Desátá múza 05

Díl pátý a závěrečný

Za nějaký čas.

„Pojď, už to začne,“ akademický malíř Přemysl Pasecký (67) nalezl dálkový ovladač a přepnul na Jitřenku.
„Už běžím.“
Jeho modelka, přítelkyně, milenka a múza Radka (?) spěchala z koupelny, natáhla se ještě pro župan, na okamžik zahlédl její nahotu. Ten letmý pohled byl hezčí než kdejaká pornofotka. Usadila se k němu. Nahmátl velkou deku na druhém křesle, přetáhl ji přes ně, přitulila se k němu a spokojeně se uvelebila. Objal ji, opřela si o něj hlavu, zalechtala ho vlhkými vlasy.
„Ten župan jsem si ani nemusela brát.“
„Teď mě napadlo úplně to samé. Co kdyby…“
„Počkej, už to začíná.“

‚Vítám vás u společenského magazínu televize Jitřenka Zvědavý nos, je tu vaše zvědavka Naďa.‘
Naďa vypadala jako obvykle zvědavě a velmi šukézně v dlouhých šatech s ještě delším rozparkem, který nenuceně odhaloval celou lehce vysunutou nohu.
‚Ještě centimetr a už by jí táhlo na frndu,‘ zašeptala Radka a zahihňala se.
‚Dnes máme pro vás absolutní bombu, jestlipak jste už slyšeli o poslední Agátině aféře? Ano? A co o její poslední plastice? Ne? No jistě, máme naprosto exkluzivní informace. Ale ještě dřív, než se podíváme na Agátiny intimní partie, podíváme se na jednu vernisáž.

Říká vám něco jméno ‚Přemysl Pasecký‘? Pokud po sobě nechápavě koukáte, nejste sami. Zeptali jsme se na něj našeho experta Genadije Palcáta z Akademie výtvarných umění.

‚Přemysl Pasecký? Ano, kdysi to byl možná slibný talent, ale kdy ta doba byla, si už nikdo nepamatuje.‘ Sebevědomě vyhlížející umělec s dlouhými bílými vlasy uvázanými do copu se opíral o drahou komodu, za sebou jakousi abstraktní mazaninu jistě nevyčíslitelné ceny.
Radka vytřeštila oči, ukazovala na obrazovku a šťouchala do Přemysla.
„To je von, no jasně!“
„Cože?“
„No ten…“
„Počkej,“ Přemysl přitiskl Radku k sobě a položil jí hravě dlaň na rty.

‚Pasecký byl populární v jistých kruzích, ale teď už se jen utápí v bažině ryzí průměrnosti, a to jsem ještě hodně shovívavý. Nelze mu upřít jisté řemeslné dovednosti, ale jeho práce ustrnuly někdy v devadesátkách, ostatně jako on sám.‘

Palcát zmizel a vrátila se Naďa, dychtivě zírala do čtecího zařízení.
‚Je tedy velké překvapení, jaké popularity se dostalo Paseckého nové výstavě erotických prací se slibným názvem Desátá múza. Ale to není nic proti tomu, jaká šlamastyka tam nastala. Pozorně sledujte naši jedinečnou reportáž.‘

Na obrazovce se objevily záběry z vernisáže. Na první pohled to byla zcela obvyklá akce. Malíř vítal vyšňořené hosty, hostesky nabízely jiskřivé víno.
„Říkala jsem ti, že nepoznají pravé šampaňské od moravského frizzante. A sluší ti to.“
To byla pravda, Přemysl vypadal i na obrazovce dobře, černé kalhoty ladily s dlouhou černou hedvábnou košilí japonského střihu, do stejného stylu byly laděn i účes dlouhých prošedivělých vlasů. Tmavé hranaté moderní brýle byly už jen onou módní tečkou.
Přátelsky hovořil s jakousi starší až nepřirozeně štíhlou dámou, z někdejší krásy zůstaly jen nádherné zelenomodré oči, zářily z vrásčitého obličeje. Připlula k nim moderátorka Naďa ve více než odvážné róbě.

‚Mistře, proč se vlastně vaše výstava jmenuje Desátá múza?‘
Malíř se usmál na starší ženu, pokynul hostesce a nabídl Nadě plnou skleničku.
‚To je jednoduché, múz bylo devět, ale žádná z nich nepečovala o malíře. A přitom bez múzy nemůžete malovat, nebo můžete, ale za nic to nestojí. A tato výstava je věnována všem múzám, které jsem v životě měl.‘
Podíval se přátelsky na starší ženu a políbil ji na tvář.

