Mnich 02

Cesta se klikatila liduprázdnou krajinou, když je dojel vůz tažený hubeným koníkem.

„Hej, formane,“ zvolal Alfons, ale muž jen opáčil.
„Nejsem forman. Jen obyčejný hrnčíř, co se vrací z trhu. Co byste rádi, poutníci? Jestli chcete svézt, tak ale zaplaťte…“
„Ty nejsi obyčejný hrnčíř, ale neobyčejný šejdíř. Jsme muži na cestě do kláštera Kristových bratří a ty chceš po nás peníze?“ rozčílil se Albert, ale to už Alfons muži podal stříbrňák. Ten něco žbrblal o dvou, ale pustil je na kozlík.

Náhle zpod plachty vykouklo mladé děvče a zvědavě si muže prohlíželo.
„Bůh vás pozdrav. Vy jdete do kláštera Kristových bratří? O něm jsem nikdy neslyšela.“
„To je má dcera Dorotka. Chtěla se podívat na trh. No, možná i kvůli ní jsem utržil něco víc,“ samolibě se hrnčíř usmíval. Věděl, že dceru má pěkně stavěnou a tu si každý muž rád prohlédne, prohodí slovo a leccos pak i koupí.

Dívka se na Alberta usmála.
„Pojď dozadu na vůz a nech ty starce povídat a raději mi řekni něco o sobě.“
„Nono,“ mírnil ji otec, ale nechal Alberta zalézt pod plachtu.

Dorotka ale neměla zájem o konverzaci. Od mládí byla nespoutaná, divoká a nestoudná.
I nyní si rozvázala košilku a ukázala mu prsa.
„Hele… sáhneš si, chi,chi?“
„Ale… ale… máš tu otce,“ hlesl Albert vyplašeně.
Další holka se mu tu nabízí. Je snad očarován nějakým kouzlem? Chce být dobrým knězem a užil si už dost…
„Myslíš, že otec nic neví? Jen tak by tě ke mně nepustil. Ukaž… já ti ho vysaju,“ nabízela mu Dorotka slastný prožitek.

Albert mlčel a sledoval, jak mu z nohavic vytahuje ocas, který v její ruce nabýval tuhosti a pevnosti, aby zakrátko zmizel v jejích ústech.
Obestřel ho pocit rozkoše, když cítil její jazyk na citlivých místech i pevnost jejích rtů obemykající ocas a rytmicky se po něm pohybující. Byla to slast, ale nedošla naplnění, neboť plachta se odkryla a dovnitř nahlédl Alfons.
„Jsme přepadeni! Nevylézejte ven a čekejte!“
„Ach bože… ochraň mě, prosím!“ stulila se Dorotka Albertovi do náruče. Jak měla milování ráda, zhanobena býti nechtěla.

Zvenku zazněly hrubé hlasy a dohadování. Pak vzadu se zvedla plachta, dovnitř nahlédla zarostlá tvář a rozjasnila se v úsměvu.
„Matouši. Je tu hezká panenka na hraní s nějakým štěnětem! A pár střepů… uhh,“ nedořekl a sesul se k zemi, jak mu Albert o hlavu rozbil hliněný džbán.

Venku se strhla bitka, soudě podle křiku a hlomozu zbraní. Albert rozpoznal zasténání hrnčíře, pak cizí smrtelný chropot a už to nevydržel a vyrazil ven. Omráčenému lupiči sebral velký tesák a vedle vozu spatřil mrtvolu lupiče, ležícího sténajícího hrnčíře a zápas Alfonse s dalším lapkou se zrezivělým mečem v ruce.
Zdálo se, že muž má navrch, a tak Albert mu do zad zabodl vší silou tesák. Lupič se zapotácel a máchl mečem po novém nepříteli. Alberta zasáhl, když vtom ho definitivně zabil Alfons ranou do zad svým tesákem.

To už z vozu vylezla i Dorotka a klečela u otce, zatímco Alfons prohlížel Albertovu paži.
„Rozťal ti sval, ale neboj se. Takových ran jsem již vyléčil mnoho. Budeš v pořádku, ani to později nepoznáš.“
„Bolí… to,“ hlesl Albert a svět mu zhasl, jak omdlel.

***

Když se probral, ležel na zemi v nějakém přístřešku s tělem vypodloženým senem a ovčími houněmi. Ruku měl ovázánu čistým bílým plátnem a měl žízeň.

