Královský rádce 02

Lešek ze Semelka, purkrabí královského hradu Ratimířov a Ryška z Kunihlav byli oddáni o měsíc později na královském dvoře, kdy jim sám panovník předal osobní dar, listinu převázanou stříbrnou stuhou a novomanželka obdržela nádherný zdobný pásek.
Dar od panovníka obyčejnému purkrabímu byla nevídaná pocta a zlé jazyky hned tvrdily, že to nebylo zadarmo. Samozřejmě nic není zadarmo, ale jak a co to bylo, bylo jen mezi novomanžely, panovníkem a královnou.

***

Během svatebního veselí poskytl král Leškovi slyšení. Věděl, že Lešek mu chce poděkovat.
Přijal ho zcela neformálně a přátelsky.
„Můj pane, jsem poctěn…“ nebyl Lešek mocen slova.
„Odteď tvůj rod bude na tebe hrdý, že ses domohl takového majetku,“ řekl král. „Nu, za věrné služby to snad je dar odpovídající…“

„Budu ti věrně sloužit do smrti, pane,“ drmolil Lešek. „Nevím, jak se ti odvděčit za tolik dobrodiní.“
„No no, nač ta skromnost?“ opáčil panovník. „Páni ze Semelka nejsou jen tak někdo. Tvůj děd byl nejvyšším hofmistrem, bratr tvého otce byl kanovníkem kapituly. Stále věrně sloužíte koruně. Myslím, že hrad si plně zasloužíš. A že ses oženil, tím si mě potěšil nejvíc. Myslel jsem, že si odvedeš k oltáři Lyšku, no… i Ryška jistě má nesporné půvaby. Nyní už běž vykonat obřad naplnění svazku a až ti Ryška dá syna, přijmu ho u dvora za panoše.“

***

A tak zatímco Ryška s Leškem plnili na loži svatý obřad naplnění manželství, v králově loži spočinula Lyška. Protentokrát to Markéta tolerovala. Vlastně i tak nemohla nic dělat. Tohle byl vrchol každého veselí. Povolné holky a ctihodní mužové v jednom loži.

Lyška krále uspokojila svým milostným umem, vášní a divokostí mládí a když ho opouštěla, ležel v posteli zcela vyčerpaný.

To Lešek s Ryškou se milovali sice vášnivě, ale ne divoce s o to intenzívnějším prožitkem. Pak se navrátili do sálu jakoby nic a pokračovali v hodování.

***

Jak se na správnou manželku sluší, Ryška hned po svatbě otěhotněla. Své těhotenství zjistila i královna a o sedm měsíců později se k nim přidala i Lyška.
Původcem a otcem dětí byl Lešek. U královny to tak jisté nebylo, ale i kdyby to byla pravda, nedozvěděl by se to. Nikdy.

Lyška s manžely žila na Ratimířově a prostě se stalo, když Ryška nemohla již plnit své manželské povinnosti, že pravidelnému styku navyklý Lešek prostě sáhl po nevlastní dceři. A ta se mu nebránila. Užívali si milování plnými doušky a Lešek ji důkladně plnil semenem, až se stalo, co muselo.
Aby se jí nenarodil panchart, muselo se vše neprodleně řešit, dokud na ní ještě nebylo nic poznat.

Lešek oslovil svého souseda Kunráta z Kostelce, o němž věděl, že je sám a bezdětný.
Postarší šlechtic nabídku přijal. Sám už v dítě nedoufal, ale mladá dívka mu potomka ještě dát mohla. Tři manželky pochoval, dvě děti mu zemřely coby batolata, neměl asi od Boha přáno, ale nyní mu svitla naděje.
Co je Lyška zač, poznal na svatebním loži, kdy skončil zcela zničený, usouložený takřka k zemdlení a nevěděl, zda má být z takové ženy šťastný nebo ne.

