Desátá múza 03

Třetí a poslední den, akademický malíř Přemysl Pasecký doplňoval nějaké drobnosti na obraze pro čínského zákazníka, ale práce mu nešla od ruky. Navíc venku svítilo slunce a zákeřně ho lákalo ven. Podíval se na hodiny, nahlédl do zápisníku. Modelka Radka měla přijít dnes už kolem půl páté, naposledy, obraz už potřeboval dokončit, termín se krátil, vidina velmi štědré odměny navíc malíře dostatečně motivovala.

Neodolal, převlékl se, nasadil široký klobouk a sešel po schodech dolů, za dveřmi ho čekalo slunce a svěží vzduch. Zhluboka dýchal, procházel uvolněně uličkami, posadil se v parku na lavičku, sledoval ostatní, dvě docela hezké studentky kousek vedle cosi studovaly v mobilu a hihňaly se. Mladá maminka s kočárkem a malinkou holčičkou, dva důchodci hráli soustředěně šachy. To ho zaujalo, něco takového už dlouho neviděl. Napadl ho hned obraz, dva perští vezírové se snaží soustředit na hru, cenou pro vítěze je mladá krásná otrokyně. Jenže ta leží nahá v pozadí na nádherném divanu a oba soupeře rozptyluje, po očku se na ní dívají, ona se rozkošnicky protahuje, hladí si svoje nádherná ňadra, dlouhé tmavé vlasy se lesknou ve světle proudícím do komnaty barevnými okny.

Nebo by to mohli být dva básníci, oba píšou báseň na oslavu dívčiny krásy. Nemusí to být otrokyně, jen dívka, která si s oběma pohrává. Ten mladší ji miluje, druhý mnohem starší dívku chce mít spíš jako trofej. Komnata se změnila v kouzelnou zahradu.

Začal si všechno představovat, barvy, velikost, provedení, bylo mu líto, že s sebou neměl skicák.
Radku uviděl až na poslední chvíli, byl v jiném světě, kde dva básníci bojují o přízeň jedné trochu rozverné krásky.

Ona si ho nevšimla, prošla kolem, v jednoduchých letních šatech, sukni kousek pod kolena, přes rameno neodmyslitelnou tašku.
„Radko!“
Překvapeně se ohlédla a pátrala po okolí. Dvorně přizvedl klobouk, usmála se a zastavila, tašku držela před sebou v obou rukách.
„Omlouvám se, nějak jsem se zasnil.“
„To nic, jdu dřív, vrátila se jedna kolegyně…“ Radka ale nevypadala šťastně.
„Pojďte, povídejte.“
„No, míň práce, míň peněz. Tahle holka to se šéfem trochu táhne, teda on po ní čučel, jí se nechtělo, tak šla pryč. A teď je zpátky.“
„A šéf?“
„No právě, ten je z ní úplně štajf, holka si asi řekla, že na něj bude trochu… hodnější.“
„Áha.“
„No, asi tak.“

Šli chvíli potichu, Přemysl si uvědomil, že takhle se mu to líbí možná ještě víc, jak je to dlouho, kdy šel po ulici s mladou ženou.
„Dneska naposledy?“
Probral se z myšlenek.
„Jo, dorazíme to, už vám to určitě taky vadí.“
Mávla rukou. „Jsou horší věci, tady jsem sice spoutaná, ale vím, že se z toho za chvíli dostanu.“
Malíř si vzpomněl na její vyprávění, ale pak taky jak mu nakonec řekla, aby jí vůbec nevěřil, zvláštní. Měl by věřit tomu, že jí nemá věřit?

