Jen tiše

„Co na mě zas tak koukáš, Davide?“
„Koukám na tebe? Promiň teto, já se pozapomněl.“
„Se zapomínáš trošku často, bych řekla. Není to poprvé, co jsem si toho všimla.“
„Často? A tobě to vadí?“
„Nevím. Přijde mi, že na mě hledíš trošku jinak než by bylo vhodný.“
„No a to, že na tebe takhle hledím by ti vadilo?“
„Neodpovídej mi otázkami, kruci. O co ti jde?“
„O nic. Jsi prostě krásná.“
„No, to ti děkuji, ale to bys měl říkat spíš spolužačkám.“
„Spolužačky jsou nány. Ty jsi lepší.“

„Davide!“
„No co je?“
„Už na mě zase civíš! A přímo na prsa. Hele jdi se projít raději.“
„S tímhle? To bych se propadl hanbou.“
„Proboha, Davide. Tohle ne. Jsem tvoje teta, jasný?“
„Copak já za to můžu? To jen díky tobě. Vždycky když na tebe myslím, tak se mi takhle krásně postaví.“
„Já nevím, co na to říct, ale není to vhodný, Davide. Není prostě!“
„Tak neříkej nic. Jen se dívej.“
„Ne! Nevytahuj ho!“
„Bojíš se?“
„Přestáváš myslet.“
„Bodejť. Všechnu krev mám tady.“
„Nežmoulej ho ani přes ty kalhoty, slyšíš? Tohle kdyby se dozvěděl můj starej nebo tví rodiče! Proboha, to by byla ostuda!“
„Já nemám v plánu to někomu říkat.“
„Já už vůbec ne.“
„Tak ho můžu vytáhnout, ne? Když jsme tu sami.“
„Davide, NE!“
„No dobře, tak ne. Kde je strejda?“
„Na cestě domů. Za chvíli je tu.“
„Třeba se někde zdrží. Vážně nechceš kouknout aspoň na hlavičku?“
„Přestaň. Nechci. Jsi drzej, že bys potřeboval na prdel.“
„Od tebe bych si klidně nechal i naplácat.“
„No jo. Mladej mozek, žádný zkušenosti, silný řeči, ramena přes celý záda, nohy od pasu až na zem…“
„Miluju, když jsi takhle ironická. Pokračuj.“
„Je mi o třicet let víc než tobě. Myslíš, že mě můžeš něčím zaskočit nebo ohromit?“
„Já myslím, že jsem tě už zaskočil dost, tetinko. Nebo mám pokračovat?“
„NE!“
„A pak kdo má nad kým, že.“
„Tse, kdyby se stalo – jako, že se nestane, viděl bys co umí zralý ženský. Ještě bys prosil.“
„Viděl jsem jich dost na videích.“
„Přestaň si ho žmoulat, slyšíš?“
„No dobře. Aspoň uvidíš hezky ten můj stan když ho nebudu zakrývat dlaní.“
„Já jsem na něj tak akorát zvědavá.“
„Jsi. Pořád mi na něj pokukuješ. Jen si to přiznej. Vdaný paničky to chtěj od mladejch zajíčků.“
„Hochu, co ty máš odkoukáno, já mám odšukáno.“
„To je mi jasný. Taky jsem tě hodněkrát viděl.“
„Cože? Kde?“
„V představách. Pěkně sis mě dávala. A máš pravdu. Prosil jsem. Prosil, abys nepřestávala. Mám velkou výdrž a ty sis to božsky užila. Chválila jsi ho, že je krásně mladej, voňavej, tvrdej. Skákala jsi na něm už mockrát.“
„Ty seš sprosťák!“
„A ty krásně červená. Přesně jako pokaždé. Akorát s tím rozdílem, žes byla krásně uřícená. A uhekaná. Křičela jsi blahem.“
„Nikdy u toho nekřičím. Nejsem hysterka.“
