Chalupníkova dcera

Na kraji vesnice stála usedlost chalupníka Ondery. Žil tu se svou ženou Stázkou a pěti dětmi. Čtyři však postupně zemřely ještě v dětském věku a zůstala jen nejstarší Rozárka.
Když nečekaně zemřela i Stázka, bylo přirozené, že Rozárka převzala ženskou roli v domácnosti, zvláště, když byla dosud neprovdána a žila s otcem pod jednou střechou.
Dívka vařila, prala, uklízela, starala se o zahrádku, drůbež a otec vykonával mužské práce bez naděje, že ho ve stáří nahradí syn.
Žili celkem chudě. Otec vždy doufal, že po sklizni rozhojní těch pár stříbrňáků, co ležely na dně truhly, ale sklizeň vždy stačila jen tak tak, aby uživili sebe, natož aby měli co prodávat.
Ale nestěžovali si, byli i chudší lidé… mnohdy bez střechy nad hlavou.

***

Rozárka předpokládala, že převezme po matce vše, tedy i v loži konání manželské poslušnosti. Byla sice pannou, ale matka ji ještě stihla poučit, jak to mezi mužem a ženou chodí. Několikrát viděla, že otec svůj chtíč vybíjí samohanou, což dle slov pana faráře byl těžký hřích… leč nedočkala se, aby si ji otec vzal do lože. Velmi ji to překvapilo a v průběhu času i vadilo.

Až jednou na otce udeřila. Počkala, až ulehne a pak se ve spací košilce postavila u postele.
„Dělám něco špatně, otče? Nejsem dobrá hospodyně?“
„O čem to mluvíš? Samozřejmě je všechno v pořádku,“ podivil se otec.
„Čekám, kdy mě pozveš k sobě, abych ti vyhověla v loži. Místo matky jsem tu teď já,“ děla Rozárka klidně.
Otec vzdychl.
„Jsi hospodyně, ale zároveň má dcera. Je hříšné ulehnout se svým dítětem… to nevíš?“
„Je hříšné konat to vlastní rukou, viděla jsem tě. Pokud mě tvé sémě neobtěžká, nevidím v tom nic špatného. Pomineme-li ovšem kázání otce Agnuse,“ ušklíbla se Rozárka.
„A ty to chceš?“
„Je to právo hospodáře a povinnost hospodyně,“ odvětila lakonicky.

Otce zaskočilo, kde se to v ní bere a zadíval se na dceru pozorněji.
Před ním nestála dcera, ale mladá žena s bujným poprsím, silnější v pase, jen pobledlá a pohublejší chudým životem. Celá Stázka.
Náhle pocítil, jak mu tuhne úd… neklamný příznak chtíče a ukojení se… a před ním stojí žena, která si to žádá… nač tedy přemýšlet? Bůh jim jistě odpustí.

Vstal, objal dceru v pase, vysvlékl jí košilku, nahou položil do lože a začal líbat.
Rozárka se mu rychle přizpůsobila a umožnila jazykem jí vniknout do úst a neuměle konala to samé. Bylo to příjemné, stejně jako dotek jeho rukou na prsou. Měla je objemné, plné a pevné a jak je mačkal, tělem jí prostupovaly slastné, dosud nepoznané pocity.

Na noze cítila tlak něčeho tvrdého. Sáhla tam a nahmátla tvrdý a horký ocas.
„Ah, otče, já… já… ještě nepoznala muže… budeš opatrný?“ pípla a náhle byla celá nesvá.
Ten přisvědčil, nalehl na ni, Rozárka pokrčila a roztáhla nohy a pak jen táhle zasténala, jak cítila tlak jeho ocasu na panenský klín.
„Ah… ah… bolí to,“ sténala, ale věděla, že musí vydržet a myslet, že příště už to bude jen lepší. Matka jí tak poradila.

Otec pronikl blánou a ocas do ní zajel až po kořen. Cítil slastné sevření, vzrůstající vlhkost a zmocnil se ho i opojný pocit pokořitele dívčí nevinnosti. Začal přirážet a Rozárka sténala méně bolestně a stále slastněji.
Když měl výron na krajíčku, vytáhl ho a semenem jí potřísnil břicho. Obtěžkat dceru, to by opravdu nechtěl. Panenskou krev a semeno setřela Rozárka košilkou a setrvala s otcem v loži celou noc.

Od té doby spolu uléhali pravidelně. Svůj vztah tajili, což nebyl problém. Jejich dům stál na kraji vesnice, čeleď neměli a kdo by se staral o chudého chalupníka s neprovdanou dcerou?

***

Zárybnický mlýn

„Tak a teď seš pořádnej mužskej,“ vstávala Dorota z postele a oblékala si košilku a suknici.
Mlynářský synek Vašík ležel natažený na zádech a blaženě se usmíval. Konečně poznal ženu… jak je to krásné.

Svedla ho služka Dorota, pohledné mladé děvče. Využili chvilky, kdy matka byla na trhu a otec ve mlýnici a vklouzli do komory, vyzkoušet to, co běžně muži dělají s ženami. Dorota byla zkušená a vedla ho, aby oblažil nejen sebe, ale i ji a nyní tu ležel, zbaven tlaku v moudí a těšil se na pokračování, jenže Dorota se na něj ušklíbla.
„Nemysli si, že ti podržím i podruhý, na to zapomeň. Nebo to řeknu panímámě!“
To na Vašíka platilo. Matky se bál snad ještě víc než otce. Milovala ho, to ano, ale když na to přišlo, uměla být velmi přísná a neváhala ho i udeřit. Nejen rukou, ale vším, co bylo zrovna po ruce.

