Báječně odpočinkové odpoledne

BÁJEČNĚ ODPOČINKOVÉ ODPOLEDNE

„Dobré poledne, Miládko. Copak se vám stalo?“
„Já jsem si zaklapla, pane Kaderka. Miloš je s malým na výšlapu, já si jen chtěla nachystat odpadky za dveře a průvan mi zabouchl. Klíče i mobil je pochopitelně uvnitř.“

„To je nepříjemné. Doufám, že tu nesedíte dlouho. Ty schody jsou studené. Pojďte ke mně, alespoň se konečně blíže poznáme. Počkáte u mne, však ono nebude tak zle.“
„Vy jste hodnej, pane Kaderka. Nebudu vám tam zavazet?“
„Neblázněte dítě, jak byste mohla? Zvu vás.“
„Moc děkuju. Já už nevěděla, co dělat. To víte, jsme tu noví, takže kamarádky ještě nemám. Rodiče daleko a já bez peněz. No musela bych tam jen čekat. Co jinýho.“
„Však on se vám brzo vrátí, Miládko.“
„No to je právě ono. Po těch pěti měsících od porodu mi dopřál volno. Jsme domluvení, že si dnešek užiju, budu se věnovat sama sobě, uvolním se, načerpám síly, vzal malýho a vyrazil. A já udělám tohle.“
„Miládko, no tak. Nezoufejte. Tak si ten fajn den uděláte u mne, no. Dáte si kávu?“
„Ne ne, ještě kojím, víte?“
„No jo vlastně, já úplně zapomněl na toho vašeho kloučka. Už se krásně směje puclík. Máte nádherného syna. Vždycky se tak krásně culí když se vidíme. Je to smíšek.“
„Však taky mi dal zabrat.“
„Porod myslíte?“
„Ano. Doufám, že druhé dítě mě ušetří.“
„Ano? Chystáte se ke druhému?“
„Rádi bychom. Aby nebyly daleko od sebe.
„To vás bude asi hodně vyčerpávat, Miládko. Ale jak se tak na vás dívám, jste statná žena. Čiší z vás zdraví. Takže si dáte čaj nebo jen limonádu? A něco dobrého k tomu, co? Kupuju si tyhle sušenky. Jsou výborné.“
„Ne ne, to já nemůžu, kam bych přišla. Jen se na to podívám a přiberu. Snažím se takových věcí vyvarovat. Ale čaj si dám, děkuju.“
„Neblázněte Miládko! Proboha jaký kila navíc? Vždyť jste krásná ženská. Takové se za mých mladých let měly nejlépe.“
„Mám faldy na boku. Doma cvičím a taky trošku sázím na to kojení. No snad se brzo vejdu do loňských šatů.“
„To kojení vám schvaluji. Snažte se kojit co nejdéle. Prospívá to vám oběma. Není nad mateřské mléko. Věřila byste tomu, že jsem před dvěma lety ležel v nemocnici a bylo to se mnou moc špatné? Ale jedna mladá sestřička mi tam nosila Sunar a dokonce mi sem tam donesla i pravé mateřské mléko. Odstříkávala mi ho její sestra. Nevím, co pomohlo víc. Jestli kapačky nebo mlíčko, ale každopádně jsem od té doby jako Jura. Takže tyhle vitamínky jen schvaluju. Přiznám se, že jsem je kdysi kradl i svému synovi, když manželka kojila.“
„Já se moc snažím. Ze všech stran se na mne valí spousta rad a já se snažím vše dodržovat. Taky mám ale dobré a zároveň i špatné dny. Ještě pořád mám s kojením problémy.“
„Děvenko, kdybyste cokoli potřebovala, tak se ptejte a já vám poradím. Mě tyhle věci vždycky zajímaly a věřte tomu, že jsem byl zběhlejší víc než moje žena. Třeba technika je důležitá. Jak malému nejvíc chutná?“
„V sedě.“
„A nezavazí mu to prsíčko? Víte, jak je máte teď tak pěkné…teda pěkně nalité, pardon…Tak aby ho to těžké prsíčko nedusilo.
