Malé životní dobrodružství II. 07

Již celý měsíc pracoval Daniel naplno jako finanční ředitel hotelu. Za tu dobu dobře pronikl do všech provozních tajů, hlavně díky vynikající spolupráci s ekonomickým úsekem. Darina Smělá mu vycházela maximálně vstříc a několikrát mu nenápadně naznačila, že by neměla nic proti tomu si zopakovat společnou rozkoš. Nijak na to nereagoval, což neznamenalo, že by ve svém úsilí ho svést jakkoliv polevila. I její kolegyně, Jarka Chtivá a Petra Musilová, projevovaly svůj zájem, avšak Daniel se mínil, aspoň prozatím, držet zásady majitelky hotelu ke vztahům s podřízenými.
Léto se pomalu přesouvalo směrem k podzimu, avšak nedávalo to nijak znát. Vedra přetrvávala a spolu s nimi i velké sucho. Lidé si na to tak nějak zvykli, a tak když zničehonic přišla velká průtrž mračen, všechny to překvapilo. Ilonu Cudlínovou to natolik rozhodilo, že si zavolala Daniela k sobě do apartmá.

„Co se děje tak důležitého, že to nepočká,“ zeptal se, jakmile vstoupil. Zeptal se naštvaně, protože ho vytrhla od závažného rozhodování o modernizaci kuchyně.
„Prší,“ odpověděla s nepřítomným výrazem v očích.
„To vidím. Kvůli tomu mě voláš?“ odsekl dopáleně.
Ilona se probrala z letargie, popošla k němu, obejmula ho a položila hlavu na rameno.
„Když na mně najednou padnul nějakej… nějakej smutek, nebo co,“ řekla tiše a ještě víc se k němu přitiskla.
„No ták, Ilono, co se děje? Takhle tě neznám,“ řekl účastně. Jeho předchozí hněv rázem zmizel.
„Já… já nevím. Je to, jako kdybych se pořád někam vracela, jenom netuším kam. Ten liják ve mně taky vyvolal pocit, že snad uplynuly celý staletí, kdy naposled pršelo z tvýho utěšitele do mý utrápený chudinky,“ vykládala zaníceně, jako by byla v transu.
„Tak takhle to tedy je. Dostala jsi chuť a hlava nehlava, musí být po tvém,“ řekl a odstrčil ji od sebe.
„Ne. Takhle to není,“ bránila se. „Je mi vážně divně a ty víš, že tvý nároky respektuju. Teď ale dovopravdy potřebuju trochu porozumění, něhy a citu. Copak to nechápeš? Ještě nikdy a nikomu sem se takhle neodhalila, jako právě teď tobě.“ Vzlykla a na tváři se objevila slza.
Daniel zrozpačitěl.
„Nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Pojď, dáme to dopořádku.“
Vzal Ilonu kolem ramen a odvedl ji do ložnice.

Když byli v nejlepším, zazvonil Danielův mobil. Chtěl ho nechat být, ale nakonec si to rozmysle a natáhl se pro něj. Přepnul telefon na reproduktor a představil se.
„Tady je Darina. Potřebovala bych vás tady.“
„Teď nemohu. Jsem na koberečku, přijdu za chvíli,“ řekl úsečně a zavěsil.
Ilona se šíleně rozesmála.
„Víš cos řek?“
„Že přijdu za chvíli,“ podivil se Daniel její otázce.
„Jo, a taky, že seš na koberečku. Jen si jí neřek, že na mým. Ale třeba jí to dojde.“ chcechtala se dál.
V první chvíli na ni Daniel koukal jak z jara, ale pak se rozesmál také.
„Takže nakonec mohu čekat, že bude chtít, abych si lehnul i na ten její.“
„Klidně, ale ne v hotelu,“ souhlasila, a mírným přiražením mu připomněla, proč na ní vlastně leží.

U ekonomky Dariny byl sotva čtvrt hodiny, když se mu tichými vibracemi ozval jeho tajný telefon. Vytáhl ho z kapsy a podíval se, kdo mu volá.
„Omluvte mne, prosím,“ obrátil se k Darině a vyšel na chodbu.
„Co se děje, Alčo?“ zeptal se hned, jakmile přijal hovor.
„To tě bude zajímat. René řádí jako pominutej. Musíme se sejít,“ vychrlila ze sebe vzrušeně, až ji přeskakoval hlas.
„To asi bude síla, když mi voláš s takovou naléhavostí. Řekni kdy, a jak dlouho to bude trvat.“
„Šlo by to odpoledne ve tři. A chvilka to rozhodně nebude. Dobře víš, co za svý informace chci.“
„Dobře. Tak zaparkuj někde na náměstí co je hotel a raději kousek dál. Najdu si tě,“ ukončil hovor, strčil telefon do kapsy a vrátil se ke svůdné Darině. Za těch několik minut co u ní strávil, celkem lehce pochopil, že pokus o jeho svedení je hlavní důvod, proč mu volala, aby se u ní zastavil.