„Taky jsi krásně vzdychala. Decentně. To mě taky rajcovalo. Viděl jsem ti ve tváři jak je ti na něm blaze.“
„Přestaň… prosím…“
„Usmívala ses a olizovala. A když ses nahla nade mě, tak jsi mě zavalila těma tvýma unikátníma kozama…“
„Ty bys měl být na vysportovaný postavičky. Na štíhlý proutky a svižný slečny.“
„Bylas krásně svižná. To mý péro tě donutilo. Stačilo do tebe zajet žaludem a celá ses rozzářila.“
„Já to na koníčka nemám ráda.“
„To vím. Hodněkrát jsi mne prosila na čtyřech.“
„Já tě prosila, ty floutku? To těžko.“
„Ale jo, prosila. Jen si to přiznej. Když jsem tě dlouze mrdal na misionáře a válel se po tobě, chtělas po chvíli, abych si tě vzal zezadu.“
„Zezadu může jen ten můj a nikdo jinej.“
„To je jasný, seš věrná. Ale se mnou jsi to chtěla pokaždé.“
„Jo? Kdy naposled?“
„Teď může být naposled, kdybys svolila. Aspoň ho můžeš zase tak krásně hulit jako dneska ráno.“
„Dneska ráno jsem tě kouřila?“
„Jo. A jak luxusně! Klečela jsi přede mnou a dívala ses mi přímo do očí. Cumlala jsi ho a olizovala tím svým ostrým jazýčkem. Pak jsi mi ho málem zhltla. Nechceš ještě jednou?“
„Přestaň s těma návrhama. Nikdy bych se tím nedávila. Hluboko do krku to nemám ráda. Olizovat a kouřit jo, ale žádný dávení.“
„Vlastně jsem se spletl. Nedávila ses. Přesně jak říkáš, tak jsi ho s grácií pokuřovala a mně to dělalo moc dobře. Vážně to umíš. Vidíš a už se zase zvětšil. A to na něho nesahám. Za chvíli ty kalhoty protrhne. Tak jako tak ho brzo uvidíš.“
„Nebuď domýšlivej. Nejsem na něho zvědavá, protože mám svýho muže.“
„To jsi říkala těsně předtím než jsem tě lízal. Když jsi mě sváděla, tak sis vyhrnovala sukni, odtahovala si kalhotky a ukazovala mi tu tvoji oholenou číču.“
„Špatně sis to představoval. Neholím se.“
„Neříkej to! Prosím tě neříkej, že ji máš chlupatou!“
„No a co? Není moc chlupatá, protože příroda na mě šetřila, ale neholím se. To jen vy mladí jste takhle moderní.“
„No právě proto, že ji máš chlupatou. To bych rád viděl. Teti, aspoň kousek mi ukaž. Nebo prsa. Já se pohoním a dám pokoj.“
„Tobě by chlupatá nevadila? A sypej ode mě! Nech mě! Sedni si nebo uvidíš ten bengál, sakra!“
„Je to můj sen. Roztáhnout ty obrostlý pysky, vyloupnout z nich toho malýho poštěváčka…“
„Je velkej.“
„Ježiši!!! Ne!!! Teto, netrap mě! Velkej? Tak toho velkýho poštěváka tady do těch dvou prstů…vidíš? Mezi ukazovák a palec bych ho chytil, naslinil a pěkně ho honil. Už jsi zase krásně červená. Pusť mě mezi stehna, prosím. Na chvíli. Zavaž mi oči nebo pojď do tmy do sklepa nebo jen vteřinu mi věnuj, abych se dotkl. Klidně i přes tu sukni. Jen to místo našmátrám. Prosím!“
„Davide, neblbni, tohle nejde. Seď kde sedíš, za chvíli dojde strejda.“
„Copak tebe tohle ani trošku nevzrušuje?“
„Už jsem ti říkala. Nezajímají mě mladíci a hlavně ne cizáci. Od toho mám svýho muže.“
