Lakedaimonský 01

Bitevní pole zahalil zvířený prach. Zákeřný útok skupiny jezdců neuspořádanou jednotku hoplitů dokonale zaskočil a rozdrobil. Někteří zmateně hledali ostatní a většina se snažila skrýt v nedalekém řídkém lesíku. Velitel ale neměl čas ani sebemenší možnost pokusit se spojit bojovníky do klasické obranné falangy. Stěží přežil první nájezd a druhý mu bude podle všeho osudný, nedělal si zbytečné naděje. Pravá ruka mu krvácela, vybavil si, jak na poslední chvíli štítem odrazil dlouhé kopí, které mu ale přesto ostřím přejelo předloktí těsně pod chráničem. Svoje vlastní kopí ale přitom upustil a nebyl čas ho hledat.

Koutkem oka ještě zahlédl, jak Štír, nejzkušenější a nejlepší bojovník jeho jednotky, padl k zemi bez helmy se zkrvavenou tváří. To bylo možná horší než jeho vlastní zranění. Ostatní byli mladí nováčci a tohle měl být jen klidný přesun. Kdo by čekal perskou jízdu tak hluboko na řeckém území. Ruka nebolela, ale krev stékala po paži dolů, jílec meče nepříjemně klouzal. Rychle si otřel dlaň do červeného pláště, pak rozepnul sponu a odhodil ho na zem.

Prach se alespoň trochu rozptýlil, konečně uviděl nepřátele. Kroužili ve stínu ostrého pahorku, odkud se před chvilkou tak osudně vynořili. Bylo jich až podivně málo, snad jen dvacet. Uprostřed skupiny spatřil velitele v pestré lehké zbroji, se zvláštní helmicí a dlouhými spletenými vousy. Mával kopím a pokřikoval na svoje jezdce. Pak ale trochu popojel a snažil se prohlédnout prachem, něco zavolal na dalšího bojovníka, urostlého pořízka se svalnatými nahými pažemi.
Kývli na sebe a rozjeli se přímo k veliteli, zpočátku obezřetně, ale zrychlovali a zvedli kopí do útočného držení.

Spartský velitel uchopil pevně krátký meč a zvedl štít. Snažil se sledovat oči obou Peršanů, neprodat jim svou kůži lacino. Pokud neudělají chybu, nebudou jeho šance nijak velké. Buď projedou kolem něj v plné rychlosti a bodnou nebo strhnou koně těsně před ním do strany, zakryjí mu oči prachem a pak použijí svoje dlouhé zbraně. Soustředil se jen na Peršanovy oči a snažil se z nich odhadnout jeho záměr. Jezdec se opovržlivě usmíval a sklonil se v sedle. Takže asi přímý útok, nejjednodušší řešení.

Na velkou přípravu neměl čas, zapřel se, koně už byli skoro u něj, zahlédl útočící ostří, stačil ho štítem odrazit a přikrčil se, aby unikl druhému. Jenže ten si chytře ponechal nepatrný odstup a zaútočil do nekryté strany. Pokusil se rychle přesunou štít, ale spatřil jen lesknoucí se ocelový hrot mířící mu přímo do tváře.

Neočekával klidně smrt, na to byl příliš dobře vycvičený. Chtěl ještě kopí srazit mečem, ale sklouzl mu v zakrvácené dlani a špatně se přetočil. Navíc tím ztratil poslední možnou chvíli na únik do strany. Už nešlo dělat nic. Přivřel oči.
Ocel třeskla o bronz, myslel si, že kopí zasáhlo helmu a svezlo se po ní stranou. Ale pak před sebou uviděl štít. Kůň projel těsně vedle něj, muž sotva stihl uskočit stranou a převalit se. Štír stál nad ním, hlavu nakloněnou doprava, aby mu krev z rozseknuté tváře stékala stranou a vesele se zubil.
„Rychle na nohy, Archidame.“

Vyskočil, uchopil štít, nezdržoval se odpovědí. Oba jezdce teď jen slyšeli kousek opodál, cosi na sebe pokřikovali, oblak prachu jim poskytoval dočasnou ochranu. Na domluvu nebyl čas, jen si ukázali pozice, kousek od sebe, aby se jezdci museli alespoň trochu rozdělit. Přikrčili se, levou nohu a ruku se štítem vysunuli dopředu, pravou paži držící meč připravili pro útok. Všiml si, že Štír má u nohou kopí, kdo ví, kde ho stačil sebrat. Ušklíbl se, jeho spolubojovník a přítel neudělá ostudu své přezdívce. Už se k nim řítili, pestrobarevný na velitele a urostlý chlap na Štíra. Na předloktí levé ruky, kterou vedli koně, měli lehké kulaté štíty. Dlouhá kopí mířila na cíle.

Archidamos sledoval už jen Peršanovy oči, byly odhodlané a soustředěné, ani stopa strachu nebo paniky. Zahlédl v nich bojechtivou radost, když vyrazil kopím proti řeckému veliteli. Ta se ale změnila ve zmatek, kopí proletělo neškodně vzduchem. Spartský velitel bleskově odhodil štít, přehodil meč do levé ruky, uskočil doprava a sekl přesně pod perský kryt, z jezdcovy nohy vytryskla krev, ale udržel se na koni.

