Malé životní dobrodružství II. 09

Daniel seděl pohodlně uveleben v křesle u pracovního stolu ve své kanceláři a přemítal nad událostmi posledních dnů. Měl by se cítit spokojený a šťastný, vždyť se mu dostalo zadostiučinění v míře větší, než si přál a byl tak nyní finančně zabezpečený až do konce života, že by nemusel dělat vůbec nic. Přesto se tak necítil. Když tak nad tím přemýšlel, právě to „vůbec nic“ ho nejvíc znepokojovalo. Nehloubal nad tím, za co ty peníze utratí a co všecko si za ně pořídí. To ho nezajímalo, jen to − „vůbec nic“.
Pohlédl na stůl, kde ležely desky se zprávou o auditu, a v tu měl jasno. Nešlo o to, jestli si koupí jachtu, letadlo či pustý ostrov v moři (ostatně po tom ani netoužil), nýbrž o to, že si nyní může dělat, co chce. Nic a nikdo ho přece nenutí přestat dělat, a proto bude pracovat dál jako dosud a pokud bude někdy potřebovat volno, může si bez obav vzít třeba roční dovolenou.

Bez dalšího rozmýšlení se chopil telefonu a požádal Ilonu Cudlínovou oficiálně o audienci. Pak vzal ze stolu desky a vydal se za ní. Přijala ho v kanceláři se zpytavým pohledem. Daniel před ní položil desky s poznámkou, že se jedná o výsledky jeho auditu. Otevřela je, otočila několik listů, aniž by se jimi podrobněji zabývala, pak je zavřela a položila zpátky na stůl.
„Tohle je vždycky nezáživný čtení. Řekněte mi to stručně vlastními slovy,“ požádala ho bez jakékoliv známky ironie.
A tak jí Daniel obeznámil s tím, že výsledek jeho auditu je k jeho vlastnímu překvapení mimořádně dobrý. Několik drobných pochybení se průběžně odstranilo, takže může konstatovat, že celkově je hotel dobře veden, je po finanční stránce v naprostém pořádku, a že ji gratuluje k jejím zaměstnancům.
„Ne, že bych o tom pochybovala, ale i tak jste mě velice potěšil, Danieli. Proto vás zvu na oběd do mého apartmá.“
„Ale madam, mám mnoho práce. Musím se připravit na kontroly ve vašich dalších hotelech,“ bránil se přijmout její pozvání.
„Nediskutujte, Danieli! To je příkaz,“ řekla přísně, ale v očích se zračil neuhasitelný chtíč.
Daniel sklapl kufry a odešel. Věděl, co ho čeká a co ho nemine. Smířil se s tím. Po lehkém obědě se jen povrchně zprostil povinnosti, která se od něho čekala. Ilona si toho samozřejmě všimla.
„Co seš jak vymačkanej citron,“ vyjela na něj. „To už tě nebaví mě píchat, sem pro tebe stará a vopotřebovaná?“
„Ale vůbec ne,“ bránil se. „Jen prostě dneska nemám svůj den a třikrát za týden toho bylo až dost. A také nezapomeň, že nejsi jenom ty.“
„Tak se těch druhejch zbav,“ vybídla ho.
„A proč bych to dělal? Každá máte své osobní kouzlo, což je pro mě dost cenné poznání pro každou z vás.“
„Jó? A jaký osobní kouzlo mám podle tebe já?“
Daniel se zasmál.
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jasně, že chci. Podle toho ti napíšu odměny,“ řekla kousavě.
„Jak chceš,“ utrousil ledabyle. „Tvoje osobní kouzlo tkví v tom, že jsi svým způsobem nymfomanka. Máš to ráda, chceš to často, povětšinou je ti jedno jak, hlavně když ho cítíš v sobě. A věř mi nebo ne, i když se tomu občas bráním, tvoje nenasytnost mě na druhou stranu dráždí a láká. A ten pocit, mačkat tvá prsa a prohánět tvou škvíru, rozhodně není k zahození. To jenom dnes byl nějaký divný den.“
„A víš, jaký je tvoje kouzlo?“ zeptala se provokativně.
„Tak to musíš vědět jedině ty.“
„Taky, že jo. Ale povím ti to. Tebe si hledím hlavně proto, že většinou poznáš, co potřebuju. A když náhodou ne, tak se nebráníš, abych si s tebou dělala, co chci, nehledě k tomu, že šukat docela dobře umíš. Takže – odměny budou,“ skončila rychle.
„Hmm, to mě ještě nikdo neřekl,“ potřásl Daniel hlavou. Nečekal, že bude k němu takhle upřímná.
„No tak sem teda první. A teď si běž domů odfrknout. Respektuju, že máš den blbec a že s tebou nic není.“
Odpoledne plné zážitků bez zážitku bylo pryč.