„Nikdy jsi netoužila po pořádným péru s velkou výdrží? Nikdy jsi nemyslela na jinej ocas než ten, co tě tolik let obšukává? Vždyť to musí být nuda, ne? Tolik roků stejnej ohon a přitom tady se ti nabízí krásně tuhej, mladej a žilnatej prokrvenec. A to si klidně křič, ale jde ven. Je mi jedno co ztropíš, ale chci, abys ho viděla.“
„Nech toho. Nerozepínej se, slyšíš? Nedívám se. Nech mě. Schov ho, schov…“
„Ten je, co?“
„Normál.“
„Nehraj to. Vidím na tobě jak ho chceš. Dotkni se ho.“
„No tak to už vůbec ne. Klidně si ho zase…“
„Klidně si ho zase pohoň? Takhle? Můžu před tebou honit klidně každej den od rána do večera. Jsem zdravej a pořád při chuti!“
„Při chuti, ale bez rozumu! Copak tohle jde? Copak tohle se smí? Jsi syn mé ségry! Znám tě od peřinek. Skoro jsem tě kojila!“
„Jo! Z těch velkejch cecků! Teto, prosím. Jsem z tebe celej mimo. Mě rozbrečíš, jestli se nedotkneš. Vždyť už jsi kousek. Nespouštíš z něho celou dobu oči. Vidím na tobě, že bys ráda. Já po tobě toužím jako nikdo, tak proč se trápit?“
„Proč? Copak tobě to fakt nedochází?“
„Ne. Proč teda?“
„Třeba proto, že támhle jde zrovna strejda. Vidíš? Nahlídni z okna. Už je u domu Horáků a za chvíli je tady. Uf, záchrana.“
„Žádná záchrana. Pojď sem. Ke mě.“
„Davide, co blbneš? Nech mě. Pusť mě!“
„Kde ji máš? Roztáhni nohy.“
„Pusť, máš ruce jak svěrák, sakra. Budu samá modřina. Slyšíš, že strejda je už skoro u branky?“
„Tady je! Já věděl, že se jí dotknu! Počkej, zasunu ho, aby se v ní ohřál.“
„Ty jsi zešílel? Proboha, pusť, to je o ostudu! Kdyby mě tu tak našel, jak bych to vysvětlila?“
„Sleduj ho. Koukej na něho ven, aspoň nebudeš mít takový výčitky, že jsi mu nevěrná. Představuj si, že ten žalud v tobě je jeho.“
„Seš pomatenej, pusť mě, už se blíží!“
„Hele ho! Zastavil se u Morků a klábosí s nima přes plot, vidíš? Dopřává ti čas. Čas na rychlovku. Určitě chce, aby ses tady o ten stůl hezky opřela a nastavila mi. Budeš ho tak mít pořád na očích, vidíš? Můžeme hezky oba dva hlídat jeho kroky. I když teda za sebe říkám, že budu hned.“
„Chvástal ses s velkou výdrží.“
„No a tys zase tvrdila, že mi nedáš a už jsi hezky opřená.“
„Ty šmejde jeden malej!“
„Ale no tak, no ták…Vím, vím. Mám na paměti. Jsi slušná, cudná, věrná a…MOKRÁ! Proboha, teti! Ty tečeš, že máš umazaný celý stehna! Hlavně se nehejbej. Slyšíš? Teti, teď ne! Už jsem jen kousek, počkej!“
„Ne, já si to rozmyslela, pusť! Hele ho, už jde. Už nekecá už jde! Nechci problémy, nechci ostudu, nechci tě, nechci… proboha… nechci, abys přestal!“
„Tak drž. Dej mi chvilku, však ještě není u domu, neplaš se. Nepřirážej nebo se hnedka udělám, slyšíš? Já se třeba dohoním, hlavně ať si tu tvoji kundu užiju!“
„Davide… chyť mě za prsa…
