaná, když se nám to už nepodaří.“
Lucka chvíli mlčela. „Myslíš, že už krásnější milování nezažijeme?“ zeptala se smutně nakonec.
„Nevím, fakt nevím. Ale je to jedno, vždycky to bude hezké a … nevím, možná dokonce ještě lepší než teď. Lepší, horší, to stejně nemá smysl. Pak bychom se jen bály dalších chvil, protože nemusí být tak krásné jako minulost. Ale to tak není. Už se těším, až zase budeme spolu. A i teď jsme spolu.“
Lucka se na blondýnku usmála. „Máš pravdu, navíc jsme si říkaly, že si budeme užívat každé chvilky.“
„Pravda, a docela se snažíme.“ Danča pohladila Lucce tvář.

Pavel se cítil zvláštně, podle všeho byl na tom Jirka stejně. Prožil teď technicky vzato nejdokonalejší sex v životě. Tušil, že tohle se už nikdy opakovat nebude.
„Kdyby to šlo, vylisoval bych z dnešních pocitů pilulky. Byli by z nás milionáři, viagra by to mohla zabalit.“
Jirka přikývl: „Tak, tohle, kdyby šlo zdestilovat, zavařit, nějak uchovat. Pilulky by byly super, jenže…“
„Jenže co?“
„Bylo to až moc skvělé, no, prostě jsem cítil, že je Lucka se mnou jen napůl.“
Pavel se zamyslel a přikývl. „Jo, je to tak. Ale kupodivu to bylo o to hezčí, sám to nechápu.“
Jirka se na něj podíval, přemýšlel, možná vzpomínal. „Nevím, je to pro mě těžké. Víš, smířit se s tím, že Lucka už není jen moje.“
„Je pořád tvoje, ale ne ‚jenom‘. Je to holt divoká kočka.“ Jirka přikývl.
„Máš pravdu, ale musím si to srovnat v hlavě. Navíc, sama v tom má nejspíš zmatek.“
„Tak,“ přikývl Pavel, „Nic s tím nenaděláme, kdyby na ně aspoň nebyl tak krásný pohled nebo kdybych se na Danču nebo Lucku mohl zlobit, ale nemůžu.“
Jirka zvedl hlavu a pousmál se: „Já taky ne, ale co myslíš, co nám chtěl říct ten kníratý chlapík v hospodě?“
„No, to nevím, leccos mě napadá, něco má smysl, něco ne. Uvidíme. Podle mě na to přijdeme, až bude čas.“
Pavel chvíli mlčel, díval se na obě ženy. Pak dodal: „Navíc, nevím, podle mě by to dnes takové nebylo, kdyby Danča nebyla s Luckou spolu. Je to divné, ale jako by ta energie proudila z nich.“

Pocítili na sobě Katiin pohled, rusovláska seděla kousek od nich, opřená o ruce. Podívala se na ně svým zvláštním úsměvem a přikývla.

Oblékli se, odcházeli, neohlíželi se. Pavel držel Danču v pase, Jirka Lucku. Kousek od parkoviště potkali mladou dvojici, ony české novomanžele, které dvakrát viděli v taverně pana domácího. Pozdravili se.
„Máme na sebe opravdu štěstí,“ usmála se dívka. „Jak to u jezírka vypadá, není tam moc lidí?“
Pavel ji ujistil, že ho budou mít celé jen a jen pro sebe. Dívka se podívala na svého mladého manžela tak, že mu v tu chvíli Pavel opravdu záviděl.
„Tak honem jdeme, než přijedou další, abychom měli aspoň chvilku,“ loučila se.
Lucka mrkla na Katie a Nika. „Hmm, podle mě tam teď obvykle nikdo moc nechodí, budete mít spoustu času jen sami…,“ pousmála se rusovláska a pokrčila krásnými rameny.
„A myslíš, že najdou i jeskyni?“ zeptala se Lucka, když už novomanželé mizeli mezi skalami. „Jeskyni? Něco mi říká, že ji nebudou potřebovat.“