Zprava uslyšel překvapený výkřik, zahlédl, jak urostlý Peršan padá z koně, v břiše hluboko zaražené kopí. Jeho velitel byl zkroucený v sedle, vracel se k hloučku spolubojovníků. Archidamos zvedl štít a postavil se, Štír vedle něj.

„Ke mně, Lakedaimonští, všichni ke mně, je to jen pár kozích ksichtů,“ řval. Z prachu za nimi se vynořilo několik postav.
Slyšeli, jak za jejich zády přibíhají mladí bojovníci, udeřili hlasitě jílcem meče do štítu, jakmile zaujali svou pozici. Mimoděk počítal údery, nebyli všichni, ale dost na pohodlné odražení útoku. Zaujali nacvičený útvar pevné falangy. Nepřátelé chvíli váhali, ale pak zmizeli mezi skalami, odkud se před chviličkou tak osudově vynořili, zraněný velitel skrytý uprostřed skupiny.

„Divné, tak velká skupina kozích ksichtů daleko od svých, to nepamatuju.“
„Ani já ne, Štíre, něco se děje.“
„Zatraceně, neměli jsme uvolnit formaci, pitomá chyba. Museli kolem čmuchat dlouho a zaútočili v pravou chvíli, to se musí nechat. Nebyli to žádní pitomci. Divný. Navíc šli hlavně po nás dvou.“
„Věděli, že bez velitelů mladé postupně dostanou.“
„Tak, naučili se toho dnes hodně, naši zelenáči.“

Odpočívali v piniovém lesíku, Štír je vedl, věděl, že je tady pramen vody. Rozestavili stráže a zranění si vymývali rány. Opodál ležel na břehu mladý chlapec, asi čtrnáct patnáct let, rudý plášť rozseknutý a nasycený krví. Byla to jediná oběť útoku jezdců, pár dalších bylo zraněných, ale nijak vážně. Nejhůř na tom byl velitel a Štír.

„Dobrý trik s tím štítem, veliteli.“
„Žádný spartský se nikdy nevzdá svého štítu, asi jim to vtloukali do palic. Ale co z toho, škoda mladého Demerata, byl to dobrý kluk,“ velitel si pečlivě ovazoval vyčištěné poranění.
„Škoda, bohové, jeden za jednoho, mizerný počty.“
„Nemáme jezdce, s pěšáky se budeme pořád jen bránit,“ poznamenal velitel potichu, aby ho mladíci neslyšeli.
„Ale falangu nic nepřemůže.“
„Ne, ale viděl jsi, co dokáže dvacet rychlých a obratných jezdců. A to neměli luky.“
Štír jen přikývl, stáhl si dlouhé vlasy do uzlu a opatrně vymýval rozseknutou tvář. Jeden z mladých hoplitů si utrhl kus pláště a pokoušel se zručně ránu ovázat.
„Ženské se tě budou bát, Štíre, budeš mít jizvu jak po boji s drápy harpyje.“
Sparťan se ušklíbl, mezi vousy se zaleskly silné zuby. „Pche, teď se o mě teprve začnou pořádně rvát veliteli, klidně se vsadím.“
Vydali se na pomalou zpáteční cestu, mrtvého spolubojovníka nesli na nosítkách ze spojených rudých štítů.

O tři roky později.

Horko bylo nesnesitelné, dvacet čtyři mladých mužů v plné zbroji s rudými plášti stálo na vyschlém prašném cvičišti bez nejmenší šance skrýt se před pražícím sluncem. Všem bylo jasné, že bude ještě hůř. To byla jediná jistota. Dienekes se snažil nemyslet na útrapy a po očku sledoval velitele. Procházel řadami a pozorně sledoval každého vojáka. Dva kroky za ním ho následoval Poslední, ouragos, přezdívaný Štír. Zkušený veterán, krutý a tvrdý, všemi ctěný, uznávaný a nenáviděný, pravou tvář měl zohavenou klikatou jizvou. V ruce držel rukojeť nejobávanějšího nástroje. Dlouhého tenkého biče. Byl právě u něj, podíval se mu do očí a pochvalně přikývl.

Dienekes si na chviličku oddychl, nenápadně sledoval spolubojovníky, nesměl otočit hlavou. Kamarádi po straně byli v pořádku, ale Eurotos přímo před ním mlel z posledního. Jeho bylo snadné poznat, zpod přilby mu trčely neposlušné vlasy. Chvěly se mu ruce a malinko se potácel.
„Vydrž, Eurote.“
Mladík sotva patrně přikývl, ale boj s horkem byl nad jeho síly. Chvěl se stále víc, snažil se slabost překonat, ale zamotaly se mu nohy a zhroutil se na zem. Velitel jen Štírovi pokynul bradou, nemuseli mluvit.

