Až do samého konce 03

Život šel dál ve vyjetých kolejích. Do práce, z práce, občas nakoupit a občas se nějak pobavit. Byl jsem zatím pod vlivem zážitku s doktorkou, nicméně i Jarča se mi občas do myšlenek zatoulala. Dokonce i na tu neznámou z čekárny jsem si vzpomněl, ale bylo to už tři měsíce a stále se neozvala. Prostě mě vypustila z hlavy, tak jsem to vzal jako holou skutečnost.

Jednou jsem musel navštívit MUDr. Vilemínu Jírovou, svoji praktickou lékařku, s lékařskými zprávami. Hodně mě svrběl jazyk ji pozvat na sklenku vína, jenže se mi v hlavě vynořil jakýsi varovný prst, tak jsem raději mlčel. Dobře jsem udělal. O dost později se ukázalo, že má za manžela kulturistu, se kterým bych se rozhodně nechtěl potkat.

Také jsem dvakrát zabloudil do nervové ambulance, ale to jsme na sebe s paní doktorkou jen mrkli, jakože oba víme své. Obě tyto návštěvy byly jen záminkou se vidět, protože si mne předvolala jen na smyšlenou kontrolu.

Samozřejmě jsem obcházel i restaurace, bary, vinárny i kavárny, ale nikde jsem nenarazil na žádnou smutnou, zkroušenou nebo dokonce uplakanou slečnu či paní. V jedné vinárně jsem zkusil (postupně) oslovit dvě trochu víc veselé dámy, avšak ani u nich jsem nepochodil. Měl jsem holt smůlu.

Také jsem občas jen tak bloudil po náměstí a přilehlých ulicích. Koukal jsem do výkladů a po lidech, po všem a po ničem. Jednou, bylo to v úterý odpoledne, kolem mě prošla nějaká slečna. Nijak jsem ji neregistroval, až najednou ve mně vzklíčil silný pocit, že ji odněkud znám. Automaticky jsem se po ní otočil. I ona, pár kroků od mne, se otočila a zírala na mně. „Heršvec, vodkud já tuhle babu znám?“ lítalo mně hlavou, a přitom jsem přemýšlel, jestli se jí mám jít zeptat. Pořád tam stála a koukal na mně. Tak jsem se pomalu vydal k ní.

„Promiňte, slečno,“ oslovil jsem ji, „já vím, je to hrozný klišé, ale nemůžu si pomoct. Jste mi strašně povědomá, a já nevím, vodkud bych vás moh znát. Vy mě snad znáte?“
„Mám obavu, že mám stejný pocity,“ odpověděla vlídně.
„Tak to je špatenka. Co s tím budem dělat? Já bych docela rád věděl, vodkud ste mi povědomá.“
„Taky bych to ráda věděla. Asi nad tím budem muset popřemejšlet.“ Byla to jasná výzva.
„No to je fakt. A tak když už jste mě vode sebe doteď nevodehnala, tak co kdybysme nad tím šli přemejšlet spolu někam nad kafem? Teda, jestli máte čas.“
„Čas náhodou mám. Tak jestli mě zvete, tak poďme.“

Zapadli jsme do nejbližší kavárna a nad hrnkem obyčejné kávy jsme dumali, odkud že se to můžeme znát. Hloubali jsme nad tím i při druhém hrnečku, až mi najednou svitlo.
„Poslyště, nejste vy náhodou ta slečna, se kterou jsem se potkal na poliklinice a co mi slíbila, že mi zavolá?“
„No teda! Máte pravdu! Mám houby paměť na obličeje, ale teď vidím, že ste to vopravdu vy!“ vykřikla ohromeně.
„No vidíte! A já už zatím došel k názoru, že jste mě vypustila z hlavy a zapomněla na mně dřív, než jste vyšla z polikliniky a vzpomněla si až teď.“
„Ne ne ne. Tak to není,“ bránila se. „Jen asi dva dny potom mi volala kámoška z Novýho Zélandu, ať si vezmu delší volno, že mám zaplacenou a zabukovanou letenku, že na mně bude v Melbourne čekat. Měla jsem na to tři dny. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, tak se nezlobte, že jsem vás v tu chvíli vopravdu vypustila z hlavy. Ale shodou okolností, jsem vám dnes večer opravdu chtěla zavolat. Navštívenku mám pořád na stolku.“