‚A i teď vy nějakou máte,‘ přerušila hezký okamžik moderátorka a postavila prázdný pohárek na stolek.
Přemysl sklouzl očima z dámy na Naďu a pohárek. Usmál se.
‚Dlouho jsem žádnou neměl, ale snad se zase objevila.‘
‚Takže zažíváte jakousi druhou mízu?‘
‚Znáte to, tedy vy vlastně ještě ne. Čekáte druhou mízu a místo ní přijde první infarkt.‘
‚To bylo vtipné,‘ uculila se Naďa, ‚a kdo je tedy ta múza?‘

Malíř se asi chystal odpovědět, a náhle nastal halas, mezi hosty se prodrala jakási podivná osoba, snad sem propadla přímo z éry hippies. Vytahané květované kalhoty, podivný plášť, na hlavě turban, pod ním trčely rezavé kadeře. Víc než půlku obličeje zakrývaly obří kulaté brýle. Mávala lehce rozostřeně rukou.

‚Vy jste malíř Pasecký?‘ zaskřehotala.
Malíř pokynul samozvané bytosti. Asi chtěl něco říct, ale osoba ho ihned přerušila.
‚Přicházím sem ve jménu všech žen.‘
Malíř naklonil hlavu, všichni kolem zírali na posla lepších zítřků.
‚Ve jménu všech žen, které vaše obrazy ponižují a degradují.‘
‚Ale já si žen nesmírně vážím, a i moje obrazy jsou oslavou jejich…‘
‚Oslavou?‘ vyprskla opovržlivě groteskní parodie Janis Joplin, ‚vždyť ponižujete ženu na pouhý sexuální objekt, podívejte se například…‘ vytrčila ruku k jednomu z obrazů.
‚Co se vám na něm nelíbí?‘
‚Je to ryze maskulinní kamufláž sloužící k uspokojení nejnižších pudů, podívejte se, kompozice obrazu se podřizuje jen tupému chtíči, jde jen o ten zadek a…‘
‚Ale je to pěkný zadek,‘ poznamenal marně malíř.
‚Ha, pěkný. Kdo jiný, než pán tvorstva by měl určit, který je pěkný a který už ne, že ano? Jak byste například ohodnotil můj, he?‘
‚No, na první pohled… Chtěla byste namalovat?‘
‚A stejně nejde o něj, ale o to, co tam pod ním tak nestydatě vykukuje,‘ odmítla žena rázně nabídku.
‚Maluju, co vidím,‘ rozhodil malíř rukama.
‚Ne, co si vyberete, tohle má být ona oslava žen, o které blábolíte? Neměl byste se jmenovat Pasecký, ale Prasecký!‘

Neznámo proč se v tu chvíli rozhodla moderátorka Naďa vmísit do celé akce.
‚Ale malíři vždy byli obdivovatelé ženských krás, co třebas akty Módylejnyho?‘
„Modiglianiho, krávo nevzdělaná,“ zašeptala Radka a malíř vyprskl.
‚Správně, jenže chcete tohle srovnávat s takovými mistry?‘ vymrštila žena paži k obrazu, ‚vždyť jí je tady vidět celá k… písk.‘
‚A co je na tom špatně?‘ přerušil ji malíř, ‚vždyť i to je krásné.‘
‚Krásné?‘ vykřikla žena, ‚a co byste říkal tomuhle?‘
Bez varování si roztrhla pestrou blůzu a odhalila ňadra. Byla to moc pěkná ňadra, ale všichni zírali na rudé pěticípé hvězdy nalepené na hroty prsů.
‚Ať žije revoluce,‘ poznamenal malíř mimoděk.
Hosté v sále ztuhli a zírali na poloobnaženou ženu.
‚Ukážu vám, jak má opravdová žena zacházet s těmihle paskvily,‘ vykřikla a bleskově vytáhla z kapsy jakousi lahvičku s nažloutlou tekutinou. Hbitě vytáhla zátku a než mohl někdo cokoliv udělat, vychrstla její obsah na obraz.
‚Tady to máte, prasáku Prasecký, nejraději bych to udělala jinak, ale za to mi nestojíte. Beztak držíte při malování v jedné ruce štětec a ve druhé…‘
‚Paletu?‘ napověděl jí malíř.
‚Ne,‘ zagestikulovala žena po chvíli, zdálo se, že se čímsi dusí, nejspíš to ale byla jen nenávist k misogynnímu umělci, významně zapumpovala pravicí a ukázala k obrazu. Tekutina po něm stékala na podlahu.

Moderátorka Naďa do ní otřela špičku ukazováčku s pečlivě červeně nabarveným nehtem. Nedůvěřivě si prst očichala.
‚Chcanky?!‘
Všichni se užasle zadívali na chudáka moderátorku s trčícím smrdutým prstem a pak hledali neznámou ženu. Ta ale zmizela, snad tam nikdy nebyla.

‚Cccco tomu říkáte, mistře?‘ snažila se Naďa nahodit téma zase na koleje, ‚takový barbarský útok na umění.‘
‚Noo,‘ protáhl malíř stále se skleničkou v ruce, ‚na tom obraze je moje druhá tchýně, a popravdě řečeno, měl jsem tisíckrát chuť udělat přesně to samé.‘
Naďa se zatvářila, jako by jí někdo v tu chvíli vzadu vyhrnul šaty a zarazil do svatyně bez varování pořádného utahováka. Malíř tázavě pozvedl obočí.

