Jindřiška

Na lyžařský výcvik v jsme se s Honzou těšili jako správní puberťáci, byť data v občance potvzovala naši dospělost. Nezajímaly nás ani tak spolužačky, jako naše matematikářka, jíž jsme obdivovali a milovali, a která byla tajným předmětem našich tužeb a masturbačních fantazií. Byla zároveň tělocvikářka a jela s námi jako instruktorka.
Hned jak jsme se s Honzou dozvěděli, že pojede, bájili jsme, jaké by to bylo, kdybychom ji třeba zahlédli ve sprše nebo ji potkali v průsvitné noční košili na chodbě. Měli jsme představy samozřejmě i daleko odvážnější, spíše z říše snů, ale to nám nic nevadilo v tom, abychom je dál rozvíjeli při svých debatách a těšení se. A večer pak, s těmi obrazy před očima, onanií ukájeli své nenasytné touhy.

Jindřiška, jak jsme totiž paní učitelce na gymplu mezi sebou familiárně říkali, byla v našich očích neuvěřitelná kočka. Především díky své malé postavě a k ní až nepřiměřeně vyvinutému poprsí, které se na ní neuvěřitelně vyjímalo. Měřila sice sotva 160 cm, ale ta prsa! Odhadovali jsme dobře pětky. Jako sportovkyně měla pěknou vypracovanou postavu a ve svých asi dvaceti sedmi letech pro nás byla hotovou sexbombou.

Byla si svých předností a vnad dobře vědoma. Nestyděla se za ně a nijak je neskrývala. Nejraději nosila volná trička s větším výkrojem u krku, jež její proporce sice moc nezvýrazňovala, zato však umožňovala dobrý výhled do žlábku, zejména nám, kteří jsme už tehdy byli skoro o hlavu větší než ona.
Zároveň v nich její velká ňadra, neúspěšně krocená nepříliš pevnými komunistickými podprsenkami, měla dost volnosti pro svůj pohyb. Mohli jsme se díky tomu často kochat pohledy na jejich natřásání a poskakování. Vlnění v oblasti jejího hrudníku tak přitahovalo naše oči, kdykoliv jsme ji potkali. A pánská část učitelského sboru na tom byla podobně.
Jindřišce to zjevně nevadilo, možná jí to dokonce dělalo dobře. Rozhodně se nikdy nijak nepohoršovala a ani neměnila svůj styl oblékání. Hlavu jí to nedělalo evidentně ani pokud šlo o žáky.
Mnohokrát jsme měli s Honzou možnost užít si výhled do jejího plného dekoltu úplně zblízka, když přišla k naší lavici, opřela se o ni, a začala nám něco vysvětlovat.
Někdy jsme si ji přivolali schválně, že něčemu nerozumíme, nebo nám něco nejde, jenom abychom se mohli podívat. Sám do dneška nevěřím tomu, že by naše záměry neprokoukla a neměla nás přečtené. Nicméně vždycky ochotně přišla, sklonila se k nám, vyložila před nás své poklady na lavici, a začala nám vyprávět něco, co jsme vůbec nevnímali, majíc oči zabořené v jejím výstřihu.

Provázela ji navíc pověst, o jejíž věrohodnosti jsme vedli nekonečné diskuze. Byla svobodná matka, napřed dlouho žila v tak zvaném „domečku pro svobodné dámy“, jenž sloužil coby ubytovna pro nesezdané učitelky, než si v naší obci našly vlastní bydlení. Domeček byl údajně velmi oblíbeným místem pánských návštěv a Jindřiška prý bývala vždy hodně společenská.
Občas jsme zaslechli povídání dospělých o tom, že to byla holka „veselá v rozkroku“, a šuškandy o tom, kdo prý s ní kdy co měl. Často to byla pravděpodobně spíš zbožná přání těch, co by rádi, ale nedostalo se jim, a nebo pomluvy. To nic neměnilo na tom, že tyhle drby mohutně přiživovaly naše fantazírování a platonickou naději, že by snad někdy…

A teď tedy s námi naše oblíbená učitelka jela jako instruktorka a dozor na lyžařský kurz. Spolu s ní jeli další dva tělocvikáři. Jeden z nich docela fajn chlap, kterého jsme měli rádi a měl náš respekt.
Vedoucím kurzu pak byl zástupce ředitele, jenom o málo starší než Jindřiška, obtloustlý, vyplešatělý, bez přirozené autority a obecně bez chuti. Skvadra dětí byla hodně různorodá. Krátce před odjezdem na hory přišla totiž chřipková epidemie a hodně studentů odpadlo. Učitelé se proto snažili doplnit stav z vyšších ročníků, takže nakonec jsme s nimi jeli my dva, abychom naplnili a využili objednanou kapacitu. V téhle pestré sestavě jsme se tedy ocitli na ubytovacím zařízení na Javorníku na Šumavě, v době, kdy i v těch nadmořských výškách ještě býval sníh celou zimu.
Nečekané složení ovšem způsobilo problémy v ubytování. Zbyli jsme tak s Honzou sami dva kluci a abychom nebyli s holkami, bylo potřeba nás umístit do podkroví. Původně tam měla spát jen naše matikářka, ale takhle jsme tam skončili s ní i my dva. Oba tělocvikáři se totiž rozhodli raději zůstat na patře s většinou dětí, aby je měli pod dohledem.
My s Honzou jsme nebyli žádní průseráři, navíc jsme byli nejstarší a sami z ročníku, takže volba padla na nás. Nastěhovali jsme se do čtyřlůžáku, který jsme měli jen pro sebe. Mezi námi a učitelčiným pokojem byly už jen společné sociály, víc toho v podkrovním patře nebylo. Bylo vidět, že se tu se žádným velkým zabydlováním nepočítá, a pro těch pár lidí nahoře malé společné zázemí stačí. O patro níž byly sprchy i záchody rozdělené na pány a dámy, takže kdo o to stál, mohl jít tam.

Jak jsme se s Honzou dozvěděli, že s námi na patře bude víla našich snů, byli jsme úplně u vytržení. Bouřilo to v nás, představivost jela na plné obrátky a neměla meze. Jindřiška nás ale rychle zchladila, že nahoře platí stejná večerka jako všude jinde. Kluky budou obcházet hlavně oba učitelé, zatímco ona bude mít na starosti především holky. Ráda prý dohlédne i na nás tady nahoře, když spí vedle, a může nás kdykoli přijít zkontrolovat.
Ani tohle její uměřené vystupování však nemohlo zkazit naše nadšení. Byť byla naprosto minimální pravděpodobnost, že nám dá šanci ji uvidět třeba jen v noční košili a moci tak zahlédnout skvostná ňadra volně se pohupující pod tenkou látkou. Opájeli jsme se tou myšlenkou pořád dokola a přiváděla nás skoro na pokraj šílenství.
Když jsme byli sami, nemluvili jsme prakticky o ničem jiném než o ní, fantazírovali a spřádali nereálné plány. Hned první večer po večerce jsme napínali uši a špiclovali, jestli ji neuslyšíme jít do sprchy, abychom pak jako náhodou šli na záchod a mohli se s ní potkat. Všude byl však klid. Zkusmo jsme vyšli z pokoje a stražili uši k jejím dveřím, avšak bezvýsledně. Vše se vysvětlilo po půlnoci, kdy nás vzbudil šramot na chodbě a špatně tlumený smích.

