Andulka Šafářova 01

Seděl jsem v restauraci nad jedním jediným pivem, které jsem si mohl jednou týdně dovolit. Úmyslně nepíši v hospodě, protože v různě špinavých a zaplivaných knajpách bylo pivo stejně drahé nebo jen o málo lacinější a já raději pobývám v prostředí čistém a klidném a zde mi to splňovalo veškeré mé potřeby.
Byl jsem už víc jak rok bez práce a nebyla šance nějakou najít, i když jsem prolezl kdejakou firmu ve městě i v okolí. Prostě smůla, jejíž příčinu jsem nedokázal poznat. Čím déle to trvalo, tím byly mé vyhlídky chmurnější, nálada blbější a chuť do života se blížila k minusovým hodnotám.

Teď jsem tedy seděl u piva a přemýšlel nad čím dál hloupějšími nápady, jak změnit běh života k lepšímu.
„Nazdar, Svatej,“ ozvalo se zničehonic za mými zády.
Úplně jsem ztuhnul, vždyť tuto svou přezdívku jsem neslyšel od střední školy.
Pomalu jsem se otočil. Za mnou stál vysoký chlap s brýlemi, černým knírkem a bradkou, ve výborně padnoucím obleku. Koukal jsem na něj mírně kroutíc hlavou, jako že mi to nic neříká.

„Frčák, vole. Frčák! Nic ti to neříká?“ zubil se na mě s hubou od ucha k uchu.
V tu chvíli se mi rozsvítilo.
„Láďa Fofr! Páni! Kdo by tě poznal? Vypadals úplně jinak,“ vrtěl jsem hlavou nad tím nenadálým setkáním.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se Frčák.
„Proč bys nemoh?“ odpověděl jsem otázkou a pokynul mu rukou.
Láďa alias Frčák se posadil na židli proti mně, abychom spolu mohli mluvit takříkajíc z huby do huby.
„Tak co? Jak se máš, co děláš?“ spustil, sotva se stačil na sesli uprdelkovat.
„Co bych dělal? Dloubu se v nose,“ odpověděl jsem znechuceně.
Okamžitě mu to zapálilo.
„Ty seš bez práce?“ podivil se.
„Jo. Už přes rok.“
„A cos dělal za tu dobu, co sme se neviděli?“
„Já snad ani nevím. Nejdřív sem spravoval televize, ale novej majitel si nechal jen tři svý lidi a zbytek vyhodil. Tak sem šel montovat televize, jenže tam s náma zacházeli jak s otrokama, tak sem rychle vypad. Zkusil sem to i v počítačový branži dávat do kupy kompy. Když pan „taky“ podnikatel zkrachoval, šel sem makat jako elektrikář k jedný stavební firmě. Tam jsem vydržel poměrně dlouho, jenže taky začali šetřit na lidech a vylili mě mezi prvníma. Poslední čtyři fleky byly na mrtvici, protože „pan podnikatel“ mě pokaždý těsně před koncem zkušební lhůty vypoklonkoval. Je to běžná praxe, že ti dá práci za minimální plat a pak tě vyhodí, protože tím ušetří, když ti ho nemusí zdvihnout. A teď mě nikdo nechce ani na uklízení.“
Zavřel jsem klapačku a usrknul piva.

„A jakou máš školu?“ vyzvídal Láďa dál.
„Ty sou ti teď na hovno. Sem vyučenej radiomechanik a mám ÚSO obor měřící a automatizační technika. Ale jak sem řek, je mi to k prdu.“
„Z mýho pohledu ne,“ oponoval mi. „Docela dobře si pamatuju, žes bejval dobrej organizátor. Co kdybych ti nabíd místo?“
„Ty mě nabízíš místo?“ nechtěl jsem věřit vlastním uším.
„Jo.“
„A jaký?“
„No, víš, mám internetovej obchod s elektronikou. Dá se říct, že docela slušně prosperuje a hodil by se mi novej šéf skladu. Není to lehká práce, ale když ji zvládneš, nabízím ti dvacet táců čistýho. Co ty na to?“

Vyrazil mi tím dech.
„To vypadá hodně lákavě a asi bych to neměl odmítnout, co?“ řekl jsem opatrně. „ Jenže já bych rád viděl dopředu, do čeho lezu. A taky, asi nemáš sídlo tady ale bůhvíkde, takže se k tomu přidává otázka s bydlením.“
„To je jednoduchý,“ mávnul Láďa nad vším rukou. „Prostě se hned teď sebereš a pojedeš se mnou, vyspíš se u mě a dopoledne si prohlídneš plac. Odpoledne s tebou zajdu za jednou známou a ta tě určitě přijme pod svý všeobjímající křídla. Tak se rozhodni,“ řekl nekompromisně a čekal, co já na to.
Dosrkal jsem pivo a plácnul si. Mámě jsem zavolal, že nebudu dva dny k mání a vyrazil s Láďou Frčákem vstříc neznámému.

