Malé životní dobrodružství II. 02

Již se dost setmělo, když Daniel konečně doputoval k brance zahrady, kde zůstal překvapeně stát. V chatě byla tma. Došlo mu, že Monika je ještě u Roberta, což ho poněkud udivilo. Ačkoliv, kdo ví, co ji tak zdrželo. Mohl se vyskytnout nečekaný problém s Robertovou manželkou a tak prostě jen pomáhala. Nebo si to spolu zrovna rozdávali, ačkoliv se to nikdy předtím ze zásady nestalo, nebo…
„Sakra, Danieli, přestaň jančit,“ přikázal si nahlas a s povzdechem nad svými hloupými nápady postoupil dál do chaty.
Daniel rozsvítil, tašku jen tak ledabyle odhodil na postel, a protože cestou zapomněl koupit něco k jídlu, začal zjišťovat co je k mání. Samozřejmě že věděl, co najde, kus chleba a nějaká ta paštika či maso v konzervě byly vždy železnou zásobou, ale připadal si při tom hledání, jako kdyby chtěl zahnat jakousi osamělost.

Pomalu se najedl, pak vstal a šel zapálil petrolejku. Přenesl si židli do kouta, díval se do mihotavého plamínku a snažil se na nic nemyslet. Po chvíli se mu začaly klížit oči a málem by i usnul, kdyby neklaply dveře. Monika se vrátila.
„Jé, ty držíš černou hodinku?“ zahalekala vesele a hrnula se dovnitř.
„Držím – a také čekám a přemýšlím, jestli jsi uvázla za jazyk, nebo za něco jiného,“ odpověděl Daniel poťouchle.
„Jenom za jazyk, Daníčku, jenom za jazyk,“ zdůraznila, sedla si mu na klín a políbila ho. Nebránil se.
„Tak jste se domluvili?“ zeptal se.
„Ale jó, nebyl problém. Akorát sem zírala, jakou z toho udělal kovbojku. Začal hned obvolávat různý lidi a zjišťovat, co kdo a kdy může nebo nemůže. Byla sem z toho úplně paf a čučela na něj jak péro z gauče. No nebudu to protahovat. Zkrátka sme se dohodli na středě a sobotě. Jinak sem potom musela, hlavně paní, vyprávět co budu dělat a kde a tak dál, a tak podobně. Robert mezitím udělal skvostnou večeři a nebyla jiná možnost, než s nimi povečeřet. A co ty? Nechala ti šéfová trochu síly pro mě?“ zeptala se dychtivě.
„Samozřejmě, že ano. To by si přece nedovolila,“ odpověděl s úsměvem.
„To bych ji ani neradila,“ kasala si triko – přeneseně i doslovně. Seskočila Danielovi z klína a svlékla ze sebe zbytek té trošky, co měla na sobě. Pak odstrojila i jeho a stáhla ho za sebou do postele.
„Ty ale máš naspěch.“
„Aby ne, dyť se na to celej den těším a skoro na nic jinýho nemyslím,“ přiznala bez skrupulí. Hned si vzala do ruky visícího pacholíka a po několika, pro ni nekonečných vteřinách ho nedočkavě vsunula do rozohněné a netrpělivé kundičky.

Daniel se zavrtěl, aby se lépe usadil mezi jejími stehny a začal pomalu přirážet. To se ale Monice zrovna nezamlouvalo.
„Ne ne ne,“ zašermovala mu ukazováčkem před očima, „dneska byl prima den a já chci jančit a divočit. Tak mě nešimrej a pořádně přitlač!“
Jako odpověď Daniel přirazil, jak nejsilněji mohl a současně ji chytil za koziska a přitáhl k sobě. Na oplátku ho obemkla nohama a snažila se mu vyjít vstříc, což při kolísavém rytmu bylo obtížné. S maximální energií se soustředil na to, aby nepolevil a vydržel až do konce. Hlavou mu paradoxně blikla myšlenka, že takhle by nespěchal ani za ujíždějícím autobusem.
Finále překvapilo i samotného Daniela. Že přišlo si uvědomil, až když už téměř končilo a Monika ho sevřela rukama i nohama tak, že téměř nemohl dýchat. Jejich křečovité semknutí povolovalo jen zvolna a teprve když samovolně vyklouzl ven, mohl se položit vedle ní.
„To byla ta nejkrásnější pohádka na dobrou noc,“ slastně vzdychla Monika, otočila se na bok a okamžitě usnula. Daniel se usmál, pohladil ji, jenže místo spánku začal v duchu kout pikle na pomstu. Usnul však dřív, než je stačil dokout.

