Dvě sestry, dva bratři a bohyně Afrodité

„O slavném městě Syrakusy a o založení bájného chrámu Aphrodite Kallipygos vyprávěj, múzo.“
„Ehm… Opravdu to chcete slyšet?“
„Jen do toho, nezdržuj.“
„Dobrá, jen prosím pozdravujte Teiresia, jenž vbrzku svoji verzi téhož příběhu přinese.“

Osoby lidské:
Apollonia: Starší chudá dcera s pěkným zadečkem
Melia: Mladší chudá dcera s neméně pěkným zadečkem
Farmář: Chudý farmář, otec obou dcer
Konstantinos: Starší syn
Dimitris: Mladší syn
Stavros: Bohatý obchodník syrakusský, otec Konstantina a Dimitra
Aspasia: Stavrova konkubína (pallaké)
Sochař: neznámý sochař

Osoby bájné:
Aretusa: Oblíbená krásná nymfa bohyně Artemis
Alfeus: Chlípný bůh řek a potoků

Osoby nelidské:
Starý osel chudého farmáře
Dva pěkní oslíci obchodníkovi

Kdo vlastně věděl o tomto krásném malém jezírku skrytém mezi pichlavými keříky? Dvě dívky po sobě vesele cákaly vodu. Bylo to jejich tajné místo, nikdo by tam neměl přijít natož se na ně dívat. Věděly, že je to nesmysl, ale proč tomu nevěřit, když jinak život mnoho radosti nepřináší. Jak byly otci vděčné za tu chvíli volna, kterou jim navečer dával. Starší se jmenovala Apollonia, mladší Melia. Rodina pracně obdělávala kamenitá políčka pár mil od Syrakus, stačilo to tak tak na obživu. Na chvíli ale mohly na dřinu zapomenout, jezírko bylo jen jejich.

„Sestřičko, vzpomínáš si na báji o Aretuse a Alfeovi?“
„Babička nám ji vyprávěla, Aretusa byla oblíbená nymfa bohyně Artemis, bláznivě se do ní zamiloval bůh řek a potoků Alfeus… Á, už vím, proč sis vzpomněla.“
„Ano, co když se to stalo právě tady, na tomto místě. Alfeus se změnil ve vodu, ve které se nymfa koupávala, omýval její tělo.“
„Ležela ve vodě, ta proudila kolem ní, vlnila se, hladila ji, vlnky se dotýkaly úplně všude, na všech nejtajnějších místech.“
Mladší Melia se zachichotala.
„Pramínky vody se zdály být jemnými prsty, které se Arety něžně dotýkaly, masírovaly ji, dráždily. Nymfa se nechala vodou objímat, vnímala rostoucí vzrušení.“
„Ale tak nám to babička nevyprávěla.“
„To nevadí, ale nejspíš to tak bylo, když si to představíš. Aretusa neodolala, vláčně se protáhla, pohladila si boky, položila si ruce na ňadra, zlehka se hladila, malinko roztáhla nohy, aby jí vodní pěna jemně dráždila klín.“

Apollonia nabrala do dlaní vodu a nechala jí vytékat na sestřinu hlavu. Stékala po čele, přes bradu na štíhlý krk do dolíčku mezí klíčními kostmi, odtud se malý potůček vydal níže, jako by se nemohl rozhodnout, rozdělil se na tři části, kterými obkroužil hezká kulatá dívčí ňadra. Jen dvěma tenkým praménkům se nechtělo tyto krásné dívčí kopečky obtékat a vydaly se přímo, pohladily vztyčené bradavky a spojily se na bříšku se svými bratry. Voda jej snadno překonala a směřovala do klína ve stále užším proudění, pohladila malinko vykukující knoflíček a čůrkem přímo z něžného dívčího pahrbku se vrátila do jezírka.

„Aretusa byla vzrušená, připadalo jí, že i voda proudí rychleji, drobné peřejky dráždí klín stále víc, snad zajíždějí i do vlhké puklinky. Hladila si tvrdé bradavky, blaženě vzdychala. Zdálo se jí, že to nejsou ani její vlastní prsty, které ji tak rafinovaně dráždí, roztáhla ještě více nohy. Těsně před vrcholem měla zvláštní vidinu, voda jako by se proměnila v obrys mladého muže, který ji dlouhým jazykem pronikal hluboko do klína.“

Apollonia jako by mimoděk položila dlaně na sestřina ňadra, prsty obkroužila čudlíčky a vzala je něžně mezi bříška palce a ukazováčku. Melia si hladila klín, jednou rukou popotáhla kůžičku nad poštěváčkem a druhou lehce kroužila kolem nalitého knoflíčku. Sestra měnila dráždění ňader, tu jen hladila bradavky, za chvíli je opatrně tiskla. Za chvilku to už nevydržela, přitiskla Melii k sobě, hřbet sestřiny ruky i jí samotné malinko dráždil klín. Projela prsty od krku po zádech až dolů žlábkem a nahmátla přesně spodní koneček štěrbinky, kmitala kolem něj špičkou prstu. Mladší sestra protočila blahem oči, hladila se rychleji, za chviličku ztuhla a opřela tvář do sestřina ramene, aby nebyl slyšet její slastný křik.

