Firemní maskot

Mojmír opět procházel chodbičkou a v duchu si rozpočítával dveře, do kterých vpadne a zkusí se opět o sblížení s jednou ze svých kolegyň. Za jeho éry se už třikrát změnil majitel firmy a různých ženštin pobíhalo po podniku, že si nedokázal vybrat. Ale jelikož jeho mozek byl jedna velká spermie, zkoušel své potřeby na každou.

Pochopitelně se setkal pokaždé s odmítnutím, i když mezi nimi bylo pár koketujících dam, ochotných na pár vteřin podržet. Šlo ale spíše o to, nadrženého Mojmíra vytrápit do bezvědomí, proto se do jedné chichotaly, když nad nimi křivil obličej, vzrušením skřípal zuby a přitom jim osahával naducané výstřihy. Nakonec mu ale zůstaly pouze oči pro pláč a věrná pravačka, která mu vytrčeného žmolíka udělala v záchodové kabince.

I dnes běhal jako uslintaný vlčák po chodbě, chytal se v rozkroku a důkladně promýšlel ženské osazenstvo. Hledal v paměti tu, která se mu smála nejméně, či tu, která se nechala osahat i s tím posměšným úšklebkem ve tváři. Byl ochotný se od každé nechat takhle ponížit, hlavně, aby aspoň na vteřinu držel v dlaní nějaký ten cecík nebo oblou půlku zadnice.

Odjakživa žil sám. Stálou přítelkyni neměl, protože žádná nevydržela jeho chování a nadsamčí potřeby. Patřil spíše k sobeckým sebestředům, aniž by mu docházelo, jak moc se liší od žádaných ženichů. Mozek mu fungoval pouze při myšlence na dámské kalhotky a proto i ve firmě byl tak akorát do počtu. Ženy si ho tam hýčkaly už jen proto, že byl ochotná podržtaška.
„Přines, odnes, tohle vyřiď, zavolej tam, co to děláš, kam mi to saháš, neblázni, už dost…“ to byly častá slova, která nabuzený Mojmír slýchával.
Přesto se na žádnou z nich nezlobil. Byl opravdu vděčný za slepičkoidní kolektiv a nakonec i za ten výsměch, protože pouhé myšlenky na letmé doteky či vteřinové akce mu pomáhaly při každém stříkanci. Dámy si ho dobíraly, posílaly k čertu, vysmívaly se mu, hrály si s ním, ale nedopustily, aby se jako obtěžující ouchyla, prozradil u samotného šéfa.
Vše se tutlalo pod pokličkou a nikdy se nic nedostalo dál než ke klice kanceláře. Samotná chodba byla vždy svědkem pouze jeho uslintaného pobíhání, stejně jako záchodová kabinka, která denně několikrát sekundovala jeho mohutnému špricu.

„Holky, už je zase na lovu,“ chichotala se Karolína jen co za sebou zavřela dveře kanclíku.
„Tak šup, knoflíčky rozepnout, sukýnky vykasat, nožku přes nožku a sladký úsměv,“ zesměšňovala nadrženého slintáka na chodbě Dana.
„Nechte ho, vždyť je to chudák. Krásy moc nepobral, holku nemá… neprovokujte ho aspoň,“ brzdila je nová kolegyně Marie.
„Prej chudák, slyšíte ji? Tak jdi a varuj ho,“ plácala se do odhaleného kolínka smíchy Věrka, sedící u okna.

Tenhle úšklebek znamenal pro Marii jediné. Poslechla radu vysmáté slepičky, hodila kudrnami a na just vyrazila ze dveří. Přistála Mojmírovi přímo v náruči, protože už skoro chytal za kliku s další touhou v kalhotech.
Držela ho za paže, hleděla mu do očí a i když ji na rtech pálilo varování, nehlesla. Tiše tála a zaháněla nemravné myšlenky na to, posloužit mladíkovi jako jakýsi trenažér. Byla nová, neznalá, ale cosi ji ke zběsilému nadrženci táhlo jako magnet. Možná manželská nuda, rodinný stereotyp nebo samotná představa nadsamce v akci ji nutila přemýšlet jinak, než měla původně v úmyslu.

