Konec starého mládence 01

Starý mládenec, žijící osaměle v bytě po rodičích si nedostatek příležitostí kompenzuje tím, že sbírá pornofotky a nakonec to zkusí vyrobit nějaké fotomontáže.

Život je pes. Je mi šestatřicet a jsem sám jako ten kůl v plotě, ozdoben titulem CSm. – Celkem Starý mládenec. Na ženské jsem štěstí neměl, a když mi před deseti lety krátce po sobě táta s mámou umřeli, už jsem se pak o žádnou ani nepokoušel. Oba rodiče byli naprosto skvělí a jejich odchod z tohoto světa mě silně poznamenal. Zatrpkl jsem a uzavřel se do sebe.

Pracoval jsem v jedné malé firmičce zabývající se drobnými opravami všeho druhu jako opravář všeuměl. Vodou a elektrikou počínaje a třeba zednickými pracemi konče. Dokonce jsem opravoval i drobné domácí elektrospotřebiče, i když jsem kvůli tomu musel jednou za tři roky dělat zkoušky z padesátky (Vyhláška č. 50/1978Sb. o elektrotechnické způsobilosti). Nedělalo mi problém ty zkoušky dělat, vždycky jsem je nějak zvládl, byť s odřenýma ušima. Díky tomu jsem častěji zůstával na opravách na dílně a nemusel za zákazníky, což mi vyhovovalo.

Z práce jsem chodil, pokud jsem nemusel nakoupit něco k jídlu, rovnou domů. To jsem pak jen sedl do křesla, koukal na čumbednu, nebo jen tiše vzpomínal na mámu a tátu. Ač jsem byl jedináček, rozhodně mne jako jedináčka nevychovali. Zanechali mi dvoupokojový byt v šestém patře paneláku se vším, co v něm bylo. Auto jsme neměli. To musel táta prodat, aby získal byt do osobního vlastnictví. Bál se tehdy, že mě to bude mrzet, jenže já po autě nijak netoužil ani tehdy, a netoužím po něm ani teď.

Vzpomínky na rodiče se mi zarývaly do hlavy čím dál víc. Po dvou letech už mi to tak lezlo na mozek, že jsem začal přemýšlet o sebevraždě. Stal se však neuvěřitelný zázrak. Moje vlastní mysl mě nakopla do slabin a zařvala:
„Pepku, ty blbče, sice jednou umřít musíš, ale musí to bejt zrovna teď? Kolem je plno krásnejch věcí, i když seš sám. Nauč se je vnímat a mysli si, že ti patří celej svět. Raduj se z toho, co ti zbylo!“

Dokopal jsem se k tomu, že jsem zašel ke cvokaři. Po dvou měsících jsem usoudil, že to jsou zbytečně vyhozené peníze a začal se léčit sám. Můžu říct, že překonat sebe sama, dokázat objektivně rozebrat svou osobnost do poslední mrtě, je ta nejtěžší, zato však nejúčinnější léčba, jakou člověk může podstoupit. Zabralo to. Začal jsem chodit na procházky a po roce jsem do nejmenších detailů poznal všechny lesy, louky, stráně, potoky, i osamocená stavení v širokém okolí města. Koupil jsem si digitální foťák a začal fotit kde co.

Za další rok jsem zjistil, že stovky fotek, které jsem si nechával dělat ve fotolabu, mě přicházejí pěkně draho, a že bude lacinější si pořídit počítač a naučit se zpracovávat snímky na něm. Tak jsem ho koupil. Vybral jsem si tu nejvýkonnější sestavu, jaká byla v té době k mání. K tomu jsem přikoupil potřebné programy, a trnitá cesta ke zvládnutí techniky mohla začít.

Fotografování a následnému zpracování obrázků na počítači jsem zcela propadl. Během dlouhých procházek vznikly tisíce nových záběrů, z nichž jsem si už však mohl pohodlně vybírat a zpracovávat jen ty nejlepší. Zcela logicky nadešla chvíle poohlédnout se po nových tématech. Začal jsem fotit děti, hrající si před naším panelákem, i s jejich maminkami či babičkami. Nejpovedenější snímky jsem nechal udělat ve fotolabu a daroval je těm, jichž se týkaly. Tak jsem se pomalu znovu začal seznamovat s lidmi, bydlícími v našem paneláku. Dřívější pouhé pozdravení se rozrostlo o věty typu:
„Jak se máte?“ či „To máme dneska hezky, že?“ a podobně. Když jsem někomu donesl vybrané fotky, došlo občas i na pozvání. Ta jsem však vždy slušně, leč nekompromisně odmítal. V krátkém čase, jak jsem se tak díval na monitoru na ty maminky s dětmi, jsem zjistil, že mi značně zesílily sexuální pudy. Jenže, co s tím? Po matných vzpomínkách na své mládí a na neúspěšné pokusy se ženami, jsem se rozhodl pro jednoduché a nenásilné řešení. Nechal jsem si zavést internet a jeho prostřednictvím začal navštěvovat pornografické stránky.

