Divoký život 01

Ahoj, pokusím se vyprávět příběh. Možná je to o mně, možná o někom jiném… možná se v tom někdo pozná, každopádně, všechna jména jsou reálná, příjmení neuvedu žádná. Na úvod seznámení s osobami.

David, 35 let, vyšší, hnědovlasý a hnědooký, nakrátko střižený s pěšinkou uprostřed, bradka.

Petra, 31 roků, štíhlá černovláska s vlasy do půli zad, hnědé oči, prsa větší, úzký upravený proužek chloupků nad kundičkou – vzhledově tak trochu jako Kortney Kane.

Jarda, 34 let, manžel Petry, skoro dva roky manželé, většinou je tři týdny někde v zahraničí na montážích, pak týden doma na přípravě na další… a tak pořád dokola.

Byla středa ráno a já se probudil vedle Petry, po další divoké noci. Je to už pár dní, co si spolu dopřáváme krásného divokého sexu. Díval jsem se na ni, jak ještě spí, leží na zádech a skrze žaluzie jí prsa osvětluje ranní slunce.

Jak vypadám a jak se jmenuji už víte, jsem soukromník, mám svůj malý autoservis. Pomáhají mi tam dva starší pánové, jejich jména zatím nejsou důležitá. On to ani tak není klasický autoservis, jako spíš taková tuningová dílna. Ano, miluju rychlá a i trochu upravená auta. Sám vlastním Alfu Romeo 156 GTA, komplet originál, jen motor lehce vyhlazený, oproti klasickému GTAčku o nějakých 30 koní, ale to jen tak.
Je sobota odpoledne, já se doma koukám na rugby, miluju tenhle sport a ještě aktivně hraji. Pro znalce, pozice 10, útoková spojka, ale teď už spíš střídavám, věk nejde zastavit.
Ale zpátky. Je léto, začátek srpna a jak jsem říkal sobota, koukám na telku a začne mi zvonit telefon. Volá Jarda. Známe se ze základní školy, vždycky jsme spolu docela dost dobře vycházeli, dá se říct, kamarádi. 

„Ahoj! To je taky dost, že jsi se ozval,“ říkám rovnou jak to zvednu.
„Nazdar, co děláš? Nezašel bys na pivo?“ ptá se mě.
„Ale proč ne, mám sedět doma? V kolik a kam?“ 
„Asi tak za hoďku U Broučků?“ navrhuje mi Jarda.

Chvíli přemýšlím. Mají tam Bernarda, super burgery, a hospodskou klasiku, utopence, nakládaný hermelín.
„No proč ne, rád,“ koukám na hodinky. „Takže asi tak v pět tam, jo?“ utvrzuji se.
„Jo, kolem páté, zatím čus.“
„Jasný.“

Kouknu na telku, super, to ještě i dokoukám zápas. Tam to mám asi patnáct minut chůze.
Dorazil jsem tam, podle všeho malou chvíli po Jardovi.

Za chvíli jsme měli na stole na terase dvě orosená, kouřili jsme a vykládali, co vše se za tu dobu, co byl na montážích, stalo.
Taky si mě dobíral, že pořád nemám žádnou holku. No jo, byla to pravda. Jenže co jsme se rozešli s Deny, tak jsem moc o nic nestál. Jasně, na srazu proběhl solidní úlet, ale o tom jsem před ním pomlčel.
On totiž Jarda byl tak trochu puritán a přitom měl doma tak krásnou kočku. Za to jsem si ho někdy malinko dobíral já, spíš v tom smyslu, že mít doma kost jako má on, tak na nějaký montáže kašlu. 
Když už jsme se chystali kolem půlnoci oba domu, vypadlo z něj, že by pro Petru potřeboval nějaké solidní, menší auto, aby mohla v klidu na nákupy a tak. Slíbil jsem mu, že se po něčem kouknu a dám vědět.