„Jo, omlouvám se za minule,“ zase se zastavila, „úplně jsem vytuhla.“
„Asi jsem vás uspal tím vyprávěním.“
„No vidíte,“ mrkla na něj, „vůbec nic si z toho nepamatuju. Musíte mi to vyprávět všechno ještě jednou, vzala jsem si dneska pyžamo.“
Přemyslovi trochu zaskočilo, žena se na něj chvíli dívala a pak se rozesmála.
„Nebojte, nemám, ale měl jste se teď vidět, ten strach, že se k vám nakvartýruju.“

Stoupali po vyšlapaných schodech, malíř odemkl a pustil Radku před sebou, uvolněná dlaždice zacvakala. Najednou vůbec neměl chuť malovat, jen si s ní sednout a povídat si, uvařil by ji čaj, dívali by se na obrázky…

„Tak jdeme,“ vzbudil ho trpitelský Radčin hlas, přikývl a rychle se převlékl do malířského. Radka prošla kolem něj zase ve svém hezkém bílém prádle a postavila se ke kládě. Prohlédla si ji, zavrtěla hlavou a vzdychla. Malíř si uvědomil, že vidí modelku jinak než poprvé, vnímá každý pohyb rukou, zavlnění boků, úsměv nebo zase zamračení. Rychle zvedl horní prkno, Radka se na něj jako obvykle vyčítavě podívala a zasunula ruce a hlavu do tří otvorů. Spustil prkno a zacvakl zámky.

Pracovalo se mu dobře, Radka byla tentokrát ticho, občas měl dojem, že něco chce říct, ale jen zavrtěla hlavou. Opravil pár věcí, které mu unikly, když všechno dokončil, slunce zapadlo.

Modelka stála před obrazem a jako vždy se různě protahovala, teď měla právě ruce sepnuté za zády a prohýbala se, nohy trochu od sebe.
„Co tomu říkáte?“
„Je to moc hezký, ale taky hrozný, to téma.“
„Takže jste nezměnila názor?“
„Ne, je to znepokojivý, pořád musím myslet, co s ní bude dál.“
Přecházela po místnosti a mnula si ruce.
„Už se mi o tom i zdá, jak tam jsem zamčená a všichni se na mě dívají, nejsou jim vidět obličeje, jako kdyby měli stejné masky. Jen ty krásné obleky, muži a ženy. Nevím, co bude dál a bojím se. A vůbec nejvíc toho, až někdo vstane a uvidím jeho tvář. Možná vůbec žádnou nebude mít, budou to nějací netvoři nebo mají masky.“
Protřepala si ruce.
„Ale nejhorší je, když někdo přijde ke mně a tu masku pomalu sundá. Vidím na chvilku, co je pod ní…“
Otřásla se.
„A co je pod maskou?“ neudržel se malíř.
„Nevím, vždycky se probudím, fakt mám strach.“ Zase se zatřásla.

„Můžu se u vás osprchovat?“
„Jasně, ale dámský sprcháč jsem ještě nekoupil.“
„Vzala jsem si ho s sebou.“
„Aha, ale osušku tam už máte.“
Zvedla oči a konečně se usmála.

Malíř chodil kolem obrazu, nakonec vzal stojan a otočil ho ke zdi. Zítra ho hned odnese, i když… I když je to už jedno, Radka za chvíli odejde a obraz už nikdy neuvidí. A on nejspíš už nikdy neuvidí Radku, uvědomil si najednou. Stál zamyšleně v ateliéru a díval se na zadní stranu obrazu. Ani si nevšiml, že sprcha ztichla a Radka stojí vedle něj, ve svých letních šatech.
„Tak já půjdu.“
„Počkejte, nedáte si ještě čaj.“
Usmála se, snad na to čekala.
„Doufala jsem, že si vzpomenete.“

Odešel do kuchyně, tentokrát šla s ním a zvědavě nakukovala.
„To je tajný recept,“ mrkl na ni.
„Jak moc tajný?“
„Hodně.“
„Tak počkejte, zavřu oči, řeknete mi, až bude hotovo.“
Držela se linky, podupávala špičkou nohy, vypadala hrozně legračně.