Konečně klaply dveře a objevila se Dorotka.
„Jé… ty už ses probral. Jak ti je?“ hned se ptala starostlivě.
„Pít,“ hlesl Albert a když osvěžil rty, pokračoval. „Kde to jsem a co tvůj otec?“
„Jsme u nás doma. U otce je Alfons a snaží se ho zachránit… nevíme, zda přežije,“ zalily se jí náhle oči slzami.
„Neplakej… otec zachoval jako hrdina. Beze zbraně jít proti lupičům.“
„Já vím. Alfons mi to vyprávěl. Ale i ty ses zachoval chrabře. Bránil jsi mě, že ano?“
„Jistě. Zasloužíš si to… jsi krásná,“ řekl Albert a dívka se zapýřila.
„Musím jít, ale zase přijdu. Promiň, žes tu, ale nemáme jinou postel. V té jediné líhá otec a my s matkou na seně nebo na peci. Jsme chudí hrnčíři,“ sklonila se k němu a pevně políbila na rty.

***

Jelikož Alfons spal v přístřešku s Albertem, ten měl možnost s ním zase hovořit o jeho tajemné identitě.
„Porušili jsme přikázání nezabiješ,“ řekl Albert pochmurně.
„Hm,“ odtušil Alfons a dodal. „Pauperes commilitones Christi templique Salomonici, jestli ti to něco říká?“
„Ne, mělo by?“ opáčil Albert. „Nějaký rytířský řád?“
„Templáři,“ řekl Alfons.
„Templáři? Neznám. To je asi hodně stará historie…“

„Je to už hodně dávno, kdy templáři byli rozehnáni a řád zrušen. Nyní si říkáme Kristovi bratři a dál udržujeme tajemství, jež řád kdysi odhalil, ale nemůžeme je odtajnit, neboť by se svět uvrhl do chaosu. Nevím nic o střežených tajemstvích, jen útržky, ale i ty mě naplňují děsem, kdyby se dostaly ven.
Pokud mezi nás vstoupíš, zavážeš se k mnohému, zejména k přísně mlčenlivosti o věcech, jež ti budou odhaleny. Nežijeme jako mniši v pokoře a odříkání a slovo Boží ctíme jako každý jiný bohabojný křesťan. Tělo udržujeme ve zdraví, mysl je otevřena učení a hlavně… nespoléhá se na Boží milost. Vše co se děje kolem nás, není Božím úmyslem, ale prostým lidským konáním. Záměrem Boha jistě nebylo poslat ty lupiče nás na cestě přepadnout a zabít. Někdo je zlý, někdo hodný, ale ne díky nějaké vyšší bytosti. Jsem věřící, to ano, ale… nejsem zaslepený katolík.“

Albert byl zmaten a zaskočen. Nejedná se o mnišský řád, ale jakousi polovojenskou tajnou organizaci, jež skrývá děsivá tajemství. Chce toho být součástí? Už chápal, proč se Alfons nijak zvlášť neřídí Desaterem. Není pro něj tak zavazující, jak by pro každého věřícího mělo.

***

Ruka se mu zdárně hojila a Albert se mezitím rozhodl následovat Alfonse mezi Kristovy bratry.

„Myslíš, že tě nechám jen tak odejít?“ neušel touze Dorotky se s ním rozloučit pomilováním, než navždy odejde.
Odevzdal se jí dobrovolně a vlastně i rád. Už se necítil tak svázán vírou a v náručí každé dívky našel rozkoš a slast. A to, jak říkal Alfons, nemá smysl si odpírat.

Dorotka mu předvedla velkou znalost milostného umění. Uspokojení ocasu ústy bylo slastné ale krátké, neboť Albert dlouho zadržovat vyvrcholení nevydržel a při rytmických pohybech jejích rtů po ocase začal hlasitě vzdychat, až vyjekl a plnil ji sající ústa svou mízou. Dorotka stříkající ocas vyplivla z úst a vyhonila z něj ručně vše do poslední kapky.
Pak se nahá nechala líbat a laskat všude po těle, kde jen Albert chtěl. Toho zajímala zejména plná prsa. Nezvykle velká na mladou holku. Dorotka i krásně líbala. Divoce a vášnivě se vzájemnou výměnou jazyků v ústech.

Co Albert neznal, ho ona naučila. Zejména pronik vkleče zezadu byl pro oba velmi slastný A Dorotka hlasitě sténala do rytmu přírazů a dovolávala se Boha.
„Ah… ah… dobrý Bože… jsi… hluboko… ah… ah… anooo… Bože… ještě… více…“
Albert ji jen držel v pase a zarážel do ní svůj sochor až po koule a užíval si slast a masáž její úzké dírky.

