Cesta ke spravedlnosti 02

Ráno ho Marjánka čekala před kancléřovým domem. Byla nevyspalá, unavená a zamlklá.
K noci se nevyjádřila. Proč mu vykládat, že ji Vilibald nutil k milostným hrám, ač sám již toho nebyl schopen. Za noc měl několik úspěšných erekcí a výstřiků, ale povětšinou se ona starala o jeho zmužnění a ztuhnutí. Marjánka tohle neznala a nevěděla, co počít. Muži, co doposud měla, s tím problémy neměli. Ona si lehla, roztáhla nohy, oni se na ní uspokojili a bylo to odbyto.
Stále mu úd hladila, popotahovala, mnula v dlani… Vilibald nebyl příliš spokojen, ale co má přesně konat, jí neporadil. Jako žena prý má sama vědět, jak muže oblažit.

Matěj pochopitelně nechtěl žádné podrobnosti znát, odebrali se do skriptoria, kde už na ně čekal sepsaný pergamen s kancléřovou pečetí.
„Nyní jsi zapsaným majitelem panství jako rytíř Matthias von Daumendorf, ať už si jím byl nebo nebyl. To ti už nikdo nevezme. Buďte sbohem a ať se na vás štěstí jen směje,“ rozloučil se s nimi písař Fabián.

***

O měsíc později na místě spálené tvrze stál menší dvorec s panským domem, přístavkem pro čeleď a stodolou. Usilovně se pracovalo na dřevěné palisádě a bráně, jež by celou stavbu uzavřela a chránila.
Matěj měl sice čas, ale neměl peníze a tudíž ani dostatek čeledě. Naštěstí se v této době našlo dost lidí bez domova, a tak kolem sebe shromáždil tři čeledíny a dvě děvečky, jednu s půlročním outěžkem. Za stravu a střechu nad hlavou mu byli ochotni pomáhat, seč jim síly stačily, ale i to bylo málo. Zoufale byly potřeba peníze. Nejen kvůli stavbě, ale aby bylo co osít, čím obdělávat půdu, pořídit si drůbež, dobytek…

***

Když Matěj navštívil svého někdejšího hejtmana Alberta ze Záhořic, jednoho z mála husitů, jež za válečné doby opravdu zbohatli, nesetkal se zrovna se srdečným přijetím. Tedy přátelské bylo do doby, než řekl, proč přišel.
Albert se zachmuřil.
„Doba je zlá a nejsem tak bohat, jak si snad myslíš. Na půjčení peněz rozhodně nemám. Je mi jasné, že splácel bys mi to léta, pokud vůbec. Mám rodinu a o tu je nejdůležitější se dobře postarat. Rád tě pohostím, zajedeš-li sem někdy, ale nečekej ode mne žádného dobrodiní.“
Tudy tedy cesta k penězům nevedla. Matěje nakonec napadla ještě jiná možnost.

***

„Tak se zase ve zdraví setkáváme,“ přivítal ho ve skriptoriu písař Fabián. „Co bys potřeboval, urozený rytíři? Ani nevím, kde mi hlava stojí a můj pán se chystá na jednání královské rady s císařem Zikmundem o přijetí těch husitských bludů, vždyť zemi hrozí rozvrat a zkáza. Budu tady na všechno sám.“
„Tvůj pán je kališník?“ podivil se Matěj.
„Ale kdež,“ mávl písař rukou. „Jen je toho názoru, jako jiní páni, že za určitých podmínek by snad šlo ty spory nějak urovnat a pak bude Zikmund prohlášen českým králem. Přiznám se, nejsem zrovna horlivý katolík, ale od doby co mi ten proklatec Žižka zabil ženu, nemám pro husity dobrého slova.“
„To mě zajímá,“ opáčil Matěj. „Jestli ti nevadí o tom hovořit?“
Nevadilo. Fabián se asi potřeboval vypovídat ze svého žalu s kýmkoliv, kdo ho vyslechne.