Do konce týdne připravoval Daniel spolu s Darinou Smělou kontrolu v ostatních hotelech Ilonina impéria. V poslední den z něj nechtěně vypadla úvaha, že by nebylo od věci, kdyby tu kontrolu udělala s ním. Že by se zřejmě snáze vyvaroval chyb. Darina se toho ihned chytla a vzala to jako hotovou věc. Nadchla se pro to takovou měrou, že když skončili s přípravami, nebyl si už tak jistý, že to byl zrovna dobrý nápad.
Daniel vyšel z hotelu a zamířil směrem domů. Chystal se zrovna přejít ulici, když za sebou zaslechl své jméno. Otočil se a uviděl Alex, stojící u zdi budovy. Byla špinavá, šaty pomačkané, hrůza na ni pohledět.
„Chtěla bych se vrátit,“ řekla tiše a popošla o krok k němu.
„A kdo ti v tom brání? Vrať se, odkud jsi přišla,“ odpověděl nelítostně.
„Jenže nemám kde bejt, nemám co jíst. Já chci k tobě. Byla sem přece tvoje žena!“ škemrala dál.
„Ano, to je to správné slovo – B Y L A !“
„Ale dyť říkám, že nemám kde bydlet ani co jíst,“ nedala se odbýt.
„To je tvůj problém. Jak vůbec můžeš mít takovou drzost mne jen oslovit, po tom všem,“ předhodil ji naštvaně.
„Mám hlad,“ zakňučela sklesle a v beznaději pozvedla ruce, jakoby prosila.
„Pomož si jak můžeš a mně se vyhýbej obloukem. Kdo jinému jámu kopá…“ řekl Daniel nemilosrdně, otočil se na podpatku a odcházel, aniž by se jedinkrát ohlédl zpátky.

Den blbec se ho držel jako klíště. Domů došel značně rozčilený. Setkání s Alex ho prostě dorazilo. Rychle prohledal šuplíky, jestli někde nenajde aspoň jednu zapomenutou cigaretu. Měl štěstí. V posledním šupleti na něj čekala načatá krabička. Popadl ji, vyšel na balkon a okamžitě si zapálil. Proti svým zvyklostem vykouřil hned dvě cigarety, ale pomohlo mu to jen trochu. Už tahal z krabičky třetí, když mu došlo, že to k ničemu nevede a vrátil se zpět do obýváku. Položil cigarety na stolek a šel si nalít panáka. V tu chvíli přišla domů Monika.
„Ježišmarjá, Daníku, co se děje?“ vyjekla vyděšeně sotva ho spatřila. „Vypadáš hrozně. A chlastáš! To nejseš ty,“ rozběhla se k němu v obavách.
„Ani se radši neptej, nebo budu sprostej,“ sotva srozumitelně zahuhlal.
„Ále, to klidně buď. Uleví se ti a já aspoň poznám, jak ti to jde,“ šťouchla do něj rozpustile, aby se trochu uvolnil. „Tak spusť, ale sprostě,“ vymínila si.
„Zastavila mě ta děvka Alex.“
„Né. A co chtěla?
„Chtěla se ke mně vrátit.“
„To snad ne!“
„Jo. Kňučela, že nemá kde bydlet a že má hlad. Jako kdyby si nemohla vydělávat tou svojí nenažranou kundou. Dyť to ani jinak neuměla.“
„A cos jí řek?“
„Poslal sem ji do prdele. Tedy ne doslova. Řekl jsem jí – kdo jinému jámu kopá…, − a šel jsem pryč.“
„To si řek dobře.“ Sedla si k němu na klín a začala ho hladit po tváři, vískat ve vlasech a vůbec se k němu měla. „Přece ti ta nána nestojí za to, abys byl kvůli ní naštvanej. Podívej, máš tady přece mě, slušnou holku, která tě má ráda a udělá pro tebe první poslední. Mysli na mě a na všechny, se kterejma si vod tý doby spal, a na ty krásný chvíle s nima. A víš co? Uděláme to takhle. Já ti teď vykouřím péro a až se uděláš, tak s tím dobrým odejde i to špatný. Tobě se uleví, já budu po svačině a oběma nám bude fajn.“

