Andulka Šafářova 02

„…ááááááách!“ zaúpěla slastí a přimáčkla se ke mně „To je nádhera. To je nádhera,“ pochvalovala si Andulka spokojeně a nepřestávala se při tom mírně pohupovat nahoru a dolů.
„Omlouvám se,“ řekl jsem tiše.
„A za co?“
„Že to bylo tak rychlý.“
„No a co. Oba sme hladoví po takovým půstu, tak po tomhle předkrmu si můžeme dopřát ještě hlavní chod. Nebo snad ne?“ rozumovala. „Nemyslete si, že jsem neviděla vaše pohledy plný chutě mě svlíknout a pomilovat. Vždyť i já vám kolikrát dala najevo, že bych proti tomu nic neměla a dala si říct. A vy nic. Vůbec nic. Proč?“
„Protože jsem nechtěl nějakým nepředloženým jednáním přijít o to krásný bydlení u vás,“ odpověděl jsem popravdě. „Co kdybych se splet a vy si to vyložila špatně. To sem nemoh riskovat.“
„Panenko skákavá, vy ste ale nedovtipnej. Dyť vám to koukalo z vočí na kilometry a mě taky. Ale teď už vo tom máme jasno a před sebou ten hlavní chod, ne?“
„To asi jo. Jenom nevím, jestli mně to pude.“
„A proč by nešlo? Dyť vám ještě stojí,“ upozornila mě překvapeně.

Teprve teď jsem si ke svému neskonalému úžasu uvědomil, že mi opravdu pořád stojí, což se mi ještě nikdy v životě nestalo.
„Páni, to snad není možný!“ vydechl jsem s neskrývaným údivem.
„K mýmu potěšení to je nezpochybnitelná skutečnost, kterou náležitě využijem. Ale přemístíme se na válendu, bude to pohodlnější. Poďte.“

Sklouzla ze mě a nedbajíc stékajících přebytků se uvelebila na lůžku.
Hodil jsem za sebe všechny pochybné myšlenky a rychle vklouzl mezi roztažená stehna. Zapustil jsem dobře promazaný kolík a začal se bez meškání rytmicky pohybovat.
„Áno, to je vono. Vy si nedokážete představit, jaká je to nádhera když se do vás prodere pěkně tvrdej kousek, jaká je to slast, když pak uvnitř kmitá jako dobře promazanej píst. Je fakt škoda, že si nemůžem svý pocity navzájem poskytnout. Taky bych ráda věděla, jak to cejtíte vy.“

Na chvilku se odmlčela a soustředila svou pozornost víc na probíhající akt.
„Nechtěla bych abyste se urazil, ale tu a tam vám povím, co nebo jak máte dělat. A taky bejvám občas trochu sprostá,“ doplnila a pak už se naplno koncentrovala na své pocity.

Pomalu jsem protahoval mezinožní svaly a zároveň se kochal pohledem na její prsa. Měla je přesně podle mého gusta. Ani příliš velká, ani příliš malá, prostě tak akorát pro mě. Zasvrbělo mě v packách. Vycítila to. Vstřícně ke mně vztáhla ruce a přitáhla mě k sobě, abych se na ni položil. Dlaně se opřely o vzrušující bobule a potvrdily můj předpoklad, že je má stále ještě pevné a tuhé.

„Na chvilku bych si to vyměnila,“ zmínila se asi po pěti minutách zatím rozvážného obcování.
Nic proti tomu. Podařilo se nám překulit aniž jsme se rozpojili a Andulka se hned pustila do úplné akrobacie. Rozhýbala boky v rytmu samby a vůbec se začala všelijak svíjet a kroutit a přitom všem ještě stačila popojíždět po laufu mého kanónu. Bylo to vyčerpávající a po pár minutách jsme se vrátili zpátky do původní polohy.
„A teď bych prosila rychle. Hodně rychle,“ vyřkla další přání.
Tak jsem přišlápl plyn. Okamžitě vyrazila proti mně s takovou vervou, že jsme do sebe naráželi jako dva protisměrné buchary. Rytmické hlasité hekání doprovázelo tuto smršť neukojitelného chtíče. Do široka otevřené oči neviděly svět, ale cosi sotva postřehnutelného a přitom nesmírně silného.

