Markýzův poklad

Kord se pohroužil do zad pana de La Puy a ten se zachrčením: „merde,“ se mrtev sesul k zemi. Právě byl zákeřně zezadu zabit svým strážcem.

Jeho protivník se zarazil.
„Právě jste zabil svého pána,“ řekl přiškrceně, neboť tento podlý čin se mu příčil.
„Nejsem ničí sluha,“ odvětil muž a čistil si čepel o šat mrtvoly. „Jsem Jean Saucce a markýze de La Puy jsem navštívil možná ze stejného důvodu jako vy. Jen jsem ho musel zmást a naoko se přidat na jeho stranu. Za ten zásah se omlouvám,“ poukázal na krvavý šrám na soupeřově ruce.
„Pravda, nebojoval jste příliš tvrdě,“ souhlasil muž, jehož šat dával najevo, že jde o vysoko postaveného šlechtice. „Jsem hrabě Henri Michel Langelo de Crotte, sekretář Blanche Alouetta, správce financí jeho Milosti krále. Ale… to bodnutí zezadu nebylo rytířské.“
„Milý pane. Copak jsme ve středověku? Jako rytíři se snad chováme k dámám, ale v boji muž proti muži už to neplatí,“ mínil Jean. „Apropó, jsem mušketýrem ve službách Elizabeth Cromagnon, vrchní dvorní dámy její Milosti královny.“

„Jste nájemný zabiják?“ zajímalo Henriho. Pohyboval se sice u Dvora, ale o fraucimoru Její Milosti královny nevěděl nic.
„Nikoliv. Jsem zde z čistě osobních příčin. Jistě jste si všiml nezvykle mladých služebných zde na zámku. Proč tomu tak je, vás asi nenapadlo, že? Pro potěchu oka jistě ne. Má sestra je mezi nimi a co se tu děje, mi sdělila v dopise, jež se jí odsud podařilo odeslat. Proto tu jsem, pane!“
„Ani já zde nejsem z nějakých malicherných důvodů, ale kvůli zpronevěře, o níž možná jste též informován. Neměl jsem plán markýze zabít, ale sám mě vyzval k souboji a zbytek již znáte…“ řekl Henri a kord zasunul do pochvy.
„No což. Nyní se naše cesty rozejdou. Vyzvednu si svou odměnu a zmizím. Bylo mi ctí se s vámi poznat, pane de Crotte,“ Jean se zdvořile mírně uklonil a místnost opustil.

Henri přemítal, co dál. Zabitý markýz už nepromluví a král konfiskací zámku nezíská zpět celou zpronevěřenou částku. A vina padne na jeho hlavu. Sapristi!

Kráčel chodbou, když z právě míjené komnaty zaslechl tlumené steny. Znělo to příliš jednoznačně, tak tam zvědavě opatrně nakoukl a spatřil bílé polokoule mužské zadnice mezi pokrčenými roztaženými nohami ženy, jak do ní zuřivě přiráží a žena sténá do rytmu „Ah… ah… ah.“
Pak si uvědomil, že je to Jean a ona je zřejmě Bianca, žena markýze De La Puy. Nezdálo se, že by na ni Jean konal násilí, i když… žena se mu jistě neoddala dobrovolně. To je ostatně jejich věc. Dveře zase tiše zavřel a pokračoval k majordomovi, oznámit mu smrt jeho pána. Souboj se odehrál v zadním sále a nikdo se sloužících zatím o smrti markýze nevěděl.

***

Majordomus Sauvigmon přijal zprávu netečně. Projev emocí považoval za slabost. Dva šlechtici se pobili a jeden je mrtvý… Majitelkou panství se stane paní Bianca de La Puy, takže o velkou změnu v jeho životě se nejedná, tak proč se vzrušovat?
„Mohu pána uložit do chrámu a připravit k obřadu posledního rozloučení?“ otázal se prostě.
„Učiň co je třeba. A hlavně ať je klid. Není důvod hlásat jak a proč pán zemřel. Se vdovou si to vyřídím sám,“ a Henri pohodil na stůl měšec, což muž přijal s lehkým pousmáním. Řeči peněz rozuměl velmi dobře.

Když se Henri vracel chodbou zámku, byl už všude klid. Jean si již zřejmě dobral svoji odměnu a zmizel.
„Poslyš,“ zastavil kolemjdoucí služku. „Slouží tu dívka jménem Saucce?“
„Zajisté, pane. Ale před chvílí opustila zámek s jistým pánem a propouštěcím glejtem,“ odvětila dívka způsobně, ale působila nervózně a stále se kolem sebe rozhlížela.
„Co je s tebou? Bojíš se pána?“
„Ne… spíše paní,“ pípla dívka. „Mohu už odejít, prosím?“
„Až se dozvím, proč máš strach!“
„Za neposlušnost nás paní často bije karabáčem… a pán si nás zase bere… k sobě… na noc… pro ukojení svého chtíče. Odpusťte mi mou otevřenost… já… já už musím jít,“ a dívka rychle odběhla.
Sama se asi vylekala svou zpovědí.