Vyhřívaly se na sluníčku. Melia šeptala: „Aretusa se vyhřívala na sluníčku, krev v ní po prožité rozkoši proudila jen pomalu. Měla zavřené oči. Uslyšela zvláštní zvuk, možná jen žblunknutí, spíše ale pomalé kroky ve vodě. Zakryla se ulekaně dlaněmi a otevřela oči. Před ní stál bůh Alfeus. Byl štíhlý, ale silný, na ramena mu padaly dlouhé světlé vlasy. Dívčiny oči ale sjížděly po jeho těle níž, až na velký chlípně vztyčený…“
„Jak velký?“
„Nevím, jak je velký božský úd?“
„Asi velký, protože Aretusa se ulekla a začala utíkat.“
„Možná, pak už to není tak zajímavé, bohyně Artemis ji před Arfeem skryla v mlze a proměnila v pramínek sladké vody na ostrově Ortigia.“
„Není zajímavé? Vždyť je to tak krásné. Nešťastný Arfeus prosil samotného Dia o pomoc, ten ho proměnil v řeku, která proudí mořem od Peloponésu podél jónského pobřeží až do přístavu v Syrakusách, kde se spojuje s oním potůčkem, s jeho zbožňovanou nymfou. A tak jsou spolu propojeni navždy.„

Dívky zasněně vzdechly a chvilku mlčely. Šťastný konec báje je dojal, jako pokaždé. Až za dlouho Apollonia zašeptala: „Ach, představ si, že by se teď tady vynořil světlovlasý bůh.“
„S velkým vztyčeným…“
„Nemusel by být ani tak moc dlouhý, ale zase spíš pěkně tlustý, třebas trošku ohnutý nahoru, vlhký žalud chtivě obnažený.“
„Ani ne moc tlustý, ale pěkně tvrdý, trčel by z porostu světlých chloupků.“
„Óóch, Melie, jen bych ho viděla, cítila bych vlhkost v klíně. Rozevřela bych kolena, aby si mě mohl pohlížet úplně celou, šťávy by mi tekly po stehnech.“

Mladší sestra jí políbila ňadra a položila dlaň na bříško. Pomalinku sjížděla níž, Apollonia pomalinku rozevřela kolena.
„Opravdu jsi vlhká, podívej, prsty se mi lesknou tvou milostnou šťávou. Ach, to je vůně, musím si je hned olíznout,“ Melia si jeden po druhém olizovala prsty.
„A co když by se Alfeus nechtěl nymfy hned zmocnit po mužském způsobu, nejdříve by jí poklekl mezi stehny, políbil bříško a pak pomalinku níže.“
Melia už nenavázala ve vyprávění, její jazýček i rty měly jinou práci. A Apollonia? Snila o statném bohu, jak do ní zasune své mužné kopí? Ne, představovala si, jak plavovlasý říční bůh klečí za Melií, dlaněmi ji roztahuje oblé polokoule a nezadržitelně vniká do rozdychtěné svatyňky. Přitiskne si sestřinu tvář do klína, aby nemohla křičet, když v ní zmizí celý tlustý úd.

Přitiskla se sestřinu tvář do klína, nechala si vylizovat štěrbinku a dráždit poštěváček, vlnila boky a dlaněmi směrovala Melii tam, kde chtěla právě nejvíce lízat. Prohnula se, mladší dívka ještě rychle kroužila špičkou jazyka kolem vzrušeného hrášku. Dlouze vzdychla a pomalu se zase položila, přikryla si předloktím oči, Melia se k ní přitulila, v dlani sestřino plné ňadro, Apollonia jí líně hladila vlasy.

„Sestřičko má, jak dlouho ještě budeme spolu, otec se jistě již dlouho nenápadně domlouvá s jinými rodinami. Jsme chudé, těžce museli naši pracovat, abychom měly aspoň malé věno, otec je už teď navíc sám. Možná nás vdá za nějaké vzdálenější bratrance, aby majetek zůstal v rodině.
„Teď mě napadá, minulý týden u nás byl strýc Patroklos, prý se jen domluvit na cenách.“
„Bohové, má dva syny, těm je už aspoň třicet, jeden kulhá a druhý má polovinu zubů.“
„Jo, kopl ho prý osel, kdo ví, kam ještě. Ale co můžeme dělat? Náš kyrios rozhoduje o našem osudu. A po svatbě? Můžeme snad doufat v nějaké krásné milování nebo dokonce rozkoše?“
„Kdepak, chlap si odbude svoje a tím to skončí. Navíc, víš, co nás učila babička, pro dívku je nepatřičné projevovat vzrušení nebo dokonce potěšení. To je prý nevhodné a snižuje to možnost oplodnění.“
„Oplodnění. Fuj. Těším se, až budu mít děti, proč bychom si ale neměly to všechno předtím hezky užívat?“
„Nevím, prý je pro muže nedůstojné, aby činil manželce radost. A vzpomeň si přitom na báje a bohy, ti vědí, co je to opravdová láska.“
„Jenže co je dovoleno bohovi, není dovoleno dvěma chudým holkám, řekla by babička.“

