Harpyje 05

S pomocí kamarádů je Kristýna ukázkově ponížená…

Jménem zákona

(Úvodem bych chtěl poděkovat všem, kteří přispěli svým nápadem. Hlavně bagrovi, jehož nápad mě inspiroval nejvíce. Děkuji Vám!)
Ráno moudřejší večera. Alespoň se to říká. Ležel jsem v posteli a koukal do stropu. Snažil jsem si srovnat myšlenky. Lenka ležela vedle mě a pokojně oddychovala.
„Proč ona?“
Cítil jsem se hrozně. Nedokázal jsem ochránit to, na čem mi nejvíc záleží.
„Jsem slaboch.“
Po tváři mi stékaly slzy. Vstal jsem a šel připravit snídani. Za chvíli se došourala Lenka. Mlčky jsme seděli u stolu a vyhýbali se pohledu toho druhého. Ticho jsem nakonec prolomil já.

„Co se včera stalo?“ zeptal jsem se.
Hloupá otázka. Sklopila oči a nervózně si hrála s prsty. Pak mi odříkala to, co jsem se dozvěděl včera od té mrchy Kristýny. Tedy až na ty mezery. Čím více se její vyprávění blížilo k tomu nešťastnému videu, tím více si nebyla jistá, co se stalo. Věděla akorát, že se dost opila a s někým si užila.
„Ona si to nepamatuje!“ ulevilo se mi.

Byla z toho celá nesvá. Pořád se mi omlouvala. Chudinka. Myslela si, že mě podvedla. Neměl jsem srdce jí říct jak to bylo ve skutečnosti. Nechal jsem si pravdu pro sebe. „Sladká nevědomost.“ Jeden trpící stačí. Ze všech sil jsem jí dával najevo, že to nebyla její chyba.
Zapřísáhla se, že k alkoholu už ani nepřičichne, což také svědomitě dodržovala. Jak si něco umane, nepohne s ní ani stádo koní.

Zatímco Lenka vyhlásila svému tělu prohibici, já začal v pití nacházet útěchu.
Tajemství, které jsem před Lenkou skrýval, mě dusilo. Pití dokázalo ten tlak alespoň na chvíli uvolnit a odlehčit mé mysli. Neopíjel jsem se do bezvědomí, k tomu nebyl důvod. Stačilo se dostat do nálady. Člověk pak ztrácí spojení s realitou.
V hospodě jsem byl téměř denně. Tam jsem se náhodou potkal s Patrikem.
„Nazdar!“ zajásal Patrik. „Jsem nevěděl, že taky chodíš chlastat.“
Přisedl si. Patrik je nepřehlédnutelná osobnost a nemyslím tím jen jeho medvědí postavu. Překypuje elánem a je věčně pozitivně nabitý. Četl ve mně jako v otevřené knize. Hned poznal, že mě něco trápí. S lidmi to umí, ostatně je to jeho práce.
Nesnažil se ze mě vytáhnout, co mě trápí přímo. Šel na to oklikou. Jeden kousek za druhým a jazyk se mi rozvázal sám. Ochotně jsem se mu svěřil. Byla to úleva, podělit se s někým o mé soužení. Patrik celou dobu napjatě poslouchal, občas chápavě pokýval hlavou. Spadl mi z hrudi pořádný balvan. Svlažil jsem vyschlé hrdlo dalším lokem zlatavého moku.
„Takže ty sis mohl užít trojku s dvěma nadrženými klisničkami a odmítl jsi? Ty seš vůl!“ vynesl nad mým příběhem verdikt. Podobnou reakci jsem očekával. Moje nálada zlepšená svěřením se a především notnou dávkou alkoholového opojení mi vykouzlila úsměv na rtech.
„Poslouchal jsi mě vůbec?“
„Jasně, že jo! Sexy blondýnka s čtyřkama a to tvoje poupátko. Jak jsi mohl říct ne? Ty si fakt král pitomců. Co by za to jinej chlap dal?!“
Kdo ho nezná, řekl by, že je to sexuální maniak postrádající empatii. A nebyl by daleko od pravdy. Patrik vždy říká, co si myslí a občas bohužel myslí poklopcem. Nikdy by ale neodmítl pomoct kamarádovi v nouzi.

