Andulka Šafářova 03

Probudil jsem se do nedělního rána a v první chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Trochu mě vyděsilo, když jsem zjistil, že vedle mě spí, zcela odkopaná, paní domácí a je navíc nahá. Jen pomalu mi docházelo, co se vlastně předchozí den událo a jak jsem se vlastně v té posteli ocitnul.
Nechtělo se mi tomu věřit a docela mi zatrnulo. Jestli se mi to všechno jen zdálo a já se v noci ve spánku nějakým záhadným způsobem přemístil do její postele, tak to tedy bude pěkný průšvih.
Paní domácí se srovnala na záda a otevřela oči. Pak otočila hlavu směrem ke mně.

„Jé, pane Spoku. Vy už ste vzhůru? Proč ste mě nevzbudil?“ zasmála se jako sluníčko a vzepřela se o loket.
„Nó, já sem přišel k sobě tak před deseti vteřinama,“ vysvětloval jsem a dodal: „Nějak nevím, kde sem.“
„Eště mi řekněte, že se na nic nepamatujete,“ pohoršila se Andulka.
„No, přemejšlím nad tím, jestli se mi to zdálo, nebo je to skutečnost.“
„A tohle je snad sen?“ zeptala se, chytila mě za ruku a položila si ji na ňadro. „Anebo tohle?“ a přesunula ji mezi nohy.
„Je,“ přitakal jsem, „ale takovej hodně živej, až se mi to skoro nezdá. Když já se neprobudím, dokud si nedám kafe,“ vzdychl jsem si.
„Já vás probudím i bez kafe. Po ránu je nejlepší se pomodlit.“
„Pomodlit? Tak to ne. Na náboženství sem alergickej,“ zhrozil jsem se.
„Ale však vy víte, jak to myslím,“ potutelně se usmála a stáhla ze mě přikrývku. „Jak koukám, pan farář je nachystanej,“ spokojeně konstatovala, když uviděla mého tuhého pěvce. Přehoupla se přes mě a bez otálení zavedla faráře do modlitebny.
„Když ale mně se chce čůrat,“ upozornil jsem nesměle na tlak v mém měchýři.
„To mě taky, ale prej když je to takhle, tak se dýl vydrží dělat to… no, tohle. A já chci, abysme měli pěknej začátek neděle. Aby nám pak ta spokojenost vydržela celej den,“ završila přáním své vysvětlení.

Vzal jsem to tak, jak to bylo. Nechal jsem Andulku dělat si s farářem co chce. A že to uměla! Nemusel jsem se ani pohnout, všecko obstarala sama. Snaživě protahovala faráře modlitebnou s nadšením sovětského úderníka.
„Ne, že bych si jich předtím nevšim, ale dneska na nich můžu oči nechat,“ poznamenal jsem, dívajíc se na poskakující ňadra.
„Kdybyste na nich radši nechal ruce,“ řekla vyčítavě Andulka, když zaregistrovala na co se koukám.
„Když já nemám tu odvahu, paní domácí. To víte, nerad bych si to s váma rozházel,“ řekl jsem zkormouceně, ale v koutcích mi škubalo smíchem.

„Tak vy si ze mě budete dělat prču, jó? No počkejte, já vám ukážu,“ zahrozila mi prstem.
Nato se dala do přirážení, až mi lezly oči z důlků. Zadek se mi pod tím náporem začal placatit a břicho obracet dovnitř. Už jsem si začínal myslet, že se mi ty dva tělesný útvary mezi sebou prohodí, když rázem zvolnila a pustila se do tak zvláštního prohýbání, že mi docela svižně stoupnul tlak.

„Teda, paní domácí,“ začal jsem si znovu dělat srandu, „nerad bych abyste se na mě naštvala, kdybych vás umazal, ale vypadá to…“
„Co vypadá?
„Vypadá to…“
„Tak už se vymáčkněte!“
„Vypad…“
Nedořekl jsem a ona hned poznala, o co šlo. Vyšplíchl semenotrysk a bylo hotovo. Zaúpěla překvapením, blahem i zklamáním, protože se nestačila udělat.
Lehla si na mě a dál poháněla faráře, dokud z ní zesláblý nevyklouzl ven.

Společné sprchování se samozřejmě protáhlo. Za to mě pak obskakovala, jako kdybych se o to ráno kdovíjak zasloužil. Kafíčko sem, kafíčko tam, pak obídek, odpolední procházka po městě, večeře a jedno čísílko místo televize.
Pak velké přemlouvání abych s ní spal v její ložnici, ale já se tentokrát nedal a trval důrazně na tom, že se to nehodí, protože jsem pouhý nájemník a ona paní domácí. Byla to samozřejmě pitomost, ale chtěl jsem si s ní trochu pohrát. Nakonec to vzdala a s nelíčeným zklamáním mě propustila do mého pokoje.

