Desátá múza 01

Akademický malíř Přemysl Pasecký (66) unaveně otřel litografický kámen čistým hadříkem. Vlastně by mohl být spokojený, bylo skoro hotovo, jen doplnit něčím ono prázdné místo, vlastně je jedno, jak a čím. Koneckonců to nebylo žádné veledílo, jen objednávka drobné grafiky k životnímu výročí Ing. Váhavého od přátel z práce. Měl by to být hezký obrázek, lehce erotický, velikost asi A5, klidně i trochu větší, když to bude nutné. A měl by obsahovat něco osobního, co by k oslavenci dokonale pasovalo.

Téma měl malíř okamžitě, jakmile uviděl jméno, Ing. Petr Váhavý. Váhavý, jasně, nerozhodný. A kdo je větším symbolem nerozhodnosti než trójský princ Paris. Ano, je tu i jistý kralevic dánský, ale ten se teď nehodí a s lebkou mrtvého šaška je těžké rozehrát erotiku. Takže proslulý Paridův soud, to bude hezké a vděčné, nerozhodný porotce a kolem něj tři nahé krásky.

S trojicí obnažených bohyň neměl vůbec problém, nakreslily se snad samy. Jedna klečela na patách, čímž nádherně vynikal kouzelně kulatý půvabný zadeček. Druhá stála proti ní, prsty si lehce pročesávala dlouhé vlasy, které se marně snažily halit velká těžká ňadra s vyzývavými bradavkami.

Nu, třetí bohyně zamyšleně seděla na torzu starověké architektury. Jednu dlouhou štíhlou nohu přehozenou přes druhou nohu, snad ještě delší a štíhlejší. Paže, která podepírala trochu strohou bradu, jen mimoděk cudně zakrývala i ňadra. Divák mohl zahlédnout jen náznak jedné z nejkrásnějších křivek. Vlasy měla žena stroze stažené a spletené, vůbec vyhlížela trochu přísně.

Máme tu tedy tři krásné nahé bohyně. Oproti nim sedí na omláceném zbytku sloupu dórského stylu velmi moderní Paris. Asi padesátiletý, v obleku, v ruce drží… A to je ten problém. Má to být prostě jablko? Nebo něco moderního, co by více ladilo s profesí Ing. Petra Váhavého? „Něco“, co by dávalo obrázku nový rozměr, myšlenku, aby to nebyla jen další tuctová interpretace proslulého motivu?

Malíř si povzdychl, nic ho nenapadalo, zatracené prázdné místo, co s tím? Nakreslí tam asi jen prostě ono jablko, to každý čeká. Potřeboval už obrázek dokončit, je to jen malé ex libris, rovných padesát číslovaných listů. Tak to bylo dojednáno. V pondělí je objednaný do tiskárny, všechno vytiskne a předá. A snad budou všichni spokojeni a doplatek zavlaží povážlivě vyschlý účet.

Všichni budou spokojeni, ale on sám ne, napadlo ho. A to je špatně. Jen tak vyplnit prázdné místo na papíře, vlastně kameni, to nebyl jeho styl. A kolik má času? Opravdu je tisk už v pondělí? Otevřel zásuvku a nahmátl malý diář v hezkých kožených deskách s monogramem PP. Nalistoval datum, ano, je to v pondělí v deset hodin. Zaklapl notes a zadíval se na knihovnu, přímo na velkou publikaci o Éduardu Manetovi, slavném to francouzském impresionistovi. Neoceňoval ale tehdy tak skandální výjev na lesklé obálce, ale myslel na něco jiného. To „něco“ se skrývalo za onou velkou knihou a nemělo s impresionismem do činění vůbec nic. I když, možná by s tím většina tehdejších malířů nesouhlasila. Prostě a jednoduše to byla oblá láhev s lákavě jantarově zbarvenou tekutinou, bude jí ještě asi polovina, možná už méně. Ale je tam, stačí si trochu odlít do skleničky, přivonět si, vychutnat si první chuť na jazyku a nechat sklouznout v hladivě teplém proudu až do žaludku. A pak čekat, až se odtud přelije příjemný pocit do celého těla, a hlavně do mozku, centra fantazie a obrazotvornosti. A snad přijde i onen nápad. Určitě přijde, stačí jen vzít láhev do dlaně, otevřít a ochutnat.

