Malé životní dobrodružství II. 03

„To bychom mohli stihnout se dneska přestěhovat, ne?“ oslovil Daniel po snídani svou kamarádku.
„To mohli.“
„A máš nějaký plán?“
„Ne. A ty?“
„Možná.“
„Tak povídej.“
„Nejdřív si vyřídím jeden telefonát. Pak bych zajel do města a v půjčovně si půjčil auto nebo vzal taxíka. Ty bys zatím nachystala, co odvezeme a až bych přijel, tak bychom to naložili a přestěhovali. A večer to samozřejmě náležitě oslavili.“
„To vypadá slibně. A tu oslavu – myslíš to tak, jak si to myslím já?“
„No ovšem.“
„Prima, du na to.“

Daniel se chopil mobilního telefonu a zavolal příteli Jendovi. Vzala to však Madla.
„Ahoj Dany! Jenda není doma, chceš se přijet vykoupat?“ přímo zajásala, když uslyšela Daniela.
„Ne, to ne. Chci si odvézt věci, které mám u vás schované. Našel jsem bydlení,“ vysvětloval.
„Ale zdržíš se, ne? Když tady Jenda není…,“ dodala s nepřeslechnutelnou dychtivostí v hlase.
„Madlo, to asi ne. Mám toho moc.“
„Tak aspoň jednu rychlovku, tu určitě zvládneš,“ žadonila.
„Stavím se tak za hodinu, za dvě. Uvidíme, jestli zbude čas,“ nesliboval nic určitého.

Položil telefon a obrátil se k Monice, která se již pustila do chystání věcí, které budou brát s sebou.
„Poslyš, Moniko, ber jen to co je osobní a z potravin co se rychle kazí. Konzervy tady nech, mohou se někdy hodit. Beztak sem budeme jezdit.“
„Ale dyť já vím,“ ubezpečila ho s úsměvem. „Včera bych tomu nevěřila, ale víš, že se docela těším? Hlavně na koupelnu.“
„Tak to já také.“
Rozhovor přerušila melodie Danielova mobilu.
„Ano…“
„Ahoj, tady Alča. Dostala sem tvou zprávičku,“ zazněl mu jasný, zvonivý hlas do ucha. „To po mně tak toužíš, nebo jen něco potřebuješ?“
„Jen to druhé. Kdybychom se mohli sejít?“
„Volno mám jen dneska odpoledne. Pak až za tejden.“
„To se mi sice nehodí, ale protože to spěchá, nějak to udělám. V kolik hodin a kde?“
„Ve dvě hoďky. A – stejně jako posledně.“
„Dobře,“ souhlasil a chtěl se již rozloučit, když mu cosi došlo. „Jo, a co stejně?“
„No přece úplně všecko,“ zasmála se Alča a zavěsila.
„To tedy bude den,“ zabručel si ne zrovna nadšeně pod fousy a obrátil se k Monice. „Pojedu do toho města a snad se za dvě hodiny vrátím. Ještě bych si tam něco zařídil,“ dodal omluvně.
„Jó, klidně. Do tý doby to budu mít nachystaný,“ ujistila ho přes rameno a pokračovala v práci.

Díky informacím z mobilu našel Daniel autopůjčovnu poměrně snadno. Chtěl auto s co největším zavazadlovým prostorem, a tak když zjistil, že je k dispozici malá dodávka, půjčil si ji s tím, že ji do deseti večer vrátí. Předpokládal však, že to bude mnohem dřív.
Nejdříve ze všeho zajel k Madle. Přivítala ho s otevřenou a slibnou náručí, dychtivým kukučem a dech beroucím polibkem. S údivem zjistil, že Madla mu všechno, co měl u nich uschované, připravila a uložila v chodbičce bytu.
„Už jsem ti všechno nachystala, aby ses nemusel zdržovat a mohli jsme jít přímo na to,“ usměvavě mu sdělovala.
Vymanil se jemně z jejího objetí.
„Madlo, fakt raději ne,“ podíval se na ni zoufalýma očima. „Opravdu nemám času nazbyt a odbýt tě stylem šup sem šup tam a honem pryč, musel bych se hanbou propadnout.“
„Ale právě na tohle já mám strašlivou chuť. Rychle to udělat, že se to zdá jako sen a ten sen nechat se zavřenýma očima dál snít, dokud se alespoň v duchu neudělám. O tohle mi jde. Chápeš?“ vysvětlovala Danielovi tak přesvědčivě, jak jen to nejlépe uměla.