„Teď vážně. Ta mrcha by zasloužila něco na oplátku.“
Zahloubal se. „Pořádně jí vyprášit kožich! Vyholená kundička si říkal?“
Bylo docela humorné poslouchat jeho rozpolcenost. Na jednu stranu se mi snažil pomoci a přijít s nějakou příhodnou formou vendety. Na druhou se nemohl odtrhnut od té představy blonďaté sexbomby lačnící po pořádném mrdu.
„Mám to!“ zvolal vítězně. „Oplatíme jí stejnou mincí. Pořádně tu kurvičku ojebeme a nevynecháme jedinou díru.“ Usmíval se. „Její prdel zažije středověk!“ plály mu oči radostí.
„Chceš jí znásilnit?“ zkazil jsem mu radost.
„To by asi nebylo to pravé ořechové co?“ připustil sám.
„Rád bych jí viděl trpět, ale nechci se snížit na její úroveň. Něco chytrého a účinného. Ztrapnit ji na veřejnosti, před kamarády. Prostě jí nějak zničit život,“ uvažoval jsem nahlas.
„Podej na ní trestní oznámení!“ přerušil moje slova.
„Udat jí?“
„Proč ne? Nesnížíš se na její úroveň. Zesměšníš ji, když bude zadržená a odvedená na veřejnosti!“ významně na mě mrkl.

Konečně nastala správná chvíle. Dnes se konal pravidelný babinec. K mé úlevě se Lenka rozhodla tentokrát nejít. Tušil jsem proč. Kristýna by si nenechala ujít možnost ji pořádně zdrbat. Nejspíš si to neodpustí ani v Lenčině nepřítomnosti, ale co člověk neslyší. Navíc by mohlo dojít k vážnému narušení našeho úlisného plánu. Nerad jsem nechával svůj poklad o samotě, ale bylo to nutné.
Blížila se smluvená hodina, kdy jsem se měl dostavit na místní policejní služebnu. Dorazil jsem na čas. Nevěřil bych kolik je s oznámením trestného činu papírování. Mezitím Kristýnu čekalo nemilé překvapení.

Z vyprávění policisty provádějícího předvedení...
Dorazil jsem na místo a hned jsem je uviděl. Šest holek u jednoho stolu. Jedna právě něco vyprávěla a ostatní pozorně poslouchaly. Pochytil jsem něco o děvce, která dá každému na počkání.
„Slečna Kristýna Poledňáková?“přerušil jsem jejich rozhovor. Všechny se na mě překvapeně podívaly.
„To jsem já.“
Vypadala přesně podle popisu. Vysoká, blond vlasy, nezdolný pohled v očích.
„Buďte tak laskavá a pojďte se mnou.“
„Proč?“ zeptala se nevraživě.
„Bylo na Vás poddáno trestní oznámení, buďte tak laskavá a pojďte se mnou, prosím! Nejste zatčená, pouze vás předvedu na služebnu k podání vysvětlení,“ zopakoval jsem svoji výzvu.

Bylo znát, že to nedělá ochotně, ale zvedla se. Kolem stolu to začalo šumět. Slečny rozehrály partii tiché pošty. Okořeněnou zvídavými i opovrhujícími pohledy. Odešli jsme na stanici.
Zpět k mému vyprávění.
Seděl jsem v kancelářském křesle a sledoval Kristýnu a její eskortu na monitorech. Od vchodu až k provizorní výslechové místnosti. Tam už na ni čekal vyšetřující důstojník. Pootevřenými dveřmi jsem krásně slyšel každé slovo. Byl jsem tichý jako pěna a vychutnával si svou pomstu.

