Konec lapkovské tlupy

Muž v kazajce krytou kroužkovou košilí a ozdobným koženým opaskem zasunul meč do pochvy a sledoval, jak se opodál jeho spolubojovník snaží vrazit svůj „meč“ do klína bránící se ženy. Již měla vyhrnutou suknici, muž byl vklíněn mezi její nohy, ale ne a ne do ní dostat napružený ocas. Žena proti vzrušenému nadrženému muži sice neměla sebemenší šanci, ale jak stále vzpínala ruce proti němu, držel ji je za zápěstí a přitom by potřeboval další ruku na nasazení ptáka na její klín.

„Hej, Matouši, nech toho. Tu čučoriedku teď nezvládneš. Na to bude dost času v ležení,“ nakopl ho muž do odhalené zadnice.
„Aúú,“ zaječel Matouš, ženu ale pustil a natahoval si nohavice. „Co je to čučoriedka?“
Muž se pousmál.
„Ještě když jsem sloužil v královském vojsku, táhli jsme do Horních Uher. Tam lidé mluví srozumitelným jazykem a čučoriedka je po našem borůvka. Já ale raději vzpomínám na víno a oheň v těle uherských žen.“
„To věřím, Hejtmane,“ zabručel Matouš a třel si zadek. „A mně nedopřeješ ani obyčejnou komornou.“

„Nono, trocha taktu by vám neuškodila,“ ozvalo se z hloučku stojící trojice žen. Dvě byly zjevně panského stavu a třetí jejich služebná. Ta se teď krčila mezi nimi a plakala, ač naštěstí prozatím ušla potupě zhanobení.

Vedle kočáru ležel mrtvý kočí a ozbrojenec v prošívané vestě s hlavou na kaši po mocné ráně kyjem. Další muž ležel hned vedle s mečem zabodnutém v mohutném břichu. Další z lapků sténal a držel se za krvavý bok, Hejtman, Matouš a ještě další tři byli nezraněni.

Lupiči čekali formanský vůz a ne tři ženské na výletě. Zbytečně přišli o Klacka, který jediný uměl bojovat a unesl velký kyj a nejspíš i o Petruse, jehož kočí stihl bodnout kopím, než sám padl. A ten druhý chlap? Skutečný bojovník. Za ochranu dam obětoval vlastní život a to Hejtman jako bývalý voják uměl ocenit. Co si ale s těmi ženskými počne, zatím netušil.
O tom se rozhodne až v ležení. Tady se nemohou dlouho zdržovat.

„Matouši, postarejte se o zakrytí stop a pak o Petruse, víš, jak to myslím. Je mi ho líto, ale ten to má spočítané…“ řekl tiše Hejman a Matouš pochopil.
„Spolehni se,“ kývl a se dvěma chlapy se dal do práce.
Hejtman s Bradáčem zatím vedli ženy do hloubi lesa, kde měli lapkové svůj úkryt.

***

Ještě před přepadem se ženy občerstvily v šenku „U hladové tlamy.“
Šenkýř je varoval před průjezdem lesem a radil ho objet, ale ženy si nedaly říct.

„Má paní, já mám strach,“ pípla komorná Anežka, když se v pronajaté komůrce převlékaly.
Starší žena jménem Gerda von Dummkopfberg cestovala se svou neteří Markétou von Mohndorf za svou sestrou. Markéta se vracela z návštěvy tety domů a ženy chvátaly, aby cestu stihly do soumraku.
„Z čeho máš strach?“ zeptala se Markéta.
„Z těch lesních tvorů, jak říkal šenkýř. Bojím se oblud a démonů a…“ drmolila Anežka.
„Kuš ty,“ zadržela ji Gerda. „Ten hospodský byl opilý z vlastní pálenky, co si tu pálí z kůry stromů nebo čeho… Žádní démoni nejsou. Nikdy jsem nic takového neviděla. Chtěl, abychom tu přenocovaly. Měl by z nás větší výdělek.“

Markéta chvíli přemýšlela.
„Víš co? Vyměníme si šaty. Ty budeš já a já ty. Bude to zábavné. A až nějaká ta strašidla potkáme, neohroženě vás budu bránit.“
Tetička nic neřekla a studem zrudlá Anežka nakonec poslechla a oděla se do panských šatů. O moc větší pohodlí v tom neshledala, ale ta látka a ušití… cítila se jako královna.