„Řek bych, že by to chtělo oslavit, jenže tady nám nic nenalejou. Co kdybych vás pozval k sobě? Mám tam výbornou whisky už asi rok. Možná by chtěla dopít,“ lákal jsem ji.
Pustila se do smíchu. „Ste vy ale liška podšitá. Žádná sbírka motýlů, nýbrž výborná whisky. Fakt prima nabídka. Ale já jsem odvážná školačka, tak vaši nabídku přijímám,“ řekla rozverně a stále se přitom usmívala.
„Tak bezva. Zaplatíme a dem,“ rozhodl jsem honem, aby si to snad nerozmyslela. Mávnul jsem na kafetérku a vyrovnal účet.

Ke mně to nebylo daleko, jen asi 20 minut chůze. Bydlel jsem ve starém činžáku, v garsonce v přízemí. To bylo fajn, protože jsem byl jediný mlaďoch ve vchodě. Zbytek byli samí důchodci, jejich pozorovací schopnosti by jim mohla závidět i BIS.
Zavedl jsem ji přes pidikuchyňku do jediného pokoje, kde jsem dělal úplně všechno. Vybavení bylo jednoduché. Jedna skříň na oblečení a prádlo, jedna skříň s knihovničkou a barem, stůl s monitorem a klávesnicí a pod ním počítač, vedle menší stolek se skenerem a tiskárnou. U zdi stála rozkládací pohovka s úložným prostorem, nad níž byla pověšená televize a soundbar, sloužící spíše jako dekorace, než že bych to doopravdy používal. Uprostřed pokoje pak byl nízký stolek a dvě vcelku pohodlná křesla. Do jednoho jsem ji posadil.

Vyndal jsem z baru lahev slíbené whisky a skleničky, a přinesl to na stolek. Nalil jsem tak do půli sklenek a jednu jsem pozdvihl.
„Tak hlavně na zdraví, na to, že jsme se sešli a že já jsem ňákej Honza Votroublík,“ pronesl jsem slavnostně a díval se upřeně na ni. Povstala, zvedla sklenku a řekla:
„Tak na to setkání a na to, že já jsem Alexa. Alexa Furtfičíová. A říkaj mi Alex.“

Připili jsme si. Objal jsem ji a políbil na tvář. Nic proti tomu nenamítala, ale polibek mi nevrátila. Posadili jsme se a já ji vyzval, ať mi poví něco o tom Novém Zélandu.
„Jémine,“ zatřepetala rukama, „to by bylo na strašně dlouho a já nemůžu zůstat dýl jak maximálně půl hodiny. Mám pak jednu důležitou schůzku. Asi jsem vás zklamala, mrzí mě to.“
„Nemá co. Dyť je to všechno naprosto nečekaná a neuvěřitelná náhoda, že jsme se potkali a vy jste se nebála jít se mnou a posedět, byť jen na půl hodinky. I tak jsem určitě nečekal, že byste zůstala přes noc.“

„No, ještě že tak,“ pousmála se. Maličko přitom znachověla a v očičkách ji zajiskřilo.
„Řekněte mi, co děláte?“ zeptala se.
„Já? Já vážu knížky, vopravuju starý, poničený, rámuju obrazy, dělám pasparty a tak podobně. Jsem vyučenej knihař.“
„Tak to musí bejt docela zajímavý povolání, ne?“
„Docela jo, ale i tak se z toho časem stane rutina. Jen vzácně, když se mi do rukou dostane nějak obzvlášť poničenej a navíc vzácnej tisk, musím zapnout všechny mozkový závity, co jich ve mně je. To je pak pro mě výzva. A co děláte vy?“

Z její odpovědi jsem měl tak trochu zamotanou hlavu. Dozvěděl jsem se, že dělá jakousi manažerku v jakési společnosti, ale že tam má ještě dvě další funkce, u kterých jsem vůbec netušil oč jde. Jen mě v duchu napadlo, jestli to nemají jako v parlamentu, kde má také každý dvě, či tři nebo i víc funkcí. Prý ovládá sedm jazyků, a tak hodně cestuje, mnohdy i na delší dobu, to podle potřeby. Teď, kdy se vrátila z několikadenní návštěvy Rakouska, by měla mít od cestování pár týdnů oddech, takže může konečně splnit svůj slib a najít pro mě, co by mi mohlo pomoci s těmi křečemi. Kupodivu si to pamatovala.