Malíř se už chystal vstát, ztuhlá záda ho bolela, bude se muset ještě projít, jinak už brzy špatně dopadne. Půjde ven, projde se parkem a podél říčky, možná i tam může čekat inspiraci. Navíc je docela hezký podvečer, teplo, dívky budou mít jen šaty, při chůzi budou zlehka laskat štíhlá těla… Blbost, jestli bude mít štěstí, uvidí pár sportovkyň v legínách. Ale to je taky hezké, když se ty pěkně tvarované zad…

Počkat… podvečer, podvečer! Ruka mu zmrtvěla na půl cestě k publikaci. Vrátil se ke stolu a vytáhl notes. Spletenou záložkou ho otevřel na dnešním dni. A tam opravdu byl, záznam, dnes, v 17:00. Zvedl unavené oči k hodinám, které onen čas odměřily již před třiceti minutami. A pak k oknu, kde slunce prohrávalo boj s hustými mraky. Sakra. Sakra, sakra, sakra.

Vztekle zaklapl notes a hodil ho do zásuvky. A přesně v tu chvíli cinkl zvonek u dveří, dvakrát krátce. To ho podráždilo ještě víc, rázně vstal, dorázoval do předsíně a otevřel dveře.

Uvolněná dlaždice za prahem zaklepala, žena dovnitř téměř vtančila. Dojem zvýraznily i široké květované kalhoty a šátek ve vlasech.
„Promiňte, zdržela jsem se v práci, ale snad nejdu moc pozdě, počkejte, hned se převléknu, nestihla jsem to, ale snad to nevadí, potřebuju jen vteřinku…“

V malíři bublal hněv jako v pověstném Papinově hrnci. Veselost oné neznámé ženy způsobila nárůst nad mezní hodnotu a uvolnění tlakového ventilu.
„Měla jste tady být před půl hodinou, co teď mám jako podle vás dělat? Světlo je už tak mizerné, tohle prostě nemá vůbec cenu. Sbalte se a běžte, sem už nechoďte. Zavolám na agenturu, ať pošlou někoho jiného.“

Jednou viděl v televizi dokument, kde útok velké šelmy zasáhl nečekaně běžící gazelu. Tohle vypadalo úplně stejně. Žena se zarazila, otočila k němu oči a úplně zvadla nebo spíš vyhasla. Chtěla něco říct, ale jen zatřásla hlavou. Podívala se na malíře, nevypadala ale provinile, spíš hrdě.
„Omluvila jsem se, neumíte si představit, co se na place dělo, vypadla nám jedna kolegyně a…“
Žena blýskla očima, popadla tašku a otočila se ke dveřím. A přesně v tu chvíli se venku rozzářilo slunce.

Bylo to přesně takové světlo, jaké malíři milují, nazlátlé světlo před soumrakem, měkké a kýčovitě krásné.
Žena se zarazila a pomalu se otočila, obličej zpola ve stínu a zpola osvícen jako na obrazech slavných holandských mistrů šerosvitu. Zahlédla malířovy oči.
„Kde je koupelna?“
Ukázal mlčky prstem.
„Hned budu.“

Malířovi připadalo, že nestačil ani dvakrát mrknout a žena už vyšla z koupelny ven. Ve volně zavázaném županu, ve rtech ještě držela vlásenky a snažila se rychle sepnout vlasy do dvou copů. Rychle ji zavedl do druhé místnosti. Pěkně tvarované velké tmavé oči obhlédly pokoj zleva doprava, obrazy na stěnách, knihy, postel. A pak strnuly na konstrukci uprostřed. Vlásenka vyklouzla z úst, cinkla na podlahu a ztratila se ve spáře mezi prkny.