Na druhý den mě zavedl do mého (snad) budoucího působiště. Obrovské prostory mě ohromily a zároveň fascinovaly kypícím životem. Tak tak jsem stačil vstřebat nejdůležitější dojmy a už mě kolem druhé zval na oběd.
„Tak jak to vidíš?“ vyzvídal Láďa mezi jídlem.
„No, pokud mě stávající šéf poctivě, a to poctivě zdůrazňuju, provede celou problematikou skladu, tak to beru,“ řekl jsem s plnou pusou.
Frčáka to očividně potěšilo.
„Tak fajn. Teď tě pudem ubytovat a zejtra si vezmeš moje auto, dovezeš si věci a od pondělka nastupuješ,“ oznámil mi vzápětí své rozhodnutí. Byl zvyklý kout železo, dokud je žhavé.

Zavezl mě na sídliště s několika věžáky. Před jedním zaparkoval a vyvezl mě výtahem do čtvrtého patra, kde u jedněch dveří zazvonil. Ani jsem si nestačil všimnout jmenovky. Dveře otevřela docela obyčejná, avšak sympaticky vypadající paní. Odhadoval jsem, že může být asi tak v našem věku.
„Ahoj Ani, tak ti vedu slíbenýho nájemníka,“ zahlaholil Láďa a strkal mě dopředu.
„Tož poďte dál,“ řekla a otevřela dveře dokořán. Měla příjemný hlas a šibalské oči. Zuli jsme se a následovali jí do obývacího pokoje.
„To je…“ začal Láďa, ale přerušil jsem ho.
„To je dobrý. Umím to sám,“ umravnil jsem ho a otočil se k budoucí paní domácí. „Jmenuju se Spok, Jirka Spok.“
„Spock? Vy ste opravdu pan Spock? Ten z Enterprise?“ zasvítila jí očička a čekala, co já na to. Okamžitě jsem pochopil, co má na mysli a přistoupil na její hru.
„Ano, jsem,“ potvrdil jsem jí, „ale jako Vulkánec už moc nevypadám. Kvůli zdejším poměrům jsem vypustil ze jména písmeno c a taky si nechal udělat plastiku uší, aby nebyly příčinou nedorozumění,“ informoval jsem ji s vážnou tváří, jak jen mi to šlo. Celá se po té zprávě rozzářila.

„No teda! To by mě nenapadlo, že budu mít za nájemníka takovou slavnou osobu. Já jsem Šafářová, Andulka,“ představila se a podávala mi ruku k seznámení.
„Vy ste ale taky slavná osoba,“ poznamenal jsem, když jsem si s ní potřásl rukou.
„Ale kdež. Já sem vobyčejná ženská,“ vzpírala se mému výroku.
„Ale ano. Vždyť se o vás zpívaj písničky,“ odporoval jsem. „Copak to neznáte? „Andulko Šafááářovááá, včerááás nebyla domáááá, léééželááás v kóóómořééé, s nóóóžkamááá náááhořééé…“ no, to by radši stačilo,“ utnul jsem rychle své úděsné pění.
Rozesmála se zvonivým smíchem.
„Tak tuhle verzi fakt neznám. No, víte co? Poďme do kuchyně, já uvařím kavčo a u stolu všechno proberem.“
Jak řekla, tak se i stalo. Domluva byla rychlá k oboustranné spokojenosti. Frčák Láďa pak odešel a Andulka, jak jsem jí jen v duchu nazýval, mne zavedla do pokoje kde budu bydlet a vůbec mě seznámila s celým bytem a jeho vybavením.

Na zabydlení mi stačily tři dny a pak už jsem začal chodit do nové práce. Bylo to náročné, ale bavilo mě to a to bylo hlavní. U paní domácí jsem se cítil dobře, což bylo neméně důležité. Dalo by se říct, že jsem konečně začal žít spokojený život.

