Malé životní dobrodružství II. 10

Daniel byl tak zvědavý na novinky, které pro něj Vendula má, že nemohl dospat rána. Vstal už o šesté, což bylo velice, velice brzy na to, aby se za Vendulou vypravil. Osprchoval se, udělal si snídani, uvařil kávu a šel si ji vypít na balkon. Dopřál si k ní, přestože byl víceméně nekuřák, i jednu cigaretu.
Čas se vlekl jako slimák. Z balkonu už byl dávno zpátky, jen tak bloumal po pokoji a každou chvíli se díval na hodinky, přičemž nabýval pocitu, že rafičky se snad zasekly. Po půl osmé vstala Monika a podivovala se nad tím, že Daniel je už vzhůru.
„Když já jsem strašně zvědavý, co mi Vendula řekne. Ani dospat jsem nemohl,“ postěžoval si.
„To určitě,“ nechtěla mu věřit, „spíš se nemůžeš dočkat, až jí ho tam foukneš,“ popíchla ho. Ani se tomu nebránil.

V osm hodin to už nemohl vydržet a tak Vendule zavolal.
„Co je tak důležitýho, Danieli?“ ozvalo se v telefonu ospale.
„Nic, jen se chci zeptat, kdy za tebou mohu přijít. Asi jsem tě vzbudil, že?“ skoro se omlouval.
Zasmála se.
„Náhodou zrovna vstávám a chystám se do sprchy. Když sebou mrskneš, možná pak budu mít i náladu na šukání,“ schválně si z něj dělala legraci.
„Ale o to nejde. Jsem jen strašně zvědavý, co pro mě máš.“
„Neříkej. Vážně?“ utahovala si z něj dál. „Radši makej, ať už seš tady,“ poňoukla ho ještě víc a zavěsila.

Daniel vystřelil jak raketa. Nasadil svižný krok, ale uzavírka jedné ulice ho zpozdila, protože kvůli tomu musel obejít celý blok. Když dorazil k Vendule, přivítala ho již oblečená.
„Tak honem, povídej,“ spustil hned ve dveřích.
„Hele, sedni, vydejchej se a teprve až vystydneš, budeme se bavit dál,“ zchladila ho rázně a nasměrovala do pokoje. Nalila svou oblíbenou whisky a naservírovala mu ji až pod nos. „Kopni to do sebe, ať se srovnáš,“ nařídila nesmlouvavě.
Daniel se napil, labužnicky vydechl a prosebně se na Vendulu zadíval.
„Tak už, prosím tě, začni,“ řekl žadonivě.
Vendula otevřela jeden z mnoha šuplíků, vyndala z něj jakousi krabici, sedla si proti němu do křesla a položila ji před sebe na stolek.
„Tak dobře,“ spustila konečně. „Detaily vynechám, řeknu jen fakta. Jsi majitelem finanční společnosti, na jejíž účet jsme převedli dohodnuté peníze.“
„Cožéé!“ vytřeštil Daniel oči.
„Nepřerušuj mě. Tvý jméno je skrytý a oficiálním ředitelem je spolehlivej člověk, kterej se o fungování společnosti bude starat a tím pádem i o tvoje prachy. Je to Polák, kterej umí i trošku česky. Jmenuje se Benedykt Nowakowski, jinak jen Ben, a bude ti každopádně rozumět.“
Otevřela krabici a postupně z ní začala vyndávat věci.
„Tady máš platební kartu. Né, že bys s ní nemoh platit tady, ale víc ti poslouží venku.“
Položila před Daniela zlatou kartu American Express a pásla se na jeho údivu. Následně vyjmula z krabice další předmět.
„Dorozumívat se s ním budeš s tímhle telefonem. Je speciálně upravenej proti odposlechu a nedá se na něj volat ani z něj telefonovat jinam, než na spárovanej protějšek. Teda jen za předpokladu, že ho přiložíš k oku a necháš si naskenovat zorničku. Jinak to bude telefon jako každej jinej.“
Sáhla do krabice pro poslední věc, malou knížečku s fleškou.
„Tady to je manuál, ve kterým sou popsaný všechny bezpečnostní postupy, jak volat s telefonem, co udělat v nouzi a další potřebný informace. Pečlivě si to prostuduj a pak ji spal. Kopie je na flešce. Je samozřejmě zašifrovaná a dostaneš se tam přiložením prstu na plošku na zadní straně. Tu si tady zatím nechám, protože mi ještě přineseš svůj tablet, abych ji s ním mohla spárovat. No, a pak tě všecko naučím používat.“ Na moment se odmlčela, pak potřásla hlavou a dodala: „To bude asi všecko. Víc vědět nepotřebuješ.“

