Malé životní dobrodružství II. 01

Již v okamžiku, kdy opouštěl hotel a loučil se s Ilonou Daniel věděl, že cestu na chatku absolvuje pěšky. Pravda, představovalo to dobré dvě hodiny chůze, ale potřeboval si v hlavě přemlít a vyhodnotit události dne. Hlavně druhá polovina dne byla tak neuvěřitelná, že se nad ní musel zamyslet.
Ráno vyšel do města s tím, že bude jen tak bloumat ulicemi a sledovat, jak se k němu, jako k bezdomovci, budou lidé chovat. Hlavně pak, jestli ostatní bezdomovci ho budou brát jako sebe samého. Lidé si ho nevšímali, a jediný bezdomovec, se kterým se potkal, ho zřejmě bral jako člověka se stejným osudem.

Pak přišel netušený zvrat způsobený nálezem peněženky. Odevzdal ji na Policii a počkal si, kdo si pro ni přijde. Žena, která si ji vyzvedla, ho překvapivě požádala o rozhovor a pak ho rezolutně vyzvala, ať ji následuje. Ukázalo se, že je bohatá a vlastní luxusní hotel, kam ho zavezla.
Nechala ho vykoupat, dala mu vyprat oblečení, pomilovala se s ním, vyzpovídala ho, a pak mu nabídla práci.
A to bylo právě to, co mu nejvíc vrtalo hlavou – proč? Měla to snad být odměna jako nálezné? Nebo snad ze soucitu? Či proto, že ji momentálně přitahoval? Těžko říct. Mohla k tomu mít i jiný důvod, ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, nic ho nenapadalo.
Co ho ale překvapilo, bylo to, že znala Darmošlapa. Navíc bylo zarážející, že na něj něco věděla, protože, jak tvrdila, se jí bál. Proč? Pracovala snad pro něho někdy? Nebo dokonce stále pracuje? Na to nenašel odpověď. Přebíral si ze všech stran, zda má na její nabídku přistoupit, ale nakonec usoudil, že v podstatě nemá už co ztratit a když si dá aspoň trochu pozor, třeba na tom neprodělá.
Najednou stál u branky k chatě se zjištěním, že se za celou cestu ničeho nedobral. No co, nechám to koni, ten má větší hlavu, pomyslel si a šel se připojit k Monice, která seděla venku na lavičce.

„Tak jak bylo? Co Robert?“ zeptal se, když nejprve pozdravil.
„No bezvadný. Byl tak nadšenej, že mě protáhnul třikrát,“ spokojeně se usmívala.
„Prosím tě. A z čeho?
„Přece, že si nemusel navlíkat gumu. Byl z toho úplně mimo a kdyby nemusel domů, určitě by se pokusil počtvrtý. Škoda, dala bych si ještě říct,“ posteskla si. „No a co ty? Jak ty ses měl?“ chtěla také vědět.
„Já?“ povzdychl si Daniel. „Dá se říci, že dost složitě. Ale asi budu mít práci.“
„Tak to je skvělý,“ zajásala upřímně, ale vzápětí ochladla. „No jo, ale to znamená, že už tady se mnou nebudeš, co?“
„Nad tím je brzy rozmýšlet. Možná budeš mít práci i ty.“
„Já?“ zarazila se. „To jako, žes mně nějakou sehnal?“

A tak Daniel Monice porozprávěl, co všechno ho potkalo a co se z toho vyklubalo. Když skončil, už se setmělo a nad hlavou jim svítil Měsíc a jiskřily hvězdičky.
„Nóóó,“ pokývala hlavou, „to je teda opravdu hodně zajímavý. Ani nevím, co na to honem říct.“
„Tak neříkej nic.“
„Něco snad přece.“
„A co?“
„Že by bylo dobrý něco drobnýho slupnout, aby nám v noci nekručelo v břiše, a jít pěkně do hajan, abysme ráno byli čilí a do těch jedenácti to k tý ženský stihli.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil a jako první se zvedl a zamířil do chaty.

Vše ale neproběhlo tak jednoduše, jak Monika nastínila. Sotva se dostali do postele, neudržela se, probudila malého medvídka a nechala ho spát ve svém brlohu.
Ráno se probudila jako první. Ještě nebylo ani šest, když otevřela oči a po chvilce rozhodování se odhodlala vstát. Tiše vyklouzla z postele, a protože se jí zdálo chladno, přehodila přes sebe alespoň Danielovu košili. Po krátké ranní hygieně, jaké jí současné podmínky dovolovaly, se pustila do přípravy snídaně.