„Děkuji,“ odvětil Henri spíše pro sebe. Jean Saucce nelhal a skutečně tu byl kvůli osvobození své sestry ze spárů zřejmě erotického maniaka markýze de La Puy, který se rád obklopoval mladičkými služkami, ač měl relativně mladou manželku.
Pravda, někteří stárnoucí muži dosahovali vrcholu slasti jen s velmi mladými dívkami, jak to Henrimu kdysi vysvětloval Jean Valjean na ostrově If, kde působil jako „medecin.“

A Bianca de La Puy už měla třicítku za sebou. A jak vidno, nebyla to žádná plachá labuť, ale pěkně drsná šelma. Nu, nyní bude třeba si s ní pohovořit. Sama asi dosud neví o svém mrtvém manželi.
Henri zaklepal na dveře komnaty a rázně vešel dovnitř.

Paní Bianca ležela na zádech, šaty vyhrnuté k pasu s odhaleným klínem a roztaženýma nohama. Tak jak byla asi zneuctěna Jeanem Sauccem.
Henri se pokochal pohledem na černý kožíšek klína, hladká bílá stehna i celkově hezké nohy a poodešel k oknu s výhledem do zahrady.
„Co tu chcete, pane de Crotte?“ ozvalo se náhle znaveným hlasem. „Jistě jste si všiml, nezažila jsem pro ženu zrovna oslňující chvíle…“
„Je mi líto, paní, ale ani já nepřináším dobré zprávy. Váš manžel, markýz de La Puy, je mrtvý. Padl v čestném souboji na kordy.“
Ozvalo se zajíknutí a tichý pláč.

„Přijdu později. Ve svém zármutku se vyplačte a…“ otočil se Henri k odchodu.
„Zadržte!“
Bianca si shrnula šaty pod kolena a ztěžka vstala.
„Nechci teď být sama.“
Posadila se do křesla, sáhla po skleněné zdobené karafě a nalila si plnou sklenku.
„Portské… dáte si?“
Henri zavrtěl hlavou a Bianca do sebe obrátila celý obsah naráz.
„Polk… ááách… mlask… to vy?“ pohlédla mu do očí. Oba věděli, co má na mysli.
„Ne, Jean Saucce,“ odvětil, dál to nerozvíjel a Bianca se ušklíbla.
„Jean Saucce. Objevil se tu včera. S manželem něco řešili, ale rozešli se v dobrém. Byl pozván k večerní tabuli a přijal i nabídku přenocování. Myslím, že měli v plánu v jednání pokračovat. A dnes? Vtrhl ke mně, povalil na lože… ach bože… pošpinil mě a že si to zasloužím.“

„Prý tu byly nějaké neshody se služebnictvem?“ nadhodil Henri.
„To vám řekl on? Pche… nevím, jak na to přišel. Tyto věci měl na starosti vrchní komorník a pak můj manžel. O služky se nestarám. Ano, muž preferoval hlavně mladé dívky, ale to bylo pro jejich dobro. Zde se zaučí a pak ve městě snadněji najdou práci.“
„Trestáte je?“
„Co je to za otázku? Netrestáme je, vše řešíme domluvou a snížením platu, případně propuštěním. Jako všude jinde,“ odpověděla Bianca. „Nechápu kam míříte?“
„Jean Soucce tu měl sestru. Ta si mu stěžovala a proto sem přijel a sestru sebou odvedl.“
„Ano. Přinutil mě podepsat propouštěcí glejt. Měl ho již předepsaný. Když na mě vykonal… skutek… musela jsem to podepsat, aby si tu děvku mohl odvést.“
„Proč ta silná slova?“ podivil se Henri. „Jste proti té dívce zvlášť zaujatá?“
„To je má věc. Nyní jděte, pane, pryč. Přece jen chci být chvíli sama. Půjdu se pomodlit k tělu mého nebohého manžela. Uvidíme se u večerní tabule,“ řekla Bianca a znovu si dolila plnou sklenku Portského.

***

Na chodbě stála mladá dívka.
„Jsem vaše komorná, pane. Majordomus mi to nařídil,“ udělala pukrle.
„Jak se jmenuješ?“
„Brigitta, pane. Jsem vám plně k službám,“ řekla, což se dalo chápat ve více smyslech.
Vida, jak zámecké tamtamy fungují rychle. Mrtvý markýz je uložen do kaple a o Henrim de Crotte už se ví, že se zdrží na pohřeb, aniž se o tom komukoliv zmínil…

Komnata byla hezká, prosvětlená sluncem a svěžím vzduchem ze zahrady přecházející v lesopark.
Henri se zakroutil v bocích a ramenou. Bolela ho záda. Ten souboj ho docela zmohl. Už dlouho nešermoval a kdyby nebylo Jeana, asi by prohrál a na márách by nyní ležel on.
„Chcete uvolnit, pane?“ ozvala se Brigitta.
„Jak to myslíš?“
„Uvolnit… záda. Mohu vás namasírovat, pane. Umím to.“
„To bys byla moc hodná,“ svlékl se Henri do půl těla a ulehl na lože. Brigitte si odložila šaty a jen v dlouhé plátěně košilce na něj obkročmo usedla a jala se ho masírovat.

Bylo to vskutku příjemné a uvolňující. Jenže i stimulující. Doteky jejích rukou i těla způsobily silnou erekci a touhu… a stačil prudký obrat a náhle dívka ležela pod ním a on na ní.
Brigitta se usmívala.
„Chceš mě, pane? Ano… udělej mi to,“ řekla zastřeně a naznačila výpad jazyka z úst. Tohle nebyla nevinná služtička, ale protřelá kurevnice. Majordomus věděl, koho vybrat.