Vendula věcně skončila své zpravodajství. Nastalo ticho, jež přerušil až její výbuch smíchu.
„Kristova noho, Danieli, kdyby ses viděl. Vypadáš jak čerstvě vyvoraná myš,“ chechtala se, až se celá třásla.
„Když… když… to je tak neuvěřitelné, až… až neskutečné,“ koktal Daniel. „Nemohu pochopit, že je to vůbec možné. Jsem z toho úplně mimo.“
„Tak z toho se můžeš dostat, jedině když si vrzneš. Jestli chceš, podržím ti, i když dneska na to zrovna náladu nemám,“ nabídla mu rozptýlení.
„To by nepomohlo,“ mávnul popleteně rukou. „Půjdu ven a budu chodit po městě, dokud mi nohy neupadnou,“ dodal nesmyslně.
„Jak chceš. Držet tě tady nebudu. Jen nezapomeň, že za tejden tě tady čekám už v devět ráno,“ řekla na to Vendula a vyprovodila ho ven.

Týden uběhl jako voda. Jen ten první den byl poněkud roztržitý, rychle se však srovnal a informace, kterých se mu dostalo, vzal jako fakt. Dokonce i druhý den, kdy mu volala Alča, že Darmík, jak Darmošlapovi občas říkala, zase řádí, že snad přišel o nějaké velké peníze, ale že ona v jeho účtech žádné nesrovnalosti nenašla. Celkem věrohodně ji vysvětlil, že asi má i nějaká tajná konta, o kterých nemusí nic vědět, a pokud to tak je, ona se tím nemusí trápit. Další dny už pak proběhly podle normy, tj. v klidu a pohodě.
Když nadešel návštěvní den, popadl tablet a vydal se za Vendulou. Otevřela mu oblečená jen v županu, zřejmě zrovna vylezla ze sprchy. Všiml si, že v ruce cosi drží.
„Co to máš,“ zeptal se zvědavě.
„Tohle?“ ukázala mu to. „To je můj oblíbenej vibrátor. Nemohla sem se tě dočkat, tak sem začla sama. Vadí ti to snad?“
„Ale vůbec ne. Jen mě napadlo…, že bych docela rád viděl, jak si to děláš.“
„Nó, proč ne –“ zamyslela se. „− za předpokladu, že ty mě ukážeš, jak si leštíš brko.“
Daniel se zarazil. Teprve teď si uvědomil, jakou intimitu po ní vlastně chce. Zvědavost však zvítězila. Budou na tom přece oba stejně.
„Dobře,“ souhlasil. „Hned teď?“
„A kdy jindy,“ odfrkla Vendula a odmašírovala do ložnice, kde si okamžitě lehla na postel. Daniel se vmžiku svlékl a přistoupil k ní.
„Postavíš mi ho? Bude to rychlejší,“ požádal ji o službu.
Bez mrknutí oka uchopila visící hádě a jala se ho povzbuzovat. Zároveň zasunula vibrátor do patřičného místa, skrytém v černém porostu, a zapnula ho. Jakmile se ozvalo tiché vrnění bateriového robota, přestala Danielovo náčiní vzpružovat. Nebylo toho už třeba.
Daniela mimoděk napadl příměr s ebonitovou tyčí a liščím ocasem. Byl v tom jen malý rozdíl – neměl tyč z ebonitu ale ze ztvrdlého svalu a ke tření bude muset místo liščího ocasu použít vlastní ruku. Nevěděl proč, ale nějak mu to přišlo k smíchu. Sevřel trčící péro a udělal několik standardních pohybů. Díval se na Vendulu, s jakou vervou a vášní si užívá vrnícího vibrátoru a zároveň s pootočenou hlavou pozorně, avšak poněkud namáhavě sleduje jeho počínání.
Vlezl tedy na postel a klekl si mezi její doširoka roztažené nohy. Ruka mu sama od sebe začala pozvolna popojíždět po vztyčeném ocasisku. Vůbec to nevnímal. Jen fascinovaně civěl, jak Vendula mění úhly i hloubku zásunu, jak s hluboko vnořeným umělákem krouží a vůbec provádí všelijaké kousky, jaké by se svým živým mazlíkem zřejmě ani nemohl dokázat. Sice jí také, spíše díky podvědomí než úmyslně, předvedl pár způsobů honitby, ale na její umění nestačil.