A tak se Matěj dozvěděl, že jeho žena Barbora podlehla kacířskému učení, odešla do Tábora, kde upadla ve spáry ještě odpornějších bludů jistého kazatele Húsky. Tato skupina nazývaná pikarti konala nejzvrhlejší orgie, že byli vykázáni z Tábora do Příběnic a později někam na Nežárku, než na ně Žižka zakročil celou svojí silou a všechny je pobil, bez rozdílu pohlaví i věku. A jeho žena, bohužel, byla mezi nimi.
„Vím, propadla bludu, ale kdyby žila, třeba bych ji zase dokázal navrátit mezi katolíky. Kdo ví?“ mínil Fabián a proto byl zatvrzelým Žižkovým odpůrcem.

Matěj tento příběh dobře znal. Výpravy na Nežárku se neúčastnil, byl na tažení jinde, ale podrobnosti mu kamarádi později vyprávěli u ohňů na výpravách.
Před Fabiánem i kancléřem však tajil svou husitskou minulost a tvářil se jako pravověrný katolík.

Když se dozvěděl, co potřeboval, při příští návštěvě Prahy zamířil rovnou ke známému domu „U zlatého parohu.“

***

„Ohlásím vás u paní,“ poznala ho služka hned ve vratech a pak se zarazila, když se za Matějem hrnul dovnitř i jakýsi hromotluk, který jí rukou překryl ústa, podržel ruce a jako balík ji odvlekl do její přízemní komůrky.
Matěj zatím stoupal po schodem do patra, kde zastihl paní Ofélii u stolu vyšívat košili.
Ta byla jeho přítomností neméně překvapena, ale než stačila cokoli říci, Matěj ji povalil zády na stůl, vyhrnul suknici a zmocnil se jí. Takový hrubý přístup se pochopitelně neobešel bez bolestných vzdechů a zasténání, ale po chvíli již mlaskavé zvuky přírazů značily, že vniknutí nabylo slastnější podoby.

Ofélie byla zaskočena jednáním, jež nikdy nezažila, ani nečekala, že by mohla takto být zneuctěna, ale na druhou stranu jí imponovalo, že Matěj (kde se tu vlastně vzal?) si ji vzal rázně a mužně, jako skutečný rytíř.
Nyní vnímala jeho prudké přírazy a úd cítila hluboko v sobě, jak jí drsně a majetnicky. roztahuje a plení klín.
Matěj stál u stolu, její nohy měl zapřené o ramena a když natáhl ruce, dosáhl jí na prsa. Ofélie měla na sobě domácí šaty a stačilo jen uvolnit šněrování u krku, dekolt se jí rozevřel a prsa byla odhalena. Nyní je mnul, tahal a mačkal a plně si užíval své nadvlády, stejně jako žena své pokory.
„Ah… ahh… dobrý Bože… já… já… oooáááách,“ silné stahy pochvy při jejím vyvrcholení přivedly na vrchol i Matěje, jenž jí plnil lůno semenem. Dávka za dávkou prýštila do dělohy, kde se možná ujme nový život?

Když z ní vyjel, mezi ulepeným mokrým porostem klína se objevil vytékající čúrek semene, jak jím byla žena přeplněna.
Matěj si uklidil visící ocas do nohavic a pomohl ženě vstát.
„Potřebuji se napít,“ hlesla Ofélie. „Kde je Anna? Anno!“
„Nech ji,“ přerušil ji Matěj a popadl džbánek. „Kde je víno? Ve sklepě?“ a vyběhl.