„Vás moc neznám. Vy jste nová, že? Co se poznat lépe?“ nezdržoval se Mojmír, sjel dlaněmi k žensky kulaté zadnici a pevně ji stiskl v dlaních.
„Ne. No, já. Ne. Jsem… jsem vdaná… já jsem jen chtěla… abyste holkám už nebyl k smíchu, víte?“ rozkoktala se Marie a ze všech sil se snažila, aby její chtíč přepral rozumný mozek a mohla se mu tak vymanit z pevného sevření.
Dlouho jí trvalo než se jí to povedlo. Mezitím si ji Mojmír ochmatal ze všech stran. Nebrzdilo ho, že ji téměř neznal. Tlak ve slipech ho připravil o myšlení a jakási jistota v podniku i pověst mu ovládala ruce. Pěkně si ji rozpracoval a polevil, až když mu tiše kývla na soukromou schůzku. Teprve potom se odebral na oblíbenou toaletu, kde ze sebe dostal další dávku spermatu a spokojeně se usmíval, protože se těšil na večerní sraz u kolegyně v bytě.

Marie se ke svému stolku vrátila jako v mrákotách. Slyšela o něm spousty historek, ale žádné z nich do téhle chvíle nevěřila. Nikdy se s nikým podobným nesetkala, ale v duchu po přesně takovémto dobrodružství toužila. Spustit se, být zneuctěna cizákem, zatím co manžel se toulá po služebkách.
Měla věk na to něco konečně zažít. Pět křížků na bedrech ji stačilo k tomu, aby se jí překódoval mozek věrné ženušky, služtičky a hospodyňky, protože do té doby neznala nic jiného než prázdný byt, občasný telefonát s odcestovalým manželem a uslzené večery s prsty v nateklých pyscích.
Zbytek dne byla ponořená do papírů a nevytáhla paty z kanceláře. Celou směnu nepromluvila s žádnou z urýpaných kolegyň a chvěla se vzrušením z toho, jak večer otevře Mojmírovi dveře bytu a odevzdá se ho navzdory tomu, že ho znala pouze z vyprávění.

Po páté hodině vypadla z firmy, odjela domů a hlídala hodinky, protože měla málo času na to být krásná, rajcovní a hlavně klidná. Klíčemi chrastila u zámku, protože ruce se jí klepaly nedočkavostí.
Trvalo jí dostat se do bytu, protože jí zužovala představa, že nadržený nadsamec je jí v patách a s vrozenou nedočkavostí se jí u dveří objeví během pár minut.

Sotva však vpadla do předsíně a odkopla spěšně lodičky, pokoušely se o ni mrákoty.
„Viléme? Ty jsi doma?“ zůstala civět s otevřenou pusou na mužovy vyleštěné polobotky.
„Jo. Pojď sem, já k tobě bohužel nedojdu,“ houknul zpruzeně manžel.
„Proboha, jak to? Co se stalo? Neměl jsi být touto dobou náhodou v Bratislavě?“ zoufale kníkala cestou do ložnice, odkud vycházel otrávený tenor.

Ve dveřích manželského hnízda lásky se jí podlomila kolena. Vilém ležel na posteli, byl obskládaný jídlem, na kolenou měl notebook, kolem sebe rozházené mobilní telefony a s pokřiveným obličejem jí začal vysvětlovat náhlý úraz, následovnou pomoc kolegů a problematický odvoz domů
Popisoval zuřivě svoji nešikovnost, bolestivý pád a ještě nepříjemnější rychlou pomoc na pohotovosti. Marie se nabídla jako automatická spojka a s omluvou nutné sprchy utekla se slzami do koupelny. Sedla si na kraj vany, pustila vodu a proklínala náhodu i kažišukovou diagnózu zvanou „vyvrtnutý kotník“.

Z vany se táhla jako med. Představovala si, jak bude muset mladému hřebci vysvětlit situaci a zrušit akci, na kterou se neskutečně těšila. Do ložnice chodila pouze po manželově zavolání, protože i když za to nemohl, byl jí v tuhle chvíli protivný víc, než kdy jindy. Hrála roli starostlivé manželky, avšak tu pravou tvář ukázala až když zadrnčel neodbytný zvonek.

