Malé životní dobrodružství 03

„Já se mu fakt nebudu moci podívat do očí,“ konstatoval smutně Daniel, když se s Madlou po skončeném miliskování dali opět dopořádku a seděli spolu v kuchyni u kafe.
„Věř tomu, že budeš,“ namítla Madla nesmlouvavě. „Koukni se na to trochu jinak. On si jezdí na různý semináře a školení hodně často a v nejmenším netuším, jestli si tam užívá nebo ne. Ani nad tím nepřemejšlím. Máme takovou tichou dohodu, že příležitost se má využít a na nic se neptat. Třeba zrovna dneska bude mít šanci nějaký takový roztáhmout stehna, a třeba taky ne. Já ji měla teď, a řeknu ti, že poprvé, co jsem s ním. A bylo to prima, moc prima.“
Natáhla se a pohladila Danielovi ruku. „Neboj se, nejsem do tebe zamilovaná,“ řekla chlácholivě, když viděla jeho zadumaný obličej.

Pousmál se.
„Já vím. Budu se snažit na to nemyslet, i když to bude těžké.“
„Nebude. Máš teď jiný starosti, než přemýšlet, co by na to Jenda.“
„Ano, to tedy mám,“ povzdychl si Daniel a podíval se na hodinky. „No, vypadá to, že už budu muset jít. Potřebuji udělat velký nákup a nepřijít moc pozdě.“
„Jak vidím, moje představa druhýho dablu se konat zřejmě nebude. No, co se dá dělat,“ posteskla si Madla. „Pro tebe je holt povinnost především, ale to už jsem se naučila respektovat.“
Daniel se usmál.
„Ba ne. Je to spíše nutnost, abych se zabydlel v té krásné haciendě a také abychom nestrádali hlady a žízní.“
Já zapomněla, že tam máš tu svou Moniku. Je aspoň dobrá?“
„Myslíš v sexu? To nevím, nic spolu nemáme a já se o to ani nepokouším. A není žádná moje. Ale teď už opravdu musím. Jen si ještě zavolám taxík.“
Vyndal z kapsy mobil, vyhledal si taxislužbu a objednal si vůz k domu.

Monika seděla na lavičce před chatkou a vychutnávala si paprsky podvečerního slunce. Když u branky zastavil taxík, ze kterého vystoupil Daniel a začal z něj vyndavat nákup, vytřeštila oči. Úplně mechanicky se zvedla a přitahována nezvyklou podívanou vykročila.
„Proboha, co to je?“ nechápavě se obrátila k Danielovi.
„Co asi. Prostě jsem nakoupil pár potřebných věcí a také nějakou zásobu jídla a pití. Máš snad proti tomu něco?“
„Pár věcí…“ zalapala po dechu, dívajíc se na hromadu bez ladu a skladu naskládaného zboží.
„Tak nekoukej a pojď mi to, prosím, pomoci odnést,“ požádal ji Daniel, když taxík odjel.

Společnými silami přemístili nákup do chatky. Monika nad ním stále nechápavě kroutila hlavou a zároveň opatrně zjišťovala, co všechno Daniel přivezl. Bylo toho opravdu dost. Několik balíků kojenecké vody, spoustu konzerv, potraviny na obložené chlebíčky a další, a jako třešničku na dortu pak dva špičkové, pohodlné spací pytle do arktického prostředí.

„No tohle…“ prohlížela si s nelíčeným úžasem spacáky. „To v nich ode dneška budeme spát? I já?“
„Jistě, nebo se snad chceš na ně jen koukat?“
„A co to ostatní? Ty ses snad zbláznil. Co s tím budeme dělat?“
„Přece to sníme a ostatní věci použijeme. K čemu by nám to jinak bylo?“
„Ty vůbec nejseš bezdomovec,“ vyhrkla náhle Monika. „Přeci není možný… vždyť to muselo stát tisíce.“
„Pak nevím, jak se mám nazvat, když domov nemám. To, že mám na tajném účtu nějaké peníze, v tom nehraje roli. Udělal jsem nákup proto, že nemíním zneužívat laskavosti tvojí i pana Broučka. Nejsem příživník.“
Daniel se docela rozhorlil. Vypadal najednou tvrdě a neústupně.
„Tak promiň, nechtěla sem se tě dotknout,“ omlouvala se honem Monika. „Ale co s tím jídlem?“
„Jestli tě mohu poprosit, tak nás oba pořádně nakrm,“ usmál se Daniel a zjemnil tak na okamžik zhoustlou atmosféru.
Monika se bez řečí pustila do přípravy večeře. Použila přitom nejrychleji se kazící potraviny, z nichž udělala hromadu obložených chlebíčků. Přitom se jí pusa nezastavila a vyprávěla Danielovi, jak a proč žije tak, jak žije. Pak bylo hotovo a zasedli k jídlu.