Daniel se za tu dobu poprvé slabě pousmál.
„Ty jsi takové sluníčko, které vždycky umí duši pohladit. Co mám udělat?“
„Nic. Zůstaň, jak jsi, jen mi pomož sundat kalhoty.“
Seskočila z klína a s jeho podporou ho zbavila gatí. Sama se zbavila horní části oděvu, roztáhla mu nohy a poklekla mezi ně. Šikovnými prsty rychle ztopořila ležícího piňďu a vsunula jej do úst. Svými naducanými bobulemi šimrala Daniela po nohách a horkými rty jemně a vytrvale vzrušovala jeho povstalce. V okamžiku, kdy ji krmil bílým jogurtem, seznal Daniel, že má hlavu najednou čistou a bez negativních emocí. Hned se o tom Monice zmínil.
„Já ti říkala, že ti to pomůže,“ připomněla mu svá předchozí slova.
„Já vím, Jen teď přemýšlím, jak se ti odvděčit. Jestli hned tím, že ti vylížu pekáček, nebo později tím, že ti protáhnu tunýlek.“
„A co takhle obojí,“ usmála se laškovně a svlékla si zbytek šatů.
„Tak to opravdu velice rád,“ řekl a k oboustranné spokojenosti splnil její přání.

Ráno, protože byla sobota, odešla Monika k Robertovi. Vrátila se však brzy odpoledne celá ubrečená.
„Co se stalo?“ vyptával se Daniel celý zmatený.
„Umřela.“
„Jak – umřela? Kdo? Robertova žena?“
„Jo.“
„To je smutné. Ale to bys měla být s ním, ne?“
„To nejde. Má tam rodinu. Překážela bych.“
„To chápu.“
„Jenže…“ pro samé vzlykání nedopověděla.
„Jenže co?“
„Měla ke mně svý poslední přání a já – já ji ho slíbila.“
„To je přece v pořádku, to se tak dělává.“
„To jo. Jenže ona chtěla… chtěla… abych si Roberta vzala. A já ji to slíbila, aby mohla v klidu umřít. Jen nevím, jestli to splním.“
„Nad tím zatím nepřemýšlej,“ řekl Daniel, přistoupil k ní a pevně ji objal, hladíce jí jednou rukou po vlasech. „Pojď ke mně, maličká, a breč. Vyplač se slzami všech svůj bol a zármutek. Nebo ještě lépe, pojďme si lehnout do postele. Budu tě držet za ruku, hladit tě a konejšit, dokud z tebe ten smutek neodejde,“ vybízel ji něžně.

Poslechla ho. Pod jeho ohleduplném objetí a laskavými slovy zanedlouho usnula. Probudila se až večer. Už neplakala, ale ze smrti Robertovy ženy byla stále úplně vykolejená.
„Já mám zejtra službu. To nemůžu zvládnout,“ postěžovala si.
Daniel bez rozmýšlení vzal telefon a zavolal Iloně. Vysvětlil jí co se stalo a požádal ji na zítřek o volno pro Moniku. Za čtvrt hodiny mu volala zpátky, že je vše zařízeno. Monika Danielovi poděkovala těma nejvděčnějšíma očima a nechala se od něj opečovávat až do chvíle, kdy večer, už zklidněná, znovu usnula.