Dorota se oblékla a odešla a Vašík netušil, že na tuto činnost byla domluvena se samotnou panímámou, která se obávala o synovu mužnost. Nikdy ho neviděla svádět holku, nikdy o žádné nemluvil a přitom byl už ve věku na ženění. Když otec mluvil o návštěvě hampejzu ve městě, zbaběle utekl.
Domluvila se proto se služkou, aby mu dala lekci lásky a prověřila, zda je mužem a ne kapounem… a Dorota svou paní poslechla.

Svést mladého pána nebyl problém a když dostatečně pohamtal její prsa a pusa je bolela od líbání, nasadila si jeho ocas na štěrbinu a za zadek ho přitáhla na sebe. Vašík pudově přirazil, vnikl do ní, pak začal přirážet a nakonec se do ní vystříkal.
Napodruhé si ho Dorota osedlala a by se uspokojila i ona. Jeho ocas měla zaražený hluboko v sobě, což bylo velmi příjemné a pohyby a odsedy ji rychle přivedly na vrchol. Včas sesedla, aby se do ní znovu nevystříkal a dodělala ho rukou.

***

Když matka dorazila z trhu, pátravě se zadívala na Dorotu, která zrudla a kývla. Tím to bylo vyřízeno. Z hlediska matky.
Otec měl jiné představy. Už chtěl odejít na odpočinek, ale až poté, co se syn ožení. Živnost mu předá jen s jistotou, že si pořídí dědice a mlýn tak zůstane dál v rodu Vařechů, jak to bylo od nepaměti.

„Jsem chlap, tak se o ženitbě snad rozhodnu sám,“ houkl Vašík u stolu a hned zrudl, cítíc na sobě překvapené pohledy rodičů a od kamen Doroty.
„To rád slyším,“ odvětil otec. „Tak je načase, abys to urychlil, synu. Co třeba rychtářovic Kačena, nebo správcovic Apolena?“
Vašík zmlkl. Ani jedna z nabídek se mu nelíbila. Holky to byly sice mladé, rozverné, ale hubené a takové… nijaké. Prostě si je nedovedl představit jako manželky. Jenže otec si zakládal na tom, že je mlynář a nehodlal syna oženit s kýmkoliv. O nevěstě měl jasnou představu. Dívka z vážené a majetné rodiny, lhostejno jakého vzhledu, zato jasného společenského postavení. Rod Vařechů je tu celé generace a praděd Ignác tu byl dokonce rychtářem… a to je co říct.

Vašík se ošil, neřekl nic, ale otec na něj netlačil. Spíš přemítal o synově zmínce o chlapství. Že by už konečně nějakou přefiknul? Bylo už načase…

***

Vašík, vlastně už Vašek neboli Václav se nakonec skutečně zamiloval, jenže ne do dívky, která by byla po chuti otci, ale do Rozárky, dcery chudého chalupníka Ondery.
Dívka se zpočátku citům bránila, Vašek byl syn váženého mlynáře, ale lásce se neporučí.

Po prvním milování Václav zjistil, že Rozárka nejen, že není pannou, ale jest velmi zkušenou. To mu nevadilo, spíše naopak, avšak jejich vztahu nepřál sám chalupník.
Václav si to zdůvodňoval nerovným společenským postavením a vůbec ho nenapadl jiný, prozaičtější důvod. Konec sexu s vlastní dcerou. Chalupník si zvykl spát s Rozárkou jako se svojí ženou a vůbec se tak doma k sobě chovali. Bylo stále těžší před návštěvou se vrátit do role otec a dcera. Václav byl u nich vítán, ale na řeči o případných vdavkách otec reagoval nerudně.
„Uvědom si, kdo jsi a kdo Rozára! Tvůj otec nikdy nebude souhlasit a ani se mu nedivím. Chceš znát věno? Půl kozy a půl chalupy. Myši ve stodole ani nepočítám. Ty vám nechám všechny,“ hromoval nepřívětivým tonem.
„O věno mi nejde,“ odpovídal Václav ale věděl, že chalupník má pravdu. Tohle otec nikdy neschválí.

Rozárka mlčela. Že se s Václavem milovala jí nevadilo a že z toho nic víc nebude, také chápala. Jenže… léta plynou, s otcem loži už to není, co bývalo a ona cítí, že by chtěla dítě. Jenže s otcem ho nelze počít. To už by bylo krvesmilstvo, říkala si… Že se ho ale dopouštěla dosud, jí v jejím myšlení nějak nedocházelo.

***

„Ty patříš sem… ke mně… jsi moje… rozumíš?!“ funěl v noci otec, když si Rozárku tvrdě bral a přirážel mezi jejími roztaženými stehny. Její kudnice ho nikdy neomrzí. Byla tak vláčná, tak úzká… jen s tou erekcí už to nebylo valné, ale Rozárka si uměla poradit, když ne rukou, tak ústy, kdoví, kde to pochytila.
„Ahh… ano… otče… jsem… jen tvoje,“odpovídala Rozárka a ač si myslela něco jiného, chtěla ho u(s)pokojit.
„Řekni… žes nikdy… do sebe… nikoho nepustila,“ přirážel stále prudčeji a hlouběji. Představa, že by v sobě měla jiný ocas, ho naplňovala vztekem.
„Nee… moje kočička je jen… oáááhhhh… jen… tvoje… božeee,“ sténala a tělem jí projel blesk vyvrcholení, otec z ní rychle vyjel a cákance semene šly mimo pochvu. Za ten čas už sice párkrát zůstal v ní a nikdy z toho naštěstí nic nebylo, ale nechtěl pokoušet osud.