Paní učitelka se vracela ovíněná a rozverná v doprovodu hlubokého hlasu, který jsme neznali. Jak vyšlo najevo v dalších dnech, ve společenské místnosti si ten večer dali naši vedoucí spolu s místním údržbářem a správcem trochu do nosu. S velkou pravděpodobností to byl právě správce, jenž Jindřišku doprovázel, aby se neztratila.
Ochotně jí pomohl až do postele a i tam se o ní zjevně pěkně postaral. Nedlouho poté, co za nimi zaklaply dveře, se totiž zevnitř začalo ozývat špatně tlumené veselé výskání.
S Honzou jsme se jako myšky vykradli na chodbu směrem k toaletám a poslouchali zvuky linoucí se od Jindřišky. Zakrátko rozpustilý smích vystřídaly vzdechy obou aktérů a vrzání postele, takže nebylo pochyb o tom, co se tam právě děje. Podívali jsme se s Honzou na sebe. Pověsti nelžou! Potichu jsme se vrátili k sobě, zalezli do peřin a začali si vzrušeně vyprávět o tom, co se právě děje v sousední místnosti. Byli jsme z toho všeho neuvěřitelně vybuzení a netrvalo dlouho a za chvíli jsme si tam společně honili péra jako o život.

„Nemůžu věřit tomu, že si ho tam zatáhla hned první večer,“ začal Honza.
„Slyšel jsi, jak ji tam klátí? Panebože! Když si představím, jak jí nakládá zezadu! A jak se jí ty její koziska houpou! Určitě jí ty vemena pořádně prohmátnul a vocumlal!“ přisadil jsem si.
„Nebo když si ji vezme na koníčka! Ty vole, to musí bejt pohled! Jak do ní zajíždí! A jak jí ty obrovský dudy lítají nahoru a dolů!“ rozplýval se Honza při svém snění a leštil si tyč, až to mlaskalo. Já jsem nebyl o nic pozadu.

„Myslíš, že jí předtím vylízal pekáč?“ rozvíjel jsem dál fantazie. „To bych nejradši udělal já. Hodil si ji pěkně na záda, roztáhnul jí nohy a pěkně tu její mrdavou frndu vylízal! Úúúf, jen když si pomyslím, jak ji projíždím jazykem, tak jsem z toho úplně hotovej. A pak bych si vzal ty její nohy do praku na ramena a pořádně jí ho tam šoupnul a šukal ji jak králík! A přitom se díval, jak jí ty nalitý cecky lítaj po hrudníku!“ snil jsem své sny a urputně onanoval, blížíc se nezadržitelně k vyvrcholení.

„A já bych si ho pak nechal na konec vykouřit! Úplně to vidím! Všechno bych nastříkal na ty její krásný obrovský kooozyyyyyyyyy… úúúúúúúúúú…“ zakončil Honza svoje snění výstřikem a já ho vzápětí následoval.
„Ty vole, já nevím, jak to tady přežijeme,“ utrousil Honza a padnul na záda do postele.

Ještě jsme chvíli filozofovali o tom, jaká to fakt musí být coura, když hned první den tady roztáhne nohy kdovíkomu, a že by teda mohla podržet i nám. Chvíli jsme se dohadovali, jestli má smysl to na ni někdy vytáhnout, ale ani jeden z nás nebyl takový střelec, aby to myslel vážně. Samozřejmě nás to pěkně nažhavilo, takže nám hned zase péra stála jako svíce, a museli jsme si před spaním znovu ulevit. Když jsme konečně usnuli, Jindřiška nás provázela i v našich snech.

Druhý den a ani později jsme se nikomu o ničem nezmínili a noční návštěvu učitelčina pokoje jsme si nechali pro sebe. Spíš jsme se snažili vysledovat, kdo byl ten šťastlivec a hádali jsme, jestli přijde zas. Nejpravděpodobnější osobou se ukázal právě správce, který se kolem Jindřišky snažil trochu motat, jenomže ta si ho držela od sebe. Bylo zřejmé, že má zájem a dal by si říct, ona mu ale nedala šanci, a tak to nakonec vzdal. Žádný další večer se už nic podobného neopakovalo, asi ani neprobíhaly žádné večírky. Pravděpodobně se Jindřiška taky nechtěla nechat přistihnout. Anebo – jak jsme to „zkušeně“ s Honzou vyhodnotili – dostala „krámy“, jak jsme tomu tehdy rádoby světácky říkali.

Týden utekl jako voda, aniž by se cokoliv zajímavého stalo. Jindřišku jsme potkávali často, vždy však chodila pečlivě oblečená a nic z našich snů a přání se nenaplnilo. Postupně nás naše nadrženost a zvědavost opustila. Prostě jsme se běžně potkávali a nebylo na tom pak už nic nevšedního, ani vzrušujícího. Zvykli jsme si na její přítomnost a nakonec i na fakt, že tady prostě nemáme šanci.

Předposlední den nám vedoucí oznámili, že s námi zůstane večer jen paní učitelka, protože páni instruktoři musí jet kamsi cosi zařídit. Pochopili jsme to tak, že si chlapi chtějí zajít do vsi do hospody na pivo, aby nebyli nikomu na očích, a Jindřiška si ráda udělá klidný večer. Několikrát nás při večeři důrazně upozornili, ať nás ani nenapadne dělat nějakou rotyku a nezpůsobit paní učitelce problémy, a ať jsme na ní hodní, což nebyl v zásadě žádný problém, protože většina kluků, stejně jako my s Honzou, by pro ni udělala cokoliv, a rozhodně si to u ní nechtěla rozházet.

Před večerkou k nám naše múza přišla na kontrolu. Vyhnala nás se vysprchovat, protože my jsme to moc neprožívali a dle jejích slov bychom klidně shnili, a šla na kluky do nižšího patra. Holky si nechala jako poslední.
Krátce po večerce, když podruhé proběhla pokoje ve spodním patře, se zastavila znovu i u nás, aby dohlédla, jestli jsme vydrbaní a zalezlí v peleších. Zrovna jsme se s Honzou opájeli představami, jaké by to spatřit ji ve sprše, a přitom jsme si proháněli ztopořené klacky. Básnili jsme o obrazech koupající se nahé učitelky, fantazírovali, jak se jí objemné prsy převalují při mytí v dlaních, jak se dráždí proudem vody namířeným do klína, a také o tom, co všechno bychom tam s ní chtěli dělat my. Nešetřili jsme popisy jejího těla, hádali jsme, jak má asi velké dvorce, jak bradavky a jak moc se jí asi zvětší při vzrušení.
Byli jsme tak zaujatí svým povídáním a masturbací, že jsme vůbec nezaznamenali blížící se kroky, a probralo nás až hlasité zaklepání. Nedala nám žádný čas. Vstoupila rovnou dovnitř, takže dobře viděla, jak jsme nervózně nadskočili v postelích, rychle vyndavali ruce z kalhot a přetahovali přes sebe peřiny až k bradám. Zhasnout lampičky jsme nestihli.