Když procházel mázhauzem, z komůrky služky zaslechl tiché vzdechy a vrzání postele. Pousmál se a vklouzl na vlhké příkré schody do sklepa. Sud s vínem byl naštěstí hned na kraji. Nabral víno a spěchal nahoru.
Ofélie se po napití uklidnila a přijala vysvětlení, proč je v Praze a co tu dělá. Potěšilo ji, že přijel za ní a využil chvíle, kdy je její manžel pryč, což jak přiznal, si předem zjistil…

„Jsi milý,“ vzala ho za ruku. „Oba víme, že spolu být nemůžem, ale i tyto krátké chvíle jsou pro mě důležité a naplňují mi srdce radostí a štěstím.“
„S manželem nemáš lehký život,“ podotkl Matěj. „Ale proč? Vždyť netrpíte chudobou. Peněz je jistě dosti.“
„Manžel je bohat, já nikoli. Peněz mi dává jen na vyžádání a vlastně skoro vůbec. Chci jít na trh a jdu tam jak žebračka se dvěma stříbrňáky. Za to si nekoupím ani šátek. Nejsem marnotratná, ale jsem žena kancléře královské komory… musím svého muže reprezentovat. A co se nákupů týče, ne každá žena chce mít vedle sebe muže. S obchodníky je třeba vyjednávat, smlouvat, mluvit o látce, vyšívání a tomu vy muži nerozumíte. A když pak manžel zavzdychá, že je to i tak drahé, celý obchod je pryč. Jistě sis všiml, že nemáme žádnou čeleď. Pro manžela, i při jeho vysokém postavení, to jsou zbytečnosti, které stojí peníze. Když je třeba, lidi si najímá, ale ti nebydlí s námi v domě. Máme jen služebnou, což je komorná i kuchařka zároveň.“
„Máš to těžké, ale se mnou nemarni čas mluvením, za mne mluví činy,“ popadl ji Matěj do náruče, zamířil do její komnaty a Ofélie se k němu blaženě přitiskla.

***

Bylo už nad ránem, když Matěj s Knutem a služebnou Annou otevřeli v kancléřově pracovně v podstřeší truhlu. Kromě listin a psacího náčiní v ní nic jiného nebylo. A v druhé truhle bylo jen šatstvo.
„To není možné,“ durdila se Anna. „Pán vždy odtud nese měšec v ruce. Viděla jsem ho už kolikrát.“
„Počkejte,“ pousmál se Matěj. Vstrčil ruku do truhly, po chvíli to cvaklo, odklopilo se falešné dno a objevila se dutina plná napěchovaných měšců.
„Júú,“ vykřikla Anna překvapeně.
„Truhlice s tajnou schránkou,“ pokrčil rameny Matěj. „Nic, co bych neznal. Stačí jen najít skrytý mechanismus.“

Pak se ukázalo, že jde o úkryt v podlaze pod truhlou. Šlo o poměrně velikou dutinu, kam by se vešel člověk ve skrčené poloze a celá byla naplněna měšci. Tolik peněz najednou nepoberou.
„Musím se vrátit k Ofélii. Naplňte káru, zakryjte to senem, sežeňte potah a jakmile otevřou městské brány, odjedeme,“ řekl Matěj.
„A má odměna?“ otázala se Anna.
„Copak už jsi ji nedostala?“ uchechtl se Knut.
„Vzít si holku násilím, není žádná odměna. Co jsem měla dělat? Křičet?“ opáčila dívka. Nebylo to tak doslova, celkem ochotně mu nohy roztáhla, ale tady šlo o peníze. Moc peněz.
„Vezmi si, kolik chceš,“ opáčil Matěj a vrátil se do komnaty, kde Ofélie spala tvrdým spánkem, zmožena prožitou rozkoší a vypitým vínem.

Usedl do křesla a též okamžitě usnul, až ho přišla tiše vzbudit Anna, že za chvíli biřici otevřou brány.

***

Kára naložená měšci zamaskovaných senem byla zapřažena k tažnému koni, zapůjčeného u kupce Martina ze sousedství, pochopitelně ne levně, ale na penězích nyní nesešlo.
Knut se usadil na kozlík, když jeho kůň zůstal u kupce a Matěj cválal na svém koni.
Branou projeli bez pozornosti strážných a zamířili domů.