„Ale teď už musím fakt jít,“ řekla najednou a měla se k odchodu. „Zejtra večer vám zavolám a domluvíme si to léčebný rande, jo?“
Vyprovodil jsem ji až před dům. Pak jsem se vrátil, uvelebil se v křesle a začal o ní přemítat. Když tady tak seděla a způsobně upíjela whisky, dobře jsem si ji skouknul.
Měla hezký, oválný obličej, plné rty, které se dovedly sympaticky usmívat, šedomodré oči a černé vlasy na ramena s ofinou. Pod bílou halenkou se rýsovala zřejmě velmi pěkná ňadra a nohy nad koleny byly schovány pod černou sukní. Když vstala, pohybovala se úsporně a zároveň sebevědomě. Byla radost se na ni koukat.

O co lepší by na ní mohlo být podívání, kdyby na sobě nic neměla. Ale o tom jsem si mohl nechat jenom zdát, i když fantazii se meze nekladou. Nedalo mi to, abych si ji v duchu tak nepředstavil. Panečku, to by bylo něco, vidět ji tak, sáhnout si na ni, a pak do ní… jů… radši nemyslet. Tak jsem toho nechal a hned jsem byl klidnější, hlavně mezi nohama.

Ve středu večer mi skutečně zavolala. Že prý má volný celý víkend, tak ať přijdu v pátek v sedm hodin navečer k ní domů. Nadiktovala mi adresu, a ještě popsala cestu, abych prý nebloudil. „A dobře se na to vyspěte,“ řekla a zavěsila.
Ještě ten večer jsem si zapsal poznámky k té cestě a o něco později jsem ulehl. Vyspal jsem se dobře, dokonce i ve čtvrtek, jako by to její přání zapůsobilo. Ty dva dny mi však připadaly strašně dlouhé, a když se blížil páteční večer, začal jsem být neposedný jako nějaký malý kluk. Cestou z práce jsem koupil lahev červeného vína (doufám, že bude dobré, stálo mě 380 kaček). Pak jsem netrpělivě sledoval ručičky hodinek, kdy už se budu moci vydat na léčebné rande, jak to Alexa nazvala. Odhadl jsem, že mi může trvat tak půl hodiny, než k ní dojdu.

Když nastal čas a já dorazil ke vchodovým dveřím 12podlažní obludy, počkal jsem ještě minutku a na vteřinu přesně v 19 hodin stiskl tlačítko zvonku s její jmenovkou. Bez jakékoliv odezvy zabzučel zámek a já vešel dovnitř. Vyjel jsem výtahem do šestého patra. Čekala na mne v otevřených dveří svého bytu. Vešel jsem dovnitř a slušně pozdravil.

„Taky vám přeju krásnej večír a vítám vás u mě,“ řekla usměvavě a pokračovala: „Hned zkraje bych měla návrh, a to, že bysme si mohli tykat. Teda, jestli vám to nebude vadit. Mně by se líp mluvilo, co vy na to?“ Upřela na mne své šedomodré oči. „A to víno by se nám taky líp pilo,“ dodala ještě. Byla oblečená v dlouhých tmavých šatech až ke kotníkům s hlubokým výstřihem. V uších velké náušnice, na krku blyštivý náhrdelník. Moc jí to slušelo.