Dlouho obě smutně mlčely, pak se znovu ponořily do chladivé vody, objaly se.
„Myslíš, že se budeme takto setkávat i po svatbě, i když se to nesmí?“ zašeptala Apollonia.
„Co já vím? Nedovedu si představit, že bych už nemohla držet v dlaních ten tvůj nádherný zadeček.“
„A já tvůj, ten je ještě hezčí, můj je moc velký.“
„Není velký, je krásný, kulatý, máš tak krásné boky.“
„No právě, moc široké, ty máš štíhlejší pas a boky úplně rozkošné. A hlavně tu mezírku mezi stehny.“
Dívky se ještě chvíli na slunci vesele dohadovaly, která má hezčí klín, ňadra, ale stejně vždycky nakonec skončily u toho zadečku. Oblékly si tenké chitóny, přes ně laciné pláště a loudavě se vracely domů.

„Pšššt,“ ukázala Apollonia pod starý velký rozeklaný olivovník u cesty. Melia jí zvědavě nahlížela přes rameno.
Pod stromem ve stínu spal mladý muž, možná dvacet pět let, těžko říct. Měl hezký plášť se zlatým proužkem po okraji, u boku vak, pěkné boty.
Dívky se potichounku zahihňaly. Apollonia neodolala, sebrala malý kamínek a hodila ho mladíkovi na tvář. Ohnal se dlaní, otevřel oči a nechápavě mžoural na dvě dívky.

„Jsem snad ve snu a podoben Paridovi mám být soudcem ženské krásy?“
„Óó, ano, máme tu vlastně opravdu spor o jistý malý kousek ženské krásy.“
„Myslíte oči, vlasy, hezké obličeje, ouška, svěží rty?“
Dívky se usmály a jen zavrtěly hlavou. Mrkly na sebe, shodily pláště, přitiskly košile k tělu a otočily se.
Mladík nic neříkal. Apollonia se ohlédla přes rameno.
„Už jsi pochopil?“
„Ó, netroufám si chápat, nemyslíte snad…“
„Ano, přesně to myslíme.“
„Počkejte, krasavice, to bych měl rozhodnout, která z vás dvou má hezčí…“
„Zadeček. Ano, přesně tak. A jablko nemáme.“
Jablko, ano, toto ovoce právě teď mladíka také napadlo, ale ne jako pouhý bájný předmět, mnohem více mu ho připomínaly dívčiny oblé boky, krásně vystouplé dvě kulaté polokoule rozdělené neodolatelnou rýhou, do které si starší dívka navíc stáhla košili.

Mlčel, měl dojem, že už nikdy nepromluví. Ucítil horkost, ne v klíně, i když ocas měl už dávno tvrdý. Spíš v celém těle, v hlavě. Ještě neviděl tak krásnou dívku.
„Jak se jmenujete?“
„Jsem Melia,“ usmála se mladší. „A já Apollonia,“ to byla ta s tou nádhernou prdelkou, bohové, jak toužil vzít ho dlaní, pomazlit, líbat ho, zakousnout se do něj…

Dívky se na sebe nerozhodně dívaly.
„Tak už půjdeme, jen kousek cesty odtud na farmu. Asi nás nerozsoudíš.“
„Už jsem si zvolil tu nejkrásnější a nemůžu ji opustit.“
Dívky vykulily oči. Tohle se opravdu nehodilo, muž neměl dávat najevo svoje city, natož veřejně.
„Promiň, jak se vůbec jmenuješ?“
„Konstantinos, moje bohyně s nejkrásnějším… Tedy nejkrásnější.“
Dívky jen zavrtěly hlavou a rozpačitě se rozloučily. Divné setkání.
Mladík byl na tom podstatně hůř, nechápavě se rozhlížel a pak se vydal mátožně směrem k Syrakusám.
„Počkej, zapomněl sis vak,“ podávala mu starší sestra zapomenutý předmět. Ještě se otočil, aby viděl, jak půvabně spěchá za mladší, zadeček se rozkošně vrtěl. Bohové…

Obchodník Stavros už potřetí pročítal list, který mu Konstaninos přinesl od bratra. Nebylo v něm ale to, na co tak dlouho čekal. Možná ale bratr nechtěl všechno psát, co kdyby někdo dopis ukradl. Podíval se na syna, která seděl u stolu proti němu, myšlenkami nejspíš někde úplně někde.
„A co mi bratr ještě vzkazuje?“ hodil Stavros dopis na stůl.
Konstantinos se vzpamatoval. „Nic zvláštního, vlastně něco říkal, o nové lodi, o nákladu myslím, ale už si to nepamatuji.“
Stavros udeřil dlaní do stolu a zoufale si prohrábl prošedivělé vlasy.
„Co je s tebou? Prober se!“
„Promiň, otče. Je mi nějak špatně. Jdu si lehnout.“ Mladík se odpotácel do svého pokojíku a zalezl do postele. Stále s tím divným výrazem.