Chvíli si nás od dveří měřila pohledem s vědoucím, lehce ironickým úsměvem. „Jak to, že pořád svítíte? Už je po večerce! Zhasnout a spát! Já chci mít taky konečně klid. Dobrou noc.“
Pak, než úplně zavřela, polohlasem, jakoby pro sebe, ale přitom dost zřetelně, utrousila: „Tady nahoře je všechno hrozně slyšet. Každý slovo.“

Leželi jsme a ani jsme nedutali. Z chodby jsme slyšeli její kroky, odemykání a následné zaklapnutí dveří. Pak bylo ticho. Ještě chvíli jsme čekali, až se Honza ke mně otočil: „Musela to všechno slyšet. Kdoví, jak dlouho nás poslouchala.“
„Jo. A taky myslím, že si nás pěkně vychutnala, s těma pérama v ruce. Podle mě nás zahlídla, vůbec jsem nestihnul zareagovat,“ přidal jsem se k jeho obavám.
„Hele, a proč myslíš, že to pak řekla? Abysme to věděli, že nás slyšela?“ přemýšlel Honza.
„Asi jo, možná nám tím chtěla něco naznačit,“ zadoufal jsem nahlas, když tu jsme zaslechli venku šramot.
Pozorně jsme poslouchali. Nechtěli jsme promeškat, až se Jindřiška půjde konečně mýt, jenže pořád nic. Byli jsme napnutí, plni očekávání, téměř jsme nedýchali… ale byl klid.
Skoro jsme si začínali myslet, že zase nic nebude, když jsme zaregistrovali pohyb na patře a potom i hluk ze sousedních sociálů. Konečně! Poprvé jsme měli možnost uskutečnit to, co jsme si skoro každý večer dokola plánovali a promýšleli do posledního detailu. Tedy promýšleli – spíš jsme jen živili a rozvíjeli svoje představy, než opravdu rozmýšleli nějaké plány.
Jenomže najednou, když mělo dojít k činu, tak jsme nevěděli, jak s tím naložit. Vzrušeně jsme se s Honzou dohadovali, jestli už a jestli bychom měli jít oba, nebo jenom jeden, takže jsme si ani nevšimli, že vedle přestala téct voda. Najednou jsme si v pauze mezi větami oba naráz uvědomili, že je tam ticho.

Snad už není pryč! Teď anebo nikdy, rozhodl jsem se.
„Jdu to zkouknout!“ Vylezl jsem z postele, natáhl pantofle a nenápadně se vydal k sociálům.
Vešel jsem do úzké chodbičky. Dveře do sprch byly zavřené, pruh světla pod nimi však prozrazoval, že se tam svítí. Rychle jsem zalezl na záchod a opatrně za sebou zavřel. Chvilku jsem poslouchal. Byly slyšet nějaké zvuky a také tekoucí voda. Je tam!
Šel jsem si tedy „jako“ umýt ruce. Snažil jsem se přitom dělat trochu rozespalého. Otevřel jsem, vstoupil do místnosti a zamířil rovnou k umyvadlům.
U jednoho z nich stála Jindřiška a čistila si zuby. Byla jen v tenkém dlouhém triku, které používala jako noční košili, a sahalo jí zhruba do půlky stehen. Na hlavě měla uvázaný ručník jako turban, aby jí mokré vlasy nezmáčely oblečení. Otočila se, aby se podívala, kdo přichází.

„Co ty tady?“ procedila přes kartáček v ústech.
Nemohl jsem si nevšimnout, jak jí její velká ňadra, již volná a zbavená vězení podprsenky, vzdouvají látku, a při každém pohybu ruky s kartáčkem jí pod volným tričkem neposedně poskakují. Ucítil jsem lehké pnutí v tříslech, ale moje nervozita naštěstí dostatečně paralyzovala jakýkoli projev vzrušení.

„Byl jsem na záchodě. Jdu si jen umejt ruce,“ tvářil jsem se jako neviňátko a vzorňák v jednom.
Neřekla na to nic, předklonila se k umyvadlu a začala si vyplachovat pusu. Pustil jsem si vodu a začal se mydlit. Místo na ruce jsem ale zůstal koukat na Jindřišku. Košilka se jí pod vahou jejích melounů vpředu pěkně prověsila a vzadu zase naopak povyjela až těsně pod půlky. Nevěděl jsem, kam s očima. Jestli pozorovat lákavé vlnění na hrudníku nebo zadek, kde stačilo opravdu malilinko, aby vykoukl alespoň kousíček ven, jen jen se ukázat. Asi jsem tak civěl docela dlouho, protože najednou se narovnala a obrátila se ke mně: „Martine?! Jsi v pořádku?“

Opíral jsem se o umyvadlo, puštěná voda se odrážela od porcelánu a stříkala všude okolo a já, úplně mimo, na ni zíral jak na svatý obrázek. Rychle jsem se probral: „Jo, jo. Jsem. Jen jsem se nějak zamyslel.“
„Tak doufám, že už sis všechno dobře promyslel. Teď už se konečně umej a mazej do hajan,“ popohnala mě spíš pobaveně, než že by se zlobila.
„Dobrou noc,“ loučil jsem se a naposledy si jí rychle prohlédl, abych si ten obraz zafixoval co nejvíc.
„Já už taky jdu,“ zavřela taštičku s hygienou a odložila ji na poličku. „Radši tě doprovodím, abys mi tu ještě někde náhodou nezabloudil, ty náměsíčníku,“ řekla již víceméně mile a vykročila za mnou.

Honza čekal v pokoji a byl jak na jehlách. Sotva mě uviděl, začal chrlit otázky typu kde jsem byl celou dobu, jestli jsem ji potkal a… v tom Jindřišku spatřil. Vplula do místnosti za mnou a on na ní zůstal čučet s otevřenou pusou.
„Co je, Honzo,“ zeptala se ho. „Potkal mě, dokonce jsem sem s ním přišla, jak vidíš. Pokud vím, šel Martin na záchod. Co by tam asi dělal?“ Otočila se na mě: „Že jo, Martine?“
Musela nás mít prokouknutý skrz naskrz. Hned mi to došlo a trochu jsem se zastyděl.
„A jak to, že nejsi, Honzo, v posteli? Myslela jsem, že spíš. Martin vypadal hrozně rozespale…“ hodila okem zase po mně.

„No, my jsme nemohli usnout. Byli jsme nějaký… rozrušený nebo co…“ sypal ze sebe Honza a pomalu se šoural k lůžku.
„Tak rozrušený, jo? A z čeho?“ chtěla ho trochu Jindřiška potrápit. „To bych fakt ráda věděla.“
Raději jsem se sunul honem do pelechu, abych na sebe snad taky nepřivolal nějaké zbytečně zvídavé otázky.
„Já nevím, prostě rozrušený, asi… z toho všeho…“ blekotal Honza a přitom z ní nemohl spustit oči.
„A nechcete nám říct nějakou pohádku? Třeba by nás to uklidnilo a usnuli bysme jak nemluvňata,“ zapojil jsem se a trochu kul železo, dokud bylo co.
Ve světle zářivek tenká noční košilka lehce prosvítala, takže se tu a tam dala zahlédnout silueta jejího těla, snad i tmavé kolečko prsního dvorce obtaženého látkou nebo dlouhá brázda mezi půlkami. Možná jsme to jen chtěli vidět, spíš jenom tušili, ale dráždilo nás to až k zbláznění. Nebylo proto divu, že jsme s Honzou měli najednou ruce pod peřinami a drželi se za k prasknutí nalité ocasy. Ani jsme si to neuvědomili.