Na noc se utábořili na louce stranou cesty.
Knut opékal na ohni lapeného zajíce a Matěj se otázal, kolik měšců si vlastně Anna vzala?
„Myslím, že tři, pane. Za takovou odměnu bude mlčet jak hrob.“
„To ty taky,“ řekl tiše Matěj a jak stál za Knutem, prudce švihl mečem, až mu odťatá hlava odletěla stranou a bezhlavé tělo se pomalu svezlo na stranu.

Matěj mrtvolu odtáhl do křoví a pečlivě zakryl větvemi a druhý den dorazil na Podpalec sám. Sám odjížděl, sám přijížděl. Knuta si najmul až cestou v jednom dvorci před Prahou. Za pomoc s loupeží mu slíbil pět kop stříbrňáků, když pochopil, že Knut neumí počítat a nezná hodnotu peněz. Ale jinak byl spolehlivý. Na nic se neptal a vykonal, co mu bylo uloženo. Jen to ošukání služebné nebyl Matějův nápad.

***

Když jsou peníze, jde všechno. Stavba tvrze značně pokročila a Matěj uvažoval o přestavbě některých dřevěných staveb na kamenné, včetně věže s ochozem pro strážného.
V té době také zauvažoval o ženitbě a zajištění mužského potomka. Přece jen už má taky nějaký věk a stát se může ledacos. Situace v království stále ještě nebyla klidná.

Marjánka, prostá venkovská dívka, která ho milovala celým svým srdcem a vlastním tělem mu dopomohla k majetku, se mu ale do plánů nehodila. Zatím s ním žila a čeleď ji poslouchala jako svou paní. Matěj ale uvažoval, že by se měl oženit s dívkou jemu rovnou, tedy urozenou.
Ukázalo se, že problémem je jeho náboženské vyznání. Okolní páni byli katolíci a nehodlali své dcery dát kacíři. Ve věcech víry ale Matěj ustoupit nehodlal. Celá léta bojoval za Boží pravdu a tu má vyměnit za manželství?

Veronika, dcera pana Háka ze Skruže byla obzvlášť půvabná, správně zaoblená a tedy jistě plodná a zdravá, jenže když při jeho dvoření došlo i na řeč o božím slově, narazila kosa na kámen. Zatímco dívka měla k víře vlažný vztah, její otec byl zapřisáhlý nepřítel husitů a měl co dělat, aby na hosta netasil meč. A tak Matěj, ač už měl od dívky nejasný příslib vášní kdesi ve skrytu lesa, musel ustoupit. Rozzlobený rytíř Hák ze Skruže jejich namlouvání učinil rázný konec.

***

Jenže mladou dívkou jíž cloumaly nezvladatelné vášně a touha po milostné zkušenosti, že stejně se s Matějem sešla, aby se konečně stala ženou. Jen ji nesmí obtěžkat.

Matěj věděl o opuštěné uhlířské chatrči, kde se do zbytků bývalého lůžka dalo chvojí a nějaké houně a vzniklo tak pohodlné místo pro milostné dostaveníčko.
Veronika se styděla svléci se donaha před mužem, ale Matěj tak učinil rázně a bez ostychu, že tedy zrudlá po kořínky vlasů ulehla na lůžko, jak ji Pánbůh stvořil. A že bylo se na co dívat. Pro mužský zrak určitě. Krásná plná kulatá prsa, plnější postava, boky, stehna, chomáč jemných černých chloupků v klíně…
„Budeš něžný a opatrný?“ otázala se tiše. „Nesmíš mě obtěžkat.“

Matěj ji začal líbat, v čemž mu vyšla neuměle vstříc, ale osvojila si to rychle a pak se líbali čím dál vášnivěji. Rukama přitom prozkoumával její tvary a prstem zajížděl na štěrbinu, jež ale byla stále suchá a stažená.
Matějovi už ocas tvrdě stál a nebylo nad čím otálet. Nalehl na dívku, nasadil žalud na klín a zatlačil. A znovu a s větší silou.
„Ach… to bolí… ah… ahh,“ sykala dívka, ale věděla od zkušenějších přítelkyň, že tak to při ztrátě panenství bývá. Bolest a teprve pak slast.