Moderátorka zamžikala a rozhlédla se, oči se jí opět rozzářily obvyklou zvědavostí.
‚A vidím tady i známého milovníka umění, našeho bývalého ředitele Vladimíra Plechana, mohu vás poprosit?‘
‚Ale jistě, slečno Naďo,‘ bývalý ředitel se žoviálně usmíval, a dokonce Naďu i přátelsky objal. Reportérčin zrak opět zabloudil kamsi do dálek.
‚Jistě se chcete zeptat, proč jsem právě tady,‘ napověděl Plechan a jeho pravá dlaň sjela níž, až mimo záběr kamery.
‚J… jistě, přesně to by naše diváky zajímalo.‘
‚Myslím, že by je zajímalo něco úplně jiného, stejně jako mě, ale s mistrem Paseckým jsme už dlouho přátelé. Navíc mám radost, že vám mohu oznámit znamenitou zprávu.‘

‚A to?‘ hlesla Naďa s Plechanovou dlaní na zadku.
‚Stal jsem se majitelem jednoho z nejkrásnějších obrazů, které byly v nové době vytvořeny. Po tomto díle jsem toužil už spoustu let. A teď mohu oznámit, že tento skvost budou moci diváci obdivovat čas od času v mé galerii Šerosvit.‘
‚Jak se vám podařilo mistra přesvědčit?‘
‚Jednoduše, co říkáš Přemysle?‘
Malíř se tvářil zvláštně, smutně i vesele zároveň, i jeho mysl asi bloudila kdesi jinde.
‚Nabídka, kterou jste nemohl odmítnout? Jak to bylo ve Zjizvené tváři?‘ vmísila se do hovoru Naďa.
‚V Kmotrovi, ale to je jedno, máte pravdu, Vladimír mi prostě učinil nabídku, kterou jsem teď nemohl odmítnout. Opravdu nemohl.‘

Kamera švenkla na Nadin obličej.
‚A to je všechno z jedné neobvyklé vernisáže. Pokud vás zajímají další informace o obraze, mistru Paseckém i o našem řediteli, sledujte naše společenské zprávy. A po reklamě se už vrátíme konečně k Agátě.‘

Půl vteřiny před stmívačkou mohl pozorný divák zahlédnout vlahý reportérčin pohled a sebevědomý úsměv bývalého ředitele.

„Zmizeli hned,“ poznamenal Přemysl, „podle mě ji zatáhl vedle do nějakého salónku a ošukal.“
„Ccooo?“
„No jo, i to se stává. Snad tam s nimi nebyl i kameraman, ale člověk nikdy neví. Než to zamluvíme, co ty a Palcát?“
Radka ležela tiše a přemýšlela o spoustě věcí, jedna z nich byly malířovy prsty drbající záda, moc hezky, dotýkala se přesně správných místeček.

„Dostala jsem kšeft z agentury, známý malíř, akt, cena hezká, proč ne. Byla jsem tam přesně, to agentura zdůrazňovala, dochvilnost.“
„Vida, to jsem neudělal.“
„Ne, tak, má skvělý ateliér, mistr Genadij Palcát, otevřený půdní byt, nádherné světlo, fakt krása. Začal povídat cosi o obraze, žena sedí nebo klečí na pohovce a dívá se do okna. A za sklem vidí fantastické scény, jako od Dalího nebo tak.“
„Jo jo, náš Genadij se rád nechává inspirovat jinde.“
„To nevím, ale přišlo mi to zajímavé. Svlékla jsem se a začal mě aranžovat, sem koleno, sem ruku, hlavu nahoru, trochu se prohnout…“
Přemysl si to zkoušel představit.
„No, nakonec jsem ji měla moc hezky vystrčenou, musím říct. Ale proč ne, ta poloha nebyla extra nepohodlná, o nic jiného nešlo. Takže jsem držela pózu a dívala se zadumaně do okna, kde se mělo něco odehrávat. Jenže v tom okně jsem taky trochu viděla, co se děje za mnou.“

Radka se zahrabala pod deku.
„No, a za sebou jsem viděla, jak si pan mistr tak trochu cvičí lachtana, chápeš, měl ruku v kapse a… Jsem zvyklá na leccos, ale tohle mě naštvalo. Takže vstanu a povídám mu: ‚Pane, neobjednal jste si peep show,‘.
On se jen šklebil, takovým tím povýšeným ksichtem. Hele, jsem zvyklá, že mi občas někdo nabídne, abych si s ním vyšla nebo tak, to beru, ale tohle bylo divný i na mě.“
‚Může vám být jedno, jak se inspiruju k tvorbě,‘ povídá nafoukaně, ‚když to nedokážete vy sama.‘
„Civěla jsem na něj a prostě jsem mu ji napálila,“ Radka naznačila pěkný nápřah, „přes půlku ksichtu. Sebrala jsem věci a zmizela ven. Až na chodníku mi došlo, že jsem nahá.“
„Fakt?“
„Fakt, věř mi, stála jsem tam s oblečením v ruce, že jsem nahá mi bylo úplně jedno. Lidi kolem mě chodili a dívali se na mě, ale to mi nevadilo. Protože to byla ta správná nahota, chápeš. Na ní není nic špatného, není sprostá ani vulgární, je prostě přirozená, stejně jako když mě maluješ. Nejraději bych tak jela až domů, ale pochybuju, že by policajti ocenili tuhle mou přírodní filosofii jinak než pěkným flastrem.“
„Zkouším si to právě představit… Mimochodem moc dík za Palcáta.“
„Nemusíš děkovat. Blbý bylo, že jsem od té doby měla utrum, žádný další kšeft pro akademii, šlus.“