Takhle jsme spolu ‚bojovali‘ dva týdny.
Jednoho odpoledne po návratu z práce mě čekalo překvapení.
„Už mě to nebaví a mám toho dost,“ řekla rázně a ani mi nedopřála postavit na kafe.
„A co jako, paní domácí, co sem proved?“ zeptal jsem se nevinně.
„Nic a všechno,“ spustila rozhorleně. „Ode dneška si budem tykat a já budu mluvit sprostě jak mě zobák narost, protože mě to slušňákování už leze na nervy. Žijeme spolu, šukáme spolu, ale nespíme spolu. To se od teď změní. Žádnou vejmluvu mít nebudeš, protože zejtra zajdeme na ouřad, zapíšem ti tady trvalý bydliště a vo náklady na bydlení se budem dělit rovným dílem. Je to jasný?!“
„No… jo. Tykat bysme si mohli, to jo,“ nechtělo se mi souhlasit hned se vším, „ale to další… já nevím, nevím. Seš bezvadná ženská a věř mi, že se mi setsakra zamlouváš, jenže já sem mizernej mužskej a za chvilku bys mě nechtěla. Ten můj odstup byl opodstatněnej.“
„To bych ráda věděla proč?“ zeptala se.
„Protože bych neskákal jak budeš pískat a taky, i když sem trochu stydlivější, v případě že by se mi naskytla tutovka s nějakou pěknou ženskou, určitě bych ji využil. A co je mně známo, vy ženský ste hodně citlivý na věrnost a tu já nezaručím a ani nechci.“
Neměl jsem v úmyslu cokoliv skrývat a navíc mi současná situace vyhovovala. Andulka zareagovala velice rychle.

„Tak zaprvé, neumím pískat, zadruhý, tak by sis hrknul. A co? Já bych to nevěděla a stejně by ses vrátil. A třeba by to mohlo přinýst i nějakej novej prvek do našich hrátek. Teď si ještě představ, že ti budu vařit, budu ti prát, uklízet, ty mě budeš pomáhat… nebude to idylka? Tak co, sme dohodnutý?“
„Idylek se bojím. Nikdy netrvaj dlouho.“
„Tak se budeme muset postarat, aby k tomu nedošlo,“ odrazila mou pochybnost.

Na těch řečech nebylo zas nic tak extra, přesto nějak způsobily, že se mě zmocnilo neukojitelné vzrušení. Postavily se mě všechny chlupy co jich na sobě mám včetně plivníka mezi nohama.
„Víš, že se trochu podobáš Amandě?“ řekl jsem úplně od věci.
„Jaký Amandě?“ nechápavě na mě koukala.
„Tapping, co hraje Carterovou. Poď, jdeme!“ chytil jsem ji za ruku a dotáhl k sobě do pokoje. Hodil jsem ji na válendu, stáhl z ní kalhotky, popustil kalhoty a skočil na ni.

„Co děláš?“ vykřikla vyplašeně.
„Goa’uldi útočí! Bude ti implantován symbiont,“ řekl jsem hlubokým hlasem a vrazil ho do ní.
„Ne! Nee… je, jeé… no teda… jak… jak jen… tohle… tohle… tohle…“ úpěla Andulka a kroutila se jako had.
Než se stačila vymáčknout, symbiont sebou škubnul a rázem do ní pustil veškerou svou sílu. Vytáhl jsem ho ven a nechal ještě dopadnout posledních pár kapek energie na její holé břicho.
Prudce se posadila.
„Tak tohle bych si vo tobě nepomyslela,“ prohlásila rozhněvaně a vyrazila do koupelny, aniž mě vzala sebou. Dokonce mě, když jsem přišel za ní, ani k sobě nepustila. Postával jsem u dveří nahý a odhadoval, kdy přestane trucovat. Kupodivu to ani moc dlouho netrvalo.

„Nenapadlo by mě, že mě tohle provedeš,“ prohlásila přísně, sotvaže vyšla z koupelny a čekala, co na to já. Nehnul jsem brvou.
„Ale bylo to krásný,“ roztála najednou jak jarní sníh a vrhla svou nahotu do mé náruče. „Páni, byls jak nadrženej samec utrženej ze řetězu, silnej a tvrdej. A jak nemám rychlovky ráda, tohle se mě líbilo! Dokonce mě to tak vzrušilo, že sem se ve chvíli kdyžs ho vytáh, udělala!“
Začala mě divoce líbat.
„Poď, umeju ti symbionta a pak se s tebou budu mazlit,“ zašeptala mi do ucha a vtáhla mě do koupelny.

Položila mě na svou širokou dvojpostel jako odsouzence na lámání kolem. Roztáhla mi nohy, ruce přemístila nahoru do vítězného V, jen mě na to pomyslné kolo přivázat. Ještěže neměla pouta, to už bych se vzpíral.
Pak se, pololežíc a polosedíc, uvelebila vedle mě.
„Strašlivě se mě líběj ty tvoje bláznivý nápady,“ rozpovídala se. „Vždycky něco žblebtneš a já se můžu potrhat. To zpívání, ten vláček, kam na to chodíš?“
„Já ti nevím. Prostě se to najednou objeví.“
„Tak ať je to často. Tvoje ptákovinky se mi moc zamlouvaj, víš?“ špitla něžně a horlivě mě hladila hruď.

