Lakedaimonský 02

Útočníka v šeru komory téměř neviděl, jen nejasný stín. Vyhodnotil rychle svoje výhody a nevýhody, těch druhých bylo o něco víc, ale nebylo to zlé. Měl ten druhý zbraň? Pokud ano, bude to nejspíš nějaký nůž. Ale zatím ho nepoužil, a i styl boje byl jiný, jako by se ho snažil jen zastavit. Takže nejspíš žádný nůž, alespoň v ruce ne.

Ze začátku šlo všechno dobře. Mladý spartský bojovník Dienekes se s přítelem Eurotem rychle domluvil, poběží k heilótskému hospodářství, které je dál od města, až za roklí a velkým olivovým hájem. Dienekes tady byl už před měsícem a všechno bylo krásně jednoduché, našel komoru s potravinami a potichounku si naplnil vak. Pak zase stejně tiše přeskočil zídku a přes sad zmizel ve tmě. Tak daleko nikdo z kamarádů neběhal, spokojili se s hospodářstvími poblíž, ale často skončili se zmalovanými zády nebo obličeji. A ještě k tomu hladoví, jak neúprosný zástupce velitele Štír s úšklebkem nezapomněl vždycky dodat.

Tehdy se hned nevrátil, schoval vak s potravinami v křoví a běžel po cestě ještě dál, spíš jen pro radost. Až k horám, neodolal, a vystoupal rychle na první nízký vršek, posadil se, ovíval ho zvláštní noční vítr. Uvědomil si, že už dávno nebyl takhle sám, zadíval se na hvězdy a nechal myšlenky toulat sem a tam. Sám – zatraceně, úplně zapomněl na přítele, který na něj čekal. Běžel zpět, sebral vak a pokračoval. Eurota našel za olivovým hájem, přecházel sem a tam a nervózně si mnul ruce. Vylekaně se na Dieneka podíval, málem vytáhl nůž. Až po cestě zpět se zase uklidnil, pomohly mu k tomu i dvě dobré pšeničné placky z druhova vaku.

I teď nechal Dienekes přítele na okraji háje pod velkým olivovníkem. Eurotes byl skvělý v boji s kopím i mečem, v zápase ho skoro nešlo srazit k zemi, ale nebyl to atlet a už nikdy nebude. To věděli i velitel se Štírem a byli k němu shovívaví.

Nepotřeboval se ani vydýchat, hned běžel dál, přes sad, podél zídky, už věděl, že vzadu bude nižší, a navíc se lépe ukryje. Přeskočil tiše kamennou zeď, držel se teď těsně u ní ve stínu. Přesto šlápl nešikovně na spadlou větev. Zapraskala, chvíli pak nehybně čekal. Pak už opatrněji pokračoval dál. Věděl, kde je komora se zásobami, položil dlaň a dveře a pomalinku zatlačil, kousek po kousíčku se otevíraly. Už by to stačilo, ale chtěl mít trochu více světla, ještě se uvnitř nevyznal. Možná by dokázal i ve tmě svůj vak naplnit, ale trvalo by to zbytečně dlouho.

Stín ve dveřích zahlédl jen koutkem oka, ale okamžitě upustil vak na zem a uskočil do hlubokého stínu. Zatajil dech a naslouchal, uklidnil se, uvolnil. Zvláštní, nic neslyšel, ani šramot, ani dech, nic. Uvědomil si, že ten druhý může být možná kamarád z družstva, který si vybral stejné hospodářství. Jak to ale zjistit. Něco ho napadlo, ale bylo to riskantní.

Sehnul se. „Kdo je Štír?“ zašeptal zřetelně a rychle uskočil do dalšího stínu. Bylo ticho. Takže někdo další, uklidnil se. Nemohl být vycvičený jako on. Spíš vycítil protivníkův pohyb, ruka zasvištěla těsně vedle něj, pokusil se zachytit tělo, ale jen přejel prsty po nahé kůži. Vida, nepřítel je nahý, chytré a divné.
Nějakou dobu opatrně tančili v šeru, občas se navzájem skoro dotkli, ale vždy stačili od sebe rychle odskočit. Mladík v jednu chvíli už už skoro uchopil protivníka za hruď do dobrého hmatu, ale zase mu dlaně sjely, navíc… Divné, bylo tam něco…

Dienekes se malinko rozkročil, levou nohu dopředu, nahrbil záda. Bude se jen bránit a útočníka trochu vysílí, oblíbená taktika. Jenže útočník jen postával, jen se pomalu přesouval sem a tam, občas se přiblížil a hned zase odskočil. Bylo to jako bojovat proti svému odrazu v zrcadle. Napětí ale rostlo, jeden z nich musel udělat chybu. Mladík se rychle přiblížil, odskočil a uhnul. Vyšlo mu to, prázdným místem prosvištěla nejspíše pravá paže. Dokázal reflexivně paži zachytit a zkroutit za záda, levou rukou sevřel útočníkův krk. Jen mu něco zase nesedělo, jasně, levá ruka přejela po útočníkově těle, ale než se dostala ke krku, narazila na…

Bohové, no jistě, to není nějaký bojovník, ale… Instinktivně povolil sevření, soupeř se okamžitě vykroutil, mladíkovy prsty sklouzly po jeho zpocené hladké kůži, neměly se čeho zachytit. Úderu se vyhnul jen náhodou, prostě jen vystihl správný směr, jinak by už ležel na zemi. Nechtěl se už dál prát, chtěl se s protivníkem domluvit, ale hned schytal úder do ramene a pak do ucha. Bolelo to jako kousnutí škorpióna. Štír… No jistě, učil je jeden trik.