Ráno Monika prohlásila, že bude potřeba udělat nákup, jinak za chvíli nebudou mít co jíst.
„Fajn. Tak až půjdeme ze zkoušky z toho salónu, uděláme ho spolu.“
„Už to vidím přímo v růžovejch barvách,“ odfrkla si. „Zatáhne tě k sobě a bude si tě užívat, až se budou matrace trhat.“
„Bude se vztekat, ale nezatáhne. I pro ni bude platit to, na čem jsme se dohodli my dva; jenom jednou za čas, abychom se na to těšili a ne aby nám to zevšednělo. A potom – nejste jen vy dvě. Jsou ještě dvě další a nejsou se mnou ani zdaleka tak často, jako vy.“
Zůstala s pusou dokořán.
„Páni, to bych do tebe neřekla. Nepřišlo mně, že bys byl takovej proutník,“ nechtěla věřit, k čemu se právě přiznal.
„Také mi to připadá podivné,“ pokrčil rameny. „Co bys řekla na to, že bychom se dnes stravovali ve městě. Musím si zařídit několik věcí, a jestli nemáš jiný plán, vzal bych tě sebou.“
Monika nadšeně souhlasila.

Hodinu nato spolu seděli v malém bistru, vzdáleném asi půl hodiny pěší chůze od chatky. Popíjeli horké kakao a pochutnávali si na koláčcích.
„Víš, že jsem vlastně do včerejška nevěděl, jak se jmenuješ příjmením? Malochová – to je zajímavé jméno. Nikdy jsem takové neslyšel. No, aspoň ti teď budu moci pořídit fárkartu, abys nemusela všude pěšky.“
„Co to je?“ vykulila oči.
„Jízdenka na MHD.“
Když se nasytili, vydali se do sídla podniku MHD. Cestou se Daniel zastavil u bankomatu a vybral dostatečnou částku peněz, které by dnes mohl potřebovat. V příslušné kanceláři pak nechal Monice vystavit půlroční jízdenku na všechny druhy městské hromadné dopravy.
„Tak, to bychom měli,“ řekl spokojeně. „Teď ale musím zajít k soudu a něco si zjistit. Počkáš tam na mě?“
Monika přitakala. Před budovou soudu byl parčík, kde si sedla na lavičku a obrnila se trpělivostí. Daniel vešel dovnitř a zamířil rovnou do archívu. Potřeboval zjistit adresu dívky, kterou před několika lety úspěšně zbavil obžaloby podílení se na organizovaném zločinu, a tu mohl najít v příslušném spisu. Byl přesvědčen, že by mu mohla významně pomoci v jeho plánu pomsty, kterou měl v hrubých rysech již vymyšlenu. Po půlhodině byla jeho snaha korunována úspěchem. Spokojen s výsledkem se posadil na lavičku vedle Moniky.

„Tak jak?“ zeptala se. „Našel´s cos potřeboval?“
„Našel. Odpoledne budu potřebovat někam zajít, ale vzít tě sebou nemohu. Budeš si muset najít nějakou zábavu. Sejdeme se pak v tom salónu.“
„Koupila sem cigarety. Dáš si?“ řekla znenadání.
„Ty kouříš?“ podivil se.
„Ale né. Jen hodně svátečně, a když tady byla taková nuda…“ odpověděla a nabídla Danielovi otevřenou krabičku.
„Hm. Jsem na tom podobně,“ odtušil a vytáhl si cigaretu, kterou mu Monika pohotově připálila.
Asi tak hodinku poseděli, klábosili o všem a o ničem a vykouřili ještě jednu cigaretu, kterou Daniel okomentoval slovy, že má vykouříno na rok dopředu. Pak prohlásil, že potřebuje navštívit ještě nějaké obchody.
Prvním byl obchod s mobilními telefony. Vybral si dva nejjednodušší pro seniory, celkem asi za 1 500 korun. Platbu uhradil hotově, protože platební karty nebrali. Poté se zastavil v pobočce TS Bohemia a koupil dva tablety UMAX VisionBook, které tentokrát zaplatil kartou. Nakoupené zboží vložil do batůžku. Monika se tomu sice podivovala, ale neptala se na nic. Stejně by asi odpověď nedostala. Vrtat hlavou ji to však nepřestalo.