Ohlášení těhotenství ho potěšilo, ale nocí, kdy ho Lyška nutila k plnění manželským povinností, se skoro až bál. Měl už svůj věk a chtěl spíše klid. V mládí zvedal kdejakou suknici, ale nyní byl rád, když se mu úd pevně postavil. Lyška ovládala řadu technik, jak toho docílit, ale Kunráta už styk zkrátka moc nebavil.
Není proto překvapením, když do roka a do dne se Lyška z Kunihlav stala vdovou a dočasnou správkyní Kosteleckého panství svého syna Čestmíra do doby než dospěje.

***

Ryška dala Leškovi syna pojmenovaného Břeněk. Chlapec rostl jako z vody a když dosáhl věku panoše, král splnil svůj slib a přijal ho ke dvoru, kde se mu dostalo patřičného vzdělání. Lešek se dočkal ještě dcery Rozálie a dalšího syna Jindřicha, než ve věku dvaašedesáti let zemřel. Hrad Ratimířov zůstal v držení rodu a Ryška v něm žila až do své smrti o deset let později..

***

Léta plynula a Břeněk Semelka von Ratimirzow, jak se nyní vznešeně psal, obdržel rodový erb – kalamář a husí brk v modrém štítě, jako doklad vzdělanosti příslušníků rodu. Sám byl členem královské rady a často cestoval po celém království a poznal tak řadu měst a hradů.
Jednou se zastavil na noc na hradě Krakovec.

Pán hradu Jindřich Štefl ho uvítal se slovy: „Máš štěstí. Dnes bude v kapli hovořit mistr Jan z Husi.“
Břeněk věděl, o koho jde. V Praze se mluvilo o blouznivci, jenž chce měnit církev a brojí proti odpustkům a vůbec vede kacířské řeči. Přesto do hradní kaple zašel.
Ven vyšel v zamyšlení. Slova kněze mu tak kacířsky nezněla. Řada myšlenek a celkový obraz byl pravdivý. Církev potřebovala reformu.

U večeře však na Husa zapomněl a raději se věnoval pečené huse na míse před ním. Večeře byla vskutku opulentní, ač se žádný svátek neslavil.
„Proč to?“ zeptal se vedle sedícího tlouštíka.
„Mistr Jan míří na koncil do Kostnice obhájit své učení. Od císaře Zikmunda obdržel ochranný glejt, takže jsme bez obav. Zítra odjíždí. Náš pán mu velmi přeje aby uspěl a proto dal nachystat tolik jídla. Už dlouho jsem se tak nepřežral… hyk… budu muset se jít vyprázdnit… dovol, pane,“ hrnul se muž ven ze sálu.

Zatímco Jindřich se srdečně bavil s mistrem Janem, jeho žena Kateřina vedle něj seděla jako puťka. Nikdo si jí nevšímal… až na Břeňka.
Ten sice seděl stranou, ale naštěstí tak, že na ni dobře viděl. Byla to upjatě se tvářící žena, ne úplně mladá, ale stále hezká. Plavé vlasy měla spletené do copů umně stočených na hlavě do korunky. To ještě nikde neviděl. Mlčky jedla, občas se porozhlédla po okolí, až se náhle jejich oči střetly!
Ihned uhnula pohledem, zrudla a Břeněk učinil totéž. Netrvalo dlouho a zase se na sebe podívali. Tentokrát déle a žena se poprvé pousmála. Břeněk zvedl pohár s vínem a naznačil přípitek. Žena se zapýřila a přikývla, že rozumí.
Takto si spolu očima „hráli,“ než po jídle nastala volnější zábava, tvořily se hloučky hovořících rytířů, služebnictvo sedící u panského stolu se rozešlo a do sálu nastoupili panošové a děvečky se džbány vína.

Břeněk vstal a šel se paní Kateřině poklonit. Nejdříve požádal jejího manžela o dovolení, to dostal a pak se jí poklonil a vychválil její krásu přesně dle rytířských regulí a vychování.
„Tedy, pane Břeňku…“ řekl pochvalně Jindřich Štefl. „Sám bych to nesvedl lépe. Mám tu s mistrem Jenem cosi neodkladného. Věnuj se a zabav, prosím, mou ženu,“ a odvrátil se zpět ke svému hostu.