„Hotovo,“ na stole stála konvice a dva šálky.
Přičichla si a protočila blahem oči.
„Půjdeme vedle?“
„Jak chcete.“
Usadili se vedle sebe na křeslech a dívali se jako vždy na starý malířův obraz, ‚Zuzany v lázni.‘
„Líbí se mí čím dál víc,“ povzdechla Radka a napila se čaje. „A ten čaj mi chutná taky snad pořád víc,“ dodala, položila dlaň na opěradlo a zavlnila prsty.
Řekla to mazlivě nebo se mi to jenom zdálo? A ta dlaň? Chtěla by, abych ji pohladil? Vypadá to tak, jenže…
„Mrzí mě, že mám už málo větších zakázek, nemůžu si dovolit modelky,“ prohodil opatrně.
„A jak malujete?“
„Po paměti, v nouzi podle fotografií. Ale popravdě už tolik nemaluju.“
„Škoda.“
„No něco takového bych už stejně nikdy nedokázal namalovat,“ ukázal šálkem k obrazu.
„Mrzí mě, že jsem minule prospala to vypravování,“ navázala Radka.
„Buďte ráda, byl jsem nějak hrozně sentimentální.“

Seděli tiše vedle sebe, Radka stále s dlaní na područce. Klepla prsty.
„Tak už půjdu.“
Vstala, našla tašku, rozhlédla se, jestli něco nezapomněla. Pokývla.
Přemysl vstal, našel peněženku a zaplatil.
„To první bude přes agenturu.“
„Jasně, díky,“ schovala pečlivě bankovky.
Postávala, tašku držela před sebou. Kývla.
„Mějte se, a kdybyste zase potřeboval, dejte mi vědět. Telefon máte.“
„Opatrujte se, a ať vám všechno dobře dopadne.“
Pokrčila rameny.
„Všechno nějak dopadne, to je jediná jistota.“

Otočila se, uvolněná dlaždice klepla, otevřela dveře. Slyšel už jen slábnoucí kroky na schodech.

Na něco si vzpomněl, vyběhl na chodbu.
„Radko?“
„Ano?“ ozvalo se zezdola.
„Můžete se ještě vrátit? Něco jsem zapomněl.“
Připadalo mu, že cvakání podpatků bylo nahoru mnohem rychlejší, za chviličku stála ve dveřích, trochu udýchaná.“
„Copak?“
„Mám tady pro vás ty obrázky, jestli tedy chcete.“
„Ukažte.“ Radce se rozzářil obličej. Vypadala… No prostě nádherně. Aspoň mu to tak připadalo. Zvedl desky opřené o stůl, rozvázal tkaničku a ukázal dva obrázky proložené hedvábným papírem.
„Tohle je ta grafika a tohle ten obrázek, jak jsem vás maloval.“

Radka se opřela dlaněmi o stůl, propnula lýtka a studovala obrázky. Usmála se, když viděla tři bohyně a Ing. Váhavého se svým ohryzkem v dlani.
„To je pěkné.“
„Jo, moc se jim to líbilo. Pravda, nevím, co Ing. Váhavý, teda spíš jeho manželka.“
Malíř se podíval na modelku, ta byla ale už uchvácena druhým obrázkem.
„To je hrozně krásné.“
„No… Jen jsem se snažil nakreslit, co vidím,“ řekl potichu.
Radka přivírala oči, pak se otočila k Přemyslovi.
„Takhle mě vidíte?“
„V tu chvíli jsem vás tak viděl,“ přiznal.
Opatrně vzala svou podobiznu do prstů a hledala lepší světlo.
Tvář na obrázku vypadala trochu překvapeně, lehce udiveně a potměšile se usmívala, spíš jen očima než rty. Byl to takový přirozený nestrojený úsměv, momentka.
„Dřív bych to nakreslil líp,“ vzdychl Přemysl.

Žena se na něj podívala a zavrtěla hlavou. Pečlivě uložila obrázek do desek mezi hedvábné papíry. Pak pomalu přišla k malíři, hodně blízko, stačilo jen malinko natáhnout ruku…
Stáli proti sobě, Radka se začala zase malinko usmívat, oči ji jiskřily, ale jen stála.
Něco asi chtěla říct, ale jenom naklonila hlavu a trochu zvedla obočí.
Napětí mezi Radkou a Přemyslem rostlo, čekal, jestli uhodí blesk nebo aspoň přeskočí jiskra, ta skutečná. Tu druhou už cítil dlouho, ale jen v sobě.
Došlo mu, že nemůže čekat na zásah shůry, za chvíli se Radka otočí, projde dveřmi a zmizí. Natáhl prsty a zvedl ruku.
Potkali se někde na půl cesty, proplétali si prsty.