„Máš božský cecky. A dole čvachtáš. Slyšíš jak to mlaská? Je nalitej. K prasknutí nalitej. A krásně ti v ní rejdí, cítíš? Řekni, že ti dělám dobře, řekni to. Prosím!“
„Tiše! Hlavně tiše, kdyby byl už dole v chodbě! Davide, děláš mi moc dobře! Moc! Ale bojím se!“
„Krásně šeptáš. A fakt decentně a rajcovně dýcháš. To mě bere. Neboj se, kdyby cokoli, přestanu. Ale ty nechceš, abych přestal, že ne?“
„Ne! Chci! Nebo ne! Ještě ne! Počkej, už vrzla branka!“
„Nakoukni dolů. Jaký to je cítit v sobě mladýho čuráka a sledovat přitom svýho muže, co?“
„Paráda! Já se asi udělám!“
„Udělej, hezky se uvolni, mysli na to jak mi držíš a jak ti muž jde po schodech, bere za kliku, pomalu otevírá dveře a…“
„Hele, ještě na něho zapískal soused. Ještě se vrací k brance…“
„Super, máme víc času. Pokuř mi ho.“
„Je celej mokrej.“
„Nevadí, dej si ho do pusy. Ochutnej se. Vycucej z něho to semeno!“
„Hlídej jestli už nejde. Řekni mi pak.“
„Jen kuř kuř. Jasný neboj, hlídám ho.“
„Davide, nečum na mě, ale do okna. Hlídej sakra!“
„Však hlídám. Hlavně kuř, umíš to skvěle! I ty koule, jo jo tam! To je ono!“
„Nehlídáš! Pusť mě k oknu.“
„No přece mě tu takhle nenecháš. Teti! Ještě mi ji nastav. No ták, na chvilku!“
„Počkej, neblbni, otevírám okno. Slyšíš? No tak do háje, Davide!!!“
„Mluv s ním. Zalezu si pod sukni!“
„Chceš mě lízat?
„Mluv s ním! Zdrž ho!“
„Ahoj miláčku. Vítám tě doma, ale jdeš nějak brzo. Náhodou, nekoupil jsi mi cigarety, že ne?“
„To teda nekoupil. Skoč si pro ně sama.“
„Tak já pošlu Davida.“
„Co? On je zase u nás? Je tu nějak často, ne? Co dělá?
„Teti, řekni mu, že ti ji lížu…“
„Lí… bí se mu tady no. Došel na kafe a buchtu.“
„Ještě si skočím do garáže a hned jsem nahoře.“
„Málem jsi mu to řekla, krásko.“
„Davide, už fakt plav. Nech mě. Už jde nahoru.“
„Jde do garáže. Máme spoustu času. Ještě se nastav. Ještě chvilku. Prošukám ti ji až na dno, slibuju.“
„Pane bože, tohle špatně dopadne.“
„Dopadne to dob… ře te… tin… ko… už mi ji krás… ně sta… hu… ješ…“
„Já se fakt stihnu udělat, to je slast!“
„Mysli na něho, že je za dveřma. To ti předtím krásně šlo!“
„Jo budu. Určitě tam je a vidí mě. Poslouchá mě. Je tam?“
„Je tam teti, civí na tebe a čeká až se uděláš.“
„Tak ať sleduje…“
„Já se udělám zároveň s tebou, slyšíš? Ukážu mu krásnej špric.“
„Teti, ne tak nahlas. Prozradíš nás.“
„Bože už!!! Tys mi dal! Do háje, tohle už nikdy nedělej! A teď fofry. On bude fakt někde dole už. Uprav se, tady máš z hrníčku stovku a skoč mi pro ty cigára. A nevracej se hned. Musím se k němu trošku přitulit, když jsem ta VĚRNÁ.“
„To budou krásný muka. Přijdu a budu poslouchat a přitom se dohoním, protože jsem to nestihl. Utíkám.“
„Ty seš prostě nezbeda. Upaluj.“
„A ty se zase krásně směješ. Tak zatím ahoj.“