Kateřina vstala a usedla s Břeňkem do výklenku u okna, kde bylo kamenné sedátko potažené kůžemi. Byly tu v soukromí a zároveň všem na očích, o nastražených uších nemluvě.
Hovořili spolu uctivě a formálně, než Kateřině víno více stouplo do hlavy a začala být důvěrnější, než by asi i sama chtěla.

A tak se Břeněk dověděl, že život na Krakovci je sice příjemný a pohodlný, ale že manžel bývá často pryč a ona se nudí… tu se začervenala…a trpí samotou.
„Nemám rád smutné ženy. Mohu vás nějak rozveselit?“ řekl Břeněk dvorně.
„Jste milý, ale vidím vám na očích, jaký druh veselí máte na mysli, což jako počestná vdaná žena musím ohodnotit jako opovážlivé a nehodné rytíře. Proto mne omluvte.“
Kateřina vstala a nejistým krokem zamířila ze sálu.
Břeněk chvilku počkal, pak se i on vytratil ven a zamířil za ní. Na hradě se nevyznal, zato opodál stojící strážný ano. Za stříbrňák mu ochotně prozradil, kde jsou komnaty fraucimoru.

Břeněk ženu zaskočil v její komnatě, ještě samotnou a oblečenou. Seděla u truhly a cosi v ní hrabala. Když vstoupil, polekaně vstala a ustoupila do rohu.
„Co tu chcete?“ vyhrkla.
„Odešla jste příliš rychle… bez rozloučení,“ řekl Břeněk tiše a natáhl k ní ruku.
Váhavě ji přijala a nechala se přitáhnout blíž, až ji Břeněk mužně objal kolem pasu.
„Ach… neměli bychom…“ špitla Kateřina.
Břeněk ji umlčel polibkem.
„Nesmíme…“ opět se ozvala, ale pak se jejich rty spojily ve vášnivém líbání. Citově Vyhladovělá žena mu nabídla jazyk a sama mu s ním vjela do úst.

Cítila, jak se ocitá v jeho pevném objetí, což v ní vyvolalo příval slasti. Jeho ruce cítila všude po těle, na prsou i zadku. A pak padala zády na lože, vnímala, jak jí vyhrnuje šaty a poté už přišla jen dlouho nepocítěná slast a rozkoš.
Tuhý ocas jí nemilosrdně raboval a projížděl klínem, dlouho nedotčenou zahradou rozkoše, cítila každičkou jeho část, jak se jí tře a masíruje v lůně, jak ji krásně vyplňuje a ona se mu ochotně poddává…
„Ah… ah… ah… Svatá Matko… ooooooch,“ vykřikla, když jí tělem projela silná nezvladatelná vlna slasti skoro až k omdlení. Byla to neuvěřitelná rozkoš vyvrcholení a Břeněk do ní pumpoval nastřádané sémě. Už nějaký ten den neměl v loži ženu, i když se nebránil ani povětrným ženštinám ve městech, spal teď několik dní na lůžku sám. Tohle bylo zcela nečekané, ale příjemné.

Po vystřízlivění ženu zalil pocit studu, ponížení ale i vzrušení, což ji vyděsilo a rychle ho vykázala z komnaty. Pak zavřela dveře na závoru a rozplakala se.

A druhý den, než Břeněk odjel, se v sále ani na nádvoří neukázala.

***

Břeněk sice nepodlehl Husovu učení, ale jeho smrt ho přesto rozezlila. Vždyť měl glejt? Jak mají lidé mít k církvi úctu, když sama porušuje úmluvy a smlouvy?

Lidmi neoblíbený panovník mezitím lavíroval mezi katolíky a Husovými stoupenci a stále častěji se uzavíral se svými milci na alkoholových dýcháncích. Břeněk se těchto kratochvílí neúčastnil. Cosi viselo ve vzduchu a královská rada vládla místo krále.

Po vypuknutí nepokojů a smrti vladaře opustil Prahu a navrátil se domů na Ratimířov, kde zatím vládl jeho mladší bratr Jindřich. Ti dva se v lásce moc neměli, ale nyní bylo třeba spojit se proti nepříteli. Ovšem kterému?
Břeněk horlil pro Husa, Jindřich byl zapřisáhlý katolík. Nakonec se dohodli. Hrad budou hájit proti všem a v podhradí ať si každý vyznává svoji víru, hlavně když bude klid a poddaní to kupodivu respektovali. Pár jich sice uteklo z panství pryč na nějaký Tábor či kam, ale ostatní tu zůstali. Proč by někam odcházeli?