Ráno se oba probudili relativně pozdě, skoro v osm hodin. Monika si pochvalovala, jak se jí v novém spacáku krásně spalo, a ptala se Daniela, co by chtěl ke snídani. Nechal jí v tom volnou ruku a tak nachystala chleba s kuřecí pomazánkou z konzervy.
„Poslyš,“ spustila Monika, když měli po snídani a seděli u kávy, „i když už máš jakýsi zkušenosti coby bezdomovec, stejně bude nejlepší, když tě zasvětím víc do jejich způsobu života, abys byl připravenej na horší situace. Ukážu ti všechno, co budeš muset znát, co kde je a podobně. Budeš ale muset trochu víc zpustnout, jinak tě ani náhodou nepřijmou mezi sebe, kdybys to případně potřeboval. Takže se nebudeš aspoň čtrnáct dní mejt a pak se do toho dáme.“
„To snad nemyslíš vážně,“ vystrašil se Daniel.
„Myslím. A neboj, já to tak taky někdy musím udělat. Navíc, v zimě je těžko kde se mejt, tak si zvykej.“

Jak bylo řečeno, tak se i stalo. Po čtrnácti dnech, když Daniel opravdu začal vypadat jako pravověrný bezdomovec, vytáhla ho Monika do města a postupně ho seznamovala kam se může zajít najíst, kam vykoupat, kde mu mohou poskytnout oblečení, a také, kterým místům se má určitě vyhýbat a na která může zajít bez obav. Po dalších třech týdnech, ke konci července, už se jakž takž dokázal orientovat v bezdomovecké problematice.

Jedno úterní dopoledne, jako ostatně každý týden, přišel na obhlídku pan Brouček. Líbilo se mu, jak si zvelebili bydlení a obzvláště pak obdivoval malou příruční spíž, kterou si vykopali v zemi na stinné straně vedle chatky. Byl se svými „nájemníky“ spokojen a nenechával si to pro sebe. Dokonce Danielovi nabídl tykání, na což si oba podali ruce. Monika se ho zeptala, zda nepotřebuje s něčím pomoct. Prý zatím ne, ale za dva týdny se už asi něco najde. Pozvání na skromný oběd odmítl, i když hodně váhal. Nakonec zřejmě zvítězila nějaká povinnost. Odcházel však spokojený, jak ho ještě nikdy neviděli.

Danielovi vrtalo hlavou, proč se Monika ptala Broučka, jestli nepotřebuje pomoct, a tak se zeptal.
„Víš, nevím, jestli o tom vůbec můžu mluvit. Je to mezi ním a mnou,“ zaváhala Monika. „Ale budiž. Řeknu ti to, když mi slíbíš, že o tom nikde nebudeš mluvit a hlavně ne s ním.“
„To ti slíbit mohu,“ přisvědčil Daniel.
„Dobře,“ přikývla Monika, „nebudu však zacházet do podrobností. Robert je ženatej. Je to moc hezká paní, ale potom, co ji srazilo auto, je kvadruplegička, tedy naprosto nepohyblivá. Naštěstí může mluvit a omezeně hejbat prstama pravý ruky. Když mě Robert našel bezradně sedící v parku, uřvanou a zbitou, zeptal se, co se mi stalo.
A tak jsem mu povyprávěla, jak mě kvůli úsporám vyhodili z práce, že nemám kde bydlet, protože tím pádem jsem ztratila nárok na ubytování v ubytovně, a že mě zbili a okradli nějací vejrostci.
Když sem mu řekla kdo jsem a co jsem dělala, nabídl mi k dispozici svou chatku za to, když mu občas pomůžu s jeho ženou. Jsem totiž zdravotní sestra s praxí s nepohyblivými pacienty. Slovo dalo slovo a tak sem tady. Vždycky mi příde říct, kdy bude potřebovat pomoct a já mu pomůžu. A taky… no, občas mu i podržím, protože doma to není možný a i proto, že… požádala mě o to jeho žena, když zrovna nebyl u toho. No, a tebe sem Robert přibral proto, aby mě nebylo smutno. Tak teď víš všecko a už se o tom nebudeme bavit.“

Daniel by samozřejmě rád slyšel mnohem víc, ale respektoval Moniččino přání.
„Poslyš, co kdybychom si po obědě vyšli někam jen tak na procházku,“ vyslovil nahlas, co ho právě napadlo.
„No to je nápad,“ zajásala Monika. „A já dokonce vím kam,“ pochlubila se.
„A řekneš mi to?“
„Kdepak, to bude pro tebe velký překvapení,“ zasmála se a nechala Daniela tápat.