„Pohádku vám vyprávět nebudu. Ale jestli chcete, můžeme si chvíli popovídat. Dole je klid, vy stejně nespíte, a na mně je taky ještě brzo,“ navrhla.
Nadšeně jsme souhlasili.
„Tak rozsviťte lampičky, já zhasnu ty zářivky a na chvíli si u vás sednu.“ Cvakla vypínačem a usadila se do křesla čelem k nám, s nohama způsobně u sebe a s ručníkem pořád na hlavě.
„Líbí se vám tu? Nebo se těšíte už domů?“ ptala se nás na naše dojmy.
Spustili jsme o tom, jak je to super, že nemusíme chodit do školy, že tu nejsou rodiče a jak si to užíváme. Plkali jsme nezávazně o všem a o ničem, my jsme jí nezapomněli polichotit, že je super učitelka a jak je fajn, že si chce s náma popovídat a že jí můžeme všechno říct a tak. Přitom jsme si stále užívali pohled na ni.
V chabém světle lampiček nebylo poznat skoro nic, nám to však nevadilo, protože i samotné tušení bylo velmi vzrušující. Pozorovali jsme ji a čekali, kdy udělá nějaký pohyb a rozpoutá tím vlnění svého poprsí nebo snad dá nohy trošinku od sebe a my, třeba jen nepatrně, nahlédneme do jejího sladkého údolí, uzavřeného nyní pevně mezi stehny.

„Když mi tedy tolik věříte, že mi můžete říct skoro všechno, tak mi povězte, o čem jste tu tak živě diskutovali předtím, než jsem vás přišla zkontrolovat,“ vytáhla nečekaně příhodu, kterou jsme si přáli, aby raději zapomněla. Koukli jsme se na sebe s Honzou, ale neodpověděli jsme.
„S váma je teda pořízení,“ posteskla si naoko. „Když tu nejsem, je zábava v plném proudu, a sotva přijdu, tak s váma nic není.“
Pořád jsme mlčeli.

„To víte, ženská, jsem strašně zvědavá. Jestli mi to neřeknete, tak dneska určitě neusnu. To tady budu muset trčet, dokud to z vás nevytáhnu!“ přisazovala. Jen jsme na ní dál koukali, styděli se a nevěděli, co si počít.
„Tak se mi zdá, že by vám to tolik nevadilo, kdybych tady u vás zůstala na noc!“ začala se smát. „Víte co? Mám pro vás návrh. Když mi něco řeknete vy, řeknu na oplátku i něco já vám, ať je to fér. Co vy na to?“
„To jako že se vás můžeme zeptat na co chceme?“ vyhrkl Honza. „Hra na pravdu?“
„Tak něco,“ zasmála se znovu. “A aby to bylo spravedlivý, jednu otázku dávám já a jednu vy dva. Dobře?“
„A co když někdo nebude chtít odpovědět?“ zeptal jsem se.
„Co to je pak za hru na pravdu?“ namítl Honza.
„Když někdo nebude chtít odpovědět, dostane jinou otázku. Ale taky to může kdokoliv z nás kdykoliv ukončit. Platí?“ upřesňovala pravidla Jindřiška.
Překotně jsme přikyvovali: „Platí!“
„Dobrá. Protože jsem tu na návštěvě, a ještě navíc žena, určitě mi neodepřete právo první otázky. Takže co jste to tak vášnivě probírali, že jste si skoro ani nevšimli, že jsem přišla?“

„No víte, to já nevím, jestli o tom tady můžu úplně mluvit,“ spustil jsem opatrně a přitom koukal na Honzu. „Bavili jsme se o vás, že jste jako pěkná žena, že se nám moc líbíte a… tak prostě.“
„Já?“ dělala udivenou. „Vždyť já jsem na vás stará, vás by měly přece zajímat mladší holky! A to je všechno?“
„Taky jsme si říkali, jak vám to sluší, že… no… že jste prostě jako sexy, no…“ soukal jsem ze sebe pomalu dál.
Asi jí bylo jasné, že z nás moc víc nedostane, a raději stočila řeč jinam: „A co vaše vrstevnice, ty vás nezajímají, ty se vám nelíbí? Už jste s nějakou něco měli? Co, vy dva?“

„Teď bysme se měli ptát my,“ namítnul jsem opatrně, abych náhodou něco nepokazil.
„Máš pravdu. Jsem moc zvědavá, úplně jsem zapomněla. Tak do toho,“ vyzvala nás.
Podívali jsme se s Honzou na sebe, kdo položí první otázku. Kývl na mne, jako že můžu.
„Já bych třeba rád věděl, jestli máte nějakýho milence.“
Pousmála se: „Milence? Myslíš přítele nebo partnera?“
To jsem samozřejmě vůbec nerozlišoval. Prostě jsem byl zvědavý, jestli jí někdo chodí pravidelně vyprašovat kožíšek. Ale nahlas jsem řekl: „Jako jestli s někým chodíte, no, a že s ním i jako to… no… však víte,“ lezlo ze mě jako z chlupatý deky.
„Jako že s ním mám sex?“ zeptala se na plnou pusu na to, co já se neodvážil. „Ne, teď žádného partnera nemám, už docela dlouho ne,“ potvrdila naši domněnku.

Stačilo, že tu s námi takhle mluvila, a my jsme z toho byli zoufale vzrušení. Když ji k tomu člověk ještě měl přímo před sebou, s holými stehny a volnou tenkou košilkou, pod kterou jsme tu nádheru sice jenom tušili, ale jako bychom ji viděli, topořila se nám z toho péra pod peřinou jako stožáry. Držel jsem se za něj a lehoulince si ho nenápadně honil, doufajíc, že si toho Jindřiška nevšimne. Pokud jsem si mohl tipnout, Honza na tom byl úplně stejně. Nedalo se to prostě vydržet.
„A jak jste na tom vy s holkama? Už jste s nějakou chodili? Bylo i nějaký líbání nebo snad dokonce něco víc?“ vytáhla Jindřiška svojí nezodpovězenou otázku.

Já jsem to měl jednoduché. Nikdy nic nebylo kromě jedné praktikantky na táboře, co si ode mne nechala občas pomačkat kozičky. Nic jsme spolu jinak neměli, žádná láska to nebyla, ani líbání. Měla bochánky akorát do mých rukou a dokonce mě k nim jednou pustila i přímo pod tričko. Tenkrát nás večer přišla zkontrolovat na noční hlídce a dala se s námi trochu víc do řeči. Pozorovatelna nebyla moc pohodlná a nebylo na ní moc místa, tak si sedla vedle mě a opřela se o mne zády. Líbila se mi a myslím, že sympatie byly vzájemné. Využil jsem proto tmy a zkusil jí obejmout a trochu se jí dotýkat.
Za chvíli pak moje ruce bloudily pod tlustým svetrem a krátce nato nahmataly i dva měkké hebké kopečky. Začal jsem je lehce mnout v dlaních. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Než odešla, jemně mi ruce chytila a nenápadně je vytáhla zpod svetru ven. Jestli si toho můj parťák všiml nevím, ale nikdy se o ničem nezmínil.
Mně se hra zalíbila a tím, že jsem nebyl odmítnut, jsem se hned při nejbližší příležitosti pokusil o opakování. To se do konce tábora povedlo ještě několikrát. Poslední večer u táboráku, když jsme seděli trošičku stranou a ona se o mne zase opírala, mě dokonce pustila až pod košilku na holé tělo, takže moje prsty měly možnost otestovat i velikost a pevnost jejích bradavek. Krásně reagovaly na doteky, což bylo znamení, že se to majitelce také zamlouvá. Tím však vše skončilo.

