Malé životní dobrodružství II. 04

Do nedělního rána se probudil jako první Daniel. Cítil se dobře vyspalý, odpočatý, přímo skvěle. Otočil se k Monice, ale když viděl, jak si spokojeně pochrupuje, rozhodl se ji nebudit. Proč taky – je přece neděle.
S příjemným rozpoložením čile vstal, avšak pohled z okna mu dobrou náladu poněkud pokazil. Venku lilo jako z konve, což po vlně veder sice přišlo jako spása, ale jemu se to zrovna dvakrát do krámu nehodilo. Pokrčil odevzdaně rameny a odebral se vykonat ranní očistu.
Bylo na čase nachystat něco ke snídani. Otevřel v kuchyni dveře obrovské lednice, aby se podíval co je k mání. Bylo, jako vždy. Vyndal veku na chlebíčky, pomazánkové máslo, sýr a šunku. Pak zavřel lednici a z náhlého návalu zvědavosti otevřel dvířka mrazáku. Rázem zůstal stát úplně štauf. Mrazák byl skoro celý zaplněn masem.
»Proboha, kdy to tam kdo dal? A co s tím budeme dělat?« napadlo ho. Chvíli nevěřícně civěl, pak rázně přibouchl dvířka a snažíc se vypudit prvotní myšlenky z hlavy, pustil se do přípravy snídaně.

Byl už hotov, když se objevila Monika ve volně oblečeném župánku neskrývajícího nic z jejích vnad.
„Páni, ty seš miloučkej,“ zašvitořila a hned Daniela objala a přitiskla se k němu nahým tělem. Voněla vodou a mýdlem, jak právě vyšla ze sprchy.
Neodstrčil ji. Jen se jí zeptal na něco, co jí tak trochu vyrazilo dech.
„Umíš vařit?“
„Co jestli umím?“ odtáhla se.
„Vařit,“ zopakoval.
„Proč se ptáš?“ otázala se nedůvěřivě.
„Tak se podívej,“ řekl a otevřel dvířka mrazáku.
„Šmánkote,“ vyjekla, „kdo to tam dal a co s tím budem dělat?“ zopakovala to, co už napadlo jeho.
„To nevím. Proto se tě ptám, jestli umíš vařit, protože já určitě neumím.“
„No,“ povzdychla si s dávkou nedůvěry ve vlastní schopnosti. „Trošku snad umím, ale maso…? To bude leda systémem pokus omyl.“
„I tak se to dá naučit. A ty jsi šikulka, tak nemám obavy,“ uzavřel Daniel diskuzi o vaření a pokynul ji, aby zasedla ke snídani.
„Měla bych jít k Robertovi, když už jsme se dohodli na těch středách a sobotách a včera to nevyšlo. Nevadí ti to?“
„Ale vůbec ne. Aspoň budu moci zavolat Iloně, aby si přišla zadovádět, jak jsem ji také musel slíbit, až se přestěhujeme.“
„To vám docela závidím,“ vzdychla roztouženě.
„Co se týče mě, nemáš co. Cítím se docela unavený ze všech těch sexuálních radovánek. Budu si muset dát aspoň týden pauzu abych se vzpamatoval,“ odtušil Daniel a nemínil se dál na toto téma bavit.

Monika odešla za Robertem. Daniel ještě chvilku váhal, ale nakonec vzal mobil do ruky a Iloně zavolal, že může přijít.
„Jéžiši, Dane, to se mě zrovninka teď nehodí. Mám práci. Ale odpoledne by to už šlo. Co takhle ve dvě?“ nechtěla se pustit příležitosti si zadovádět.
„To se zase nehodí mně. Mám důležitou schůzku. Tak to necháme na příští týden,“ zkonstatoval Daniel a chystal se zavěsit.
„Ach jo,“ zamručela otráveně, ale nevyptávala se. „Tak aspoň nezapomeňte zejtra přijit do toho salónu,“ neopomněla připomenout. Pak v telefonu píplo a spojení se přerušilo.
Najednou měl Daniel fůru času jen pro sebe. Rozhodl se, že se nejprve důkladně vysprchuje. Shodil ze sebe oblečení a vlezl do sprchy. Zprvu byl tím nápadem docela nadšen, ale brzy si uvědomil, že je přece jenom příjemnější, když mu tělo hladí ruce Moniky nebo Ilony. Napadla ho i Alena, jenže s ní ještě neměl tu příležitost a představa, jaké by to asi mohlo být, mu vnukla ideu, že s tím asi bude muset něco udělat.