Pak ihned usnul a Rozárka přemítala, jak z toho ven. Otce ctila, Václava milovala, co teď?

***

Svatba Václava Vařechy a Kateřiny Tuczek byla veselá alespoň pro svatebčany, nikoli pro novomanžele. Jednalo se o domluvený sňatek a mladých se nikdo neptal.
Oba však byli poslušnými potomky a podvolili se rodičovské vůli.

Když měli svazek konzumovat, Kateřina se rozplakala.
„Nejsem už panna… musím ti to říct,“ lkala.
„To mi je jedno,“ zabručel Václav. „Určitě víš, co dělat.“
„Ano, mám sebou váček s krví,“ kývla Kateřina. „Poradila mi to Majdalena…“
„Takže… vlastně spolu nemusíme spát,“ navrhl Václav.
„A jak chceš, abych ti dala syna?“ znejistěla Kateřina. „Nemusíš mě urážet hned o svatební noci, že se ti hnusím.“
Václav zjihl.
„Promiň. Tak to není… jen… že o nás rozhodli rodiče… nevzali jsme se z lásky a já si nechci brát, co mi sice náleží, ale když už pannou nejsi… nemusíme spolu ležet.“
„Nechceš společnou noc prožít i tak?“ zvedla na něj uslzený zrak a Václav ji objal a začal prudce líbat.
Pak se na ní převalil a rukou začal vyhrnovat šaty. Kateřina mu šla vstříc a při prudkém vniknutí hlasitě vykřikla, že to museli slyšet i svatebčané na dvoře.

***

I přes svou ženitbu Václav tajně chodil za Rozárkou dál, milovali se na skrytých místech zcela bez zábran, až mu jednou oznámila, že s ním čeká dítě.
To byla pro oba přímo pohroma. Rozárka se děsila, co řekne otci, Václav zase, co bude doma, protože cítil spoluzodpovědnost za její těhotenství a nemohl ji přece jen tak opustit… Náhle se ťukl do čela.
„Už vím! Nastoupíš u nás do služby.“
„Já?“
„Ano. Nikdo o nás neví a ty, dcera chalupníka, si potřebuješ vydělat na své dítě a já z křesťanské lásky k bližnímu ti poskytnu bydlení, stravu a práci. Tak to bude nejlepší. A za tebe tvému otci poskytnu měšec stříbrňáků, aby tě pustil do služby. Bude muset, když tě obtěžkal.“
„On… se mnou?“ Rozárka se ulekla.
„Řeknu mu, že se opil, zneuctil tě a obtěžkal… a dostane provaz a nebo bude mlčet a dostane plný měšec. Co si asi vybere? Na hříšný styk rodiče s dětmi jsou přísné tresty,“ usmíval se svému plánu Václav, aniž tušil, jak se věci skutečně mají.
„Ale koho tedy označíme za otce?“ zeptala se Rozárka.
„Nikoho… tvůj otec bude mlčet a ostatním to také může být jedno. Jen my dva známe pravdu. A nyní běž domů. Zítra se zastavím s penězi,“ políbil ji Václav na rozloučenou.

***

Jednání s chalupníkem Onderou bylo krátké. Pochopitelně popřel veškerá obvinění, ale výhled vězení a měšec stříbrňáků ho přesvědčili, aby udělal, co Václav chce.
Tušil, že Václav je nejspíše otcem dítěte, skřípal zuby nad zprzněním své holčičky, ale nemohl nic dělat. Jen stát na zápraží a dívat se, jak s malým rancem věcí odchází.
„Moje… drahá… milovaná… květinko,“ pohnuly se mu rty při loučení.
„Vždyť neodcházím daleko, otče. Budeme se vídat,“ Rozárka ho objala a dala pusu na tvář. Neměla ráda dojetí a pláč.

***

Uvítání ve mlýně nebylo příliš srdečné.
Kateřina byla o všem zpravena, ale myslela si o tom své. Proč tak náhle potřebují služku? A ještě tak mladou a hezkou?
Václav jí jen řekl cosi o staré známosti, ale odkdy se mlynáři přátelí s chudými chalupníky?
Strojeně se na Rozárku usmála a ukázala jí komoru ke spaní.
„Starat se budeš o drůbež,“ sdělila jí pracovní povinnosti a odkvačila.

Rozárku zatím obestoupila zbylá chasa. Zejména mladí chlapci pochvalně mručeli a bezostyšně ji okukovali.
„Líhat s tebou budeme od nejstaršího,“ sdělil jí stárek a Rozárka se otřásla odporem.
„Cože?“
„Každá nová holka musí projít čeledníkem. Nedělej upejpavku. Stejně si tě zkrotíme, he, he, he…“ ozval se další.
„To těžko!“ přísně se ozvalo za nimi. Stál tam Václav.
„Ta dívka je pod ochranou jistého mocného muže a zde je ukryta před zhýralým nápadníkem. Ručím za ni, že bude v bezpečí a pořádku. Takže opovažte se na ni sáhnout! Říkám to dost jasně?“
Chasa zahučela na souhlas a rozmrzele se rozešla. Ta holka za hřích stála.
„Děkuji,“ zapýřila se Rozárka a na Václava se usmála.