Počkal si na další výpad, zavrávoral a spadl na zem. Podle očekávání na něj útočník hned neskočil, čekal, až bude vstávat. Bleskurychle se převalil do strany a skočil na nohy přesně ve chvíli, kdy vzduchem letěla soupeřova noha. Asi měla skončit v mladíkově rozkroku, to by byl konec. Dokázal rychlým pohybem pod útočníkovo koleno vsunout pravou ruku a levou ho prudce udeřil do hrudi. Ozvalo se zadunění, sok upadl nekontrolovaně zády na podlahu, v další vteřině už Dienekes ležel na něm a tiskl mu špičku nože na krk.

Chvíli bylo ticho, cítil, jak soupeři rychle buší srdce, stejně jako jemu samotnému. Připadalo mu, že se jejich tlukot rozléhá celou komorou. Protivníkova pozice byla beznadějná, ale ještě se pokusil náhle vykroutit. Mladík jen zesílil tlak na špičku svého nože. Sok pomalu ochaboval, svaly se uvolňovaly, jen srdce bilo stále rychleji.

„Tak už to skonči,“ ozvalo se zašeptání, „nebo si to budeš vychutnávat?“
Dienekes mlčel, co by měl odpovědět? Navíc chtěl zjistit víc.
„Jistě, bodneš do mě trošku čepel a pak se budeš těšit z toho, jak moje krev pomalu vytéká na podlahu.“
Neodpověděl, jen malinko zavrtěl hlavou.
„A přitom mě znásilníš. Nebo až budu mrtvá? Jak to máte nejraději, vy Lakedaimonští?“
Poslední slovo vyslovil útočník s ironií a odporem.
„A jak mi to uděláš, jako muž ženě nebo do zadku, jak jste zvyklí mezi sebou?“
Cukl hlavou, na malinkou chvíli uvolnil nůž. Dívka málem unikla, ale dokázal ji udržet pod sebou a špičku nože zase nasadil přesně na důlek v krku. Pevně. Srdce teď bilo jako o život, i když tělo zase ochablo, úplně, jako by soupeř už vzdal další snahy o únik.

„Nechci ti ublížit, jen se bráním,“ zašeptal.
Měl dojem, že zahlédl opovržení v lesku dívčiných očí.
„To já se bráním, ty nadčlověče. Tohle je náš majetek. Nestačí, že vám z něj musíme polovinu odevzdat? Ještě musíš krást další?“
Hlas zněl rozhořčeně, ale tlukot srdce se trochu uklidnil. Už poznala, že ji nechce zabít? Musí být stále opatrný.
„A nejen krást,“ hlas zněl teď jinak, byl v něm stále hněv, ale víc smutku, „ještě nás musíte zabíjet? Jen tak, pro zábavu?“
„Nikdy jsem nikoho z vás nezabil,“ řekl mimovolně, „ani nikoho jiného.“
„Ale zabiješ, když ti to velitel přikáže, nebo ne?“
„Když to bude nepřítel, jistě. Tím ochráním i vás, nezapomeň. Co by s tebou asi tak bylo, kdyby sem vtrhli Peršané?“
„Co by bylo, taky musí něco jíst, možná by nás znásilnili, možná někoho pro výstrahu zabili, žádná velká změna.“

Dienekes potřásl hlavou, to bylo úplně nesprávné a hrozné.
Dívka kupodivu mlčela, jen se zavrtěla.
„Pusť mě, už se o nic nepokusím.“
„Jak ti to mám věřit?“
„Protože to říkám, nejsem jako vy, samá lest a past. A kromě toho mi drtíš loktem levý prs, víš, jak to bolí?“
Mladík se musel usmát.
„Nechám si nůž v ruce, nic nezkoušej.“
Dívka mlčela. Dienekes opatrně sklouzl z jejího těla, aby ho nemohla náhle kopnout mezi nohy. Pak se posadil trošku dál, nůž ostražitě před sebou.
„Dej si nohy pod sebe a ruce za záda.“
„Abys mě pěkně viděl? Nesvážeš mě? To by bylo určitě lepší, to bys sis užil.“
„Dej už pokoj, vidím ti jen trochu oči, to mi stačí.“

Nebyla to úplně pravda, jeho oči si už přivykly šeru, viděl už víc než jen obrys. Byla na heilótku nezvykle vysoká, určitě často cvičila, nebyla nějak útlá, ale přesto byla krásně dívčí, zvlášť ramena a paže a ňadra a boky a stehna a… Jen skloněný obličej a klín halil temný stín. Ale o to byl pohled na ní lákavější. Pravý prs zakrývaly dlouhé rozpuštěné vlasy, na začátku rvačky je měla určitě spletené, ale narychlo smotaný uzel asi povolil. Levé ňadro, které jí tak necitlivě mačkal, si třela dlaní. Vlastně měla mít ruce za zády, ale… Jak rád by vzal to hezké ňadro do dlaně, pohladil, možná stiskl, ale jen úplně malinko, přejel prsty lákavě vztyčenou bradavku… Zatřásl hlavou, to určitě ty Štírovy historky, ocas měl úplně tvrdý, trochu se posunul, aby ho neprozradila nadzvednutá košile.
Přesto dívka asi něco vycítila, oči se jí zaleskly, naklonila hlavu. Pak si hrdě položila dlaně na kolena a zadívala se mu vztekle přímo do očí.