Dovedl Radku ke křeslu a posadil si ji do klína. Položila si mu hlavu na rameno, ještě si hráli s prsty, teď je měli roztažené a zkoušeli je držet proti sobě.
„Nepřevlékl jsem si košili.“
„To nevadí, krásně voní.“
„Už to skoro ani necítím, vlastně mi připadá, že jsem tak nějak přestal cítit všechno. Tedy kromě…“ přičichl k ženině vlasům.
„Sekaná s bramborem?“
Začala se smát. „To je fakt romantika.“
„A mám pravdu?“
„Jo, jasně, sekaná, šťouchaný brambor a kyselá okurka.“
„Mňam. Ale kaše je lepší.“

Trochu se prohnula v zádech a prohlížela si culícího se malíře. Pak se znovu přitiskla.
„Teď ti chybí sekaná?“
„Teď mi nechybí vůbec nic,“ pohladil ženě boky, ucítil okraj kalhotek pod tenkou látkou…
„Na co myslíš?“
„Popravdě?“
„Jasně.“
„Jestli si převlékáš i kalhotky nebo si necháváš pracovní, ty bílé, co máš k celému prádlu.“
Zase se na něj tak podívala a zamrkala.
„Hmm, to bys vlastně měl poznat, malíři.“
Zavrtěla se a usadila se mu na klín obkročmo, musela si vyhrnout šaty. Zase si opřela hlavu o jeho malířskou košili a lechtala ho vlasy.

„Hmm… Palačinka se šlehačkou?“
„Mistře malíři, myslíš na zákusek, když jsme ještě nebyli ani u předkrmu?“
„A co se nabízí k předkrmu?“
Trochu zaklonila hlavu a přimhouřila oči. Políbila muže pomalu na tvář, na druhou tvář, na nos. Pak se chvíli usmívala, přitiskla svůj malý nos na velký malířův, naklonila hlavu a čekala. Políbil ji pomalu na rty, nejistě a jemně. Zopakoval si to na druhou stranu, za chvíli přidal i jazyk.
„Mhmm…“
„No, hodně jsem vyšel ze cviku, přiznávám.“
„Uhmmmm…“

Klouzal dlaněmi po zádech od ramenou přes štíhlý pás, boky mu přitahovaly ruce jako magnet. Vzpomněl si na svůj domácí úkol a poctivě zkoumal tvar kalhotek, jejich tvar, vykrojení, velikost. Přesně si vybavil její pracovní bílé, s krajkovými lemy, tak akorát zaříznuté mezi půlky. Nemalovaly se úplně jednoduše, ale zákazník trval na kompletním bílém prádle.
Na první pohmat poznal, že tyhle jsou úplně jiné, s vyšším pasem a odvážněji vyříznuté, odhalovaly přinejmenším polovinu prdelky.
„Je to tak složité?“ zašeptala mu do ucha.
„Hrozně, navíc se mi tam pletou ty šaty…“

Zavrtěla se a trochu nadzvedla, vyhrnul její letní šaty až k bokům, pokračoval ale raději znovu od kolenou přes štíhlá stehna nahoru, pomalu sjížděl prsty dozadu na polonahý zadek, mazlil se s jemnou kůží. Objel prsty kalhotkový obrys, zajel pod gumičky, jen trošku. S dlaněmi na prdelce ženu spokojeně líbal.
„Tak co?“
„To je myslím jasné. Neměl bych uhodnout i barvu?“
„Hmmm… Dokážeš to?“
Zadíval se jí do očí, líbilo se mu, jak se dokáže usmívat jen přivřením víček.
„Bílé nebudou, i když kdo ví. Černé nejspíš ne, to se mi k tobě nehodí, i když by vypadaly moc pěkně. Takže bych tipnul šedé nebo šedomodré.“
Opřela se dlaněmi o křeslo a políbila ho.