***

Poklidný život ve mlýně Rozárce narušila zpráva o smrti otce. Našli ho prý oběšeného na trámu ve stodole. Samovražda se trestala pohřbením na neposvěcené půdě a Václav svolil s uložením těla na louce nedaleko mlýna, kam se pak Rozárka chodila modlit a hrob okrášlovat květinami. Tušila, proč si otec vzal život, ale… do nekonečna to dělat nešlo.

***

Rodinný život Václava a Kateřiny nefungoval, jak si vysnili rodiče, nyní dožívající na výminku. Václav se ženou spal vlastně jen kvůli obtěžkání, bez lásky a radosti.
Poslední dobou ji šukal hlavně zezadu, kdy klečela s vyšpulenou zadnicí, on do ní vstoupil, rytmickými přírazy se uspokojil, prohrábl jí zespoda kozy, vysemenil se do ní a šel. Nemusel se jí alespoň dívat do tváře.
Ani pro Kateřinu to žádná rozkoš nebyla. Připadala si jako nádoba na semeno a na dítě, které v ní vznikne. Václav ji nemiloval a ona mu přitom má dát syna… jaká to nespravedlnost. Styk prožívala s nuceným podvolením se a ve strojových pohybech údu se snažila najít alespoň malý příjemný prožitek. A občas tam i byl.

Že je jí Václav nevěrný s děvečkami (ve mlýně byli tři) věděla, protože on to příliš neskrýval. Nespal s nimi sice veřejně, ale dvakráte zahlédla, jak ho Líba či Bolehlava uspokojují ústy. Sály mu vztyčený úd a uvolněné sémě polykaly… jak bezbožné a hříšné konání!
Kateřina navíc šestým smyslem vytušila, že ani s Rozárkou to nebude, jak Václav tvrdil. Určitě je v tom něco víc. Žárlila na ni, neboť byla hezčí, pracovitá a vždy příjemně naladěná. S chasou se ihned spřátelila… tím vším ji dráždila. A pak pozorovala změny na jejím těle. Začala přibírat a už beztak velké prsy se jí nalévaly ještě víc. Ta děvka je jistě obtěžkána! A jak ji Václav zahrnoval přízní bylo neklamným důkazem, že s ním!

***

„Ohhh… Václave… již… již,“ vzepjala se Rozárka proti poslednímu přírazu a cítila jak jí lůno zaplavuje horké semeno. Právě dosáhla slastného vyvrcholení a Václav rovněž.
Milovali se po dlouhé době, kdy Kateřina byla ve vsi u rodičů, jinak to nešlo. Jednou ji sice ohnul u násypky ve mlýnici a ráznými přírazy se uspokojil zezadu, ale Rozárka z toho nic moc neměla a slídící Kateřina měla oči všude.
„Proč svou ženu nemiluješ?“ otázala se při vydýchávání.
„Bylo to domluvené rodiči… Kateřina se mi nikdy nelíbila a… já miloval a miluju tebe,“ odvětil Václav.
„Nikdy by sis mě vzít nemohl. Smiř se s tím a buď na ni hodný a udělej jí dítě,“ špitla Rozárka, sama již smířená s osudem služebné holky s nemanželským panchartem.
„Proč se teď máme bavit o Kateřině a marnit čas?“ Václav znovu pocítil pevnou erekci a převalil se na ni.
„Ach, Václave… oááááh… jsi hluboko,“ vyjekla Rozárka nad prudkým vniknutím až po kořen, ale hned ji zalila sladká rozkoš a po obvodu zasunutého ocasu vytryskl proud šťáv.

Václav si ji teď bral tvrději než předtím. Klekl si, přitáhl si ji za stehna, vrážel do ní ocas a sledoval její komíhající se prsa a vlnící se tělo. Jak je krásná.
Její velká prsa byla nyní velmi citlivá a Rozárka řičela rozkoší, když je mnul, mačkal nebo jazykem laskal bradavky.
Vzal jí nohy za kotníky, zapřel si je o ramena, nalehl na ni a přirážel skoro zuřivě.
„Ahh… to… bolí… jsi… oáááách… moc… dobrý Bože,“ sténala Rozárka, nemohla nic dělat, ale ona mu ráda vyhoví, za poskytnuté přístřeší i přetrvávající lásku.
„Och… tu… máš,“ hekl Václav, ztuhl a uvolnil do ní příval semene.

Ještě se chvíli mazlili, než na dvoře zaržál kůň. Někdo přijel asi semlít obilí.

***

U večeře se Václav na Kateřinu usmál.
„Dnes večer mě čekej…. vykoupej se a použij ty vonné masti, co jsem ti přivezl z města. Dosud si je ani neotevřela.“
„Já… ehm… nebyla příležitost. Přece doma drahé masti si nebudu natírat… ee… jsem zaskočena,“ zrudla Kateřina a v hlavě jí vířily otázky, co to všechno znamená?