„Přiznám se, přišel jsem krást, nedostali jsme jídlo.“
„Takže bys byl bez večeře, chudáčku.“
Výsměch se mu nelíbil, být to muž, zase by na něj skočil. Ale teď… Jen se zavrtěl.
„Nerad bojuješ se ženou?“
„Ještě jsem to nikdy nedělal.“
„Teď nevím, co přesně myslíš,“ zase výsměch, ale trochu jiný, ne tak zlý.
Dívka se ale přestala usmívat.
„Dokážu možná pochopit, když nám vezmete trochu jídla. Ale proč nás zabíjíte, pro cvik, jako zkoušku odvahy?“
„Už jsem řekl, nezabíjíme.“
Před měsícem nás také někdo okradl, a v tu dobu…“ dívka zmlkla.
„Ano, to jsem byl já, tedy s přítelem, to přiznám.“

„Kousek vedle u sousedů někdo zabil staršího hospodářova syna. Přesně tu noc,“ odříkávala dívka pomalu, „byl jsi to ty nebo někdo z vás.“
Dienekes nebyl nijak ohromený, jen se zamyslel. Nesměli nikoho zabít, jen krást. Občas slyšel o poslední zkoušce dospělosti, kdy byli mladíci vysláni nějakého heilóta zabít a museli přinést krvavou trofej. Ale to snad bylo jinde, jen se o tom občas mezi mladíky mluvilo, že se to někde tak dělá. Snad. Nedovedl si představit, že by dostal takový příkaz. Opravdu nedokázal? Vždyť s ním ta zpráva o zabití neznámého chlapce neudělala nic, nepocítil soucit.
„Nic o tom nevím,“ odpověděl jen popravdě.
Dívka sklopila hlavu, seděla úplně tiše. Přemýšlel, jestli si na něco nevzpomene, že by se někdo pochlubil, udělal něco divného. Většina mladíků něco ukradla, ti zbývající dostali pár ran na záda a byli o hladu. Tak to chodilo. Ale o zabití… Ne, opravdu nic. Zvedl oči a uviděl, že se dívce třesou ramena. Bylo mu divně, ale nechal ji být, nevěřil jí.

„Co se stalo?“
Zase zvedla hlavu, oči se leskly mnohem víc.
„Nevím, ráno ho našli před přístřeškem, kde měli zásoby. Byl ubodaný, nůž byl ale pryč, jen tam tak ležel obličejem na zemi.“
Odmlčela se a pak se podívala mladíkovi přímo do očí.
„Měli jsme mít za měsíc svatbu, víš. Už bylo všechno dávno domluveno a teď tohle… Proč jste ho zabili?“
„Nevím, kdo ho zabil. Je mi to líto, ale opravdu nevím.“

Dívce se zase roztřásla ramena, schoval nůž a klekl si kousek vedle ní, nijak o tom nepřemýšlel. Pohladil jí paži, ucukla.
„Občas hlídám,“ řekla tiše, „doufala jsem, že zase někdo z vás přijde a aspoň se pomstím.“
„Ale… To by byla zkáza pro vaši osadu, kdybys někoho z nás zabila.“ Chyba, to poznal rychle.
„Ano, vy nás smíte zabíjet, ale kdybych se pomstila, zničíte nás, tak to je, jsme jen vaši otroci.“
Seděla, protáhla si nohy, ruce sepnuté v klíně.
„Neměla jsi nůž, v boji bys neměla velkou šanci, snad jen při prvním překvapení, kdyby se ti podařilo ho rychle omráčit.“

Zvedla oči. „Ale málem jsem tě dostala.“
„Nepoužil jsem zbraň, jen jsem se bránil. Byl to dobrý boj, ale… Kdybych tě chtěl zabít… Proč jsi vlastně neměla zbraň?“
Dívka vypadala nepřítomně, asi ještě myslela na mrtvého přítele. Ale pak se vzpamatovala. „Nevím, asi to byla chyba. Moc jsem si věřila, myslela jsem, že tě dokážu znehybnět a odzbrojit. Navíc, když máš nůž, použije ho hned i druhý, jinak ne.“
„Ale jen ve férovém boji, vrah asi takhle nepřemýšlel. Udělala jsi chybu.“
Kývla hlavou. „Otec mi to přesně tak říkal, když mě učil základy souboje. Nakonec rozhodne, kdo chce víc vyhrát, kdo je tvrdší a bezohlednější. To nemám ráda, líbí se mi čistý souboj. S tebou to bylo férové, i když tě stejně nenávidím.“

Dienekes přešel poslední poznámku.
„Otec tě učil bojovat? U nás je to obvyklé, ale u vás?“
„Byl jednou na válečném tažení, nejdřív jen vezli zásoby, ale když vás několik padlo, vzal si štít a kopí a postavil se do falangy. Často vypráví, jak ho po boji velitel přede všemi pochválil. Jediné, co z toho měl, byla jen pochroumaná noha. Dědeček byl asi od vás. Nejspíš někde babičku znásilnil, nikdy o tom nemluvila. Otec tedy mohl jako nothoi bojovat po vašem boku a nechat se zmrzačit, taková pocta.“