Oběd si vychutnali v restauraci U tlustého prasete, která byla vyhlášená vynikající a relativně levnou kuchyní. Pak se oba vydali vlastní cestou.
Vendula Vargová, Šikmá 718 – adresa, kterou Daniel hledal a na kterou se nyní vydal. Cestu si našel pomocí GPS v telefonu. Úpěnlivě doufal, že se během doby neodstěhovala. Měl štěstí. S bušícím srdcem zmáčkl zvonek u hlavního vchodu s jejím jménem.
„Kdo je?“ ozvalo se z reproduktoru domácího telefonu.
„Tady je Daniel Flock. Pamatujete se na mně?“
„Dani… jéžišikriste! Abych se nepamatovala. Poďte dál,“ vykřikla a vzápětí se ozval bzučák uvolňující dveře.
Daniel vyklusal do prvního patra. V otevřených dveřích na něj již čekala drobná dívenka, tak metr šedesát, štíhlá s malými ňadry, s černými, nakrátko ostříhanými vlasy a nezvykle velkýma hnědýma očima. Vypadala skoro o deset let mladší, než jí ve skutečnosti bylo. Když ho uviděla, vrhla se mu kolem krku.
„Danieli, ani nevíte, jak ráda vás zase vidím,“ přivítala ho s tak nefalšovanou radostí, až se ocitnul v rozpacích.
„Stalo se něco?“ zeptal se v obavách.
„Ne, to ne. Vlastně jen to, že sem vám nestačila dostatečně poděkovat. “

Byt Venduly Vargové by malý. Sestával ze dvou malých pokojů a miniaturní kuchyňky, nicméně pro její potřeby dostačoval. Uvedla Daniela do obývacího pokoje a honem běžela pro vzácného hosta uvařit kávu.
„Tak, čím jsem si zasloužila, že jste se na mě přišel podívat?“ zeptala se, pokládajíc šálky s horkou tekutinou na malý stolek, stojící u gauče. Pak se posadila vedle něj.
„No, je to poněkud na dlouhé lokte,“ spustil Daniel zvolna.
„Mám času dost.“
„To jsem rád. Tak tedy, pokud to nebude ode mne příliš troufalé, tak bych pro začátek navrhnul, abychom si tykali. Co vy na to? Já jsem Daniel,“ řekl a nesměle nastavil ruku ke spřátelení se.
Překvapením se jí skoro zastavil dech.
„Já…“ zadrhl se jí hlas, „no, moc ráda,“ souhlasila dojatě a podala mu ruku. „Já sem Vendula,“ dodala pro úplnost.
„Koukám, že se stále věnuješ svému koníčku,“ prohodil ledabyle. Narážel tím na fakt, že je hackerka.
„Trochu ještě jo,“ zrozpačitěla.
„Neboj se, nikomu nic říkat nemíním. Naopak, mám zájem, kdybys v tom bylo hodně dobrá.“
„A to jako proč?“ zeptala se nedůvěřivě.
Daniel vypověděl dopodrobna svůj příběh. Vendula se nestačila divit a chvílemi na něj civěla s otevřenou pusou.
„To je úplně neskutečně zlej sen,“ zhodnotila situaci. „Co máš v úmyslu s tím udělat?“
„Mám jen představu. Chtěl bych dostat zpátky, co mi bylo ukradeno i s lichvářskými úroky a navíc, s dostatečně vysokým odškodněním za psychickou újmu. Spokojil bych se tak s dvaceti miliony. Takže jsem se tě přišel zeptat, do jaké míry by bylo reálné a uskutečnitelné vybílit mu jeho účty, převést je někam, kam by na ně nedosáhl, a odkud bych si to mohl vybírat. Je to strašně zjednodušené a vím, že to bude chtít všechno pečlivě propracovat do detailu. Rád bych tě požádal, jestli bys byla ochotná v tom pro mě něco udělat. Jsem si vědom toho, že tě nabádám k trestné činnosti a vzhledem k tomu, že jsem právník, je to přinejmenším podivné. Ale moje důvody teď znáš, rozhodnout se však musíš sama.“
Vendula se podrbala za uchem a chvíli docela váhala.
„Jasně, že ti pomůžu,“ řekla nakonec. „Oba víme svý, takže jo. Zatím nevím, jak to bude složitý a bude chvíli trvat, než vědět budu. Asi do toho zapojím jednoho či dva lidi, ale neboj se, o tobě se nezmíním. Jednu věc však potřebovat budu…“
„Já vím. Čísla účtů. O nějakých vím a doufám, že se mi podaří sehnat i ty, o kterých nevím. Určitě jich má víc.“
„Ne, to nebude třeba. Stačí, když mi obstaráš přihlašovací údaje do jeho počítače a poskytovatele připojení. Taky e-mailové adresy, který s tím můžou souvisel. Ostatní si najdu sama.“
„Dobře. Takže si zahrajeme na CIA a připravíme ‚převrat‘ “.
S těmi slovy vytáhl z batůžku zakoupené telefony a tablety.
„Chtěl bych, abys upravila oba tablety na bezpečnou šifrovanou komunikaci mezi námi dvěma. Telefony budou sloužit jen pro krátké SMS vzkazy. Budou zapnuté denně jen od deseti večer do jedenácti. Mají předplacenou kartu a je na nich uloženo jen jedno číslo.“ Podíval se na hodinky. „No, už budu muset jít. Mám ještě jednu důležitou schůzku. Až budu mít, co potřebuješ, ozvu se a ty mi napíšeš, kdy se mám zastavit. Domluveno?“
„Jasně. Nebudeš tomu věřit, ale je to pro mě velká výzva a já se s ní s chutí poperu. Jsem moc ráda, že ses zastavil. Mohl’s to klidně udělat i dřív,“ dodala trošku vyčítavě.
„No, možná,“ usmál se Daniel. „Ale teď opravdu už musím jít.“