„Opravdu? Nemoc z lásky? Víš to určitě?“ Stavrova pallaké Aspasia hleděla užasle na Dimitra.
Mladík přikývl. „Bratr prý po cestě potkal jakousi krásnou dívku. Ráno mi to prozradil. Možná se mu o ní ale jen zdálo, těžko říct. Spal pod velkým starým rozeklaným olivovníkem za zpěvu cikád, když se to stalo.“
„Takže se snad zamiloval do dívky ze snu?“
„Kdo ví. Ale je mu to úplně jedno.“

Žena vstala a procházela se po místnosti. Po očku sledovala hezkého mladíka. Mlsně po ní pošilhával a nenápadně přejížděl očima od hlavy až k patě. S několika dlouhými zastávkami. Postavila se proti oknu a protáhla. Teď se ani nemusela ohlížet. Mnohokrát už snila o tom, jaké by to asi s mladíkem bylo. Popravdě hlavně ve chvílích, když se snažila přivést k životu mužství jeho otce. Mohla by mu to aspoň udělat pusou, úplně cítila mezi rty horký tvrdý úd, jak by asi chutnal, a jeho sémě, určitě ho má hodně, bude husté a cákance by končily na jazyku a v krku. A jaké by to teprve bylo, kdyby zezadu zajel mezi půlky do roztoužené štěrbinky, projel jí až na dno. Nebo kdyby si na něj sedla a nechala ho do sebe pomalounku vnikat… Otřásla se chtíčem, ale pak se uklidnila. Kdyby je někdo nachytal, byl by konec sladkého života a nejspíš by skončila v nevěstinci nebo na tržišti otroků. Příliš velké riziko. Už dávno se naučila kalkulovat. Také proto si ji Stavros vzal k sobě. Nebude myslet na nesmysly, raději zajde na trh a doplní zásoby silphia, daru Apollónova. Váček je už skoro prázdný a co by si bez něj počala. Vlastně by tedy nejspíše počala, ušklíbla se vesele.

Večer obchodník pololežel na lehátku a polopročítal jakési účty. Druhou polovinu zrakových vjemů si nárokovala jeho konkubína, která elegantně pojídala hroznové víno z mísy na stole. Přitom se různě vrtěla, protahovala, nabízela pohledy tu sem, tu jinam. Stavrův chladný obchodnický mozek přesně odhadl hranici, kdy už nemělo smysl civět do dokumentů. Aspasia odloupla jednu kuličku zralého vína, vsunula ji dráždivě do úst, rozkousala, špičkou jazyka objela hezké rty. Několik kapiček šťávy jí jistě jen náhodou uniklo z koutku úst a steklo na bradičku. Bohové.

Vstala, protáhla se, postavila se ke stolu a něco na něm uklízela. Musela se předklonit, aby dosáhla až doprostřed. Tohle přeci už ten dědek nemůže vydržet. Nevydržel, stál za ní, dlaně přejely oblinky zadečku. Na prdelku ho vždycky dostala, to byla prostě jeho slabost a naštěstí její silná stránka. Roztáhla nohy a zavrtěla boky, jeho dlaně ji vzaly za prsa a v klíně ucítila cosi mírně tuhého. Roztouženě zavzdychala, přitiskla se boky k obchodníkovi. Naštěstí si spolu se silphiem koupila i malou dózičku jakéhosi nového zázraku, hezky voněl a báječně klouzal mezi prsty. S nějakými velkými mužovými ohledy počítat nemohla, teď do ní ale zajel úplně krásně, slyšela, jak blaženě vzdechl, dokonce jí pohladil zadeček, asi jako poděkování, jak je roztoužená. Dál už jen ležela na stole s vystrčeným zadkem. Odhadla, kdy bude muž už skoro v nejlepším, sevřela půlky a uhnula. Úd vyjel z kundičky.