***

Zemi zasáhla bouře domácí války. Příznivci upáleného Husa, kterým se posměšně říkalo husité, povstali proti zavedenému řádu. Nejhůře činil jakýsi Žižka, kterého nikdo nepřemohl. Dobýval města, hrady, kláštery a nemilosrdně katolíky potíral mečem i ohněm.
Bratrům bylo jasné, že by se mu neubránili, ale zatím se jejich panství nebezpečí vyhýbalo.

Jednoho dne stanula pře branou zbědovaná mladá dívka v v rozedraném hábitu jeptišky.
Na nádvoří klesla na kolena a drmolila, že jejich klášter byl přepaden kacíři, vyrabován a zapálen.
„A co ostatní jeptišky? Kde skončily?“ zajímali se bratři.
„Mnichy z bibliotéky upálili ve stodole… a sestry… zhanobili a zabili,“ štkala dívka.
„Zhanobili a zabili?“ kroutil pochybovačně hlavou Břeněk.
„Vlastně… nevím… odvlékali je pryč… a sestru Boromeu jsem viděla ležet mrtvou… prosím, pomozte… už nemohu dál,“ dívka zjevně nebyla zcela při smyslech a děvečky ji uložily v čeledníku.

„Tady vidíš ty své husity!“ hartusil Jindřich. „Zabíjí nevinné ženy… to jsou křesťané? A ještě je hanobí! Ubohé jeptišky.“
Břeněk mlčel. Nebyl husitou, jen hájil myšlenky mistra Jana, jež mu nepřišly tak kacířské, ale tohle bylo příliš. Proč tolik násilí ve jménu víry? Vždyť všichni vyznávají stejného Boha.

Později zašel do čeledníku, kde již dívka pookřála a znovu si s ní promluvil. O čem hovořili, však pomlčel. Dívku nakonec na hradě nechali žít. Ukázalo se, že jde o novicku, jež ještě nesložila slib čistoty a donedávna byla dcerou chudého chalupníka, takže práci v hospodářství rozuměla.
A když ji pak jednou zahlédl na kopce sena s roztaženýma nohama a na ní přirážejícího čeledína Matěje, došlo mu, že na klášterní život již evidentně docela zapomněla a ještě možná ráda.

***

Břeněk, na rozdíl od Jindřicha, ženu neměl a dalo by se říct, že mu docela chyběla. Mezi čeledí bylo svolných děveček dost, ale moc se mu nechtělo se s nimi zahazovat. Jenže jen Jindřichova žena Zuzana byla jedinou urozenou ženou v širém okolí a nebylo tedy s kým vybít svou potřebu.
Sám netušil, že ani on není Zuzaně lhostejný a že na něj nahlíží jinak než na švakra. V porovnání s trochu omezeným Jindřichem, který neopustil celé roky panství, byl vzdělaný, světaznalý a celý urostlejší, zkrátka mužnější.

Zuzaně bylo přes dvacet let, ale stále nedala muži syna. Porodila už dvě dcery, ale Jindřicha zajímal jen syn a často se na ženu vztekal a byl hrubý. Že by mu pak láskyplně vyhověla v loži bylo iluzorní. On si na ni jen vybil svůj chtíč a to bylo vše.
Zuzana si připadala jako nádoba na sémě a ne jako žádoucí žena, co touží po pohlazení, polibku a ne jen býti naplněna semenem v několika málo polohách, které Jindřich užíval a hlavně zezadu, což ji bolelo. Proto pohlížela na Břeńka jako na muže, jež určitě je k ženám dvornější a něžnější, jak chápala z náznaků při vyprávění různých historek, co kde a kdy zažil.
Každým dnem si dodávala odvahu dát mu svou přízeň více najevo, ale vždy se stáhla z obavy z manžela a jeho prchlivosti. Věděla, že bratři se nemají příliš v lásce a drží spolu kvůli nebezpečí zvenku, ale co až to všechno jednou skončí?