Po obědě tedy vyrazili na procházku směrem z města ven. Po půlhodině pomalé chůze se ocitli na kraji lesa.
„My jdeme do lesa?“ chtěl se ujistit Daniel.
„Jo jo,“ zazněla stručná odpověď.
„A nebojíš se?“
„Ne… e,“ zasmála se Monika, popadla Daniela za ruku a už ho vlekla za sebou.

Les byl naštěstí udržovaný, protkaný sítí cestiček a stezek. Těžko říct, které byly dílem člověka a které dílem zvěře. Alespoň podle toho, co si myslel Daniel. Monika ho vedla s jistotou člověka, který zná svůj cíl. I když stromoví postupně houstlo a ojediněle se začaly objevovat i houštiny a větší skalní útvary. Během společného putování trpělivě odrážela Danielovy zvědavé otázky o cíli jejich cesty a dokolečka mu opakovala, že co pro něj chystá, se mu to bude určitě líbit.

Sotva znatelná pěšinka najednou končila a před jejich zraky se objevila zpola zarostlá chatrč přitisknutá k obrovskému balvanu.
„Tohle má být to překvapení?“ otázal se Daniel zklamaně.
„Jo, ale trochu později,“ přitakala Monika a zamířila k chatrným dveřím, na nichž visela jakási cedule.
„Máme kliku, je tady volno,“ konstatovala po pohledu na ceduli a sáhla po zajišťovacím kolíku nahrazující kliku. Dveře se kupodivu otevřely bez skřípání či vrzání a temný otvor je zval dál.
„Tak pojď… a nech se překvapovat,“ pobídla Monika Daniela.

Vstoupil dovnitř jen s určitým sebezapřením. Místnost byla malá, místo oken jen malé otvory pod stropem propouštějící pouze minimum světla. Jedna postel s matrací, stolek, dvě židle a několik volně pohozených přepravek od piva. Kolem dokola na stěnách spousta poliček, na nichž byly konzervy, lahve s minerálkami a mnoha dalšími potřebnými i nepotřebnými drobnostmi.
V koutě stála malá kamínka a komínkem, s dobře odizolovaným průchodem střechou. Na stěně nad postelí visela velká nástěnka s jakýmsi desaterem chování v chatrči.
Na stolku stála petrolejka a hromádka cedulek s provázky na zavěšení. Daniel je vzal trochu štítivě do ruky a začal si je prohlížet a číst.

1. NERUŠIT – SPÍM
2. NERUŠIT – ODPOČÍVÁM
3. ODPOČÍVÁM – CHCEŠ-LI SE PŘIDAT, ZAKLEPEJ
4. NERUŠIT – ŠUKÁME
5. ŠUKÁME – JSI-LI ŽENA, PŘIDEJ SE
6. ŠUKÁME – JSI-LI MUŽ, PŘIDEJ SE
7. ŠUKÁME – JSTE-LI PÁR, PŘIDEJTE SE
8. CHCI BEJT SÁM
9. CHCEŠ-LI SI POKECAT, PŘIDEJ SE

Daniel už dál nečetl. Těch cedulek bylo víc, některé i prázdné, aby si každý mohl případně dopsat svůj vlastní požadavek.
„To se věší na dveře?“ zeptal se poněkud zmateně, neboť se s ničím podobným dosud nesetkal.
„A kam jinam bys to chtěl věšet,“ rozesmála se Monika, vzala mu cedulky z ruky, jednu z nich vybrala a vyměnila ji za tu, na níž stálo
VOLNO.
Daniel nepostřehl, jakou z nich zvolila, a už vůbec mu nedošlo, jaká by to mohla být.
„Co jsi tam dala?“ zeptal se.
„Co asi,“ odvětila potutelně.
Popošla k Danielovi a začala mu rozepínat košili. „Když ty seš strašnej slušňák, než by sis něco začal. Ale já ve tvejch očích vidím, že v duchu po mě toužíš stejně, jako já po tobě. Nemám pravdu?“
„Máš. I v tom, že sám bych si těžko kdy co dovolil,“ odtušil Daniel. „Vážně by ti nevadilo, kdybych ti třeba sáhnul na prsa?“ nesměle se zeptal, zatímco Monika už ho zbavovala košile.
„Bože, Dane, to seš fakt takovej ťunťa, nebo se jen tak děláš?“ opáčila Monika a přetáhla si přes hlavu tričko, pod nímž již nic neměla.
„Poměrně dost často, ano,“ připustil Daniel a fascinovaně zíral na obnaženou nádheru. Pak ji odhodlaně uchopil do svých dlaní. Okamžitě jím jako blesk projelo vzrušující zajiskření a jeho ohon byl vmžiku tvrdý jako skála.
„No paráda,“ zavýskla Monika, držíc už v tu chvíli jeho tuhý kolík v ruce, když předtím mu již stačila stáhnout kalhoty.
„Tak už mě, sakra, taky svlíkni, ať nemusím dělat všechno sama. Vlastně ne, ještě počkej,“ zarazila ho, když se chystal ji poslechnout. Zalovila v kapse a vytáhla krabičku s prezervativy zabalenou do igelitového uzavíratelného pytlíku.
„Myslela sem na všecko. A teď můžeš,“ zaševelila.