V pondělí Daniel s Darinou započali svou pouť po hotelovém impériu Ilony Cudlínové. V každém hotelu měli rezervovány dva jednolůžkové pokoje a v každém se zdrželi od pondělí do čtvrtka, kdy se vraceli domů. V pátek pak Daniel sepsal zprávu a založil do šanonu. Víkend pak celý věnoval Monice a byl jí tak velkou oporou. Byl rád, že se vrhla do práce, která ji pomáhala se vyrovnat se smrtí Robertovy ženy. Nenavštěvovala ho, tušil však, že po pohřbu se to zřejmě změní.
Následující týdny se vše téměř šablonovitě opakovalo. Jen v tom posledním týdnu došlo k menší změně. Neměli pro ně jednolůžkové pokoje, pouze jeden dvoulůžkový. Ředitel se až patolízalsky omlouval, přesto od Daniela dostal kapky. Sice si tím nepomohl, ale aspoň si ulevil. Nezbývalo však jiného, než vzít zavděk tím, co bylo k mání.
„Tos udělal schválně, že jo?“ obořila se na Daniela Darina, sotva za nimi zaklaply dveře pokoje.
„No dovol,“ ohradil se Daniel. „Už bys mohla vědět, že já podrazy nedělám. Prostě to ředitel zvojtil, to je všechno.
„Tak ti mě nechceš vošukat?“ zeptala se zklamaně.
„Jestli si myslíš, že tohle byl důvod ke stavu jaký je, tak nebyl. Je to ředitelova vina, ne můj záměr.“
„Takže zase nic,“ povzdechla si rozladěně.
„Mám takové mravenčení, že máš něco za lubem,“ pošťouchl ji Daniel.
Podívala se na něj mrazivým pohledem, odfrkla si a začala vybalovat.
„Měli bysme jít něco dělat,“ podotkla suše, když byla se vším hotová.
Tak tedy šli.

Pracovali jako obvykle až do večera, do osmi hodin. Paní, která jim byla k dispozici, z toho byla na mrtvici. Na takový zápřah nebyla zvyklá a ani utěšování, že to bude trvat jen tři dny, ji náladu nezvedlo. Domů odešla celá načuřená, zatímco Daniel s Darinou zavítali do restaurace, kde si objednali, jak jinak, specialitu šéfkuchaře. Po jídle si chvilku poklábosili a vypili sklenku vína, aby se jim lépe spalo. Jako první vstal Daniel s tím, že se jde osprchovat a zalézt do postele. Darina souhlasně přikývla a sdělila mu, že si dá ještě jednu skleničku a za půlhodinku přijde. Skoro jako by se domluvili.
Daniel se osprchoval a jak ho Monika naučila a jak si zvyknul, zalezl nahý po deku. Chvíli na to přišla Darina. Zmizela v koupelně a vyšla z ní jen v krátkém župánku. Přišla k posteli, a když zjistila, že Daniel leží zády k ní, svlékla si ho a rychle vklouzla pod pokrývku. Zničehonic ji napadlo, jaké má asi na sobě pyžamo. Její zvědavost rostla a rostla, až se prostě musela přesvědčit.
„Ty seš nahatej!“ vykřikla.
„No a?“ zabručel Daniel.
„Ale já sem taky nahatá!“ vypískla.
„No a?…“
„Vsadím se, že ti stojí!“
„No a?…“
„Jaký no a? Je přece jasný, že si chceš zapíchat.“
„Jsi přece vdaná. Víš, co jsme si tehdy řekli.“
„A to vadí? Nevadí. Já ti to řeknu jinak. Mám bezvadnýho chlapa, jakýho by na světě pohledal. Šoustá fakt dobře, má až neskutečnou výdrž. Ale chybí mu ta neuvěřitelná fantazie, jakou máš ty. Chtěla sem po něm nějakou změnu, nějaký nový věci, třeba, že bych byla nahoře, ale nechce o tom ani slyšet. A tys mě namlsal. Ty seš příčinou toho, že tě chci. A abys věděl, taky mně řek, že když to bude dvakrát, třikrát do roka, že mu to vadit nebude, hlavně, když se mu zase vrátím. Takže počítá s tím, že si to spolu rozdáme a strašně se divil a nechtěl mě věřit, že sme doteď spolu nic neměli.“
Klekla si, stáhla z Daniela deku a otočila ho na záda.
„Tak abys věděl,“ pokračovala, „Strčím si teď tvýho frňouse do svýho futrálu a budu po něm jezdit tak dlouho, dokud mě ho nenaplní.“
Jak řekla, tak i udělala. Než se Daniel nadál, už na něm seděla a hopsala na zapuštěném bidle, až ji kozy poletovaly jako nafukovací balonky.
„Co jančíš?“ překvapeně zvolal. „Kam se ztratila ta rezervovaná, solidní a decentní dáma z vedoucí pozice v hotelu?“
„Dáma se poslala do prdele. Dáma chce bejt divoká, sprostá a chce mrdat, až se jí bude vod kundy prášit. Jedině tak se dokáže pořádně uvolnit a ty bys to měl zkusit taky. Nevěřil bys, jak je to účinný,“ funěla namáhavě.
Zavrtěla pánví a znovu tvrdě přirazila. Daniel pod silou té energie jen zaskučel. Při dalším přírazu ji vyšel razantně vstříc, až překvapením hekla.
„To je vono,“ zakvílela nadšeně. „Vůbec si nedovedeš představit, jaká je to slast, když mě tvrdej vocas cestuje v píči a nakonec v ní stříká a stříká a stříká. Už se nemůžu dočkat, až začne.“
„To nebude zase tak dlouho trvat,“ ubezpečil ji Daniel, protože tlakové poměry v těle raketově vzrůstaly.
„Už aby to bylo. Už aby to bylo,“ zasténala. Oči se jí leskly chtíčem a tváře hořely dychtivostí. „Ani nevím, jestli si tě mám zamíchat nebo napíchat, vobojí je tak fantastický. Ach, ááách, avavavau, jó, jóóó, ne-pře-stá-vej…“
Konečně se dočkala. Výstřiky ji přivedly do transu a v konečném důsledku spustily divokou extázi. Zalehla Daniela a prdelka se jí rozvlnila pod náporem orgasmu a křečovitých pohybů, které nedokázala ovlivnit.
„Že to ale byla mrdačka,“ pochvalovala si, spokojeně oddychujíc vedle Daniela.
„Tebe to ještě nepřešlo?“ nechtělo se mu věřit.
„Jak by mohlo? Dyť sme sotva začli. Teď tě rychle přivedu k životu a budeš sprostej zase ty. Vopícháš mě co nejdivočejc, jak jen ti to pude.“
„No to nevím,“ zapochyboval.
„Jen se nedělej. Když budeš chtít…“ rozumovala a hbitě ho dovedla do stavu pohotovosti.