Vmžiku byla košilka dole a pak už dívka šikovně lovila ptáčka ven z nohavic. Její nahé tělo bylo krásné, hladké, pevné, prsa plná a kulatá. Líbání bylo vášnivé, divoké a pronik ocasu snadný, jak byla mokrá, otevřená a připravená.
„Oááách,“ slastně vzdechla, když do ní ocas zajel po kořen.
Henri hned rozjel rytmické přírazy s prudkým dorazem na konci, aby byl v ní co nejhlouběji. Dívka doširoka roztáhla nohy, aby mu to umožnila a sama si to i užívala.

Brzy změnili polohu a Henri ji obrátil na břicho a tu se zarazil. Na zádech spatřil rudé pruhy po bičování. Už se skoro zahojily, ale stále byly jasně patrné.
„To paní?“ otázal se prostě.
„Ano. Neposloužila jsem, koho mi pán určil,“ špitla dívka tiše.
„Oni se spolu domlouvali?“
„Pánovi šlo jen o styk s ním nebo hosty. Paní trestala, když někdo nebyl spokojen. Jeden byl obávaný, neboť nás bil a bolestivě kroutil ruce i nohy. Nechtěla jsem s ním jít a paní mě zbila.“

Henri už chápal, proč Jean přispěchal tak rychle sestru dostat z tohoto zámku hrůzy. Ale on tu musí zůstat a řešit tu zpronevěru. Tohle je ale věc, kterou také nemůže přejít jen tak.
Ocas mu poklesl a dívka se vylekala.
„Ach… nechala jsem tě zvadnout… probůh, hned to napravím,“ a nasadila se na něj rty a začala ho sát, že mu téměř okamžitě začal slastí zase tuhnout.

Po důkladné kuřbě do ní konečně vnikl zezadu a rozjel přírazy, mnutí prsou, plácání půlek, aby se do ní pak konečně vyprázdnil. Brigitta se neudělala, ale od toho tu nebyla. Hlavně, že uspokojila pána, kterého mimochodem majordomovi bez odmlouvání odsouhlasila.
Henri byl osmačtyřicetiletý muž v plné životní síle, což se teď i přesvědčila. A bylo to příjemné zjištění.

***

Markýz de La Puy byl pohřben rychle a tiše, bez povšimnutí sousedů a Královských úřadů.
Henri se probíral účty a po pár dnech měl jasno. Panství nevynášelo ani zdaleka tolik, aby markýz mohl mít takové sídlo a vést nákladný život.
Obrátil se na Biancu, co si o tom myslí.
„Vím já? Tohle je věcí správce a mého manžela. Ten tu není, takže už jen správce,“ zněla odpověď.
„Panství vynáší jen zlomek nákladů. Jak mi to vysvětlíte? Tohle nemůžete dlouho udržet. Přiznal to i správce.“
Bianca lakonicky pokrčila rameny. Byla vskutku hloupá. Vedení panství jí nic neříkalo, zato dobrý přehled měla o krejčových a zlatnících ve městě a zajímal ji jen plný měšec, který jí vydal majordomus. A to přitáhlo Henriho pozornost.

Pokud Sauvigmon doufal, že Brigitta Henriho usouloží a udrží v posteli, aby nestrkal hlavu, kam nemá, opak byl pravdou. Ušoustaná byla naopak Brigitta, do Henriho se tajně zamilovala a stala se jeho utajenou pomocnicí.

***

Henri u majordoma s dotazem na peníze nepochodil.
„Peníze mi vždy vydal pán osobně a já je předal paní Biance. To byl obvyklý postup. Původ peněz je mi neznámý.“
„Jak jinak,“ ušklíbl se Henri a muž nehnul ani brvou. Stále byl jak vosková figurína.
Úslužný, pohotový a hlavně chytrý… spíše vychytralý. Určitě věděl víc, jen nebylo snadné ho přimět k hovoru. I Bianca přiznala, že s majordomem je jak mluvit do dubu. Co mu přikáže, udělá, ale jinak se striktně drží svého postavení.

Pátrání po záhadném penězovodu pokračovalo a Bianca znervózněla. O pochybných aktivitách svého manžela něco tušila, ale dokud se v tom nikdo nešťoural, bylo jí to jedno. Teď tu slídí Královský sekretář a to už je na pováženou. Co když něco odhalí, najde, zkonfiskuje? Rozhodla se použít ženské zbraně. O Brigitte nic netušila a myslela si, že Henri, jako muž, strádá a jistě neodolá ženské kráse a přístupnosti.

***

Jídlo bylo opět skvělé, víno lahodné a Bianca sladká jako med. Když v jídelně osaměli, poposedla si k němu a vrněla mu do ucha slůvka o lásce, citu, ukojení tužeb, výměnou za…
„Za co?“ otázal se.
„Že se přestanete starat o nějaký poklad, či co hledáte. Nic tu není. Zámek zakoupil a dal přestavět můj manžel v době, kdy jsme se ještě ani neznali. Od doby, co tu žiji, jsem nic neviděla a to znám zámek od sklepu až po krovy. Že je manžel zámožný jsem pochopitelně věděla, jinak bych si ho nevzala, ale kde měl své jmění uložené, netuším. Jako důkaz, že svá slova míním vážně, zde malá ochutnávka,“ Bianca vstala a zatleskala.