„Kdo k nám jde tak pozdě? Marie, skoč otevřít!“ nezapomněl zaúkolovat ženušku marod.
„To bude Mojmír z práce. Nese mi nějaké papíry na dodělání,“ zareagovala bezchybně Marie a urychleně se vrhla ke dveřím, aby co nejdřív zastavila protivné vyzvánění.
Opět padla mladíkovi přímo do náruče. Nechala ho, aby jí vysvětlil jak se dostal do domu a ihned po historce se sousedem zespodu se sama pustila do nepříjemného oznámení.
„Manžel je doma. Musíme to zrušit. Je marod. Spadl, pochroumal si kotník a teď tam leží,“ zbídačeně odpískávala nepovedený večer.
„Kde leží? A cos mu řekla, kdo jde?“ poškrabal se za uchem Mojmír.
„V ložnici. Řekla jsem, že jde kolega s lejstry,“ vrtěla smutně hlavou zralena.
„No tak vidíš. Audience je vyřízena, tak jsem přišel. Ničeho se neboj,“ nenechal se odbýt mladík a drze vstoupil do bytu i když ho kudrnatka prosila očima, aby odešel.
„Já si s tím nevím rady. Budu rád, když mi to vysvětlíš, protože já s tím prostě neumím hnout, Marie,“ spustil pěkně nahlas u botníku.

Marie jen valila oči a snažila se chytnout herecké etudy. Netušila co má zlobivec v plánu, ale pro jistotu nakoukla k manželovi do pokoje.
„My se zavřeme v obyváku, abychom tě nerušili. Nechceš něco? Máš všechno?“ maskovala nervozitu už na prahu.
„Nic nechci. Jen pracujte. Já budu lenošit za vás. Nechci nic. Všechno mám a kdybych usnul, tak mě nebuď,“ vyhnal ji posunky z ložnice Vilém, zavrtal se pod peřinu, aby dal najevo, že chce klid a ticho ke spánku.

Marie se ploužila předsíní do vedlejšího pokoje a absolutně netušila, co se bude dál dít. Najednou chtěla drzouna vypráskat z bytu a zbavit se tak jeho neodbytnosti. V duchu dávala za pravdu všem svým kolegyním a hledala ta pravá slova, kterými ho vyplokonkuje bez zbytečných scén. Jenže stačilo, aby vešla do obyvacího pokoje a ihned zjihla. Mladík stál naproti ní, povoloval si řemen a s ledovým klidem spouštěl kalhoty ke kotníkům.

„Nemá smysl to zdržovat, když máš doma manžela, že jo?“ rozhonil si beze studu už pěkně probuzené lofaso.
„Mojmíre, neblázni. Je hned vedle,“ svraštila obočí zralena.
„Já to umím i tiše. A ty? Seš u toho divoká? Nebo se raději mazlíš? Hekáš, křičíš nebo umíš tutlat prožitek? Takhle bys mě vyhodila? S tímto bys mě vyhnala ven? No vem si ho. Jen se ho dotkni a uvidíš, že ještě ráda nastavíš. Nebo to chceš od začátku? Pěkně s jazykem v té tvé pičulce? Vždyť ty mě chceš. Ty jediná mě chceš a moc dobře víš, že tenhle můj krasavec dlouho žádnou neměl. Přece bys na něho nebyla zlá,“ šeptal jí do ucha, aby nevyrušoval podřimujícího svědka v ložnici.
„To je šílené,“ dýchala mu do šíje Marie, ale pouhé dloubnutí nateklým žaludem do jejího podbřišku ji donutilo, aby konečně roztála.

Rychle si vykasala sukni nad zadnici, svlékala si tričko a polonahá oddaně čekala, až nadrženec zatáhne žaluzie a vrátí se k ní zezadu. Ucítila popleskání po zadečku, odkývla mu prosbu po zbylém striptýzu, nechala si rozepnout podprsenku a kalhotky stahovala v hlubokém předklonu. Rukama se zapřela do opěradla křesla, nohy roztáhla široce od sebe a když na nezbedné chlupatici ucítila mokrý žalud, zbavila se všeho, co ji doposud brzdilo.
I kdyby se najednou otevřely dveře a v nich stál kulhavý manžel, byla odhodlaná ho před očima podvést. Hodila za hlavu veškeré výčitky svědomí, vykašlala se na celoživotní krédo o věrnosti, zahnala v sobě protestující světici a hezky se mu nastavila.

Zapřena do nábytku, nahá, vystavená k zostuzení, k použití, k zábavě, odhodlaná k nevěře, připravená na adrenalinový zážitek, vrtěla zadničkou a pohledem přes rameno jen žádala o zásun. Mojmír se usmíval, hladil jí chundelatou pizdinu, tlačil se mezi pysky svým tvrdým hrotem a nakonec bez okolků zaplul do kundí tmy. Pěkně zhurta přirazil, až to plesklo.
Marie poskočila, prohla se v zádech, přiložila ukazovák na pootevřenou pusinu a znovu zaprosila o další zásun, ale zároveň i maximálně tichou akci. Kolegáček kývnutím souhlasil, vyjel ocasem z pysků ven, zasunul dva prsty, zastříhal s nimi v pizdí bažině a opět ji prudce prošpikoval namodralým pyjem. Marie zašilhala slastí. Přesně tyhle prudké přírazy jí chyběly ke štěstí. Přesně takovýhle zážitek jí vyplnil prázdné místo v archívu sexuálních zážitků a přesně takhle mladý a tvrdý ohon jí dokázal potrhat pavučiny v rozkroku.