Malíř k sobě modelku přitiskl, byla ještě rozehřátá ze sprchy, zaklonila hlavu, přivoněl si k pomalu schnoucím vlasům, pomalu jí hladil krk, čas od času zabloudil dlaní pod župan, jen kousek, ale bylo jasné, kam směřuje, i ona to musela vědět.
„To jsi fakt maloval svou tchýni nahou? Takhle?“
„Hmm…. no, chtěla nějak hezky namalovat. Tak jsem ji namaloval.“
„A jak se jí to líbilo?“
„Nestěžovala si, tehdy ještě ne, ale teď už… Jsem hrozně zvědavý.“
Malíř se pomalu propracovával pod županem hlouběji, každý kousek obnažené pleti pečlivě prozkoumal prsty.
„… jestli jsi dokázala odlepit ty hvězdy.“
Radka vyprskla, prohnula se v zádech, zaklonila hlavu, zavřela oči, usmívala se. Zachvěla se, když jí přejel prsty vzrušené bradavky, zabrnění jí projelo páteří od krku až do podbřišku. Hladil jí prsa, obdivoval jejich tvar, pružnost, jemnost pleti. Nebyla to možná ta největší nebo nejpevnější ňadra na světě, ale byla horká, jemná, citlivá, mohl je vzít do dlaně a obdivovat jejich tvar.

Cítila, jak vlhne, těší se na to další, co bude až za nesnesitelně dlouhou chvíli. Zavrtěla se, přehodila koleno přes mužovu nohu, měla teď jeho nahé stehno přímo v klíně. Povytáhla si župan a začala se o něj otírat. Držel ji dlaněmi za prsa a líbal krk.

Sklouzl pravou rukou na bříško a pak až těsně nad klín, cítila prsty už jen kousíček od… Roztáhla kolena, klečela teď kolem mužových nohou a opírala se o něj. Konečně jí projel prsty rozevřenou frndičkou, vzal ji do dlaně a hladil. Vlnila boky proti ruce a vzdychala. Zajel dovnitř jedním prstem a za chvíli dalším, ohnul je, skoro ji teď držel jenom za kundičku. Opřela se dlaněmi o široké měkké područky. Pravou rukou si ji přidržoval za ňadra a levou dráždil klín. Dvěma prsty tiskl naběhlý poštěváček.
„Prosím…“ vzlykla.
Cítil, jak se křečovitě napíná, už ji prostě jen špičkami prstů proháněl poštěváček, zase se netrpělivě třela o jeho stehno. Zavřel oči a sladil dráždění s jejími pohyby a vzdechy. Přitiskla se zády k němu, aby na ni lépe dosáhl, kmital prsty a hladil bradavku. Křečovitě pohybovala boky, ale zůstala kousek pod vrcholem, zklamaně zakňučela.

Rychle se obrátila a zaklesla se pažemi kolem malíře. Nasměroval tuhý úd proti předrážděné kundičce, sama se na něj nabodla. Dlouze vzdychla vysokým hlasem, držel ji za boky. Nebyl v ní nijak hluboko, v téhle poloze to ani nešlo, ale tím víc ji to dráždilo. Chytil ji dlaněmi za zadek, prsty sjel mezi půlky a hladil druhou dírku. Zkusil trochu proniknout dovnitř, sevřela půlky a tím i jeho klacek.
„To je něco…“
Začala se hladit levou rukou, jen ji držel, sténala mu do ucha, dokud se neudělala.

Zase přes ně přetáhl deku, obličej přitiskla k jeho rameni, dokud se nevydýchala. Zvedla hlavu a vesele se ušklíbla.
„Promiň, ještě chvilku, trvalo mi to hrozně dlouho.“
„Nestěžuju si.“
Políbila ho hravě na tvář, pak na nos a rty. Líbali se, držel ji za vlasy.
„Hele…“ zašeptala.
„Mhm?“
„Co to bylo s tím prstem?“
„Jaký myslíš, mám jich deset, a to nepočítám nohy.“
„Ty víš, který myslím.“
„Myslíš ten jeden?“
„Ten jeden v prdelce.“
„Nebyl v prdelce.“
„Skoro byl. Teda…“
Zase se chvíli líbali.
„Vlastně nevím, co s ním bylo. Měla jsem v tu chvíli jiné starosti.“
„No vidíš.“
„Ale…“
„No?“
„Byl tam nebo ne?“
Malíř se ušklíbl a políbil Radku přímo na nos. Sjížděl dlaněmi z ramen, vykroužil křivku pasu a zase se vrátil na boky a zadek.
„Jak jsi na tom?“
„Úplně skvěle.“
„Můžu…“
„Můžeš, co chceš. Ale pojď do postele, na tuhle gymnastiku jsem už nějak stará.“

Nejraději by ji vzal do náruče, ale takto odcupkali vesele kousek vedle a přikryli se vyhřátou dekou.