Náhle zábrana povolila a ocas se jí zabořil hluboko do pochvy.
„Ach svatá Matko!“ vykřikla Veronika bolestně, ale nebylo to zas tak strašné.
Spíše čekala na tu slast, která se zatím nedostavovala. Cítila v sobě pohyb velkého a tvrdého údu, ale rozkoš nepociťovala žádnou. Pak se pohyby zrychlily, náhle z ní pyj vyjel a mohutné cákance sémě jí potřísnily břicho.
„Uh… uh,“ ulevoval si Matěj a rukou z ocasu vymačkával veškerou uvolněnou mízu.

Veronika si sáhla mezi nohy, krvácela-li. Ano, ale málo.
„Jsem šťastná, že tys můj rytíř,“ čímž myslela muže, jež ji zbavil otěží panenství. Připadala si divná, že ve svých dvaceti letech je ještě pannou. Jak pak má v loži uspokojit budoucího manžela, když o tom nic neví? Teď již byla poučena a naučila se dotýkat a laskat povadlý úd do potřebné tuhosti a velikosti.

Hladili se a mazlili a než chatrč opustili, vstoupil do ní Matěj ještě jednou. Zkusil to vkleče zezadu, což dívce přineslo příjemné pocity, ale nebeská rozkoš se opět nedostavila. I tak byla spokojena a Matěj pochopitelně taktéž.
Rozešli se přátelsky, aniž si slíbili další setkání, ke kterému stejně již nikdy nedošlo.

***

Matěj se stále snažil obtěžkat Marjánku, ale bez úspěchu. Kropil jí lůno ráno i večer, ale nic. Jednou vypil více vína, ztratil nervy a na Marjánku se utrhl, křičel, že má sice vnady jak dojnice, ale syna mu dát neumí a v loži ji nahradil děvečkou Alenou. Té se na nic neptal a ještě téže noci se do ní vyprázdnil a Marjánka se potupně musela přesunout do čeledníku a stát se prostou děvečkou.

Dosud ji všichni ctili jako paní, ale jakmile se stala jednou z nich, dávali ji to patřičně najevo. Není divu, že jednoho dne Marjánka z tvrze zmizela. Se zlomeným srdcem a navždy.
Matěj pro ni neplakal. Měl v loži jinou dívku, snaživě s ní souložil, ale ani tato kobyla nezabřezla, říkával, když dívka zase dostala svůj pravidelný cyklus.

***

Jednou se probíral zrovna účty kamenického mistra Gerharta, když se ohlásil posel s listem od urozené paní Ofélie von Flussenberg. To bylo překvapení!
Ofélie ho zvala na svůj dvorec Kadinec a že má pro něj mnoho zajímavých zpráv a… otevřenou náruč pochopitelně.

Už to bylo pár měsíců, co ji neviděl… koneckonců neměl ani důvod. Přesto ho sama vyhledala a zve na svůj dvorec. To již nebydlí v Praze?
I to je zajímavé. Proto ji rozhodně navštíví.

***

Ofélie ho uvítala velmi neformálně. Objala ho, políbila a odvedla do soukromí svých komnat. Kadinec byl spíše hrádkem než dvorcem a většina staveb byla kamenných, čeledě tu bylo dost, zdálo se, že si spíše polepšila, než naopak. Nu, snad mu to vysvětlí.
Stalo se tak u číše vína.