Nechal se ukecat. Způsobně ji následoval do ložnice, a když se svlékli, sklonil se v posteli nad ní s napruženým pérem.
„Ty mně nevěříš, viď?“ řekla Madla, vidouc, jak si ji zpytavě prohlíží. „Ale já to tak opravdu chci. Prostě mi to jen rychle udělej a pak mě nech bejt, oblíkni se, sbal si věci a odejdi.“
„Dobře,“ přikývl a pomalu zasunul tvrdolína do čekající pičky. Třikrát ji zvolna protáhnul, aby se usadil. Následně začal plnit její tužbu. Vzepřen na rukách rychle přirážel. Pozoroval přitom její obličej. Odrážela se v něm spokojenost. Měla zavřené oči a tiše předla jako kočka. Když vytrysknul, táhle vydechla a ústa se jí roztáhla do blaženého úsměvu. Počkal, až poklesne jeho vzrušení a pak do posledního puntíku vyplnil zbytek její představy.

Stejně jako cestou k Madle i teď řídil v jakémsi napětí. Už rok neseděl za volantem a o to větší musel věnovat pozornost všemu, co se dělo na silnici. Navíc se cítil provinile. Sám se uspokojil, ale – dá se to říct i o Madle? Naplnila se její představa a rychlý šoust ji uspokojil tak, jak si přála? To se asi nikdy nedozví. Jen doufal, a moc si to přál, že se ten její sen splnil.
Když konečně kolem desáté dojel k chatě, oddechl si. Zaparkoval u branky a otevřel zadní dveře nákladního prostoru. Monika už ho vyhlížela.
„Tak jak? Stihnul si všechno?“ hned se vyptávala.
Rychle přeřadil na dobrou náladu.
„Samozřejmě. V autě mám věci, co jsem si uschoval u kamaráda. Zbývá už jen to, co je tady.“