Další volný čas využil k pouhému lenošení. Ani mu nedalo moc práce přesvědčit sám sebe, že si ho zaslouží. V poledne se však sebral a zašel se do blízké hospody naobědvat. Po třetí hodině se pak vydal na cestu k hackerce Vendule. Vyšel z restaurace a zrovna se chystal přejít přes ulici, když najednou zakvílely brzdy a těsně před ním zastavil červený sporťák. Za volantem seděla Alex a z očí ji sršela nesmiřitelná nenávist.
„Zdá se, že ses ňák brzy zmátořil. S tím budem muset něco udělat,“ zasyčela vztekle a dupla na plyn.
Daniel zůstal jako opařený a trvalo chvíli, než to nenadálé setkání rozdýchal. Krucinál, raději černou kočku přes cestu, než tohle, pomyslel si, a prvních pár set metrů měl co dělat, aby tu nepříjemnost vypudil z hlavy.
Vendula snad musela stát za dveřmi, neboť se otevřely, sotva se dotkl zvonku. Měla na sobě béžové dlouhé triko téměř ke kolenům.
„Poď dál,“ řekla, a ustoupila stranou, aby mohl vejít dovnitř.
„Díky, ale já jsem zatím ještě nic nezjistil. Snad za týden budu mít něco pohromadě,“ hned ji informoval a zároveň jakoby se omlouval.
„Co si dáš,“ přešla jeho slova, „kafe, čaj, slivovici nebo něco extra?“
„Kávu si dám rád… a… že by i tu slivovici…?“
„Kafe a slivovici, dobře. Běž dál, jako bys byl doma,“ mávla rukou ke dveřím pracovního obýváčku a sama šla postavit vodu a nachystat pití.

Daniel se uvelebil na gauči, jediném to místě, kde mohli sedět dva. Pokojně se rozhlížel po místnosti, aby zjistil, že jí v knihovničce přibylo několik odborných bichlí, samozřejmě se týkající věcí kolem počítačů. Dokonce se mu zdálo, že má o jeden nový počítač víc, ale tím si nebyl zcela jistý. Střední nepořádek, který tam panoval, už začal brát jako nedílnou součást její osobnosti.
Objevila se Vendula. V rukách nesla malý tácek se dvěma kouřícími hrnky, který odložila vedle počítačů a z protějšího rohu přisunula ke gauči malý stolek, na který vše přemístila. Pak se vrátila a přinesla půllitrovku slivovice se dvěma velkými sklínkami. Přisedla k Danielovi, chopila se láhve a oba velké panáky zalila po okraj.
„Tak ať nám všechno vychází,“ řekla a hodila to do sebe jako starý mariňák.
„S tím nemohu, než souhlasit,“ odvětil Daniel a ve stejném stylu do sebe slivovici nalil. Jenže mu to moc nevyšlo. Zakuckal se a nemohl v první chvíli popadnout dech. Vendula to přešla bez povšimnutí.
„Takže,“ bez okolků přikročila k věci, „přemejšlela sem nad tím a uděláme to jinak. Pokud to pude, nebude potřeba něco shánět. Máš možnost ty, nebo někdo jinej, dostat se přímo k jeho počítači?“
„Myslím, že ano.“
„Fajn.“ Vstala a od přehlídky počítačů přinesla dvě flešky. Červenou a černou. „V tom případě ten někdo vezme tuhle červenou flešku, strčí ji do jeho počítače a spustí program, kterej na ní je. Bude to trvat asi půl minuty a až se objeví okno RESTARTOVAT, restartuje počítač, vyndá flešku a zahodí ji někde do popelnice, protože při restartu se fleška zničí. Rozuměls tomu?“
Daniel přikývl a Vendula pokračovala.
„Tu černou flešku vrazíš do všech počítačů, který budeš používat ty a uděláš to samé, jen s tím rozdílem, že se fleška nezničí. Tu si pečlivě schováš mimo práci i mimo byt, kde by to nikdo nehledal. Je to jasný?“
„Je. Jen mi to tak trochu připomíná jednu knížku.“
„Já vím. Milénium. Taky jsem ji četla. Sem Lisbeth drobet podobná… možná.“
Víc nepověděla, svá tajemství si střežila. Ani on nemusí vědět, že je členkou hackerské skupiny Velvet snake, patří mezi jejich špičku a na Darknetu je jako doma. Nemluvě o tom, že, jen tak mimochodem, pracuje externě i pro CSIRT.CZ (CSIRT = Computer Security Incident Response Team).