Vrazil jí ho tam, že ji ohromením málem vypadly oči z důlků. Udělal jí to na čtyři způsoby a tak rychle, že než se vzpamatovala, byla plná semene. Došlo jí to s mírným zpožděním, když se celá zkoprnělá roztřásla nečekanou rozkoší.
Samozřejmě, že i další večer náležel divokým hrátkám, jen v opačném pořadí. Teprve třetí a poslední večer se mu svěřila se svou tajnou touhou. Tou bylo, že ještě nikdy nepoznala, jaké to je vylízat ji mezinožku. Její muž, jediný, kterého kdy poznala, ji to s odporem odmítl a dokonce ji zakázal se o tom jen zmiňovat. Daniel ji tu tužbu naplnil vrchovatě a pak ji dlouze a vášnivě pomiloval, že po druhém orgasmu omámená nepopsatelným štěstím málem upadla do bezvědomí.
„O tomhle nebudu moct nikomu vyprávět,“ řekla lítostivě a uzavřela tak jejich poslední společný večer.
Když později Daniel Monice všechno porozprávěl, nestačila se divit.
„Kdo by to byl do ní řek,“ okomentovala s trochou závisti jeho příběh a rozhodla se, že v sobotu musí Danielovi uvařit pořádný oběd i večeři. Usmyslela si, že ho pak vyprovokuje k aktivní prezentaci všeho, co jí vyprávěl. Jenže jí to málem nevyšlo.
Což o to, oběd se jí mimořádně povedl, leč Daniel mezitím zkontroloval informace na tabletu a hned jí radostně sděloval, že konečně došla zpráva od Venduly a že k ní má neprodleně přijít. Byl jak utržený ze řetězu a dalo jí hodně práce ho přesvědčit, že zítra je také den a protože dnes je nadržená ona, tak to Vendula musí vydržet.

Nakonec se nechal ukecat a večer to Monice samou radostí předvedl v plné parádě i se všemi sprosťárničkami, které zazněly. Monika jen zírala, avšak líbilo se jí to a nechala se slyšet, že takhle by to mohli dělat častěji. Což jí Daniel v návalu nadprůměrně dobré nálady slíbil.

kor + styl @ Fred