Naložení všeho jim trvalo čtvrt hodiny. Naposledy se rozhlédli po místnosti, která jim poslední tři měsíce poskytovala něco jako společný domov. Při odjezdu Monika dokonce chatce zamávala na rozloučenou, přestože věděla, že se tam občas budou vracet.
Stěhování do nového jim trvalo bezmála půl hodiny. Přestože všechno odvozili výtahem, byli oba zpocení jako myši.
„Du do sprchy, doufám, že deš taky,“ řekla energicky Monika a začala se svlékat. Daniel ji bez mrknutí oka následoval. Také cítil potřebu ze sebe smýt pot a trochu se osvěžit. Avšak od první chvíle, co vešli pod sprchu, se události začaly vyvíjet směrem, který se Danielovil nehodil zrovna do krámu. Monika mu bez meškání namydlila záda a postupně se dopracovala až k jeho volně visícímu předmětu jejího zájmu.
„Moniko,“ pohladil ji po mokrých vlasech, „nech to na večer. Ve dvě mám schůzku s jednou slečnou a jak ji znám, bude to chtít nejméně dvakrát. Tak ať mám potom ještě sílu tě potěšit,“ požádal ji zkroušeně.
„Ach jo. Víš, co po mě vůbec chceš?“
„Dovedu si to představit.“
„To teda nedovedeš,“ odpověděla zarputile. „Tak mě přinejmenším pořádně vydrbej nahoře i dole, ať mám z toho aspoň něco.“
Vyhověl jejímu přání a dal si natolik záležet, že se Monika pod jeho jazykem a prsty udělala. Spokojená pak udělala malé občerstvení z toho, co bylo zrovna k dispozici. Slíbil ji totiž, že večer zajdou na exkluzívní večeři a poté se jí bude věnovat, dokud nepadne za vlast. To brala.
„A co je vlastně tak důležitýho, že se s ní musíš sejít?“ začala vyzvídat, když spořádali nachystaný minioběd.
„Rozhodnul jsem se vypořádat s Darmošlapem a bejvalkou. Ona má přístup k důležitým informacím, které potřebuji získat.“
„A odměnou za to jí bude, že ji dvakrát vojedeš, jo?“
„Tak nějak.“
„No, když se to tak vezme, zas až tak špatnej kšeft to nebude,“ řekla moudře a sáhla mu do rozkroku. „Ale večír bude můj,“ vymínila si.
Daniel se rozesmál.
„Ty jsi hotová nymfomanka. To neumíš myslet i na něco jiného než na sex?“
„V tvým případě ne.“
„Tak z toho zrovna radost nemám,“ zvážněl najednou.
„Proč?“
„Protože bych si mohl začít myslet, že toho ode mne chceš víc, než ti mohu dát. Pak bychom se ovšem nad tím měli zamyslet.“
„Nechtěla jsem, aby to takhle vyznělo,“ omlouvala se. „Chci jenom to, abys byl mým nejlepším kamarádem, kterej mě potěší a povzbudí vždycky, když toho budu nejvíc potřebovat.“
„S tím bych souhlasil, pokud to bude oboustranné.“
„O tom nepochybuj.“
„Dobře. Teď ale bude asi rozumné, když odevzdám auto půjčovně a zajdu na tu schůzku. Nechci přijít pozdě, je to přece jenom kousek cesty,“ naznačil Daniel svůj další plán.
„Tak si to s ní užij, ty – Casanovo. Já to tu zatím nějak zpohlavkuju, než se vrátíš,“ řekla Monika odevzdaně a na rozloučenou ho políbila na tvář.

Daniel odvezl auto a poté se vydal pěšky na místo setkání u supermarketu. Alča ho už netrpělivě vyhlížela. Byla nezměrně zvědavá, co po ní bude chtít. O tom, co bude chtít ona po něm, však měla jasno.
Zjevil se u ní jako duch ze strany, odkud ho nejméně očekávala. Oslovil ji potichu tak blízko u ucha, že si leknutím málem ucvrnkla.
„Ježíš, todleto mně nedělej,“ vyjekla. „Málem mě klepla.“
„Promiň. Chtěl jsem tě překvapit, ne vylekat,“ omlouval se Daniel.
„No jen jestli. Tak nasedej,“ řekla a klíčenkou odemkla auto.

Sotva se ocitli uvnitř chalupy její kamarádky, začala se Alča hned zbavovat oblečení.
„Dělej honem, máme na to nanejvejš tři hodiny. Pak sem přifrčí kámoška s ňákým frajerem a těžko říct, jestli bysme se na tudle postel vešli čtyři,“ naléhala na Daniela.
„Jenže já s tebou potřebuji něco důležitého projednat,“ odmítal ji následovat.
„Ále, to počká. Jestli toho je moc, můžem pokecat v autě třeba u pankejtu, ale zašukat si je možný jen tady. To já venku nedělám,“ nedala se obměkčit a bez otálení ho svlékla.

Nevzpouzel se. Jen se nenechal zatáhnout k lůžku. Místo toho ji dotlačil ke stolu, otočil ji k sobě zády a přitlačil rameny k desce. Kolenem ji roztáhnul nohy a pěkně zezadu, a napoprvé, zajel do nadržené pičky.
„Co to děláš, Danieli, takhle se mě to vůbec nelíbí,“ zúpěla Alča a snažila se narovnat. Přitlačil ji zpátky.
„Jen drž, dostaneš kůži. Takhle se to u nás říkává, víš? Líbí se to mě a nevím, proč by jednou nemohlo být po mém,“ zarazil její vzpouru v samém počátku. „Bude to rychlé, ale i tak tě naplním dost, abys byla spokojená,“ prohlásil. To už si Alču jen přidržoval za boky a pilně přirážel.
„Hele, mu-musíš do mě tak-tak bu-bušit? Dyť mě u-ulít-nou ko-kozy,“ ozvala se přerývaně.
„Tobě se to nelíbí?“
„Ne… no… vla-vlastně jo-o,“ vykoktala náhlým poznáním. „Tě-tě-ším se na ten-ten pří-pří-děl.“
Daniel přitvrdil. Chvíli nato jím projela křeč, která v okamžiku vyvolala adekvátní odezvu i u Alči. Hlasité projevy doprovázely šílenství společného orgasmu.