Za celou noc ji pomiloval pětkrát, když při posledním vrcholu už z něj skoro nic nešlo a slast už nebyla téměř žádná. Dorotka byla neukojitelná, leč sama uznala neschopnost jeho další erekce a Alberta zulíbala, než odešla se pár hodin do kuropění prospat.

***

Blížila se noc, když se ze tmy vylouply obrysy střechy neznámé stavby, vyhlížející jako malý hrad.
„Tady přenocujeme?““ ptal se Albert.
„Ano. A je to cíl naší cesty,“ děl Alfons a Albert udiveně viděl, jak si na prst navléká velký zlatý prsten, který ještě u něj neviděl.
„Otče, co je to?“
„Pojď a ničemu se nediv,“ pousmál se Alfons a vedl ho podél zdi až do křovisek, kde byla ve zdi osazena masívní dřevěná dvířka pobitá plechem.
Alfons na ně zaklepal signál, sestávající z různého počtu úderů následující krátce i déle po sobě a dvířka se po chvíli začala otevírat až se objevila starší žena v řeholním hábitu Klarisek.
„Vítejte, otče…“ hlesla, když ji ukázal prsten.
„Vedu novice,“ řekl Alfons, oba proklouzli dovnitř a přes zahradu zamířili do ambitu.

Jeptiška přichvátala za nimi, ujala se Alberta a vedla ho chodbou do cely, zatímco Alfons zmizel na schodišti do patra.
„Tak tys nový? Zde nalezneš blažený klid a mír ve své duši,“ šeptala žena a uvedla ho do malé cely, kde bylo jedno lůžko a v rohu okovaná truhlice, jinak nic.
„Dobrou noc. Ráno se tě ujme někdo z bratří,“ rozloučila se s ním a odešla.

***

Ráno Alberta probudil mladík, snad starší jen o pár let a usmíval jsem.
„Jsem Jeronimus. Budu tvým učitelem v době noviciátu. Vysvětlím ti, jak to tu chodí.“
„Tos mě uklidnil. Už ta jeptiška večer mě překvapila. V mužském řádu jeptiška?“ řekl Albert.
„Zde jsi na půdě Podeševského kláštera Klarisek. Kristovi bratři jsou tu pod jejich ochranou a jaksi… ehm… na zapřenou,“ řekl Jeronimus. „Ve světě nejsme vítáni, takže se tu skrýváme před nebezpečím. Klarisky nám vyhradily část kláštera jež neužívají, ale jinak se s nimi nestýkáme a nevídáme. Je to tak zařízeno, více nevím. A nyní pojďme seznámit se s ostatními bratry a naším velmistrem.“

***

V sálu u společného stolu Albert spatřil osmnáct mužů v různém věku a v čele stolu spatřil velmistra… až se zajíkl úlekem… nebyl jím nikdo jiný než otec Alfons!
Ten promluvil.
„Vítej v našem společenství, Alberte. Tvého jména jsi tu druhý, proto od nynějška buď bratrem Petroniem. Zde stojí tví budoucí druzi, pokud se k nám přidáš, či jen Kristovi bratři, zůstaneš-li mimo tyto klášterní zdi, jež chrání nás i to, co má býti střeženo navěky. A nyní se společně pomodleme.“

Po modlitbě následovalo jídlo a když velmistr vstal od stolu, vstali i ostatní a služebníci začali hned sklízet ze stolu. Kdo nedojedl,nebo to nestihl, měl smůlu.
Potom nastal čas rozjímání a Jeroným (Jeronimus) odvedl Alberta do jeho cely.
„Nyní je možnost věnovat se odpočinku, či četbě knih a vzájemnému hovoru. Pak bude činnost v zahradě, v kuchyni, zkrátka, kde je co třeba a večer, he, he… můžeš se poveselit s některou jeptiškou. Víš, jak to myslím?“
„Cože? Styk s nevěstou Kristovou? Jakž je to možné?“ vykřikl Albert nevěřícně.
„Ano. I jeptišky potřebují vyprášit kožíšek, jak tomu samy říkají. Mají své potřeby, stejně jako my. Jen to musí skrývat. Před námi ne a je dovoleno se vzájemně stýkat. Jediná potíž je, že nevíš, kdo tě za milostným účelem navštíví. I starší ženy to chtějí a nemůžeš je nezdvořile odmítnout. Mladé jeptišky nejsou tak žádostivé, aby chodily jen ony, takže přijde například i sestra Izidora a věz, že jí je k šedesátce. Musíš to vzít na vědomí, půjdeš-li do toho.“
„Dostanu se někdy ven?“ zeptal se Albert.
„Jistě, zde nejsi ve vězení. Musíš jen míti pádný důvod tam vyjíti a nejlépe je se nejdříve vycvičit v boji u mistra Spada.“
„Kdo je mistr Spada?“
„Uvidíš. Zajdi na jeho lekce…“ usmíval se Jeroným potutelně.