Do místnosti vstoupila služebná dívka, uklonila se a předstoupila přímo před Henriho.
„Jsem Nicol, pane,“ pípla, dřepla si na bobek před jeho židli a začala mu uvolňovat nohavice. Obratně vylovila ocas, který sevřela v dlani, pohonila, olízla, pak přetáhla předkožku a vsála celý do pusy.
„Ohhh,“ vzdychl Henri nad jejím uměním a sledoval Biancu, která si rukou zaplula pod šaty a usmívala se. V oblasti klína se jí ruka rozpohybovala a ona občas tiše zasténala.

Služka dál sála ocas, který už zmohutněl a nevešel se jí celý do pusy. Sála tedy jen co pojmula a nezačala se dávit a rukou něžně mnula koule ke zvýšení rozkoše.
Henrimu k rozkoší stačil jen pohled na dívku kouřící mu ocas a Biancu opodál se uspokojující.
„Ukaž se mi celá,“ zachrčel.
Nicol pochopila, že nemluví na ni, pokračovala v sání a Bianca po chvíli přemítání pomalu vyhrnovala šaty přes kolena, stehna až k pasu, kde v černém porostu klína měla zabořené prsty.
Poroztáhla víc nohy, aby viděl, jak jí prsty kmitají po pyscích a všude, kde jí to působilo rozkoš a pak si je i lascívně olízla.
„Ty děvko,“ sykl Henri a do dívčiných úst vypustil semeno.
Nicol statečně spolykala celou dávku a měknoucí ocas mu olízala do čista.
„Ah… ahhh… áááááh,“ opodál Bianca vyvrcholila a dala najevo své uspokojení a to už Henri vstal, scvrklý ocas si zastrčil do nohavic, Biancu vzal do náruče a vykročil s ní z jídelny do její komnaty.

Nicol zapila pachuť semene vínem na stole, do ruky popadla kus pečeně z mísy a odběhla pryč.

***

„Vem si mě, drahý,“ vzrušeně Bianca zašeptala, když ji Henri položil do lože.
Ten ji svlékl šaty a pak zabořil obličej do chomáče chlupů, což pro ni bylo takové překvapení, že ho hned zmáčela přílivem uvolněných šťáv.
„Oááách… co to děláš?“

Henri málokdy lízal ženy v klíně, ale znal tuto praktiku a věděl, že se jim to líbí, tak jako mužům kouření ptáka.
Při lízání poznal, jak už je otevřená, mokrá a připravená, přímo chtivá proniku. Rozevírala nohy víc a víc, hlasitě sténala, tlačila mu hlavu do klína a zmítala sebou ve víru vášně a rozkoše.
Přesunul se jí k obličeji a začal líbat. Okamžitě mu zajela jazykem do pusy a rukama objala kolem krku.

Jakmile do ní zajel ptákem, zaryla mu nehty do zad a křičela uvolněnou slastí. Ocas rytmicky klouzal mokrou pochvou a tření a sevření bylo silné a slastné. Prsa jí volně pluly po hrudi a Henri je líbal, mnul a mačkal.
„Ach… ano, hraj si s nimi,“ Bianca žádala, aby pokračoval v jejich masáži.
„Jsi celý ve mně… anoo… ahh… dobrý Bože… já… já,“ přerývaně sténala a přírazy naproti se nabodávala na ocas stále rychleji.
Henri měl výdrž a když se udělala, obrátil si ji na břicho a než se vzpamatovala, měla ho v sobě zaraženýho zezadu.
Začala se zmítat v novém přívalu rozkoše a slastně hekala a sténala.
„Už… zase… ah… svatá matko… již… nemohuuu… úúúh,“ skoro prosila o konec a Henri naposledy přirazil, naplnil ji semenem a bylo dobojováno.

Zmrdaná Bianca usnula, on se vytratil a na noc odmítl přítomnost Brigitte. Sám byl zmožený a unavený a zcela vyprázdněný.
Bianca se ale nestala jeho milenkou. Ke společnému milostného prožitku se nevracela a jeho přítomnost v loži nevyžadovala. Jen doufala, že splní její prosbu. To však Henri neměl v úmyslu. Nemohl. Byl sem vyslán, aby našel, co se ztratilo…

***

Brigitte jemně žužlala změklý ocas, jemuž říkala „pindík“ a když se neměl po dvojím vystříkání ke vztyčení, láskyplně se k Henrimu přivinula a políbila ho na tvář.
„Byla jsem u Sauvigmona. Prý jak jsem s tebou daleko? Stále slídíš kolem nějakého pokladu. A to se jemu ani paní nelíbí. Nemá prý klid na práci.“
„Vždyť nic nedělá,“ ušklíbl se Henri a rukou zálibně přejel dívce po nahém ňadru.
„Potřebuju vědět, kde teď bude brát peníze, když markýz je mrtvý.“
„Zjistím to,“ ujistila ho Brigitte.
„Jak?“
„Zatím nevím, ale zjistím to. Mám přístup do míst, kam páni nikdy nechodí. A osobní komorná paní je má přítelkyně.“
„Když se ti to podaří, dostaneš plný měšec,“ řekl Henri, ale dívka ho laškovně zatahala za ocásek.
„Já bych radši tohle, ale v pevném stavu,“ a oba se rozesmáli.