Daniel čekal, že to trochu rozvede, ale nedočkal se.
„To mi ale také připomnělo,“ ozval se, „že ti za tu námahu také budu muset zaplatit. Nabízím ti 10% z dříve uvedené sumy, tedy dva miliony. Bude to dostačující?“
Vendula snad pět minut neřekla půl slova. Seděla strnule, ani okem nemrkla. Pak tiše řekla:
„Pro tebe bych to uďála i zadarmo, ale…,“ podívala se na Daniela a usmála se, „když nabízíš, proč ne? Aspoň si budu moct pořídit vlastní bydlení. Ale i tak tě to bude stát víc. Mám na to spolupachatele, protože se to celý musí provýst z ciziny, a ten si řek o sto tisíc.“
„Jenom?“ vyklouzlo nechtíc z Daniela.
„Bylo by to dražší, ale řekla sem mu, žes mi zachránil život.“
„Ale to přece není pravda,“ namítnul.
„Ale je. Nebejt tebe, spadla bych až na dno a pak do basy. Díky tobě je ze mě lepší člověk, ať chceš nebo ne. I když, zas tak moc možná ne.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Když už ses tak nabíd, chtěla bych zálohu.“
„Pokud to bude v mých možnostech, jistě. Ale moc peněz na účtu nemám,“ řekl opatrně.
„O peníze mi nejde.“
„A oč tedy?“
„Poď se mnou.“

Zavedla ho do vedlejší místnosti, která se ukázala být jakousi miniložnicí. Strčila do něj a povalila na postel. Rychle se k němu sklonila, bleskově rozepla kalhoty a hbitě mu je stáhla.
„Myslíš, že to je dobrý nápad?“ namítnul Daniel, avšak dál se nedostal.
„Dělám jenom to, co chci a šoustám, jenom když chci a zrovna teď se mi šoustat chce. S tím nic nenaděláš,“ řekla s kamenným obličejem a svižně přetáhla přes hlavu triko, pod nímž pochopitelně již nic neměla.
„Já to nějak nechápu,“ řekl Daniel zničehonic, zatímco se Vendula pustila do oživování jeho chrliče.
„A co? Že si chci zašoustat?“
„Ne, to ne. Já jenom, že o mně ženské nikdy nejevily nijak zvláštní zájem. Tedy, až na tu, co jsem si vzal. To asi za trest, že jsem měl tu drzost ji jednou oslovit, protože se ukázala jako pěkná bestie. A teď najednou během čtvrt roku jsi už pátá, která mě svádí.“
„Hmm,“ zahučela Vendula neurčitě. „Zavři klapačku a drž.“ Přizdvihla se a zdlouhavě si zavedla oživeného dravce do své rozpálené sluje. „Přesně tohle sem potřebovala,“ zablesklo se jí krátce slastně v očích, ale v obličeji nedala znát vůbec nic.
Pomalu se povytáhla výš, až na samý krajíček, div že z ní nevyklouzl ven, a stejně zvolna dosedla dolů, dokud ho neucítila v nejzazším koutku svatyně. Pak znovu. Potřetí však dosedla zprudka, jakoby si tím chtěla vybít momentální nadbytek energie, nebo možná nějaký neznámý a nezvladatelný vztek.