Poslechla však a zahřátá koupelí a natřená vůněmi Orientu rozechvěle očekávala jeho návštěvu. Žádná vystrčená zadnice, že by něžné milování?
A Václav ji nezklamal. Opravdu se choval něžně a mile. Co nečekala a velice ji překvapilo, že po vášnivém dlouhém líbání se jí přesunul na prsa, která měla tak akorát „do ruky,“ přejížděl je dlaní, hladil a líbal a přes břicho se jí hlavou přemístil do klína a jazykem jí přes houští klína přejel po pyscích. Cítil vůni ženství, dychtivost i vzrušení.
„Ááách,“ vzdychla Kateřina slastí a vnímala, jak se mu otvírá a přijímá jeho doteky hlouběji v klíně.
Václav jí jazykem laskal lapličky závojíčků, slízával sladký nektar uvolňovaných šťáv a pronikal do hlubin pochvy, kam jindy zajížděl tvrdý ocas.
„Ach… ach… ach,“ sténala Kateřina zalitá rozkoší z dosud nepoznané slasti. Ta stále sílila, až vybuchla v silném vyvrcholení.

Václav se nad ní porovnal, hladce do ní vnikl až po kořen a hned začal přirážet.
Kateřina, zalitá rozkoší, se nestačila ani vydýchat a už stoupala k dalšímu vrcholu. Ocas v ní rytmicky jezdil, tření bylo silné a plné slasti.
Když do ní začalo proudit semeno, dosáhla i ona vrcholu a stahující se pochva sémě nasávala do dělohy spolu s její touhou, že konečně snad obtěžká…

Té noci ji Václav obšťastnil ještě tradičně zezadu, ale to už byla Kateřina unavena a zcela odevzdaná po několika prožitých vyvrcholeních a nevěděla pořádně, co se s ní děje. Překrvená pochva reagovala už dost citlivě a spíše bolestivě a byla ráda, když v loži osaměla a hned hluboce usnula.

***

Když bylo zcela jisté, že Rozárka čeká dítě, změnila se skrytá žárlivost Kateřiny v otevřenou nenávist. Rozárku stále komandovala a nic jí nebylo dobré. Dávala si pozor, aby ji u toho nepřistihl Václav, protože si chtěla udržet jeho něhu a pozornost, kterou k ní stále projevoval, ale na Rozárce se dokázala vyzuřit. Bylo to i proto, že ona stále neobtěžkala a panchart Rozárky byl určitě Václavův.

Rozárka mlčela, vyplakala se vždy o samotě v komůrce a hlavně jen chtěla v klidu porodit. Byla už jak sud a práce tak zastávala stále méně. Navzdory Kateřininu láteření.

***

Po porodu a v šestinedělí se Kateřina zklidnila. Těžký stav rodičky prožívala s ní. Pohled na děcko v ní opět vzbuzoval touhu otěhotnět a nutila Václava k souložení, kde se jen dalo.

Chlapec dostal jméno Kuba a Václav Rozárce slíbil, že se o dítě postará, byť se k němu nemůže veřejně hlásit.
To jí řekl bezprostředně po milostných hrátkách. Rozárka chuť na milování sice moc neměla, ale když Václav tak naléhal, ochotně mu vyhověla…
Zastihl ji v řezárně, když připravovala píci pro králíky. Přistoupil k ní zezadu, šeptal do ucha sladká slůvka a jal se jí vyhrnovat suknici.
„Nech toho… někdo může přijít,“ bránila se, ale spíše jen naoko.
Náhle měla suknici vyhrnutou nad pas a v kundě zaražený ocas. Více se rozkročila a vysadila zadek pro snadnější přírazy a prožívanou slast.
„Ah… ahhh… hmmm,“ vzdychala, když cítila jeho ruce na balónech prsou. Od kojení byly bradavky sice bolavé a citlivé… ale mnutí a mačkání bylo docela příjemné. A přírazy tvrdého ptáka též.
Václav zrychlil, držel ji v pase a mlaskavě přirážel a oba netušili, že dírou po suku je pozoruje Kateřina, přivábena podezřelými zvuky z řezárny.

„Ta kurevnice…“ ulevila si a nečekaje na jejich vyvrcholení se vrátila do domu.
„Ach… ach… anoooo,“ cítila Rozárka výron semene v lůnu, kde opět mohlo dojít ke zrodu života, ale na to teď nemysleli a prožívali společnou slast.
Pak si zase stáhla suknici zpět, Václav si upravil nohavice a opustil řezárnu jakoby nic.

***

„Ty prohnaná couro… látero nemravná… čubko kurevná… takto ses mi odměnila? Umotat si pancharta s mým manželem? To tys ho svedla, přiznej se!“ ječela Kateřina a třímala v ruce sekáček na maso jako nebezpečnou zbraň.
Rozárka držela v ruce dítě a neměla jak se bránit.
„Ach… paní… já se ničeho z toho nedopustila… obtěžkala jsem již před službou,“ lkala, ale bylo to zbytečné.
Kateřina ji vyhnala a tím vnitřně uspokojena, čekala na manžela, až se vrátí z trhu.

„Jestli sháníš tu běhnu, tak ji nehledej… Tvůj ocas patří mě a strkat ho budeš jen do mého klína. Chci dítě! To, co sis umotat s ní, už nikdy neuvidíš,“ řekla se zlostným úšklebkem.
„Ty ses snad zbláznila?!“ vykřikl Václav a spatřiv její úšklebek a škodolibou radost, poprvé v životě na ní vztáhl ruku.
Ranou pěstí ji srazil na zem, sedl na koně a vyrazil na cestu. Nevěděl, kde hledat Rozárku a napadla ho jen jedna možnost. Snad se nebude mýlit.