***

Majordomus s námahou zasunul poslední kamenný kvádr na místo a zeď přejel rukou. Tak a nijak není poznat, že je tu nějaký otvor. Musí ale brzy skrýš přemístit. Tohle je velká námaha a on už není žádný mladík.
Najmou si na to chlapy z vesnice a po práci jim přichystají hostinu. Jezte a pijte mládenci, co hrdlo ráčí a do týdne jste na márách. Paní Bianca prý obstará jed, který funguje se zpožděním tak, aby podezření nepadlo na ně.
Muž sebral měšce položené na zemi a pomalu stoupal schodištěm nahoru.

Sotva jeho kroky utichly, z postranního výklenku se vynořila Brigitte a zvědavě se zadívala na kamennou zeď. Nikde ani stopa, že by kameny šly odsunout a přece to tak je.
Z držáku sňala hořící louč a pečlivě zkoumala spáry. Ejhle, do jednoho místa šel vsunout prst. Musí si opatřit nějaké páčidlo…

„Co tu děláš?!“ ozvalo se za ní přísným hlasem, že krve by se v ní nedořezal. Byla to paní Bianca a nečekaje na odpověď, za vlasy dívku táhla dolů, kde ji zavřela do vězeňské kobky.
„Ještě jsme spolu neskončily,“ zasyčela vztekle a odešla.
Brigitte se schoulila do rohu a usedavě se rozplakala.

***

„Musíme zjistit, co všechno ví a komu to řekla,“ přecházel Sauvigmon po místnosti a Bianca si nervózně hryzala ret.
„Dělá pro hraběte, to je jasné,“ šlehla pohledem po muži. „Měl si zařídit, aby ho svedla a udržela v posteli a ne, aby pro něj čmuchala!“
„Máme problém, vlastně dva,“ uvažoval Sauvigmon. „Zkrátka, musíme se jich zbavit.“
„Zabít hraběte a sekretáře Královského správce pokladu? Zbláznil ses? Víš, co to znamená?“ vyplašila se Bianca.

Za dveřmi poslouchající Eleonora, její osobní komorná, už na nic nečekala a chvátala za panem de Crotte, aby mu zvěstovala tu strašnou zprávu.
Z komnaty si pak odnášela několik zlatých a Henri poznal, že nastala osudová chvíle. Brigitte něco objevila a je třeba ji umlčet a jeho taky. Co když už něco ví?

Henri z tlumoku vytáhl a připravil si křesadlovou pistoli. Jednalo se o výtečnou zbraň, která mu už nejednou pomohla z ošemetné situace. Snad se osvědčí i tentokrát, i když by ji nejraději nepoužil.
Pak si povolal Eleonoru. Poznal v ní spojence, neboť mu přiznala své přátelské pouto s Brigitte a děsilo ji, čemu má být vystavena.
„Hlídej svou paní a jakmile někam půjde s majordomem, ihned mi to oznam! Brigitte bude nejspíše někde ve vězení, ale od sklepení nemáme klíče.“
„Ale, pane. Podzemí má na starosti tlustý Jean a ten má klíč… ale, musím jít s vámi… jen já ho totiž dokážu pro vás získat,“ Eleonora zrudla.

***

Henri číhal za sloupem ambitu a opatrně sledoval hovor Eleonory s tlustým mužem v kožené kazajce v rohu nádvoří. Plechem pobité dveře do sklepa byly zavřené.
Když dvojice zmizela v přilehlé komoře, Henri chvíli posečkal a pak několika skoky se tam přesunul.
Eleonora klečela na zemi na všech čtyřech, suknici vyhrnutou nad pasem a zezadu se do ní pronikal tlustý Jean mocnými přírazy.
„Ah… ah… ah,“ vydávala dívka bolestné vzdechy a Jeana to zjevně vzrušovalo, protože blaženě chrochtal a funěl.
„Anoo… ty doroto… ohhh… jsi… krásně… úzká… pro mýho… chlapáka… he, he.“

Henri ho praštil do hlavy pažbou pistole a Jean se svalil jako žok, ani nehlesl.
Eleonora si rychle urovnala suknici a Jeanovi odebrala u pasu zavěšený svazek klíčů, nato ho svázali, dali roubík a rychle vklouzli na schody vedoucí kamsi dolů, tlumeně osvětlené planoucími loučemi.
„Ty tu hoří stále. Do sklepa chodí pomocníci kuchaře pro zásoby. Dole je i vinný klep,“ vysvětlovala dívka Henrimu, jenž se tomu marnotratnému svícení divil. Sklepy tu jsou asi rozsáhlé.

Opravdu, byla tu spousta odboček a než našli tu pravou, kdosi sestupoval dolů. A podle hlasu nebyl sám. Oba se vmáčkli do jednoho výklenku a Henri, kromě dívčiných vnad, cítil i jak ji divoce buší srdce.
„Pane,“ pípla vyděšeně.
„Pššš… ticho,“ Henri ji umlčel polibkem.
Dívka strnula, ale po chvilce otevřela ústa, přijala jeho žhavý polibek a pokračovali ve vášnivém líbání.

Kolem výklenku zatím prošla Bianca a Sauvigmon a zahnuli do chodby napravo. Henri to koutkem oka zaregistroval, ale nechtěl přerušit tu slastnou chvíli. Teprve když se začal dobývat dívce pod šaty, rázně mu připomenula, proč tu jsou.
„Promiňte… teď ne, pane. Jsme tu kvůli Brigitte,“ odtáhla se od něj a Henri se skoro zastyděl. Na zámku bylo tolik hezkých služebných a každá by ho dokázala svést. Brigitte, Nicol, teď Eleonora… No nic, půjdou dále.