Dienekes si oddychl, ale nedalo mu to.
„Veliteli, je to nespravedlivé, víš, že Eurotos má světlou pleť, nesnese velké horko.“
Archidamos na něj ostře pohlédl a pokynul Štírovi. Obávaný zjizvený bojovník se postavil přímo před chlapce.
„Máš pravdu, mladíku, Eurotos nemůže za svou slabost.“
Dienekes překvapeně přikývl, ale podcenil oheň ve vojákových očích.
„Co uděláš, když ve falanze padne tvůj kamarád před tebou?“ zeptal nebezpečně tiše Štír.
„Nezajímám se o něj a ihned postoupím na jeho místo,“ vychrlil zdrceně Dienekes.
„Tak proč jsi to do prdele neudělal? Místo toho žvaníš blbosti, perská jízda by už dávno pronikla do falangy, chápeš to, kurva? Nebo jen myslíš na svoje pitomý kecy?“
Mladík zahanbeně přikývl, odevzdaně šel s outragem ke kůlu a nechal si přivázat ruce nad hlavu. Za chviličku zasvištěl bič.

Jednotka seděla v dlouhém baráku, zbroj už odložili, na sobě měli jen lehké košile. Podávali si džbán s vodou. Štír přivlekl nahého Dieneka, pleskl ho přátelsky přes zadek.
„Nic ve zlým, ale musíš si pamatovat, že každou chybu zaplatíš. Lepší mít zmalovaný záda, než kopí zapíchnutý do břicha. Nebo perský ocas v zadku. Jasný?“ dodal skoro vesele a hodil ho mezi ostatní mladíky. Bič nešťastníkovi trochu poznamenal záda, ale horko bylo horší. Eurotos mu podal džbán, mladík ho stěží zvedl, aby se mohl napít. Kamarád našel aryballos s olejem a natíral potrestanému druhovi záda a ramena.
„Díky, kamaráde, měl jsem tam viset sám.“
„Moje blbost, stačilo držet zobák za zuby,“ poznamenal sklesle Dienekes, ohnul se, aby mu mohl spolubojovník ošetřit všechny rány.

„Koukám, že máš přítele, Dieneku,“ ušklíbl se na pokořeného bojovníka tmavý menší mladík s nápadně šlachovitou postavou. Oslovený se na něj útrpně podíval.
„Drž zobák, Marone, až skončíš jednou sám pod Štírovým bičem, budeš ještě prosit, aby tě někdo ošetřil.“
Druhý mladík se rozesmál. „Žvásty, kamaráde, nechci se chlubit, ale zatím jsem nikdy u kůlu nestál a ani nebudu. A je mi vlastně jedno, na co si budeš s tvým pečovatelem v noci hrát a kdo z vás si bude mazat zadek.“
Dienekes by na něj nejraději vystartoval, ale věděl, že by to byla hloupost. Neměl by velkou šanci ani jindy, natož teď. Musel uznat, že Maron byl nejlepší bojovník družstva, hlavně v zápase a boji s nožem. Tam ho skoro nešlo porazit. Raději jen mlčel, pleskl Eurota po rameni, našel si košili, ještě se napil a schoulil se do kouta na ubohou rohožku. Potřeboval si před večerním cvičením odpočinout.

Večerní gymnastiku přežil docela dobře, neměl s ní nikdy potíže. Měl dojem, že ho oba velitelé sledují víc než jiné, ale s tím počítal. Snažil se být jen průměrný a nenápadný, nevyčnívat, být částí většího celku, tak, jak se to patřilo. Dařilo se mu to. Mohl být rychlejší, skočit dál, ale proč vynikat, když je to nežádoucí. Zvlášť dnes.

Snad za odměnu sledovali chvíli cvičení dívek, Štír se na ně jen ušklíbl a významně se podrbal v rozkroku. Fascinovaně sledovali půvabná štíhlá pružná těla v kraťoučkých chitónech při tanci i gymnastice.
„Už se těším, až mi bude dvacet,“ zašeptal Eurotos, „představ si, že mi bude některá z těchhle krásek patřit. V noci jí rozepnu pás dlouhých šatů, svezou se jí k zemi, nahou ji vezmu do náruče a odnesu na lůžko.“
Dienekes se jen v duchu usmál a zavrtěl hlavou, jeho přítel byl beznadějně naivní a romantický. Ale i on sám hltal pohledem konce košilek poletující kolem napůl obnažených dráždivě oblých boků. Tu a tam zahlédl kousek zadečku nebo ňader, občas snad dokonce i klín.