„To už je ráno?“ podivil se Daniel, když ho Monika probudila.
„Představ si že jo. A dokonce se snídaní na stole.“
„Vážně?“ podivil se opět, a bez dalších námitek čile vstal.
„Jo, vážně. A mrskni sebou, ať nevystydne čaj,“ řekla a plácla ho po holém zadku, aby ho pobídla.
Daniel zaržál jako kůň a ještě poposkočil, což Moniku přivedlo k nezřízenému smíchu.
„Co to… co to jako mělo bejt?“ chechtala se, až se za břicho popadala.
„Co by. Poplácala jsi mne jako kobylu, tak jsem tak i reagoval,“ řekl na oko vážně, přestože mu v koutcích cukalo a zahájil zrychlený ranní rituál, aby si co nejdříve mohl sednout ke stolu.

Po snídani si ještě uvařili kávu, aby je povzbudila do náročného dne. Popíjeli mlčky, jen se na sebe dívali, a v duchu přemýšleli kdoví o čem.
„Danieli, nechceš se pomilovat?“ ozvala se najednou Monika.
„A ty?“
„Já… nevím,“ řekla rozpačitě.
„Já také ne. Možná bychom si to měli udělat vzácnější, nebo nám to zevšední či nedej bože zprotiví.“
„Hm, asi to tak ňáko bude. Necháme to na dýl. Kdo ví, co nám dnešek přinese,“ filozofovala. „Za jak dlouho tam vlastně dojdem?“ zeptala se prakticky.
„Tak za dvě hodiny.“
„To je teda pěknej kousek,“ konstatovala.

Začali se chystat na cestu. Oblékli se do lepšího, aby jako bezdomovci zase až tak nevypadali, nachystali si doklady i potřebné dokumenty, Monika do kabelky, Daniel do tašky připomínající spíše kufřík, ale s popruhem přes rameno. Pak ještě z batohu vyhrabal mobil, zapnul ho a zkontroloval stav baterie, do peněženky vložil platební kartu. Byli nachystaní a mohli vyrazit na ono důležité setkání.
Příjemná recepční středního věku je doprovodila až ke dveřím kanceláře majitelky hotelu. Požádala je, ať chvilečku setrvají, zaklepala a vstoupila dovnitř, aby je u šéfky uvedla.
Během několika okamžiků se dveře opět otevřely a recepční jim sdělila, že jsou očekáváni.
Vešli do luxusně, přesto však střízlivě zařízené pracovny, jíž vévodily dvě oblasti. Jednou byla téměř odpočinková část sestávající ze čtyř na první pohled pohodlných křesel pečlivě rozestavěných kolem kulatého stolku. Tou druhou byl velký pracovní stůl se dvěma monitory umístěný před oknem, za nímž vládla Ilona.
Vzhledem k přítomnosti recepční Daniela naštěstí instinktivně napadlo slušně pozdravit a představit sebe i Moniku. Pohledem ocenila jeho pohotovost a vyšla jim vstříc. Usmála se na ně, podala ruku k seznámení, také se představila a řekla, že ji těší. Pak pokynem ruky propustila recepční.
„Tohle je sice oficiální místo k jednání,“ řekla, když osaměli, „ale půjdeme ke mně nahoru. Dan už to tam zná a ví, že tam se budem cítit o moc líp.“

Nikdo nic nenamítal a tak se přemístili do jejího soukromého apartmánu. Usadili se v pohodlných křeslech kolem stolku, na němž již bylo přichystáno bohaté občerstvení. Ilona hned přešla k věci.
„Jak vidno, o mé nabídce jste přemýšleli. To je dobře. Nejdřív ale jedno zásadní pravidlo. V soukromí, jako tady, si tykáme. Ale všude v hotelu, a jinde vůbec, si budeme vykat a mě budete oslovovat madam. Srozuměno?“
Když oba přikývli, pokračovala dál. „O Danovi už něco vím, ale o tobě, Moniko, nevím zhola nic. Daniel mně odmít o tobě cokoliv říct, aby náhodou neřek něco, co není pravda. Zmínil se jen, že umíš čtyři jazyky.“
„To je pravda. Co o mně chcete… chceš vědět?“
„Všecko.“

Trvalo hodinu, než Monika všechno vypověděla. Neopomněla se zmínit ani o Robertu Broučkovi a o tom, že mu pomáhá se starat o jeho nemocnou manželku. Podotkla, že o práci recepční sice nic moc neví, ale že se rychle učí. Vymínila si však možnost i nadále pečovat o Broučkovu ženu, jinak by s lítostí nabídku musela odmítnout.
„Dobrá,“ řekla Ilona a zpytavě si ji prohlížela. „Myslím, že by neměl být problém ti dva dny v týdnu na tohle rezervovat. Jen musíš říct který,“ souhlasila s požadavkem.
„To možná můžu zjistit hned, jestli si můžu zavolat – v soukromí.“
„Ale jistě. Vedle v pokoji, jestli ti to stačí.“