„Po důkladném zvážení všech dostupných informací,“ spustil jsem odměřeně, „jsem došel k názoru, že váš návrh je upřímný, bez vedlejších úmyslů, není životu nebezpečný, a proto ho přijímám v plné šíři.“
Rozesmála se. „Bezva, to bylo dobrý. Takovouhle formulaci jsem fakt nečekala, a navíc vtipnou. Tak poď dál,“ ukázala ke dveřím pokoje.
„Já jsem ještě neskončil,“ zarazil jsem ji. „Když se tak na tebe dívám, měl bych se jít domů převlíct do smokinku. Ty seš vystrojená jak na ples horních deseti tisíc, a já proti tobě vypadám jako dřevorubec. Problém jenom je, kde ho seženu.“
„Ale běž,“ mávla rukou. „Teda ne, nechoď nikam,“ honem se opravovala, „mně to nevadí, vypadáš hezky i tak,“ řekla a už mne vedla do obýváku.

Velikostně byl obývák pro mě tak akorát. Byl vkusně a útulně zařízený a já se v něm hned cítil jako doma. Posadila mě do křesla k malému stolku a nejdřív se mě zeptala, jestli si dám kafe. S díky jsem odmítl s tím, že už je moc pozdě a že bych pak nespal. Tak mi vrazila do rukou láhev s vínem a vývrtku, a sama se vypravila pro skleničky. Vytahovat špunty z lahve, to je něco pro mě. Na to jsem byl levý jako šavle. Přesto se mi jakýmsi zázrakem podařilo zátku nepoškodit a vytáhnout. Nalil jsem víno do nachystaných skleniček, které se jen taktak vešly na stolek zaplněný časopisy a knihami.

Alexa si sedla do křesla proti mně a spustila: „Tak jsem trochu jukla na ten tvůj problém a jeho léčby může bejt složitější a taky dlouhodobá. Abych pravdu řekla, těch možností, co to způsobuje, je taková spousta, že najít ten správnej důvod je asi možný jen systémem pokus-omyl. Ale i tak jsou možnosti, jak to alespoň omezit či zmírnit.“
Pustila se do přednášky s vervou zapálené vědkyně. Po hodině výkladu jsem měl hlavu jako škopek. Po další půlhodině skončila.

„Hele, vím že je toho na tebe moc. Vypsala jsem ti nejdůležitější věci a návrhy co bys měl dělat, co jíst a taky pár receptů. Mám ti to vytisknout nebo poslal mejlem?“ zeptala se nakonec.
„Pošli mně to mejlem,“ odtušil jsem a napsal ji na papírek mailouvou adresu. „Tak, a teď mě řekni něco vo tom Novým Zélandě,“ vyzval jsem ji, protože jsem byl hodně zvědavý na to, jak se tam měla.

„To ti povím ráda, ale šlo by to někdy pozdějc? Víš, mě vod toho mluvení docela bolí pusa. A než si vod toho mluvení vodpočinu, tak bys mě moh něco říct vo tom, proč ženský jsou dycky hezčí než mužský.“
Tak to mě docela vyrazila dech. Já už na to dávno zapomněl a ona si pamatovala, co jsem ji někdy před dávnými časy řekl.
„No tak dobře,“ řekl jsem rozvážně. „Máš tady nějaký velký zrcadlo kde bysme byli vidět aspoň od kolen nahoru?“ zeptal jsem se.
„Ano, to mám,“ odvětila.
„Tak mě k němu zaveď,“ požádal jsem ji.

Zavedla mě do spartánsky vybavené ložnice a otevřela dveře jedné skříně, kde bylo zrcadlo.
„Fajn. Pak bude nejlepší to předvýst názorně,“ řekl jsem a hned jsem si svlékal košili.
„Počkej,“ zarazila mě. „To chceš jako říct, že se voba svlíknem?“
„Jo. A cos čekala?“
„No, víš, já… já…,“ začala se ošívat.
„Co, já?“
„Já… jaksi… to… prostě… já pod těma šatama nic nemám,“ vyřkla svůj „problém“ a zčervenala.
„Jako že nemáš podprsenku ani kalhotky?“ podivil jsem se.
„Ne-e.“
„Tak to si budu muset svlíknout i ten zbytek,“ usoudil jsem a než se nadála, stál jsem před ní nahý.
„Je řada na tobě,“ pobídl jsem ji.