Všechny znal, vídali se od dětství. Nejvíc chlapců pokukovalo po hezké útloboké dívce, její světlejší vlasy nápadně vynikaly mezi tmavšími sousedkami. Jemu samotnému se líbily snad všechny, menší i vyšší, chlapecky štíhlé nebo už žensky oblé. Uvažoval, jestli si bude moci sám vybrat nebo rozhodne náhoda. Klouzal pohledem z menší s hezkým drzým nosíkem na stejně nevysokou, ale mnohem oblejší, veselou s krásnými ňadry, která se jí při pohybech dráždivě vlnila. Za nimi stála při tancích trochu vyšší, soustředěná dívka s odhodlanou linií brady a nádhernýma nohama, košili na bocích rozhalenou skoro až nad boky. A další kolem nich, některé ještě mladé a trochu neohrabané, jiné už pružné a elegantní. Mladé bojovníky si prohlížely přinejmenším se stejným zájmem jako oni je

Večer seděli v baráku, podávali si džbán vody. Velitel seděl v rohu, opřený o stěnu, jedl sám kaši a jen sledoval ostatní.
Štír seděl uprostřed, nohy pohodlně zkřížené, po pravici amforu ředěného vína a v ruce pěkný kus sýra, před sebou misku s obilnou kaší a velkým krajícem chleba. Mladíkům se sbíhaly sliny, ale nesměli nic dělat. Podle všeho to bude další noc bez jídla nebo možná ještě hůř.

Bojovník si utrhl velký kus chleba, zajedl sýr a blaženě se napil vína. Rozhlédl se kolem. Tvářil se, jako by neviděl hladové výrazy svých svěřenců.
„Jestlipak víte, proč jste se mohli dívat na děvčata, mládenci?“
„Bude nám brzy dvacet,“ nadhodil Eurotos.
Štír souhlasně pokynul krajícem.
„To je taky pravda, můžete se oženit a založit rodinu. Ale to neznamená, že budete hledat potěšení jednom doma. Můžete mít tolik krasavic, kolik budete chtít. Pro statečného bojovníka je dívčí náruč vždycky otevřená. A čím statečnější, tím víc se jich najde.“
Maron se zachechtal.
„O tobě se vyprávějí legendy, Štíre.“
Zjizvený veterán se ušklíbl. „Jsou to většinou kecy, ale proč ne, i legendy dokážou otevřít ženskou náruč, možná víc než svaly nebo plný váček zlata.“ Mladíci mu viseli na rtech, spokojeně se rozhlédl.

„V těch slabošských Athénách musí muž platit prostitutce nebo si koupit otrokyni, jinak riskuje nakládačku od zhrzeného manžela nebo tatíka.“
„Nebo se oženit,“ dodal Eurotos a všichni mládenci se zasmáli.

Bojovník ale kupodivu vážně přikývl.
„Je nutné mít rodinu a dobrou ženu, která se o všechno postará, až budete bojovat za slávu Sparty. Proto mají naše ženy taková práva, volnost a vzdělání, zatímco jinde je po svatbě zavírají do domů a nesmí vystrčit ven ani špičku nosu. A pro potěchu těla, hmmm…. Nechápu tu zálibu Athénských nebo i jiných polis v mlaďounkých nevěstách. Vždyť co je krásnějšího než se konečně se svou milou setkat na lůžku a pomilovat se. Ale u nich? Chlap tam najde malou holčičku, která pláče, že chce k mamince, místo, aby se těšila na rozkoš. K čemu to je? To je moudrost naší polis, už mladých let cvičíme společně s dívkami v paléstře, vidíme, jak se jejich těla mění, ňadra nalévají, boky zaoblují, nohy prodlužují, jak prostě celé krásní. A naše nevěsty jsou stejně staré jako vy nebo jen o trochu mladší, krásné dívky těšící si na milování.“

„Jak sis vlastně vybral ženu, Štíre?“ odvážil se zeptat jeden mládenec. Bojovník se jen usmál.
„To ti budu rád vyprávět, je to zajímavý příběh. Svou Kleoniké jsem poprvé uviděl na paléstře při společném cvičení. Už tehdy se mi líbila. Krásně běhala, byla o něco vyšší než ostatní dívky. Sledoval jsem ji rok za rokem, musela vědět, že se na ni dívám. Byla hezčí a hezčí, ostatně jako ostatní dívky, ale ona prostě… No, nemohl jsem se dočkat, až mi bude dvacet, jenže…“

Válečník si ukousl kus placky a zapil sousto vínem.
„Jenže jedna věc je se na dívku dívat a úplně jiná ji získat. Měl jsem radost, když moje dvacetiny připadly na dobu ženských slavností. Co je hezčího než se dívat, jak dívky tančí kolem ohně, svlékají se, nápadníci běží za nimi, snaží se chytit tu nejkrásnější a odnést ji do svého domu.

Začalo to dobře, Kleoniké se na mě hned dívala, pak začaly slavnosti. Obřady trvaly dlouho, až večer se konečně oheň rozhořel, dívky zpívaly jednu píseň za druhou, poháry vína kolovaly dokola, začaly tančit, nejdříve krotce, pak divoce, strhávaly ze sebe košile, některé se dokonce ve dvojicích svalily do trávy. Konečně nám stařešina dal pokyn. Svou dívku jsem nespustil z oka, to se ví, jenže už dřív jsem si všiml, že po ní pokukuje víc mladíků. Dívka začala utíkat, vrhlo se za ní asi pět kluků, já mezi nimi.“

Štír se podrbal na jizvě a napil se, ušklíbl se.
„V běhu nejsem nejlepší, to víte. Zápas, hod diskem nebo oštěpem, to je jiná, ale běh… Mělo mě to napadnout, teď jsem byl čtvrtý nebo pátý, zatraceně. Doběhl jsem jen na kraj lesa a tam jsem si smutně klekl. Věděl jsem, že ostatní nedohoním, že jsem svou šanci ztratil.“

Mladíci ani nedutali.