Vypověděl jsem tenhle příběh, který už Honza dávno znal. Ten věděl i spoustu dalších podrobností, včetně detailního popisu pružnosti a hebkosti dívčích ňader a velikosti jejích bradavek. A taky informací, kolikrát jsem si to po každém takovém mazlení musel udělat, abych vůbec usnul.
„Měl jsi moc pěkný zážitek. To se vůbec nedivím, že se ti to líbilo!“ pochválila mi historku Jindřiška.
Honza neměl co vytáhnout a jen řekl, že on zatím nic.

„Tak jakou otázku tam pro mě máte dál?“ vyzvala nás Jindřiška, když bylo zřejmé, že od Honzy se nic dalšího nedozvíme. Byl na řadě. Sebral všechnu odvahu a zeptal se na to, co nás dávno zajímalo a o čem jsme často vedli nekonečné dohady.
„Jak máte velký prsa?“ vybalil to na ní bez okolků.
Zadívala se na něj pronikavě, ale ne zle, spíš udiveně. „To by vás zajímalo!“ dělala trošku pohoršenou. „A nejste nějaký až moc zvědavý?“
Sklopila oči dolů ke svým velkým svěšeným ňadrům ukrytých pod noční košilí a zas je zvedla zpátky k nám.

Maličko v nás hrklo, ale nenechala nás v tom dlouho, protože se uculovala a dodala: „Vypadá to tady na zajímavou debatu, vy se toho teda nebojíte! Co myslíte? Neříkejte mi, že jste to nezkoušeli odhadnout.“
„Trochu jsme se o tom bavili, to jo,“ připustil Honza.
„A na co jste přišli?“ popostrčila ho, když se k ničemu víc neměl.
„Já bych teda řek, že tak pětky,“ vytasil se.
„A ty, Martine?“ obrátila se na mě.
„Já taky pětky,“ připojil jsem se.

Rozesmála se: „Vy jste mi odborníci! Vy mi teda přejete! Pětky! Mám prsa velký, to jo, ale jsou to spíš čtyřky,“ řekla a přejela si přes ně shora dolů. V duchu jsem zaúpěl. Jen nás chce provokovat? Nebo povzbudit naši odvahu? Nevěděl jsem. Zato v kládě mi začalo hučet ještě víc než dosud a to už bylo co říct.
„Ale máte je krásný, paní učitelko,“ obdivoval její přednosti Honza. „Fakt nejkrásnější!“
„Ty už jsi nějaký někde viděl, jo?“ zeptala se. „Asi moc ne,“ začala se smát.
„Naživo ne,“ přiznal Honza. „Ale dovedu si je úplně představit!“
„Tak to si zase dovedu představit já, co vám v těch hlavách šrotuje!“ zareagovala pobaveně. „Jo, když jsem byla mladší, to bylo něco jinýho! To jsem měla prsa, že se za mnou všichni kluci otáčeli! Pevný trojky, podprsenku jsem skoro vůbec nenosila. A když jsem si vzala jenom tílko, to si kluci mohli ukroutit hlavy,“ rozpovídala se. „Ale teď… a navíc po kojení…“ nechala konec věty nevyřčený.

„Tomu teda věřím, jen si vás tehdy představím a…“ nadchl jsem se, ale rychle se zarazil. Pod přikrývkou jsem si mastil při té vidině brko, aniž bych si uvědomoval, že to musí být teď už naprosto zřetelné a že si toho Jindřiška musí všimnout.
„A co když si představíš? Zdá se, že máš bujnou fantazii,“ zeptala se Jindřiška a opět se u toho smála.
„No, jakože to je krásná představa. Ono stačí vidět vás dneska takhle jenom v tričku. Nebo když vás potkáme venku na ulici. A to ani nemusíte být bez podprsenky! A když si vezmu, že je vám osmnáct, mladá, malá, prsatá… tak to je úplně…“ zasnil se Honza.
„To věřím, že se vám to líbí,“ usmívala se.

Najednou se smát přestala a zaraženě přejížděla očima naše peřiny. „Co to tam děláte?“ zeptala se odměřeně.
V úleku jsem se probral, pustil péro a otočil se na Honzu. Byl na tom podobně. S očima upřenýma na Jindřišku divoce pod dekou masturboval, v hlavě obrazy jejích osmnácti let s pevnými poskakujícími trojkami a s bradavkami propichujícími tenkou látku blůzky. Její hlas ho, stejně jako mě, prudce vytrhnul ze zaujetí.
„Kde máte ty ruce? Koukejte je dát fofrem nahoru! Co tam s nima pořád děláte?“ spustila naoko přísně.
Rychle jsme vytáhli ruce ven.
Tiše nás pozorovala. Mlčeli jsme také, zaražení, rudí studem, a čekali, co bude. Chvíli nás v tom nechala vykoupat, naštěstí ne moc dlouho.

„Takže… kde jsme to skončili? Aha, u těch velikostí!“ dělala, že se nemůže rozvzpomenout. „Řekla bych, že jste se už dozvěděli víc, než jste měli. Nějak jsem se rozpovídala. A mám dojem, že vás to zaujalo až moc! Teď na oplátku zajímá mě, jak jste na tom vy. Určitě jste si taky zjišťovali rozměry toho svýho nádobíčka, co schováváte v kalhotách. Nemám pravdu? Tak se pochlubte!“

Byli jsme z ní úplně hotoví. Sice jsme se strašně styděli, cítili se trapně a provinile, přitom jsme z toho všeho byli maximálně vzrušení a toužili po pokračování.
Což o to, s Honzou jsme to o sobě věděli. Vždyť jsme si tu, s hlavami plnými fantazií o Jindřišce, honili společně po večerech již od začátku týdne. Takže o nějakém studu nebo tajnostech mezi námi nemohla být řeč.
Ale před ní? A navíc, jak jsme si mysleli, jsme ani neměli takové míry, že by bylo čím se chlubit.
Jenomže když se tak ptá? Co řekneme? Když budeme kecat… co když je pak bude chtít vidět? To si člověk musí pořádně rozmyslet, co vypustí. A k tomu nám pořád trčely jak kůly, až nám v nich brnělo.

Jindřiška pozorovala naše rozpaky s mírným úsměvem. Náhle se v křesle vzpřímila a předklonila se a opřela se v loktech o kolena. Možná nás chtěla provokovat, možná si prostě chtěla jen přesednout. Nemohlo přitom však ujít naší pozornosti, jak se jí volná ňadra pod oblečením nádherně zhoupla, takže jsme okamžitě očima fixovali její hrudník.
Zaregistrovala naše pohledy a pobaveně do nás rýpla: „No tak, hrdinové, to budete jen sedět a koukat na mě? Nebo už nechcete hrát? To bysme to rychle skončili! Trošku jsem jsi od toho slibovala víc!“

Ať tou poslední větou myslela cokoliv, my jsme si ji vyložili po svém. Informace, že čekala něco víc, opět divoce rozproudila naše představy. V našich myslích samozřejmě vůbec nehrálo roli, jestli pro ni jsme partneři nebo ne. Jen samotná myšlenka, že by teoreticky vůbec mohla připouštět, že by k něčemu mohlo dojít, nás tak nabudila, že naše ruce hned zase zmizely pod peřiny. Nepokrytě tu s námi flirtovala, docela bez zábran a bez obalu, takže jsme to pochopili i my, nezkušení a nepolíbení. Koukala na nás z jednoho na druhého. A taky na naše přikrývky, pod kterými jsme svírali své čnící údy, až jsme si konečně uvědomili, co děláme, a že je třeba toho nechat.