Nedá se říci, že by nějak spěchala. Pomalu stáhla ramínka šatů do stran a nechala je volně spadnout na zem. Postrčil jsem ji k zrcadlu, na kterém jsme naštěstí byli vidět oba, a stoupnul si vedle ní.
„Tak se dobře dívej. Začneme odspoda. Jukni se na mý a na svý nohy. Který se ti líběj víc?“ Neodpověděla, tak jsem pokračoval: „Jasně, že tvoje. Ty moje sou takový jako neforemný, kdežto ty tvoje jsou krásně okrouhlý, hladký, obzvlášť stehna máš nádherně zaoblený. Pro ruce platí to samý, prostě krásný, hladký.

No a hruď? Tam je rozdíl přímo dramatickej. U mě není ke koukání vůbec nic, snad jen některý mužský tam maj akorát chlupy. Ale jestli je to hezký pokoukání, to nevím. Zato u tebe, to je radost se podívat! Máš půvabný, něžný, kulatý a pevný prsa, který přímo volaj, aby se jich někdo dotknul…,“ ukročil jsem za ni, zezadu ji položil ruce na ňadra. Trochu sebou cukla, avšak nebránila se, a tak jsem konal, co jsem následně říkal, „…aby je hladil, laskal se s nima a třeba je i trochu dráždil.“ brnknul jsem jí o bradavky. „Některý ženský to vzrušuje, některý ne, ale nám, mužským, se to moc líbí.

A teď se koukni níž, mezi nohy. Co tam vidíš? U mně jen takovej nevzhlednej přívěsek, ale u tebe je to nádhernej, černej kobereček, kterej taky volá po pohlazení, podrbání a prozkoumání.“ Dal jsem jí ruku mezi nohy. „A že tam je co zkoumat a my to strašně rádi děláme,“ ještě jsem poznamenal a počal jsem její kožíšek hladit. Krátce vzdychla a začala se pomalu otáčet čelem ke mně.

„Víš,“ pronesla tiše, „je zajímavý, co s člověkem dokážou udělat pouhý dvě decky vína. Možná je tvůj přívěsek trochu nevzhlednej, ale když se mu pomůže…,“ odmlčela se a chopila se onoho visícího předmětu, „tak se z něj po chvíli stane docela pěkně urostlej mládeneček, kterej si zaslouží vstoupit do mý zahrady snů.“

Víc už to nerozváděla. Přistoupla ke mně a urostlého mládenečka do sebe vsunula, co nejdále to šlo. Pak mě objala kolem krku a vší silou se ke mně přitiskla.
„Teď se budeme jen tak lehce pohupovat,“ šeptala mě do ucha, „aby nám to co nejdýl vydrželo. Takhle to mám nejradši,“ a předvedla mi jak.
„To moc rád,“ dychtivě jsem souhlasil. „Jen by asi bylo rozumný učinit nějaký bezpečnostní opatření.“
„To nemusíš,“ řekla, „já…
„Ty… to…“
„Ano.“ Nechtěla slyšet, že nemůže mít děti.
„Promiň, nevědl jsem…,“ zbytečně jsem se omlouval.
„Já vím. To nic. Ale chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Nedávej mi žádným způsobem najevo, že už to na tebe jde. Vydrž to až do samýho výstřiku. To vystříknutí je pro mě jediná extáze, který jsem schopná.“

„Udělám všechno, abys byla spokojená,“ zašeptal jsem jí do ucha. Objal jsem ji a přitiskl k sobě ještě pevněji. Začali jsme se pohupovat a pohybovat v rytmu jakéhosi neznámého tance. Točili jsme se dokolečka, sem tam krůček tam a zpátky, pohybovali pánvemi, škoda, že u toho nehrála hudba. Líbilo se jí, jak v ní, snad milimetrovými pohyby, pomalu kloužu, jak do ní pronikám a opět unikám. Slastný výraz její tváře mi díval vědět, že si to vychutnává plnými doušky.