Zírajíc na vzrušující hrátky ve Vendulčině klínu, instinktivně zrychloval posunování ruky po svém tvrdém dříku. Když kdesi v hloubi nitra pocítil, že spěje ke konci, na okamžik přestal, aby oddálil přicházející vyvrcholení. Ještě jeden pohyb a pauza, a znovu a znovu, a pak už nebylo nic, co by ho zadrželo. Bílé stříkance dopadly na její prsa a břicho.
„Do prdele!“ vykřikla zklamaně.
„Promiň, ale kam jsem…“
„Vo to nejde,“ přerušila ho. „Zrovna sem ti chtěla říct, ať mě ho tam vrazíš a doděláš mě. A ty tohle…“ Odhodila rozzlobeně vibrátor, až spadnul na podlahu. „Dem pod sprchu. Umeješ ze mě ten sajrajt,“ rozhodla prakticky a už táhla Daniela za sebou.
Svého úkolu se zhostil opravdu poctivě. Spokojená mu to začala oplácet.
„Víš, co se mi na tobě líbí nejvíc?“ otázal se najednou, když si s jeho vybavením pohrávala víc, než bylo zapotřebí.
„Eště řekni, že mý kozy,“ zamručela přátelsky.
„Tak ty se mi líbí mnohem víc, než nějaké obří balóny, kterými bys mě ufackovala. Ale to jsem neměl na mysli. Chtěl jsem říct, že se mi líbí, že nenosíš piercing a že si tu svou krasotinku nevyholuješ, jak to mnohé ženy ve tvém věku, a i o dost starší, dělají.“
„Cák sem cáklá?“ vykulila na Daniela oči. „Chodit jak Kašpárek s cingrlátkama a votravovat se vodíráním pipky? To přenechávám těm tupoňkám,“ prohodila pohrdlivě a sáhla po ručníku. „Utři mě. Dáme se do práce.“

Začalo jedno z nejdůležitějších školení v Danielově životě. Vendula nejprve do jeho tabletu cosi nahrála a pak mu už jen předváděla, co má dělat, aby mohl s penězi nakládat. Zprvu se to zdálo složité, ale po několikerém opakování se ukázalo, že stačí si jen zapamatovat pár klíčových slov, kterými se spouští utajený software. Vyzkoušeli si i telefonické spojení s Benedyktem Nowakowskim, alias Benem, aby si ověřili, nakolik se s ním dá česky dohovořit. Zkouška dopadla ke všeobecné spokojenosti. Pokračovali tedy v tréninku a ani si nevšimli, že nadešel večer.
„Do hajzlu,“ zasakrovala Vendula, když si uvědomila, kolik je hodin. „A já si plánovala, jak tě dneska vyrychtuju, že budeš rád, když vodlezeš. Do hajzlu!“ zopakovala a necelou vteřinu se rozmýšlela, co udělá. Najednou vyskočila z křesla a vrhla se Danielovi do klína. „Tak si teď s tebou udělám, co chci,“ prostě oznámila, vsunula ruku mezi jejich těla a po chvilce pachtění už na něm rajtovala s překypující energií. Měla jí tolik, že si to, nehledíc na Danielovo chtění čí nechtění, ještě dvakrát zopakovala, pokaždé jinak. Byla skoro půlnoc, když ho milostivě propustila domů.

Celou neděli prožil Daniel jako ve snách. Vyhověl Monice ve všem, co po něm chtěla, i udělal, co jí jen na očích viděl. Byla z toho celá paf. Dokolečka jí musel vyprávět, jak si s Vendulou předváděli navzájem umění ruční práce.
„To bych taky někdy chtěla vidět,“ povzdechla si toužebně a Daniel ji ve svém příhodném rozpoložení a s její dychtivou součinností vyhověl. Když pak v noci spolu ulehli do postele ke spánku a zasunul medvěda do brlohu, jen spokojeně zamručel:
Dnešek jsem prožil plný neskutečné euforie. Zítra už budu zase normální.“ A také že byl.