Tedy až na to, že jsem neměl ženskou. Do nového seznamování se mi moc nechtělo, abych zase nenarazil na nějakou hrabivou vrtuli. A tak jsem si čas od času musel ulevovat rukou, když už mě semeno příliš tlačilo a ocas mi stál častěji, než by se mi hodilo. Jenže teď se ta potřeba stala naléhavější. Přítomnost paní domácí způsobovala v mých kalhotách čím dál častější pozdvižení a nashromážděnou energii jsem musel uvolňovat každý druhý den. Což o to, paninka byla přitažlivá a žádoucí a dal bych si s ní říct, jenže jsem nemínil riskovat ztrátu perfektního bydlení nějakou nepředloženou a nežádoucí aktivitou.

Jednoho dne jsem se vrátil z práce až za tmy. Chtěl jsem si v předsíni rozsvítit, ale ono nic. Jen z obýváku a z kuchyně se svítilo. Andulka mě asi slyšela přijít, protože se hned na to objevila ve dveřích kuchyně a neprodleně mi oznamovala, že nesvítí světlo i v mém pokoji a v její ložnici.
„Tak se na to podíváme,“ povzdychl jsem si. „Máte po ruce baterku?“
Měla. Zašli jsme nejprve do mého pokoje, kde jsem z batohu vyhrabal fázovku a pár šroubováků. Pak jsem na chodbě odkryl rozvaděč a zkusil jistič. Nereagoval. Na přívodu napětí bylo, ale dál nešlo nic.
„Zejtra odpoledne ho vyměním,“ řekl jsem stručně. „Zatím sem budeme muset chodit se svíčkou.“
„To bude romantický,“ řekla zasněně, až ve mně zatrnulo.

Dostat kvůli téhle zapeklitosti v práci volno nebyl problém. Když jsem odpoledne došel domů s novým jističem, byla už Andulka doma. Zvědavě mi nakukovala přes rameno jak ho vyměňuji, a když byla práce hotova a světlo se rozsvítilo tam kde mělo, nadšeně zatleskala.
„Páni, jste vy ale šikulka. To musíme oslavit,“ řekla. „Tohle bych já nedokázala.“
„Taky nejste elektrikář.“
„To je pravda, ale zase sem něco jinýho,“ řekla jen tak mimochodem, avšak její oči spolehlivě prozrazovaly, co tím myslela… totiž, že je potřebná ženská.
„No, podle mě ste ta nejlepší paní domácí, jakou sem si moh přát,“ nedal jsem se zmást. Andulka si nad mou nechápavostí jen odevzdaně povzdechla. Trvala však na tom, že s ní musím povečeřet a vypít sklenku vína. Tomu jsem ovšem rád vyhověl.

Po půl roce mě Frčák Láďa uvedl do funkce šéfa skladu. Byla z toho velká oslava, kdy jsem dokonce i já, skoro abstinent, vypil víc než je pro mě zdrávo. Makovice se mi motala jak vítr v bedně a to já absolutně nesnáším. Chodil jsem pak dlouho kolem baráku, aby to ze mě vyprchalo a já nešel spát na rozbouřené moře. Měl jsem přitom na sebe vztek a jen vidina nadcházejícího víkendu ho trochu tlumila.

Asi měsíc od té slávy jsem po návratu z práce jednoho pátečního odpoledne zalezl do svého pokoje, udělal si pohodlíčko a zapnul notebook, abych se podíval, co je ve světě nového. Zrovna jsem se podivoval nad zprávou, že jednomu muži v Argentině museli amputovat penis protože se předávkoval Viagrou, když se bytem rozlehnul děsivý jekot. Vystřelil jsem na chodbičku jako raketa.
„Co se děje?“ zařval jsem, nevěda v první chvíli, odkud ta hrůza vychází.
„Stříká tady voda,“ ozvalo se ze záchodu.
„Tak ji zastavte.“
„Když já tam nedosáhnu.“
Uvědomil jsem si, že ventil je v rozvodu za stěnou záchodu. Za to by měl projektant dostat medaili, pomyslel jsem si.
„Na to musíte vstát.“
„Když já nemůžu, já mám průjem,“ zaznělo zoufale.