„Slečna Kristýna Poledňáková? Prosím, posaďte se,“ nabídl jí židli.
„Jsem strážmistr Patrik Nový a mám na starosti Váš případ.“
„Můj případ?“ otázala se.
„Kolega Vás neobeznámil?“ koukl na druhého policistu stojícího u stěny. „Bylo na Vás poddáno trestní oznámení ve věci podezření z kuplířství a spoluviny na znásilnění.“
Řekl to s naprostým klidem a veškerou vážností. Ukázal jí hustě popsané stránky textu. Kristýna sebou lehce cukla, ale pak nabrala zpátky rovnováhu.
„Co je to za nesmysl? Nic takového jsem nikdy neudělala!“ bránila se.
„To netvrdím, slečno. Zatím se jedná  pouze o předběžný výslech. Máme výpověď postižené a video záznam pořízený dle všeho během inkriminovaného aktu. Postižená tvrdí, že Vás s ním spojuje text v závěru záznamu,“ pokračoval Patrik ve své roli.
„Lže! Ta mrcha lže!“ vybuchla.
„Uklidněte se prosím,“ tišil ji.
„Moje jméno tam nikdy nepadlo!“
Policista se na ni tázavě podíval. „Takže to video jste viděla?“
Kristýna znejistila. Vytočil jsem číslo, které mi Patrik dal. Telefon na stolku začal zvonit.
„Omluvte mě!“ zvedl se a odešel zvednout zvonící telefon.

„Tak co tomu říkáš?“ zašeptal, když za sebou přivřel dveře spojující kancelář a místnost kde seděla (a snad trpěla) Kristýna.
„Paráda, podus jí trochu víc!“ pobídl jsem ho. Šibalsky se usmál a vrátil se k výslechu.
„Omlouvám se. To byli kolegové z Kladna.“
Kristýna, která si do teď hrála s pramenem vlasů, zpozorněla. Ne bezdůvodně. Na tuhle šarádu jsme se připravili důkladně. Zjistili jsme si, kde budou ti tři hajzlové vystupovat příště a zakomponovali to do našeho plánu.
„Kolegové zajistili Vaše komplice. Ke všemu se doznali.“

Kristýně došlo, že jdou tlustý do tenkých a začínala brát celou situaci vážně. Lehce se třásla a nervózně kmitala pohledem po místnosti.
„Chcete se k tomu vyjádřit?“
„Já, já…“ zakoktala se. „Tohle jsem nechtěla. Měla to být jen zábava!“ vysvětlovala své počínání. Tedy snažila se o to.
„Pro ty tři asi ano, ale pro tu slečnu nikoli,“ přitápěl Patrik vydatně pod kotlem. „Uvědomujete si, že jste způsobila svým jednáním postižené psychickou újmu a dopustila se trestného činu, za nějž můžete být potrestána až pěti lety odnětí svobody?“
„Pět let?!“ zhrozila se. „Vždyť jsem nic neudělala! Jen jsem klukům nabídla, jestli se nechtějí pobavit.“
Policista zpozorněl, nahrála mu na smeč.
„Takže se přiznáváte k tomu, že jste postiženou nabídla svým komplicům k vykonání pohlavního styku?“ zarazil další hřebíček do rakve.
„Co? Ne, ne…“ rozbrečela se.
Vidět ji zlomenou a slyšet její pláč mi dělalo ohromně dobře. Pomstil jsem se.
„To ovšem Vaši situaci zhoršuje a trest se může vyšplhat až na deset let odnětí svobody,“ kul Patrik žhavé železo dál. Kristýna se při těch slovech zhroutila úplně. Až mi jí bylo na nicotný okamžik líto. Bylo na čase tohle představení ukončit a oznámit jí pravdu.
Zvedl jsem se ze židle a přistoupil k pootevřeným dveřím. Vzal jsem za kliku. Tahle část plánu byla klíčová a zároveň nejslabším článkem celého plánu. Bylo nutné jí říct pravdu, ale zároveň to byla ohromná pitomost.

„Přece musí být jiný způsob? Třeba by se to dalo vyřešit jinak…?“ zaslechl jsem pištivý hlásek zalykající se slzami.
Následovalo vrznutí židle. Otočil jsem se zpátky k obrazovce monitoru a sledoval, jak se Patrik postavil vedle brečící Kristýny.
„Jeden způsob by tu byl.“ Rozepnul si poklopec. Otočila k němu hlavu. „Jiná možnost není!“ ujišťoval ji.
Vsunula mu ruku do kalhot. Kolega dosud stojící netečně u zdi si stoupl z druhé strany a následoval Patrikova příkladu.
„Tak Patrik nakonec dosáhne svého!“ pomyslel jsem si. Sebral jsem se a tiše se vypařil.
„Vlastně se tím vyřešil problém s přiznáním barvy. Tohle Kristýna nikde roztrubovat nebude,“ uvažoval jsem cestou domů.
„Děvka jedna, patří jí to,“ ušklíbl jsem se.