Odpoledne Daniel po anglicku zmizel. Alenu uviděl okamžitě. Její jasně červené šatičky byly naprosto nepřehlédnutelné. Čekala na něj na protilehlém konci náměstí přesně proti hotelu. Povzdechl si. Bude jí muset tu do očí bijící nápadnost rozmluvit.
Pustil se kolem náměstí, a když k ní došel, měla už dveře auta otevřené, aby mohl nastoupit. Zakroutil hlavou, že se mu její okaté způsoby vůbec nelíbí a odevzdaně si sedl dovnitř. Alča oběhla auto, sedla si za volant a nastartovala. Ještě než se rozjela, spustila vyřídilku, jaký že je u Darmošlapa blázinec.
„Zadrž!“ přerušil ji Daniel. „Zaprvé, když už musíš mít na sobě tak nápadné oblečení, tak zůstaň sedět v autě. Najdu tě i tak. Zadruhé, budu tě navigovat.“
„To nepojedem ke kámošce?“
„Ne.“
„A kam?“
„Nech se překvapit.“
Alča ztichla a řídila se jeho pokyny. Zanedlouho dojeli k Robertově chatě. Klíče od ní nosil Daniel i Monika stále u sebe, takže nebyl problém se tam kdykoliv uchýlit.
„Jé, to je pěkná chatička,“ rozplývala se Alča. „To je tvoje?“
„Ne, není. Jen jsem tu nějakou dobu pobýval a mám sem kdykoliv přístup,“ vysvětlil jí a šel odemknout.

Uvnitř ji posadil ke stolu a šel se podívat, jestli najde kávu, kterou by jí mohl nabídnout. Od přestěhování zde nebyl, ale věřil, že Monika zásobu udržuje, když sem čas od času jezdí s Robertem. Kávu našel a bylo jen otázkou chvíle, než jí uvařil a donesl ve dvou hrnečcích ke stolu.
„Tak spusť,“ vyzval Alenu, když se konečně posadil proti ní.
„Já bych se radši dřív pošmajchlovala,“ odporovala.
„Ne ne ne. Nejdřív povídej, až pak bude čas na pobavení.“
„Bože, s tebou je zábava,“ řekla na oko otráveně a hned pokračovala. „Darmošlap od rána řádí jako pominutej. Jako kdyby přišel o fůru peněz, jenže jak sem se koukala do jeho firemních účtů a i do jeho soukromýho – a radši se neptej, jak sem se k tomu dostala – a nechybí tam ani koruna. Jezdí po každým jak financ po koze a řve, co mu síly stačej. Ještě nikdy sem ho takhle neviděla. Tak mě napadlo – nemáš v tom tak trochu prsty?“
Daniel se usmál.
„Já přímo ne, ale odplata pomalu začala. A přijde o víc, než kolik mi ukradl. To je dobrá zpráva a správně jsi řekla, že důležitá.“
„To chceš říct, že příde o všechno?“
„Postupem času – ano. Ale na tom už já nemám zájem. Vystačím si s tím, co mi sebral.“
„Páni, to by teda bylo něco. Eště ho tak zavřít do báně. I s tou fuchtlí, kterou ti přebral.“
Úplně se nad tou představou zasnila.
„Když to tak vezmu, tak mi tím vlastně prokázal nedocenitelnou službu. Kdyby mě oškubala jen ona, tak bych to možná i bral, ale že mě především oškubal on, nemohu jen tak přejít. To, že Alex časem obere jeho, by mi nevadilo, ale bude to trvat dlouho a já bych z toho nic neměl. Takže menší urychlení je namístě a navíc, ona z toho nebude nic mít a bude honem shánět jiného hejla. Ještě, kdyby se tak povedlo jí v tom zabránit. Nebo ne?“ položil závěrem skoro řečnickou otázku.
„Kdybych ji uviděla jako bezdomovce, to bych si teda smlsla,“ řekla zarputile. „Tak, co jinak mám dělat?“ vrátila se zpátky k tématu.
„Všechno bedlivě sleduj, všímej si i těch nejmenších detailů a posílej esemesky. Když toho budeš mít víc, dej vědět, kdy se můžeme sejít.“
„A to je všecko? Nic víc nemám dělat, třeba něco zkopírovat z počítače, nebo ukrást dokumenty?“
„Ne. S tím si poradí jiní.“
„Tak fajn,“ řekla spokojeně. „Takže teď už se můžem konečně věnovat sladkým nemravnostem,“ shledávala, že se nachýlil čas pro jejich obcování. Vstala ze židle, zvedla z ní i Daniela a začala ho svlékat.„Víš co, raději já sám,“ řekl s mírnými obavami o svůj
drahý oblek. Přešel k palandě a na její horní část postupně odložil části oděvu. Když se otočil, byla už Alena dávno nahá.
„Že ti to ale trvalo,“ popíchla ho. „Nicméně, odpouštím ti,“ dodala velkomyslně, „neboť po hrozně dlouhatánský době zase vidím tvýho půvabnýho čuránečka, kterej umí tolik potěšit.“