***

Jízdní oddíl katolíků, který stanul před branou zavřeného hradu, uvedl v pohotovost celou posádku. Jindřich jim chtěl otevřít bránu, ale Břeněk ho zadržel.
„Na něčem jsme se dohodli, bratře!“ a na slovo „bratře“ kladl zvláštní důraz.
„Ale promluvit s nimi venku snad mohu?“ ušklíbl se Jindřich, vyšel ven a brána se za ním hned s třesknutím zavřela.

Břeněk vše pozoroval z hradeb, když náhle uslyšel za sebou tichý hlas Zuzany.
„Co tam vidíš? Bojím se…“
„Není čeho. Nejsme husiti… a hrad tahle skupinka dobít nemůže,“ odvětil Břeněk.
„Ale co když zajmou Jindřicha a budou chtít výkupné?“ hlesla Zuzana.
„Proč by to dělali? Tohle nejsou žádní hrdlořezové,“ mínil Břeněk a pojednou cítil její ruku tam, kde by ji neočekával. Zavrtěl se a dotyk ihned zmizel. Zuzana ho objala kolem krku.
„Musím ti to říct! Teď hned nebo už nikdy. Toužím po tobě, soužím se celé noci. Nenávidím Jindřicha a miluji tebe… zoufale… celým srdcem!“
„Zuzano, to přece nemůžeš… nemůžeme… nesmíme!“ vykřikl Břeněk, ale nesnažil se zbavit jejího objetí.
„Aspoň jediné políbení, prosím!“
Polibek se změnil ve vášnivé líbání a kdyby si neuvědomili, kde se nachází, kdoví, kam by až zašli. Touha obou byla příliš silná.

Jindřich se vrátil na hrad, nechal na dvoukolák naložit nějaké potraviny a víno a osobně se skupinkou strávil večer v jejich ležení v podhradí. Na hrad je prostě Břeněk vpustit odmítl.
Ten večer pak cizoložil s jeho ženou.
Zuzana byla dychtivá a rozvášněná a zároveň se jí v očích zračila nejistota. Bude Břeněk něžný a ohleduplný? Bude se mu líbit?
Měla sice souměrnou postavu, ovšem dosti štíhlou, ani prsa nebyla příliš plná, zkrátka zcela nenaplňovala měřítko krásy pro urozenou ženu. Byla však pohledné tváře, hladké a bílé pokožky a tím vyrovnávala zmíněné nedostatky.

Břeněk ji nechtěl zklamat a přistoupil k milování opravdu něžným způsobem. Dlouho se líbali a mazlili a on nevynechal jediné místečko na jejím těle bez polibku či pohlazení. Citlivá prsa a bradavky jí dlouho laskal jazykem a hladil a mnul rukou a dokonce ji i jazykem laskal v klíně!
Když se tam sklonil hlavou, Zuzana mu bránila „ne… ne,“ ale nakonec podlehla a nyní se svíjela v záchvěvem slasti a doposud nepoznané rozkoše.
Klín považovala na místo odkud vzejdou děti a kudy se do ní dostává sémě. To bývá sice i příjemná záležitost, ale to je vše, ale že může dojít slasti i bez údu, ji nikdy nenapadlo. Cítila se uvolněná, vzrušená a sama toužící po silném tvrdém ocase, jež sevřela rukou a nehodlala pustit, když se nad ní Břeněk rovnal.

Nakonec ho vpustila do své mokré tůně a slastně vydechla, jak ho lůno ochotně a hladce přijalo. Jeho ocas nebyl moc velký a přitom cítila jeho silné tření, pohyby a celkové vyplnění.
Začala hlasitě vzdychat do rytmu stále se zrychlujících přírazů.
„Ano…oh… oh… to je krása… Bože… dej mi svoji mízu… chci to… cítit… anoo… ještě,“ zmítala se ve víru nastupující vrcholné rozkoše a Břeněk přirazil naposled a pumpoval do ní semeno v mohutných výstřicích.
Zuzana dosáhla vrcholu a poševními stahy ždímala jeho ptáka do poslední kapky. Bylo to okouzlující slast a uvolnění.