***

Jeroným se nemýlil, když Alberta varoval před možnou návštěvou postarších jeptišek v jeho loži. Zpráva o příchodu mladého novice se k uším jeptišek donesla velmi rychle a nejedna zatoužila mladíka vyzkoušet. Byla to nová krev, jistě i síla a… velikost. I na ní záleží a ne, že ne.
Ženy pak večer musely losovat, aby mladíka svou láskou neušoustaly k smrti. Los padl na mladé dívky Agátu a Fílu. Ostatní se prozatím musely (u)spokojit s již „prověřenými“ muži.

***

„Klep, klep,“ ozvalo se a hned do Albertovy cely vstoupily dvě dívky v hábitech.
„Zdravíme tě, tys novic, jak se jmenuješ?“ brebentila jedna přes druhou a líbezně se usmívaly. Zatím byly s Albertem spokojeny. Mladý, pohledný, urostlý.
„Co tu děláte?“ optal se jich jaksi zbytečně.
„Přece… vzájemně se potěšit… ee… ty… o tom… nic nevíš?“ znejistěla Fíla.
„Ale vím, od bratra Jeronýma. Jen jsem to nečekal tak brzo.“
„Nač čekat?“ usmál se Agáta a přetáhla si hábit přes hlavu. Stejně tak Fíla a za chvilku byly obě nahé. Bez ohledu na Alberta se Agáta uvelebila na lůžku, rozevřela a pokrčila nohy a Fíla vkleče mezi ně vstoupila a sklonila hlavu k jejímu klínu.

Albert ohromeně zíral, jak ji jazykem tam laská a Agáta vyluzuje slastné vzdechy a steny.
Ocas se mu napřímil, a tak se též zbavil šatů, přistoupil zezadu k Fíle a pohladil jí vystrčený zadeček. Jasně viděl vystupující plátky mezi pysky i lesklé kapky uvolňované vlhkosti. Nevěděl přesně, co to znamená, zato věděl, co má dělat.
Přetáhl si předkožku, zarejdoval odhaleným žaludem na cíl a pičinda se mu ochotně poddala a otevřela pro vniknutí. Hladce do ní vnikl v celé délce až po kořen. Fíla nijak nezareagovala, jak byla plně zaujatá lízáním. Agáta sténala stále hlasitěji a sama si rukou mnula a mačkala prsa a dráždila bradavky.

Fíla cítila pronik, ale hltavě polykala uvolňované šťávy a nemohla vydat ani hlásek. Zavrtěla alespoň zadkem na znamení spokojenosti, ale to už ji Albert pevně uchopil v pase a rozjel tvrdé a zrychlující přírazy, bez ohledu na její pocity. Pocit rozkoše pozvolna vadnul, neboť takovou rychlost nestačila vstřebat, a tak zatímco Agáta vyvrcholila, Fíla zklamaně čekala, až se Albert uspokojí, když ona sama z toho nic nemá.
„Ohh…oááááh,“ hekal Albert ve svém vrcholu, vyjel z ní ven a cákance semene jí dopadaly na záda.
Albert byl spokojený, Fíla se tvářila kysele a Agáta si rukou hladila klín a čechrala chloupky.

„A teď já,“ hlásila se Agáta o svá práva, sklonila se k Albertovi a začala mu ho kouřit. To ovládala znamenitě a věděla, že to mužům činí slast a dosáhnou snadno potřebné pevnosti.
I nyní slavila úspěch a sotva mu ocas pevně stál, sama na něj nasedla a řídila si průběh spojení. Fíla klečela naproti ní s kundou nad obličejem Alberta, který ji začal lízat a zjistil, že sám z toho má potěšení a jistou slast.
Dívky si navzájem hladily prsa, pak Agáta začala hlasitěji sténat i rychleji odsedat, až táhle zavyla, sjela z trčícího ocasu a proud semene vytryskl volně do prostoru.
„Nesmíš do nás stříkat,“ řekla Fíla. „Nechceme a nemůžeme obtěžkat. Všichni muži to dodržují, musíš i ty, jinak tě již nenavštívíme.“

Sama tak již stejně byla rozhodnuta. Agáta se uspokojila dvakrát a ona ani jednou. Styk byl příjemný, leč příliš rychlý a lízání, no… také se ještě musí více přiučit.