Takto vyrazily na cestu, kde byly přepadeny a Markéta jen taktak ušla zhanobení. To už jí došlo, že na služebnou se v tomto směru žádné ohledy neberou.

***

Ležením lapků byl polorozpadlý mlýn, který si kdosi nelogicky postavil v lese u potoka, jehož voda se shromažďovala v jakési uměle vyhloubené prohlubni a po otevření stavidla byla hnána náhonem na kolo. Není divu že mlýn byl opuštěn, neboť jeho existence v lese byla
nejspíše okolním sedlákům utajena. Místo pak opanovala skupina lapků.

Ženy byly zavřeny do komory a až k večeru puštěny ven, aby se najedli a zejména je Hejman vyslechl.
Nad jejich vznešenými jmény se jen ušklíbl.
„Teď je velkou módou se poněmčovat, ale přede mnou si na velké šlechtičny hrát nemusíte. Mluvíte česky, tak koho tím ohromíte? Já si teď především pohovořím jen s vaší služebnou, když dovolíte,“ a přes protesty žen si ji odvedl vedle, což byla celkem honosně vybavená místnost, připomínajíce komnatu šlechtice či někoho urozeného stavu.

„Takže ty jsi Anežka?“ zabodl do ní oči. „A sloužíš těm dvěma…“
„Ne. Mojí paní je jen panna Markéta. Vracíme se domů na Mak… Mohndorf… Otec Markéty je zámožný muž a složí za nás výkupné… cokoli si řeknete.“
„Na služku jsi nějak dobře informována o majetku svého pána… Jsi vůbec divná. Tvá světlá pleť, hladké ruce, tvář, upravené vlasy. Jen výměna šatů neskryje, že nejsi tou, za kterou se vydáváš. Že je to tak?“ pousmál se Hejtman.
„Nevím o čem mluvíte,“ Markéta si dál hrála na služku, ale už nebyla tak sebejistá.
„Tak dobrá. Věz tedy, že zde mě muži nazývají Hejtmanem, ale narodil jsem se jako Jan Tchán ze Snachovic a Tchýňova.“
„Zeman a obyčejný lapka?“ podivila se Markéta.
„Vlivem okolností k tomu došlo. Také bys to do mě neřekla, že? Stejně jako já, že nejsi služka, ale Markéta z Makovce,“ řekl muž. „Proč ten převlek?“
„Také vlivem okolností,“ přiznala Markéta pravdu. „Anežka je mladá, nevinná, bojí se, že bude zneuctěna… vyměnila jsem si s ní šaty.“
„A… a ty bys podstoupila její úděl?“ podivil se Hejtman.
„Nejsem už pannou, jestli myslíš tohle, pane. Ano, zakusím sice věci nehodné mého postavení, ale podstoupím to, bude-li to nutné. Chci zachovat nevinnost mé služky. Mám k ní velkou důvěru, není to jen služebná, ale i má… ehm… společnice,“ řekla Markéta pevně. „Věřím, že teď když znáte pravdu, nezneužijete ji proti nám.“

Hejtman se zamyslel.
„Nejsem si jist, zda ubráním tebe. Moji muži touží po těle služebné, na kterou se nevztahují žádné záruky a budou se s ní chtít potěšit. Jak jim v tom zabráním? Jsou věci, kde autorita vůdce nepomáhá a neplatí.“

Markéta jen pokrčila rameny. „Ať se stane, co má se stát. Proti tolika mužům se věru bránit nebudu.“

***

Ulehnutí s Matoušem, Bradáčem, Jarmilem a Knutem nebylo nic, co by Markétu naplnilo slastí a rozkoší. Muži byli rychlí, neoplývali něžností a citem, ale naštěstí nebyli hrubí.
Vzali si ji jako věc k ukojení své nadrženosti a jeden po druhém se na ní vystřídali a do ní vystříkali. Položili ji na záda, pokochali se pohledem i pohmatem nahého těla a vnad, nalehli ji mezi rozevřené nohy, zasunuli ocas a po sérii prudkých přírazů do ní uvolnili sémě. Žádné hlazení, žádné líbání.
„Jestli po tomhle neobtěžkám, to bude zázrak,“ pomyslela si Markéta ponuře, když poslední odpadl a z klína jí vytékala doslova řeka šťáv a semene čtyř mužů.