Do módního salónu dorazil Daniel minutu před šestou. Ilona i Monika už tam byly, a Moniku si právě vzali na zkoušecí proceduru.
„Kdes byl?“ zeptala se naštvaně Ilona.
„Záleží na tom? Pozdě jsem nepřišel.“
„Jenže já počítala s tím, že na zkoušku pudeš první, a než potom udělaj Moniku, tak že si to u mě rozdáme, než Monča příde za náma,“ vychrlila ze sebe vyčítavě.
„To asi nepůjde.“
„A proč by to nešlo?“
„Protože s Monikou máme dohodu, že si to budeme dopřávat jen občas, aby nám to za chvíli nelezlo krkem. A tutéž dohodu máme i my dva – i když jsi o ní doteď neslyšela.“
„Nic takovýho sme spolu nedomlouvali,“ ohradila se Ilona.
„Ne – ale jako by se stalo. A už se přestaň dohadovat a pojď si někde sednout.“
K tomu se ale Daniel nedostal. Objevil se sám šéf a vyzval ho ke zkoušce obleků. Zašli do vedlejší místnosti, kde se na něj vrhli dva krejčí. Byli vysoce profesionální a práce jim šla rychle od ruky. Sem tam něco povolili, něco přitáhli, osahávali ho jako Američani při celní kontrole, dokonce i do rozkroku mu sáhli, aby zkontrolovali, zda ho tam přece jenom něco neškrtí. Na jejich otázky odpovídal jednoslabičně a nemohl se dočkat, až to bude mít za sebou.
Když skončili, jen pomalu si uvědomil, že během necelé hodiny a půl stačili upravit troje kalhoty, tři saka a desítku košil. Navíc mu připravili i několik párů bot na odzkoušení. Spokojeně pokývali hlavou a předali ho šéfovi, se kterým se vrátil do přijímací haly.„Je pátek,“ obrátil se šéf k Iloně, „a když na tom budem dělat o víkendu, v pondělí odpoledne si pro to můžete přjít. I s ní,“ ukázal na Moniku, která právě vyšla za zkoušecí místnosti. Jeho slova Ilonu potěšila.
„Prima,“ řekla vesele. „Nezapomeň mi poslat účet.“
„To buď bez obav. A počítej, že bude pěkně mastnej.“
„No a? Když mi to stojí za to…“ rozesmála se nahlas, popadla Daniela s Monikou pod křídlo a vypochodovala s nimi ven.
„Mám pro vás překvapení,“ oznámila jim a otevřela dveře auta. „Nastupte si!“
„Překvapení?“ vyhrkli unisono a chtěli vědět víc.
Místo odpovědi se rozjeli a po projetí kolem několika bloků zastavili před pětipatrovým činžáčkem. Vystoupili, vyjeli výtahem do čtvrtého patra a Ilona odemkla jeden ze dvou bytů.
„Ode dneška je váš,“ prohlásila slavnostně a ukázala rukou směrem dovnitř.
Mlčky prošli celým příbytkem. Jednalo se o velký, plně vybavený třípokojový byt.
„Můžeš nám to upřesnit?“ zeptal se Daniel Ilony po prohlídce, když se usadili v obýváku.
„A co?“
„To »ode dneška je váš«“
„Aha. No, koupila sem několik domů a v každým mám k dispozici jeden volnej byt,“ řekla Ilona neurčitě. „Tenhle vám dávám k dispozici, protože od teď nemůžete bydlet v nějaký chatrči. Platit budete jen náklady, to znamená za energie a vodu. Tak co, vyhovuje?“
Daniel se podíval na Moniku a kývnutím ji naznačil, aby také něco řekla.
„Copak o to, je to přímo luxus, ale přemejšlím, v čem je zakopanej pes. Nezdá se mi, že bys nám to nabídla jen tak pro naše krásný voči,“ řekla Monika to, co jim oběma vrtalo v hlavě.
Ilona se rozesmála.
„Tak to máš pravdu, že to není jen tak. Koukněte, človíčci,“ nasadila familiérní tón, „já mám na lidi docela dobrej čmuch. A ten mně říká, že pro mě budete hodně užitečný a tohle, tohle je jen takovej malej úplateček – kterej mě zas tak moc nestojí – abych si vás udržela. Takže asi takhle. No, a protože vám oči svítěj nadšením, mohli bysme to zapít, ne?“
Spokojená sama se sebou se zvedla, otevřela barovou skříňku, vyndala láhev skotské whisky a nalila ji do tří skleniček.