***

Lekce u mistra Spada se skládaly ze šermu a umění vrhání dýkou. Kristovi bratři měli být bojeschopní, neboť nebezpečí stále nebylo zažehnáno a templáři byli stále v papežské klatbě a řád de facto neexistoval. Dochované pláště se znakem červeného rovnoramenného kříže s rozšířenými konci na bílém podkladu byly uctívány jako relikvie a při slavnostních příležitostech je oblékal jenom velmistr.

Mistr Spada byl nemluvný Ital, ovšem znalý svého řemesla. Během několika let se Albert naučil bojovat s mečem a zacházet s dýkou jako rytíř. Možná ještě líp.
Vylepšil, či spíše se naučil i správným způsobům milování, kdy myslel nejen na sebe, ale i na prožitky ženy. Měl milostné zkušenosti s mladými, staršími i věkovitými ženami… tak to prostě v klášteře chodilo.
Taktéž se vzdělával a získával více informací o poslání řádu a ukrývaných tajemstvích. Vše pocházelo z dob dávno minulých, kdy v Palestině byly mocné křižácké státy.

Čas o času jeden či dva bratři opouštěli klášter a po týdnech i měsících se vraceli s novým adeptem pro řád. Tak jako on. Ano, bylo třeba řád průběžně omlazovat. Někdo do řádu vstoupil, někdo ne, ale celkový počet osmnácti mužů zůstal nezměněn. Ale jestli to bylo nějaké magické číslo, Albert netušil.

***

„Je čas, abys i ty ses vypravil do kraje pro nějakého novice,“ oslovil jednou Alberta sám velmistr Alfonas.
„Já, otče?“ podivil se Albert.
„Jsi již schopným bratrem, ovládáš vše potřebné a tak jako já projdeš kraj, řekněme od severu k jihu a uvidíš. Měšec stříbrňáků a tesák za pasem budiž tvými pomocníky.“

***

A tak se Albert ocitl v roli poutníka. Oděn v prostou kutnu toulal se krajinou, až ho napadlo, podívat se na rodný dům a navštívit bratra.

Když došel do známých míst, přepadla ho zvláštní tíseň, která sílila, jakmile dosáhl rodného domu.
Mlýn i okolní budovy působily sešle, dvůr byl plný nepořádku a hned za branou se mu do cesty postavil špinavý muž se sukovicí v ruce.
„Hej, zmiz odsud, pobudo, nebo tě přetáhnu… aúúúú,“ zaječel a zkroutil se k zemi, neboť Albert použil jeden z chvatů na ochromení útočníka, jak ho naučil mistr Spada.
„Host do domu, hůl do ruky, viď? Kde najdu hospodáře?“ otázal se.
„Ve mlýně… aúúú… pusť tu ruku… zlomíš mi ji,“ sténal muž.
„To mám právě v plánu. No nic, uvidím, co na to tvůj pán,“ uvolnil sevření a pokračoval v cestě. Míjel strnulou děvečku, tak ohromeně zírala na muže, který přepral namyšleného pacholka… Teď dostal za vyučenou, ale jak na dlouho?

Ve mlýně ho čekalo překvapení.
Se švagrovou Johanou tu byl stárek Michal. Bratra Josefa nikde neviděl. Jelikož oba příchozího nepoznali, ani on nedal najevo svoji totožnost a ptal se po hospodáři.
„Já jsem hospodář, ksakru, co mi chceš?!“ rozkřikl se Michal vztekle.
„Prosím o nocleh… zde prosím… peníze,“ otevřel Albert dlaň se stříbrňákem.

Oběma zasvítili oči a Johana hned vyštěkla.
„Dej dva a bude i večeře.“
Celé to bylo předražené ažaž, ale Albert nesmlouval. S utrápeným výrazem jim vydal i druhý peníz, ten shrábla Johana do kapsáře pod sukní a otočila se k plotně.
„Dobrá tedy. Teď běž do čeledníku si najít místo. Přijď sem o sedmé,“ řekl Michal a vypoklonkoval Alberta ze sednice ven.
Ten celý zkoprnělý, šel k čeledníku pln temných myšlenek. Co se tu stalo? Kde je Josef? Bože, co se tu stalo?