Uplynul podzim a ke slovu se dostala zima. Daniel dál chodil do práce a vůbec mu nepřipadlo, že by nemusel. Postupně předkládal majitelce hotelu návrhy na drobná úsporná opatření, se šéfkuchařem probral možnosti na získání Michelinské hvězdy a šmejdil po hotelu, aby zjistil, co je potřeba opravit, zmodernizovat a neopomněl přitom ani na pravidelné oprašování šéfčiny dychtivky.
Ani na Alču nezapomněl. Dokonce dvakrát splnil její toužebné přání s ním strávit celý den ve vodorovné poloze. Pro Daniela to bylo hodně náročné, protože její nenasytnost jej přivedla na pokraj vyčerpání. Ovšem její nevýslovné potěšení z toho, jak se jí věnoval, mu vždy navracela sílu zpátky.

Občas mu zavolala Vendula, že potřebuje podrbat kožíšek, neboť jí už nesnesitelně svrbí. Drbání se skoro vždy protáhlo na celý den a pokaždé to stálo za to.
Zkrátka nepřišla ani Darina Smělá, která si stanovila pevnou časovou etapu a v ní důsledně požadovala ukojit svou potřebu změny domácího sexu.
No a Monika? Té obdělával zahrádku sice nepravidelně, nedalo se však říct, že by jí nějak výrazně opomíjel.
Jednoduše řečeno, tento malý harém vyžadoval pravidelnou a pečlivou údržbu, kterou Daniel starostlivě a nanejvýš zodpovědně vykonával.

Po Novém roce, na Tři krále, dostal od Venduly zprávu, že Operace začala. Znamenalo to, že její skupina předala nashromážděné poznatky o Darmošlapovi Interpolu. Samozřejmě že anonymně, ovšem s návazností na další kauzy, které Interpol již vyšetřoval, aby to nemohli dát k ledu.
Přirozeně, že Velvet snake dál sledovali vývoj v Interpolu, a když na jaře nastal vhodný okamžik, předali důkazy i ÚOOZ. Nezapomněli k tomu připojit i video z tajného rokování politiků, lobistů a mafiánů v Darmošlapově zámečku, včetně několika lechtivých záběrů z jejich volnočasových aktivit. Správně předpokládali, že díky těmto indiskrétním snímkům zareaguje ÚOOZ okamžitě. A nemýlili se. Daniel o tom, díky Vendulčině informaci, věděl dopředu.

Dva dny nato přepadové komado časně ráno vniklo do Darmošlapovy rezidence, zabavilo všechny počítače a provedlo důkladnou domovní prohlídku. Našli spoustu usvědčujícího materiálu, jen Darmošlapa ne. Netušili totiž, že dva dny předtím jej Interpol vylákal do Německa, kde ho zatkli. Všechny podezřelé věci převezli na útvar a spolu s nimi i všechny osoby, které do domu přišly v době zásahu. Bohužel se mezi nimi ocitla i Alena a byla, coby Darmošlapova sekretářka, nejvíce podezřelá. Odpoledne během tuhého výslechu požádala o advokáta. To jí museli umožnit, a tak zavolala Danielovi.

Ten se dostavil v nejkratší možné době. Na jeho dotaz, zda je jeho mandantka obviněná a mají-li proti ní nějaké důkazy, se mu dostalo záporné odpovědi.
„V tom případě ihned odcházíme,“ oznámil jim stručně a měl se k odchodu. Proti tomu nemohli nic dělat, jen Aleně důrazně nařídili, ať se nevzdaluje z města a je kdykoliv k dispozici. Jejich odchod však pozdržel jeden snaživý policista, který si ověřoval Danielovu totožnost.
„Vy ale nemáte žádnou advokátní kancelář, pane doktore,“ řekl jedovatě.
„Ne, ale jsem členem Advokátní komory, a proto mohu svou klientku v čemkoliv zdarma zastupovat. Pokud jí něco budete chtít, volejte nejdříve mně,“ řekl povýšeně a podal jim svou vizitku se soukromým telefonním číslem. Pak odešli.