***

Brigitte byla zatím do pasu obnažena, za ruce pověšena na hák ve stropě a Bianca laškovně pohazovala v ruce karabáčem. Jako by se už těšila ukojit svoji zvrhlou touhu. Majordomus na dívku hleděl jako na objekt ukojení úplně jiné touhy a mlsně ji sjížděl slizkým pohledem.

Výslech plný výhrůžek ale nevedl nikam. Brigitte se nepřiznala, respektive neřekla, co chtěli slyšet. Nic neviděla a nikomu nic neprozradila…
„Jak dlouho slídíš pro hraběte? Nevíš, kde je tvoje místo, mrcho nevděčná? Plesk,“ šlehl karabáč po jejích nahých zádech.
Dívka vykřikla bolestí a padla další otázka.
„Cos viděla, mluv?!“ vyštěkl Sauvigmon.
„Kámen do zdi… jste… zasouval,“ zasténala Brigitte.
„Správně. A předtím?“

Dívka se zatvářila nechápavě a muž k ní přikročil.
„A předtím? Předtím než jsem vracel kvádry na místo, no? Mluv, nebo to bude horší,“ a bezostyšně jí promnul prsa. „Bylo by škoda ti je uříznout…“
„Ne. To ne!“ vykřikla dívka zděšeně. „Viděla jsem spoustu peněz.“ .
„Ty potvoro, slídilko, děvko nectná,“ Bianca se rozdivočela a bila ji hlava nehlava, když náhle kobku naplnil ohlušující výstřel, Sauvigmon se zapotácel a padl s krvavou skvrnou rozlévající se mu na břiše.
Bianca ztuhla leknutím a už u ní stál Henri, vyrval jí z ruky karabáč a vtáhl ji do cely, v níž předtím uvěznila Brigitte.
Dveře se zabouchly, zámek zapadl a oba s Eleonorou odvazovali zemdlelé tělo mučené dívky.

Bianca osaměla a mohla si křičet jak chtěla. A to také udělala, sotva spatřila první krysu.

***

Brigitte se ujaly Eleonora a další služky, mající s paní Biancou podobnou zkušenost. Henri seznal, že zpronevěra královských peněz byla objasněna, ale co s vdovou?
Zůstane o žebrácké holi a bude putovat po příbuzných s žádostí o almužnu? Ne.
Je ještě dost hezká a mladá, aby zapůsobila na postaršího šlechtice – vdovce a dojemně o něj pečovala až do smrti a získala pak jeho majetek. I král jí velkoryse odpustí hřích jejího manžela, když se mu několik nocí bude věnovat. Tak to asi bude, ale to se Henrimu nelíbilo. Co její zpupné a neurvalé chování ke služebnictvu? Tak se přece pán k poddaným nechová. A tu ho napadla prastará právní zásada „Lex talionis, jus talionis.“

***

Prohlídka majordomova příbytku objevila klíče a jakýsi hák, kdy Henri bystře pochopil, k čemu slouží.
Na kamenné stěně vložil hák do rozšířené spáry a po chvíli námahy kámen povysunul. Pak už to šlo snadněji, i když kvádry byly těžké.
Za kamennou stěnou byla dvířka, jež po odemknutí otevřela přístup do nevelké komory vyplněnou naditými měšci.
Toto byl majetek patřící králi, jež tu markýz de La Puy léta shromažďoval. Jako člen Královské komory měl důvěru Jeho královské Milosti, prováděl pro něj finanční operace a pochopitelně uměl si pro sebe odklonit i část peněz, jež mu neříkaly pane. Za to si časem pořídil zámek a žil si dost nad poměry, až to začalo být podezřelé.

Kontrola stavu královských financí odhalila rozsáhlou zpronevěru a směr pátrání byl více než jasný. K tomu byl vyzván hrabě Henri Michel Langelo de Crotte, sekretář Správce královského pokladu.
Přijel sem, pohovořil s markýzem, ten uražen, vyzval ho k souboji, nu a vše skončilo zde, v tajné komoře. Králi se vrátí hotovost, propadne mu i zámek, majordomus je mrtev, ale co Bianca? Také je spoluviníkem.

***

Když později sešel do sklepení byl zděšen. Na háku u stropu viselo rozšvihané lidské tělo, jež bývalo kdysi krásnou paní Biancou. Kolem stály služebné, jež nyní své paní vrátily i s úroky, co ona jim rozdávala s neskrývanou zvrácenou rozkoší.
„Co jste to udělaly?!“
„Je mrtvá,“ lakonicky řekla Nicol zděšenému Henrimu.
„Nevydržela ani to, co my,“ broukla Eleonora.
„Zabalte ji do plachty a urychleně pochovejte! Tohle se nikdo nesmí dozvědět, jinak budete všechny popraveny! Vztáhly jste ruku na svou paní! Zařídím listinu, že zemřela na srdeční slabost. Ale tohle jste opravdu přehnaly,“ Henri se otočil na patě a vyběhl ven na čerstvý vzduch.

***

Smrt paní Bianci de La Puy se skutečně nijak nevyšetřovala. Byla pohřbena po boku svého manžela a celé panství připadlo jako odúmrť králi.