***

Večer byl Michal jako vyměněný. Hostu naléval jednu sklenku domácí pálenky za druhou. Johana se také předvedla, či spíše pochlubila cizím peřím, totiž kuchařským umem služky, jež tu měla k ruce.
„Dvorec poněkud zanedbaný zdá se,“ pronesl Albert, ale Michal jen mávl rukou.
„Jest málo čeledě, hodně práce, hlavně, že do talíře nám neprší a to ostatní… časem se vše opraví.“

Bavili se dál o všem možném, až náhle Albert pocítil na krku ostří nože, co mu tam přitiskl zezadu Michal.
„Tys Albert! Myslíš, že jsem tě nepoznal?! Co tu, u všech rohatých, pohledáváš?!“
„Nic… jen… cestuji,“ zachrčel Albert.
„He,he… to ti tak uvěřím! Johano, prohledej ho pod kutnou a vezmi ten měšec! Je pěkně naditej… kdes to ukradl, zmetku… no? Mluv!“
Albert cítil, jak mu Johana rukou jede po těle a hledá měšec… teď mu sáhla… ohh… na ocas… a hmatá dál.

Když našla tesák, ztuhla a pak… výkop nohou ji srazil k zemi, prudký výpad tělem dozadu odrazil nic nečekajícího Michala a situace se obrátila v prospěch Alberta. Několik chvaty a pak prudkým úderem pěstí proměnil Michala v nehybnou omráčenou loutku a pak si vzal na paškál Johanu. Hrubě s ní smýkl břichem na stůl.
„Kde je Josef? Co jste s ním udělali!“ řval vztekle.
„Je..mrtvý… už dva roky… pusť,“ sípala Johana.
„Jak zemřel? Proč?“
„To Michal… ho… zabil… pusť… všechno… ti řeknu,“ dusila se Johana pod vahou jeho těla.

Sevření povilo a Johana padla na židli a rozdýchávala se. Oči rejdila po sednici, na Alberta, na Michala… pak promluvila.
„Čekala jsem dítě, jenže ne Josefovo. Řekla jsem to Michalovi a ten rozhodl, že Josefa se zbavíme a budeme žít spolu. Měl mě v hrsti za tu lež proti tobě, pamatuješ? Řekl, když neposlechnu ,že vše prozradí Josefovi a ten mě vyžene…“
Albert jí nevěřil ani slovo. Znal švagrovou dost na to, aby pochopil, že to bylo jinak a ona v tom má taky svůj podíl.
„Kde je to dítě?“
„Umřelo… a bába řekla, že další už mít nemůžu,“ sklonila Johana hlavu a smutek jí Albert, jako to jediné, věřil.
„Kde má bratr hrob?“ zeptal se dutě.
„Nemá hrob. Je zakopán na louce u náhonu u té staré vrby… někdy se tam jdu pomodlit, když Michal není doma.“

„Tys mě také poznala?“ změnil Albert nit hovoru.
„Hned. Ale choval ses tak cize, že jsem také mlčela. Michalovi jsem pak řekla, žes to ty. Nevěděli jsme, co tu chceš…“
„Vražda bratra musí být potrestána!“ řekl Albert tvrdě a hněvivě.
„A nešlo by to nějak… nechci přijít o muže, ať už je takový, jaký je. Sama to tu nezvládnu,“ říkala Johana a s úsměvem si pomalu kasala šaty. „Můžu ti udělat pomyšlení.“
Albert přimhouřil oči.
„Dobře, otoč se a lehni břichem na stůl,“ sledoval, jak poslouchá a kasá si suknici nad pas.

Do sednice zasvítily bílé polokoule zadnice. Byly plné a přitom pevné.
„Udělej mi to,“ řekla Johana hlasem konkubíny a čekala, až do ní zezadu vnikne.
Albert jí zprvu zadek poplácal a popleskal, než jí stojící ocas zatlačil mezi půlky a pomalu do ní pronikl.
„Anoo… seš tvrdej… velkej… ohh… silněji… můžeš,“ vzdychala Johana a prožívala slast ze silného tření a velikosti rytmicky se v ní pohybujícího ocasu.
„Pojď… hlouběji… já… jáááá… již… cítím… ooúúúúúúááááhh,“ prožívala hlasitě svůj vrchol a cítila silný výboj slasti od hlavy až po konečky prstů na nohou.
Albert se do ní vzápětí vyprázdnil a až když mu ocas uvadal, vyjel z ní uklízel si ho do nohavic.