***

Naštěstí se nemýlil.
Rozárka seděla na dvorku opuštěné polorozpadlé rodné chaloupky a tišila řvoucí dítě.
„Ach… jak rád tě vidím,“ seskočil Václav z koně a objal ji. „Co je mu?“
„Děti občas pláčou jen tak, víš. Kuba pláče nad ztrátou domova… tvá žena nás vyhnala, “ řekla Rozárka tiše.
„Vím o tom. Mám nápad. Západním směrem, za lesem je dvorec Bauchrednerstein. Žije tam jistý pan Matouš… je naší rodině zavázán… nevím přesně, co pro něj můj otec udělal… rád bych tě tam dovezl, ale nemohu mlýn opustit, protože… no… to je jedno. Tu máš prsten. Je po mém otci. Tím se panu Matoušovi prokážeš a požádáš mým jménem o přístřeší. Jakmile budu moci, přijedu a vše vysvětlím. Zatím buď s Bohem,“ políbil ji, syna lehce pohladil po tváři, nasedl na koně a odcválal.

***

Když Rozárka dorazila na udané místo, trochu se zhrozila. Z převážné části kamenná stavba působila sice dojmem strážního hrádku, než dvorce, ale vypadala zanedbaně a zřejmě zde stála již dlouhý čas. Také umístění stavby na opuštěném místě, mimo kupecké cesty, bylo podivné. Přesto odhodlaně vkročila do otevřené brány.

Dvůr byl pustý. Až pak z panského domu u paty věže vyšel starý muž.
Rozárka pozdravila a že hledá pana Matouše
„To jsem já. Proč mé hledáš, děvče?“ přišel muž blíže k ní a usmál se.
Rozárka mu podala prsten.
„Ten, kdo se s ním prokáže, může žádat službu a pomoc.“
„To je pravda,“ vrátil jí muž prsten. „Ano, je to prsten mlynáře Vařechy… Neptám se, jak si k němu přišla, ale co ode mě žádáš?“
„Přístřeší. Václav, syn mlynáře Vařechy, vás o to žádá. Později přijede a podá vysvětlení. Nemám s dítětem kam jít…“ zvedla k němu uslzený zrak.
Oči obou se střetly.
Muž, tváře ošlehané prožitým věkem, byl již v pokročilém stařeckém věku, přesto vitální a urostlý, oděný v prošívané kazajce s ozdobným koženým opaskem, vyjadřující panský stav.
A Rozárka s tváří posetou drobnými pihami a jemnými vráskami značící starostlivý a těžký život chudého děvčete s dítětem nemanželského původu.
„Je-li to tak, buď tu vítána. Jsem Matouš Bradavický… i Bradavice mi říkají,“ usmál se muž a srdečně jí potřásl rukou.
Bylo to nezvyklé gesto, ale Rozárku potěšilo.

***

Stejně jako hrádek zvenčí i interiér domu nepůsobil útulným dojmem, ale bylo zde teplo od krbu a vrstva houní na židlích a lavicích.
„Komoru ti dám připravit… nyní se jistě ráda najíš a dítě také. Nebudu tě proto rušit,“ řekl Matouš a odešel.
Za chvíli přišla dovnitř starší žena s mísou horké husté polévky a skývou chleba. Položila vše na stůl a vkročila do komory napravo, kde začala zametat a uklízet.

Rozárka se najedla, vyjmula prs, aby svůj díl dostal i Kuba, a když usnul, Rozárka se šla podívat do komory. Služka se na ni otočila.
„Jsem Prokopka. Ctěný pan Matouš mě tobě přidělil jako komornou. Nyní uklízím. Kolíbku pro dítě přinese Matěj. Je velmi zručný. Nevíme kdo jsi, ale máme příkaz tě ctít jako paní, i když, odpusť, na to nevypadáš.“
Rozárka se jí pokoušela vše vysvětlit, ale žena byla nemluvná a dál se k ní chovala s přehnanou uctivostí. Konala jen svou práci a jakmile byla hotova, zmizela.

***

Pan Matouš jí pak řekl.
„Žiji zde celý život, jako moji rodiče a jejich rodiče, jde tedy o rodinný majetek, ale… děti nemám a se mnou odejde a zanikne i celý rod. Smířil jsem se s tím už dávno, žiju skromně, vydržuju si nejnutnější čeleď a až se mé dny naplní, odejdu smířen z tohoto světa.“
Rozárka zjihla. Popošla ke dveřím a zavřela na závoru.
„Měla bych se vám odvděčit, že jste mě přijal,“ špitla a náhle před ní stála nahá. „Jediné, co vám mohu dát, jsem já sama.“

A než se překvapený a zaskočený Matouš nadál, klečela před ním, uvolnila mu z nohavic povadlý úd a začala ho sát.
„Ahhh… děvče… co to děláš?“ zavzdychal.
„Gulp… gulp… uvolnění… gulp,“ řekla Rozárka a dál olizovala a sála tuhnoucí kolík.
Matouš slastně přivřel oči. Jak dlouho už necítil takovou slast, leč síly ho opouštějí i na tohle konání.
Sevřené rty jezdily strojově po ocase, erekce sílila, žíly naběhly… ještě chvilku… a náhle jí rukama podržel hlavu, když cítil rozkoš a valící se semeno ven. Rozárka polykala tu hořkoslanou nadílku, ale nebylo toho mnoho… pevnost ocasu uvadala… bylo to rychle odbyté.