Mladíkovi se líbil tón, jakým to dívka řekla. Navíc si při vyprávění hladila vlasy, bylo to snad ještě hezčí. Zase si poposedl.
„Neublížil jsem ti?“ zeptal se jen.
„Á, je to tady. Praštil jsi se mnou o zem a na prsu budu mít modřinu.“
„Půjdeš žalovat veliteli? Řekni mi raději, proč jsi nahá?“
„To tě zajímá?“
„No, abych pravdu řekl… Přišlo mi to chytré, ale…“ Dienekes se zajíkl.
„Jsem zvyklá cvičit nahá, vy to také tak děláte.“
„Ale dívky mají košile.“
„Hodně krátké košilky, sotva pod zadek, a když v nich cvičí, nejspíš občas leccos zahlédneš, co, bojovníku?“

Dívka se asi usmívala, neviděl jí do obličeje. Byla mu ještě bližší, rád by tady zůstal, mluvil s ní, cvičil, učil ji bojovat a zase se nechal poučit od ní. A ještě tady bylo něco navíc…
Nakonec ale raději jen kývl hlavou.
„Zkusím zjistit, kdo tvého přítele zabil.“
Přestala si projíždět prsty vlasy, v očích zahlédl výsměch.
„A co pak uděláš, Lakedaimonský?“
„Řeknu to veliteli, on rozhodne, co s ním. Nesmíme vás zabíjet, potrestá ho.“
„Takže dostane dvacet ran bičem. A ty padesát, protože jsi udal svého kamaráda, který vlastně nic hrozného neudělal.“
Mladík mlčel. Tak by to asi dopadlo. Sklonil hlavu.

„Je to tak, že ano,“ dodala překvapivě klidně. Jen kývl, nejspíš měla pravdu, ale nevěděl to jistě. Zeptá se nenápadně velitele nebo Štíra.
„Přesto ho zkusím najít, mohl by příště zabít někoho dalšího, klidně i tebe. Nevím, jestli by ses dokázala ubránit, kdybych tě opravdu chtěl zabít,“ zarazil se. Dívka jen zvedla hlavu.
„Buď prostě opatrná, ne jako dnes. Mrzelo by mě…“
„Neměl bys koho zmlátit?“
Chtěl jí vysvětlit, že tak to nemyslel, ale dívala se mu přímo do očí, ale úplně jinak, divně, mazlivě, vyzývavě. Malinko se k němu přiblížila, vlastně hodně. Rychle ukryl nůž a zvedl paže.

„Neboj se, počkej. Už dlouho ti něco… Postav se.“ Poslechl ji.
Začala ho hladit, zvláštně, jemně, nejdřív břicho a nohy, pak prsty občas zavadila o tvrdý falus nebo o varlata. Plivla si do dlaně a začala mu přejíždět úd, nádherně, po celé délce, tak akorát, ani moc tvrdě ani měkce. Bylo to úplně jiné než od Eurota… Rychle myšlenku zaplašil, místo toho začal dívce hladit vlasy, probíral se prsty dlouhými prameny.
Zrychlovala, zvláštně točila dlaní. Roztáhl nohy a blaženě zavřel oči. Vzdychal, oči v sloup. Ve slabinách mu už začalo brnět, sám přirážel boky do dívčiných dlaní. A pak už si jen vychutnal svou rozkoš, prsty křečovitě držel dlouhé jemné vlasy.
Vzpamatoval se, dívka si s lehkým úsměvem prohlížela cákance na prsou.
„Teď bych si s tebou mohla dělat, co bych chtěla,“ ušklíbla se. Zahanbeně přitakal, měla pravdu.

„Počkej ještě.“
Vzala vak a sebrala rychle nějaké zásoby. Sýr, olivy, dvě pěkné velké pšeničné placky maza, zeleninu. Jen se díval na její nahé tělo, jak přecházelo z jednoho stínu do druhého.
Podala mu vak. „Běž už.“
„Jak se jmenuješ?“
Pohladila si vlasy. „Alkipé. A ty?“
„Dienekes,“ řekl tiše a prošel nízkými dveřmi na dvorek. Přeskočil nízkou kamennou zídku a běžel na konec sadu. Jeho přítel ale nebyl nijak netrpělivý. Vlastně tvrdě spal pod velkým olivovníkem, kde na něj měl čekat.

„Dívka, nepovídej, a je hezká?“ vyptával se Eurotos, když rychlým poklusem směřovali k domovu. Dienekes se zarazil.
„Má moc hezké tělo, je docela vysoká, dlouhé vlasy…“
„A co obličej? Pěkný, veselý, nic moc, povídej.“

Dienekes chvíli nic neříkal, jen pravidelně oddychoval, jak to měl nacvičené.
„Obličej jsem vlastně vůbec neviděl,“ přiznal nakonec, „měla ho stále ve stínu nebo přikrytý vlasy.“
„Hmm…“ zahučel přítel zklamaně, „takže bys ji asi vůbec nepoznal, kdybys ji potkal zítra na agoře.“
„ To, kdybych věděl, kamaráde.“

Pravda, vlastně to bylo divné, jakoby obličej spíš skrývala, většinou měla sehnutou hlavu, aby jí přes tváře padaly vlasy.
„Přemýšlel jsi někdy o heilótech, Eurote?“ napadlo za chvíli mladíka.
„O heilótech? Učili nás to přeci, jsou naši poddaní, díky jim máme co jíst, na oplátku je chráníme.“
„Ale nejsou to otroci.“
„Ne, mají spoustu svobod, můžou se ženit, obchodovat s tou polovinou úrody, která jim zůstane, mít zvířata a vůbec celá hospodářství podle své vůle.“
„Nenapadá tě něco?“
„Co by mělo, jsou poddaní, méněcenní. My vládneme.“
„A nenapadá tě, že mají vlastně víc svobody než my?“
Eurotos se zarazil, dokonce zastavil. Potřásl hlavou. Tohle byla ta neodvážnější myšlenka, kterou slyšel. Raději ji hned pustil z hlavy a pokračoval v rychlé chůzi.