Netrpělivě našla levou rukou malířův úd, opatrně ho hladila, točila dlaní, tiskla a uvolňovala prsty, přejížděla ho od varlat po žalud. I to se jí líbilo, vzájemné laskání, myslet na druhého, nejen na svou rozkoš. Těšit se z radosti druhého, zase ji to napadlo, tohle se teď učila. A Přemysl byl dobrý učitel, jazykem dráždil ňadra a prsty opatrně otvíral studánku, spíš jen pomáhal, aby se sama otevřela. Pořád ho hladila, rozevřela kolena a přitáhla si ho k sobě, přejížděla si mužstvím štěrbinku a nechala ho do sebe zvolna vniknout.
„Nechceš nejdřív…“
„Pšššt, pojď už.“
Zvolna do ní zajížděl, bez spěchu, aby si užili každý pohyb i chvíli rozkoše. Za chvíli se usmála a vyhoupla se do sedla, takhle jí mohl líp hladit, tvář, prsa, boky, zadek, vlnila se na něm. Takhle to měli asi nejraději, mohli se podle libosti a nálady hladit, dráždit nebo si jen dívat do očí. Za chvíli se Radka obrátila, tohle bylo taky moc hezké, všechny krásné křivky na dosah prstů, štíhlý pas zvolna přecházející v boky, hezký zadek, se kterým si mohl hrát podle libosti. A hlavně ten pohled na mužství zajíždějící do natěšené svatyňky, lesklé jejími šťávami. Držel ji za boky a sám přirážel, už skoro byl, stiskla mu ocas dvěma prsty a přivedla ho k milostné extázi jako on před chvíli ji. Vystříkal jí štěrbinku. Zůstala na něm sedět, jen se trochu zaklonila a opřela o jednu ruku.

Vrátila se zadlouho ze sprchy, byla ale kupodivu oblečená ve svých krátkých letních šatech. Klekla si k malíři a vzala ho za ruku. Vzdychl si. Věděl, co musí vyprávět.
„Víš, na co se zeptám?“
„Na jeden obraz.“
„Já… Vlastně vůbec nevím, jestli to chci vědět. Opravdu jsi prodal Zuzany v lázni Plechanovi?“
„Prodal.“
Radka svěsila hlavu a smutně se podívala na prázdné místo na zdi. Přemysl začal pomalu vyprávět.

„Víš… S Plechanem se znám docela dlouho, přivedl ho sem mistr A… No, jeden malíř, hodně slavný, velký kamarád. Plechan tehdy sháněl jakýsi obraz a chtěl se poradit. Ale začal, až když mistr A. odešel.
‚Prý se vyznáte v Manetovi,‘ povídá mi a prohlíží si publikace o malířích v knihovně. Vytáhne docela vzácnou knihu o francouzských impresionistech, prolistuje si ji, pochvalně přikývne a opatrně vrátí zpátky.
‚Nevím, jestli se opravdu vyznám. Mám ho rád.‘
Vezme do ruky knihu o Édudardu Manetovi, přesně tady tu velkou.
‚Mám možnost koupit jeden obraz.‘
Zarazím ho a naleju dvě skleničky dobrého koňaku. Přivoní a pokyne na pozdrav. A začne.

‚Víte, sháním nějakého impresionistu už dlouho, zkoušel jsem různé aukce, ale tam je moc konkurence. Takže jsem rozhodil sítě přes známé a čekal, jestli se něco objeví.‘
‚Jestli zabere nějaká ryba,‘ řeknu.
‚Tak, a zabrala asi za půl roku, jedna známá galeristka z Paříže mi dala vědět, že kdosi prodává soukromou sbírku, údajně dědictví z nějakého zámečku. Prodávající byl na trhu neznámý, ale příběh nezněl špatně. Sháněl přímý prodej, aby nemusel platit absurdní aukční poplatky a trochu spěchal.‘
‚To je taková hodně obvyklá historka,‘ povídám mu.
‚To sedí, ale proč to nezkusit. Známou to taky zajímalo a dojela se k němu podívat. No, a pak hned volala, bylo tam pár menších věcí, ale moc pěkných a cenných. A hlavně jeden Degas, úplně neznámý.‘
‚Degas ale nebyl tak docela impresionista.‘
‚Jo jo, ale neměl k nim daleko.‘
‚Pravda, nemaloval přírodu, ale…‘