Vstala a začala se zase oblékat a Matouš ztěžka dýchal.
„Děkuji a budu rád, když mě potěšíš i jindy… v loži.“

***

Dny plynuly, ale Václav nepřijížděl.
Na Bauchrednersteinu se nic nedělo a život tu byl jednotvárný a nudný.
Rozárka, zvyklá pracovat, začala alespoň zútulňovat panský dům, což zase znervózňovalo Matouše, který byl na usedlý život uvyklý. Nakonec se zavíral do své komnaty, kde studoval nějaké staré zažloutlé pergameny.

„Chceš-li, naučím tě číst a psát,“ nabízel Rozárce, ale ta to odmítala. K životu to nepotřebovala a mínila, že tato znalost přísluší jen kléru… a panovníkovi, přirozeně.
Noci trávila v Matoušově loži a kouřila mu úd, nebo on ji lízal v klíně, což jí přinášelo dosud nepoznanou rozkoš. K vlastnímu styku nikdy nedošlo. Toho už Matouš asi nebyl schopen, každopádně to po ní nežádal.

***

Jednoho ne zastavil na nádvoří zpěněný kůň a na něm Václav.
Jako velká voda vtrhl do síně a lapaje po dechu, přerývaně vykřikoval.
„Zbláznila se… všechno zapálila a sama uhořela… zešílela… mlýn shořel na prach!“
Teprve když si zavdal pálenky a uklidnil se, dozvěděli se víc.

Kateřina se zřejmě nespokojila s vyhnáním Rozárky a dál na Václava útočila ohledně obtěžkání. Jeho už styk nebavil. Více se hádali než souložili a došlo to tak daleko, že Kateřina se (asi) pomátla na rozumu, zapálila mlýn a všechny budovy, že Václavovi rodiče se z výminku zachránili v poslední minutě, on taktéž a zešílevší Kateřina pak zemřela v plamenech hořícího a bortícího se domu.

„Zachovali jsme jen holé životy. Koně a ovce naštěstí byly na pastvě… jinak ničehož nic se nezachránilo,“ řekl Václav smutně.
„A rodiče?“ zeptal se Matouš.
„Jsou v pastoušce pod lesem. Odmítli jíti sem tu dlouhou cestu, aby zvěstovali zkázu svého domu. Prý dožijí v pokoře Boží o žebrácké holi.“
„Tak to ne!“ zahromoval Matouš. „Pro rodiče pošleme povoz a zůstanete zde. Je tu dosti místa a já jsem tvému otci stále povinován. Poskytnutí přístřeší tomu děvčeti je jen maličkost, navíc ona jinak nedá a splácí pobyt zde… ee… prací… takže, bude tak, jak jsem řekl.“

***

V dalších dnech Václav z dlouhé chvíle prolézal celý hrádek a zejména ho zajímalo hluboké a rozlehlé sklepení. Nezvyklé na takovou stavbu. V nejhlubší místnosti byla studna. Kruhová, vyzděná s hladinou 2-3 sáhy hluboko. A kolem ní, tu a tam na kamenných kvádrech zdí podivné značky – křížek na podstavci, písmeno, číslice…

„To jsou kamenické značky,“ vysvětloval Matouš, ale Václav oponoval.
„Mě neošálíš… ty značky něco znamenají a ty víš co… nechceš nás o tom zpravit?“

A tak jednoho večera zasedli všichni ke stolu a Matouš přinesl svitky pergamenů.
„Tato stavba bývala kdysi templářskou komendou. Nevíte-li kdo byli templáři… vysvětlím později. Ale k věci. Mí předci k nim snad patřili, to sám nevím, ale střežili zde cosi, co jsem vyčetl z těchto starých pergamenů.“
„Poklad,“ vyhrkl Václav a Matouš přitakal.
„Tak… Bylo nutno pochopit ony značky na kvádrech, vyluštiti rébus a odkryl se tajný úkryt. Zasvětil jsem tomu celý život a poklad nalezl ve studni.“
„Ve vodě?“ zapochyboval Václavův otec, ale Matouš zavrtěl hlavou.
„Ne, kousek nad hladinou se uvolnily jisté kvádry a v dutém prostoru byl ukryt poklad.“

Všem lezly oči z důlků dychtivostí, ale Matouš řekl: „Nejedná se ale o věci mimořádné hodnoty… jen pár stříbrných pohárů, pozlacený řetěz a prsten s drahokamem. Ostatně, ten jsem ti daroval a nyní ho vlastní tvůj syn.“
„A to je vše, co zde tvoji předci střežili?“ nevěřil Václav.
„Netvrdím, že střežili a že jsem nalezl vše, jen přiznávám, že zde byl, nebo možná ještě je ukryt poklad templářů. Když byl řád zrušen a jeho pokladnice rabovány králem Filipem, leccos bylo z Francie odvezeno a ukryto v řádových hradech i komendách po celé Evropě. Ty nejcennější relikvie byly samozřejmě ukryty na bezpečných místech, ty ostatní různě, i tady.“
„Možná se jedná o návnadu a uspokojení pro případné hledače. Ten pravý poklad je zde stále ukryt,“ uvažoval Václavův otec.
„Je to možné,“ připustil Matouš. „Nevyluštil jsem všechno, navíc jisté znaky jsou mi neznámé… ale již nemám sil se tím hlouběji zabývat. Připravil jsem pro vás jakýsi návod, ale chcete-li hledat, tak už sami. Navíc musíte umět číst a sát,“ dodal ještě a všichni u stolu se zarděli. Neovládal to nikdo z nich.
„Naučím vás to,“ slíbil Matouš a rozešli se spát.
Rodiče do komory u kolny, Václav do čeledníku a Rozárka do své komory, kde zkontrolovala malého a pak tiše přeběhla do Matoušovi komnaty.