Když se zklidnili, pomalu z ní vyklouzl a sedl si na židli. Alča se pomalu narovnala, otočila se a s jiskřícíma očima vyhrkla:
„Doprdele,“ ulevila si. „V první moment sem si myslela, že mi ho chceš…“ zarazila se.
„Co?“
„Ale to je fuk. Nechci o tom mluvit. Ale překvapils mě. Doufám, že to ještě aspoň jednou zvopakuješ.“
Daniel neodpověděl. Tiše seděl a díval se na ni. Pak najednou vstal a začal se oblékat.
„Co je? To sem tě něčím nasrala?“ civěla Alča nechápavě.
„To určitě ne. Ale tu druhou věc, kvůli které jsme sem přijeli, máme za sebou. Teď je na řadě ta první, a protože mám nepříjemný pocit, že i zdi zde mají uši, půjdeme ven. Počkám tam na tebe,“ odpověděl jí s vážnou tváří.

Aleně trvalo jen pár okamžiků, než se dala do pořádku, trochu po nich uklidila a vyšla ven.
„Měla jsi dobrý nápad, že si promluvíme v autě někde jinde. Bude to bezpečnější,“ řekl, a aniž by ji sdělil cokoli bližšího, pobízel ji netrpělivě do auta. Vyjeveně na něj koukala. Nevěděla, co si má myslet. Vypadal najednou tak tajemně a záhadně, až ji z toho zamrazilo v zádech. Nastartovala auto, projela vesnicí a asi dva kilometry za ní odbočila na cestu k malému lesíku, v němž kousek od kraje zaparkovala, aby nebyli tak na ráně.
„Tak o co jde?“ zeptala se, když vypnula motor.
„Jednou jsi mi řekla, že když budu potřebovat s čímkoliv pomoct ohledně Darmošlapa, že se na tebe mohu obrátit. Platí to ještě?“
„No jasně. Možná se zdám všelijaká, ale svý slovo držím.“ Málem se kvůli tomu urazila.
„Nepochyboval jsem o tobě. Takže – budu potřebovat zjistit strašnou spoustu informací. Darmošlapovu hlavní e-mailovou adresu a všechny další, které používá, přístupové údaje k jeho počítači, případně i k dalším počítačům včetně jmen jejich uživatelů. Také mě zajímá, jakého má providera internetu. Hodně důležité budou informace o všech jeho bankovních účtech. O některých sice vím, ale určitě nejsou všechny. Dále budu chtít vědět podrobnosti o všech firmách a fabrikách, které vlastní nebo je v nich podílníkem, a to včetně čísel bankovních účtů, e-mailových adres a webových stránek.
Vím, je toho hodně. Nejdůležitější ze všeho je přístup do jeho počítače. To mi pošli co nejdřív na můj tajný telefon. Číslo ti dám. Ostatní jak budeš něco vědět. A ještě něco. Od téhle chvíle se budeme setkávat co nejméně, pokud možno vůbec, dokud všechno neskončí. Také nezapomeň každou esemesku nebo hovor na můj telefon či z něj okamžitě smazat. Budu ho mít zapnutý každý den od deseti do jedenácti večer. To by zatím bylo všechno. Tak co – uděláš to pro mě?“