To už se Daniel nijak nerozpakoval. Stáhnul jí kalhoty i kalhotky, popadl do náručí a donesl k posteli.
„Doufám, že to tu neumažeme a že to s námi nespadne,“ měl Daniel pochybnosti.
„To, myslím, nehrozí,“ řekla s určitostí Monika. „Můžu bejt nahoře?“
Daniel pokrčil rameny, jako že mu to je jedno, postavil ji na zem a lehl si na bytelné lůžko zakryté dekou.
Monika na nic nečekala. Ve vteřině byla rozkleknutá nad Danielem, obdarovala ho gumovým bezpečnostním systémem a už si trčící stonek přistavila k rozžhavené pícce. Pomalu dosedla, zavrtěla se, aby se uvnitř cítil co nejpohodlněji a nakonec se zvolna položila na Danielovo horké tělo.

„Takhle to mám nejradši. Prsa na prsa, pohlaví v pohlaví a jemnou, noblesní jízdu,“ vyznala se tiše a spojila své rty s Danielovými.
Její pohyby byly táhlé a něžné, ale jak stoupalo jejich sexuální rozechvění, staly se odvážnějšími, rychlejšími. I Danielovo pevné objetí vylepšovalo jejich tělesné souznění a přibližovalo je tak k závěrečnému finiši.
Náhle Monika prudce přirazila, chviličku setrvala v klidu, aby o to víc dala Danielovi pocítit silné sevření kundičky v nastoupivším orgasmu. Pokračovala pak dál v přirážení v rytmu stahů, a i když posléze odezněly, nepřestávala, dokud i Daniel nedospěl k vyvrcholení.
Počkala, až jeho dráždivec ochabne a sám vyklouzne z její ukojené špeluňky, aby se poté spokojeně rozvalila vedle něj.
„Tohle už sem potřebovala jako sůl. Ty ne?“ zeptala se věcně, bez jakéhokoliv sentimentu.
„Dalo by se to tak říct, jen si navíc přeji, abychom si to zopakovali. Mám však nejasný pocit, že si na to budeme muset delší dobu počkat,“ dodal Daniel věštecky.

Jako na potvrzení jeho slov se ozvalo zabušení na dveře.
„Haló, je tam někdo?“ zaznělo z venku.
„Ještě pořád jo,“ odpověděla briskně Monika.
„A jak dlouho ještě? Taky bysme si chtěli vrznout,“ pokračoval hlas.
„Taky si to nemusel přivolávat,“ zašeptala vyčítavě Danielovi a nahlas řekla: „Tak deset minut. Dám ceduli VOLNO.“
„Fajn, zatím se dem projít,“ zaznělo od dveří spokojeně.
Monika s Danielem se na sebe podívali a začali se smát.
„Tak to se tedy povedlo,“ vypískli unisono, jako kdyby se na tom domluvili.
Rychle posbírali svršky, oblékli se, zkontrolovali, jestli na něco nezapomněli (hlavně uklidit) a v rozmarné náladě se vydali na cestu domů.

„Víš,“ spustil Daniel, sotva za sebou zavřeli dveře chatky, „možná se ti to bude zdát nepatřičné, ale moc rád bych se na tebe díval trochu déle, než tam.“
„Taky bych si tě ráda prohlídla líp,“ prohlásila tiše Monika a začala se svlékat. Daniel ji následoval a ve chvilce stáli proti sobě nazí, každý v jiném rohu.
Hleděli se na sebe, jako kdyby ona chvíle v lesní chatrči nikdy neexistovala. Jakoby se nemohli vynadívat jeden na druhého.
„Ani nevíš, jak mě vzrušuješ,“ vydechl Daniel a vykročil k ní.
„A víš, jak ty mě? Zvlášť když vidím, jak ten tvůj ocásek roste a tuhne,“ vrátila mu Monika otázku a vydala se mu naproti.
Setkali se uprostřed skoro místnosti. Jejich těla se ještě ani nedotkla, ale ruka obou už našla své místo. Ta Danielova prohrábla huňatý kožíšek a protáhla se údolíčkem mezi stehny. Moniččina ruka pak pevně sevřela tvrdé bodlo trčící mezi nohama.
„Co myslíš, nebude Mánička proti, kdyby ji chtěl Hurvínek navštívit?“ zeptal se s úsměvem Daniel.
„Mánička je pro. Mánička říká, že včera je pozdě,“ odpověděla vzrušeně Monika a chvatně táhla Daniela za ruku k lůžku.