„Co… Copak je, už jsem skoro…“
„Jste dnes opravdu tvrdý jako mladík, byla by škoda vyplývat svou sílu tak rychle, pojďte na lehátko.“
Uvelebili se, prsty mu dovedně hladila klacek.
„Vím, co je s Konstantinem.“
„Opravdu? Jak to?“
„Umím to vycítit, víte, vždycky se po mě díval, ale dnes ne.“
„Počkej, snad jsi s ním něco neměla?“ podíval se na ni podezřívavě.
„Kdepak, jsem jen vaše a pro vás. Ale bylo mi to divné. Už vím, co mu je. Je zamilovaný.“
„Cože? Co je to za pitomost?“
„Ochořel nemocí z lásky.“
„Nesmysl, zamilovat se do někoho? Kdo to kdy slyšel. A už mám pro něj nevěstu, rejdařovu mladší.“
„Ale té je snad teprve…“
„No právě, má nejvyšší čas. Ale co teď s marodem? Dá se s tím něco dělat?“

„Buď to přejde samo nebo nepřejde.“
„A jak to může trvat dlouho?“
„Dlouho.“
„Co mám u všech bohů dělat?“
„O té dívce nevíme nic, co poslat mladšího, aby vyzvěděl víc?“
„Výborně, a může se stavit u mého bratra, konečně snad zjistím, co chtěl.“
„Skvělý nápad, och, jak jste velký, počkejte, vezmu si vás na chvíli do pusy, abych se mohla potěšit vaším krásným údem…“
„Vyšlo to,“ pomyslela si, když polykala pánovo sperma.

Dimitris seděl u stolu proti otci, oči nepřítomné a zasněné. Ach, jak je mladší sestra Melia krásná, jak nádhernou má prdelku.

Ze začátku šlo všechno dobře, doptal se, odkud obě krásky pocházejí. Farma byla bídná, u rozpadlé branky ho nijak vřele přivítal hubený osel. Ze dveří vyšel hubený muž, zestárlý těžkou prací. Uctivě pozdravil na první pohled bohatého pocestného, usedli v stínu platanu s kouskem sýra a popíjeli chladnou vodu. Víc mu nemohl nabídnout.

Mladík si všiml, jak se farmáři rozzářil obličej, když se nenápadně poptal na jeho dcery. Ale hned si začal stěžovat na potíže s vdavkami, s věnem. A přitom by už dávno měly být obě pryč z domu. Je těžké je uživit, doufali, že budou mít aspoň jednoho chlapce, první dceru dokonce museli odložit v chrámu, je to pro chudáky těžké, s nepatrným věnem je navíc nikdo nechce, bohatý mladík tomu ale asi nemůže rozumět.
Dimitris už asi viděl všechno, co chtěl. Tedy kromě jednoho.

„Teď budou asi u pramene, kousek od cesty. U prastarého rozeklaného olivovníku doleva. To najdete.“
Mladík se zdvořile rozloučil, farmář se za ním díval a začal se usmívat. Za chvíli se smál na celé kolo. Osel zastříhal ušima a otočil hlavu. Tento zvuk už dávno neslyšel.

Nejdřív uslyšel smích, dívčí, tichý a krásný. Opatrně po špičkách hledal cestičku v křoví. Už slyšel i šplouchání vody. Skrčil se a hledal očima škvírku mezi listy.
Dívky stály v jezírku, cákaly se, polévaly vodou. Starší nabrala vodu do dlaní a vylila jí mladší na hlavu. Stékala níž… zatracené křoví, nic nevidí, trochu se skrčit, bohové…

Z křoví doslova vypadl nosem napřed pohledný mladík, dívky vyjekly a objaly se.
„Promiňte, nechtěl jsem, tedy, jdu náhodou kolem, vlastně ne náhodou.“ Snažil se dívat na všechny možné strany, ale nakonec vždy skončil na zadečku mladší dívky. Bohové, to je krása, a ta rozkošná mezírka mezi stehny.

„To samé,“ poznamenala věcně Apollonia, když dovedly mladíka na cestu a nasměrovaly na Syrakusy. Mladší za ním ještě doběhla a podala mu zapomenutý cestovní vak. Vracela se a kroutila pěkně zadničkou.

Obchodník se opíral na lehátku o loket a vyčítavě hleděl na Aspasii. Oba synové zamilovaní, doslova posedlí láskou, nemocní. A dívky jsou úplně chudé. Bohové. Jaká mají věna? Každá půlku starého osla? Na okamžik mu proletěla hlavou myšlenka, která dívka by měla kterou polovinu. Proč zrovna on? Všechno bylo naplánované roky dopředu, obchodní vazby, sňatky, pak děti. A teď tohle.