V sobotu ráno mě trápila mírná kocovina. No ráno?
Vzbudil jsem se kolem jedenácté a na mobilu jsem měl SMS od Jardy, abych na to auto nezapomněl.
V první moment jsem si říkal, že omrknu co kde je k mání přes inzeráty, ale pak… pak jsem si vzpomněl, že mi pořád bokem na dílně stojí ta jedna čtyři sedmička (Alfa Romeo 147 GTA), kterou jsem kdysi koupil, že ji dám Deny.
Zbytek víkendu jsem strávil poflakováním a současně mytím toho auta a jeho kontrolou. Víc jak půl roku jen tak stalo.
V neděli navečer jsem pak volal Jardovi, že bych pro něj teda něco měl, a že by se v pondělí dal rovnou zařídit přepis, technická a ty blbosti kolem. Můžou se na to podívat na mailu, kam jsem poslal nějaký fotky, nebo můžou přijít ke mně. 
Nakonec mi volal, že mi v pondělí doveze plnou moc od Petry. Auto se jim oběma líbí.

V pondělí kolem deváté mi dovezl plnou moc, já během dne zařídil kompletní přepis. Pojistku mi taky dovezl, takže vše proběhlo v pohodě.
S Petrou jsem se pak dohodl, že kolem páté jí to přivezu k nim domů. Paráda…. mám dvě hoďky. V klidu jsem si dal kávu, cigárko, koupel, hodil na sebe čistý prádlo, rifle, tričko, sbalil všechny doklady a chvíli po páté jsem zvonil u nich před domem. Čekám… čekám… pak ji vidím jak si kráčí v krásných riflových šortkach a halence s nějakou taškou po ulici. Rychle jsem jí vyrazil naproti.

„Ahoj! Tak jsem tady… dej sem tu tašku, pomůžu ti.“
„Ahoj, promiň, trochu moc lidí v obchodě… díky, jsi hodnej,“ podala mi tašku.
„Tak kde mám to svoje auto?“ ptala se hned zvědavě.
„Támhle před domem, ale tohle asi napřed dám k vám ne?“ ukázal jsem na tašku.
„A co si ho rovnou trochu zkusit?“

„Tak co Davi? Můžeme?“
Vytáhl jsem z kapsy oboje klíče, lehce nimi zahoupal na prstu a jedny jí podal.
„Tak jo… hlavně si nezapomeň vzít řidičák!“
Ještě jsem jí podal do ruky malý techničák, ostatní papíry jsem položil na stůl Našel jsem mezi nimi pojistku. 
„Tohle potřebujeme taky,“ dodal jsem.
Petra se mile usmála, sebrala mi klíč z prstu, techničák, pojistku ze stolu a vyrazili jsme.

Postupně jsem Petře vysvětlil co a jak… kde co je… prostě takové ty základní věci, však to každý znáte.
„Teda Davi, to je moc super… něco takového jsem si přála!“ říkala mi skoro pořád dost nadšeně.
Já se zase nemohl ubránit a občas, často mi pohled sklouzával na její krásný nohy.
Chvilku jsme jezdili ulicemi, pak jsme zajeli za město. Musel jsem uznat, řízení jí šlo a to i takové to lehce agresivní.

„Víš ty co, zvu tě na večeři!“ oznámila mi najednou.
Koukal jsem na ni chvíli překvapeně, pak mi došlo, že stejně nemám co na práci a tak jsem souhlasil.
„Tak dobře, jen, kam, protože když teď někde zastavíme, nebudeš si moct dát nějaké to víno?“ 
Věděl jsem, že Petra si ráda dá víno, nebo alespoň střik.

„Co ke mně? Malinko to chci oslavit.“ Pokračovala: „Už víc jak půl roku Jardovi říkám, že nějaké auto potřebuju, když on je tím druhým pryč, Asi jsem měla řict rovnou tobě,“ usmála se.
„Tak jo, dobře… přijímám“ souhlasil jsem s nabídkou.

„No a jak se ty pak dostaneš domů?“ zeptala se najednou.
„Pěšky, drožkou… to se neboj.“
Otočila auto a vyrazila zpátky do města k jejich vilce.