Plechan otevře aktovku, nedůvěřivě se podívá na můj stůl. Dám na něj noviny, on z tuby vytáhne obrázek a položí ho na desku. Rozsvítím světlo a hvízdnu.
‚Tohle by měla být skutečná velikost.‘
‚Nádhera.‘
Byla to tanečnice, oblíbený Degasův motiv, viděl jsem jich dost. Dokonalé zpracování, typické rysy, postava dívky se zvednutou nohou úplně zářila mezi ostatními.
‚Nádhera,‘ opakuju.
‚To je, a nikdo o tom obrazu neví.‘
‚To je možné, namaloval spoustu věcí, které se různě objevují.‘
‚No právě, asi už víte, co od vás chci.‘
‚Jestli stojí za ty peníze?‘
‚Ne, jestli je pravý.‘
Tohle jsem nechtěl slyšet, Degase znám dobře, ale rozhodnout, jestli je to padělek?
‚Nezeptáte se, kolik stojí?‘
‚To by mě zbytečně rozptylovalo. Ale… Jen podle fotky, to je hrozně složité. Co ta vaše známá?‘
‚Běžné testy jsou v pořádku. Má verzi, ale tak padesát na padesát.‘
‚Dobré, kolik mám času?‘
‚Zítra večer se stavím, bude to stačit?‘
‚Zkusím to. Prodejce spěchá, že ano?‘

‚Jak jinak,‘ přikývne a klepne na obrázek, ještě jsme se chvíli bavili, ale už to bylo jen tak ze zdvořilosti. Rozloučili jsme se a šel jsem spát.
„Spát? To jsi hned nezačal pátrat?“
„Měl jsem celý den, bylo špatné světlo, nemělo smysl hned začínat, lepší je trochu vystřízlivět.“

Ráno jsem se do toho pustil, půjčil jsem si v knihovně knížky, nějaké jsem měl. Chodil jsem kolem obrazu a přemýšlel. Ale nic podezřelého jsem neviděl, byla to krása, barvy souhlasily, provedení, doba, vlastně všechno. Vlastně až moc.
Když jsem si to řekl, jako by se mi v hlavě rozsvítilo, začal jsem se na obraz dívat úplně jinak a večer jsem měl hotovu verzi.

‚Tak jak to vidíte,‘ povídá Plechan, přišel o půl hodiny dřív, ani jsem se nedivil.
Rozsvítím světlo, díváme se spolu na obraz. Začíná být nervózní.
‚Dnes se musím rozhodnout.‘
Pokývnu.
‚Víte, všechno je podle mě v nejlepším pořádku, jestli vaše známá ručí za dobu a materiál.‘
‚V tom jí opravdu věřím.‘
‚Takže, podle mě je to dokonalý Degas.‘
Vydechl a poklepal prsty na aktovku.
‚Jenže to je ta potíž, je až moc dokonalý. Degas nebyl dokonalý, v tom je jeho kouzlo. Tady mi připadá, že někdo chtěl být lepší než Degas. A podařilo se mu to.‘
‚Takže padělek?‘
‚Vlastně jen podpis, jinak je to krásné, dokonalé. Až příliš dokonalé.‘
‚Pravděpodobnost?‘
Dobrá otázka, čekal jsem na ni.
Vstanu a chodím kolem stolu. Ještě jednou se podívám na nějaké detaily. Dokonalé detaily.
‚Šedesát sedmdesát procent padělek,‘ řeknu nakonec.

Přikývne, ale toužebně se na obrázek dívá. Srolujeme fotku a vrátíme do tuby. Z Plechana je zase chladný obchodník. Vytáhne mobil, naťuká číslo, dlouho se s někým baví francouzsky. Moc nerozumím, přiznám se.
Strčí mobil do kapsy a podá mi ruku.
‚Co vám dlužím?‘
‚Teď? Nic. Možná mě budete za pár dnů proklínat.‘
Rozloučili jsme se a tím to pro mě skončilo.

Volal asi za tři měsíce. Ten ‚dědic‘ byl bílý kůň v síti padělatelů. Podařilo se jim prodat obrazy za milióny euro. Jedny z nejlepších padělků, říkali experti. V té sbírce byly i pravé obrazy, ty menší, jen ty velké byly falešné.
‚A kdo to maloval?‘ přerušil jsem ho.
‚Nějaký Rus, úplně neznámý, sehnali mu materiál, plátna, barvy, štětce. Vše přesné. A on to namaloval, všechno souhlasilo. Až neuvěřitelně přesně.‘
‚Příliš dokonale,‘ dodal jsem za chvíli.
‚Tak, až příliš dokonalé. Určitě by to dokázal namalovat přesně, ale prostě mu to nedalo, když viděl ty nedokonalosti.‘
‚Prostě toužil po dokonalosti, chtěl být lepší než Degas.‘
‚Přesně, dokonalé.‘

„A víš, co je na tom nejdivnější?“ pohladil Přemysl Radce nohu, “předtím jsem o tom Rusovi nikdy neslyšel, žil už asi deset let v Paříži. Podíval jsem se, co kdy namaloval. Byla to nádhera, chtěl bych umět tak malovat. Ale skoro nikdo neměl zájem.“
„Protože není Degas.“
„Tak, protože ho nikdo neznal. Až teď po té aféře cena najednou úplně vystřelila. Legrace. No, a od té doby jsme byli s Plechanem tak trochu pořád v kontaktu, nabízel dost peněz, ale tehdy jsem nechtěl.“