„Jo, jóó! To je vono! Nepřestávejte, nepřestávejtééé!“ začala křičet, jako kdybych se ulejval. Najednou se prohnula i se mnou vysoko nahoru, vteřinku tak setrvala a prudce klesla dolů.
„Nehýbejte se… chviličku. To je nádhera. To je náádheráá!!!“ šeptala blaženě a rozkoší přímo drnčela.
Bylo pro mě obrovským překvapením, jak se tahle, na první pohled ta nejobyčejnější ženská, dokáže odvázat. Byla přímo nabitá sexem jak bouřkový mrak statickou elektřinou. Cítil jsem, jak mým hromosvodem hýbe nezměrná energie jejího vzrušení, a co víc, jakoby ani nechtěla ustat.

„Teď můžete dál. Dlouze a pomalu, prosím,“ požádala tiše, když přišla k sobě.
„Rád vyhovím. Asi bude chvíli trvat, než se dopracuju konce,“ utrousil jsem, jak se mi to jeví.
„Tak se budem po chvilkách střídat, abyste se mi moc neutahal,“ navrhla Andulka.
„Tak jo,“ souhlasil jsem, „a budem si k tomu zpívat do rytmu,“ dodal jsem z legrace.
„Jéé, to by byla sranda,“ nadchla se Andulka. „A co bysme zpívali?“ chtěla hned vědět.
„Nebude se vám to líbit,“ varoval jsem ji. Nedbala na to a tak jsem nastínil průběh.
„No, bylo by to na střídačku. Nejdřív já – Šup sem – pak vy – šup tam – a pak oba – nám už je to všechno jedno – a tímhle způsobem bysme pokračovali dál – šup sem, šup tam, nám už je to fuk – no a přitom bysme se do rytmu hejbali. Dál by to mohlo pokračovat třeba takhle – šup sem, šup tam, spojeni jsme oba v jedno, šup sem, šup tam, není nám to fuk, jebem co nám síly stačí, užíváme nástroj ptačí, šup sem, šup tam, rád sem ho tam frk, až budeme u vrcholu, bude to dle protokolu, nejdřív střik a potom křik, chceme ještě jeden cvik – uf, to je ale blbost, co?“

Andulka se rozesmála, až se celá třásla.
„Ale né. Vůbec ne. Mě se to líbí, jen mě to budete muset naučit.“
„To bude problém,“ odtušil jsem.
„Proč? Já si docela pamatuju.“
„Ale já ne. To, co sem si vymyslel sem už stačil zapomenout. Ledaže bysme zkusili něco průběžně vymejšlet.“
„Tak jo, já sem pro každou srandu,“ chytila se toho a přesunula se nahoru. „Šup sem,“ začala a hned přirazila. „Šup tam,“ navázal jsem a vyrazil proti ní. Hodnou chvíli jsme se snažili domýšlet text, ale tak jsme se u toho řehtali, až se ze mne Andulka skulila, protože už nemohla dál.

Když jsme se trochu uklidnili, navrhnul jsem další „novinku“.
„Hele, když nám to nejde zpívat, co kdybysme si zkusili dělat vláček?“
„A to je jak?“ zeptala se zvídavě.
„To je jednoduchý. Já budu šibovat a dělat přitom ššš – ššš – ššš – jako mašinka a vy budete v pauzách houkat,“ vysvětlil jsem jí a hbitě vystřídal v sedle.

Vyprskla smíchy a hned nato zahoukala na znamení, že je připravena. Začal jsem šibovat tam a zpátky, že bych sestavil vlak z Prahy až do Bratislavy. Chtěl jsem svižným pohybem dorazit co nejdřív do cíle, ale místo toho jsem zpomaloval a zpomaloval, až hrozilo úplné zastavení. Už jsem toho začínal mít jaksi dost.
„Hele,“ ozvala se Andulka, „co kdybyste místo šibování začal futrovat pod kotel z tendru. Třeba by to zezadu pomohlo.“

Změnili jsme pozici a já ji ho tam zezadu šoupnul. Stiskla nohy k sobě a vytvořila tak těsnější prostředí, ve kterém se to nádherně třelo. Střídal jsem rychlé pohyby s pomalými a tím jsem kupodivu přece jen začal pozvolna směřovat ke kýženému cíli.
„Jéžišimarjá, já se snad udělám eště jednou! Přidejte! Přidejte,“ zaúpěja Andulka a sevřela stehna ještě těsněji. Nezklamal jsem ji. Krátce nato se roztřásla v orgasmu, což mě velice povzbudilo. Nedlouho poté sebou ocas škubnul, vyplivnul loužičku a utrousil pár kapek posledních drobtů, které ve mně ještě zbyly z předchozího provedení.
Vytáhl jsem mašinfíru a svalil se na postel jak špalek.