„Uhodl jsem?“
Nic neřekla, sklouzla mu z klína, postavila se před něj, usmála se, teď jinak, jedním koutkem, začala si pomalu rozepínat šaty, první knoflíček, sledoval, jak štíhlé dlouhé prsty protlačují další malý knoflík skrz opletené poutko. Byla už u pasu, vstal a přitiskl si ji k sobě, bylo mu trapné, jak se o ní opírá břichem, zkusil ho zatáhnout, ale to bylo ještě trapnější.
„Nech toho,“ zašeptala mu do ucha.
„Hmm…“
„Jsme jací jsme, líbíš se mi, jaký jsi. Nevím, snad se ti taky líbím, zdálo se mi to, ale bála jsem se.“
„Udělat první krok?“
„Tak, první krok.“
„Ten je nejsložitější.“
„A nejhezčí, a je jen jednou.“
„Poprvé?“
Zase se políbili, stáhl ji šaty z ramen, pohladil záda, tenký proužek podprsenky… Rozepnul ho, vadil mu, zasekávaly se mu o něj prsty. Sjel podél páteře až dolů, zajel dlaněmi do kalhotek.

„Počkej…“
„Copak?“
„To si musíš zasloužit.“
„Kalhotky?“
„Jasně, barvu si neuhodl, jsou takové starorůžové.“
„Co je to za barvu, proboha?“
„Barva jako barva, neuhodl jsi, takže…“
„Další jídlo z dnešního menu?“
„To je tvoje poslední šance, malíři. Jinak budou jen moje.“
Přitiskl si ji k sobě, nejraději by si sundal košili, aby cítil její ňadra přímo na nahém těle, ale nechtělo se mu. Počkat, musí se soustředit…
„A když neuhodnu?“
„No, půjdu domů jen v kalhotkách.“
„Jdeš domů šedou ulicí, všude jen šedo, černobílo, baráky bez barvy, vidím tě zezadu, jak pomalu jdeš po dláždění, bosá, šaty držíš v ruce. Jediný barevný bod jsou tvoje kalhotky.“
„Starorůžové.“
„Dej pokoj, trochu víc do červena, to se hodí k šedé. Růžovočervené, taková zvláštní barva, neumím jí popsat.“
„Ale dokážeš ji namíchat?“
„To dokážu. A teď tvoje hádanka…“
„Nedáš se podat?“
„Kdepak, počkej,“ zase si ji přitiskl k sobě.
„Mám to, jasně, smažák.“
Chvíli se nic nedělo a pak se začala smát, tiskla se k němu, držela se ho a prostě se smála.
„No jasně, bez smažáku by to nešlo, ty jsi podvodník.“
„Ale uhodl jsem?“
Podívala se na něj, na obličeji ještě zbytky smíchu, vážně přikývla.

Klekl si před ní, v kolenou mu trochu zapraskalo, přitiskl tvář na její břicho, jemně vyklenuté ženskými křivkami, hezkými, ne jako jeho vlastní… Potlačil myšlenky a soustředil se na ni, její tvar a vůni, měkkost a poddajnost.
Konečně zachytil ukazováky okraj kalhotek a zvolna ho táhl dolů. Líbal každý kousek nově obnaženého těla, moc ho ale nebylo. Obřadně ji políbil pupík a stáhl kalhotky ke kotníkům. Klečel před ní, políbil ji pomalu klín, vzal ještě kalhotky a prohlížel si je.
„Tohle je starorůžová?“
„Mhmmm….“
Vstal a přejel ji dlaněmi celé nahé tělo.

„Bude mi zima, malíři. Musíme pod deku.“
„Pojď.“
„Ale oblečený tam nemůžeš.“
„Počkej…“
Chtěl zhasnout světlo a rozsvítit jen lampičku, ale musel by ji pustit, a to nechtěl. Vzal ji tedy za ruku a natáhl se k vypínačům.
Když se zase otočil k Radce, dívala se mu klidně do očí.
„Jak to bylo v Matrixu? Zkus se uvolnit.“
„Znáš Matrix?“
„No jasně. A teď se zkus uvolnit.“
Zkusil to, myslel jen na její nahotu, její zvláštní úsměv s kapkou smutku v koutku oka, jak se na něj podívala, když ji vzal za ruku… Svlékala ho, zkoušel na to nemyslet, na šedivé chlupy, velké břicho…
Teď vzala za ruku jeho ona, dovedla ho k lůžku, rychle rozestlala postel a vklouzli pod deku. Trochu se otřásla.
„Budeme ji muset trochu zahřát.“
„S tím asi nebudu mít potíž.“