Dienekes už litoval, že tohle vyslovil. Eurotos byl sice dobrý přítel, ale mohl se omylem podřeknout. Následky by byly vcelku předvídatelné a jednoznačné.
„Pomůžeš mi něco vypátrat, Eurote? Je to velká záhada.“
„O co jde?“
„Před měsícem někdo zabil mladého heilóta. Nejspíš někdo z nás, tu noc jsme sháněli jídlo. Nevíš o něčem, že by se někdo zmínil, naznačil?“
Eurotos nevěděl, ale slíbil, že bude naslouchat a nenápadně vyzvídat.

Ale ani za týden nezjistili nic. Až osmý den se večer při deipnonu Eurotos nenápadně posadil k příteli. O nenápadnost se vlastně ani nemusel snažit, ostatní si už dávno zvykli, že tito dva drží spolu. Nanejvýš se někdo ušklíbl.
„Něco vím, Dieneku,“ zašeptal mládenec mezi sousty pšeničné kaše.
„Povídej.“
„Slyšel jsem Marona, bavil se s kamarády. Stěžoval si, že to minule za nic nestálo, jenom někde ukradl jídlo.“
„Co dál?“
„Někdo se ho zeptal ‚A co bys chtěl, Marone?‘, a on ztišil hlas a řekl: ‚předtím, to byla jiná, tam jsem se náramně pobavil s jedním heilótem‘“.

Dienekes přestal polykat.
„Někdo se Marona zeptal: ‚Co se stalo?‘ a on jen odpověděl: ‚Je to bezcenná zvěř, nevím, proč je nesmíme zabíjet jako jinde.‘“
„Maron? Dovedu si ho představit, je krutý, má rád nůž. Ale…“
„Ale co teď“
„Vůbec nevím, když to řeknu veliteli, dostane dvacet ran a já padesát, to říkala ta dívka.“
„Opravdu? Není hloupá.“

Začal Marona víc sledovat, připadalo mu, že se tmavý šlachovitý mladík chová neobvykle, rozhlíží se víc po druhých, tiše s nimi mluví, občas se dokonce na delší chvíle ztrácí. Neměl ale odvahu se ho přímo zeptat, to by nejspíš vedlo jen k souboji a odtud byla přímá cesta pod Štírův bič. Pokud by souboj přežil, což nebylo zdaleka jisté, spíš naopak.

Další dny se neochotně vlekly, Dienekovi se někdy zdálo o Alkipé, vlastně na ni myslel často i ve dne. Jaké by to bylo, cvičit s ní, pak ji hladit, obdivovat její pružné a silné tělo, možná se i milovat. Stálo ho to pět ran bičem, když hned neodpověděl na rozkaz.
„Prober se, chlapče, jinak dopadneš špatně,“ šeptal mu překvapivě vlídně Štír, když ho uvazoval ke kládě. Ani jeho údery nebyly silné. Možná horší bylo sledoval škodolibý Maronův úsměv a vůbec obličeje kolem stojících kamarádů.

Už si pak dával větší pozor, ale sny ovlivnit nemohl.
O dívce se mu zdálo každou noc, ale asi za týden byl sen zvlášť krásný a reálný.

Byli na mořském břehu chvíli po západu slunce. Moře vlastně ještě nikdy neviděl, ale takto si ho přestavoval. Nebe hrálo všemi barvami, voda měla barvu olova a pomalu se vzdouvala. Vzduchem se šířil pomalý hluboký zvuk líného večerního příboje. Bylo už šero, dívku neviděl zřetelně. Stáli proti sobě na pláži, každý jejich krok se obtiskl zřetelně do písku. Nejen příboj byl pomalý, i oni dva se mohli pohybovat jen zpomaleně, každý úder, úkrok nebo hmat trval celou věčnost. Ale nebylo to pravidlem, měnilo se to, nepředvídatelně, jako by čas náhle zrychlil a zase zamrzl.

Bylo krásné sledovat dívčiny ladné pohyby, jemné stíny jejího těla, vlasy padající přes ramena a halící nebo obnažující oblá ňadra. Měl čas si je trochu prohlédnout. Byla taková jako tehdy v noci? Těžko říct. Ale teď byla krásná, dokonalé křivky dívčích půvabů, svůdně se vlnících při každém pohybu. Občas se jich dokonce mohl dotknout, snad za odměnu, když dokázal proniknout dívčinou obranou. Pohladil je dlaní nebo alespoň prsty, ucítil tvrdou bradavku, jemnou kůži, vzrušující měkký a pružný pocit.

Tušil, že když Alkipé přemůže, bude jeho, bude si ji moci vzít, pomilovat se s ní. Na jednu stranu po tom toužil, ale na stranu druhou by to byl konec souboje, něčeho známého a nacvičeného. To druhé by takové nebylo, mohl si to jen představovat, neurčitě a nejasně.
Takový byl i dívčin obličej, občas se už už objevil mezi vlasy nebo se vyloupl ze stínu, ale nikdy ho neuviděl. Ani její klín, skrytý v měkkém stínu pod bříškem, pevným, dráždivě zaobleným.