„Aha…víte, že je to možné? Protože v leže s tím problémy nemám.“
„No to je přesně ono. To je ta nejlepší poloha. Moje žena také tak kojívala, když byla možnost.“
„Jenže je to taky zároveň náročný, když se k tomu přidá i manžel.“
„Manžel taky ucucává?“
„To ne, ale je dotěrný.“
„Aha, no ale zase když chcete to druhé miminko…“
„To ano, ale on je dotěrný jen když kojím a dál už nemá čas. To je právě ono.“
„Strádáte? No mě se můžete svěřit. Nestyďte se. Já jsem už za zenitem. A celý život jsem byl dívkám zároveň rádcem i vrbou.“
„Vážně? Kde jste vlastně pracoval?“
„Já jsem býval lékař, milé dítě. Kdysi gynekolog, porodník, laktační mág.“
„Cože? Vážně? No tak to jsem kápla na toho pravého. Já se za doktorem styděla. Měl by mě určitě za hloupou v době, kdy se dá všechno vyhledat na internetu.“
„Styděla? To nemyslíte vážně. Ale na kontrole jste už byla, ne?“
„No, to právě taky ne.“
„Proč si tak zahráváte? A to chcete druhé, Miládko?“
„Nebyl čas.“
„To je ta nejhloupější výmluva, co jsem často slýchal.“
„Já vím. Měla bych. Škoda, že už nemáte ordinaci vy. Mě je vždycky tak trapně. Gynda mi byla vždycky nepříjemná. Navíc jsem měla celý život štěstí na hrubé zacházení, takže si neumíte představit můj pocit, když jsem z té kozy slezla a mohla jít domů.“
„No, bylo spousty drsňáků, i mezi námi. Většinou si ale tuhle pověst nesly spíš ženy než muži.“
„Jo, na tom taky něco bude.“
„Já bych vám tu mohl nabídnout leda tamten otoman, dítě. Ale stejně byste musela pak ke svému lékaři.“
„No ale to už bych šla aspoň s úlevou, že jsem v pořádku.“
„Ale to já vám tady v kuchyni neřeknu s úplnou jistotou, Miládko.“
„Já vím. Nevadí, já se snad někdy odhodlám do ordinace.“
„Tak to ne. To bych nebyl klidný já, víte? Pojďte, zkusíme se podívat. Odložte si.“
„No asi budou stačit kalhotky, že?“
„Vy se tak rozkošně chichotáte, Miládko. Určitě to bude stačit, mě najednou úplně vypadlo z hlavy, že je venku pařák. Nechte si šatičky, sundejte si jen kalhotky a já zatím něco udělám s tím otomanem. To víte. Staré kosti. Takhle hluboko se už neohnu a kdybych si klekl, už nevstanu. Musím to něčím vyvýšit.“
„Aha, to mě nenapadlo. Přijdete na něco?“
„Já myslím, že určitě. Támhle ty dva kufry, na ně peřina, aby vás to netlačilo, přes to prostěradlo a zadečkem se usadíte už zde. Ták. No a je to. Improvizace vyšla, vidíte? Zadeček prosím hned sem na kraj. No nebojte se, trošku tam zapadnete, ale to se zvládne. Ták, počkejte pomohu vám, přidržte se. No jen se opřete, já přeci jen něco vydržím. No a pomaloučku se překulte, vidíte? Nakonec je to i pohodlné, ne?“
„To je. Leží se mi příjemně, jen ty nohy.“
„Počkejte, skočím si pro stoličku od klavíru a umýt ruce. A nohy? No zkuste si je zatím podpírat pod koleny. Tu chvíli to musíte vydržet.“
„To mi nevadí. Pořád lepší jak ta neosobní koza a sterilní chladno.