Žena si k němu elegantně lehla, přehodila přes mužova bedra hezkou nohu. Automaticky jí položil dlaň na prdelku, snad si ruka našla cestu sama.
„Co se dá dělat?“ zašeptal muž spíš sám pro sebe, „kdy tady naposledy byl nějaký sňatek z lásky?“
„Ten, vzpomínám si… Ne, vlastně taky ne. Snad jen ti dva otroci u krále, to byla velká událost. Královna byla tehdy velmi velkorysá. Jinak nevím, snad je to opravdu úradek bohů.“

„Takže Afrodité? Pravda, nemá tady ani chrám, nemohli jsme ji přinášet oběti. Snad se nám proto pomstila. Ale proč právě nám? A s těmi otroky to byla stejně jen králova chytrost. Jejich děti budou beztak patřit jemu.“ Stavros si lehl, už smířeně, žena si k němu přitiskla hlavu. Ta voňavka byla opravdu drahá a kyrios ji zaplatil, tak ať si i užije. A měla pro něj nachystané ještě jedno překvapení, rada od jedné přátelské hetéry na tržišti, znaly se dávno.

Muž přemýšlel, hladil milence zadeček, občas sjel prsty mezi krásné obliny do vzrušujícího žlábku. Neodolal a špičky prstů jí přejel hlaďounkou kundičku. Všiml si, jak s sebou žena malinko cukla, na to nebyla zvyklá, na hlazení, drobné něžnosti. Miloval ji někdy? Určitě ne, ale bylo mu s ní vlastně dobře, je hezká a milá. Pochází prý nejspíš odněkud z farmy, rodiče dceru odložili, protože by ji neuživili. Kdesi úplně vzadu v hlavě mu cosi cinklo, ale žena ho hladila, on ji, pod jeho prsty se brána pomalinku rozevírala, zajel trochu dovnitř, špičkami prstů roztíral vlhkost. Aspasia se k němu zachumlala. Obchodník ucítil ve svém klíně blažený pocit a tlak. Okraj košile se zvedl, žena si naslinila prsty a hladila mu tvrdý falus.

Vyhoupla se do sedla, zastrčila si kolík do dolíčku, krásně do ní zajel, pohupovala se. Zasněně se na obchodníka usmívala a svlékla si košili. Stavros s úžasem uviděl prsa omotaná pruhem jemné látky. Všechno se to krásně vlnilo, ale nic nebylo vidět. Bylo to k bláznění vzrušující, připadal si najednou zase jako mladík. Aspasia na něj mrkla a začala látku pomalu odmotávat, pomaleji než pomalu. Konečně byla pryč, ňadra se svůdně uvolnila, vzal je raději do dlaní. Sepnula ruce za hlavou, aby bylo všechno ještě hezčí. Za chvilku usoudila, že se obchodník tohoto pohledu již nabažil a možná by rád okusil i jiný. Hlavně si pohlídat, aby uprostřed akce nevyměkl, ale dnes zatím všechno probíhalo dobře, vlastně skvěle. Obrátila se, opět s rukama za hlavou se začala zvolna vlnit. Usmála se, když ucítila na zadku obchodníkovy dlaně. Někdy byl až drsný, ale dnes ji jen hladil prsty, od krku až dolů, pomalu podél páteře, uch… Zapomněla, že by tady měla být jen pro něj, kroutila se, užívala si pevný klacek ve štěrbince. Teprve, když uslyšela hlasité vzdechy, stiskla stehna a zadek, aby mu zvýšila rozkoš. Bohové, už skoro byla…

Neodolala, začala se sama hladit, ještě chviličku, buď ještě ve mně, ták, táááák. Áááách. Počkala, pánův úd změkl a vyklouzl z ní. Došla se omýt, přinesla umývadlo a omyla i obchodníka. Přitulila se k němu, čekala, že jí bude ten konec vyčítat, chtěla se omluvit, ale raději mlčela. Stavros ji kupodivu jen položil ruku kolem ramen, mírně se usmál a spokojeně usnul.

Po cestě ze Syrakus jeli na pěkných oslících dva poutníci, muž a žena. Oděni byli v prosté cestovní pláště, tvář zahalenou před sluncem a prachem, na hlavách široké klobouky. Nikam nespěchali, muž byl spíš zamlklý, jen občas se podíval na ženu. Té zářily oči, dýchala čistý vzduch plný vůně rozličných bylin, těšila se z větru, šumění stromů, zpěvu cikád.

„Promiňte pane, mám takovou radost z cesty, jsem vděčná, že jste měl vzal s sebou. Mohu se zeptat, mluvil jste s manželkou?“
„Ano, ale nic mi neporadila, jen brebentila něco o bozích a o štěstí našich synů. A že mám sám rozhodnout.“
Aspasia jen přikývla. Bylo jí ženy vlastně líto, svůj mateřský úkol splnila, teď už jen energicky řídila domácnost, jednou za čas chodila ven na trh. Byla milá a laskavá, dokonce i na ni samotnou. Jen zavrtěla hlavou a zase se rozhlédla. Ukázala rukou, vlevo mezi stromy zářilo moře.
„To je nádhera. A přeci spousta chudáků vidí moře jen takto z dálky, nemají ani peníze na koupi dobrých ryb.“
Stavros na dívku mrkl.
„Pravda, ryby máme k jídlu často, ale čas na hrátky ve vlnách také ne.“
„A není to škoda?“
„Umíš si představit, že by nějaký vážený občan běhal v příboji se svou milenkou?“

Aspasia si to sice dovedla představit velmi zřetelně, ale raději dala obchodníkovi za pravdu. Nejprve jeli k pánovu bratrovi, oba muži domlouvali požadované, Aspasia seděla chvíli s otrokyněmi, pojídala sladké fíky, pokoušela se s nimi zavést řeč, ale bylo to těžké. Raději šla ven, podívala se, zda je postaráno o oslíky a pak se usadila ve stínu se džbánem vody.