Auto zaparkovala před domem.
Péťa mě usadila v obýváku. Hned se dala do díla. Dala mi láhev červeného, abych ji otevřel.
Ťukli jsme si.
„Tak na tisíce spokojených kilometrů,“ řekl jsem, a mrkl na ni.
„Díky,“ usmála se na mě a začala chystat jídlo. „Máš doufám rád steaky se zeleninou?“
„Jo, jasně… přímo je miluju. Jestli můžu poprosit, středně propečený.“

Pozoroval jse ji, jak se tam krásně ohání vším možným a vzpomněl jsem si na Jardu, jak mi říkal u piva, že po něm pořád chce sex. Já se vlastně začal Jardovi divit, proč mu to tak vadí, vždyť to je sakra krásná ženská!

Uběhlo ani ne dvacet minut a už jsme seděli proti sobě u stolu.
„Máš to perfektní!“ řekl jsem po prvním soustu.
Usmála se.
„Kdybys nekecal!“
„Fakt! Nekecám! Je to přesně jak má být, podle mě.“

„Co? Jsem někde špinavá?“ zeptala se, když viděla jak ji pořád pozoruju.
„Ne, ne! To vůbec. Moc ti to sluší, tak nevím nějak kam s očima.“ zareagoval jsem trochu omluvným tónem.
„Kecko!“ smála se. „Pokud vím, tak zrovna ty jsi měl kolem sebe vždycky krásný holky,“ řekla to tak zvláštně.
Ne že by to byla výčitka, trochu to znělo jako nějaký, no, obdiv.
„Myslíš? No, možná jo, jenže teď žádná holka není.“
Od rozchodu s Deny to bylo dlouho a nějaký ty avantýry byly, ale nic stálého.
„Nemyslím, vím. Nechci ti sypat sůl do rány, pokud si vzpomínám, Deny byla fakt krásná,“ usmála se na mě.
„Jo, to byla a teď je s někým jiným, tak co.“

Dojedli jsme, Petra hned vše dala do myčky a přesunuli jsme se do obýváku. Já do křesla, ona naproti na pohovku. Na stole byla láhev s vínem a nějaké chipsy k tomu. 
„Půjdu si udělat ještě kávu, chceš taky?“ zeptala se.
„Díky, ano, kávu si rád dám.“
Podíval jsem se na láhev.
„Nechci být nezdvořilý, pokud ještě chceme víno, chtělo by to další láhev,“ dolíl jsem oběma poslední trochu co tam byla.
Jen kývla hlavou a donesla další i s vývrtkou. 

Když se zase usadila naproti, po té, co donesla kávy, osmělil jsem se k trochu drzé otázce.
„Neber to prosím nijak ve zlém, jen… prostě Jarda si stěžoval, že jsi prý tak trochu nymfomanka?“
Snažil jsem se tvářit mile a nevinně.

Překvapeně se na mě podívala.
„Tak i tomhle jste se bavili jo? No, a co je na tom? Tři týdny je vždycky někde v háji, tak se divíš, že pak chci taky něco já?“
Podívala se mi přímo do očí a pokračovala: „No, pokud si vzpomínám, tak Deny mi jednou říkala, že ty jsi zase k neutahaní.“
Lehce se začervenala malým studem.
„Jo? Tohle ti říkala? Nooo, to taky není úplně přesný,“ nasypal jsem si trochu cukru do kávy a začal ji míchat.
„A jak je to teda přesně?“ zeptala se mne najednou, teď už bez náznaku studu.
„Pravda je…“ na chvíli jsem se zarazil, pak jsem si řekl, že co, s Deny už stejně nejsem, „že když se mi holka líbí, mám ji rád, nebo ji miluju, to podle toho, tak jí to prostě rád dávám najevo.“ 
„Hmmm… něco mi jednou říkala.“ Slyšel jsem v tom hlase malý náznak závisti.
„Jo? A co?“ byl jsem překvapený.
„Že jsi to dokázal dávat nejevo, bez ohledu na okolí.“
Zase jsem jí v tváři viděl trošku stud a zároveň, že ji by se to asi i líbilo?
„No… a upřímně Peti, tobě by vadilo, když by tě tvůj manžel, přítel, prostě tvůj kluk někde pochválil, že ti to moc sluší?“ 
„Ne! To vůbec, naopak. Jenže ty jsi to prý nedával najevo jen slovně,“ mrkla na mne.