Nemaje na výběr jsem jenom v trenclích otevřel dveře záchodu. Andulka seděla na míse jako přikovaná a kolem ní stříkala voda z prasklé přívodní hadičky do splachovací nádržky jako Křižíkova fontána.
Otevřel jsem dvířka prostoru za jejími zády, kde byly umístěny rozvody vody. Kohouty byly umístěny ve výšce spodní hrany dvířek a já se musel natáhnout, abych poznal, který mám vůbec zavřít. Samozřejmě, že ten správný byl ještě o něco níž. Problém byl v tom, že předůležitá místnůstka byla neskutečně úzká a nebyla šance postavit se stranou sedící nešťastnice.
Abych na ventil dosáhnul, musel jsem se na Andulku natlačit a opřít se (nechtíc) o její obličej břichem. Teprve pak jsem na uzávěr dohmátl, ale nepodařilo se mi s ním pohnout. Musel jsem použít obě ruce a tím se do nebohé Andulky opřít ještě víc. Tlak na ni způsobil samovolné povstání a než se mi podařilo stříkající vodu zastavit, šťouchal ji do krku hodně tvrdý vzbouřenec.

Oba jsme byli mokří jak po průchodu vodopádem. Andulce prosvítala promočenou halenkou prsa a mně zase tyč, podpírající zdvižený stan.
Nevěděli jsme v této prekérní situaci kam s očima, tak jsme samozřejmě čučeli tam, kam to jinak ani nešlo. První jsem se vzpamatoval já.
„Promiňte,“ řekl jsem mutujícím hlasem a bleskově vypadl ven.

Tato ne zrovna potěšující událost poznamenala celý zbytek dne. Celý večer jsme byli podivně zaražení, takřka jsme nemluvili a oba šli nakonec brzy spát.
V noci se mi zdálo, že si to s Andulkou pěkně rozdávám na jakési nudapláži skryti v řídkém rákosí. Ležel jsem vklíněn mezi roztaženýma nohama a hustil to do ní, co mi síly stačily. Již jsem se blížil k vrcholu, když najednou blik – a já se probudil. S hrůzou jsem si uvědomil, že stačilo málo a všechno bylo v posteli. Ze samého rozděšení mi srdce bušilo jak v kovárně. Jen pozvolna jsem se uklidňoval a neméně pomalu si začal uvědomovat, že už je světlo.

Mrknul jsem na budík. Ukazoval čtvrt na osm. To mě trochu probralo, zvláště když můj snový chtíč se neměl k ústupu. Poměrně rychle mi došlo, že Andulka si v sobotu ráda přispí. To vědomí mi stačilo k tomu, abych se okamžitě rozhodl ihned ukojit svou potřebu. Vyskočil jsem z postele, stáhnul trenky, popadl kapesník k zachycení tekutého pokolení, natáhl se v křesle a začal zvolna prohánět nabušeného kokota.
Náhle se bez předchozího varování rozletěly dveře a dovnitř vtrhla Andulka jen v noční košili.

„Pane Spoku! Pane Spoku, předst…“ slova ji zamrzla na rtech stejně jako rozevlátá košilka. S vytřeštěnýma očima zírala na to, co vidí.
„No, to je teda trapas,“ konstatoval jsem nečekaně klidným hlasem. „Slibuju, že se budu snažit co nejdřív vystěhovat.“
„Pane Spoku, ale proč?!“ vzpamatovala se Andulka. „Dyť kdybyste se jen náznakem zmínil, že ste potřebnej, tak bych vám ráda vyhověla. Dyť… dyť já… já sem taky potřebná. Přes rok sem neměla chlapa až mě to kolikrát tak svrbělo, že sem si sama musela pomoct… no, však víte co tím myslím.“

Shýbl jsem se pro trenýrky, abych se oblékl.
„Ne!“ vykřikla, „Nedělejte to. Dyť to voba chceme. Pro pána, já už to nevydržím!“
Bleskově si stáhla košilku i kalhotky, mírně mě přitlačila zpátky do křesla, klekla si do něj a na první pokus se napíchla.
„Ježíši, paní domácí, to nemůžete, to nejde!“ zvolal jsem úpěnlivě.
„Proč by to nešlo?“
„Protože to mám na krajíčku!“
„Na to se právě nejvíc těším!“ vyhrkla, udělala pár pohybů a hráz povolila.
„Ach, ááááááách…