Nemohla se dočkat a hned si lehla s nohama od sebe. Daniel si kleknul do volného meziprostoru, zachytil Moniku pod koleny, přizdvihl ji ke klínu a bez dalšího vyptávání zamířil s Hurvínkem na návštěvu k Máničce. Vpadl dovnitř jak velká voda, ale vzápětí se zarazil.
„Já jsem úplně zapomněl na…“ začal provinile, jenže Monika ho nenechala domluvit.
„To nevadí. Hlavně ho musíš včas vytáhnout. To snad umíš, ne?“ ujišťovala se.
„Také v to budu doufat,“ prohodil Daniel a zasunul se hlouběji do útulného příbytku, kde začal bez rozpaků šmejdit.
„Hmmmhm, hmm,“ povzdychávala Monika spokojeně. „Já ti nevím čím to je, ale ještě nikdy se mi to tak nelíbilo, jako teď. A ještě ke všemu se mě chce bejt sprostá. Jestli proto, že tvůj vocas s mojí pičkou do sebe tak pasujou…“ mlela mezi slastným vzdycháním a hekáním. „Já fakt nevím. Ale ať je to jak je, asi se brzo udělám, protože tvůj mrdáček mě dráždí až k šílenství.“

Monika přímo skučela blahem. Daniel, zcela soustředěn na její uspokojení, ji vnímal sotva z poloviny. Jako živý stroj do ní pronikal a rytmickými pohyby ji dováděl k vyvrcholení. Před malou chvílí překonal kritický bod vlastního završení díla a tak věděl, že na úspěšné zakončení má teď času dost.
„Jo, jóó, takhle mi to chvíli dělej,“ zavyla Monika, když zakroužil s kolíkem jak s vařečkou v rendlíku.
Chvíli nato se roztřásla v přívalu orgasmu, který značně přidal Danielově energii. Změnil pohyb na přímočarý a rapidně zrychlil. Avšak vzrušení, které se do něj přelilo z Moniky, poněkud nedocenil.
Najednou se vytrhl, Moniku pustil a klečíc se vzpřímil. Ta se vymrštila, chňapla Daniela za chvějící se ocas, ale než ho stihla vsunout do pusy, rozprskla se první semenná střela přesně uprostřed hrudního pohoří. Pak už jen pérovala na jeho péru a jako z dudlíku z něj sála životní esenci do poslední kapky.

„To bych do tebe opravdu neřekl,“ poznamenal užasle Daniel, když Monika skončila.
„Tak to já taky ne,“ přiznala se po pravdě. „Ještě nikdy sem to nedělala. Jenže když jsem před sebou uviděla tu nadupanou stříkačku a uvědomila si, že budu celá špinavá, nenapadlo mě nic jinýho, než si ji strčit do pusy,“ vysvětlovala.
„No, některé ženy to mají rády a některé ne. Možná budeš patřit k těm prvním,“ rozumoval Daniel.
„To nevím. Nebylo to ani dobrý ani nedobrý. Spíš, takový nijaký, aspoň zatím. Možná si to někdy, až budu chtít, zopakuju.“
„No, já tě k tomu nutit nebudu, ale když budeš chtít…“
„Já vím, stačí říct. Ale teď říkám, že mám strašnej hlad,“ prohlásila energicky a zvedla se a dala do přípravy večeře.

Daniel zatím, protože se setmělo, přivřel okenice a rozsvítil lampu. Se zájmem pak sledoval, jak nahá pobíhá po místnosti, ňadra se jí pohupují a v klíně jí mizí a znovu se objevuje vzrušující trojúhelník. Nechybělo moc, a mohl by znovu. Jenže večeře už byla hotová a tak se v poklidu najedli a pak zalezli do postele.
„Bude se nám krásně spát,“ zašeptala Monika.
„To bude,“ přikývl Daniel, zezadu se k ní přitiskl, rukou objal živá kůzlata a začal počítat ovečky, aby usnul. Do kolika se dopočítal se ale nedozvěděl.