Když se vrátila k ostatním, tetička jen tiše zaúpěla a Anežka málem upadla do mdlob. Taková hrůza! Markéta to brala odevzdaně a nijak tragicky. S kolika šlechtici již ležela, nikdo z rodiny ani netuší, a byli mezi nimi jemní i neurvalí, s údem velkým i malým, rozkoš buď prožila, nebo ne. Tito trhani sice pohanili tělo šlechtičny, ale má se kvůli tomu věšet?

Zatímco mlýn spal, ženy zjistily, že štíhlá a drobná Anežka by mohla prolézt úzkým oknem komory ven a donést zprávu na Makovec.
Ženy se převlékly zpět do svých šatů a jakmile se Anežka ocitla venku, dala se do běhu, jako by jí za patami hořelo. Do rána by mohla být na místě.

***

Lapkové útěk dívky přijali s nelibostí. Hejtman bručel, že se snažil být ohleduplný, ale tohle přesahuje všechny meze. Ostatní muži hučeli, že s tou courou se jim to líbilo, mysleli, že ji tu budou mít delší čas na potěšení, ale co s těmi panskými děvkami? Nejlepší by je bylo odpravit a podobně, až jim Hejtman slíbil jim za ženy bohaté výkupné. Jen to nebude hned…

Pak sedl ke stolu a těžkou rukou sepsal list pro pána z Makovce, kde si ženy cení na 50 kop denárů, popsal kde se výměna uskuteční a se zprávou poslal Matouše, aby ji odevzdal u brány a nenechal se hlavně polapit. Pán z Makovce s Hejtmanem bude jednat dle rytířských zásad, ale z obyčejného lapky by nejspíše stáhl kůži zaživa.

***

Dny ubíhaly, Matouš list odevzdal u brány ozbrojenci a odešel, aniž ho někdo pronásledoval. Místem setkání byla krčma „U hladové tlamy,“ ale zpráva od šenkýře stále nepřicházela. Zkrátka nedělo se nic.
Ženy chodily volně po mlýně, případně po okolí, vždy ale pod bedlivým dozorem.

„Mohly byste jít na houby,“ řekl jim jednoho dne Hejtman.
„Jak se chodí na houby?“ nechápala Markéta a bylo jí vysvětleno, že houby se na míse neobjevují sami od sebe, ale rostou v lese, hledají se a sbírají. Pochopitelně jen ty jedlé.

Protože Gerdu údajně bolela noha, vyrazila do lesa jen Markéta s Bradáčem.
Ten ukázal na první houbu, řekl, že je jedlá a aby sbírala podobné. Sám pak sledoval její štíhlou postavu mezi stromy a opájel se necudnými myšlenkami.

***

Jan alias Hejtman Gerdě vyprávěl o svém rodě a proč se ocitl mezi lapky.
„To všechno Jindřich ze Zeťova… znáte ho?“
„Ne,“ úlekem se zajíkla Gerda a doufala, že si toho nevšiml.
„Tak tedy tento netvor byl naším lenním pánem. Můj otec jako vazal mu odevzdával pravidelně rentu. To by bylo v pořádku, kdyby Jindřich nesmyslně rentu nezvyšoval a nutil platit víc a víc. Propadl pití, kostkám, děvkám… to všechno pohlcovalo jeho jmění a posléze i naše. Když zjistil, že z nás více nedostane, navrhl, či lépe řečeno, přikázal, aby k němu do služby nastoupila má sestra Maruše, pak Ostruše a nakonec Moruše.
Jak jsme se časem dozvěděli, učinil z každé z nich svoji konkubínu a když se jí nabažil, musela být povolná posádce či komukoliv z jeho pochybným přátel. I jistý Hynek z Hlupčic, tedy Hans von Dummkopfberg mezi ně patří… Stále vám to jméno nic neříká?“
Jan se posměšně ušklíbl. „Budu tedy pokračovat. Má nejmilejší sestra Ostruše skočila z okna paláce a zabila se. Prý nešťastná náhoda. Ten večer tam dlel pan Hynek, který… no… víte sama, netrpí zrovna vybraným chováním. Že mu Ostruše musela být po vůli, je téměř jisté.“