Sakra… co všechno jí ta Deny řekla. Zadíval jsem se jí do očí s nevýslovnou otázkou.
„No, ale ne, že to na mne práskneš?“
Naše oči byly upřeně navzájem na toho druhého. Já jen zavrtěl hlavou, že ne a dodal: „A komu tak?“
„No…“ usmala se, „prý jsi byl schopný ji zatáhnou někam, třeba na záchodky a tam…“ sice nedorřekla, ale naznačila kopulační pohyby.
Začal jsem se smát.
„Tohle ti fakt řekla? No teda! Nevím, co dodat,“ byl jsem trochu zaskočený, i když to byla pravda.
„Tak mně by to třeba nevadilo, jenže Jarda je v tomhle takový… neprůbojný, ostýchavý.“ Hlas zněl jako stížnost na jeho chování.
„Já teda na jeho místě, já bych to klidně udělal,“ vypadlo že mne možná rychleji, než bylo nutné.
„Hmmm… já bych se nechala.“
Moc mile se na mě najednou usmála.

Nevím, jestli se na nás už projevovalo to víno, asi ano, protože bez většího přemýšlení jsem z ničeho nic řekl: „Já na jeho místě bych tě ojel kdykoli a kdekoli.“
Když jsem si uvědomil co ze mě vypadlo, rychle jsem ještě dodal: „Samozřejmě jsem myslel, kdybych já byl Jarda.“

Petra se na mne zvláštně podívala, malinko smutně a trochu zklamaně. Chvíli mlčela.
Já přemýšlel, že bych asi radši měl zavolat ten taxík.
Z toho m vytrhla Petra.
Najednou vstala a než jsem stihl cokoli udělat seděla mi obkročmo na klíně, její ruce jsem měl na ramenou a dívala se mi do očí.
„Proč ty nejsi Jarda… když si vzpomenu, co vše mi jednou řekla takhle Denisa,“ a dívala se mi přímo do očí.

Tak jak jsem měl napřed ruce vedle sebe, tak najednou jsem ji držel v pase, jen tak, lehce přesně tam, kde končily její šortky.
„A co ti Deny říkala?“ promluvil jsem po chvíli ticha, že snad bylo slyšet jak mi tluče srdce.

Petra se mi trochu zavlnila na klíně. Musela cítit, že tohle vše provedlo nahnání spousty krve do jedné části mého těla, do té, kde se to vždy projeví nejvíc.
„Hmmm… myslím, že nepřeháněla, když říkala že jsi docela solidně vyvinutý. Prý takového… no víš co, před tím nikdy neviděla,“ mrkla na mě. 
V duchu jsem se tomu usmál, možná to i bylo vidět. Pravda, to Deny říkala i mne, vzpomněl jsem si.
„A co ještě říkala?“ dál jsem se jí díval přímo do očí a ani nevím jak, má pravá ruka jí lehce začala přejíždět po noze.
Usmála se a zase mrkla: „Že jsi v posteli i mimo ni pěkný divoch, tak trochu zvrhlý.“ 

Sakra… projelo mi hlavou, vše to šílený a divoký co jsme spolu páchali, ví i někdo jiný. 
„Opravdu?“
Na víc jsem se v ten moment nezmohl, Petra se mi otvírala a vlnila svým klínem na tom mém. Cítil jsem, jak se přes rifle a trenky otírá o můj, už pěkně tuhý, penis, jak se mi pod tím vším shrnula předkožka.
Nedalo se to vydržet a slabě jsem vzrušeně vydechl.

„Líbí se ti to?“
Naklonila se trochu víc ke mně a jemně se svým čelem opřela o mé.
„To snad sama dost dobře cítíš,“ zašeptal jsem.
Musela to cítit, jen se usmála.