Natáhla se, uchopila jmenovaného do dlaní a začala ho třít a masírovat, dokud nenabobtnal do patřičné velikosti a tuhosti.
Daniel věděl už předem, jak to bude Alena chtít, a tak bez váhání zamířil k židli, na kterou se posadil.
„To je přesně ono,“ zavýskla Alča, sedla mu do klína a hbitě zasunula povstalého bojovníka do své nadržené prohlubně.
Chytila se Daniela kolem krku a celá šťastná poskakovala při cvičení s krátkou tyčí. Nic ovšem netrvá věčně a tak když došlo k vykropení její špeluňky, vyzařovala z ní radost, že se to stalo, i smutek, že už je po všem. Nebyla by to však ona, kdyby Daniela nepřesvědčila, že za ty důležité informace si zaslouží alespoň ještě jedno pokračování.

Na druhý den čekalo na Daniela překvapení v podobě pozvánky od význačné advokátní kanceláře. O to víc, že bylo adresováno do hotelu a ne k němu domů. Že by nějaký podraz od Alex nebo Darmošlapa? proletělo mu hlavou. Nicméně zavolal na udané telefonní číslo a domluvil si schůzku. Předpokládali, že se ozve ihned, jakmile výzvu obdrží. Jakmile se v telefonu představil, bylo mu sděleno, že ho očekávají za hodinu, pokud mu to bude vyhovovat. V recepci mu řeknou, kam se má dostavit. Daniel souhlasil.
Zašel za Ilonou s informací, že možná nebude po celý den k dispozici. Samozřejmě, že jí musel hned povykládat, o co se jedná. Ostatně jako šéfová na to měla právo.
Zavolal si taxík. Do recepce advokátní kanceláře dorazil pět minut před dohodnutou schůzkou. Exkluzívní blondýně s velkými ňadry, ovšem decentně oblečenou, jak se na váženou firmu sluší a patří, sdělil své jméno a že má domluvené setkání, jen neví s kým a kde.
„Ano, jsem informována o tom, že přijdete,“ obdařila ho blondýna zářivým úsměvem, odhalujícím dokonale bílý chrup. „Jednat s vámi bude JUDr. Šlaprcuk a mám vás k němu dovést.“

Jakmile Daniel uslyšel jméno, dalo mu spoustu námahy, aby se hlasitě nerozesmál. Kdysi mu vyprávěl dědeček, že šlaprcuk říkali malé parní lokálce, která jezdila přes jejich vesnici a byla vyhlášená tím, že při jízdě v ní to strašně cukalo a tudíž při nočním cestování v ní, když byla příležitost, se dobře souložilo. S vypětím přemohl své nutkání a nechal se dovést ke zmíněnému advokátovi.
JUDr. Šlaprcuk, perfektně oblečený padesátník, přijal Daniela v kanceláři, jejíž interiér skvěle ladil s jeho charismatickou osobností. Pokynul Danielovi, aby se posadil do obrovského polstrovaného křesla. Objednal u sekretářky kávu, ze stolu vzal desky s dokumenty a přisedl k němu do protějšího křesla.
„Pane Flocku,“ začal rozvážně, „děkuji vám, že jste vyslyšel naší žádosti o schůzku. Jste jistě zvědavý, co je toho příčinou. Nuže, mohu vám nyní sdělit potěšující novinu, že jsme byli požádáni, předat vám finanční dar od německého průmyslníka, pana Ulricha Meiera. Jedná se o částku 20 milionů euro. Zde je, prosím, darovací listina v německém originále a v českém, notářsky ověřeném překladu.“