„Co to…?“
„Honem, nebojte.“
Nervózně rozvázala župan a odhodila ho na křeslo. Prošla kolem, jen v krásném bílém prádle, kompletním, i s punčochami a podvazky, tak jak to bylo v požadavku, ucítil vůni nenápadné voňavky, její vlastní vůni a ještě… Co to bylo? Smažený řízek? Nejspíš. Ano, určitě. Jasně, dělá někde v restauraci.
Poprvé si ji pořádně prohlédl, štíhlá, vypadala díky tomu vyšší, než ve skutečnosti byla. Tělo vypracované spíše kilometry na place než z fitka. Obličej, hmm, trochu zvláštní, nejdřív mu připadalo, že má trochu předkus, ale ten byl teď pryč. Ale i tak se neměl čeho zachytit, na ulici by ji asi nepoznal. Věk? Asi něco pod třicet, ale těžko říct.

Žena mezitím už stála za konstrukcí a prosebně mrkala na malíře. Ten jen pokrčil rameny, ukázal prsty na světlo za oknem a pak na tři výřezy. Vzdychla si, protáhla se a poslušně vložila krk do největšího zářezu a zápěstí do dvou menších. Malíř spustil horní polovinu konstrukce, chvíli váhal, ale pak zaklapl zámky.
Žena byla uvězněna v kládě.
Honem odkryl stojan a začal črtat. Šlo to krásně, celkovou kompozici už měl vymyšlenou předem, teď potřeboval dát všechno dohromady a zachytit tvary a stíny.

„Můžu mluvit?“ zašeptala žena. Přikývl.
„Jste nějakej zatracenej úchyl?“
„Jen v běžných mezích, doufám,“ zavrtěl hlavou, až se mu dlouhé šedé vlasy svezly do čela, rychle si je učísl, zamazal se přitom na čele. Ale nenechal se rušit v práci.
„Takže to malujete pro nějakého úchyla?“
Pokrčil rameny.
„Kdo může něco takového chtít namalovat? Vždyť toho jsou všude na internetu hromady.“
„Nevím,“ řekl tiše a nepřítomně, „zakázka přes známého, nevím, kdo je zákazník. Ale prý někdo z Číny, poslal přesný popis, co chce. A taky zálohu.“
„Z Číny? No jo, tam je určitě spousta úchyláků. Ale tohle je tam zakázané, ne?“
„Nějak to tam dostane, to už má zmáknuté. A není to moje věc. Já jen maluju.“

Nedůvěřivě na něj mrkla a pak se trochu zavrtěla, zkusmo zakroutila krkem a zápěstími, propnula nohy. Omluvně zvedla oči, ale malíř se nenechal vyrušovat.
„Brzy mi ztuhnou záda,“ poznamenala za chvíli věcně, „mimochodem, kde jste to sebral?“
„Známý dělá u filmu, prý to někde zůstalo po natáčení nějakého maďarského péčka, tak to schoval. On má takovou velkou stodolu.“
Žena vyprskla.
„Dá se to péčko někde sehnat?“
„Určitě, jestli chcete, zavolám kamarádovi.“
Zahihňala se, ale pak se zase zavrtěla.
„Tak mě napadá, dostanu se z toho sama ven?“
„Nevím, nezkoušel jsem to, ale spíš ne.“
„Takže, když se seberete a půjdete na pivo, nebo vás klepne, zůstanu tady?“
„Hmm…“ malířova ruka pozorně sledovala obrysy boků.
„A kdy mě pak někdo najde?“
„Zítra chodí jeden student, trochu ho učím, pak paní na úklid.“
„Student? A má klíče?“
„Nemá, ale uslyšíte ho zvonit a můžete křičet. Zavolá zámečníka.“