„Tohle mi tááák chybělo…“
„Pane Kaderka, vy se na mne díváte, jako byste po té práci vážně tesknil.“
„Já to tam Miládko miloval. Trávil jsem tam většinu času. Tak se podíváme?“
„Ano…“
„Ale ne, že pak budete říkat, že jsem starý nestyda, Miládko.“
„To bych si nedovolila…“
„Tak zatím si ty nožky položte. Podíváme se ještě na prsa.“
„Na prsa taky? To jsem se měla teda celá svléknout.“
„To nebude třeba, Miládko. Máte propínací šaty, tak jen ty knoflíčky, kdybyste si rozepla, prosím.“
„Dobře. Mám se nějak natočit?“
„Ne ne, takhle to bude stačit. No tak se podíváme. Kdybych vás někde tlačil, řekněte. Budu se ale snažit být jemný.“
„Nebojte, řeknu.“
„No páni, ten váš bumbrlíček má ale zásoby. Ta mléčná dobrota vám už teče, jen se jich dotknu. Počkejte podám ubrousky a setřu to. Šmankote, ale teda musím velmi opatrně, protože jen víc zaberu, tak to doslova stříká. To jsou fontánky teda.“
„To ano, já se omlouvám. Kolikrát si připadám jak kojná.“
„No za to se neomlouvejte. Vidíte? Tady se dotknu a už to vytíká. Tady zmáčku a…vidíte? Takovej krásnej střik a přijde to úplně vniveč. Taková škoda. Ou a zase. Nechcete pro malého odstříkat?“
„A máte na to něco?“
„Něco najdu. Hodilo by se třeba tohle?“
„Výborně, to je ono. Děkuju.“
„Tak se do toho pustíme? Nebo chcete pauzu?“
„Ne ne, můžete klidně dole a já si tu už poradím. Když se takhle podepřu, tak je to i pohodlné. Jen si tu nechám ty ubrousky, abych vám to tu nepocintala.“
„Jen cintejte, Miládko, cintejte. No a já vás tedy prohlédnu, ano? Ukažte…no…bříško v pořádku, nástřih zahojený, nechcete pomoct teda?“
„Ne ne, pokračujte. Jde mi to dobře, dívejte. Mám pocit, že mi to odstříkávání jde tady lépe než doma. Můžete klidně dál.“
„Jak se tak na vás dívám, tak vám to takhle velmi sluší, Miládko. Mě je stejně jasné, že vám o žádnou prohlídku nejde.“
„Ale jde, pane Kunderka.“
„Jsem Kaderka, Miládko. Ka-der-ka. Kunderka je leda tady ta vaše nezbeda.“
„Musím se zbavit toho mlíčka.“
„Nezamlouvejte to. Cítím na prstech, jak jste už krásně mazlavá. Přece nebudeme jak malé děti. Potřebujete chlapa, že jo?“
„Ne, já vážně myslela, že… Bože, teče mi to…“
„Ale. Přece si nemyslíte, že budu tak naivní a budu věřit tomu, že taková krásná mamina mi tu lehne na dva kufry, aby se nechala vyšetřit někým, kdo celý život připravoval budoucí mediky. Copak jste mi věřila bajku o gynekologovi?“
„Věřila. Já se teď jen potřebuju zbavit toho mlíčka…“
„Já vám moc rád pomůžu, Miládko. Myslím, že to dotáhneme už do finále, ne? Kundičku máte v pořádku. A to si dovolím tvrdit s jistotou. Je krásně prokrvená, mastná, připravená. Co? Myslíte, že potřebuju svolení nebo se do ní můžu pustit bez něj? Co mi povíte, dívenko, hm?“
„To…to mlíčko…potřebuju se zbavit toho tlaku. Je ho moc.“
„Dejte jej starci na sílu, děvenko. Odpomůžu vám. No jo, je to stále ta samá dobrota. Ta chuť se nezapomíná. Někdo říká, že je slané, ale mě chutná i tak. Navíc, když je to z tohoto kohoutku… Máte ji krásnou, Miládko.“
„Pššššt.“
„To nejde. Jak ji cítím na prstech, to je pro mě něco. Už dlouho jsem nezajížděl do takhle krásné pičky. Je těsná, přiholená, tak jsem to měl vždycky rád.“
„Jsem vdaná.“
„Tak na to klidně myslete i když se mi tu krásně kroutíte. Jen mi přimáčkněte ty prsiska u obličeje. Chci to schytat pod tou bílou fontánou. Bože, to je slast. Ještě.“
„Jsem vdaná.“
„Seš vdaná, ale taky to máš ráda i od cizího, že? Boha, to je poštěvák. K sakru, ten krásně narostl.“
„Jsem vda-ná!“
„Však taky podle toho krásně přirážíš!“
„Ještě to mlíčko.“
„Neboj se. Všechno stihnu. Dám si záležet. Mohl bych případně vypomoct i s tím druhým miminkem, kdyby panička chtěla, co?“
„Ještě tohle odstříkané vypijte, pane Kaderka.