S radostí přirážela a užívala si tu rozkoš, protože pindí nitro se jí natahovalo do všech stran. Mojmírův dloubák ji dokonale projížděl, kroužil, bodal, čvachtavě zajížděl a bušil do ní, že si s velkým sebeovládáním musela hlídat projev. Bylo jí jasné, že kdyby byli sami a měli ke všemu klid, vyměnili by spoustu poloh, užili si jeden druhého a dokonce by mu předvedla, jak skvostně umí kouřit. Místo toho se modlila, aby pár minutová akce nikdy neskončila a mohla tohle nevěrné šoustání prožívat do poslední chvíle svého promarněného života.

Velké nebezpečí hrozilo, když si ji mladík přitáhl za vlasy, podebral jí z boku prso a zrychlil pekelnou jízdu. V podbřišku se jí vše stahovalo k orgasmickému výbuchu a hrozila kundí exploze s hlasitým řevem. Musela se kousat do hřbetu ruky, zarývala nehty do čalounění křesla, zvedala se na špičky, chytala křeče do lýtek a myslela na Viléma. Tolik si přála, aby ji viděl. Aby je překvapil a sledoval jejich zadnice. Tolik chtěla být zase žádaná, potřebná, že zapomínala kočírovat hlasivky a začala tiše sténat.

„Tos nevydržela, co? Dělám ti dobře, že? Vidíš? A to teď budeš mít denně, tomu věř. Žádná mě nechtěla, ale ty mi pokaždé ráda nastavíš, že jo?“ tlačil ji polohlasem do pomyslného kouta Mojmír, aniž by přestal přirážet.
„Vždycky ti nastavím. Pokaždé, když budeš potřebovat, slibuju. Udělej mi to!“ kňučela tiše Marie.
„Řekni až budeš. Udělám se taky,“ funěl mrdobýk.

Zralena už pouze přikyvovala. Nebyla schopná slova, protože rozšoustaná kundice se hlásila o finále. Potřebovala ještě pěkně tvrdých pár přírazů, dokrmila se myšlenkami na další nevěrné mrouskání a už se třepala jako sulc. Hlavou kývala, aby Mojmír pochopil její orgasmus a jen co se chytla za obě půlky, rozevřela je na uvítanou, ucítila na sobě horké sperma.

Ulepené semeno jí kropilo zádel, zatékalo do chlupů, vpíjelo se do rozšukané pizdiny a vonělo po celém pokoji. Nabírala ho vděčně na prsty, olizovala a vychutnávala si ho, rozmazávala po poštěváčku a kroutila oblými boky, jako by mladíka vábila na další číslo. Ani si nevšimla, že Mojmír je už zase v civilu a přichystaný k odchodu.
Ale protože jej nechtěla pustit samotného, urychleně na sebe hodila sukni i tričko a potichu otevírala dveře. V předsíni našlapovala jako kočka, jen aby ji Vilém neslyšel. Přilepila ucho na dveře ložnice a málem vyprskla smíchy, protože slyšela už zase jeho pověstné chrápání.

„No vidíš. A šlo to i s ním. Zjisti jak dlouho bude doma a já příjdu, abys mi ukázala, jaká jsi milenka, ano? Zatím sis vedla na výbornou. Mám ocas v jednom ohni. Tady máš můj telefon a kdyby to na tebe přišlo – KDYKOLI!, tak mi zavolej a něco vymyslíme, ano? Nezapomeň. Pamatuj, že mě moc chceš,“ vymyl jí mozek těsně před odchodem.
„Neboj, já se určitě ozvu. Hele a v práci ale ticho, jo? Nic mezi námi není, jo?“ mrkla na něj prosebně očkem.
„Jasně, neboj. Umím být diskrétní i když to tak dneska asi nevypadalo,“ uklidnil ji svými slovy, vlepil jí upřímný polibek a odporoučel se ze dveří, aby dál už nerušil rodinnou pohodu.