Žena naklonila hlavu.
„Takže mě najde student se zámečníkem. A co bude dál?“
„No, pustí vás.“
„Dva chlapi najdou ženskou zavřenou do klády. Studenti jsou pořád nadržení. A zámečníci určitě taky,“ čekala chvíli na odpověď, ale nic. Malíř jen trochu nakrčil obočí.
„Co jim bude bránit, aby si trochu nepohráli?“ dodala vyzývavě.
Malíř konečně zvedl hlavu a zadíval se ženě do očí. Trochu přivřel víčka a olízl si rty.
„Asi vůbec nic. Ale zámečník by si určitě poradil. S tím zámkem, samozřejmě.“

Dívali se na sebe, ženu zamrzelo, že ho tak provokovala. Na co asi teď myslí, co si představuje. Vlastně jí může udělat to samé, co ti dva vykutálenci. A přitom ho klepne, jasně.
Napětí rostlo, ani jeden z nich nechtěl uhnout pohledem. Malíř se nakonec vzdal a zase se zadíval na obraz.
„Co jste si teď představoval?“
„Mám docela velkou představivost, někdy až moc. Teda měl jsem, v poslední době je to slabší.“

Dlouho bylo ticho, malíři se zdálo, že po něm žena pokukuje trochu jinak, ale ponořil se do svého světa a prostě tvořil.
„A musel jste zacvaknout ty zámky?“
Dobrá otázka, nemusel. Jenže kdyby to neudělal, nebyl by tam ten okamžik, úlek v očích, výraz, kdy vůbec nechápala, že se to opravdu děje a co se asi bude dít za chvíli, co všechno ji čeká. A to přesně potřeboval vystihnout, aby měl obraz aspoň nějaký smysl. Takže jen pokývl, musel.

„Ale vlastně máte ještě docela štěstí, původní požadavek byl trochu jiný.“
„Aha, štěstí si představuju trochu jinak, no povídejte.“
„Žena v kládě měla být prohnutá, nohy vytažené nahoru.“
„Tak to teda nevím, jak bych dlouho vydržela. Jsem ráda, že jste na to myslel.“
„No,“ podrbal se malíř na nose, „hlavně tady nemám za co pověsit ty nohy a skoby do stropu se mi kvůli tomu vrtat nechtělo. Je to rákos, mohlo by to celé spadnout.“
Modelka se na něj dlouze a významně zadívala, ale muž si hleděl jen plátna.

Konečně odložil všechny nástroje. A přesně v tom okamžiku zašlo i slunce. Unaveně vstal a položil prsty na zámek. Chvíli si s ním hrál, než ho odjistil a zvedl horní prkno. Žena se na něj vyčítavě podívala, s úlevou se postavila a protahovala se. Malíř rychle zvedl ze stolu skicák a tužku.
„Tohle je ještě v ceně?“
„Určitě ne.“
Žena propnula střídavě jedno a druhé stehno, zvedla ruce a prohnula se, malíř už pokreslil třetí papír, vždycky je jen hodil na zem. Prošla kolem něj, vzala z křesílka župan, ale jen si s ním pohazovala. Dřepla si a prohlížela si obrázky.
„To je krása.“
„Jen jsem zkusil zachytit křivky a úhly.“

Zvedla papíry a porovnávala verze. Pečlivě je srovnala na stůl a klepla na něj prsty.
Malíř byl unavený, ale spokojený.
„Mimochodem jsem Radka.“
Prohrábl si vlasy. „Moc se omlouvám, nějak nebyl čas na… Přemysl, těší mě.“
Usmála se a kývla hlavou, konečně si oblékla župan.
„Můžu se podívat, co jste namaloval?“
Pokynul jen velkoryse dlaní.
„Dost malířů to nemá rádo,“ poznamenala, když s přimhouřenýma očima studovala plátno.
„Já taky ne,“ přiznal muž, „je to nehotové, ošklivé, takový polotovar.“
Mávla prsty.
„Takže já budu uprostřed v té…“
„Kládě, ano. Bude to takové osvětlené pódium jako v divadle. Ne úplně jasná světla, tlumená, měkké stíny na nahém těle.“
Žena si povzdychla.
„No aspoň díky za to prádlo.“
„Tak to zákazník chtěl, a je to podle mě dobrý nápad. Pro mě je to trochu složitější, ale je to hezké.“
„No, budiž. A co tam bude dál?“
„Jak jsem říkal, divadlo. Budou tam sedět muži a ženy kolem dokola, tváře ve stínu jen náznaky drahých obleků a šatů.“