Daniel se zaujetím pozoroval, jak vzpřímená, se zavřenýma očima opakuje svůj stereotypní trojpohyb, jakoby nic jiného neuměla. Ale samozřejmě se mýlil. Pomalá část se stále zrychlovala, až nakonec po delší chvíli se rukama vzepřela vedle jeho paží a rozjela divokou jízdu. Se zarputilým výrazem přirážela, seč jí síly stačily. Daniel se pokusil ji vycházet vstříc, avšak zavrtěním hlavy mu naznačila, ať to nechá jen na ni. Poslechl ji. Beztak to zkusil jenom proto, že měl zdánlivý pocit, že ho to nedráždí, jak si představoval. Jeho vzrušení přišlo znenadání. Stouplo až neskutečně rychle a než se nadál, vystříkal do ní plnou nádrž. Vendula vyjekla, několika trhavými pohyby ještě párkrát přirazila a svalila se na něj. Když z ní vyklouznul, skulila se vedle a zhluboka oddychovala. Daniel se k ní otočil a začal ji hladit po prsou.
„Bylo to dobrý,“ zkonstatovala Vendula, odstrčila mu ruku a briskně vstala. „Deme makat,“ oznámila věcně, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Danielovi nezbylo, než vstát také, obléknout se a následovat ji do počítačového ráje.

Vendula již seděla na gauči a dopíjela studené kafe. Přisedl si k ní a chtěl něco říct, ale předešla ho.
„Když to na mě příde, sem zkrátka jiná. S tím se prostě smiř,“ řekla, jakoby mu viděla do myšlenek, které mu vrtaly hlavou. „Ty flešky je potřeba použít co nejdřív, a jak to bude hotový, hned mi dát vědět. Čím dřív budu ty počítače ovládat, tím líp.“
„Dobře,“ přikývl Daniel. Vyndal z kapsy mobil a poslal Aleně esemesku, že mu má co nejdříve zavolat na nové číslo. Vendula mezitím donesla dva tablety, které ji svěřil k úpravě. Jeden položila na stolek, druhý mu podala.
„Když se do něj přihlásíš jako Uživatel, bude fungovat jako každej jinej,“ začala mu vysvětlovat. „Teprve když se přihlásíš jako Administrátor, dostaneš se do zašifrovanýho oddílu, kterej není v uživatelským prostředí vidět, a kde sou jen potřebný programy. Veškerý spojení je šifrovaný a tablet je nezjistitelnej. To budem používat při naší komunikaci. A kdyby ses náhodou dostal do blbý situace, stačí ho prostě jen vypnout. Oproti normálnímu používání se tak stane okamžitě,“ zdůraznila tuto důležitou informaci.
Zapnula oba tablety a začala Daniela učit pracovat s programy v ‚utajeném‘ režimu. Byl celkem chápavý a tak to šlo docela rychle, ale jen do doby, než se rozezvučel jeho mobil.

„Teda Dany, to seš tak nadrženej?“ ozval se v telefonu hlas Aleny. „Dneska fakt nemůžu, mám volno jen od osmi do desíti, pak musím bejt do půlnoci k ruce a ráno musím hodně brzy vstávat.“
„Ty také na nic jiného nemyslíš,“ pokáral ji Daniel. „Potřebuji tě jen na deset minut, abych ti svěřil úkol a něco ti předal. Mohla bys přijet v devět na obvyklé místo?“
„Ty zas na to myšlenky asi nemáš vůbec,“ vyčetla mu na oplátku. „Dobře, budu tam,“ ujistila ho a ukončila hovor.
„Zítra by to mělo vyjít,“ oznámil Vendule, ukládajíc mobil zpátky do pouzdra.
„Fajn,“ vzala na vědomí a pokračovala ve výuce. Daniel si zároveň musel vše opakovat a na závěr bez nápovědy provést veškeré úkony, které chtěla, aby udělal. Skončili právě tak akorát, aby se mohl vypravit na domluvenou schůzku s Alenou.