Znovu se začali líbat, ale nakonec to ukončili. Jindřich nemusel být v táboře dlouho a už tak hrozně riskovali.

***

Ráno Břeňka vzbudil poplach. Vyrazil na hradby a spatřil v podhradí hořící chalupy. Nehořela však celá vesnice, jen obydlí kališníků.
„Co to má znamenat?!“ rozkřikl se na bratra.
Ten se tvářil neméně vyděšeně.
„Já… já nevím. K ničemu jsem je neponoukal… jen… jen,“ blekotal.
„Co jen? Cos jim napovídal?!“ byl Břeněk zlostí bez sebe.
„No… jen o tom klášteře… nic víc,“ choulil se Jindřich před běsnícím bratrem.

Ten si ho ale nevšímal a smutně hleděl na tu apokalypsu, kterou nemohl zastavit ani jí zabránit.
Tam dole umírali jeho poddaní pro svou víru a až sem se nesl nářek umírajících, křik pryč odvlékaných žen a hukot plamenů stravujících vše, co jim stálo v cestě.

Když bylo po všem, vyrazil Břeněk s čeledí do vsi.
Byl to hrůzný obraz. Mrtvoly mužů, žen, mnohde s vykasanými suknicemi, ba i dětí, dohořívající trosky domů, postřílený i volně pobíhající dobytek a okolo stojící sousedé katolického vyznání. Ovšem i ti měli své mrtvé. Útočníci moc nerozlišovali. Chtěli hlavně kořistit.

Naštěstí nezahynuli všichni vyznavači kalicha. Ty zbylé vzal Břeněk pod svou ochranu do hradu a Jindřich tentokrát ani nemukl. V očích Zuzany se jí však definitivně zhnusil.

***

Mezi bratry nastal rozkol. Jindřich trval na svém, že nikoho k pomstě nevyzval a bylo to plně v rukou velitele oddílu. Jednalo se prý o pána z Konopiště, zapřisáhlého nepřítele husitů. Netušil, jaký je to vyvrhel, byť katolík.
Břeněk zase Jindřicha vinil, že se vůbec o klášteře zmiňoval, když se nenachází na jejich panství a nemají s ním nic společného.
Pohádali se a pak ho Jindřich úskokem dal zajmout svými věrnými ozbrojenci a uvrhl do hradního žaláře!
Zároveň napsal list sestře Rozálii, jejíž urozený manžel disponoval početnou posádkou, zda by mu neposlala posily. Tušil, že husité se o zdejším masakru dovědí a určitě se pokusí hrad vzít ztečí.

***

V temném hradním podzemí byly slyšet jen kapky vody nekonečně dopadající na kamennou zem. Jinak tu bylo ticho a mrtvolný puch. Ne, že by tu tlely mrtvoly, ale kromě krys tu občas přebýval nějaký vězeň a ten něco musel jíst a někde vykonávat potřebu… a tohle už nikdo neuklízel.

V ohybu chodby se náhle objevil svit louče a obrys postavy, z níž se vyklubala Zuzana zakrytá pláštěm s kapucí. Teď stála před mříží, kde v kobce na hromádce shnilé slámy seděl Břeněk a podřimoval, zatímco krysy mu ujídaly z misky jídlo. Kolem v držácích hořelo pár loučí, jinak tu byla tma. Vskutku nehostinné místo.

„Břeňku!“ křikla Zuzana, ten sebou trhl a krysy se rozutekly.
„Co je? Bože… tos ty, Zuzano? Co tu děláš?“ vyskočil Břeněk na nohy.
„Přišla jsem tě zachránit,“ třímala v ruce klíče. „Žalářníka se neboj. Stejně jako Jindřicha. Víc ti povím až nahoře. A tumáš,“ zpod pláště mu podala meč.