„Bylo mi hrozně. Tak jsem se tu chvíli těšil, a teď… Já vím, pravidla naší polis jsou jasná, je jedno, jakou máš ženu, důležité jsou děti. Jenže to se snadno říká. Takže tam sedím, najednou uslyším tiché šeptání: ‚Hej, jsi to ty?‘
To je zvláštní otázka, ale podívám se kolem, jsou tam vysoké keře.
‚Nevím, koho myslíš, ale já jsem to určitě.‘

Dívčí hlas se usmál. A pak… Z keřů vyšla Kleoniké, nahá, posadila se ke mně. Nic neříkala, jen se dívala. Pak mě pleskla přes rameno. ‚Ale musíš mě chytit!‘
Utíkala přede mnou, hravě, tak, abych jí tak tak stačil, a přitom stihl obdivovat její nádherné tělo, dlouhé vlasy, rozkošný zadeček. Byl jsem bez sebe radostí, zastavila a obrátila se ke mně. Neusmívala se, byla tichá, vážná a krásná. Pomalu jsem ji objal, hladil ji, ona mne. Správně bych ji měl odnést do svého domu, možná ji i svázat. Ale… Klesli jsme na zem, mazlili se, poprvé jsme se pomilovali. Vůbec jsme nepřemýšleli, jestli je to správné nebo ne. Když bylo hotovo, usmála se a zašeptala. ‚Poslouchej.‘ Kolem jsme slyšeli různé zvuky milostných soubojů.

Leželi jsme vedle sebe, hladili se. A pomilovali se ještě jednou. Pak už jsem ji svázal a odnesl domů, jak praví tradice. Ženy ji vykoupaly, ustřihly pramen vlasů, oblékly do mužského oděvu a posadily na slámu. Mezitím jsem hodoval a pil s ostatními šťastnými mladíky, až za nějakou dobu jsem se vytratil a vrátil domů. Čekala na mě ve tmě, vzal jsem ji do náruče, přenesl k lůžku. Klekl jsem si před ni, dlaněmi jsem držel oblé boky a zadničku, hlavu jsem si opřel do klína. Tak jsme tam chvíli zůstali. Až za delší dobu jsem ji zase pohladil rozepnul pas jejich šatů. Svezly se jí ke kotníkům. Opět jsem Kleoniké vzal do náruče a položil na lůžko. A tam jsme se poprvé pomilovali jako manželé.“

Bojovník vážně přikývl.
„A teď mi vysvětlete, proč si jinde berou nevěsty, které si ještě hrají s panenkami. Ale víte, jak je to s manželstvím, hlavní jsou děti, to je pravidlo naší polis. Dnes jsem nějak hovorný, ale poslouchejte, mám ještě jeden zvláštní příběh.“

Štírovo vyprávění

Stalo se to jednou v srpnu, o svátcích karneia, Lakedaimonský lid prosil boha Apollóna o dobrou úrodu. Potkal jsem starého Cheilóna, možná si na něj někteří pamatujete, byl to Nestor našich jednotek, pravice mu už sice ochabovala, ale o to víc mu to myslelo. Pamatoval si každý kousek krajiny, vždycky měl po ruce nějakou léčku. Posadili jsme se ke džbánku vína.

„Už brzy mi bude šedesát, služba v armádě pro mě skončí,“ pokyvoval šedivou hlavou trochu smutně.
„Co budeš dělat, pěstovat olivy nebo pást kozy?“ povídám mu.
Zachechtal se. „Kdepak, kamaráde, chtěl bych být doma s dětmi, učit je bojovat.“
„Počkej,“ řeknu mu překvapeně, „jsi vdovec, máš tři dospělé syny, jeden bohužel nedávno padl, co jsem slyšel.“
Přikývl, „I to se stane. Jeho jméno je už vyryté do kamene hrdinů. Byl to statečný kluk a neudělal nám ostudu. Zemřel, jak se patří pro pravého Lakedaimonského.“
Nechali jsme si nalít z měsidla další víno a trochu odlili na zem na památku mrtvého bojovníka a pro přízeň bohů.

Stařík pak pokračoval.
„Znovu jsem se oženil, Štíre,“ mrkl na mě, „je to krásná mladá dívka.“
„Ale?“
„Tak,“ usmíval se spokojeně, „jenom jedna věc mě trochu trápí,“ zasmušil se najednou.
Začalo mi pomalu svítat, ale nechal jsem ho mluvit.
„Chtěl bych urostlé zdravé děti, aby neskončily na dně propasti nebo u heilótů. Rada je neúprosná.“
Přikývnu. „Tak to je a je to dobře.“
„Bojím se, že moje sémě už není, co bývalo. Je mi skoro šedesát.“
„Takže bys chtěl…“
Podívá se na mě. „Potřebuju silné zdravé děti,“ opakoval trochu smutně, „Nikareté je chytrá dívka, určitě jí to napadlo už samotnou.“
„Tak to u nás chodí, Cheilóne, ženy mají volnost, můžeš jít, s kterou chceš, když tě neodmítne. A když manžel není proti.“
Pleskl mě přes rameno. „Taky jsem si to užíval, kamaráde. Myslím, že dost mých dětí drží štít a ani o nich nevím.“