Johana jen pomalu vstávala a zvedala se na nohy. Pak se náhle prudce otočila, máchla rukou s nožem proti Albertovi, když se nabodla na jeho nastavený velký tesák.
S překvapením v očích z ní vyprchával život a pomalu se sesouvala na podlahu.
„Viděl jsem, jak si bereš nůž a k čemu se chystáš,“ řekl umírající ženě a pak odvlekl Michala ven k rybníku, kde mu prořízl hrdlo a tělo ukryl do rákosí. Později ho zakope. Pomsta byla dokonána.

***

Sehnal čeleď, vyplatil jim mzdu a propustil je.
Nyní mu vše patřilo, ale on už nebyl mlynářem ani hospodářem. Byl členem utajeného řádu templářů, nyní zvaných Kristovi bratři.
Velmistr Alfons mu ale vysvětlil, co dělat.
„Bratře Petroniusi. Tys býval mlynářem a zase jím budeš. Hospodářství bude od nynějška spravovat náš řád Kristových bratří. Tys nikdy nebyl horlivým mnichem a ani to po tobě nikdo nežádá… ale toto je důležité, býti co nejvíce soběstační. Abatyše sice podnikla jisté kroky pro svou nástupkyni, ale může se stát leccos a my tu už nebudeme v bezpečí. Potřebujeme bezpečný úkryt a tím tvůj mlýn je.“
„Mám tedy opustit řád?“ znejistěl Albert.
„Nikoliv. Ale nebudeš bratrem mnichem, ani bratrem ve zbrani, ale bratrem hospodářem, To je má vůle. Bude to i jisté odčinění těch… ehm… záležitostí, jež ses dopustil. Chápu tvé pohnutky. Tvou ruku ale nevedl Bůh, tím se netrap. Stalo se a nyní žij mezi stěnami, jež tento skutek viděly.“

***

První, co Albert udělal, bylo zakopání těl Michala a Johany a osazení kříže na místě pohřbeného Josefa. Neověřoval si, zda tam skutečně leží, ale věřil Johaně.

S pomocí bratří pak pozvedl majetek zase k bývalé velikosti. Vrchnost dostávala svůj díl a sedláci z okolí sem dávali semlít svoji úrodu, protože nový mlynář nikoho nešidil. A ani v časech neúrody nezapomněl na chudinu a konání dobra. Přece jen Kristovi bratři byli mnišským řádem (aspoň navenek).

***

Po nějakém čase Albert začal pošilhávat po dceři rychtáře Walimonta. Ten zprvu netušil, že milostné vzplanutí obou mladých lidí je oboustranné a Albert tak měl možnost poznat Ravenu více, než by si jako otec přál.
Nebylo to ale zpočátku jednoduché. Ravena oprávněně považovala Alberta za mnicha a tudíž jeho nadbíhání nechápala.
„Jsi klerik, nemůžeš mít ženu, natož si ji vzít. Proč to děláš?“ ptala se ho.
Albert se jí líbil, že s ním ráda ztratila slovo, ale více neočekávala. Věděla, že přijal jméno Petronius, i to, že si sám tak neříká. I jeho souvěrci, Kristovi bratři, mu říkali Alberte.
„Jsem i nejsem… jak se to vezme. Nejsme v klášteře, ale žijeme tu jako hospodáři. Od našeho velmis… ehm… převora máme jistá povolení, pro někoho nepochopitelná, ale vcelku přirozená. Proč by muž, ač členem mnišského řadu, nemohl míti ženu? V mužském klášteře pochopitelně žena být nemůže, ale venku, kdy muž pracuje jako mlynář a sedlák, proč ne? A že se ožení, to už je zcela na jeho vůli,“ odpověděl Albert a poté už neměl s pozváním k dostaveníčkům problémy.

***

Brzy se na schůzkách začali zprvu něžně, později i vášnivě líbat a jak Ravena vycítila, Albert již ženu měl, protože si počínal sebejistě i znalecky. Jemu tedy nebude asi problém odevzdat své panenství, jenže kdyby na to přišla matka nebo otec, měla by doma peklo.
Albert na ni nenaléhal, že chce něco víc , čímž u ní ještě více stoupl v ceně a lásce se nedá poroučet. Nyní Ravena chtěla to „něco víc“ okusit.