Radka studovala plátno, ale spíš byla ve světě představ.
Posadila se obráceně na židli a opřela si hlavu o opěradlo, nahé dlouhé nohy roztažené, zasněný výraz. Ani se už nemusela dívat, slyšela, jak malíř kreslí další obrázek.

„To jsou jen představy,“ dodal tiše za chvíli.
„Přesně, všechno to jsou jen představy a napětí, co bude dál. Takže sedí kolem, muži, ženy, a dívají se na ni. Ona je tam sama, uvězněná v kládě, trochu se vrtí, protože ji všechno bolí. A co dál? Budou licitovat, kdo dá víc? Kdo z ní svlékne první kousek prádla, kdo další, muži i ženy. A pak… Kdo si ji vezme první a jak? Všichni se budou dívat, jak k ní jde první, rozepíná si kalhoty a… Nebo to klidně může být žena, v krásných drahých šatech, co všechno může dělat nebo si nechat dělat. Je to nejspíš nějaká uzavřená tajná společnost nebo co tam v Číně mají. No jo, jsou to asiati a ženská je z Evropy, už to je divné a asi je to bude rajcovat.“

Radka si vytáhla z vlasů sponky, zahalily ji tvář, zamyšleně si hrála s jedním pramenem.
„Nejspíš bude první tahle ženská, jak sedí uprostřed, Měla by mít i výraznější šaty, aby bylo vidět, že je něco extra. Ale nevím, co udělá, možná si to ani nechci představovat.“
Modelka si stáhla vlasy a uvažovala.
„Možná si jen dřepne před tu chudáka ženskou v kládě a bude se jí dívat do očí, vezme jí hlavu do dlaní, aby nemohla odvrátit zrak někam jinam. Bude se na ní dívat, a mezitím její partner vstane a přijde k uvězněné ženě, nejdřív ji bude jen hladit, ale ne úplně hezky, jako když hladí volant v luxusním autě. Tak, jako něco, co mu patří a těší se s tím, než dojde k věcem dalším. A k těm dojde. Ale to už…“
Modelka se zavrtěla.
„Možná ji jen políbí, aby to bylo hodně dráždivé pro ostatní, aby dívce zároveň naznačila, že ona je její paní a bude muset dělat nebo spíš strpět všechno, co si teď vymyslí a musí se s tím smířit. Tak.“

Radka se probrala ze snu a zvedla oči.
„Je to tak?“
„Nevím, možná se na ni budou jen dívat a obdivovat ji, jako umělecký objekt. Dnes jsou různá díla, proč ne dívka v kládě.“
Modelka mávla rukou.
„To určitě, kdepak, buď se na ní vystřídají nebo dokonce… Co když ji budou mučit, vezmete si to na svědomí? Můžou ji bičovat, bít rákoskou nebo vymyslet něco rafinovaného, co já vím, co tam mají. Teď mě napadá, co když zavolají nějakého…“
Malíř ji raději rychle přerušil. „Nevím, prostě to maluju tak, aby si to každý mohl domyslet. A mimochodem, mohla byste psát erotické povídky.“
Mávla rukou a ušklíbla se.
„Takové povídky jsou už dneska zakázané. A stejně je ten Číňan úchyl.“
„Možná, ale dobře platící úchyl. A to se počítá. A možná je to Číňanka, kdo ví.“
„To by ovšem…“ modelka přivřela oči. Muž si znovu uvědomil, jak jsou hezké.
„Ženské jsou daleko horší,“ zašeptala zastřeným hlasem, „přesně vědí, kam sáhnout, dotknout se, aby se ta v poutech kroutila strachem i chtíčem. Nebo zase ublížit, fyzicky nebo spíš jen ponížit, dát jí naději, aby se lísala a hledala pomoc, když se jí bude dít to všechno. A přitom si to ona žena bude jen vychutnávat. A to se bude dít, malíři, není ti jí líto?“
Malíř pomalu pokrčil rameny. „Je to obraz na přání.“
Radka si povzdychla, chtěla ještě něco říct, naposledy se podívala na rozpracovaný obraz a mávla odevzdaně rukou.