Asi na chvíli usnula, vzbudilo ji pohlazení ramene.
„Můžeme jet dál,“ Stavros se na ni klidně usmíval.
„Bratr nám nabízel samozřejmě nocleh, ale jsem netrpělivý. Nechci ztrácet čas. Navíc už mám konečně všechny zprávy a jsme domluveni,“ spokojeně si zamnul dlaně.

Pousmála se, když za hodný čas dorazili ke starému rozeklanému olivovníku. Bylo už odpoledne. Ani se nezeptala pána a sjela oslíkovi ze hřbetu.
„Tady se to stalo.“
„Tady potkali ty dívky?“
„Určitě, přesně tohle místo mi popsal Dimitros, a jemu to stejně řekl i Konstantinos.“
„Dávej pozor!“
„Na hady? Tfuj.“
„Ne, ale možná se tady ještě někde schovává potměšilý bůh s lukem a ostrými šípy.“
Aspasia nedůvěřivě mrkla na obchodníka, ale ten se tvářil úplně vážně. Jen oči ho zradily. Rozverně mu stáhla klobouk do obličeje.
Uvázali osly do stínu, napili se a uvažovali, co dál. Bylo tady krásně. Úplné ticho, tedy až na ohlušující cvrkot cikád a šumění větru. Dívka si všimla lehce vyšlapané pěšinky mířící mezi olivovníky kamsi do křoví. Protáhla se a líně sledovala nejasnou stopu, protáhla se rákosím, našlapovala na velké kameny, pak už jen našla mezeru v dalším křoví a…
„Á, to je krása.“
Když dorazil Stavros, jen zahlédl, jak si dívka stahuje košili a skáče do jezírka. Voda vycákla, Aspasia vesele vystrčila hlavu z vody a protřela si oči.
„Pojďte ke mně, pane, smyjeme ze sebe prach po únavném cestování.“
Jindy by asi nešel, ale tohle prostě bylo příliš krásné. Za chvilku byl u ní, vychutnával si svěžest vody i dívčino obětí.

Přicházející dívky jednoduše přeslechli, znenadání stály na břehu a rozhořčeně je probodávaly pohledy. Možná v nich byla i trocha zklamání. Už to nebude jen jejich místo.
Stavros chtěl všechno vysvětlit a snad se dokonce omluvit, ale místo toho oněměl a jen klouzal očima z Aspasie na Apollonii, Melii a zpět, pak zase obráceně, a na přeskáčku…
„Bohové…“

Když se probral, ležel pohodlně pod velkým olivovníkem. Kolem něj seděly tři hezké nápadně podobné dívky. Zamrkal, ale nic se nezměnilo. Jen se trochu více usmívaly. Všechny měly vlhké vlasy a zvláštní vlahé oči, jako by se právě pomilo… Zavrtěl hlavou, aby zahnal absurdní myšlenku. Usmívaly se ještě o něco víc.
„Tak už konečně vím, jak to všechno začalo. Šlo o jedno důležité rozhodnutí, které vaši synové nedokázali učinit.“
„Ano?“
„Jste naše poslední naděje.“
Obchodník se konečně trochu spokojeně usmál. Tohle nebude problém.
„Tak povídejte, o co jde?“
Dívky na sebe mrkly, otočily se a zvedly košile.

Stavros s Aspasií kráčeli mlčky, sestry poslali napřed na oslech. Neslušelo se, aby přišli bez ohlášení v tak důležité záležitosti. Za chvíli dívka ucítila na boku mužovu dlaň, položenou jen lehce, rozpačitě, stydlivě. Objala ho právě tak nenápadně, vyšli na malé návrší, před sebou už viděli farmu. Obrátili se na východ a dívali se na moře. Dívka se přitiskla k pánovi. Jen na chvíli, cítila, jak jí něžně pohladil zadeček.

K brance kráčel Stavros sám, tak se to slušelo. Farmář stál ve dveřích, upracovaný, otrhaný, ale klidný a hrdý. Obchodník se hluboce poklonil.
„Dobrý večer, pane. Omlouvám se, že přicházím bez ohlášení. Jsem zde jménem svých dvou synů. Chtěli by vás pokorně požádat, zda byste jim dal vaše dvě dcery za manželky.“
Farmář jen lehce kývl hlavou a ukázal ke stolku pod platanem. Líbila se mu obchodníkova zdvořilost, tak důležitá záležitost se ale musela dlouze a pečlivě projednat. Dcery přinesly sýr a vodu, navíc víno a chléb a pěkné mísidlo, které přivezl obchodník ze Syrakus.