Radka mlčela, tiskla se k němu a probírala mu hezkými ženskými prsty vlasy. Políbila ho.
„Vyhnul ses odpovědi.“
Přemysl si povzdechl.
„Nevyhnul. Plechan tady uviděl Zuzany v lázni a chtěl je koupit, cenu tehdy přestřelil, asi v tom byla i ta odměna za radu. Samozřejmě jsem odmítl.“
Malíř ženu pohladil. Věděl, co ho čeká.

„Plechan volal každý rok ve stejnou dobu a zvyšoval částku, byla z toho už tradice. Samozřejmě jsem neprodal, ani jsem nemohl. Slíbil jsem to těm dvěma, matce a dceři.“
„Pravda.“

„Tak. Jenže… poznala jsi tu dámu z vernisáže?“
„Myslíš tu starší, hubenou s hezkýma očima?“
„Ano. Víš, kdo to byl? Měla bys ji znát.“
Radka přemýšlela, nakonec stiskla Přemyslovi ruku.
„Počkej, ty oči, nebyla to jedna z toho obrazu?“
„Tak, matka, teď mi řekla, že je to už jedno. Že ji už nikdo nepozná.“
„A co dcera?“
„Dcera,“ povzdychl si malíř, „ta odešla do Francie a pak do Ameriky, pořád ji trochu sleduju, protože… No, dělá kurátorku jedné slavné galerie, ale…“ hrál si s ženinou dlaní, „nedokázala zestárnout. Její mamka vypadá podle mě líp než ona. Asi bys ji nepoznala. Nejspíš vůbec nikdo.“

Radka nic neříkala.
„A pak přišel Plechan,“ Přemysl si zamyšleně hrál se ženinými prsty, „a nabídl mi částku, kterou jsem nemohl odmítnout.“

Radka seděla tiše, pak vzala malířovu dlaň mezi své. Ale oči jí začínaly nebezpečně zářit.
„Neříkej mi, že jsi prodal Zuzany v lázni kvůli…“
Vstala a přecházela přes pokoj, pokaždé se podívala na prázdné místo na stěně.

„Nemohl jsem se dívat, jak se trápíš. Nikdy v životě jsem vlastně nikomu moc nepomohl, jak si tak říkám. A teď už jsem musel. A navíc se všechno sešlo dohromady, jako znamení.“ vážně přikývl, posadil se a přikryl se dekou.
„Ten obraz mě už stejně ničil, bylo hrozné se dívat, co jsem kdysi namaloval a už nikdy nedokážu,“ snažil se ještě všechno zamluvit.

Nemusel zvedat oči, přesně věděl, jak se bude Radka dívat. Zastavila se a hrdě zvedla hlavu, paže založila na prsou.
„Co chceš udělat s těmi penězi, malíři?“
Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„Chci ti dát svobodu.“
„Svobodu? Nechceš si mě spíš koupit?“
Malíř hleděl do země, tušil, že k něčemu podobnému dojde, ale nevěděl, co s tím dělat.
„Ne, nechci. Je na tobě, co pak uděláš. Ale mohla bys být konečně volná a bez dluhů. Moje dvě Zuzany mi daly svobodu, jak s obrazem naložit. A udělal jsem to. Ber nebo neber, tak to je.“
Malíř vstal, natáhl si župan, otevřel zásuvku a vytáhl papír a tužku.
„Napiš mi číslo účtu a částku. Neboj, zůstane mi dost. Ta nabídka… No, prostě nešla odmítnout.“
Zase se posadil se svěšenou hlavou. Jen koutkem očima sledoval, jak žena přechází po místnosti, bere si svou velkou tašku a hází do ní věci.

Zavřel oči.
Otevřel je, až když stála před ním a zamyšleně se na něj dívala. Přitiskla si jeho šedovlasou hlavu na břicho, objal jí boky.
„Jsi blázen, když mi věříš. Všechno jsem si vymyslela, celou tu historku o mrtvém manželovi, o dluhu, o lichváři. Je to dobrá historka, ne? Skoro každý se chytí, je mu líto chudinky servírky, která musí večer šéfovi podržet, aby jí dal peníze na ruku.“
„To ale není pravda,“ sklopil oči a prohlížel se její nalakované nehty vykukující z botek, „„a o tom posledním jsi nevyprávěla.“
„No vidíš. Co je pravda? Jak dlouho jsi věřil Jardovi nebo jak se ten tvůj kámoš jmenoval tu historku o něm a matikářce?“
„Možná to ale byla pravda.“
„Možná, možná ne. Zeptal ses jí? Nezeptal.“