Přešli do druhého pokoje, žena si prohlížela tiše obrázky a ukázala na kámen na stole.
„Litografie?“
„Jo jo, dáreček, takové malé ex libris.“
„Koukám, jestli teda můžu, tohle úplně miluju.“
„Poslušte si.“

Dívka si prohlížela obraz a lehce zčervenala.
„Teda vy se toho nebojíte.“
„Proč bych měl? A čeho?“
„No, anatomických detailů.“
„Z těch jsem nikdy strach neměl, kreslím, co vidím nebo si představuju, teda občas trochu víc. Má to být lehounce erotické. A co je hezčí, než když dívka klečí a malinko jí pod zadečkem vykukuje…“ Dívka zvedla vesele obočí a malíř se zarazil.
„To je ale moc hezký zadek. Měl jste taky modelku?“
„To nebylo potřeba, moje druhá manželka osobně nebo tedy spíš jen její… No, část. Ale ta nejhezčí, musím říct.“

Radka po něm vyčítavě loupla očima.
„A ta naproti, s těma krásnýma…“ naznačila dlaní dva kopečky.
„To je záhada. Je to jedna moje známá, stála mi párkrát modelem, teda nejdřív, no, chvilku jsme se setkávali.“
„Hezké,“ znělo to jen mírně ironicky.
„Jenže si nepamatuju nic, jak se jmenovala, kde bydlela, nic, kdybyste mě zabila. Zůstaly jen ty dva…“ naznačil dlaněmi kopečky, „asi byly tak nádherné, že jsem se nemohl soustředit na nic jiného. Tehdy, to dá rozum.“
„Nejspíš,“ to znělo už víc ironicky.

„A ta třetí?“ ukázala na přísně vyhlížející ženu, „ta se mi líbí nejvíc.“
„Moje učitelka matematiky z gymplu.“
Mladá žena zvedla obočí, naklonila hlavu a zvedla koutky úst, vypadala…
„Vydržte, prosím.“
Další papír, vlastně čtvrtka, místo tužky jen uhel, ruka létala sem a tam. Hotovo. Oddechl si, a hodil kresbičku na stůl. Mladá žena se k ní nenápadně naklonila, podívala se na kresbu, pak na Přemysla, pak zase zpátky.
„Omlouvám se.“
„Cože?“ procitl malíř ze snu.
„Že jsem byla drzá a přišla pozdě.“
„To je jedno, přišla jste v pravou chvíli, předtím to nestálo za nic,“ muž ztěžka vstal a opřel se o stůl. Zadíval se na litografii a zavrtěl hlavou.
„Ale něco tomu chybí a nemůžu se rozhodnout,“ dodal smutně, „tři bohyně a moderní Paris.“
„Aha, jako ten tedy, ukázala na podobiznu Ing. Petra Váhavého.
Přikývl. „No jo, Paris. Nenapadá vás něco?“
Žena vykulila oči. „To jako vážně?“
„Vážně, nevím, co s tím. Něco tomu chybí.“

Radka obhlížela obrázek zleva i zprava, málem ho pohladila, ale rychle ucukla prsty.
„Jablko, není tady jablko. Jenže… Mám to. Chápete, jedna kráska, druhá, třetí, nemůže se vůbec rozhodnout, které jablko dá. A nakonec ho okouše. Takže místo třech krasavic mu zbude jen kus jablka. Ohryzanej. Ohryzek smutnej.“
„Skvělé, skvělé… Ale počkejte, vy znáte jeho manželku?“
Podívali se na sebe, žena zase zvedla obočí a kolem úst jí hrál okouzlující úsměv. Musel popadnout papír a hned ho nakreslit. Úplně se nepodařil, ale aspoň něco.