***

„Eeech… bolí mě ústa… tolik jako dnes jsem nemluvil, ani nepamatuji,“ pronesl Matouš, zatímco Rozárka s hlavou v klíně mu sála scvrklý úd a pomalu ho probouzela k životu.
„Mé dny se krátí… již nebudu užívat tvých služeb, je zde jiný, potřebnější, mladší a je to otec tvého dítěte.“
„Jak… to… víte?“ zajíkla se Rozárka.
„Nejsem nevšímavý a leccos mi dojde, stačí vás dva chvíli pozorovat. Řeči těla vás prozradily, děvenko,“ usmál se Matouš. „Nyní svleč si košilku, chci tě naposledy vidět celou, jak tě Bůh stvořil pro potěchu oka a těla…“

Dívka poslechla a nechala se osahávat a hladit všude, kam Matouš chtěl a dosáhl.
Ten jí mnul prsa a vrněl spokojeností, neboť úd mu tuhnul rychleji a více, než sám očekával.
„Dnes do tebe vstoupím, děvenko, polož se… ták…“ narovnal se nad Rozárkou, která roztáhla nohy a čekala, až do ní zasune stojící kolík. Nebyla vzrušená, ale od toho tu nebyla.

Tuhý úd roztáhl pysky, zasouval se dovnitř a dívka bolestně sykla.
„Pšš,“ šeptl Matouš, jak na ní víc a více nalehával. Cítil pronikání do jejího těla, ocas mu obemkly poševní svaly, bylo to příjemné sevření.
Zarazil ho do ní až po kořen a dívka byla překvapena, jak ji celou vyplnil… sotva však začal s přírazy, vyšplíchl do ní semeno, erekce se začala vytrácet a za chvilku z ní vypadl opět scvrklý klacík. Už to prostě nešlo.

Matouš se alespoň potěšil jejím nahým tělem. Mnul jí nalitá prsa, prsty vnikal do klína, který začal pouštět svoji vláhu a líbal na rty.
„Jo, děvče, naposledy jsem pomiloval hospodyni před mnoha zimami… od té doby nic, až tys mi vlila sílu do žil… ale, už to nejde a nepůjde. Nyní se budu těšit jen z tvé přítomnosti,“ děl Matouš smutně, když skončili a Rozárka si oblékala košilku a odcházela do své komory.

***

Pomalu přešel rok. Z pozemského světa odešli krátce po sobě Václavovi rodiče a také Matouš chřadl a stále častěji postonával. Kromě výuky čtení a psaní, zaučoval Václava ve vedení hospodářství. To Rozárka nevěděla a myslela si, že oba jsou jen součástí čeledě, která také věkově měla blíže ke stáří a práce zvládala stále méně. Naštěstí ji stejně mnoho nebylo.

Matouš Bradavický byl zemanského stavu a nositel erbu štítu a před ním dvou zkřížených mečů. Prý památka na boj ve Svaté zemi.

Smrt si pro něj přišla v polovině dalšího roku. Dostal chrlení krve a nebylo mu už jakkoli pomoci. Z posledních sil sepsal za účasti faráře, jež se stihl dostavit k poslednímu pomazání, svoji poslední vůli a za přítomnosti všech osob na hrádku přítomných, skonal.

***

Dle sepsané vůle se Václav Vařecha stal majitelem dvorce Bauchrednerstein se všemi právy a tituly náležejícímu mu jako novému pánu. Přijal i přídomek Bradavický a tudíž i erb. Nebylo to sice dle regulí a práva, ale kdo by to zpochybňoval.
Pro čeleď i královské úředníky byl Václav Bradavický synem Matouše Bradavického a tudíž automaticky zdědil veškerý majetek dle práva.

Farář sezdal Václava a Rozárku za manžele a dítě zapsal do matriky jako vzešlé z manželského lože. Za to obdržel dva stříbrné poháry… pochopitelně jako dar církvi.

***

Svazek mladých lidí byl šťastný. Rádi večer sedávali nad rébusy a luštili možný další úkryt pokladu na hradě a v noci se milovali. Měli už v tom dokonalou souhru. Po nezbytném dlouhém a vášnivém líbání se Rozárka dočkala pomazlení svých skvostných prsou, přibývajícími léty povislejšími, ale zatím stále pevnými a plnými. Když se jich Václav nabažil, přesunul se jí hlavou do klína, kde jazykem vylizoval uvolňovaný nektar a lízáním většinou přivedl Rozárku k vyvrcholení. Ta se mu odměnila pokouřením jeho chlouby, vždy pevně stojící a připravené a buď si ho osedlala, nebo se nastavila do kleku k proniku zezadu či vleže tváří v tvář.

Za život mu Rozárka dala osm dětí, dospělosti se dožily tři, ale jejich vdavek se nedočkal ani Václav ani Rozárka, neboť jejich život ukončili lapkové při přepadení jejich povozu, když jeli na trh. Václav udatně bránil Rozárku, aby ušla zhanobení, což by ji nepochybně čekalo, ale když podlehl a padl mrtev k zemi, Rozárce se podařilo tasit vlastní dýku, co měla u pasu a vrazila si ji přímo do srdce.