Malíř pokýval hlavou. Najednou se cítil hrozně unavený.
„Nezeptal. Jak bych se taky mohl zeptat. ‚Paní profesorko, šukala jste opravdu s Jardou?‘“
„Věřil jsi prostě kamarádovi.“
„Bývalému.“
Zvedl hlavu. „Vlastně je to jedno, už bych s ním nemluvil, i kdyby si to celé jenom vymyslel. Je jedno, co je pravda a co ne. A možná jsem si to taky celé vymyslel, sentimentální historka o první lásce. To vždycky zabírá. Možná jsem si jen vymyslel čínského zákazníka a maloval jsem si obraz pro sebe, protože se mi líbí vidět ženy uvězněné v kládě. A možná ani nebyly žádné dvě Zuzany.“
„To je ale něco jiného.“

„Není, “ pokračoval tiše, „možná jsi mi lhala, možná ne. Nezjistím to. Takže… Mám ti věřit, že jsi lhala?“
Usmál se, zvedl oči a pomalu jí podal ruce. Váhavě je stiskla.
„Takže je to jen na tobě. Tak to je, to je jediná pravda,“ dodal a políbil jí břicho.
Smutně se usmál, vstal, obešel stůl a zastavil se u okna. Slunce pomalu končilo dnešní pouť, jasná modř bledla. Za chvíli začne zlatá hodinka, chvíle, kterou malíři milují. Naklonil hlavu a zavřel oči.

„Nemůžeš si mě koupit, malíři. Nikdo si mě nemůže koupit. Ani ten lichvář, ať už je nebo není.“ opakovala za ním tiše, „to je ta moje pravda.“
Klapla uvolněná dlaždice, pak jen krátký závan vzduchu a zabouchnutí dveří. Konec.

Malíř bloumal nepřítomně po místnosti, prohlížel si svoje staré obrázky. Připadaly mu najednou prázdné a nedokonalé. Otočil se ke stolu, ležel na něm list papíru. Pečlivým rukopisem byly na něm napsány řady číslic, číslo účtu a částka. Teď mu nepřipadala nijak hrozivá. A vedle toho velké srdíčko. Vlastně dvě srdíčka. Propojená dohromady. V tu chvíli mu to připadalo jako nejkrásnější kresba na světě.

Přemysl se konečně usmál, přešel zase k oknu, díval se ven, snad doufal, že Radku ještě zahlédne. Ucítil zvláštní brnění v pravé ruce. Dřepl si a otevřel skříňku, vzadu našel úplně staré kalhoty a košili od barev. Jak tam byly dlouho? Přes třicet let, když dokončil ‚ten‘ obraz.
Oblékl se a rychle připravil velké plátno a barvy. Přesně ve chvíli, když vzal do ruky štětec, sluneční paprsky prozářily ateliér, zlatá hodinka je tu.

Pustil se do práce, vlastně ruka tvořila sama, musel sám obdivovat, co vzniká. Byl to starý nápad, když tehdy v parku potkal Radku. Někdy hrozně dávno, ale přesně věděl, co namaluje. Dva básníci bojují o srdce krásné ženy, první je mladý, dychtivě pokrývá listy papíru verši. Druhý je už skoro starý, se šedivějícími vlasy. Na papíře má jen tři řádky, jen několik málo slabik.

A před nimi leží ona žena, na lehátku, uvolněně, trochu rozverně je sleduje, slunce se mazlí s její nahotou. Ona je tou múzou a teď přemýšlí, komu ze dvojice věnuje svou přízeň. Jen uměleckou nebo i její vlastní? Kdo ví.

Zahrada se plnila rostlinami, květy a barvami, ženina tvář září mezi tou vší nádherou. Ale není to kýčovité, protože ona sama tuto krásu vytvořila a je jen její částí.

Malíř uslyšel cvaknutí kliky, klapnutí dlaždice a lehké kroky. Ucítil na krku ženin dech, stála těsně za ním, skoro se ho dotýkala ňadry, sledovala každý pohyb jeho štětce po plátně. Neotáčel se, prostě věděl, že tam je.

Za chvíli prošla kolem něj a začala se svlékat, tak samozřejmě jako dívka někde v přírodě u jezírka, když si je jista, že je úplně sama.
Byla nahá, přejela se dlaněmi. A lehla si na pohovku, přesně stejně, jako múza na obraze. Úplně stejně, připadalo mu, že do obrazu úplně zapadla. Ano, tak to bylo, slunce tvořilo na jejím těle měkké stíny. Ale ty nezůstaly šedé, plnily se barvami a květinami, její tělo zářilo uprostřed zeleně a básníci k němu vzhlíželi a prosili o přízeň múzy.
Žena už neležela na pohovce, stala se součástí obrazu, možná i jeho samotného.

Malíř se užasle podíval na svou ruku, otřel si čelo a pokračoval v práci. Tušil, že jeho múza s ním zůstane tak dlouho, dokud bude po ní sám toužit.
Maloval, byl šťastný, dokonale šťastný.

Konec.

Všechny postavy a události v této povídce jsou smyšlené. Pokud vám přesto někoho připomínají, rovnou na to zapomeňte.