Zavolal si taxík a k supermarketu, který měl otevřeno do 22 hodin, dorazil deset minut před devátou. Trpělivě čekal, až Alča dorazí. Když se objevila, nenechal ji vystoupit z auta, naopak, přisedl k ní a řekl, ať zajede mimo město.
„Ty mě chceš přefiknout v autě,“ zaradovala se a šlápla na plyn.
„Ty si fakt nedáš pokoj, co? Dokud to nakonec neudělám.“
„A uděláš?“
„Neudělám. Támhle zastav a zacouvej na tu polní cestu,“ přikázal.
Alena cosi nevlídného zavrčela, ale poslechla.
„Teď mě dobře poslouchej,“ natočil se Daniel k ní. „Je potřeba, abys v co nejkratší době, v okamžiku, kdy si budeš naprosto jistá, že tě nikdo nepřekvapí, provedla následující věc. Dostaneš se k jeho počítači a připojíš k němu tuhle flešku.“
Měl ji v natažené ruce a podával ji Aleně.
„Pak do počítače nainstaluješ program, který na ní je a až se zobrazí výzva, počítač restartuješ, aniž bys vytáhla flešku. Tu vyndáš až po restartu a někde venku pak hodíš do popelnice. Samotná instalace bude trvat 10 až 15 vteřin, s restartem počítám maximálně do pěti minut. Důležité je, abys po sobě nezanechala ani tu nejmenší stopu. Myslíš, že bys to mohla zvládnout?“ zeptal se nakonec.
„Neměl by to bejt problém,“ ujistila ho.
„Tak to je výborné,“ řekl spokojeně Daniel. „Měl bych ale ještě jednu věc. Dnes jsem narazil na Alex a zdá se, že na mě bude chystat nějaký podraz. Měj, prosím tě, uši a oči otevřené a cokoliv zjistíš, dej mi hned vědět. Ano?“
„O tom nepochybuj,“ opětovně ho ujistila. „A nechceš si tady v autě štrejchnout? Potěšilo by mě to,“ nepřestávala ho svádět.
„To ti věřím, ale mám napilno. Však si to jednou vynahradíš, jenom momentálně nevím kdy. Teď však budu rád, když mě dovezeš zpět a uděláš vše, o čem jsme mluvili.“
Alča si povzdechla, nastartovala motor a odvezla Daniela k supermarketu. Po jejím odjezdu si zavolal taxík a nechal se zavést domů.

Přestože bylo k desáté hodině, Monika ještě nešla spát a čekala na něj.
„Myslel jsem, že už budeš spát,“ trhl sebou překvapeně, když se před ním jako duch objevila.
„Copak bych mohla usnout bez toho, abych ti řekla aspoň dobrou noc?“ odpověděla škádlivě.
„Vypadáš náramně spokojeně a také, že máš něco za lubem. Copak to je?“ vyzvídal Daniel v dobré náladě, která se na něj přenesla.
„Nic. Vůbec nic,“ ubezpečovala ho Monika. „Jen se s tebou chci podělit o radost, kterou dneska cejtím.“
„Vážně? Tak povídej.“
No, největší radost mám z toho, že jsem k Robertovi přišla v pravou chvíli a mohla mu pomoct v hodně obtížný situaci. A on mě pak moc potěšil, když se mu povedlo sehnat na odpoledne hlídání, zajeli sme na chatu a tam mě to dvakrát nádherně uďál. Ještě teď mě z toho běhaj mravenci po těle,“ vyprávěla zasněně a přitulila se přitom k Danielovi, jakoby mu chtěla aspoň kousek té radosti předat.
„Také mám dnes docela radost,“ řekl tiše Daniel. „Nejdříve však je nutné udělat jednu důležitou věc.“
„A jakou?“
„Kvůli Darmošlapovi musím zabezpečit naše počítače speciálním programem, pro který jsem si zajel. Pak si budeme moci zalézt do postele, třeba si chvíli povídat a pak spát. Třeba na medvěda, když budeš chtít.“
„To by se mi fakt líbilo,“ rozzářily se Monice oči.
A tak se i stalo.