„Mně se taky moc zamlouvá, když na mě přitiskneš svý kozičky a bradavkama mi chceš udělat důlky,“ odvracel jsem pozornost na jinou kolej.
„Jó? Asi takhle?“ zeptala se mazlivě a přilehla na mě.
„Přesně,“ potvrdil jsem jí. Naše rty se spojily a začaly spolu rozmlouvat po francouzsku. Andulčina ruka se pohotově přestěhovala k novému cíli. Uchopila lenivě ležícího trpaslíka a jala se mu domlouvat. Trvalo dlouho, víc jak hodinu, než zaznamenala jakýs takýs výsledek. Po několika minutách však už bylo jasné, že bude slavit úspěch.

„Chceš otevřít Hvězdnou bránu?“ zeptal jsem se.
„Ne. Chci jen docela obyčejně šoustat,“ odpověděla a hned se chystala naskočit.
Chytil jsem ji a převrátil na záda.
„I tak neuškodí tě na to připravit,“ usmál jsem se na ni, roztáhl jí nohy a vrazil hubu do klína.
„Óoóoóh,“ zavzdychala, když jsem rozčísl pěšinku v porostu a jazykem projel brázdou.
Dál bez jediného hlesnutí už jen vnímala slastné pocity vyvolávané lízáním. Pramínek její rozkoše sílil každou minutou, až se změnil v hotový potok smáčející mou tvář. Masáž samotného poštěváčku spolu s hlubinným prstovým průzkumem dohnaly Andulku k těžko zvladatelnému třesu.

Tak už mě ho tam vraž!“ vykřikla netrpělivě a snažila se mě vytáhnout na sebe.
„Posluž si sama,“ odpověděl jsem, abych ji trochu potrápil.
Reakce byla překvapující. Rafla mě jako nějaká ninja, mrskla se mnou o matraci a v mžiku se napíchla s divokostí útočící vosy.
Nasadila rychlost hodné formule 1. Než jsem se stačil vzpamatovat, rozvibrovala se překotným orgasmem. Aniž by vydala sebemenší zvuk, pokračovala dál v intenzívním zpracovávání mého kokotka. Trvalo však ještě několik minut, než jí výstřik horké esence přinesl konečné uspokojení. Ještě pár setrvačných pohybů, a pak se na mě rozplácla jako moucha trefená plácačkou. Funěla jako lokomotiva a snažila se mi něco říct.

„To teda byla prcačka!“ pochválila si Andulka, když se trochu vydýchala. „Hlavně díky tobě, svatej Jiříku. Netušila sem, co ty všechno eště umíš dělat.“
„A co jako?“
„No tím jazykem. Myslela sem že se blahem počůrám.“
„Ale nepočůrala. Takže to vlastně nebylo nic moc,“ zase jsem ji trochu pošidil.
„Já tě snad praštím, potvorníku jeden. Víš dobře jak to bylo, tak mě nezlob,“ zamračila se.
„No dobře, dobře. Já taky netušil, jaká umíš bejt divoška. Takovej rajc by se měl ale konat jen výjimečně, jako svátek, abysme si ho vždycky fakt prožili. A už se nemrač. Tvoje kundička je naprosto ojedinělej přírodní výtvor, kterej budu vždycky s radostí prozkoumávat,“ snažil jsem se Andulce zalichotit.
„Bude mi potěšením, Jiříčku. Ty máš vždycky nachystanej nějakej bláznivej nápad, nějaký překvapení. Jaký bude příště?“
„Jak to mám vědět, Andulko? Co já vím, co se mě v mým chorým mozku vylíhne za pitomost za hodinu, za den či za rok? Ale… tak mě napadá…“
„Co tě napadá?“ chtěla vědět celá dychtivá.
„No, že bysme si mohli příště zahrát třeba na četníky a na zloděje,“ plácl jsem, co mě zrovna napadlo.
„Jako když sme byli malí? A jak to chceš hrát?“ chtěla Andulka honem vědět. Byla úplně jako na trní.
„No, střídavě bysme si kradli kousky oblečení a až bysme na sobě nic neměli, stala by ses četníkem, honila zloděje a až bys ho chytla, strčila bys ho do šatlavy.“
„Hihihi, tak na to už se moc těším,“ byla nadšením celá bez sebe.

Tak jsme takhle blbli jak nejčastěji to šlo. Dařilo se nám to celé dva týdny. Pak dva měsíce, dva roky, a po pěti letech mě konečně dostala. Nechtělo se mi, ale Andulčiny přesvědčovací metody… no však to znáte.
Myslel jsem si, že to bude v pytli, že je konec. Ale k mému překvapení nebyl. Naopak, bylo to ještě lepší. Kam se hrabe americký happy end. My máme svůj, český, a ten nám sedne nejlíp!

Měl bych to své vyprávění zakončit tradičním: …“a žili spolu šťastně až do smrti“, ale tak daleko jsme ještě nedospěli.
Tak promiňte.