Z nich jsem postupně stáhl veliké množství fotografií a ve chvílích, kdy na mne přišlo nutkání, jsem se pohodlně usadil do křesla, pustil si slideshow a v poklidu si začal honit péro. Poprvé to dopadlo strašně. Než jsem se nadál, měl jsem semeno málem i za ušima. Od té doby jsem se vždycky svlékl donaha a vystříkat děti jsem chodil do koupelny. Nakonec se to pro mne stalo každodenním, někdy i vícenásobným, rituálem. Jednoho dne, při své obvyklé autoerotice, mě napadlo, že by bylo mnohem více vzrušující, kdyby se mi na monitoru zobrazovaly nějaké známé tváře, jako populární celebrity a podobně. Anebo některé sousedky. Několik z nich by stálo za to, vidět je nahé. A právě tato poslední myšlenka mi vnukla nápad, zkusit si pohrát s fotomontáží.

Moje přítomnost před panelákem s foťákem v ruce nebyla nijak nápadná. Všichni si už zvykli na to, že jsem fotil dění kolem sebe a moc bych za to nedal, že se někteří v duchu těšili na to, kdy jim zase nějaké podařené snímky přinesu. Jenže tentokrát jsem se zaměřil výlučně na sousedky. Díky mnohonásobnému zoomu jsem mohl fotografovat z dálky, aniž by někdo přišel na mé záměry. Počasí mi přálo. Bylo pod mrakem, takže bylo relativně měkké a přesto dostatečně silné světlo, které nedělalo ostré stíny. Celé dva týdny jsem mačkal spoušť, než jsem usoudil, že mám dostatečnou zásobu snímků, z nichž budu moci vybírat.
Pak jsem se do toho pustil. Z tisíců pornofotek jsem pečlivě zvolil ty, které barevně nejvíce odpovídaly snímkům, které jsem nafotil. Ta pravá dřina mne však teprve čekala. Strávil jsem u počítače spoustu nekonečných hodin, než jsem se naučil udělat fotomontáž opravdu dobře. Po prvních deseti zpracovaných obrázcích jsem se pohodlně opřel a zálibně si prohlížel vykonané dílo. Čím déle jsem se na to díval, tím větší na mne přicházela chuť.

Odložil jsem oblečení, pustil si diapásmo ve smyčce a zvolna začal povzbuzovat péro. Sousedky dělaly divy. Několikrát jsem musel přestat, abych co nejvíce prodloužil slastný požitek, který mnou prostupoval. Celou hodinu jsem to vydržel, než jsem se šel vystříkat do vany. Bylo jasné, že s fotomontážemi budu pokračovat i nadále. Jednoho dne jsem si vzal dovolenou, protože jsem potřeboval obstarat jakousi záležitost. Podařilo se mi to vyřídit neobvykle rychle a tak jsem se cestou zpátky zastavil na oběd v restauraci.
Doma jsem pak byl krátce po poledni a hned jsem zapnul počítač, abych náležitě využil tu spoustu nečekaného volna. Měl jsem rozdělánu fotomontáž jedné obzvlášť příjemné sousedky. Byla zřejmě starší než já, avšak úžasně zachovalá. Podle toho jsem jí také vybral „tělo“. Pracoval jsem na tom asi tak hodinku, než konečně dílo bylo dokonáno. A zrovna v okamžiku, kdy jsem hotovou fotografii ukládal na disk, někdo zazvonil.

Znechuceně jsem se zvedl, nechal počítač počítačem a šel otevřít. Jako na potvoru za dveřmi stála sousedka, jejíž hanbatý portrét jsem právě dokončil.
„Pane Klátil, viděla jsem vás jít domů a mně večer přestala svítit lampička, to už jsem vás nechtěla otravovat. Mohl byste mi ji spravit?“ zeptala se skoro provinile a upřela na mne své hnědé oči.
„Ale jo,“ zabručel jsem. Všichni v domě věděli, co dělám, a tak nebylo neobvyklé, že za mnou čas od času někdo zašel, abych mu spravil to či ono. Vzal jsem lampičku a zamířil do kuchyně, kde jsem měl malý pracovní stolek, na němž jsem podobné opravy prováděl. Sotva jsem porouchanou lampičku odložil, abych si vzal potřebné nářadí, zazněl za mými zády děsivý výkřik. Otočil jsem se. Sousedka, místo aby šla se mnou, uviděla otevřenými dveřmi do obýváku zapnutý monitor a zvědavost jí zavelela, podívat se co na něm mám.