Monika se usmála a zmizela v Ilonině ložnici. Ilona s Danielem na chvíli osaměli.
„A co teď?“ porušil nastalé ticho Daniel.
„Co by. Nejradši bych tě ojela, ale na to není dost času, takže se vrátíme k věci. Je začátek měsíce, a to by mohla být dostatečná doba, aby ses tady porozhlídnul a od prvního nastoupil. Vyhovovalo by ti to?“
„Proč ne? Když mě…“ Odpověď přerušila navrátivší se Monika.
„Tak Robert souhlasí,“ oznámila, „jen zatím neví, které dva dny by to měly být. Mám se u něj odpoledne stavit, a že to proberem. Zítra bych řekla, jak jsme se dohodli.“
„Fajn, takže k praktickejm věcem. Jak už jsem řekla Danielovi, nastoupili byste od prvního. Do tý doby bys mohla ocmrdovat v recepci, aby ses naučila co a jak. K tomu ale budeš potřebovat pěkný oblečky, ostatně Daniel taky, takže zajdeme do módního salonu a taky k holiči a kadeřnici, abyste oba vypadali k světu.
Jak ale koukám, vypadáš skoro jako Daniel včera a tudíž než někam vyrazíme, tak se vykoupeš. My si s Danem zatím vrznem. Doufám, že ti to nebude vadit, aspoň říkal, že ne.“
„A proč by mělo? Jsme dospělí a bez závazků. Jen bych ráda, kdyby mu zbyly síly i pro mě.“
„Budu na to pamatovat,“ zasmála se Ilona a zavedla Moniku do koupelny, odkud si donesla ručník.

„Dělej, bude to rychlovka,“ pobídla Daniela aby se svlékl, když už sama byla skoro nahá. Položila ručník do křesla jako značku, na kterou se má posadit. Hned nato se vrhla na předmět své touhy, aby ho přiměla co nejdříve k provozuschopnému stavu, což jí nedalo moc práce. Vklouzla do klína a napíchla se.
„Vůbec netušíš, jak mě čičina od včerejška svrběla. Tak si ji teď pořádně podrbu,“ zašeptala mu do ucha a pustila se do prudkého přirážení.
Vypadalo to, že to Daniel zákonitě nemůže dlouho vydržet, ale Ilona byla tak nadržená, že se po několika minutách jako první udělala ona. Minutu nato ji zaplavilo horké semeno a vyvolalo v ní druhé, byť krátké, vyvrcholení.

Sotva odeznělo, otevřely se dveře koupelny a vešla Monika.
„Oh, pardon, netušila jsem…“ omlouvala se.
„Nám to nevadí,“ ubezpečovala ji Ilona. „Příště se k nám můžeš přidat,“ nabízela, zatímco si vytírala mezírku.
„Já mám radši soukromí.“
„Přemlouvat tě nebudem,“ ujistila ji a otočila se k ní. „Sundej si ten župan, ať vidím, jak vypadá konkurence,“ vybídla ji.
„Já tě jako konkurenci neberu,“ odpověděla Monika nevrle. Ke svléknutí županu se neměla.
„Ale no tak. Já tebe taky ne, to sem se jen blbě vyjádřila. A fakt bych tě ráda viděla.“

Se zjevnou nechutí si Monika nakonec župan svlékla, ale neodhodila ho na zem. Dál ho křečovitě svírala v ruce.
„Nóó, vypadáš mnohem líp než já,“ konstatovala Ilona kupodivu s uspokojením. „Ale to dělají ty roky,“ potřásla hlavou. Otočila se zpátky k Danielovi.
„Buď rád, že máš takovou kočku. Doufám, že si ji dlouho udržíš.“
„To já taky,“ odvětil Daniel, který se mezitím stačil obléci. „Jen bych řekl, že se jí tahle situace dvakrát nelíbí.“
„To tedy ne. Připadám si jako na nějakým porno castingu.“
„Oh, tak promiň, nechtěla jsem se tě nijak dotknout. Slibuju, že už se to víckrát nestane,“ chlácholila ji Ilona. Řekla to přátelsky a mile, ale vzápětí se změnila v chladnou manažerku. „A teď z vás půjdeme něco udělat,“ oznámila nekompromisně.