Pak jsme už jen vzpomínali na dobré boje, a ještě lepší souboje milostné, věc byla domluvená a nemuseli jsme to dál rozebírat. Zbytek byl na mně.
Nemusel jsem čekat dlouho, hned druhý den jsem na agoře potkal paní Nikareté s otrokyní, zdvořile jsem ji pozdravil a představil se. Díval jsem se na ni tak, aby pochopila, kdyby chtěla. Mám rád, když žena udělá první krok, tedy někdy. Přejela mě očima od hlavy až k patě, popravdě byly ty oči trochu moc pichlavé a bradička trochu moc ostrá. Zato otrokyně, hmm… Ale hned jsem si uvědomil, jaký závažný úkol mě čeká. Postával jsem pak tu i jinde, až jsem ji uviděl kousek za mnou. „Dnes v noci, nechám otevřené okno,“ uslyšel jsem šepot, přikývl jsem a mezi nohama mi to hezky zasvrbělo.

Večera jsem se nemohl dočkat, musel jsem myslet na hezkou mladou manželku, postavu měla jako Hyppolité, a to jsem ji viděl jen v plášti. Uvažoval jsem, jestli vůbec uvidím víc, divný zvyk milovat se jen potmě. Jó, přitom za světla někde v přírodě, pěkně pomalu dívce rozepnout pás a pak se kochat její krásou, obdivovat ladné křivky, lákavé obloučky, ňadra, jednou něžná, jindy vyzývavě vztyčená, pak zase plná a těžká, vždy ale přímo vybízející k polaskání. A což teprve… No nic, to odbočuju.

Cestu jsem znal dobře, svítily hvězdy, co chtít víc. Nešel jsem po cestě, ale vzal jsem to sadem, přeskočil jsem přes zídku a měl jsem před sebou přímo otevřené okno. Svlékl jsem se jen do košile, rozhlédl se a tiše skočil dovnitř.

Štír se rozhlédl po napjatých obličejích a pomalu zajedl sousto kaše kouskem chleba. Napil se vína.

Hned jsem si vynadal, mohl jsem dopadnout do kdovíčeho, nechtěl jsem dělat rámus. Sice by to asi nikomu nevadilo, ale… Není to ono, taky jsem nechtěl, aby starému Cheilónovi bylo trapně. Ale přistál jsem krásně na podlaze. Moc toho nevidím, možná jen obrysy lůžka. Je ticho, slyším jen pomalé oddychování. No, moc na mě nečekala, říkám, si, ale to je jedno.

Jdu potichounku k lůžku, žena opravdu spí, je to určitě žena. To chlap vždycky hned pozná už podle vůně, a tahle voněla moc hezky.
Položím jí raději dlaň na ústa a zašeptám do ucha. Jakože jsem tady, nic jiného. Počkal jsem, až se probudí, nechtěl jsem jí vyděsit, ale přesto se lekla. Utišoval jsem ji, bylo vidět, že mě už poznala, nic neříkala, ale uvolnila se a posunula na lůžku.
Přitiskl jsem se k ní, byla krásně teplá a měkká. Nejdřív jsem si říkal, že to odbytu co nejrychleji a zmizím, ale… No, mě to prostě nebaví. Teda vlastně baví, rozumíte mi. Takže jsem se přitiskl ještě víc, moje kopí se jí začalo dobývat mezi hladká stehna a dráždilo klín. Hladil jsem ji, až začala potichounku vzdychat. Prsa měla prostě nádherná, nijak zvlášť velká, ale pevná a pružná. A citlivá, pokaždé zasténala, když jsem je polaskal, bradavky by jí nejspíš protrhly košili, kdyby tedy nějakou měla. Už jsem ji hladil trochu drsněji, vystrčila na mě prdelku, chystal jsem se zasunout…

Štír přerušil vyprávění, zavdal si vína z amfory a zakousl se do chleba. Nevzrušeně žvýkal a jen sledoval zářící oči kolem sedících mladíků. Podíval se na velitele v rohu, ten se jen usmíval a vrtěl hlavou. Pokračoval ve vyprávění.