Měl erekci, bylo zvláštní tak bojovat, občas možná naschvál nechal dívku přiblížit až k sobě, přejela mu občas falus dlaní, jen zlehka, ale bylo to úžasně dráždivé. Začali bojovat zblízka, snažili se co nejlépe uchopit jeden do druhého, dlaně klouzaly po nahých tělech. Pokud byla první část dráždivá, toto bylo už nesnesitelné. Občas mu sjela dlaň po dívčiných zádech dolů, až na zadeček, chviličku držel pevnou půlku, přitiskl se k dívce a vzal do dlaně obě, chvíli ho tak nechala, dokud nepokračovali.

Podařil se mu podobný trik jako minule, dívka padala dozadu. Stačil pod ní ale vložit paži a ztlumit její pád. Měkce se položila do písku, odevzdaně a vláčně rozevřela kolena…

Probudil se, byla noc, okny pronikalo mámivé světlo měsíce. Měl nejsilnější erekci, jakou kdy zažil, úd mu trčel, v podbřišku cítil jemné šimrání. Zkusil zavřít oči, ale věděl, že mu pomůže jen jedno. Opatrně vstal z rohože a plížil se ke dveřím. Venku ve křoví si uleví a hned se mu bude spát lépe. Zarazil se. Hned vedlejší rohož byla prázdná, Eurotova. A další v rohu kousek vedle dveří, nejlepší místo v baráku, to si vydobyl Maron.

Mladík cítil, jak se mu krev z tvrdého údu přemísťuje zase do hlavy. Sledoval jeho přítel Marona na nějakém nočním dobrodružství? Ale to by bylo neuvěřitelně riskantní až pošetilé. Na druhou stranu, byla to asi jediná možnost, jak vraha dopadnout, pokusit se ho chytit při nějakém zločinu. Eurotos by nejspíše i dokázal druhého mladíka v přemoci v souboji, ale kdo ví. Nebo Maron někam odvlekl Eurota? Co když mu přítel prozradil, na kterém hospodářství najde dívku? To bylo také možné.

Dienekes stál ve dveřích, čekal, co mu napoví intuice. Ale všechny hlasy se spojily v jeden, který na něj přímo křičel. „Běž za Alkipé a ochraň ji, možná tam Maron nebude, ale tím nic nezkazíš.“

Mladík se už dál nezdržoval, rychle si nazul haplai, oblékl si košili, zastrčil nůž za opasek a rozběhl se z tábora do hor.
Měsíc zaléval krajinu přízračným světlem, na cestu viděl dobře, už si ji navíc trochu pamatoval. Dával pozor, aby neklopýtl, díval se i dál před sebe, jestli někde neuvidí jednu nebo dvě postavy. Pak se už zase soustředil jen na běh. Obava o dívku mu dodávala síly, nejspíš i Štír by ho za běh pochválil, kdyby ho viděl. Proběhl kolem rokle, nebyl ani moc zadýchaný, pak kus nahoru a byl už u velkého sadu. Musel zpomalit, nechtěl klopýtnout o kořen, zvláštní stíny mu navíc ještě stěžovaly pohyb. Ale už to nebylo daleko.

Nějaké střízlivější já mu začalo našeptávat, že je to nesmysl. Proč by Maron s Eurotem běželi právě sem? To musí být úplný omyl, navíc jsou možná teď úplně jinde a přítel potřebuje pomoc. Na okamžik zvolnil, aby si probral myšlenky. Jenže přesně v ten okamžik uslyšel výkřik.

Nesl se přes sad od hospodářství, to poznal určitě. Připadalo mu ale, že je spíš mužský, jenže posledně dívka jen šeptala, vlastně její hlas neznal. Ale bylo to jedno, něco se dělo, to bylo konečně jisté. Takže se v cíli nezmýlil. Utíkal nejvyšší rychlostí, zakopl o kořen ukrytý v dlouhém stínu, do kmenu sice nenarazil hlavou, ale ramenem. I to bolelo jako čert, rozhýbal ho, snad bude v pořádku. Pak si už dával větší pozor.

Konečně byl u zídky a opatrně nahlédl do dvora. A ihned opatrně přeskočil kameny a ukryl se do stínu. Kousek od dveří do domu ležel muž, tváří k zemi, ruce rozhozené. Dvě zápasící těla byla v hlubokém stínu na protější straně dvora. Mladík toho moc neviděl, ale boj už nejspíš skončil. Jeden klečel na druhém a nejspíš se ho chystal svázat. Zvedl hlavu, Dienekes si oddychl, poznal Eurota podle zvláštní rozčepýřené kštice i širokých ramen. Takže se mu přeci jen podařilo Marona chytit a přemoci. Ale kde tedy je Alkipé? Možná ji vrah přepadl v domě.

„Kde je dívka, Eurote?“ zavolal. Přítel ale neodpověděl, nejspíš byl tak rozrušen bojem. Opatrně se přiblížil dvojici, už viděl, proč přítel nemohl mluvit, držel mezi zuby nůž. Jenže to už také poznal, že zmítající se tělo na zemi není rozhodně Maronovo ani jiného muže.

Eurotos vzal podivně pomalu nůž do ruky a přiložil ho dívce ke krku. Dívka ztuhla a přestala se kroutit. Dienekes měl pocit, že slyší zběsilý tlukot jejího srdce. Zůstal stát, rozpřáhl trochu ruce a snažil se vyrovnat s úplně novou situací. Pomalu se mu všechno v hlavě skládalo dohromady, ale logickým závěrům prostě odmítal uvěřit. Přítel ho zvláštně pozoroval, byl to divný pohled, nebyla v něm nenávist, jen klid.