Rozhostilo se ticho. Alča hodnou chvíli přemýšlela, zvažovala své možnosti. Pak přikývla.
„Co s ním chceš udělat?“ zeptala se.
„Chci ho zničit, ale neptej se jak. Čím méně o tom budeš vědět, tím líp pro tebe.“
„Rozumím,“ přitakala na srozuměnou. Zadala si do mobilu Danielovo tajné číslo pod jménem Xavier a povzdechla si: „Připadám si jak špionka.“
„Vždyť ses jí právě stala,“ usmál se Daniel. „A teď mě odvez zpátky, mám ještě nějaké zařizování. Hlavně jeď někudy, kde se nepotkáme s tou tvou kamarádkou. Co kdyby s ní jel Darmošlap a viděl nás pohromadě.“
„Hele, nestraš,“ pokárala ho. „Jen ti chci ještě připomenout, že se pořád těším, že mě…“
„Já vím,“ přerušil ji. „Neboj se, nepřijdeš o to. Vynahradím ti to v době dohledné, a věř mi, budeš překvapená,“ sliboval.
„Tak jo,“ řekla odevzdaně a nastartovala motor.

Daniel se vrátil do svého nového domova v době, kdy Monika už měla vše hotové, požitkářsky se povalovala na gauči a popíjela kafíčko.
„Páni,“ stanul v úžasu, „tedy – vypadá to, jako kdybychom zde bydleli odjakživa.“
„Že jo,“ usmála se, sklouzla z gauče a přišla ho obejmout. „To víš – kdo umí, ten umí,“ řekla čtveračivě a vlepila mu horkou pusu na pusu.
„Tak co já vím, ty umíš všechno. To já neumím, a proto jen čumím.“
„Ale taky umíš. Hlavně takový ty hodně příjemný věci, cos mně na dnešek nasliboval,“ popíchla ho.
„Tak o tohle ti jde,“ rozhodil teatrálně rukama. „Jenže to bude muset chvíli počkat, protože mám hlad a ty jistě také. Tudíž bude nutné nejdříve asi dojít něco nakoupit, uspokojit bříška a teprve poté sami sebe.“
„To by trvalo moc dlouho,“ namítla. „Pojď se mnou.“
Zavedla Daniela do kuchyně, kde na stole trůnil obrovský talíř plný obložených chlebíčků, přikrytých celofánem, aby neoschly.
„Nakoupit sem taky stihla a z nakoupenejch věcí bylo nejjednodušší udělat tohle,“ ukázala na nachystanou hostinu.
„Teda Moni – já… já nemám slov,“ vyslovil přidušeně a zíral na stůl, div že mu nevypadly oči z důlků.
„Tak se na to vrhnem, ne?“ drcla do ohromeného Daniela a přistrčila mu židli.
Spořádali večeři, umyli a uklidili nádobí a pak zamířili do pohodlí obývacího pokoje. V polovině cesty však Daniel Moniku znenadání zastavil a pevně ji objal.
„Poslyš,“ zašeptal jí do ucha, „co kdybychom…“ a už ji přes hlavu stahoval vypasované tričko, „…začali třeba ve sprše?“ navrhoval.
„To si nechám líbit,“ odpověděla Monika rozepínajíc mu kalhoty. V mžiku byli oba nazí, a aniž by se obtěžovali úklidem oblečení, skoro doslova vlétli do koupelny.