Víte, všichni nám říkají, abyste si užili sami, na dívce nezáleží, ale to je pitomost. Když jí to uděláte hezky, pomazlíte ji nebo dokonce pomůžete k vrcholu rozkoše, bude vás to samotného těšit. A nezapomeňte, ony si to navzájem řeknou. Takže najednou na vás pohlédne někde na agoře více dívek a žen se zalíbením, budou si chtít domluvit něžné dostaveníčko. Tak to je, tedy podle mě. Ale zase odbočuju. Kde jsem to přestal…

Takže ležím za dívkou, tiskne se ke mně krásným zadečkem, chystám se už uspokojit její rozdychtěný klín… Najednou mě zadrží, „tam ne,“ šeptá mi. Sakra, proč by nemohla, sama mě pozvala. Konečně se mi rozsvítí, hrome, to přeci není Cheilónova manželka, ale její hezká otrokyně. I ten hlas je úplně jiný. Ale, hmm, co teď. Navíc se ke mně pořád tak tiskne, vrtí zadečkem. Napadne mě jen jedna věc, hodně chlapů to má rádo, já úplně ne, ale někdy… No, prostě ji pohladím zadní dírku, co ona na to. Neříká nic, jen odkudsi vytáhne malinký aryballos s olejem. Říkám si, starý ji asi prdelku pěkně projíždí, no proč ne. Dál ji hladím a dráždím, ona se mezitím připravuje.

Ale pak, byl jsem už skoro v ní, opravdu, špička ocasu už roztahovala tu malinkou dírku v krásném údolíčku, všechno hezky klouzalo, stačilo trošku přitlačit, ona sama se taky snažila… Nebyla by první, vůbec ne, ale u ní… Prostě jsem si představil, jak jde hezky po agoře, oči sklopené, krásnou postavu halí jen tenká látka. No, to byla špatná představa, musím říct. Zůstal jsem tak, jen špičkou uvnitř a začal ji hladit klín, přitáhla si koleno k sobě, abych se k němu hezky dostal. Byla úplně mokrá, kdo ví, jestli v životě zažila trochu něhy. Takže ji dráždím prsty, je už úplně uvolněná, vzdychá, za chviličku se udělala, obrátila se ke mně a objala mě. Bylo mi divně. Líbilo se mi to s ní, ale, no, je to přeci jen otrokyně.

Naštěstí se v tu chvíli otevřely dveře.
„Neslyšela jsi něco, Areté?“ ozval se známý hlas. Potichounku jsem se svezl z lůžka, postavil se k oknu a zvedl se, aby uviděla můj stín. Zašeptal jsem její jméno a šel k ní. Poznala mě, vzala za ruku a vedla k sobě. Dveře nechala otevřené.
Sama si svlékla košili a lehla si na lůžko, roztáhla nohy. Rozpačitě se položím mezi její kolena, netrpělivě pohne boky.
„Na co čekáš, vojáku?“
„Paní,“ nedá mi to, „opravdu to chcete takhle?“
Je sice skoro tma, ale úplně vidím, jak se na mě nechápavě dívá. Zkouším ji trochu mazlit, má krásná velká ňadra, hezké boky, tak krásně by se objímaly a hladily. Ale prostě – nic, jen ležela.“
„Prosím, udělej jen, co máš.“
Už se pomalu chystám, uslyším v pokoji šelest, už už se vrhám na zem, ale oproti oknu vidím obrys dívčí postavy. Ucítím i vůni, to jsem možná neříkal, zvláštně voněla.

Přišla k nám, pořád nahá. Klekla si k lůžku a začala paní laskat prsa, nejdřív prsty a pak rty. Divné, cítil jsem, že to Nikareté vzrušuje, prohýbala se v zádech, vzdychala blahem. Byl jsem jako očarovaný, jen jsem se díval, jak jí líbala na rty, viděl jsem všechno jen v šeru, ale bylo to krásné. Trošku jsem hladil paní v klíně, teď se jí to už docela líbilo. Jenže pak ji začala hladit sama dívka, zvláštně, něžně i drsně, nikdy bych to tak neuměl. Měla v ní už dva prsty, nejmíň, co já vím. Ale zase je vytáhla a klepla mi do beder. Pak sama vzala do ruky vztyčený falus a směrovala ho správného místa. Zajel tam snad sám, paní se prohnula v zádech. Dívka ji stále líbala a hladila prsa, bylo to hrozně divné, ale staral jsem se jen o sebe, dívka zařídila ostatní. Občas hladila i můj ocas při tom nejpřirozenějším pohybu. Byl jsem docela brzy, paní zvedla boky, když ucítila, že do ní stříkám. Dívka jí očistila a pak zase hladila prsty, stále rychleji. Nikareté si rozevírala pohlaví, aby měla větší rozkoš. Za chvilku se roztřásla a pak uklidnila. Dívka si lehla k ní a jen se na mě podívala. Mohl jsem jít. Našel jsem košili a vyskočil z okna.

Voják se napil, chvíli nemluvil.

Pak jsem se tam ještě vrátil, vždycky to bylo podobné. Jen někdy se paní chtěla dívat, jak to dívce dělám do zadečku, to ji možná vzrušovalo ze všeho nejvíc. Sama se hladila, schválně, abych ji přitom viděl. Nic rajcovnějšího jsem neviděl, i když to bylo i to nejdivnější, co jsem kdy zažil.