„Musím ji zabít, Dieneku, zničila by tě,“ řekl nevzrušeně, „nejspíš bys to chtěl udělat sám, jen nemáš dost odvahy.“
Tohle Dieneka zaskočilo, chvíli mlčel. Eurotos pokrčil rameny a přitiskl hrot nože pevněji k dívčině krku. Objevily se první kapky krve.
„Počkej,“ řekl Dienekes rychle, „možná máš pravdu. Ona mě opravdu ničí.“
Přítel vážně přikývl. „Voláš ze spaní její jméno, příteli. Nedávno tě kvůli ní zbičovali. Kam by to dospělo. Vím, že jen tak přestat někoho milovat je nemožné. Takže ji musím zabít.“

Zase se zvláštně podíval a Dienekovi došlo i něco dalšího. Vytáhl nůž, posadil se vedle přítele a přiložil hrot na druhou stranu dívčina hrdla. Měla zavřené oči, jen srdce zase zoufale bilo. Přinejmenším se mu zdálo, že ho slyší.
„Řekni mi, ten mladý heilót, zabil jsi ho ty?“
„Ano, ale nechtěl jsem. Nechal jsi mě čekat u sadu, věděl jsem, že je tam ještě jedno hospodářství. Přistihl mě při krádeži.“
Eurotos se zamyslel.
„Bylo to divné, natahoval jsem se pro fíky, byly nahoře v polici. O něco jsem zakopl a upadl jsem, hrnec s fíky spadl na mě. On stál ve dveřích, v ruce měl nějaký klacek, ale pak se začal smát.“
Mladík kývl hlavou.
„Smál se mi. On, bezcenný heilót, mně, Lakedaimonskému. Rozumíš tomu? Smál se. Musel jsem ho zabít. Stejně jako tohoto, vyběhl ze dveří přímo přede mě, chápeš to?“

Mladík pokývl několikrát hlavou.
Dívčiny oči teď přímo sálaly nenávistí, ale nemohla dělat vůbec nic. Proti Eurotovi neměla šanci.
„Zabijeme ji spolu, příteli?“ zeptal se klidně Eurotos.
„To je jediná možnost,“ kývl Dienekes a plnou vahou vrazil do přítelova ramene. Trik se podařil tak napůl, jeho nůž už nebyl u dívčina hrdla, ale Eurotos nepadl do prachu. Dienekes odhodil nůž a zkroutil přítelovi ruku. Věděl, že v bojí z blízka to bude mít těžké. Nespletl se, od prvních okamžiků to pro něj začalo vypadat špatně. Eurotos hravě unikl, také zahodil nůž. Chvíli bojovali, ale kučeravý mladík měl rychle navrch. Podrazil příteli nohy a přitiskl mu prsty na hrdlo.

„Co si o mě všichni myslíte, že jsem neschopný a podřadný? Ten, který vždycky jen nastaví zadek? Který omdlí na slunci? Který je pořád jen k smíchu? Co si myslíte?“
Eurotův pohled náhle zkameněl, nechápavě vydechl a svalil se na stranu. Ze zad mu trčel nůž. A za ním stála dívka, dokázala si nějak uvolnit ruce, třásly se jí. Oči měla divoké, široce rozevřené. Dívala se kolem, dokud neuviděla mužské tělo.
„Otec,“ vykřikla a objala bezvládné tělo.
Dienekes na všechno zapomněl, vyskočil a spěchal k dívčinu otci. Spolu převrátili tělo, srovnali ruce a hlavu. Uslyšeli mělký dech.
„Je naživu!“
Ohledal mu hlavu, ale nevypadalo to zle. Nejspíš ho Eurotos jen omráčil prudkým úderem.
„Přines studenou vodu.“
Muž pomalu přicházel k sobě, dívka ho objímala.

Dienekes měl hlavu úplně prázdnou a přesto těžkou. Vstal a chystal se odejít, tady už neměl co dělat. Neměl ani radost, že dívku zachránil, připadal si jen unavený.
„Počkej,“ dívka ho vzala za ruku.
„Musím jít,“ řekl tiše, mechanicky, stroze, oči sklopené.
„Počkej,“ opakovala dívka. Konečně se zastavil, sedl si a opřel o zídku. Posadila se vedle něho.
„Děkuju ti.“
„Já tobě, byl bych už mrtvý. Chyba, věděl jsem, jak je Eurotos v souboji dobrý.“

Tiše seděli, uvažovali, co dál. Dienekes měl už jasno a dívka nejspíš také.
„Pojď se mnou,“ řekla jen skoro neslyšně. Podíval se jí do očí, uviděl tam jen vděk a něhu. Vzali se za ruce a šli k domu.

Dlouho se na sebe dívali, dívka si sundala košili, odevzdaným a klidným pohybem. Stála proti němu, hluboce dýchala, ňadra se jí trochu chvěla. Vzal je pomalu do dlaně, podvědomě čekal nějaký úder nebo útok, ale dívka jen přivřela oči a zaklonila hlavu, malinko se prohnula. Hladil ji, nemohl se nabažit jemných i trochu silnějších dotyků, trochu neobratně je zkoušel střídat, dívka ale jen tiše vzdychala. Za chvilku si lehla na lůžko a za ruku ho přitáhla k sobě.