„Jak dlouho sme šoustali?“ zeptal jsem se zadýchaně.
„Nemám zdání, ale dlouho. Hóódně dlouho,“ potřásla Andulka uznale hlavou, přitulila se ke mně a dlouze políbila.
„Mrzí mě, že ten můj závěr nestál za nic.“
„Šmánkote a co byste chtěl? Dyť ste před chvílí do mě vylil celej rybník a já sem ráda za každou loužičku, kterou v sobě ucejtím. A dvakrát sem se uďála a to se mě eště nikdy nestalo. Díky vám! Tak se teď pudem spolu vosprchovat, vy si odpočinete, dočerpáte rybník a až na sebe znovu vlítnem, zas to bude eňo něňo.“

Vyskočila z postele, popadla mě za ruku a hned táhla do koupelny. Jasně, že to nemohlo vypadat jinak, než že omývala ona mě a já ji. Když jsme se dostali k nejlepším partiím, zajiskřilo mi v hlavě a já přímo vykřikl: „Kristepane, kolik je hodin?!“
„A co na tom záleží?“ podivila se Andulka a dál mě potahovala za šourek.
„No to záleží! Dyť musíme jít koupit tu hadičku, jinak budeme splachovat kyblíkama,“ vysvětloval jsem.

Andulka bystře pochopila, o co jde. Vzali jsme to hopem, rychle se oblékli a vyrazili do města. Bylo deset hodin a tak jsme spěchali, že jsem málem zapomněl sebou vzít tu poškozenou hadičku, aby se nová našla snadněji. Naštěstí to do obchodu bylo necelou čtvrthodinku a ochotný prodavač dokonce nabídl i lepší kvalitu se zesílenou vrstvou.

Zatímco jsem montoval nový přívod ke splachovací nádržce, Andulka se pustila do vaření oběda. Nemohl jsem odmítnout s ní poobědvat, bral jsem tedy jako (svým způsobem) povinnost jí poté pomoci se špinavým nádobím. Pak uvařila kafe s tím, že by nemuselo být na škodu říct každý něco o sobě.

„Dyť jeden o druhým nevíme vůbec nic,“ zdůvodňovala svůj nápad. To byla sice pravda, ale mě to přišlo příliš narychlo a to se mi dvakrát nezamlouvalo. Trpělivě jsem však vyposlechl její životní příběh a pak jí zarecitoval svůj, byť ve značně zkrácené verzi. Sice se zdálo, že ji můj výklad mnoho neuspokojil, nicméně na mě víc nenaléhala a to jsem velmi ocenil.
„Víte, že ste mě překvapil?“ změnila téma.
„Prosím vás, a čím?
„Bydlíte u mě už třičtvrtě roku a ani náhodou by mě nenapadlo, že s váma může bejt taková sranda. Ten nápad se zpíváním a s mašinkou…“ rozesmála se při vzpomínce na prožité chvíle.
„Já bych do vás taky neřek, že si umíte sex tak užívat a bejt tak… tak živočišná,“ vysekl jsem jí poklonu i já.

Andulka se mírně začervenala a hned toto téma rozvinula dál.
„No, když nám to spolu tak pěkně šlo, co kdybysme si to aspoň jednou za měsíc zvopákli?“
„To bysme i mohli,“ přitakal jsem.
Hodnou chvíli bylo ticho. Oba jsme byli se svými myšlenkami a zřejmě jsme posuzovali pro a proti řečeného.
„A nebylo by lepší se potěšit jednou tejdně?“ vyřkla Andulka to, na co jsme stejně oba mysleli.
„To asi jo,“ souhlasil jsem s její myšlenkou.
„Ale houby! Nejlepší by bylo to dělat každej den,“ vyhrkla Andulka a konečně zmínila to, co vlastně chtěla říct jako první. Bála se totiž, abych si o ní nemyslel bůhvíco, kdyby tak učinila.

„No teda! Paní domácí! To bych do vás neřek!“ řekl jsem s hraným údivem a udělal drobnou pauzu. „Ale ani proti tomuhle nic nemám. Jen si myslím, že občasná pauza by určitě neuškodila a naopak by dodala větší chuti.“
Vrhla se mi kolem krku celá rozdivočená.
„Já to věděla! Já to věděla, že budete souhlasit,“ radostně povykovala.
„Proboha dost, paní domácí, dyť mě umačkáte,“ vzpíral jsem se jejímu živočišnému objetí.
„Když já mám takovou radost…“ omlouvala své počínání. „No, asi bude nejlepší, když pudu připravit něco dobrýho k večeři. A vy se nebudete se mnou přít, že dete do hospody,“ dodala rezolutně a zmizela v kuchyni.