„Promiňte, Radko, udělám něco k pití, jestli nespěcháte. Co si dáte?“
„Nevím, co si budete dělat sám pro sebe.“
„Ještě nějaké kafe?“
„Už moc ne, asi bych už neusnula.“

Už měl na jazyku logickou repliku, jako už tolikrát. Ale jen sám pro sebe zavrtěl hlavou, to už bylo dávno pryč. Chvíli uvažoval a pak se rozhodl pro roiboos s medem, doplněný ještě o pár přísad, které mu prozradil jeden kolega. Tak slavný, že na něj musel vždycky myslet s úctou a závistí. A teď i s díky, když si přivoněl k šálkům. Vzal je opatrně do ruky a vrátil se do pokoje.

Žena tam ale nebyla, povzdychl si, no, snad se nic neztratilo, to už tady taky bylo. Uviděl ale štíhlé dlouhé prsty hladící kůži jeho starého křesla. Seděla v něm a zírala na stěnu. Neřekl nic, jen položil šálek na stolek a rozsvítil světlo. Jen zavlnila prsty, že děkuje. Nechal ji dívat.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se za polovinu věčnosti.
„Nevím, říkám mu ‚Zuzany v lázni‘.“
„Může být.“
„Kdo to maloval?“
„Hádejte.“
Žena se na něj pomalu podívala, jakoby úplně poprvé.
„To je taková nádhera, mohla bych tady jen sedět a dívat se. Pořád.“

Nebyl to nijak složitý obraz, svěží příroda, jezírko v houštinách, v něm dvě ženy, matka a dcera? Těžko říct. Opodál v křovisku sedí dva muži, mladý a starší, spíš už starý. Asi pasáci, dívají se, nechtějí, ale musí.

„Ty dvě o nich vědí?“
„Nevím, možná. Možná ne, možná je jim to jedno.“
„A mají radost, že někdo sdílí tu krásu, přírody i jejich vlastní, vůbec se nezakrývají, nebojí se, hrají si ve vodě, jen ty prsty, nevím, možná se hladí víc, než by měly.“
„Možná.“
„A k tomu ty tváře, jak se ten starý muž dívá, je tam smutek, že je to už pryč, ale přesto mu trochu svítí z očí, oceňuje krásu, ale už spíš jen jako výtvor přírody, víte jak to myslím. A mladík je zase celá dychtivost a nesmělost, nejspíš ještě nikdy nic s ženskou neměl, možná je vidí úplně poprvé nahé, určitě, je to tak. A ty ženy, jak si s nimi hrají. Možná je schválně trochu trápí. Jasně, proto to hlazení, za chviličku mladší přejede starší prsty ňadro, uff, to je krása, úplně jsem z toho…“
Žena se zarazila.
„To jste fakt namaloval?“
„Fakt, a musím se na to pořád dívat. Za trest. Protože nikdy už nic takového nenamaluju. Je to už přes třicet let. Pamatuju se, když jsem to maloval. Ztratil jsem pojem o čase i prostoru, všechno se malovalo nějak samo. A když jsem to dodělal, jen jsem zíral. A říkal si, že už budu asi opravdu ten slavnej a bohatej. Ale nic, nikdy se mi nepodařilo nic tak dobrého, ani zdaleka.“

„Kdo jsou ty dvě?“ zeptala se žena tiše, možná aby rozehnala smutek v místnosti.
„Jedna moje tehdejší známá, vlastně víc než známá. No, a její mamka.“
„Hmmmm…?“
„No jo, vlastně jsem tehdy chodil tak trochu s oběma, můžu to už přiznat.“
Žena se na něj podívala, zavrtěla hlavou a shrnula si vlasy.
„Mám tisíc otázek, ale zeptám se. Kdo je ten stařík?“