Zase jí jen hladil, odvážně sjel z ňader níž na pevné bříško a ještě o kousek dál. Zarazil se přesně u hranice dívčích chloupků, najednou nevěděl, co dál. Alkipé ho mu klidně vzala dlaň do své a položila si ji do klína. Ještě více rozevřela kolena. Hladil ji nebo možná ona hladila sama sebe jeho dlaní. Bylo to hrozně zvláštní. Ucítil už její dívčí vůni, prsty nabíraly vlhkost z připravené brázdičky. Lehl si nad ní, pomalinku tlačil tvrdý falus proti rozevřenému klínu. Klidně mu pomáhala, sama si prsty nasměrovala úd do klína. Až teď mu došlo, že se jí ještě vůbec nepodíval do obličeje, i teď ho měla v temném stínu a navíc ještě zakrytý dlouhými vlasy. Ale pak už jen myslel na jedno, dívka ho držela za ramena a sama se vlnila proti němu. Oba zrychlovali, slyšel jen dívčiny vzdechy a steny. Věděl, že se mu blíží konec, i dívka to vycítila a přitlačila si ho k sobě, blaženě do ní stříkal.

Leželi vedle sebe, nemluvili.
„Musím už jít, já… Nevím, jestli se ještě uvidíme.“
Dívka zamyšleně pomalu přikývla.
„Chtěl bych se ti aspoň na chviličku podívat do tváře, nevím, jestli bych tě vůbec poznal.“

Usmála se, chvíli váhala. Pak ho vzala za ruku a odvedla ven na dvůr. Měsíc ji celou ozařoval, Dienekes nikdy neviděl nic krásnějšího. Odhrnula si vlasy z obličeje, i ve zvláštním namodralém světle byla moc hezká, jen na levé tváři měla podivnou skvrnu ve tvaru slzy.
„Nejsem odsud. Matce se narodilo mrtvé dítě, zoufalý otec šel k vám a našel na agoře odložené malou dívenku v hliněném hrnci. Přinesl ji sem.“
Prohrábla si dlouhé vlasy.
„Nejspíš mě odložili kvůli té skvrně na tváři, mohla jsem skončit na dně propasti, mohli mě sežrat psi nebo myši. Lakedaimonští mě odložili a heilóti našli a zachránili. Chápeš už?“

Dienekes teď nechápal vůbec nic. „Hoďte mrtvolu do rokle, tam u dvou olivovníků, kde je nejhlubší,“ poznamenal jen nepřítomně. „Bylo to jen mezi mnou a ním. Tak to budu vyprávět.“
Dívka se na něj zahleděla, pochopila, co chce udělat. Přitiskla se k němu, ucítil, jak jí po tváři stékají slzy. Ale pak se hrdě postavila, přitiskla si pěst na prsa a lehce se uklonila. Udělal to samé. A rozešli se.

Dienekes si zkoušel připravovat různé výmluvy, ale tušil, že mu nic nepomůže. Když uviděl ve dveřích baráku dvě postavy, věděl, že ho štěstí opustilo úplně. Vedle velitele nestál Štír, ale mladý Maron, výsměšně se šklebil, když Dieneka uviděl. Jen se možná překvapeně rozhlížel, proč přichází sám.
Velitel mu jen mlčky pokynul, posadili se v rohu. Začal sám, Maron se vzbudil, když odešel Eurotos, chvíli ho sledoval, ale pak se vrátil a oznámil to velitelům. A mezitím zmizel i Dienekes.

Mladík klidně vyprávěl, ze začátku se snažil dodržovat lakonickou strohou řeč, ale pak už mluvil podle svého. Už po cestě si všechno rozmyslel. Nebyla žádná dívka, Eurota zabil ve rvačce, když mu vyčítal jejich vztahy. Stávalo se to a bylo to jedno. Trest byl jen jeden. Velitelova tvář byla zvláštní, nepřístupná, ale i laskavá. Vlastně nic neřekl. Oba věděli, že je konec.

Konec druhé části.

Heilóti: Ve starověké Spartě byly tři unikátní skupiny obyvatel, Lakedaimonštní (Spartští), heilóti a perioikové. Vládnoucí Lakedaimonští se věnovali výhradně výcviku a boji. V době perských válek jich bylo asi jen osm tisíc. Perioikové byli svobodní obyvatelé, obchodníci, řemeslníci i zemědělci a časem i vojáci (protože Lakedaimonských přes veškerou Štírovu snahu postupně ubývalo). Heilóti neměli plnou osobní svobodu, byli to státem vlastnění otroci. Pracovali jako rolníci na pozemcích svých pánů. Nicméně jim zůstala jistá samostatnost, ve starověku neobvyklá. Spartské chlapecké nemluvně, pokud bylo Staršími určeno za dostatečně silné, obdrželo od státu jeden z devíti tisíc podílů půdy a heilóty k jejímu obhospodařování.

Deipnon: Hlavní jídlo dne. Nejdřív to byl oběd, ale v klasickém Řecku až večeře na konci dne nebo začátku noci. Jako dnes.

Haplai: Spartská obuv, pravděpodobně sandály s otevřenou špičkou a jazykem nahoře. Chlapci snad dlouho nesměli nosit boty vůbec, aby jim ztvrdla chodidla.

Agora: Prostor uprostřed města, sloužící jako tržiště nebo pro setkávání lidí, centrum společenského života obce (polis).

Nothoi: Potomek Lakedaimonského a heilótky. Směli bojovat spolu se Spartskými nebo zastávat nižší úřednické funkce. Dívky žádné výsady neměly.

Lakonická mluva: Předepsaný spartský způsob projevu, stručný a výstižný. Prostě lakonický.