„Jak možná nevíš, můj ctěný manžel Vilibald je mrtvý. Byl popraven za zabití služebné Anny a také pokusu o zabití mé maličkosti,“ ušklíbla se nad vzpomínkami. „Stalo se tak snad měsíc po tvé návštěvě. Seběhl dolů z podstřeší, v očích běs, v ruce nůž a nepříčetně křičel, kde jdou peníze a že jsme ho okradli! Chápeš to? My, jeho nejbližší… ani jsme nevěděli, kde peníze má a on takhle na nás. Šel po mně s napřaženým nožem, Anna mě bránila, tak bodl ji, dokonce několikrát a zase zaútočil na mě. Naštěstí rána na paži nebyla hluboká a podařilo se mi ho odstrčit a zavřít se v komnatě. Oknem jsem volala o pomoc, dorazili biřici a muže přemohli… Dodnes z toho mám noční můry. Při vyšetřování se ukázalo, že Vilibald má v komnatě několik tajných skrýší a jedna z nich, pod truhlou byla prázdná. Ty měšce ale nebyly jeho. Můj manžel u sebe schraňoval jmění několika velmožů a členů královské rady. Proč, to odmítl objasnit, ale zadarmo to jistě nebylo. Nyní si někdo z urozených mužů přišel pro svůj majetek a ten ve skrýši nebyl. Vilibald zcela nelogicky z jeho zmizení obvinil nás a vraždami asi chtěl ukojit svůj vztek.“
„Vida ho, lakotného kancléře! Měl tam skrýší několik!“ prolétlo Matěji hlavou.
„Na popravu šel zlomen a odevzdán. Musela jsem prodat dům, abych uspokojila všechny věřitele, neboť každý se prokázal patřičnou listinou a uchýlila jsem se sem, na dvorec mého bratra, který mi ho postoupil, po všech těch událostech. Je milý.“
„Takže se dá říci, že sis polepšila,“ mínil Matěj.
„Možná,“ podotkla Ofélie. „Jen mi stále hlavou vrtá ta záležitost se zmizením peněz. Více asi věděla Anna… ach, měla jsem ji ráda.“

Rozhovor postupně skončil objetím a něžnostmi v pohodlí prostorného lože.
Žena opět dopřála jeho ocasu mazlivou masáž sevřenými rty.
„Och,“ vzdychl Matěj blaženě. Jak již mu to chybělo. Marjánka ani Alena to neznaly a odmítaly to byť jen zkusit.

Ofélie se s ocasem mazlila opravdu důkladně a láskyplně. Tentokrát ho nenechala stříkat, ale obkročmo si na Matěje nasedla a na tvrdém ocase se rytmickými odsedy uspokojila a přijala do sebe jeho sémě. Matěj se věnoval jejím skvostným prsům, které mnul, mačkal, hnětl, a nemohl se jich nabažit.

„Slyšela jsem, že sis postavil nové sídlo. To jistě nebylo levné,“ nadhodila Ofélie, když se vydýchávali, ležíc vedle sebe.
„To jistě ne,“ odtušil Matěj. „Musíme se bavit o mé tvrzi?“
„A co tvá družka… Marjánka?“ pokračovala žena dál. „Jak se má?“
Matěj vzdychl: „Je pryč. Nedala mi syna a sama odešla. Ožením se s urozenou dívkou, ale zatím jsem žádnou nenašel. Je to složité zejména kvůli mé víře.“
„Ty nejsi katolík?“ zostražitěla Ofélie.
„Nevidělas snad kalich na mých šatech?“
„No… ehm… myslela jsem, že jde o ozdobu… tak ty jsi kacíř? A můj manžel to věděl?“ Ofélie prudce vstala.
„Nevěděl a ty se uklidni. Nebudu tu plenit a vraždit ve jménu víry. Ty časy jsou dávno pryč. Nevím, proč by ti to mělo vadit, když doteď jsi s mým kacířským údem byla spokojena.“

Žena to uznala. Bludy pomýleného Husa nečetla a rozdíly ve víře ji nijak nezajímaly. Matěj je muž a ať je toho či onoho vyznání, svou práci odvádí skvěle. A pokud jde o úd… tak jistý kupec se jí jednou svěřil, že kdesi v dalekých zemích na jihu jsou muži vybaveni takovými údy, že jim volně visí až ke kolenům a což teprve, když se jim postaví. Sám viděl na vlastní oči, když onen nástroj muž vrážel do ženy. Ty jsou na to asi jaksi tělesně vybaveny, protože Ofélie si nedovedla představit, že by takový ocas byla schopna do sebe přijmout.