Malíř posmutněl. Podíval se na obraz, na štíhlé dívčí tělo ve vodě, bylo jí tehdy kolik? Osmnáct? Dvacet? Možná, bylo mu to jedno. A její matce asi čtyřicet nebo o něco víc, krásná žena s nádherným dokonale smyslným tělem. Jemu tehdy připadala už stará a staral se jen o dívku. Matku měl jen jako doplněk, zpestření, koření. Ani si neuvědomoval…
„Ten stařík jsem samozřejmě já teď, tedy jak jsem si to tehdy představoval. A moc jsem se nespletl. A mladík taky já, ale o mnoho let dřív a možná v jiném světě.“

Radka mlčela, zvedla šálek, vypila ho, nepřestala se dívat na obraz. Malířovi bylo najednou onoho nápoje líto, vypila ho jako sklenici vody.
„A to vám stály obě modelem?“
„Mhmmmm…“
„A tak trochu se přitom hladily?“ naznačila pohyb prstů po ňadrech.
„Hm…“

Radka zase zvedla obočí, zadívala se vyčítavě na malířův zasněný obličej, vstala a odešla do koupelny, za chvíli se vrátila ve svém hippie oblečku, vlasy rozpuštěné, vypadala najednou hrozně unaveně. Ještě se podívala na ex libris.
„Nebudete mít jeden tisk navíc?“
„Padesát číslovaných výtisků, všechno dostane zákazník.“
Přikývla.
„Ale budu si dělat pár autorských tisků, možná zkušební, kdybyste chtěla…?“
„Fakt? A kolik by to stálo?“
„Strhnu vám to z honoráře.“
„Aha.“
Malíř se usmál a mávl rukou. „To máte za ten nápad, vlastně jsem ještě dlužník.“ Sebral všechny kresby a vyrovnal si je na podlaze, stůl nestačil. Prohlížel si je, ucítil za zády ženu. Těstoviny se smetanou a kuřecím masem? Nechtěl ji nechat jen tak odejít, už dlouho se mu tak dobře… nemalovalo?
„Vezměte si, který se vám líbí.“
„To jako opravdu.“
„Opravdu.“

Dívala se z jedné strany na druhou, ukázala prstem na uhel a prosebně se podívala.
Muž ucítil lítost.
„Máte dobrý vkus.“
„Omlouvám se, vyberu si něco jiného,“ honem mávla rukou.
„Kdepak, slíbil jsem vám to,“ vzal opatrně papír s podobiznou, usmál se na dívku a podepsal se vpravo dole. Našel desky, pečlivě vložil kresbu mezi dvě čisté čtvrtky, ale zarazil se.
„Musím to nejdřív zafixovat, je to uhel.“
„Á, jasně.“
„Až tady budete příště, připomeňte mi to, dám ho stranou.“

Žena se zadívala do vedlejší místnosti a otřásla se.
„Zase budu v tom hrozném…“
„Zákazník si žádá, zákazník platí, co nadělám.“
Pokrčila rameny. „Co se dá dělat, prosím, jestli můžete, šlo by to bez agentury? Abych měla víc peněz.“
Přikývl. Vzala tužku, chvíli váhala, pak vytáhla z tašky nějaký leták a napsala na něj devět čísel. Ukázala na ně prstem a zatvářila se jako psík prosící o pamlsek. Zamávala a zmizela za dveřmi.

Malíř se posadil, zvedl dvě kresby, pozorně se na ně díval. Pečlivě je odložil na stůl. Vzal do ruky litografickou tužku, zavřel oči, chvíli dýchal a pustil se do práce.

Skončil dlouho po půlnoci. Unavený, rozlámaný, ztuhlý.
A šťastný.

Inspirováno grafikou Güntera Hujbera Paridův soud