„Já si dám přímo z bradavky. Krásně ti stojí. Můžeš mě to nalít k té tvé rozšklíbené nenasytce. Slížu ti to. Tak co s tou kundopomocí, hm? Budeš se divit, ale mně se z tebe postavil. Tak chceš ho tam?“
„Chutná vám to?“
„Nezamlouvej to, kotě. Nebo to mám brát jako, že mlčení je souhlas? Asi jo, viď? Jak se tak hezky pravidelně napichuješ na moje prsty, je jasné, že bys ho tam chtěla. Vidíš ho? Pěkně se z tebe vypružil. Počkej, neboj, neutíkám. Jen si stáhnu kalhoty. Musíš mě pustit, zlato. Jednou rukou si je nestáhnu, víš?“
„Pořád to stříká.“
„Nech si trošku, abys mě měla čím ošplíchnout. To já rád při pěkné šoustačce.“
„Jsem vdaná…“
„Neříkej to furt. Ležíš tu roztažená, nahá, mokrá, chtivá, vím o tobě co potřebuju. Vnímej ten můj kůl. Už tebou projede. Musím tě nejdřív ochutnat. No to je slast. Kunda velmi dobrá, ale ty mě přes ten hekot asi stejně neslyšíš, že? Zbožňuju mladý pičky. Dnešek je můj velkej den. Jen doufám, že se mi to nezdá. Ne, tohle se mi nemůže zdát. Nemůžu to ale zdržovat, protože jinak ti vyteču. Víš jak dlouho jsem nemrdal? Cítíš ho tam? Zatlačím. Víš jak dlouho? Dva a půl roku. Natož takovouhle šťabajznu! A hned od vedle. To si sem budeš chodit pro trošku toho mrouskání, že?“
„Jsem v…vda…vdaná.“
„Seš spíš vadná. Tímto si to zbytečně rušíš. Přirážíš jak divá a přitom pořád meleš o snubáku. Mačkej ty svý prsa. Mačkej je. A miř na mě! Bože, to je paráda.“
„Pane Kaderka…“
„No to je ono. Hekej. Narážej se. Krásně ti tam klouže, že? Konečně se usmíváš. To by bylo, aby sis toho neužila, když už ses mi sem takhle přišla nabídnout. Potřebuješ to, že jo? Od starýho a chlípnýho dědka. Máš to ráda, že? Starej není doma, křepelku svrbí pipina a tak honem si odskočí k sousedovi. To známe. Bože, ty dobře šukáš. Mačkej si je. Ještě. Ještě trošku mě osprchuj. Nadzvedni se a k čurákovi přistříkni, pojď‘! No. No. Ještě. Hekej! Pojď. Udělám tě. Udělám ti to. Udělám ti všechno. I to druhý mimčo ti udělám, chceš? Já vím, že chceš. Hoň si toho poštěváka. Mysli na moji mrdku. Za chvíli ji do tebe pustím. Všechnu. Do poslední kapky do tebe vyteču. Masti si ho. Kozy ti pomačkám sám. Bože, ty mrdno… No… Hekej! Hekej… Budeš? Taky budu. Přidej, přirážej, tohle si zopakujeme! Už to bude! Už to…“
„Je to! Cítím jak vám v něm cuká!“
„Tak co nekvičíš? Ještě nejsi?“
„Budu!“
„No proto! Toho frajtra si masti, honem. Bože, to je podívaná. Dej sem ty kozy! No to je něco.“
„Už!“
„Pane jo, to byla jízda. Proč jsi nepřišla dřív? Stačilo zazvonit.“
„Ale to je celé jinak. Já jsem vážně…“
„Ale mlč prosím tě! Proč se nepřiznáš? Vždyť je to evidentní. Bydlíš tu pár měsíců, manžílek je věčně pryč, ty se doma nudíš a znáš jen plíny a kojení, tak je jasný, že strádáš. Nezatloukej, žes to na mě neměla připravený.“
„Tak teda jo, přiznávám… Rajcuje mě to. Chci si to zahrát ještě jednou. Celý od začátku.“
„Zahrajem. Budeš si ke mně chodit hrát, kdykoliv budeš chtít, ale pokud možno pravidelně, ano? Stačí zazvonit, dál mi vykat, cítit ke mně úctu a být krásně chtivá jako dneska, chceš?“
„To slibuji, že budu a chci.“