„Nechte už toho obviňování, prosím!“ vykřikla Gerda zoufale.
„Otec i matka vynaložili veškerý majetek na doktoranty práva, ale marně. Vysoce postavení šlechtici jsou nedotknutelní a nepostižitelní. Matka nakonec zemřela žalem, otec ve spravedlivém hněvu padl v souboji s vrahem své dcery, Moruše a Maruše jsou zlomené bytosti a já se dal na cestu zločinu, abych se o ně postaral a zajistil jim peníze, aby nešly žebrotou. O dvorec jsme pochopitelně přišli. A teď se tu objevíte vy, žena mého úhlavního nepřítele a příbuzná té zrůdy Jindřicha. Co s vámi mám dělat, no co?“
Žena vzdychla.
„Měl byste vědět, že ani já nežiji s mým urozeným manželem ve shodě a klidu. Hynek je na Pukavci, sídle jeho sestřenice Lidmily. Co tam dělá, raději nevědět, ale protože opravdu není vzorem křesťanských ctností, jsem vlastně za to ráda. K jeho vině za smrt vaší sestry nemám co říci, nevím o ničem. Souhlasím, že jeho bratr Jindřich je prudký a nevypočitatelný v záchvatu hněvu. Jestli si na mě potřebujete vybít zlost, prosím, ale učiňte tak rychle. Nechci aby u toho byla přítomna má neteř.“
Hejtman se zarazil. Tohle nečekal.

***

„Oh… ooh… oh,“ sténání se neslo lesní tišinou, na měkkém mechu klečela Markéta s vyhrnutou suknici a zezadu do ní zarážel svůj sochor Bradáč. Kolem se válely hříbky, lišky a bedly.
Muž Markétu zaskočil při sběru, kdy už nemohl vydržet, jak se už pokolikáté shýbá pro houbu a suknice se jí zdvihne až na půvabná lýtka.

Dívka se nebránila a nechala se ojíždět. Jednak by se neubránila a spíše se snažila si to užít. Konkrétně na Bradáčův ocas si nevzpomínala a nyní cítila, jak ji krásně roztahuje a vyplňuje.
Muž jí zezadu promnul přes šaty prsa a soustředil se na přírazy. Její klín byl báječně úzký, jakoby panenský… a tření tak intenzívní. Pohled na bílé pevné obliny zadku, pas a široké boky přispěl k jeho rychlému vyvrcholení a naplnění jejího lůna semenem až po okraj.

I Markéta byla na pokraji absolutního blaha, leč skončila kousek pod vrcholkem. Když bylo po všem, shrnula si šaty a jala se sbírat rozházené houby.

***

„Vrzz… buch… vrzz… buch,“ masívní lože vrzalo a rytmicky naráželo do zdi komnaty.
To Hejtman neodolal ženské kráse a zralá, nikoli stará, šlechtična mu podlehla. Ukázalo se, že i ona již dlouho v sobě potlačuje přirozenou touhu a potřebu mít pocit být žádanou a chtěnou. A Hejtman ji chtěl. Ne jako ženu – zajatkyni, ale jako ženu toužící být milována.

Gerda byla náhle nahá, on též, líbali, laskali, hladili a mazlili se na širokém loži. Její plné prsy se opět dočkaly doteků mužských rukou a bradavky zase jazyka.
Ona ho pak překvapila znalostí a poskytnutí rozkoše sáním ocasu ústy! To bylo novum, jež ocenil slastným mručením a hlazením kmitající hlavy, když mu olízala nalitý žalud a polaskala uzdičku než ho sevřela rty a začala sát.