„No…“ začal Honza,“ já ho mám asi 15 centimetrů.“
„Já skoro 17,“ doplnil jsem svoje míry.
„Vidíte, to není vůbec špatný, holky z vás určitě budou mít radost!“ zareagovala Jindřiška. „Znáte to, i s malým kašpárkem se dá hrát velký divadlo,“ smála se.
Trochu nám s Honzou asi spadly koutky, protože hned dodala: „Ale no tak, jenom si z vás utahuju, abyste si moc nemysleli! Jestli je to pravda, vůbec nemusíte mít obavy,“ povzbudila nás nakonec.

Chtěl jsem odvést rychle řeč jinam, a přestože jsem nevěděl, jestli jsem na řadě já nebo Honza, rychle jsem se ozval: „Já bych se teda chtěl zeptat, když už o těch věcech tak mluvíme, jestli se tam dole holíte.“
„Vy jste mi zvědavci! Co myslíte?“ nenechala se rozhodit.
„Já si myslím, že ji máte vyholenou. Mně se líbí víc vyholený,“ řekl jsem.
Podívala se na mě tázavě, takže jsem honem ještě dodal: „I když jsem teda naživo zatím žádnou neviděl.“
„Aha, takže když se ti líbí vyholený, tak si myslíš, že ji mám vyholenou?“ začala se smát. „A co ty,“ obrátila se na Honzu, „jaký se líbí tobě?“
„Já… nevím, je mi to asi jedno. Ale řekl bych, že se neholíte,“ vyhrkl rychle Honza a tváře mu zčervenaly.

Vychutnávala si pohled na nás a s odpovědí nespěchala. Zcela evidentně si hru s námi užívala a náš zájem jí dělal dobře. I když jsme tomu moc nerozuměli. Proč ona, dospělá atraktivní ženská, se tu nechává očumovat a vyzpovídávat od čerstvě náctiletých paniců? Jiné vysvětlení, než že je buď na zajíčky, nebo tu prostě nikdo jiný není a chce si užít s tím, co je k mání, jsem stejně nevymyslel. Hlavně to bylo jedno. Byla teď a tady, s námi, a to se počítalo.

Konečně promluvila: „Neholím se, nechávám to na přírodno. To bych musela dělat pravidelně, jinak to píchá. To sami poznáte, až se začnete holit,“ usmála se na nás. „Ale na to vy máte dost času. Nebo se pletu, holobrádci?“ A jen jakoby na okraj dodala: „Jenom si občas trochu sestříhnu chloupky, abych je neměla moc dlouhý.“
Ani jsme to nestačili vstřebat a hned pokračovala: „Tak a teď se ptám já. Když jsme se dostali až takhle daleko, mě by doopravdy zajímalo, proč pořád schováváte ty ruce pod peřinu!“
Takovou podpásovku jsme nečekali. Strnuli jsme. Naše ruce se zastavily na trčících ocasech, které jsme už zase polehoučku a hlavně pokud možno nenápadně proháněli. Zůstali jsme na ni beze slov zírat.

„No, povídejte. Vážně by mě to dost zajímalo,“ nenechávala nám prostor utéct od otázky Jindřiška. „Nějak vám došla slova. Jakže tomu říkáte? Že si je honíte?“ Dívala se nám střídavě do očí.
„No, honíme. Teda já si ho… honím… trochu,“ soukal jsem ze sebe pomalu a uhýbal pohledem jinam.
„Já… taky,“ vydechnul Honza, jako by to mělo být naposledy.

Bylo vidět, že se baví našimi rozpaky, ale nechce nás pokořit. A taky, že jí to není nepříjemné, a že ji snad naše nápadně nenápadná onanie tolik nepohoršuje.
„Tak vy si tu bezostyšně, přímo před svojí učitelkou, děláte na tajňačku dobře,“ spíš konstatovala, než že by se ptala. I v tónu jejího hlasu bylo víc pochopení než rozhořčení. I tak jsme byli rudí až za ušima a nevěděli, kam s očima. Opřela se v křesle zpátky o opěradlo. Ňadra se jí přitom znovu rozhoupala jako zvony, aby se pak rozlila po hrudi do všech stran. A zase jsme jí na ně civěli jako uhranutí. Přešla to bez povšimnutí a vrátila se k tématu: „Nic mi k tomu neřeknete?“

Pokusil jsem se sebrat síly i odvahu: „Když vy jste tak krásná, paní učitelko! A obzvlášť jen v tom tričku… takhle… bez podprsenky! To pak má člověk hned všelijaký vidiny a myšlenky. A ještě když se o tom všem takhle bavíme…“ padalo ze mě a připadal jsem si čím dál hůř.
„Že se tu bavíme a že vás to vzrušuje přeci neznamená, že tu přede mnou budete jen tak onanovat!“ hrála pohoršenou.
„Když to samo, paní učitelko, já… vlastně jsem si ani neuvědomil, že si ho… no… to,“ snažil se to zachránit Honza.

„Kluci, kluci…“ začala pomalu, „ve mně to taky vzbuzuje… šimrání. Ale to přece neznamená, že tu před váma budu masturbovat!“
„No ale to byste mohla, to by bylo super, kdybysme to… jako… společně,“ vylétlo z Honzy.
„Ježíši Kriste, vy jste blázni!“ rozesmála se na celé kolo. „To si jako myslíte, že já se tady s váma budu společně uspokojovat? Bože můj, vy jste fakt neuvěřitelný!“ Kroutila hlavou, až se jí zas rozvlnil krásně hrudník, čehož jsme si nemohli nevšimnout.
„Radši mi řekněte, na co myslíte, když jste tu sami a takhle spolu… si tu uvolňujete přetlak?“ posunula téma o úroveň dál.
Bylo zřejmé, že se nechává unést čím dál víc, a zcela určitě ji to i vzrušuje, jak sama přiznala. Netušili jsme, jak daleko to může nechat zajít, byli jsme však rozhodnutí hrát s ní do té míry, kam až sama dovolí.

„Si povídáme o holkách. Tady teda hlavně o vás. Jak jste krásná, jak se nám líbíte… a jaký máte velký a hezký prsa a tak…“ rozpovídal se Honza.
„Aha, a to si teda říkáte, jo, to je pěkná holka viď? A má moc pěkný prsa, že jo? A to vám stačí? Přeci si nemyslíš, že tohle vám zbaštím?“ nedala se jen tak.
„Tak takhle úplně ne, to tady před váma nemůžeme říkat, jako když mluvíme spolu a co si představujeme a tak, že jo?“ podíval se na mě Honza, asi abych ho podpořil.

Nenechala se ale odbýt: „A proč byste nemohli? Hrajeme přece na pravdu. Fakt by mě zajímalo, jak si o nás holkách v takových chvílích povídáte, co říkáte a na co přitom myslíte.“ A aby toho nebylo málo, dodala: „A klidně nechte ty ruce, kde je máte.“
Byli jsme nadržení jako snad nikdy a naše k prasknutí nalitá péra, toho byla důkazem.
„Paní učitelko, to po nás nemůžete chtít! To nemůžeme přeci takhle říkat, jako kdybyste tu nebyla, když tu jste,“ doloval jsem ze sebe.