Trvalo několik týdnů, než Alču vyřadili ze seznamu podezřelých. Jinak se ale nic nedělo. Veřejnost nic netušila a investigativní novináři, kterým se dostalo několik zajímavých tipů, se báli do toho jít. A tak se stalo, že se na YouTube objevilo video se záznamem tajné schůzky. Poprask, jaký to vyvolalo, se rovnal zemětřesení osmého stupně Richterovy škály. Padla vláda a TOP09, která na tajném zasedání měla čtyři své zástupce v čele se svým předsedou, to zcela vymazalo z politické scény.
Následky byly nedozírné, až se Daniel strachoval, k čemu to nakonec povede. Chtěl však věřit, že k lepšímu. Vyšetřování a soudy však měly trvat ještě roky.

Do léta největší hysterie pominula. Lidé dál žili své životy, ale na rozdíl od dřívějška pozorněji sledovali vývoj situace a svůj případný nesouhlas dávali mnohem hlasitěji najevo.
To Daniel se naopak od všeho oprostil. Pomstil se Darmošlapovi a nepřímo i Alex, a tak si pomyslel, že by nebylo od věci to řádně oslavit. Prodiskutoval to s Ilonou a oba došli k závěru, že nejlepší, vzhledem k počtu osob, to bude v jejím apartmá, kde jsou všechny služby k dispozici. Monika i Alča byly přímo nadšené, jen Vendula s díky odmítla s tím, že si nepřeje odhalovat svou totožnost. Ale nebude se bránit tomu, to oslavit později jen ve dvou u ní v posteli.

Tak se jednoho sobotního poledne sešli v Ilonině apartmánu všichni čtyři; Daniel, Monika, Alča a Ilona. Ta nechala nachystat královské pohoštění ve stylu: co si kdo vezme, to bude mít, a nemusí to sežrat najednou. Rozesadili se v pohodlných křeslech do kruhu, aby na sebe dobře viděli. Ztichli a dívali se na Daniela, jako na hlavní postavu této oslavy, očekávajíce, že promluví. Bylo mu to samozřejmě jasné a tak se ujmul slova.
„Správně bych se měl asi postavit, ale mohli byste si myslet, že se na vás dívám svrchu a proto zůstanu raději sedět,“ řekl úvodem. Odpovědí mu byl tichý smích. „Sešli jsme se,“ pokračoval, „abychom oslavili… ale co? Je to špatně volené slovo. Já vám jen chci vzdát poctu a dík za vaši pomoc, které se mi od vás dostalo v době, kdy jsem se ocitl v mnou nezaviněné obtížné životní situaci. Nebudu rozpitvávat, jak a čím mi která z vás pomohla, protože na tom vůbec nesejde. Mnohem důležitější je, že jste tím projevily svou lidskost, která se dnes tak těžko v lidech nachází. Mezi vámi však chybí někdo, kdo se měrou největší zasloužil o zničení toho, kdo způsobil mou nezáviděníhodnou situaci. Chybí zde proto, že nemůže odkrýt svou totožnost, avšak je tady alespoň duchem, protože o této malé oslavě ví. A i jí se samozřejmě týká vše, co jsem řekl před chvílí. Takže – co dál?
Bohužel se mi nepodařilo najít ten nejvhodnější způsob, jak vám vyjádřit svou vděčnost. Řekl jsem si, že se aspoň pokusím vám trochu usnadnit život malým finančním příspěvkem. V tuto chvíli byla na vaše bankovní účty pro každou z vás, převedena částka padesáti milionů korun. To platí i pro tebe, Moniko. Vím, že jsi žádný neměla, tak jsem ti jej nechal založit. Později se domluvíme, kdy zajdeme do banky, abys ho mohla plně používat.
No, milé dámy, nevím už, co říct víc. Jenom poděkovat by bylo málo a… a… a vůbec…“
Daniel se nejistě zavrtěl a kolem se rozhostilo ticho. Všechny se na něj jen dívaly a jeho rozpaky rostly.
„No tak, ženský, co ta pohřební nálada!“ nevydržel už svůj vzrůstající neklid.