„No,“ pleskl se Štír do stehna, „netrvalo ani moc dlouho a dívka mi oznámila radostnou zprávu, už jsem neměl za paní dál chodit. Ani nesměl. Ale… Prostě jsem tam občas zašel, jen za tou dívkou. Tajně. Jenom jsem ji vždycky pomazlil, ona mě, chvilku jsme spolu leželi, než jsem se zase vytratil.“

„Ale teď,“ řekl už svým obvyklým drsným tónem, „si koukejte najít něco k jídlu.“
„Krypteia?“
„Na to zapomeň, Marone, bude to jako vždycky, smíte jen krást, nic jiného. Nikomu ani nezkřivíte vlásek. A jestli vás heilóti chytí a zmalují vám záda, je to vaše smůla. A když se vrátíte s prázdnou, zmaluju je vám sám. A navíc na lačný žaludek, teda na váš.“
Mladíci se oblékli a vytráceli se do tmy, někteří dychtivě a druzí jen unaveně.

„Víš, co děláš?“ zeptal se klidně velitel, když mladíci zmizeli v temnotě.
Štír ani nezvedl hlavu, seděl dál se zkříženými nohami a zvolna pil víno.
„Nevím, co myslíš.“
„Netvař se nevinně, nejdřív jim ukážeš ty dívky při cvičení a pak to vyprávění.“
„Jo, možná teď už je polovina někde v křoví a ulevují si, možná všichni.“
„A co když potkají nějakou ženu, naši, otrokyni nebo heilótku? Co si myslíš, že udělají?“
Štír si říhl. „Co udělá voják na tažení, když nějakou potká, Archidame?“
„Naši nechá na pokoji, když nebude chtít sama. Heilótku… Vlastně to samé, je hloupost je provokovat kvůli ženské. Z toho kouká jen nějaká vzpoura. A i otrokyni by měli vynechat, když není jejich. Ale hlavně tihle nesmějí nic, dokud jim nebude dvacet. Zbývá jim to tvoje roští nebo kamarád. A to mají štěstí, v jiných krajích si počkají do dvaadvaceti.“
„Tak to je, veliteli, tedy nesmí je nikdo chytit. A bič jim v tom pomůže.“

Archidamos mlčky přikývl. Za chvíli zasmušile dodal: „Jak je to dlouho, co starý Cheilón umřel, Štíre?“
„Asi osm let, pamatuješ, prostydl v zimě v dešti a dostal horečky.“
„Moc si dětí ani mladé ženy neužil, druhé se narodilo vlastně až po jeho smrti.“
„Tak, pěkný chlapec. Už mají nového otce.“
Oba vojáci tiše odlili na zem trochu vína, nemluvili, jen vzpomínali na dobrého druha.

„A co tvoje dcera, Štíre, o té jsi mladým nevyprávěl.“
Zjizvený bojovník se rychle otočil, ale velitelova tvář byla klidná.
„Omlouvám se, ale znáš to. Nerozhodujeme o našem osudu ani o našich dětech. I na to se mladí musí připravit.“
Štír smutně přikývl. „Máš pravdu, děti jsou pro polis hlavní, zdravé děti. Neumím dělat dcery, ale žena si ji moc přála. Dopadlo to vůbec nejhůř, jak mohlo.“ Zarmouceně seděl a mnul si pravý loket.

„Copak, bolí?“
„Bolí, něco se chystá, už tady dlouho nebudeme.“
Velitel přikývl a zvedl číši. Měl stejné tušení, brzy půjdou do války. Snad se mu konečně podaří smazat hroznou vinu, když jeho chybou zemřel nešťastný mladík.

Štír, jako by to vytušil, poznamenal: „Už bys měl velet celé četě nebo lochu, přinejmenším, ne tu cvičit pár dětí.“
„A ty jsi mohl bojovat možná už přímo spolu s králem v nejlepší třístovce, u hippeis,“ opáčil Archidamos.

Oba přátelé pozvedli poháry, za chvíli velitel uviděl, jak se veterán pomalu usmívá, zamyslel se.
„Ano, a co ta dívka, otrokyně, jak ta dopadla? Je ještě u paní?“
Štír se uznale ušklíbl, ale pak se usmíval stále víc.
„Areté? Víš, veliteli, moje žena tehdy právě sháněla výpomoc, narodilo se nám třetí dítě.“
Archidamos zvedl obočí, zjizvený bojovník se spokojeně protáhl. „A navíc, přeci nebudu dělat tak důležité služby zadarmo, jak bych vypadal?“

Konec první části.

====================================================================

Hoplité: řečtí pěšáci. Výzbroj byla klasický bronzový štít s písmenem lambda, dlouhé kopí a krátký meč. Spartští nosili typické červené pláště.
Falanga: Základní sevřený bojový útvar. Podle všeho tvořilo nejmenší falangu čili družstvo 3×8 hoplitů, velitel byl vpravo vepředu. Poslední neboli ouragos šel za družstvem a hlídal ho, případně „rozmlouval“ útěk malověrným.
Paléstra: plocha pro cvičení, jakýsi venkovní tělocvičný areál. Ve staré Spartě prý opravdu cvičili muži a ženy dohromady, což muselo být hezké.
Polis: Obec, město, stát. Prostě společnost.
Krypteia: Údajný každoroční rituál, kdy na konci vojenského výcviku (agoge) mohli bojovníci zabíjet otroka (heilóty). Není zcela prokazán, možná jde o legendu