Nejprve je zavedla do nějakého, zřejmě drahého, vlasového studia, kde z nich vykouzlili úplně jiné lidi, že sami sebe málem nepoznali. Následoval módní salon, kde se Ilona s každým znala.
„Džordži, potřebuju tři obleky plus doplňky, deset košil, tři kostýmy s doplňky a deset blůzek. Ale co ti to vlastně vykládám. Vždyť víš, co já chci a chci to pro tyhle dva lidi. A jak mě znáš, chci to včera,“ oslovila naprosto příšerně oblečeného dlouhána kolem čtyřicítky.
Ten se jen zašklebil, přikývnul, vzal do ruky krejčovský metr a bezodkladně se pustil do práce. Když oba důkladně od hlavy k patě změřil a míry si zapsal, zahuhňal něco o tom, ať se zítra kolem šesté odpoledne staví na zkoušku.
„Vypadá divně, ale je nejlepší ve městě, to mi věřte,“ uklidňovala je Ilona, vidouce jejich nedůvěřivé obličeje. Nezbylo jim, než jí věřit.

Bylo po páté hodině, a tudíž Monika prohlásila, že má nejvyšší čas se vypravit za Robertem Broučkem. Daniel jí zavolal taxi, taxikáři věnoval pětistovku s tím, že by to mělo stačit na okružní jízdu městem a tedy mu dáma už nemusí nic platit. Taxikář přikývl, dáma nasedla a v okamžení byli pryč. I on už měl nakročeno domů, jenže Ilona, jako kdyby mu četla myšlenky, ho zastavila.

„Ale kampak, kampak, džentlmene, ty půjdeš pěkně se mnou. Ještě spolu musíme probrat pár věcí.“
„Ano, máš pravdu. Několik detailů bychom ještě projednat měli,“ podvolil se a spolu s ní se vydal na cestu do hotelu.

Sotva za sebou zavřeli dveře apartmánu, dala Ilona bez otálení najevo, co se bude dít dál.
„Nejdřív ze všeho mi uděláš hodně dobře a teprve, až mi pořádně vysvětíš kapličku, budu ochotná se s tebou o něčem bavit. Jasný?!“ Zatřásla s Danielem na znamení, že nemíní za svého požadavku ani v nejmenším ustoupit.
„Jiného jsem ani nečekal,“ poznamenal trochu ironicky a rychle se svlékl, stejně jako ona.
Přistoupil k ní, levou rukou ji objal a pravou masíroval bradavku levého ňadra. Zároveň svým povislým nářadím přejížděl po zarostlém trávníčku kolem kapličky. Chtěla něco říct, ale zavčas ji umlčel polibkem. Netrvalo dlouho a jeho ztvrdlý průzkumník ji začal dloubat do podbřišku.
„Nenapadlo by mě, že to budeš chtít na stojáka,“ zabručela zklamaně.
„A kdo říká, že chci? To byla jen taková malá příprava na průzkum. Pojď, jdeme do postele,“ vyzval ji.

Ochotně zamířila do ložnice. Rozvalila se na posteli, roztáhla nohy a nechala ho vklouznout mezi ně. Zajel dovnitř jak Slovenská strela, položil se na ni a spolu s rychlým přirážením jí drtil koziska.
„Uf! Takhle drsně?“ řekla překvapeně a vystřelila nohy do V. Chytil ji za paty a povytáhl ještě výš, takže sám musel na bobek, aby mohl pokračovat. Bylo to sice namáhavější, zato vzrušivější. Už po několika minutách cítil, jak se zrychlil čas jeho uspokojení. Když dospěl téměř k vrcholu, pustil Ilonu a sám nad ní zůstal klečet s chvějícím se a cukajícím pérem v napjatém očekávání, zda krizový stav vzrušení překoná či ne.
Povedlo se.
Lehl si na ni a pomalu zasunul ocas do rozpálené kundičky.
„Promiň, ale nějak jsem se najednou potřeboval vybít,“ zašeptal tiše.
„Mně se to docela líbilo,“ odpověděla stejně tiše. „Klidně to můžeš někdy zase zopakovat, a třeba až do konce. Sama bych byla zvědavá, jestli bych se i tak udělala.“
„Dobře. Tak někdy příště,“ slíbil a vláčnými pohyby zvolna povzbuzoval oboustranný pocit slasti z jejich dokonalého spojení.