Položil na stůl desky a rozevřel je. Sekretářka přinesla kávu a opět se diskrétně vzdálila.
Daniel se pustil do studování dokumentů. Přesněji řečeno, jen do toho českého, německy neuměl. Zato věděl, že Monika mu německou verzi dozajista přeloží. Dokument tvrdil, že jmenovaný pán mu skutečně daruje zmíněnou sumu, a to bez jakýchkoliv doplňujících podmínek a bez udání důvodu. Prostě jen tak.
„Prosím vás, co toho pána vedlo k tak štědrému daru? Já ho přece vůbec neznám,“ zeptal se a zkoumavě se zahleděl na advokáta. Bylo mu jasné, že to je práce Venduly a spol., ale chtěl od něj slyšet odpověď.
„To nám nesdělil a zeptat se ho by od nás bylo nepatřičné.“
„Takže on sem přijel, dal vám papír a chtěl, abyste to zprostředkovali. Proč nešel přímo za mnou?“
„To nemohl. Vyřizoval to tady za něj jeho právní zástupce a všechny doklady byly v pořádku. Přezkoumat je byla naše povinnost.“
„No dobře. Co mám udělat, mimo to, že to mohu nebo nemusím přijmout?“
„Ale, vy to jistě přijmete,“ usmál se advokát. „Takový obnos se neodmítá. V podstatě stačí, když podepíšete, že darovanou sumu přijímáte, uvedete číslo svého konta a upřesníte, zda to chcete poslat v eurech, nebo převést na naši měnu. Pak vám předám stejnopis obou jazykových mutací darovací smlouvy a my si ponecháme kopie. Až se peníze objeví na vašem účtu, přijdete podepsat, že jste dar v pořádku obdržel. To je vše.“

Daniel si znovu pročítal darovací smlouvu, ale nemohl v ní najít nic, co by mu nesedělo.
„Existuje vůbec ten člověk?“ napadlo ho najednou.
„Ale samozřejmě. Ověřovali jsme to,“ odpověděl advokát téměř uraženě.
„Ovšem, jak jinak,“ přikývl Daniel a v duchu si pomyslel: ale o darovaných penězích ten pán nebude vědět vůbec nic. Dobrá práce, Vendulo.
„Hmm, pokud se nemýlím, 20 milionů eur je při současném kurzu něco kolem půl miliardy korun. Hodí se mi to spíše v korunách, pokud to není problém.“
„Jistěže není. Prosím tedy o podepsání všech listin, uvedení čísla vašeho účtu, a že to chcete v korunách.“
Podal Danielovi luxusní pero Parker a trpělivě čekal, až podepíše všechny dokumenty a vypíše potřebné údaje, nutné k převodu peněz.
Když konečně byly učiněny veškeré nezbytné kroky k zajištění účinnosti darovací smlouvy, prohodili spolu ještě několik zdvořilostních frází, potřásli si rukou a Daniel odešel.

Rozhodl se, že do hotelu se dnes již nevrátí. Zamířil domů, kde okamžitě zapnul tablet a napsal Vendule zprávu.
„Zásilka na cestě. Díky. Obdivuji tě. DaF.“
Obratem se mu dostalo odpovědi, zřejmě byla on-line.
„Fajn. Mám pro tebe překvapení, ale jaký, to se dovíš zejtra. Jestli mě chceš obdivovat zblízka, mám na to docela chuť. VeV.“
Usmál se nad její přímostí a odepsal:
„Moc mě to mrzí, ale dnes mi to nevyjde. Budeš si muset vypomoct sama. DaF.“
Reakce byla blesková.
„To dělám furt. Seš zmije, žes mě nechal ve štychu. Až tady zas budeš, nevodejdeš ani po čtyřech. VeV. – GAME OVER!!!!“
Tak, a mám to, pomyslel si Daniel s úsměvem. Vypnul tablet a chopil se telefonu, aby se Moniky zeptal, kdy přijde domů.
„Normálně, po šestý, jako dycky,“ zněla odpověď.
„Tak fajn. Zajdeme si někam na večeři, co říkáš? Já platím,“ dodal úplně zbytečně, protože to platil vždy.
„Proti tomu nikdy nic nemám,“ souhlasila Monika.
„Myslel jsem si to. Nejlepší bude, když tě v šest vyzvednu a půjdeme rovnou. Jsi pro?“
„Budu tě čekat. Tak pa,“ ukončila hovor.