Trvalo opravdu hodně dlouho, než se pocítil nárůst tlaku. Pamětlivý její prosby jsem jí to nedal nijak najevo. Tlak narůstal pomalu ale vytrvale, až najednou pojistný ventil povolil.
„Ach… áách… stříkej, co nejdýl můžeš,“ zachroptěla a celá se rozechvěla.
Což o to, snažil jsem se, jak jen jsem mohl, ale zásoba munice je daná a nikdy to netrvá dlouho. Přes úspěšné zakončení jsem se s ní pohupoval dál, dokud to šlo. Pak jsem vyklouzl ven.
Zůstala ke mně přitisknutá. Začala mne líbat kde se jen dalo a mezi polibky mi přerývaně šeptala do ucha.
„To bylo… to bylo… úúžasný. Moc… moc… ti děkuju.“

Když jsme se trochu uklidnili a očistili svá těla, sedli jsme si opět do křesílek v obýváku. Začala mi vyprávět o Novém Zélandu. Prý tam jsou velice hodní lidé, všichni jsou milí a ohleduplní, nekrade se tam a zločinnost je nulová, krásná příroda, čistá města, kouzelné vesnice. Prostě nádhera. Kamarádka ji našla místo, kde by mohla pracovat. Byla se tam podívat a líbilo se jí to. Jestli se prý do měsíce vrátí, práci má jistou. Prý uvažuje o tom, že by se tam usadila natrvalo. Dokonce se tam prý naučila i několik vět v maorštině. Vyprávěla to velice nadšeně, takže jsem jí docela věřil, že se tam chce vrátit nastálo.

Nevím, jak se to vyvrbilo, ale během toho povídání jsme vypili celou láhev vína. Alexe znachověly tváře a mně možná zčervenal nos. Bylo asi načase se odebrat domů.
Už jsem se k tomu chystal, když tu Alexa řekla: „Chtěla bych ti něco říct. Bylo to s tebou tak nádherný, že bych se tak chtěla milovat po zbytek života.“ Znělo to, jako kdyby mně chtěla požádat o ruku, až mě z toho zamrazilo.
„Bylo to prostě něco,“ pokračovala, „na co budu vzpomínat, dokud mně bude paměť sloužit.“
„Doufám, že se ti to tak povede,“ řekl jsem. „Ale je načase, abych zdvihnul kotvy a šel domů.“
„Už?“ Copak musíš?“ zazněla udivená odpověď.
„Musím.“

Zvedl jsem se a šel si posbírat odhozené oblečení.
„No, když musíš. Já myslela že…“ Nedořekla. Její vyčítavé oči sledovaly, jak se oblékám.
„Bude lepší, když si všechno uchováš tak, jak to je,“ dodal jsem na vysvětlenou a zamířil ke dveřím. Dostihla mne, když už jsem měl ruku na klice. Otočila mne k sobě a vášnivě, velice vášnivě mě políbila.
„Nezapomenu na tebe. Nikdy!“ slibovala.
Usmál jsem se na ni a myslel si o tom své. Letmo jsem ji políbil a odešel.

Život šel dál svým obvyklým tempem bez nějakých výraznějších změn. Jen u ženských jsem měl tou dobou smůlu. Tak jsem alespoň vzpomínal na ty poslední tři, protože právě u těchto posledních tří jsem mohl až do úplného konce. Pěkně po sobě, jako když jdou někomu karty. Možná šly i mně. Jak jinak si vysvětlit takovou náhodu.

Asi měsíc a půl od setkání s Alexou mi od ní přišel mail. Z Nového Zélandu. Prý se tam přece jen usadí natrvalo, už si to stoprocentně rozmyslela, a že má bezvadnou práci, krásné bydlení a jestli prý bych ji mohl poslat svou fotografii, aby si mě mohla připomínat. No, proč ne. Fotografii jsem jí poslal a popřál hodně štěstí a úspěchů v novém domově.

Vzpomínka na ni a na krásné milování s ní, pro mne trochu neobvyklé, avšak neskutečně prožité a fascinující, ve mně vyvolala neodbytnou touhu mít u sebe ženskou, se kterou bych se mohl milovat. Začal jsem přemýšlet, na kterou asi bych mohl tak narychlo zapůsobit. Najednou zazvonil telefon. Přijal jsem hovor a představil se. V telefonu se ozvalo:
„Ahoj Honzíku. Tady je Jarča.“