Hrabě Henri Michel Langelo de Crotte byl povýšen na vrchního sekretáře a co nečekal… sám král mu nabídl markýzův zámek, za přiměřenou částku pochopitelně. Dosavadní baronovo sídlo nebylo žádnou chudinskou chalupou, ale přece jen přestavěná středověká tvrz a pohodlný zámek se nedaly srovnávat.
Zámek v Saint Etiénne de Serre se tak stal jeho hlavním sídlem. Henri jako svobodný muž si zde mohl užívat slasti života dle libosti.

***

Brigitte byla jeho osobní komorná. Do funkce ji jmenoval ještě nebožtík majordomus, takže proti tomu nikdo nic nenamítal. A že s pánem sdílí lože? Za času markýze de La Puy to nebylo jiné. Ale rozdíl byl v tom, že nejen Henri, ale i služka zažívala slast a rozkoš, což se rozneslo po zámku, zejména po ženské části personálu a nejedna z dívek zatoužila okusit pánův ocas. S příslibem zvýšení platu či jednorázovou odměny samozřejmě.
Brigitte si ale Henriho střežila do doby, než obtěžkala. Ten jí slíbil, že o dítě se postará a jakmile dívka nakynula do neforemné koule, nahradila ji v loži Eleonora.

Na tu se Henri těšil. Tehdy ve sklepě se spolu jen líbali, ale nyní ji měl pro sebe celou.
Eleonora byla o dva roky starší než Brigitte, ale neměla zdaleka tolik zkušeností. Přesto, že oplývala bujnými křivkami a vnadami, markýz s ní spával málokdy. Zjevně toužil spíše po chlapeckých postavách mladičkých dívek.

Eleonora byla panna, když vstupovala do služby, ale pán ji o věneček připravil a pak si ji brával jen pokud neměl po ruce vhodnější „kundodíru,“ jak vulgárně říkával. To ji pak hrubým způsobem ojel, uspokojil se a použitou odhodil. Paní Bianca ji zase peskovala za kdejakou maličkost, hledaje záminku ji ztrestat oblíbeným karabáčem. Třeba i za mrtvou mouchu na pečlivě ustlané posteli. Do lože Henriho tedy vstupovala v jistém rozechvění a očekávání milejšího přístupu.

Henri něžný byl. Jednak se nemohl nabažit právě jejích plných tvarů a nevadil mu žádný „záhyb“ navíc. Plná stehna, zadnice, boky a prsa byly pro jeho ruce dosud neprozkoumaným územím jež musel prohmatat a olíbat. Eleonora cítila, jak ji tůňka čvachtá pod jeho mazlivými doteky a když se ústy přiblížil k jejímu klínu, zděsila se, že se… asi… pomočila.
„Ne, má drahá,“ konejšil ji Henri a zajel do ní dvěma prsty a jemně jimi pohyboval.
„Jsi jen velmi vzrušená a otevřená. Pojď, polib mne,“ a splynuli ústy v dlouhém líbání s výměnou jazyků.

Když se na ni převalil, hned pokrčila a roztáhla nohy a jakmile pocítila tlak při vniknutí, hlasitě vydechla silným výbojem rozkoše.
„Ach… bože… júúúúúh,“ projela jí tělem vlna slasti. Cítila, jak se ocas do ní zabořuje hlouběji, roztahuje jí poševní stěny a celou ji vyplňuje.

Henri začal zvolna přirážet a při tom se věnoval jejím úchvatným prsům, které reagovaly na vzrušení ztuhnutím bradavek a zvýšenou citlivostí, což Eleonora dávala najevo sténáním a vzdechy. Takto krásně ji ještě nikdo nemiloval.
Tvrdý buchar jí zrychlujícími přírazy plenil klín, ale přesto to bylo plné rozkoše. Náhle ocas opustil její lůno a výstřiky semene jí smáčely břicho.
„Proč to, drahý?“ otázala se zmateně.
„Nechci abys skončila jako Brigitte,“ odvětil Henri a dívka zrudla. Takový ohled už vůbec nečekala. Doposud ji muži plnili séměm bez rozpaků a že stále neobtěžkala je jen štěstí osudu a Boží vůle.

Sklonila se k němu a vzala ocas do úst. Byl mokrý jejími šťávami a zbytky semene. Vše olízala a jemnými tahy ho honila a cumlala žalud. Jakmile začal tuhnout, začala ho strojově sát. Věděla, že mužům to poskytuje velkou rozkoš a sledovala jeho slastí staženou tvář a hlasité vzdychání. Proto neustála ve svém úsilí a silně sevřela rty, když pocítila záškuby ocasu a výkřik, že: „že už..uuuž,“ a výron semene jí naplnil ústa. Hned vše spolykala, neboť chuť to nemělo žádnou a ocas mu opět lízáním očistila.

Noc s pánem nestrávila. Neslušelo se to a on ji o to ani nežádal. Splnila svou povinnost a to bylo vše.