Ilona, coby nejstarší, se s tichým souhlasem ostatních ujala slova.
„Víš, Danieli, nějak sme ztratily řeč. Všechny sme ti pomohly rády a určitě ne kvůli penězům, i když nezakrejvám, že každá kačka dobrá. Optám se za všechny – kdes, proboha, vzal tolik prachů?“
„Odškodnění od Darmošlapa. Půl miliardy.“
Ilona zalapala po dechu.
„A to ti dal dobrovolně?“ zeptala se naivně.
„Ovšemže ne. Ale proběhlo to legální cestou, pokud ti jde o tohle.“
„Mám-li říct pravdu, tak ani já, ani Monika a ani Alena nevíme, co na tvoje „malý“ finanční přilepšení říct.“
„Tak neříkejte nic.“
„Dobře. Ale stejně bych ti ještě něco chtěla říct, jen si to tady s holkama sesumíruju. Určitě si potřebuješ odskočit nebo něco podobnýho…“ naznačila jemně, že k tomu chtějí být samy.
„Moment,“ skočila jí do toho Monika. „Chci vám říct novinu a to hned, protože to už nevydržím.“ Udělala pomlku a pak do nastalého ticha řekla: „Robert mě požádal o ruku.“
„Páni!“ vykulil Daniel oči. „Doufám, žes ho neodmítla.“
„Souhlasila jsem. Je sice o patnáct let starší, ale jak jsem ho poznala, lepšího mužskýho bych marně hledala. Tedy, vyjma tebe, Danieli. A protože můj vztah k tobě zná, slíbil mi, že se budu moct za tebou kdykoliv zajít potěšit.“

Všichni Monice upřímně pogratulovali. Daniel se poté na chvíli diskrétně vzdálil, aby si mohly mezi šesti očima sesumírovat holčičí záležitosti. Když se vrátil, ujala se slova opět Ilona.
„Žádný velký kecy nečekej. Od teď se budem bavit o všem možným i nemožným, a protože my tři tvoříme takovej tvůj malej soukromej harémek, tak se postupně s každou z nás na chvíli ztratíš v mojí ložnici a každá ti poskytneme to nejlepší, co budeme umět. A abysme se nezdržovali zbytečným svlíkáním a oblíkáním, uděláme si nudapárty a budeme jebat, až se nám prdelky budou natřásat. Začneš s Alčou, pak příde na řadu Monika a nakonec já. Tak už se přestaň divit a začni ji svlíkat,“ pobídla Daniela, který tam dosud stál s pusou málem otevřenou.
Když však viděl jejich rozverné obličeje a panující veselou náladu, dokonale se uvolnil a s chutí se zapojil do naznačené hry. Přistoupil k Aleně a začal ji zbavovat oblečení. Toho jeho jej zbavily Ilona s Monikou a řádně si to užívaly. Pak se svlékly samy a nudapárty začala.

„No, tak jdem, ne?“ vyzvala Daniela Alča, vzala ho za ruku a zmizela s ním v ložnici. Skočila na něj jako kočka na myš.
„Doufám, že jsi nepřestala brát prášky,“ projevil najednou obavy.
„Automatika. Beru je dál,“ uklidnila ho a pustila se hbitě do razantního přirážení.
Monika byla podstatně jemnější a Ilona, ta přímo kouzlila. Když v druhém kole skončil s Monikou, byl už docela vyčerpaný. Bylo to na něm dost vidět, a tak se Monika s Alčou rozhodly, že pojedou domů. Ilona jim objednala taxi na účet podniku.
Ilona s Danielem osaměli.
„Obě mají před sebou nějakou budoucnost,“ řekla zničehonic Ilona. „A co my dva?“
„Co myslíš?“ vrátil ji Daniel otázku.
„Já ti nevím. Nechtěla bych tě ztratit. Myslím, že si docela rozumíme a snad i vyhovujem. Ale že bych chtěla něco víc, to možná ani ne. Budu spokojená, když zůstaneš.“
„Lépe bych to neřekl,“ přiznal upřímně.
„Myslíš, že to ještě jednou zvládneš?“ zeptala se opatrně.
„To opravdu nevím.“
„To nevadí. Uděláš mi to ráno a o to bude hezčí probuzení,“ usoudila. Jemně mu pomohla do postele, přitulila se k němu a se sladkými myšlenkami se odebrala do říše snů.

kor + styl @ Fred