Honza se naštěstí trochu vzpamatoval a zachránil nás další otázkou. „Já bych se chtěl taky na něco zeptat, paní učitelko. Já… myslím, že je teď řada na mně,“ znejistěl maličko. Když nic nenamítala, pokračoval: „Zajímalo by mě, jestli máte pod tím tričkem kalhotky.“
Trochu se zarazila, zkoumavě si nás prohlížela, a potom pomalu odpověděla: „Musím přiznat, že nemám. Nepočítala jsem, že půjdu ze sprchy sem k vám, natož že tady budu takhle dlouho.“
„Jako že jste pod tím fakt úplně nahá?“ vystřelilo z Honzy, který byl z té informace naprosto vedle.
„Hele hele, zvědavče, není tohle náhodou další otázka?“ zasmála se. „Ale abyste si nemysleli, že se jen chci vyptávat a sama pak nic neřeknu: ano, jsem pod ním nahá,“ nechala větu vyznít a my jsme se nezmohli ani na slovo.

Využila chvíle, zvedla ruce, a začala si pomalu rozvazovat ručník na hlavě. Spolu s rukama se pozdvihly i její vnady a propnuly tenkou látku noční košile natolik, že přes ní bylo skoro všechno vidět. Spodní lem se vyhrnul nahoru a my, doufajíc, že se posune ještě více, jsme dychtivě zkoušeli zahlédnout i kousek jejího klína. Smotala ručník a položila ho vedle sebe na stolek.
„Myslím, že už mi vlasy trochu uschly,“ prohlásila a pohodila hlavou. Její prsy se znovu rozkomíhaly a uvolněné kadeře se rozpustily a zakryly jí zčásti ramena. Věděla, jak nás vyprovokovat, a užívala si to. Byli jsme z ní úplně hotoví.

„Tohle přece nemůžeme vydržet, paní učitelko. Nemůžete nás takhle trápit. Když vás tu takhle vidíme, tak je to ještě víc vzrušující, než když o vás jenom mluvíme,“ řekl jsem trochu zoufale, s přirozením až bolavě ztopořeným.
„Obzvlášť teď, když víme, že jste pod tou noční košilí úplně nahatá,“ doplnil mě Honza.
„Abyste se z těch vašich představ nepomátli, vy erotomani. Prostě na to nemyslete a je to,“ poradila nám s širokým úsměvem, ačkoliv sama dobře věděla, že to není možné.
„Víte co? Vy si mě tu pořád prohlížíte, ale já na vás skoro nevidím. Ukažte mi tedy konečně, co tam pod těma peřinama děláte! Když už jsme o tom tak otevřeně mluvili, tak se nemusíte přece stydět! Vždyť to není nic tajného a ani nic nenormálního,“ obula se do toho napřímo.

Chce fakt vidět, jak si je honíme? Myslí to vážně? Hlavou mi letěly otázky a já nevěděl, co si mám myslet. Jenom to, že není cesty zpět. To jsem věděl jasně. Byli jsme s Honzou napnutí jak kšandy, totálně nabuzení, a vůbec jsme nebyli schopní reagovat. Na takhle přímou výzvu jsme nebyli připraveni. Jestli je nějaká šance, aby se nám splnila přání a my mohli konečně něco uvidět a možná i zažít, pak to bylo právě nyní. Jenomže mluvit o něčem, a ukázat to, to jsou dvě zatraceně rozdílné věci.
„Ale…“ začal Honza a přeskakoval mu hlas nervozitou a vzrušením, „vy nám ji musíte taky ukázat!“

Musela tušit, že to přijde. Možná to neočekávala tak rychle, ale určitě s tím musela počítat. Bezpochyby byla taky pěkně rozjitřená, jenom to dokázala, na rozdíl od nás, umněji skrývat. Vsadil bych se, že měla co dělat, aby celou tu dobu udržela ruce v klidu a nezačala si to tam před námi rovnou dělat. Zřejmě si řekla, že když je příležitost, tak si tenhle večer trochu zpestří a užije, a my jsme se jí k tomu náramně hodili.

„Dobře, když vy, tak i já,“ souhlasila po chvíli a přejížděla nás přitom očima. I její výraz se změnil. Neusmívala se, tvářila se zaujatě a začínalo na ní být patrné napětí.
To jsme nečekali. Jak moc to myslí vážně? Nedělá si z nás dobrý den? Podívali jsme se s Honzou na sebe a pak zpátky na ni. Pořád se na nás upřeně koukala, teď možná i trochu vyzývavě. Běželo mi hlavou, že jí snad můžeme věřit, zatím hrála fér. Taky ta její pověst! A ten první večer tady! Nebyla rozhodně žádné neviňátko. Ale my jsme byli mladší. A navíc její žáci! Zatímco mi šrotovalo v hlavě, moje ruka pod peřinou se zase sama od sebe dala do pohybu.
Napjaté ticho najednou prořízl Jindřiščin hlas: „Tak co bude, vy dva?“
Pustil jsem péro a otočil se na Honzu. Konsternovaně zíral na Jindřišku a honil si ho rychlými pohyby. Její hlas ho teď také probral a rychle vytahoval ruku zpod deky.

„To se mám sebrat a jít spát? Škoda. Zrovna to začínalo bejt tak zajímavý.“ přitlačila na nás.
„Ježišmarja, paní učitelko! Vy vážně chcete, abysme…?“ soukal ze sebe Honza.
Já už neváhal ani vteřinu. Odhodil jsem rychle přikrývku, než se snad opravdu zvedne a odejde, a Honza, který mě zahlédl, udělal v mžiku totéž. Na pyžamových kalhotách jsme měli pořádné stany a chvatně jsme je zakrývali dlaněmi. Klacky nám trčely jak stožáry, až nás bolely.

„A to je všechno? Zatím toho moc nevidím,“ přišla další pobídka.
Pomalu jsem zajel rukou pod kalhoty a začal se nervózně a opatrně dráždit.
„No teda! Tak takhle by to nešlo! Přece se tu nebudete schovávat v kalhotách!“ zatvářila se otráveně Jindřiška. Znovu nabyla své jistoty. Pomalu jsem vytáhnul napružený pyj z poklopce a Honza mě následoval. Tolik jsme se styděli, ale přitom nás to hrozně vzrušovalo. Chytil jsem se za něj a pomalými dlouhými tahy jsem masturboval.
Jindřiška se na nás dívala se zjevným zaujetím a nic neříkala. Jen sledovala naše ruce, jak nám kloužou nahoru a dolů po našich tvrdých tyčích a sem tam z dlaně vykoukne rudá hlavička žaludu. Museli jsme oba hodně pomalu, protože jinak bychom se udělali během pár tahů. Pozoroval jsem Jindřišku s těma jejíma dudama, které ji napínaly látku košilky, a na nichž se čím zřetelněji rýsovaly hroty bradavek. Představoval jsem si, jaké by to bylo se jich dotýkat a mazlit se s nimi. Jak by si vyhrnula trochu triko a já konečně uviděl tu krásnou chlupatou kundičku a snad i ucítil její vůni. Úplně jsem zapomněl na svět a ruka mi začala sama lítat po ocase zase divoce nahoru a dolů.

„Nespěchejte tolik,“ ozvala se Jindřiška. „Nebo to snad chcete mít hned za sebou?“
Přestali jsme s honěním a čekali, co bude dál.
„Zdá se, že jste nepřeháněli,“ dodala, “když jste mi říkali o tom měření.“ Seděla bez hnutí v křesle a pořád nás pozorovala. Už se lehce usmívala, ale v jejím výrazu bylo opět patrné napětí a rozechvělost. Nebo jsem si to aspoň namlouval.