Když byl ocas tvrdý a pevný, osedlala si ho, zavedla do sebe až po kořen a sama si přivodila vrcholnou rozkoš, zatímco Jan se plně věnoval prsům a poskytoval jí tak slastnou masáž.
Aby se uspokojil i on, převalil ji pod sebe, Gerda doširoka roztáhla nohy, aby dosáhla maximálního proniku a rozkoše, postel se rozpohybovala pod prudkými přírazy a žena ptáka cítila až v žaludku, jak byl veliký.
„Ah… dobrý Bože… ahhh,“ sténala Gerda a náhle vnímala horké výstřiky semene do lůna. Jak dlouho už to necítila? Je ale správné, že tu cizoložila? Nebude zatracena? Nakonec usoudila, že to za to stálo.

***

Uběhlo ještě pád dní, když se náhle u mlýna objevila skupina kejklířů. Dva muži a čtyři ženy. Děkovali Bohu, že nalezli živé lidi a dovolávali se božího milosrdenství.
„Už několik dní se plahočíme lesem,“ hořekoval principál, statný muž s páskou přes oko. „Jakýsi kupec nám poradil cestu lesem, ale sešli jsme ze stezky a pak se úplně ztratili a zabloudili.“

Dříve by je lapkové bez milosti sprovodili ze světa, ale za přítomnosti urozených žen k tomu Hejtman nedal pokyn. Vlastně nevadí, že tu jsou.
Zajaté ženy mu slíbily, že nebudou dělat potíže, aby nebyly zavřené v komoře a kejklíři, když si odpočinuli a najedli, uspořádali pro všechny představení. Společnost pak propadla alkoholu, jehož lapkové měli kupodivu stále dostatečné zásoby a v závěru si muži rozebrali kejklířky a zbytek večera už si lze domyslet.

Principál se synem šli spát, stejně tak urozené ženy i Hejtman.

Celou noc se domem i okolím neslo sténání, vzdychání a výkřiky souložících párů. Nadržení muži i ženy uvolnili uzdu své vášni a naplno dali průchod slasti a rozkoši.
Kejklířky se vyznaly. Díky putování světem ovládaly řadu neznámých technik vedoucích k blaženosti a vrcholu, sály mužům údy, laskaly zadek a prováděly milostné polohy církví označené jako hříšné.

***

Ráno v domě ležely čtyři mrtvoly. Bradáč, Matouš, Knut a Jarmil měli svorně podříznutá hrdla. Hejtman byl jat ve svém loži samotným principálem, z něhož se vyklubal velitel ozbrojenců hradu Makovec se svým pomocníkem a kejklířky? To byly válečnice z hradu Děvín, kde vládla kněžna Nirvána své družině složené ze samých žen.

Pan Petr z Makovce alias Peter von Mohndorf požádal kněžnu o pomoc za záchranu své dcery a sestry své manželky a společně vymysleli tento plán. Omámit lapky a bez boje se jich zbavit. Dívky z její družiny si styk užily a pak prokázaly svou bojovnost.
Markéta a Gerda tak byly zachráněny a vůdci lapků Janu Tchánu ze Snachovic a Tchýňova alias Hejtmanovi byla velkomyslně udělena milost, jakmile byla potvrzena pravost jeho slov včetně existence obou nemohoucích sester.

***

Zajetí žen nezůstalo bez následků. Obě obtěžkaly, což u Markéty bylo větším problémem, neb nebyla provdána. U Gerdy za otce dítěte byl samozřejmě označen manžel Hynek z Hlupčic, ovšem než ten se to vůbec dozvěděl, zasáhl do jeho života Jan Tchán jako nemilosrdný mstitel. Vyhledal ho a vyzval na souboj.

„Zabil jsi mou sestru, pak otce, ale nyní zemřeš ty!“ pravil rozzuřený Jan.
Hynek se jen ušklíbl.
„Je to už nějaký čas, ale co si vzpomínám, s tou malou courou jsem si pohrál, to je pravda, byla tam od toho, aby posloužila… ale za její smrt mě obviňuješ neprávem. Chceš-li ale zbytečně zemřít, je to tvá vůle,“ a tasil meč. Byl výtečný šermíř a nečekal, že by ho přemohl nějaký zeman. Jenže nevěděl nic o jeho vojenské službě v královském vojsku. A Jan byl zkušený voják. Pravda, kolik let už neválčil, ale umění boje se zas tak rychle nezapomíná.