„Tak, na vaše bydlení,“ zahlaholila a jako první zvedla sklenku k přípitku.
„No, když jinak nedáš,“ odtušil Daniel a připojil se. V duchu si však pomyslel, že stejně bude nejlepší, když si nějaké to bydlení sežene sám. Přidala se i Monika a všichni tři zalili krk lahodným nápojem.
Vzápětí jim Ilona předala klíče od bytu.
„Tak ať se vám tady líbí,“ popřála jim. Pak začala být trochu nervózní.
„Já… měla bych takovej nápad,“ spustila nejistě. „Je to tady takový strašně intimní, co kdybysme si střihli jednu malou trojku? Sem strašlivě nadržená, až mě z toho drncaj kolena,“ vyznala se nenadále ze své erotické touhy a prosebně na oba koukala.
Daniel s Monikou na sebe rozpačitě pohlédli.
„Víš,“ opatrně se ujal slova Daniel, „oba chápeme, že po takovém nekonečném půstu musíš být neskutečně potřebná, také to známe, ale už jsme ti dali najevo, že tohle pro nás není, že preferujeme soukromí. Ale slibuji ti, že jakmile se nastěhujeme, pozvu tě na ‚sbírku motýlů‘ “ snažil se zjemnit jejich odmítnutí.
„No jó, nó,“ povzdechla si. „Věděla sem, že to nedopadne, ale líná huba holý neštěstí, tak sem to holt musela zkusit. Tak vás nechám o samotě, ať si užijete aspoň vy dva. Já vyzvu na souboj robertka, jestli vydržím víc já, nebo jeho baterky. No, nebude to sranda?“ snažila se zmírnit své zklamání.
„Proč by nebyla? A to se ještě budeš mít líp než my,“ ujišťovala ji Monika, „protože my se vracíme do boudy. Máme tam ještě co zařizovat a snad do neděle se přestěhujeme.“
„Tak já vás tam odvezu,“ nabídla se Ilona.
Neprotestovali. Zamkli byt a nechali se jako panstvo zavést na chatu. Ještě než šli spát, poslal Daniel esemesku Alče, že by se s ní chtěl sejít.