Přespali na farmě v malém domečku na úzkém lůžku, ale nic jim nechybělo. Když se probudili, byli už ostatní dávno na poli, jen pod platanem měli připravenou skromnou snídani. Chutnala lépe než nejlepší hostina.

I na zpáteční cestě mnoho nemluvili, Aspasia byla vděčná, že se jí Stavros nezeptal na setkání s otcem. Asi by mu to nedokázala popsat.
Zastavili se u jezírka, prostě nemohli jinak. Cákali na sebe vodu, už dávno jim nebylo tak dobře. Dívka muže obejmula, usmála se. Cítila, jak mu tvrdne. Přitiskla se k němu, obejmula nohou a už jen vyčkávala, až si falus najde cestu dovnitř. Muž ji držel za prdelku, ona jeho kolem krku a jen malinko se pohupovala. Chvíli to vydrželi. Pak si ale klekla na břeh, prohnula se v zádech a roztáhla nohy. Muž nijak nespěchal, chvíli ji hladil a líbal krásně tvarované polokoule, prsty projížděl brázdičku. Až za chvilku do ní vstoupil, zvolna, užíval si každý kousek. Přizpůsobila se jemu, vycházela mu vstříc, držel ji za ňadra a zrychloval. Spokojeně vzdychla, když ucítila, jak do ní vystříkl.

„Pane, opravdu chcete vybudovat chrám bohyně Afrodité?“
„Ano, mluvil jsem s bohatými občany, rádi přispějí. Snad proto, aby mohli bohyni věnovat oběti a doufat, že se jim nestane to samé, co mě.“
Musel se trochu usmívat, protože obě snachy seděly před ním na lavičce.
„A uvnitř chrámu bude hezká socha bohyně. A to bude největší problém. Protože by na sobě měla mít jen takový lehký plášť a… No, prostě by měla mít nahý… Bude to prostě a jednoduše chrám Afrodité Kallipygos, bohyně s krásnou prdelkou.

Obě dívky vykulily oči. Vlastně i třetí. Podívaly se na sebe. A obě mladé manželky se smutně zadívaly na svoje velká břicha a pokrčily rameny. Kde jsou ty časy, kdy se mohly do nekonečna hádat, čí zadeček by měl být zvěčněn pro potěchu příštích generací.
Aspasia vzdychla. „Tak to zase bude na mně.“

Sochařskou dílnou se ozýval klapot kladívka, mistr zručně a pečlivě opracovával krásný kus mramoru. Dívka se trochu vrtěla a v duchu proklínala pozici, kterou si pro sochu vymysleli. Postávat na stupínku vypadalo zpočátku jednoduše, ale za nečekaně krátkou chvíli byla naprosto ztuhlá. Přitáhla si košili na zadeček. Za chvíli klapot kladívka ustal. Ohlédla se. Sochař na ni zasněně civěl.

Vláčně a elegantně sestoupila ze stupínku, klidně a líně šla k němu, jen lehounce oděna v tenké košili.
„Bohové, jak je nádherná, jde ke mně, snad mi to udělá dlaní nebo dokonce rty, a co kdyby se ohnula a rozevřela ta svoje krásná stehna, popadl bych ji za překrásné pevné půlky a už si jen užíval, jak klacek pomalounku zajíždí mezi ně přímo do…“
Sochař zavrtěl hlavou a s připitomělým dychtivým úsměvem otevřel oči.
Dílnou se rozlehlo jasné plesknutí, které se překvapivě dlouho odráželo v ozvěně kolem dokola.
„Ty vošouste, to ti nestačí, že mi tady za pánovy peníze čumíš na zadek? Koukej něco dělat, nebo tvoje šikovné ručičky poznají starověk na nějaké veslici mířící opravdu hodně daleko.“

Byla už na půl cestě zpět ke stupínku, když se zase otočila.
„Víš, ráno jsem potkala jednu známou, chtěla by se přijít podívat, jak práce pokračuje. Je to nejkrásnější hetéra v Syrakusách. Co ty na to, sochaři?“
Dívka opět vláčně a elegantně zaujala pózu.
„Paní, prosím, jak jste byla teď malinko nakročená dopředu a otočila jste ke mně hlavu…“
„Takto, sochaři?“
„Ano, ano, ano!“
Rytmus kladívka byl toho dne mnohem rychlejší.

„Hetéry máme pro zábavu a rozkoš, milenky pro denní potřebu těla a manželky proto, aby nám daly legitimní potomky a udržovaly rodinný krb.“
Démosthenés (384-322 př.n.l.)