Přitiskli se k sobě, hladil ji, prohnula se v zádech a objímala ho koleny. Mohl ji laskat úplně všude, kam dosáhl. Hned to vyzkoušel. Zadní strana stehna, přes zadek, opsat křivku boků a pasu, konečně si trochu pohrát s ňadry, zatím je zanedbával, a to byla škoda. Nebyla nijak velká, ani malá, prostě přesně akorát, krásně se k ní hodila. Zvolna je laskal, přejížděl lehce prsty, mazlil se s bradavkami. Ucítil v klíně už napůl zapomenutý pohyb. Zavřel oči, otočil ženu na záda, aby ji mohl klidně líbat. Našla rukou jeho úd, přejížděla ho prsty. Sjel dlaní přes bříško do klína, pohladil pičulinku. Ucítil na špičkách prstů vlhkost, roztíral ji a pronikal hlouběji.

Zase se zavrtěla, vyklouzla zpod něj a položila mu dlaně na ramena. Položil se, díval se, jak si na něj kleká a zasunuje si kolík do důlku. Nebyl ještě úplně tvrdý, ale už byl uvnitř. Vzal ňadra do dlaní, trochu je tiskl, tohle ho vzrušovalo snad víc než samotný akt. Ne, hloupost, bylo to vše dohromady, konečně úplně tvrdl a pronikal hlouběji do roztoužené pičky. Žena zavzdychala, když byl v ní úplně celý. Začala se pohupovat.

Teď si už užíval všechno, co měl tak rád, ňadra, boky, zadek, různě ho mačkal, tiskl půlky k sobě a zase je něžně roztahoval, prsty po zádech až ke krku, pohladit ho, probírat se vlasy, vzít do dlaní obličej.

Za chvíli se žena posadila a protočila oči blahem, klacek se jí opřel o přední stranu pochvy. Zapomněla na všechno a užívala si svou rozkoš. Začala se sama hladit a zrychlovala, zarazila do sebe ocas co nejhlouběji a vrtěla boky, kmitala prsty na poštěváčku, než úplně zmrtvěla. Hluboce dýchala a pomalu se svezla vedle malíře, přikryl ji dekou a objal.

Za polovinu věčnosti vydechla a přitulila se.
„Co s tebou?“
„Nevím, těžko říct, to by bylo nadlouho.“
Usmála se.
„Mám dvě zprávy, jakou chceš slyšet první?“
„Tu dobrou.“
„Zítra mám odpolední. A… No, klidně můžeš do mě, až budeš chtít.“
„To jsou dvě dobré. A ta špatná?“
„Opravdu nemám pyžamo.“
Zavrtali se k sobě a usnuli.

Ráno za svítání ho jemně vzbudila a věnovala se mu, chvíli se milovali jako v noci, vzal si ji pak zezadu, šukal ji, před očima se mu míhaly všechny možné představy, jeho milenky v různých vyzývavých pózách. Ale nakonec se mu vybavil Radčin obrázek, když si svlékla šaty, stahoval jí kalhotky a políbil na klín. Stříkal do ní, ona přirážela proti němu.

Oddychoval, zpocený jako myš.
„Moc díky.“
„Za to se neděkuje, počkej…“
Držela si ruku v klíně a odkvačila do koupelny. Malíř ležel na zádech a užíval si postkoitální stav. Klaply dveře, pomalu kráčela nahá z koupelny, ještě rozehřátá. Plavně si lehla do postele.
Malíř nevydržel, našel papír a kreslil, pak znovu, pak zase jinak. A pak přestal. Klekl si k ženě, políbil jí na jedno a druhé ňadro, na bříško, pomalu rozevřela kolena. Líbal jí stále níž, přes čárku chloupků až ke štěrbince. Prolízl ji. Když žena vzdychla, uvelebil se, hladil ji dlaněmi stehna a přivedl ji znovu k blaženosti.

Nakreslil ji, když ležela úplně uspokojená na boku, nohy trochu pokrčené, v obličeji zasněný výraz.

A v dalších dnech ji kreslil znovu a znovu, maloval, miloval, maloval.
Byl šťastný.