Jak jednou rodiče opustili rychtu a jeli navštívit nějakou pratetu, pozvala si Alberta k sobě do komůrky. Čeleď na rychtě bude mlčet, o tom žádná a Ravena chtěla o věneček přijít v pohodlí lože a ne někde v lese na mechu.
Když se Albertovi odevzdala, byl z jejího těla doslova unešený. Mladé, hladké dívčí tělo s plnými prsy, boky i stehny bylo ideálem krásy a ženskosti a tudíž i plodnosti. Prsa měla krásně kulatá, plná, ale stále pevně držela svůj tvar a přes ploché bříško jeho pohled zabloudil do klína hustě zarostlém tmavě hnědými chloupky, stejně jako měla vlasy.

Zatím co Ravena ulehla a zakryla přikrývkou, Albert se svlékl a přilehl k ní. Ocas mu stál jako stožár, ale nepospíchal. Začal ji líbat po tváři, krku, uších i rtech a dívka začala sténat slastí.
Od zkušenějších kamarádek věděla co a jak, ale o tomto ji žádná nevyprávěla… spíš, že to bude bolet a že někteří muži ho mají jako kůň. Koňské přirození bylo na vsi synonymem pro něco velkého… a při vnikání do ženy bolestivého prožitku.

Při laskání tak hmátla rukou po Albertově údu, ale sevřela ho v ruce poměrně snadno. Ano, byl tvrdý, horký a veliký, ale jako kůň ho rozhodně neměl. Alberta to překvapilo.
„Vezmeš ho do pusy?“ zašeptal vzrušeně.
Teď zase nechápala dívka.
„Ja… jak?“ hlesla a Albert z nich stáhl přikrývku a odhalený ocas si pohonil v ruce.
„Myslel jsem, že ho chceš sát?“
„Ne… ano… já nevím… jak si přeješ,“ Ravena byla zmatena. Zde informace od kamarádek chyběly. Přesto se rozhodla zjistit, oč jde.
„Vsaj ho do pusy a cumlej… pozor na zuby, ať mi neublížíš,“ navigoval ji Albert a Ravena poslušně konala, co jí radil.

Tvrdý vztyčený úd obemkla rty a pouštěla tak daleko, než si vyvolala dávivý reflex. Rychle se ale učila a opatrně ho sála a nebo jen jazykem olizovala. Nepřišlo jí to nijak zvlášť hříšné a docela jí to i bavilo, zvláště, když slyšela, jak Albert slastně funí a vzdychá a rukou jí hladil po vlasech.
Nebyla to kdovíjaká kuřba, ale Albert byl spokojen a odměnil se jí podobným způsobem. Při lízání a laskání klína jí přivodil první vyvrcholení v životě a ve chvíli její nejvyšší rozkoše na ni nalehl a prudkým přírazem prorazil její nevinnost.

A tak se Ravena stala ženou, aniž zažila bolest. Jen cosi velkého ji vyplnilo a pohybovalo se v ní stále rychleji, ale nebylo to nepříjemné. Spíš nezvyklé. Albert nedbal na možnost obtěžkání a vyplnil ji dávkou semene, čímž v ní vyvolal další příliv nepoznané rozkoše. Dívka byla po všech stránkách spokojena a na od další schůzky už spolu souložili pravidelně.

***

Když velmistr Alfonas zemřel, novým byl ostatními bratry zvolen bratr Ignácius. Nový velmistr neměnil staré pořádky a vše zůstalo v zaběhlém a fungujícím rytmu.
Albert s Ravenou v té době měl již tři děti. Chtělo to sice míti trpělivost, než rychtář Walimont svolil k jejich sňatku, ale nakonec (i pod tlakem manželky), vzal Alberta na milost.
Ten mu dokázal, že nijak neholduje a nepropaguje řádový život v rodině ani ve vsi a je spíše světským člověkem, než mnichem. Kristovi bratři zkrátka žili jen pro svoje hospodářství a s nikým se nedružili.

Albert miloval hlavně svou rodinu, ale z řádu se nedalo vystoupit tak lehce, jako se do něj vstupovalo. I on už byl nositelem řady tajemství, což ho dál zavazovalo.
Nikdo z nezasvěcených tak netušil, že jedné sychravé noci, ukryl na svém pozemku,, kde potok obtékal malý skalní ostroh a kde z něj odbočoval náhon ke mlýnu, v malé zatopené podzemní jeskyni, objevené kdysi v dětství, pár beden s neznámým obsahem. Tím, že vchod byl poté důkladně zavalen, dalo se předpokládat, že bedny tam mají zůstat uschovány navěky. To tajemství si všichni zúčastnění vzali do hrobu.

***

Albert Picza, pod jménem Petronius člen řádu Kristových bratrů žil ještě mnoho let, než zavřel nadobro oči a spočinul po boku své milované Raveny, jež skonala o deset let dříve.