***

Když Brigitte porodila dceru, kterou pojmenovala Mia, Henri splnil svůj slib a dítě před farářem prohlásil na své.
Dívka se co nejdřív chtěla vrátit ke svým povinnostem v loži, ale to bylo obsazeno konkurentkou, byť přítelkyní.
Henri tušil, že mezi dívkami nastane rozkol, ale řešení oddaloval, co nejdéle to šlo. Nakonec se na čas přesunul do Versailles, kde vyhledal Elizabeth Cromagnon, vrchní dvorní dámu královny a pozeptal se jí na Jeana Saucce.
„Neznám nikoho toho jména, urozený pane,“ zaskočila ho odpověď.
V zamyšlení chodil po parku, když narazil na suitu dam v čele s královnou.
Náhle královna zvedla ruku, všichni se zastavily, jen ona popošla blíže k uklánějícímu se muži.
„Tys Henri de Crotte, jež vyřešil onu záležitost se zpronevěrou, že?“
„Ano, Vaše milosti,“ znovu se Henri uklonil a dodal. „Mohu se vás na něco zeptat?“

To bylo opovážlivé a dav dam zašuměl, ale královna byla v dobré náladě a jen přikývla, „Mluv.“
„Ve službách madam Cromagnon je jistý mušketýr Jean Saucce. Mohl bych s ním mluvit?“
Královna chvíli mlčela, pak k němu popošla ještě blíže a řekla šeptem.
„Večer ti poskytnu soukromé slyšení. Vyčkej příchodu mé komorné,“ a otočila se k doprovodu a pokynula, že mohou pokračovat v procházce.

***

Nemluvná komorná skutečně Henriho večer odvedla do soukromých komnat královny.
Ta ho přijala v lehce necudném odění, měla jen košilku a plášť s květovanými vzory, jemuž říkala „de chambre“ a stále se usmívala.

„Tak tebe zajímá muž jménem Jean Saucce? Proč?“ pokynula služce, ať jim nalije likér z dózy na stole a pak ji vykázala z komnaty úplně.
„Setkal jsem se s ním na zámku v Saint Etiénne de Serre…“
„Ano, ano, v té záležitosti s markýzem de La Puy,“ přerušila ho a zasmušila se. „Hm… a co mu chceš, smí-li to tvá královna vědět?“
„Přátelsky s ním pohovořit. Setkali jsme se jen krátce. Byl tam pro svou sestru,“ řekl Henri a vrtalo mu hlavou, co s tím tak otálí.
Dvorní dáma dělá, že Jean neexistuje a královna ho vyslýchá, jako nějakého zločince.
„Něco ti povím. Saucce je starý francouzský rod a vždy věrně sloužil panovníkovi. Jeho členové pracují však, jak se říká, v utajení a není snadné se s nimi setkat, třeba jen tak na nádvoří. Jistě chápeš?“
„Ano… to chápu, ale Jean Saucce přijel pro sestru, která trpěla trýzněním od paní Bianci.“
„Jean přijel pro sestru, která splnila svůj úkol a odhalila všechny finanční machinace markýze, včetně tajného úkrytu. Markýze bylo nutno umlčet, jenže když jste se tam nečekaně objevil, celé se to zamotalo a skrýš jste nakonec slavně odhalil vy. Ale budiž vám sláva přána. Jean Saucce je jen služebník, vy jste baron,“ děla královna.
„Takže Jean a… jeho sestra, oba pracují pro vás?“
„Ano. Sestra se jmenuje Giselle a oba nyní pracují na jiném úkolu, mimo Paříž, takže se s nimi nesetkáte. Volný čas ale můžete užívat se mnou.“

„S vámi, výsosti?“ Henri se skoro lekl.
„No a? Jsem snad jiná než dámy z mého okolí? Ano, jsem královnou, ale též ženou, která touží být obdivována a zahrnována lichotkami. Můj manžel ovšem raději tráví čas na nějakém bojišti… A co vy? Nelíbím se vám snad?“
Otázka byla pochopitelně položena panovačným tónem, takže odpověď byla předem jasná, ale stejně… má se tu kořit královně z jejího rozmaru, nebo jí o něco jde?

„Chcete se mnou…badiner, má paní?“ odvážil se Henri přímým dotazem.
Královna se ulekla. Takhle to nechat zajít nechtěla, ale nevinné flirtování si Henri začal vykládat jako muž… jistě, muži prý přemýšlí svým nástrojem a je jim jedno, kdo proti nim sedí. Žena se sice cítila neukojena, ale může si dovolit pletky s pouhým hrabětem?
„Slyšení je skončeno,“ rozhodla se a přivolala komornou, aby Henriho odvedla z fraucimoru.

***

Henri se vrátil na zámek, aby rozetnul napětí mezi svými služebnicemi.
Ty se již dohodly samy a svému pánu představily jakýsi pořadník. Nějak zapomněly, že Henri je ten, kdo rozhoduje, která žena s ním stráví noc, takže jim jasně vymezil jejich pravomoce a na důkaz své nadvlády si vzal do lože Nicol, která ho již jednou oblažila svým orálním uměním. Že to uměla i jinak, netřeba dodávat a oblažila ho opravdu dokonale, že si pak dal několik dní pauzu na nabrání sil.

Když Brigitte opět otěhotněla, Eleonora začala žárlit. Henri se snažil se snažil, seč mohl, ale dívka zůstávala neobtěžkána. I Nicol chodila s břichem, ale ta hraběti přiznala vztah s jedním služebníkem ze stájí… Henri nehodlal obtěžkat celý zámek a většinou se snažil semeno uvolnit mimo lůno, ale i tak během pěti let otěhotnělo pět služek.

Hrabě Henri Michel Langelo de Crotte ve věku osmašedesáti let zemřel jako svobodný muž , ale zanechal po sobě třináct nemanželských potomků, které ve své závěti finančně zabezpečil.
Budiž mu to v nebi připočteno k dobru a dosažení věčné blaženosti.