Na večeři se vypravili do jedné z nejdražších restaurací ve městě. Jídlo vybíral Daniel, respektive dal na doporučení číšníka na jednu ze specialit podniku, grilované jehněčí kotletky. Jako aperitiv objednal koňak Hennessy. Monice údivem vypadávaly oči z důlků.
„Prosím tě, Dane, co tě to popadlo?“ nechápala jeho nadměrnou pohostinnost.
„No,“ odtušil Daniel, „Darmošlap mi posílá odškodnění, tak proč si nedat do trumpety.“
„Páni, tak se ti přece jen podařilo ho oblafnout,“ pronesla spokojeně.
„No, mě přímo ne, to zvládli jiní. Ale navíc, a to je na tom to nejlepší – on o tom vůbec neví.“
„Fakt ne?“ podivila se.
„Ne. Ví jen to, že přišel o peníze, ale kam se poděly, nemá ani ponětí.“
„Tak to je fakt dobrý,“ zasmála se. „A hele, už nám to asi vezou,“ zahlédla číšníka, tlačícího před sebou servírovací stolek.
Přijel až k nim a obřadně jim předložil na stůl objednané menu. Popřál dobré chuti a poté se diskrétně vzdálil.
V dobré náladě se pustili do večeře. Když dojedli, podívali se na sebe a s výrazem – já snad nevstanu – , se začali potichu smát.
„Tak myslím, že si zavoláme taxík a pojedeme domů,“ řekl Daniel, co si oba mysleli. „Jaké máš ráda víno. Bílé nebo červené?“
„Červený.“
„A suché nebo mokré?“
„Neznesvěcuj nápoj bohů,“ pokárala ho jen tak na oko. „Vždycky suchý, maximálně polosuchý. Ty máš chuť ještě na víno?“
„To ne, ale můžeme si nějaké objednat a vzít sebou.“
Zavolal číšníka, požádal o láhev nějakého dobrého suchého francouzského vína s tím, že si ho odnesou domů, a zároveň jej upozornil, že bude platit, a to kartou.
Číšník jim vmžiku vyhověl, Daniel vyrovnal astronomický účet a požádal o zavolání taxi.

Doma Monika láhev ihned otevřela. Ani nenechala víno ustát a nedočkavě ho nalila do skleniček. Jakmile si přiťukli, vypila ji skoro naráz. To Daniel byl střídmější. Ještě usrkával z té první, zatímco Monika si nalévala už třetí. Vyprázdnila ji do půlky, odložila sklenku, zamířila k hifi soupravě a pustila tichou hudbu. Pak se přitočila k Danielovi.
„Co kdybysme si zatancovali? Víš, takový to tancování, při kterým se pomalu ztrácej kousky oblečení, až na nikom nic nezůstane,“ řekla smyslně. Očička ji jiskřila a ruce žádostivě přejížděly po jeho hrudi.
„Tak to by bylo to nejlepší zakončení dnešní oslavy,“ usmál se Daniel, přitiskl se k ní a za pomalých, houpavých pohybů ji vyhrnoval blůzku. Zakrátko se po podlaze rozestřela pestrá paleta odhozeného oblečení.
Velmi se jim líbilo pohupovat se v rytmu hudby přitisknuti k sobě holými těly, kdy nepřekážel oděv a cítili teplo i chvění toho druhého. Malý Daniel pomalu rostl a mohutněl, a když dospěl, Monika mu bez meškání nabídla vstup do své svatyně. Chytila se Daniela kolem krku, přizdvihla se, nohama obemkla jeho bedra a v maximální míře do sebe zasunula tvrdý kůl.
Daniel při tom všem nepřestal tančit. Přidržujíc Moniku, dál se kolébal v rytmu pouštěné muziky a snažil se udržet rovnováhu. Nespěchal. Nepatrné a jemné pohyby i tak mu přinášely dostatek vzrušení, nemluvě o Monice.
K jejímu velkému překvapení jí tento způsob spojení dodával o mnoho víc potěšení a uspokojení, než by čekala. Její rozkoš stoupala přímo závratnou rychlostí a vyvrcholila v okamžiku, kdy to nejméně čekala. Úplně se roztřásla, přitiskla se k Danielovi co jen to šlo a masírovala jeho klučinu, co jí jen síly stačily. Odměnou jí bylo vykropení kaple vším, co v sobě měl.
Pomalu z ní vyklouzl, vzal do náručí a donesl ji do ložnice na postel, kde ji s nečekanou něhou uložil. Ani jeden z nich nepronesl jediného slova. Z obou vyzařovaly tak silné emoce, že jich nebylo třeba.

kort+styl @ Fred