Kacíř, pohan nebo katolík… hlavně, když ženu učiní šťastnou. A to Matěj umí.
Zaklepání na dveře je přimělo přehodit přes nahá těla pokrývku.
„Ano?“ zvolala. S úklonou vešla služebná s džbánkem vína a sladkými koláčky.
Mlčky vše položila na stůl, pousmála se s pohledem na Matěje a zase se vytratila.

„Pij, ať máš dostatek síly,“ upila žena vína a podala mu džbánek. „Je to vzácné víno. Kyperské. Vidíš, jak si tě vážím.“
Matěj víno ocenil mohutnými doušky. Bylo sladké a silné.

„Než započneš s další milostnou hrou, mám pro tebe jedno milé překvapení,“ usmála se Ofélie a hlasitě zavolala: „Vejdi.“
Otevřely se dveře komnaty a Matěj spatřil Marjánku, mile se usmívající.
„Mar… ján… ko?“
„Nečekal jsi, že mě ještě kdy spatříš, že? Dala jsem ti svoji lásku a přesto si mě odkopl jako nepotřebný kus hadru do čeledníku. Musels vědět, jak tam zkusím. Náhle jsem byla jen děvečka a k té si každý dovolí. Čeledíny musím uspokojovat, ostatní holky mi dají tu nejtěžší práci… Utekla jsem, abych si zachránila holý život. Šla jsem krajem nazdařbůh, až sám Pán mi do cesty postavil tuto tvrz s milosrdnou paní. A to jsem ještě netušila, kdo to je. Paní, jejímuž muži jsem kvůli tobě byla po vůli!“
„Nedalas mi syna! Jsi neschopná obtěžkat!“ vyprskl Matěj zlostně.
„Ne! Ty jsi neschopný obtěžkat ženu! Jsi obyčejný kapoun. Zatímco ses pelešil s urozenými pannami a říkal tomu námluvy, já se milovala s Martinem a ne v čeledníku, ale v našem společném loži, kde jsem doufala jednou počestně ulehnu jako tvá manželka a víš, co on? On mě obtěžkal! Čekám dítě a to je důkaz tvé neschopnosti!“

Matěj se bezradně ohlédl po Ofélii, která se oblékala a jen krčila rameny.
„Co jste to na mne nastrojily za komedii, coury proradné?!“
A Marjánka nevzrušeně pokračovala.
„Tak jako žena dovede milovat, dovede se i mstít. Myslela jsem, že taková nejsem, ale tvoje zrada zaslouží trest nejvyšší. Jen doufám, že se nesetkáme na věčnosti, ale tvá duše skončí v pekle.“

A než se Matěj vzpamatoval, Ofélie vyběhla z komnaty, dveře se zavřely a zvenčí zapadla závora. Byl v pasti! Odtud se nešlo dostat. Okno bylo vysoko nad příkopem vyhloubeném ve skalnatém podloží a aby se protáhl krbovým komínem na střechu, na to byl komín úzký.

Vše nakonec vyřešil jed, jenž byl rozpuštěn ve víně. Ofélie to věděla, proto upila jen nepatrně, ale on vypil většinu. Když ucítil první závan nevolnosti, dopil celý džbánek a ulehl na lože, kde ho pak našli mrtvého, s tělem zkrouceným v bolestné křeči.

Byl to konec jaký si zasloužil.