„Nevyhládlo vám?“ zeptal se Nikos na parkovišti. „Znám tady jednu skvělou tavernu, na kraji Nydri, pojeďte za mnou. Vezmete raději s sebou Katie?“
Všichni přikývli, v Mondeu bylo dost místa. Pavel s Jirkou chtěli najednou oba sedět vzadu, ale nepochodili, rusovláska se uvelebila mezi manželky.
„Je to jen kousek, asi vím, kam nás Nikos chce vzít.“
„Kam?“
„Uvidíte, nebudu nic prozrazovat.“ Drželi se za Nikovým skútrem. Dojeli na hlavní silnici a pomalu se v Nydri proplétali mezi auty, motorkami, skútry a chodci. Městečko teď ožilo, nedalo se srovnat s oním ospalým letoviskem dopoledne. Skoro až na konci městečka odbočili a uviděli, že Nikos zastavuje.
„Je to tady kousek, auto nechte tady, tam se nedá parkovat.“ Prošli dvěma uličkami, objevila se před nimi pěkná malá taverna. Modré zábradlí měla pokryté sítěmi, lasturami, pod pergolou porostlou vínem sedělo jen pár lidí, většinou Řeků. Přes silnici viděli moře.

U dveří seděl u stolku starší muž a hovořil s přáteli. Byl štíhlý, osmahlý, měl šedivé vousy, na hlavě čapku. Nikos namířil rovnou k němu. „Konstantinos! Jak se daří?“
„Nikos, vida, to je dost, že ses ukázal, posaďte se, tady je velký stůl. Moc hostů tady není, to víte…“
Katie překládala. Když se starý Řek zabral do hovoru s Nikem, vyprávěla sama: „Konstantinos je starý rybář, je mu asi šedesát pět, možná už k sedmdesátce, ale pořád ještě ráno vyjíždí na lov. Pojďte dovnitř, uvidíte.“
Vešli do taverny, přivítala je milá žena, nejspíš dcera. Stěny byly pokryty vším, co mělo něco společného s rybařením. Ale nejvíce je zaujaly fotografie, staré, černobílé. „Takhle to tady vypadalo dřív, tady je Konstantinos a jeho loď, byl to fešák a silák. Tady je s dětmi, dcera tady zůstala, synové odešli na pevninu, život je tam jednodušší.“ Prohlíželi si fotografie, viděli v nich postupně se měnící městečko, stárnoucího rybáře, ale stále silného a hrdého.

Majitel přišel k nim. Ukázal na fotografii dětí. „Starší byl tady na prázdninách, už mu je taky přes čtyřicet, přivezl vnuky, má tři děti, dva kluky a holku. Už jsou velcí, skoro dospělí, asi se sem nechtějí vrátit. Ale mám naději, ten mladší kluk je skvělý, ráno se mnou jezdil na ryby, nevadilo mu vstávat před rozbřeskem. Pozorovali jsme spolu vycházející slunce, vytahovali sítě a třídili úlovek, každý rok horší a horší. Ale on měl z každé ryby radost, jako bych se s ním vrátil do mládí. Rozváželi jsme je po tavernách, usmlouval s každým dobrou cenu. Večer byl se mnou v taverně, vymýšlel, jak sem dostat víc lidí. Mladší syn je s rodinou někde v Americe, jen si voláme, má tam restauraci, vnuky znám jen z fotek. Prý se mu daří dobře, chtěl, abych za ním přiletěl. Proč, nejsem blázen, co bych tam dělal. Ale už to tady asi stejně brzy zavřu, hosté nechodí, jen pár kamarádů, ale těch ubývá. Turisté jsou v nových tavernách přímo na pobřeží. Počkejte, připravím vám ryby, ráno jsem je chytil. Mluvím, a vy máte hlad.“

Usadili se u stolu, žena jim přinesla vodu, džbánek vína, chléb, tzatziki, za chvíli salát. Konstantinos se objevil za chvíli s lahví a skleničkami. „Ochutnejte, všichni pijí ouzo, ale nemám to rád. Tohle je rakije, z mého vína.“ Nalil všem plné skleničky. „Jámas.“ Pálenka je zahřála v žaludku. Z kuchyně se šířila vůně ryb.
„Tak tohle je další chvíle,“ pomyslela si Danča, „kolik jich už dnes bylo.“ Pod stolem vzala Lucku za ruku. Tmavovláska ji stiskla a přikryla svou druhou dlaní. Pavel blondýnku objímal kolem ramen. Stále ještě vnímal, co se mezi ženami děje, nemusel nic vidět. Nevadilo mu to, byl rád, že je jeho milovaná žena šťastná.