Žalářník ležel nahoře na zemi s dýkou zaraženou v hrudi a překvapivým výrazem ve tváři a Jindřich ležel nahý ve své komnatě na loži zbavený života stejným způsobem.
„To ty?“ zeptal se Břeněk jaksi zbytečně.
„Musela jsem. Dnes byl Jindřich obzvláště nechutný. Nutil mě… ee… musela jsem mu… ehm… no, rozhodl se tě popravit. Jen tak, bez soudu. Prostě jsi mu překážel. Psal vaší sestře list s prosbou o nějaké vojáky. Asi chtěl s těmi husity válčit. Mě tohle ale nezajímá, já chci tebe…“ Zuzana ho něžně políbila.

Břeněk byl ohromen, čeho je milující žena schopna. Zabít manžela, proklestit si cestu do vězení a osvobodit milence. Teď aby se střežil jí taky nějak ublížit.

Na hradě dal vyhlásit, že jeho bratr Jindřich byl úkladně zavražděn neznámým vrahem, kterému se, bohužel, podařilo uniknout.
Čeleď smrt pána vzala na vědomí zamlkle. Mysleli si ledasco, ale není radno se mezi pány plést. Zvlášť poté, co Břeněk dal okamžitě popravit dva ozbrojence, jež ho z příkazu bratra zajímali. Pokud měl Jindřich mezi čeledí další věrné, ti to z pochopitelných důvodů tajili.

***

Silný husitský voj pod velením hejtmana Záviše z Kotěvic a Jana Okáče z Dubé, dorazivší ke hradu, se nezdržoval s vyjednáváním a hned zaútočil.
První útok byl hravě odražen, ale Břeněk si byl vědom malé početnosti obránců. Zapojit do obrany mohl sice čeledíny a děvečky, ale ti nevládli zbraněmi, neuměli se krýt a do boje se jim moc nechtělo.
Břeňkovi se nakonec podařilo hejtmany přimět k rozhovoru, které se konalo v husitském ležení a Břeněk tam přišel v doprovodu jednoho svého ozbrojence a beze zbraně.

***

„Nejsem husita, či jak si říkáte,“ řekl hejtmanům na úvod. „Ale ctím myšlenky mistra Jana a vaši víru na svém panství ji nijak neomezuji.“
„Ve jménu Boží pravdy tu bylo povražděno mnoho našich bratří a sester. Ale tys jim nepomohl,“ oponoval mu hejtman Jan Okáč.
„Nemohl jsem. Nejsem na hradě sám. Je tu i mnoho katolíků,“ vysvětloval Břeněk a Záviš přitakal. „Právě proto to hnízdo musíme spálit.“
„Ctím sice kalich, ale svůj domov budu muset hájit ze všech sil,“ pokrčil rameny Břeněk.

Muži viděli, že takto nic nezmohou a dobývat pevný hrad není snadná záležitost. Zauvažovali pragmaticky a změnili taktiku.
„Dobrá. Uděláme to jinak. Kdo je naší víry, může zůstat, ostatní odejdou a nic se jim nestane. To je dobrá nabídka, ne?“

Břeňka přerod v husitu nijak vnitřně nebolel a věděl, že řada obyvatel také tak učiní a zarputilí katolíci mají slíbený svoboný odchod. Nic jiného se asi dělat nedalo. Kromě zoufalého odporu a ztrátě hrdla bez slitování. A odpověď od sestry Rozálie, ani vojenská pomoc nikdy nedorazila. Proto po krátkém přemítání souhlasil.

***

Hrad opustilo jen nemnoho obyvatel. Ostatní zůstali a přijali kališnickou víru, kterou v nich udržoval farář dosazený sem přímo z Tábora.
Břeněk svůj život spojil se Zuzanou a vstoupili spolu do manželství a zplodil s ní tři syny. Celkem tedy měli pět dětí.

Ve víře byl jen vlažným husitou, neúčastnil se žádných bojových srážek s křižáky a jakmile se situace v království uklidnila, vrátil se do náruče katolické církve.
Se Zuzanou prožil dlouhý život plný lásky, štěstí a milostných hrátek, nejen za účelem plození potomstva, ale i pro radost, slast a rozkoš a na panovnický dvůr a do královské rady se již nikdy nevrátil.