„Teď i vy, paní učitelko,“ zachraptěl jsem samým vzrušením. Netrpělivě jsem čekal, co udělá. Nereagovala. Napětí by se dalo krájet. Začínal jsem být nervózní. Zrudl jsem, potil jsem se, a navíc ke všemu mi z té nervozity začala ochabovat erekce. Pořád se nic nedělo ani nikdo nic neříkal.

Konečně ke mně zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí. Pak se, stále mlčíc, poposunula v křesle do pololehu, pravou ruku si vsunula mezi nohy a přes noční košili pevně zmáčkla kundičku. Lehce se propnula a vzdychla. Znovu k nám zvedla oči. My jsme s Honzou soustředěně pozorovali dlaň v jejím rozkroku.
Tenká látka obtahovala vysportovaná stehna a bořila se do úžlabí mezi nimi, kam ji stahovala pevně zasunutá ruka. Nohy měla Jindřiška jen lehounce od sebe, sotva tak, aby se jí mezi ně vešla dlaň. Erekce se mi rychle vrátila. Zase jsem držel péro v ruce a začal onanovat. Honza nezůstal pozadu.

Jindřiška roztáhla kolena maličko víc od sebe, uvolnila ruku a pomaloučku si vytáhla okraj trička nad ohanbí. V ten okamžik se nám otevřel pohled pro bohy. Poprvé jsme uviděli naživo ženské přirození, ještě navíc nymfy, jež byla častým předmětem našich fantazií a o jejíchž přednostech básnili všichni kluci. Bohyně naší školy, s níž jsme ve snech prožívali ty nejdivočejší chvíle a s jejímž obrazem před očima jsme pravidelně skrápěli semenem sebe i všechno okolo. Zabodli jsme oči do jejího údolí lásky a kochali se pohledem na tu krásnou buchtičku, kundičku, frndičku, pičku, jak jsme tomu kouzelnému, pro nás nedosažitelnému místu říkali.

Vrátila ruku zpátky. Měla teď ke své lasturce volný přístup a prsty ji stiskla a vzápětí roztáhla, takže se před námi krásně otevřela. Párkrát si ji prohnětla, sevřela a znovu roztáhla.
Pokoj provoněly vůně ženského pohlaví a sekretu. I když to bylo naše poprvé, hned jsme ho poznali. Byli jsme úplně omámení. Užasle jsme zírali do rozevřeného klína, v němž se nám ukazovala růžová dírka se závojíčky. Jindřiška se na nás stále dívala, tedy spíš do našich rozkroků, ve kterých naše ruce kmitaly jako o život. Pozorovala nás, jak si honíme, a přitom si to před námi sama dělala. Mnula si ji, třela poštěváček a po chvíli si do ní zastrčila napřed jeden a pak i dva prsty. Musela být již také hodně vzrušená. Zdálo se, že přestala vnímat okolí i nás, a věnovala se jen sobě. Mastila si ji tu před námi, plácala se přes ní, masírovala poštěváček a šoustala se prsty až to mlaskalo a čvachtalo.

„Ukažte nám prsa,“ vymáčkl ze sebe ztuha Honza, nepřestávaje si honit zběsile brko. Aniž by sundala dlaň ze svého pohlaví, nadzdvihla lehce zadek a druhou rukou si vyhrnula noční košili až ke krku. Už neměla žádné zábrany. Odhalila nám své veliké, nalité měchy rozlité na hrudníku, s velkými zduřelými bradavkami na vrcholcích.
„Panebože, to jsou kozy!“ zaúpěl Honza a v ten moment začal skrápět všechno kolem sebe obrovským gejzírem.
Pohled na obnažená plná natřásající se Jindřiščina ňadra a Honzovo vyvrcholení způsobily, že jsem vzápětí ejakuloval také a mohutným výstřikem se pokropil na břiše a hrudníku až k bradě.
Jindřiška z nás nespouštěla oči a dráždíc se stále silněji v rozkroku měla co dělat, aby se udržela potichu. Druhou ruku měla v puse, aby nevzdychala moc nahlas, a tělem jí probíhaly záškuby slasti. Během chvíle dosáhla s tlumenými výkřiky svého vrcholu i ona. Celé tělo jí vibrovalo, třásla se a tiskla si kundičku tak silně, až jí ruka zčervenala.

Zhluboka jsme vydýchávali svoje orgasmy a koukali na sebe. My s Honzou v pololehu na postelích, se svěšenými a ulepenými penisy. Jindřiška rozvalená v křesle, ještě stále s vyhrnutým trikem nad nahými prsy a s dlaní celou mokrou od šťáv zabořenou v odhaleném klíně.

Vzpamatovala se jako první. Pustila své rozvoněné a uspokojené pohlaví, posadila se a rychle si stáhla košilku dolů až přes kolena. Zběžně zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku, nikde nic nekouká, a pak se podívala na nás.
My jsme pořád byli tak, jak jsme skončili. Nemohli jsme uvěřit, co se tady vlastně stalo, a naše mozky nebyly s to to zpracovat. Tupě jsme civěli na Jindřišku, která byla již zahalená, a zkoumavě si nás prohlížela. Polonahé, s povadlými opatlanými penisy, ulepené od spermatu skoro až za ušima. Byla už úplně klidná.
Pomalu se zvedla a se slovy, že jsme si to užili pro dnešek víc než dost, nám popřála dobrou noc a zmizela za dveřmi.
„Tak tohle bylo teda něco!“ prolítlo mi hlavou. „Škoda, že to nemůžeme říct klukům. To by čuměli a slintali!“

Konečně jsme se dali i my dva trochu dohromady. Zašli jsme se umýt, já si navíc musel převléct i vršek pyžama. Dlouho jsme pak v postelích rozebírali, co se nám vlastně přihodilo, a čím to, že se Jindřiška nechala takhle rozdivočet. Než se nám podařilo usnout, museli jsme si to ještě několikrát udělat, jak jsme si dokola připomínali, co se seběhlo, a fantazírovali, co by mohlo být kdyby.

Další den ráno bylo všechno jako obvykle. S Jindřiškou jsme se potkali u snídaně, ale nedala nic najevo. My jsme se snažili ji navíc moc nepozorovat, abychom nevzbudili podezření a nesklidili od ostatních posměšky, že na ní pořád čumíme. O samotě jsme se potkali až dopoledne na svahu. Byl poslední den kurzu, měli jsme volno a mohli si lyžovat, jak jsme chtěli. Když jsme jednu jízdu s Honzou zastavili sami v půli sjezdovky, vyskytla se náhodou poblíž a zabrzdila u nás.

„Tak jak jste se vyspali? Do růžova?“ ptala se. „Doufám, že jste neměli moc divoké sny,“ rozlil se jí po tváři šibalský úsměv.
„Kdyby jenom jeden!“ zareagoval pohotově Honza.
„Ale neříkej! A kolik?“ špásovala s ním Jindřiška, vědoma si dvojsmyslu v jeho slovech.
„Asi čtyři,“ odpověděl jí Honza.
„Tak to bych chtěla vidět!“ pokračovala ve škádlení. „Škoda, to jsem asi neměla tak spěchat pryč! Možná někdy příště.“

Nějak jsem se sám nezmohl na nic. Najednou jsem nevěděl co říct. Zabolelo mě, jak s Honzou koketuje, jak se spolu baví, a srdce mi probodl ostrý osten žárlivosti. Odšlápl jsem ze svahu a rychle se rozjel dolů.