Za necelou půlhodinku mě Andulka zvala ke stolu. Vešel jsem do kuchyně. Nachystány byly dva nádherně upravené obložené talíře, jen se sliny sbíhaly. Tak ženská má talent, pomyslel jsem si a pustil se s ní do jídla.
Po společném úklidu nádobí jsme zasedli k telce. Samozřejmě nedávali nic, co by nás zaujalo, tak Andulka sáhla do své nepřeberné sbírky DVD a vložila do přehrávače další díl Hvězdné brány, kterou jsme už kolikátý týden sledovali. Hned po začátku dílu se ke mně přitulila a zůstala tak až do konce.

„Pane Spoku,“ ozvala se Andulka, když seriál skončil, „co kdybysme spustili hvězdnou bránu, otevřeli červí díru a vy do ní spustil průzkumnou sondu?“
Podíval jsem se na ni a vážným hlasem pronesl: „To bysme mohli. Majore Carterová, spusťte hvězdnou bránu.“
„Ano, pane. Ale musíme odložit tento oděv, jinak budeme nápadní,“ zapojila se hned do hry. Svlékli jsme se a přesunuli se do ložnice.
„Ale pane, sonda ještě není připravena,“ upozornila Andulka na menší nedostatek a neprodleně začala pracovat na nápravě.
„To stačí, Carterová. Zadejte symboly a otevřete červí díru,“ přikázal jsem.
„Rozkaz, plukovníku,“ zasalutovala.

Lehla si na lůžko, otevřela hvězdnou bránu a já zvolna zasunul průzkumnou sondu do hladově zející červí díry. Vmžiku jsem se přenesl na zvláštní planetu. Vcelku na ní nic nebylo, jen hluboká jeskyně do které jsem se vnořil hned po průchodu červí dírou a kterou jsem ve středním tempu rytmicky prozkoumával, a pak ještě dva pahorky se strážními věžičkami, jejichž průzkumu se chopily mé ruce.
Měl jsem pocit, jako bych tu už někdy byl, přesto mi to neubíralo nic na vzrušení ze zkoumání. Obzvláště jeskyně mi poskytovala celou řadu elektrizujících podnětů, které mě jako droga přibližovaly nebi. Značně je posilovalo i vzdálené vzdychání za oběma pahorky, jejichž průzkum mě též náramně uspokojoval. Vůbec celá mise byla velmi vzrušující. Rychle mi stoupal tlak. Nakonec neměl kam a já vybuchl.

„Ach, ach, ááááááá…“ vykřikla Andulka, když jsem zaplavil jeskyni pozemským výronem. Přitom mě sevřela všemi chapadly, která měla k dispozici. Trvalo však ještě nějakou chvíli, než jsme se oba vrátili zpátky na Zemi.
Mohl bych napsat, že po návratu z „mise“ jsme vkročili do dekontaminační komory, ale my zcela prozaicky společně vlezli pod sprchu, kde jsme se dlouho těšili hlazením svých namydlených těl.
Pak Andulku napadlo, že bychom si mohli skouknout ještě další jeden či dva díly Hvězdné brány. Nebyl jsem proti. Dokonce ani proti tomu, že se k tomu nebudeme oblékat.
Sedla si pak ke mně do klína, moje ruce vložila na svá prsa a spokojeně sledovala fiktivní příběh vesmírných hrdinů.

„Myslím, že už se mi bude chtít docela spát,“ pronesla Andulka po zhlédnutí dvou dílů seriálu.
„Taky se mi zdá, že už je čas na spaní,“ poznamenal jsem a vstal. Zamířil jsem ke dveřím.
„Kam dete?“ ozvala se Andulka.
„No přece spát.“
„To ale dete špatně.“
„Jak to?“ podivil jsem se.
„Mám v ložnici dost širokou postel, abyste se tam vešel.“
„Ale paní domácí, to přece nejde. Jak by to vypadalo, nájemník a domácí v jedný posteli, na to nesmím ani pomyslet, natož si to vůči vám dovolit,“ protestoval jsem.
„Koukněte,“ opáčila klidně, „žijem tady spolu jak na hromádce už spoustu měsíců a až teprve dnes sme udělali to, co sme měli udělat už dávno. Tak se nežinýrujte a poďte spát se mnou.“

Co jsem mohl dělat? Vlezl jsem k ní do postele, obrátil se na bok. Otočila se ke mně zády a vtiskla mi prdelku do klína. Hmátla rukou jíž způsobila povstání které pak jemně zasunula do horké laguny a spokojeně usnula.
(A spala až do dalšího pokračování).