Daniel spustil sprchu, postavil se pod ní a důležitě nastavoval tu správnou teplotu vody. To se však již Monika s jemnou žínkou na ruce pustila do umývání jeho zad. A nezůstala jenom u nich. Věnovala se každičkému kousku jeho těla, což se mu nesporně líbilo. Zvláště když omývala jeho nohy odzdola nahoru, pocítil v nich nezvyklé mravenčení. Bylo však příjemné a mělo za následek patřičné vzrušení, kterého se Monika ihned chopila. Tentokrát však už bez žínky, jen namydlenýma rukama jemně omývala a masírovala trčící stvol, jak jen nejlépe dovedla. Když se Daniel ozval, že ho zanedlouho dočista udělá, sejmula sprchu z držáku a celého ho osprchovala. Pak si klekla a vzpínajícího nezbedu si vstrčila do úst. Citlivě přejížděla rty po celé jeho délce, přidržujíc ho u kořene prsty. Bylo to tak dráždivé, že Daniel dlouho nevydržel. Opustily ho síly a nezvladatelná energie se vyřinula ven do Moniččiných úst. I když to očekávala, pod prvním náporem se málem zalkla. Rychle se však vzpamatovala a spolykala vše do poslední kapičky.
„Tohle dělám opravdu jen výjimečně, ale – byls chutnej. Fakt,“ řekla spokojeně, vstala, otřela si pusu a políbila ho. „Teď je řada na tobě,“ připomněla mu.
Daniel, s ještě roztřesenými koleny, se dal do umývání Moniky. Postupoval stejně jako ona, jen u ňader se pozdržel. Hnětl je, až se bradavky vztyčily a mohl je olizovat jazykem a masírovat svými rty. Ale jen do té doby, než mu Monika vtiskla hlavu mezi pohoří a dala mu na srozuměnou, že ještě nemá hotovo. Postupoval tedy dál, pomalu, aby si to oba užili. Obzvlášť u nohou si dal záležet, a když skončil v jejím klíně a prohrábnul zarostlou zahrádku, pocítila Monika skoro to samé vzrušení co před pár minutami on. Poznal to. Rychle ji osprchoval, navzájem se osušili a úprkem se přemístili do ložnice.

Monika rychle pochopila, co bude následovat. Lehla si napříč postele tak, aby jí chodidla zůstala na podlaze. Roztáhla nohy a nabídla Danielovi vstup do ráje. Vmáčknul se mezi ně a okamžik si prohlížel tu nádheru, která se mu nabízela. Pak prsty prozkoumal černou louku jejího klínu, obešel val stydkých pysků a ty poté mírně odtáhnul od sebe, až se objevila růžová mezírka. To už měl skloněnou hlavu a jazykem ji zlehka protáhnul. Ucítil nepatrné zachvění, což ho povzbudilo k rytmickému vylizování horkého pekáčku. Hluboké Moniččino dýchání ho ujistilo, že se jí to líbí. Netrvalo dlouho a zaznamenal vzrušené vztyčení panáčka erotické rozkoše.
Jakmile ho sevřel mezi rty, Monika mu skoro až bolestivě zajela do vlasů a vmáčkla hlavu víc do klína. Usilovně masíroval poštěváka, až slastí kvikala. Prsty se ponořil do kundího poháru a horlivě ho ošukával.
„Jo… jo…,“ začala Monika vykřikovat, „to je vončo… nepřestávej… ježiši… ježiši… jestli ti stojí péro, hned mě ho tam vraž… honem… honem…“
Daniel měl nachystáno a tak bleskurychle vyhověl. Sotva zajel do nabuzené kundy, Monika se odpráskla. Ale i on měl řádně nabito, a stačilo pár jejích sevření a vmžiku zaplnil bouřící propast hustou smetanou.
Hodnou chvíli již leželi tiše vedle sebe, zřejmě s myšlenkami na právě prožitý čas slastného spojení. Jen občas jeden druhému zabloudil rukou do intimních míst, jakoby sami sebe přesvědčovali, že se jim to jen nezdálo. Pojednou sebou Daniel trhnul. Podíval se na hodinky a okamžitě se mu vybavilo, že musí zapnout svůj tajný telefon.
„Počkej na mě,“ pošeptal Monice do ucha. „Za chvilku se vrátím.“

Vstal a vydal se do předsíně, kde měl telefon uložený. Jen ho zapnul, v tom momentu mobil zapípal, že má sms zprávu.
»Pripraveno. Co nejdrive 16 az 22, kdykoliv«, bylo v ní napsáno.
No jasně – Vendula. Honem si promyslel, jak to zítra všechno zvládne a vrátil se k Monice do postele. Zjistil, že mezitím s úsměvem ve tváři spokojeně usnula.