„Zatracená ženská, co sem lezete?“ obořil jsem se na ni. Stála jako solný sloup, rukou ukazovala na monitor a s vytřeštěnýma očima se dívala na obrázek.
„To… to… co to… co to má…“ Rozčilením nemohla ani popadnout dech. Zašel jsem do kuchyně, nalil pořádného panáka pravé slovácké trnkovice a donesl jí ho.
„To máte z toho, že lezete, kam nemáte. Kopněte to do sebe,“ přikázal jsem jí. Bezmyšlenkovitě poslechla. Pomohlo jí to, konečně se sebe mohla dostat souvislou větu.
„Co to má znamenat?“ zeptala se znovu. „Jak jste k takovýmu obrázku přišel?“
„Nijak. Udělal jsem ho. Je to fotomontáž,“ řekl jsem podle pravdy.
„Foto… montáž? To jako že jste si někde pořídil fotku nějaký nahatý ženský a přidělal jí mou hlavu? Jak jste si tohle mohl dovolit?“
„Normálně. Je to moje soukromá věc, a kdybyste sem nelezla, měla byste klid.“
„Já se z vás zblázním. Vy si tady děláte se mnou nahatý fotky a klidně si řeknete, že je to vaše soukromá věc. Co když se objeví na internetu?“
„Neobjeví. Když dělám tyhle obrázky, jsem od internetu odpojenej a navíc jsou ukládaný šifrovaně do skrytýho adresáře. Takže i kdyby mi ten počítač někdo ukrad, nemá nejmenší šanci na ty fotky přijít.“
„Já to stejně nechápu. Proč to děláte? Co z toho máte? To přece není normální, dělat takovýhle fotky.“
„Je to normální,“ oponoval jsem jí.
„Jak, normální. Jestli je tohle normální, tak vy jste potom nenormální,“ řekla naprosto nelogicky.
„Nebudu se o tom s váma hádat. Je moje chyba, že jsem nevypnul počítač a vy sem mohla strčit svůj zvědavej nos. Mohl jsem mít klid já i vy. Nebudu vám vysvětlovat něco, co zřejmě nejste schopná pochopit.“
Pohlédla zpátky na monitor, pak znovu na mně a řekla:
„A co kdybyste to zkusil?“
„A co?“
„Vysvětlit mi to.“
„Běžte do háje. Copak by to mělo smysl?“
„Třeba jo. Jestli ty důvody, proč tohle děláte, budou opodstatněný, pro mne za mne vám i uvěřím.“

Najednou mne zavalil vztek. Zatracená ženská, strká čumák kam nemá, a nakonec mne ještě bude chtít poučovat nebo dokonce soudit. Muselo to na mně být pěkně vidět, protože najednou nesměle špitla.
„Nechtěla jsem se vás dotknout.“
„Už se stalo, milostivá. Něco vám k mý nenormálnosti řeknu. V životě jsem neměl, nemám a asi už nikdy mít ženskou nebudu. A tak ty chutě, který na mně přijdou, eliminuju tím, že si sednu k počítači, pustím si přehlídku pornofotek včetně těch vylepšených, a v klidu a pohodě si při tom vyhoním brko. Dostačujícím způsobem mně to uleví, nic mne to nestojí a nikomu tím neublížím. Podle vás by asi bylo normálnější, kdybych svý potřeby ukájel přepadáváním ženskejch v parku nebo ve tmavých uličkách či sklepech. Jenže to já jaksi nemám v povaze. Jsem proto nenormální?“
„Ne, to nejste. A moc se vám omlouvám. Člověk někdy ze svýho vlastního světa nechce vidět, že někdo druhej může mít ten svůj svět úplně jinej. Stejně dobrej nebo i lepší.“
„Jo. Tak jsme si to vyříkali a já konečně můžu jít spravit tu lampičku,“ uzavřel jsem naši diskuzi a nakročil ke kuchyni. Chytila mne za ruku.

„Máte víc obrázků, na kterých jsem já?“ zeptala se.
„Jo, mám.“
„Mohla bych je vidět?“ Pokrčil jsem rameny, sedl si k počítači a uložil dokončený obrázek. Pak jsem otevřel v prohlížeči adresář s jejími „fotografiemi“ a spustil ve smyčce obrazovou show.
„Můžete se na to koukat, jak dlouho chcete. Půjde to pořád dokola,“ oznámil jsem jí a přepustil místo u počítače. Sám jsem se pak odebral do kuchyně, abych konečně opravil donesenou lampičku.