Souboj za přihlížení svědků byl dlouho vyrovnaný. Hynek poznal, že proti sobě má zkušeného bojovníka a odrážel útoky, aby šetřil síly. Jan byl naopak zarputilý a odhodlaný bojovat do úplného konce.
Když Hynka zranil na ruce a objevila se krev, přítomný Gerhardt ze Sádku boj zastavil. Respektive chtěl zastavit, viděl, jak Hynek zakolísal, jenže následoval prudký švih meče… a Hynkova hlava se mu skutálela k nohám a opodál bezhlavé tělo padlo k zemi.

„Je mrtev,“ řekl Gerhardt suše a jaksi zbytečně. „Pomsta je završena, jsi, Jene, spokojen?“

„Zabil mého otce,“ procedil Jan mezi zuby. „Kdo ale zabil mou sestru, když ne on?“
„Nikdo. Už se s tím smiř. Ona sama se tak rozhodla. Ano, služba u Jindřicha se vymykala všemu běžnému, ale jen ona sama to ukončila. Není koho stíhat,“ řekl Gerhardt tiše.
Znal pozadí případu a byl Janovým přítelem ještě z dob služby králi a věděl, že ač byli Hynek a Jindřich násilníci, nikdy by se nesnížili k vraždě služebné, tím méně služebné zemanského původu, tedy panského stavu. Jenže Janova zaslepenost byla převeliká, ale nyní snad už se zklidní.

***

Jan se opravdu zklidnil, ale z úplně jiného důvodu. Gerda mu sdělila, že s ním obtěžkala. Byla nyní zámožnou vdovou a mohla si vybrat manžela dle svého gusta. A že zabil jejího manžela? Byl to stejně manžel na nic. Jak v loži, tak i v běžném životě. Navíc spolu ani nežili. Nyní chtěla znát Janův postoj.
Ten se k tomu postavil jako rytíř s jednou podmínkou. Že k sobě vezmou i sestry Moruši a Maruši a bude o ně patřičně postaráno. A tak se i stalo.

***

Gerda ve věku, kdy už ženy pomalu stárnou, porodila dceru Vnislavu, Porod i následné šestinedělí proběhlo v pohodě a Jan se mohl těšit na dalšího potomka, když spolu zase začali spát a ani Gerda se tomu nebránila. Celá jakoby omládla a doháněla ztracený čas.

***

Oproti ní Markéta měla tragický osud. V jejím těle vyklíčil život trojčat. Těžký porod nemohla přežít. Ani ona, ani děti. Protože neměla žádných sourozenců, její smrtí rod Makovců z Makovce vymřel po přeslici. Otec Petr měl sice několik levobočků, ale ti se nepočítali a i on je před manželkou úzkostlivě tajil.

***

Když se Gerda snažila u Jindřicha dojednat navrácení dvorce zpět do Janových rukou, nepochodila, respektive Jindřich jí sdělil, že je ochoten o tom vést disputaci, pokud ona se mu oddá v loži. Vždy se mu líbila, ale jako Hynkova žena byla nedotknutelná, což nyní není. Gerda to rázně odmítla a svěřila se s tím Janovi.
„Nech to být, drahá,“ konejšil ji a byl rád, že mu zůstala věrná. Za ten dvorec zvednutí suknice nestálo. Byl spokojený a šťastný, že jeho, chudého zemana, si bohatá šlechtična vzala za muže, dala mu dceru a postarala se i o jeho sestry. Pachtit se den co den na zabláceném a pokáleném dvoře se slepicemi, ve chlívě s prasaty, krávami, ovcemi a věčná práce na poli, v lese… Už se k tomu nechce vracet.

Velký soulad měli v loži, kde objevili jak se laskat vzájemně, kdy Jan ležel na zádech a Gerda nad ním klečela obráceně, že mohla sát jeho chloubu a on mohl jazykem dráždit její klín. Poradil mu to jistý přítel, co se vrátit ze slunné Francie a toto tam zažil. I ženy byly „tam dole“ citlivé na dotek a Jan seznal, že i pro něj je to příjemné. Její šťávy mu chutnaly a reakce jejího těla a výkřiky slasti mu zněly do uší přímo božsky a když měl přitom ptáka zpracovávaného jejími rty… jaké vyšší rozkoše může člověk dosáhnout?

A tak žili, milovali se a plodili děti až do smrti.