Trvalo ještě dobrých deset minut, než pocítil sevření jejího orgasmu. Pokračoval dál, jen pohyb přizpůsobil rytmu křečovitých stahů. Sám byl také dost vzrušen, ne však natolik, aby ji následoval. Když však po dalších asi deseti minutách poznal, že bude v cíli, bleskl mu hlavou nápad a hned ho uskutečnil.
Zaujal pozici jako na začátku. Nadzdvihl ji, sedl na bobek a zabořil se do ní s takovou brutalitou, až vyjekla. Pod rychlým a prudkým přirážením už jen hekala, a když uvnitř sebe ucítila horkou smršť, udělala se podruhé. Ještě pár šoupnutí a svalil se vedle ní jako špalek.

Nechala ho vydýchat a pak ho nahnala do koupelny, kde ho, ale i sebe, důkladně osprchovala.
„Myslím, že po tomhle ti splním všecko, o co si jen řekneš,“ poněkud nepředloženě se zavázala Ilona. To už seděli vedle sebe na gauči, tiskla se k němu a pohrávala si s jeho povadlým krasavcem.
„Tak dobře. Budu chtít naprosto volnou pracovní dobu. Budu si moci přicházet a odcházet jak budu potřebovat. Také budu chtít mít k dispozici nějakou místnost s vybavením na přespání, pokud to bude nutné. Opatříš mi samostatnou kancelář, kam budu mít přístup pouze já, zabezpečenou a plně zařízenou tou nejlepší technikou a softwarem, co je momentálně na trhu. Nábytek a podobné drobnosti považuji za samozřejmost. Také si sám najdu a vyberu asistentku. U firmy jsem měl 60 000 čistého. Kolik mi nabídneš ty?“
„Nejseš zrovna troškař, ale to se dá zařídit. Jen takový plat ti nemůžu dát. Měla sem představu o třiceti tisících.“
„Já za to stojím, Ilono. Je mi však jasné, že takovou částku těžko získám tady. Přijatelné by mohlo být 45 000, ale jen co se týká ekonomiky. Právní věci bych dělal jako externista. Buďto ber, nebo nech.“
Civěla na něj s otevřenou pusou.
„Chceš mě snad zruinovat?“ zeptala se.
„Dobře víš, že ne. Tak jak?“

Několik minut bylo ticho, jak usilovně přemýšlela. Dokonce si i přestala hrát s povadlíkem.
„Dobře,“ uvolila se nakonec a doufala přitom, že toho nebude litovat. „Ať je po tvým.“
„Fajn. Připravím smlouvu, kterou než podepíšeš, si důkladně prostuduješ. Případné připomínky, návrhy a nápady budou vítány. Bude-li vše k oboustranné spokojenosti, podepíšeme ji. Souhlasíš?“
„A kdyby ne? Ne, dělám si srandu. Jasně že sem pro.“
Na chvilku se zamyslela a pak vystřelila nečekanou otázku. „Hele, tak mě napadlo, co uděláš s Darmošlapem? Chceš se mu snad pomstít, ne?“
Udiveně se na ni podíval.
„Pomstít… to není správné slovo. A zatím jsem nad tím nepřemýšlel,“ odvětil stroze.
„Ale s tím, co víš o jeho podniku kdes byl, s tím bys ho snad moh do basy dostat.“
„To by pro něj nebyl žádný trest. Pro mafiána je největším trestem přijít o majetek, ne být ve vězení.“
„No, to asi jo. Ale teď by mohlo být zase chvíli po mým,“ změnila rychle téma a dychtivě se chopila visatce.
„Myslím, že to odložíme na jindy,“ usmál se a kousek si odsedl. „Slíbila jsi přece Monice, že mi ponecháš trochu sil i pro ni.“
„Ach jóó,“ protáhla zklamaně. „To mně nemůžeš udělat trochu radosti navíc. Vždyť je to jen chvilka,“ vyčítavě ho přemlouvala.
„Chvilka sem, chvilka tam, je z toho hodinka, pak dvě… Nepřemlouvej mě. Navíc, dala…“
„…jsem slovo,“ přerušila ho. „Já vím, a to se má dodržet. Tak mi aspoň řekni, kdy se objevíš?“ chtěla vědět, zatímco se oblékal.
„Budu mít nějaké vyřizování různých záležitostí, takže ti jen slíbím, že ti zavolám, až budu mít to nejdůležitější za sebou,“ oznamoval, zatímco se oblékal. „Ale také by mohlo vyjít, že se sejdeme na zkoušce v tom módním salónu.“
„Co mám s tebou dělat,“ povzdychla si Ilona a potajmu vyvedla Daniela zadním východem ven.

Vyšel z hotelu a ani se neohlédl. Rozhodl se celou cestu na chatu absolvovat opět pěšky, aby mohl přemýšlet. V hlavě mu totiž uvízla slova, jež řekl Iloně: „Pro mafiána je největším trestem přijít o majetek, ne být ve vězení.“